Zrod mistra

Jak se vlastně člověk stane mistrem v Brožově? (Trampoty pavoučího mága - jaro 1522)

"…a proto je tedy nutné využívat při čerpání magenergie z brožovského zřídla magiové krystaly," rozhlédl se Argiopus po svých posluchačích. Již notně ospalými pohledy mu odpovídalo sedm párů očí nových adeptů a adeptek studia magie na Brožovské univerzitě. Jeden z nich dlouze zívl.

"Dobrá, pro dnešek končíme, stejně už mě nevnímáte a čas nám skoro vypršel," mávl mág k přesýpacím hodinám na desce stolu. "Zítra budeme pokračovat řízenou meditací a ukážu vám Mágskou věž za městem. Sejdeme se u věže Konkláve hodinu po rozednění."

Jak se studenti zvedali ze židlí, začal se do nich pomalu vlévat život. Argiopus přistoupil k dívce v bílých šatech a mladíkovi v brokátovém kabátci. Dívka sebou trhla a pak zrudla rozpaky.

"V pořádku Airealin. Všiml jsem si, že se ošiješ pokaždé když se na mě podíváš. Nejsi první a nebudeš ani poslední. Pomohlo by ti, kdybych si změnil vzhled na lidský?" zeptal se mág. Většina žen na něj reagovala takto – koneckonců, člověk, který má místo hlavy velkého šarlatového pavouka, to některé nesly těžce. Menší část žen to k němu naopak až nezdravě přitahovalo.

"N-ne, to je dobré, starší mágu," odvětila. "Já to zvládnu. Prostě jen… malé pavouky zvládám, ale…"

"Ale velké ne. Chápu. Kdyžtak řekni, není to problém. Co chystáte na večer?"

"Chtěli jsme zajít ke Zlatému kohoutovi," odpověděl mladík. Na Argiopa zatím působil schopně, ale vadilo mu, jak často se oháněl svým urozeným původem.

"Tam by vás jen oškubali, Ingwaine, i když nepochybuji, že na to máte. Boromysle!" zavolal pavoučí mág na jiného odcházejícího studenta, pihatého mladíka v prostých venkovských šatech. "Ty už se ve městě vyznáš, že? A jdeš se taky najíst?" Na dvojí souhlasné kývnutí pokračoval: "Přibral bys je s sebou? Zajděte, hmm… ke "Kočce ve džbánu" a řekněte, že vás posílám já. A ještě vezměte s sebou Thakkaru," kývl k trpaslici, která zadumaně stála jako poslední ve zšeřelé místnosti ztracená ve svých myšlenkách.

Klepítka se mu semknula v pavoučím ekvivalentu úsměvu, když pozoroval odcházející čtveřici. Sice to z jeho strany byla určitá manipulace, ale věřil, že nic tak nesmaže společenské rozdíly a nespojí pár začínajících mágů dohromady, jako společně prohýřená noc, tančení na stole a spaní pod ním. Instinkt mu říkal, že by z nich mohla jednou být dobrá parta.

Sotva za Argiopem zapadly dveře Univerzity, nasadil na hlavu kápi pláště a zamířil do křivolakých uliček vedle Trhového náměstí. V jednom z výklenků chvilku počkal v šeru a pak zamumlal: "Miseros morsu!" Na to se mu z úst vydral tlumený sten a chytil se za hlavu, která se měnila jak hlína hnětená prsty hrnčíře. Pavoučí nohy zajely do nitra lebky a v mžiku zpod kápě hleděl lidský obličej s modrýma očima a černým vousem.

Vyzbrojen novým vzhledem se mág chvíli motal nazdařbůh městem, a pak zamířil za jeho brány těsně před jejich uzavřením. Minul domky a políčka vedle města a vydal se k hřbitovu. Tmu zaháněl svit měsíce, který měl brzy dosáhnout úplňku.

Argiopus došel k jednomu ze starých náhrobků, z něhož již jméno setřel déšť a vítr. U něj poklekl a čekal.

Nemusel dlouho. Za pár minut se za ním ozvalo: "Pláčeš na špatném hrobě, kamaráde. Můj je ten o dvě řady dál…"

Pavoučí mág se jen usmál pod vousy aniž se otočil: "To těžko, když tvoje tělo tlí kdesi na dně oceánu."

"Lepší místo pro mořského vlka nenajdeš, ne?" zasmál se mluvčí.

"Spíš vlče, nemyslíš, Blazmire?" otočil se Argiopus a pohlédl konečně na dotyčného. O náhrobek se ležérně opíral elegantně oblečený muž v námořnickém kabátci se stříbrnou sponou ve tvaru letícího racka. V mladistvé tváři měl lehký úšklebek, s nímž kontrastovaly jeho oči, které působily dojmem, že viděly až příliš. Celé to trochu kazil fakt, že skrz něj lehce prosvítaly náhrobky za ním.

"Dejme tomu mladého vlka, Argiope. Rád tě zase vidím," vydal se k němu Blazmir.

"Já tebe."

"Tenhle obličej ti sluší. Proč se vlastně scházíme na hřbitově? Jasně, jsem mrtvý, ale můžu přijít kamkoliv."

"Sem v noci skoro nikdo nechodí a o těch pár nekromantech a mázích smrti mám celkem přehled. Minule v té taverně jsem sice působil jako že jsem přebral a trpím samomluvou, ale pár očí si mě asi všimlo. A ti 'lapkové', co se mě pak pokusili zabít, mi přišli jako moc velká náhoda," zasmušil se mág smrti. "Navíc jsem si to tu trochu pojistil proti nezvaným návštěvám, i když mě to stálo poslední dvě lahve té medoviny z nemrtvých včel."

"Samantha? To vysvětluje tu divnou auru tady. A proto na mě byla tak milá, když jsem procházel Zásvětím," hvízdl uznale Blazmir. "Teď proč jsme tu – hlásím, že všechno běží, jak má. Tvá žena se synem tu budou za čtyři dny, pokud se nezhorší počasí. A jako mág vzduchu a odborník na mořskou magii ti říkám, že nezhorší."

Na Argiopovi bylo vidět, že se lehce uvolnil.

"Máš zprávy od rodiny?" zeptal se po chvíli tiše duch.

Pavoučí mág jen zavrtěl hlavou. "Co to začalo, tak jsem dostal jen jednu krátkou od Insulana. Není to lehké, ale drží se a jsou všichni v pořádku, i když pod dohledem."

"Aspoň že tak. Ber to pozitivně – budeš mít své drahé u sebe a nebudeš muset pořád cestovat mezi Brožovem a Orlikenem. Stejně jsi furt skuhral, jak ti to vadí."

"Pche. To je na tom to jediné dobré. Jen si to vezmi. Jeden dědek si usmyslí, že s mou sestrou zplodí pro klan dalšího super mocného mága, přestože ona ho nechce. Ale Knihy krve mluví jasně a on je spřízněn s rodem vládnoucím Klanu mágů, takže stejně udělá co chce a Agalanateu unese. Já s přáteli ji najdeme, osvobodíme a zabiju ho v souboji. A místo aby to tím skončilo, stane se co?" rozohnil se Argiopus a začal přecházet po hřbitově. "Můj sňatek s Encyocratellou je najednou neplatný, protože nás oddali v jiné zemi, je z jiného klanu a nežádali jsme o svolení. Zároveň jí zruší status zástupce Gildy v Orlikenu a nařídí vrátit se zpátky na Arachnirské ostrovy i s naším synem. Já jsem tam najednou hledán za vraždu a moje rodina je perzekuována, tlačí na ně, aby se mě zřekli, a přinejlepším přijdou o většinu majetku. Celé je to svinstvo…" odplivl si.

"A cos čekal? Šlápls jim na kuří oko. Ten váš arachniří klanový systém vlády zní hezky, ale jen dokud posloucháš vládnoucí elitu. Což je vlastně stejné jako ve většině zemí na Tornelionu… Na druhou stranu, to, co se může zdát teď jako smůla, může být ve skutečnosti štěstí!" zvedl ukazovák Blazmir.

"Jasně, jasně, každou špatnou zkušenost lze přetavit do dobré. Už se s těmi mrtvými filozofy nebav, jo?" zabručel Argiopus. "Alespoň, že tady v Brožově neberou místní do rukou vidle, sotva mě vidí."

"Což mě vede k otázce, jak chceš ukrýt další dva arachniry před osidly pavoučí pomsty. Ty jsi tu jediný arachnir a tudíž tu budou jako pěst na oko," rozhodil duch rukama.

"Já vím ještě o dvou. No, už mám skoro hotovou mocnou verzi Částečné proměny. Než přijedou, stihnu to kouzlo dotáhnout. Bude to pro ně šok, ale budou vypadat jako lidi," pokrčil rameny Argiopus.

"Pravda, ve městě se ztratí spíš," uznal Blazmir. Pak náhle naklonil hlavu na stranu, jako když něco zaslechl. "Něco se děje, radši zmizím."

Pavoučí mág zavřel oči. "Něco se stalo, ale nevím co. Jen cítím změnu v magických proudech. Zvláštní…" pohlédl na přítele. "Rád jsem tě zas viděl a jsem ti vděčný za pomoc."

"Poděkuj Eruovi a Zmatmyslovi, že jejich známí dostali Ency s malým ze Soldenských ostrovů dřív, než si pro ně přijeli zástupci gildy," mávl rukou duch. "Já jsem jen hlídač a posel. Dám na ně pozor. Mimochodem to tvoje mládě mě asi vidí…" usmál se.

"Vážně? Zajímalo by mě jak… To je jedno. Tak brzy na viděnou, brachu. Kéž máš příznivý vítr."

"A ty neztrať vlákno," rozloučil se mrtvý mág a rozplynul se.

Ať se snažil nacítit změnu v magickém poli kolem Brožova sebevíc, její podstata mu unikala. Původně plánoval přečkat noc v hrobnickém domku, než se ráno otevřou brány města, ale nyní Argiopus zamířil k Mágské věži. Zaplatil fufeň strážnému na mostě přes Hroth jako noční mýtné a zanedlouho se přiblížil k impozantně vyhlížející věži vypínající se z lesa pod Severními útesy.

Ve skrytu zrušil kouzlo a už ve své arachniří podobě šeptal odemykací formuli a otevíral těžké vstupní dveře chráněné magickými symboly. Trochu ho zarazilo, že nikoho nevidí, ale to nemuselo nic znamenat. Návštěvníci Věže se tu míchali dle potřeby a toho, co se dělo ve městě i okolí. Argiopus vystoupal po schodišti do patra a nakoukl do společenské místnosti.

U stolku tu v křeslech vedle krbu seděli dva bývalí Mistři mágové nad rozehranou partií šachů a s vážnými tvářemi něco tiše probírali. Nemohli být rozdílnější. Stařičký bělovlasý a bělovousý mistr Taryn byl roztržitě milý knihomol, který prakticky nevycházel z věže, zatímco Raist, černovlasý a výrazně mladší, byl tajemný bitevní mág spojený se živlem ohně. V Brožově se objevoval nepravidelně a nikdo nevěděl, čím se teď vlastně zabývá. Taryn se právě nadechoval k odpovědi, když na něj Raist výstražně sykl a ukázal hlavou k příchozímu.

"Dobrý večer přeji," sklonil arachnir uctivě hlavu. "Zdá se, že ruším."

"Vůbec ne, vítej, Argiope," pokynul mu Raist k volnému křeslu. To, že ho oslovoval jménem a nenazýval ho jako drtivou většinu ostatních mágů prostě "glantem" značilo, že má o něm a jeho schopnostech velmi vysoké mínění. Přesto, když si Argiopus sedal, ho skenoval hodnotícím pohledem a zamyšleně si drbal neoholenou tvář.

"Cítím nějakou změnu v magickém poli tady. Tušíte, čím to může být? Brožovské zřídlo sice běžně kolísá, ale tahle změna je… jiná. Vy víte, co se děje, že?"

Oba bývalí Mistři si vyměnili významný pohled.

"No, pavouku," zaskřehotal Taryn, pro jednou plně při smyslech a mimo svou obvyklou senilitu kolísající od úsměvné až po život – většinou lidí kolem něj – ohrožující, "my dva víme. Jestli se to týká tebe, to brzy zjistíš. A jestli ne… tak se tím nezatěžuj."

V Argiopovi to spíš vzbudilo zvědavost, ale už poznal, kdy se jich má smysl ptát, a kdy ne. "A Mistr Nox tu je? Pracuju na jednom zaklínadle a myslím, že by mi mohl poradit."

"Nox… řekněme, že momentálně není k dispozici," odtušil Raist. "Nestačil bych ti já? A zatímco pak budu přemýšlet, ty Tarynovi jistě poradíš, co dělat s tím šachem, do kterého jsem ho vmanévroval," ukázal na hrací desku. Jakožto bojovník si užíval i intelektuální souboje.

Několik dalších hodin pak strávili šachovými partiemi, při kterých je Raist oba nemilosrdně drtil, jezením sušenek, a řešením problematiky přeměny podoby jiné osoby než sesilatele kouzla. Argiopus se pak se zíváním omluvil a uchýlil se do jedné z momentálně nepoužívaných pracoven, kde si natáhl v rohu pavučinovou hamaku.

Zmožen ihned upadl do tvrdého spánku. Který však neměl dlouhého trvání.

Přišlo mu, že sotva usnul, když ho probudil instinkt – pocit ohrožení. Vzápětí nějaká síla sevřela Argiopovu duchovní podstatu a vytáhla ven z jeho tělesné schránky. Na okamžik zahlédl své tělo ležící v hamace, se kterým byl spojen zářícím energetickým vláknem. Pak závratnou rychlostí jeho vědomí prolétlo vzhůru nad Brožovský poloostrov – a náhle stál… někde.

Rozhlédl se. Kolem něj se do nekonečna rozprostírala jednolitá šedobílá pláň a nad hlavou plula zelená oblaka s fialovými stíny. Z planiny vystupovalo pouze devět bílých soch uspořádaných do kruhu, každá z nich vysoká asi šest metrů, a ve středu kruhu zářil levitující krystal křišťálu prorostlý theolitem o velikosti průměrného trpaslíka. Argiopus stihl zaregistrovat, že většina soch je mu nějak povědomá, nejprve na sebe ale automaticky seslal ochranná zaklínadla.

Pavoučí mág si byl celkem jistý, že je pořád ve svém světě, i když na jiné rovině. Věděl, že je stále sám sebou. Kdyby byl vtažen do jiné sféry, musel by se přizpůsobit jejím fyzikálním zákonům, a to by ho změnilo. Takže mohlo jít ještě o snovou realitu nebo nucenou astrální projekci.

Než to mohl začít ověřovat, od nejbližší ze soch se oddělil nazlátlý oblak vířících krystalků, který se záhy zformoval do lidské postavy. K Argiopově překvapení vypadala jako Mistr mág Nox. Vzápětí se změnila na Raista a pak do podoby starého mistra Taryna.

"Vítej Argiope Menazoide z klanu Mágů," zachraptěl Tarynovým hlasem a opět změnil podobu, tentokrát na ženu v čarodějné róbě a s havraními vlasy.

"Kdo jsi? A kde to jsme?"

"Já jsem avatar," odvětila žena. "A jsme v srdci místa, které ty znáš pod jménem Brožov."

"A proč tu jsme?" zeptal se arachnir a nenápadně sondoval avatara svými magickými i jinými smysly.

"Kvůli tomu, k čemu se můžeš rozhodnout," usmála se žena. "Ale nejprve se rozhlédni a… zamysli se sám," dopověděl avatar v Raistově podobě.

Argiopus se podíval na sochy a došlo mu, co ho na začátku zaujalo – znal je. A všichni byli váženými Mistry svých povolání. Poznal ranhojiče Jugu, válečníka Michala, alchymistu Niklfa a ke svému překvapení i obchodníka Racka. Další museli být druid Aileanach, kněz Tox, hraničář Sedmikvítek a bylinkář, jehož jméno neznal. Poslední socha stála nejblíž a byla spíš neopracovaným kusem kamene než sochou.

"Zkusím hádat, ty jsi avatar Mistra mága. A tohle jsou Mistři významných povolání ve městě a okolí. Ale to mi neodpovídá na mou otázku."

"Vážně neodpovídá?" usmál se avatar-Raist.

Argiopus se zamyslel. Postavení Mistrů bylo vlastně docela zvláštní, ale nikdy nad tím nedumal. Šlo o největší autority v různých oborech, své zkušenosti předávali všem bez rozdílu. Někdy za úplatu, jindy za službičku, jindy zcela nezištně. Do politiky ani náboženských disputací se nevměšovali a mnohdy disponovali až neuvěřitelnou mocí, kterou však kromě výuky a obrany téměř neuplatňovali. Jako většina obyvatel Brožova bral jejich existenci prostě jako fakt.

"Ledaže… aha. Všechny sochy mají podobu konkrétního Mistra – kromě mága. Nox už není Mistrem?" zeptal se opatrně.

"Nox se odchýlil od Cesty mistra. Je třeba dostát Smlouvě a nahradit ho."

"O jaké smlouvě to mluvíš? A co je s Noxem?"

Avatar znovu změnil podobu, tentokrát na starou vrásčitou babku: "Budu ti vyprávět příběh, panáčku. V začátcích lidského císařství založili lidé a elfové městečko na pobřeží. Bylo izolované díky pustině kolem, a všem se tu mohlo dařit dobře. Kdyby to ovšem nebyli lidé… nebo jiní tvorové. Všichni totiž mají tendenci si v touze po krásném životě ten život ničit. A ničit ho ostatním, víš? A zapomínají." Babka se odmlčela a změnila se v bodrého chlapíka s baňatým nosem.

"Já to zkrátim, oni by se moc rozkecali…" ušklíbl se nosáč. "Prostě – město prosperovalo, okolí taky, objevovali jsme sílu theolitu a kouzla našich předchůdců a nikdo nám do toho nekecal. No a pár jedinců mělo ideu. Totiž že když bude každej mít možnost se vzdělat a vyučit, tak když přijde další samozvanej vládce, prorok, horda nemrtvých nebo prostě další velkej průser, tak tu bude tolik schopných lidí, že si s tim někdo z nich poradí. A jelikož v každý situaci může bejt zatracenym hrdinou vlastně kdokoliv, rozhodli se učit bez hledu na rasu, původ nebo vyznání. Tak vznikli první Mistři. Nebylo jich devět jako teď, ale Smlouva je v některých bodech tvárná jak rozžhavený železo," pokrčil rameny.

Nosáč se změnil na uhrovitého mladíka se slámovými vlasy. "Samozřejmě že si uvědomovali, že jakmile umřou, s předáváním jejich odkazu bude problém. Tehdejší Mistr učenosti, Mistr mág a Mistr druid proto přišli s řešením. Na základě pro tebe až neuvěřitelně mocných run, síly theolitu, kouzel a moudrosti Starých, kteří tenhle kout obývali před nimi, a jejichž luštěním strávili nejednu zimu, vytvořili Smlouvu."

Argiopovi došlo, že mluví o takzvaném Halzatském osídlení, které předcházelo dnešnímu Brožovu a o kterém se nevědělo mnoho. A ta předchozí civilizace museli být Archeognómové či Prvolidé, o kterých se nevědělo už vůbec nic.

"Moment, takže Mistři jsou v Brožově už," rychle počítal Argiopus, "nějakých zhruba sto padesát dvě stě let?"

"Brožov tomuto místu říkáte asi dvanáct let," opravil ho mládenec. "Ale ano. Po celou tu dobu předávali vědění ostatním a udržovali tuto enklávu bezpečným a prosperujícím místem."

"No, prosperujícím…" zakmital arachnir pavoučíma nohama, "co jsem tak slyšel, před dvanácti lety tu byly akorát ruiny…"

"Poslyš, ty-" zbrunátněl avatar a vzápětí se opět změnil, tentokrát na pomenší dívku kyprých tvarů se zlatým copem až na zem. "No, řekněme, že se stalo pár chyb, opomenutí a spustili jsme něco, co jsme nezvládli uřídit," zapýřila se. "Tak to dopadá s přílišnou sebedůvěrou. A najednou lidé umírají a místo domu máš Malström… Pak to tu desetiletí jen zarůstalo, než připluli osadníci z Erienu," povzdychla si. "A my celou tu dobu čekali na nové adepty."

"Takže… chápu to správně," ptal se opatrně Argiopus, "že mi nabízíte pozici Mistra mága?"

"Ano."

"Proč já? A jak moc mám na výběr?"

Dívka jen potřásla hlavou a změnila se v elfa: "Odpovím otázkou – s jakým záměrem jsi zakládal Konkláve, cech to mágů brožovských?"

"No," podrbal se pavoučí mág na hlavě, "podporovat mladé čaroděje a udělat magii dostupnou všem bez ohledu… aha."

"Přesně tak. Samozřejmě to není jediný ani ten hlavní důvod pro tvůj výběr, a je tu víc jedinců s vhodným potenciálem. Pokud odmítneš, budou další na řadě."

"Takže můžu odmítnout?"

"Ale jistě! Pozice Mistra je ryze dobrovolná. Je to spíš životní cesta, poslání, chceš-li. Navíc ji můžeš kdykoliv opustit a vrátit se, pravda, značně mocnější a zkušenější, ke svému původnímu životu. Někteří mistři nevydrželi ani rok, jiní plnili svůj úděl celá desetiletí," usmál se elf samolibě. S těmi desítkami let evidentně mluvil o sobě.

"V čem je tedy háček?" Vždycky tam nějaký je, pomyslel si Argiopus.

"Podmínek není vlastně mnoho. Dostaneš velkou moc a znalosti, tvým úkolem bude předávat je komukoliv, kdo o ně požádá. Samozřejmě ne kdejakému póvlu, co si na tebe bude otvírat ústa," zarazil elf námitku, ještě než přišla. "Můžeš dělat zkoušky libovolně obtížné, dávat úkoly, posílat na výpravy, chtít peníze… Znalosti a dovednosti nejsou pro každého a za nic. Ale každý, kdo na to má – a to jako Mistr poznáš – musí mít možnost stát se mágem. Zároveň budeš stále sám sebou, jen se budeš muset vzdát svých mocenských ambicí. Nemůžeš se stát vládcem města, natožpak království, stejně tak nemůžeš zaklínat každého, kdo se na tebe křivě podívá a mstít se za dávná příkoří. Namísto abys vyrážel na výpravy, budeš na to připravovat ostatní. A nesmíš se vměšovat do politiky, válek ani ničeho jiného."

"Takže když se nachomýtnu třeba k… přepadení karavany lupiči, tak…?

"Tak je nanejvýš zaženeš. Nebo podpoříš obránce pár ochrannými kouzly. Ale neměl bys je prostě pozabíjet, pokud nebudou tak hloupí, aby na tebe zaútočili sami."

"Proč ne? Nemá Mistr náhodou sloužit dobru?"

Elf se lehce usmál: "Právě proto. Když někoho zabiješ, připravíš ho o možnost osobního růstu a změny. Třeba se některý z těch lapků časem odvrátí od zla a stane se rytířem a mocným nástrojem dobra. A nebo třeba lupičským králem, ale to už je prostě riziko, se kterým musíš počítat. Také se může stát, že se ten lupičský král jako jediný odváží postavit tyranskému vládci a svrhne ho. Svět není černobílý."

"Když to podáš takhle…" zabrblal Argiopus. "A co ochrana mých blízkých?"

"Pořád jsi sám sebou. Pokud někdo ohrozí tebe, tvé blízké, tvé studenty ve Věži, braň se. Ale neútoč, nejsi-li napaden. Což mě přivádí k další věci," změnil se avatar opět na černovlasou čarodějku. "Mistr je spojen s Brožovem a se svým zdrojem, v případě Mistra mága s Věží. Tam bude tvé útočiště, tam budeš nejsilnější. Pokud bys chtěl přesídlit jinam v okolí, tu možnost samozřejmě máš. Ale jakmile bys chtěl odcestovat moc daleko od Brožova, tvá Smlouva by se zrušila a ty bys byl opět jenom – ty. Stejně tak můžeš kdykoliv Smlouvu vypovědět."

Pavoučí mág přemýšlel. Zatím viděl spíš pozitiva. Učení magie ho bavilo, myšlenka magie přístupné všem tvorům s potenciálem s ním souzněla, i když to bylo hodně idealistické – a navíc by získal moc ochránit svou ženu a syna. Ale… měl pochybnosti.

"Ptej se," pokynula čarodějka blahosklonně rukou, které to neušlo.

"Jak můžu věřit čemukoliv, co jsem od tebe slyšel? Navíc mi to přijde nějak moc jednoduché, čekal bych nějaké zkoušky a tak. A pořád ještě nevím, co jsi zač," založil si ruce na prsou Argiopus.

Čarodějka pokynula rukou a vzduch mezi nimi se zavlnil. Objevily se runy Prvolidí planoucí theolitovou modří. Ačkoliv se je nikdy neučil, intuitivně rozuměl jejich významu. Byla to Smlouva mistrů, psaná tak, jak avatar říkal. Argiopus rozpoznal několik značek, o kterých slyšel od mistra Taryna – a znalosti i cit mu říkaly, že smlouva je psaná jazykem, který neumožňuje lež.

"Co se mě týče, jsem personifikací jednoho z aspektů Smlouvy. Moc Věže obsahuje otisky duší a znalosti každého tvora, který kdy byl Mistrem mágem. Proto s každým z nich – nás – moc a zkušenosti Mistra rostou," prohlásila čarodějka.

"Otisk duše? Neznamená to fragment, že ne?" zamračil se mág studující runy před sebou a hodil pohledem všech osmi očí na ženu, která vlastně ženou nebyla.

"Ovšemže ne," zatvářila se avatarka uraženě, "potřebujeme naopak tvory v celé jejich síle a integritě, nechceme je mrzačit. Obraz též není člověkem, jehož představuje, a přitom může vystihovat jeho charakter a osobní kvality. Jelikož si uvědomujeme, že budeš stále jen člověkem – pardon, arachnirem – se všemi ctnostmi, nectnostmi, slabinami i přednostmi, avatar Věže ti slouží též jako rádce či kompas, chceš-li. Nemusíš ho uposlechnout ani se řídit jeho radou, ale věz, že ti to umožní snáze se držet v rámci Smlouvy."

Arachnir jen pokýval hlavou, protože i to se už ve Smlouvě dočetl, i když stručněji. Z profesního hlediska přesahovala Smlouva rámec magické práce, kterou zatím na Tornelionu viděl, a byl jí zcela ohromen. O takových věcech slyšel vyprávět jen v bájích z dob, kdy bohové a polobozi byli lidem blíž.

"A co ty zkoušky?" zeptal se ještě.

"Ty nemusíme vytvářet my, tu si každý adept na sebe uplete sám. Každý je formován svou minulostí a ta ho vždy dožene. Jen je třeba si uvědomit, že o budoucnosti se nerozhoduje v minulosti, ale vždy v přítomnosti. Pamatuj na to," odvětila čarodějka a změnila opět podobu, tentokrát na zachmuřeného zjizveného chlapíka v hávu. "My v tobě čteme jako v otevřené knize, možná ještě lépe. Vidíme do tebe. Ale asi bys měl do svého nitra nahlédnout ty sám. Pověz, pavouku, co v sobě vidíš? Jaké vazby, pouta, smlouvy? Hmm?"

To byl celkem dobrý dotaz, protože Argiopus už delší dobu cítil, že má v sobě cosi nedořešené, cosi balancující na ostří. Několikrát se zhluboka nadechl a zaměřil svůj vnitřní zrak do sebe.

S čtvrtinou pavoučí krve měl tendenci vnímat spoustu věcí jako sítě. Proto i teď sebe vnímal jako pavouka ve středu pavučiny. Rudé pulzující vlákno ho spojovalo s jeho fyzickým tělem kdesi tam. Jiskřící vlákno plné hřejivého světla a lásky vedlo k jeho ženě, druhé o něco tenčí pak k synovi, viděl i jejich vzájemné propojení. Širší rodina, rodiče a sourozenci byli v jiné, o něco vzdálenější úrovni sítě. Zaujala ho však dvě další vlákna, první zářilo žlutozeleně a druhé chladnou modří. S překvapením zjistil, že vedou k půlgoblinovi Zmatmyslovi a mrtvému čaroději Blazmirovi. Pak mu došlo, že s prvním uzavřel pokrevní bratrství, neporušitelnou přísahu postavenou na vzájemné důvěře a přátelství. A s druhým prožil něco velmi podobného. Z těch všech vazeb cítil lásku, stabilitu a klid.

Starost mu ovšem dělalo vlákno tvořené jakoby cáry mastného černého kouře. Ztrácelo se kdesi v temnotě mimo jeho zorné pole. Z něj cítil jen strach.

"Co to u Atraxovy druhé levé ruky je?" zaklel, ale začínal tušit. Opatrně se vlákna dotkl svou myslí, a zachytil záchvěv vzpomínky. Vzpomínky, kterou odsunul.

Vybavila se mu noc v lese nedaleko Upířího hradu, nebylo to dlouho po jeho příjezdu do Brožova. Tehdy se přidal k Zmatmyslovi, nyní důležitému představiteli Cechu alchymistů, Vilíkovi – tedy hraběti Wilhelmovi, nyní městskému soudci – a skupině dalších, kteří se opatrně propojovali s jakousi neznámou entitou, patrně bohem. Pod snahou zvýšit svou moc mu to tehdy přišlo jako dobrý nápad. Během té noci byl částečně zasvěcen a měl se namísto Vilíka stát knězem té entity, která se nechtěla nechat napřímo poznat. Z indicií tehdy vyvodili, že jde o Vitirixe, minotauřího mstivého boha vládnoucího Podsvětí a nemrtvým.

Velká část vyznavačů tehdy další seance odmítla, včetně Zmatmysla, neboť s takovým bohem nechtěla mít nic dočinění. Argiopus jakožto mág smrti s tím neměl takový problém, jelikož Vitirixe vyznával nepřímo přes arachniřího Tkáče přízračna, a občas si vyprošoval nemrtvé služebníky v jeho jménu u Samanthy Serpentes, bytosti vládnoucí Zásvětí v oblasti Brožova. Pod tlakem rozpadu skupiny a následných událostí, jako třeba epidemie šarlatového moru, která zachvátila celý Tornelion, se však entita pomalu propadla do zapomnění.

Očividně tahle životní epizoda nebyla tak zapomenutá, jak se dosud domníval.

"Tohle je tvá zkouška. Je to svazek, který tě vysává, postupně oslabuje a ničí. Buď ho přijmi, nebo zruš. Jiná možnost není," ozval se mu v hlavě avatarův hlas. "Dám ti ještě jednu radu – věř jen tomu, co považuješ za největší autoritu a hlas pravdy ve svém životě!"

Argiopus jen přikývl a vydal se po kouřovém vlákně.

Jak Argiopus sledoval vlákno, nořil se do stále větší temnoty. Prostor kolem jeho vědomí byl stále hustší a měl pocit, že občas zaznamenal nějaké bytosti, které se však držely mimo jeho dosah. Pak ucítil protitlak, jako by narazil na magickou nebo podobnou membránu – a náhle byl na druhé straně, kde…

…stál ve velké místnosti. Jedna půlkulatá stěna byla tvořena pavučinou čistě bílé barvy se složitým vetkaným vzorem, skrze ni prosvítalo jedno z umělých magických sluncí a paprsky pronikaly dovnitř velkým osmiúhelníkovým oknem. Druhá část stěny byla hrubá skála, do které vedly dvě vytesané chodby. Uprostřed stál stůl tvořený kloboukem obrovské houby a vedle několik menších tvořilo židle.

Tady už jsem kdysi byl, uvědomil si Argiopus, ale to bylo kdysi, než jsem odjel do… totiž… Bro… Náhle nevěděl. Vzpomínky odvál závan větru. Potřásl hlavou, aby zahnal náhlou slabost a zmatek. Na něco si nemohl vzpomenout, na něco, co bylo hrozně důležité. Něco, proč sem přišel…

Z chodby se vynořil vysoký arachnir v jasně zeleném hávu pokrytém složitými stříbrnými ornamenty. Podle zeleno-šarlatového zbarvení pavoučí hlavy a znaků si ho Argiopus okamžitě zařadil k vysoce postaveným zástupcům Klanu mágů a alchymistů na úrovni mladšího mistra a zároveň k rodu Breinn. Uctivě se mu uklonil.

"Můj pane."

"Argiope, nemám pro tebe dobré zprávy. Atrica Sirenhold zemřela na následky svých zranění," oznámil mu arachnir.

Argiopovi se zatočila hlava a sevřel ruce v pěst, aby nebylo vidět, jak se třesou. Žaludek se mu sevřel. Jeho teta a učitelka byla mrtvá.

"Je mi líto tvé ztráty. Je jí škoda, taková nadaná čarodějka…" povzdechl si mág. "Probíral jsem tvůj status s kolegy. Pochopil jsem správně, že tvá rodina nemůže hradit poplatek za výuku jinému mistrovi?"

"N-ne, pane. U tety Atricy, totiž paní Sirenhold, jsem si studium odpracovával. Byla to dobrá vůle vůči mé matce. Rodiče platí studium už mému mladšímu bratru Insulanovi a jaksi…" polkl Argiopus.

"Chmm," zachmuřil se mág. "Od tvé tety jsem slyšel, že máš talent, škoda. Ale musím tě zklamat, za těchto podmínek tady nemůžeš v učení pokračovat. Část mistrů už má kapacitu učňů plnou a zároveň si tě nikdo zdarma pod křídla nevezme. Mrzí mě to, ale momentálně neznám žádné východisko. Ne na Arachniřích ostrovech," pokrčil omluvně mladší mistr rameny.

Argiopus zbytek rozhovoru napůl nevnímal, jen mechanicky odkývával procesní záležitosti, a uložil je do paměti na později. Vypotácel se z budovy ven a nohy ho nesly nazdařbůh ulicí. Cítil jen beznaděj a prázdno.

Právě se mu zhroutil jeho sen stát se mágem.

A být nedoučeným mágem bylo jako kdyby dostal na stůl hemmirskou masařku, nasál její vůni, dal si první sousto – a pak mu ji někdo vyškubl a nechal ho hladovět s vědomím, co mohl mít a jaké to je. Nebo kdyby mu někdo ukázal východ magického slunce nad obzorem, hru barev na houbách a odlesky na pavučině – a pak mu vypálil oči. Jeho rodina podnikala s magickými substancemi a předměty, dokonce některé sami vyráběli. Ale pravými mágy, a tedy na společenském žebříčku v jejich rodině i Klanu nejvýše, se měli stát pouze Neottiura a Insulanus. Teoreticky mohl počkat, až jeho bratr dostuduje, ale Argiopus věděl, že to už bude ve věku, kdy si ho do učení nikdo nevezme.

Insulanus. Jeho mladší bratr a osmý syn osmého syna. S vrozeným talentem a přirozenou inteligencí byl pro učitele lákavějším adeptem než Argiopus jako sedmý syn. Argiopus to věděl a bratrovi to přál, ale…

Ale teď by si to s ním s chutí vyměnil. A nebo kdyby jeho bratr nebyl, mohl by zaujmout jeho místo, peníze by byly…

Zarazil se a opřel o měkkou pavučinovou vnější zeď kupeckého domu, za níž se skrývala samotná kamenná budova. Chvíli tu myšlenku zkoumal a ignoroval pavouka velikosti jablka, který se k němu spustil ve snaze vyloudit něco k jídlu.

Vlastně by to nebylo tak složité, přemítal. Stačilo zinscenovat nehodu, chvíli za bratra truchlit a pak… Ale jak to udělat? Sám to nezvládne, ne beze stop. Ale s vnější pomocí… Ano, ta neznámá božská entita, ta, ke které už měl nakročeno!

Na okamžik se zarazil, protože si nemohl vzpomenout, odkud o ní ví. Ale ve světle vize být mágem to odsunul jako nepodstatný detail. Jistě, stačí se jen té entitě plně odevzdat, zavázat jí svou duši a spojit se s ní. A pak se stane nejmocnějším arachnirem, už mu nikdo a nic nebude stát v cestě, odstraní bratra, klidně i rodiče, když bude muset! Kohokoliv, kdo by se opovážil mu-

Veden jakýmsi puzením ze svého nitra přerval nit vražedných myšlenek, klesl na kolena a sevřel hlavu v dlaních. "Ne! NE! Tohle není správně!" zařval. "Tohle není správná cesta," už jen zašeptal a opřel se rukama o zem. "Cesta ke štěstí nevede přes utrpení nebo dokonce smrt těch, koho milujeme. Slyšíš? SLYŠÍŠ?!?" to už stál a divoce se rozhlížel s rukama sevřenýma v pěst. Ani nevěděl, na koho vlastně křičí, ale vnitřně věděl, že ty myšlenky rozhodně nebyly jeho. A matně, jako v mlze si vzpomínal, že se to celé stalo jinak – vrátil se domů k rodině, šetřil, a nakonec se nechal najmout na loď mířící na Povrch, pryč z arachnirských ostrovů na podzemním jezeře.

Vykročil, když se s ním svět zakymácel, poskočil a…

…hlava se mu motala, ve vzduchu cítil hnilobu a ve tváři mrholení.

"Pozor zleva!" zazněl varovný výkřik. Argiopus instinktivně mávl magickou holí a ozvalo se ošklivé křupnutí a zavytí. Vedle hlavy mu sklaply naprázdno čelisti a potřísnila ho sprška slin.

"Arma primordium magnis ignis candens!" zahřměl pavoučí mág a úderem zespoda odhodil pryč tvora, který vlivem kouzla vzplál jako pochodeň a začal se svíjet na promáčené zemi vydávaje odpudivé skřeky. "Arma fulgur!" dorazil ho dalším úderem hole.

V obranném postoji se Argiopus divoce rozhlédl. Pod vlivem aktuálního ohrožení všechno ostatní ustoupilo do pozadí. I když měl dojem, že je strašně důležité si na něco vzpomenout…

Mýtinu osvětloval oheň pod skalním převisem a pomalu dohořívající tělo netvora. Kolem byla jen temná hradba vysokých stromů, ze kterých je pozorovaly trojice zářících očí. A bylo jich mnoho. Jedinou ochranu skýtala skála za jeho zády, ke které se choulilo osm dětí v odrbaných hadrech.

"Všichni v pořádku?" otočil se Argiopův parťák směrem k dětem. Odpověděla mu nesmělá přitakání a tichý pláč. Zmatmysl vypadal velmi atypicky. Jako u jednoho z mála míšenců u něj totiž nedominoval vzhled rasy jednoho z rodičů, ale projevily se půl napůl. Vypadal tedy téměř jako normální člověk, polovinu gobliní krve prozrazoval jen nezdravě zelenavý nádech kůže a dlouhé špičaté uši. Půlgobliní alchymista si prohrábl zrzavé vlasy a vousy, ze kterých mu crčela voda smíchaná s jeho krví. I Argiopovi pulzovala levou nohou bolest z krvácející rány na stehně. "Mám poslední dvě alchemické bomby a jeden lektvar na doplnění magenergie," oznámil arachnirovi vyčerpaně.

Argiopus identifikoval asi šest mrtvých netvorů v okolí jako zergeny, šestinohé potvory vypadající jako kříženec ještěra s divočákem. Byli rychlí, měli velké zubaté tlamy, drápy dlouhé jako jeho dlaň a v kohoutku mu sahali skoro do pasu. Ve smečce jako byla tato, uvažoval, dokázali uštvat i kentaura. Překvapili je. Vůbec nechápal, proč na ně zaútočili, protože normálně se ohně báli a jako kořist jim sloužili výlučně magičtí tvorové. Že by je přilákal on zavrhl po pohledu na malé lidské tělo ležící nedaleko. Šli po dětech.

Měl neodbytný pocit, že je něco jinak, špatně, ale v téhle situaci bylo špatně vlastně všecho…

"Zbývá mi magenergie tak na dvě tři kouzla," řekl tiše arachnir. "A mezi stromy jich je ještě tak deset… Jestli se nestane zázrak, tak je po nás. A v tomhle bahně žádný magický kruh neudělám…" zavrtěl hlavou. Třásl se zimou a strach ho svíral jako železná obruč. Zvrtlo se to naprosto neočekávaně. Zakázka dovést devět sirotků přes cíp Trettenského hvozdu do Ingvaru se zdála být snadným výdělkem. Měli to při cestě, nebylo to daleko, počasí slušné a děti vděčné za doprovod a pocit bezpečí. Pro relativně zkušeného alchymistu a mága nic složitého.

"No…" začal Zmatmysl a jeho vyhaslý pohled se opřel do osmi černých pavoučích očí. "Když mluvíš o zázraku, napadlo mě… nemyslíš, že by stálo za to požádat o pomoc tu naši entitu? Jsi skoro jejím knězem! Dlouho se už neudržíme a tady už není co ztratit. Prostě přijmi její svrchovanou autoritu a může nás všechny ochránit svou mocí!"

Argiopus věděl, že má pravdu. A vlastně nechápal, proč to neudělal už dřív. Argiopus se nadechl – a zase vydechl. Autorita. Bodlo ho v hlavě, jak se snažil udržet vzpomínku, která mu proklouzávala mezi prsty. Mysl prosycená strachem ho nabádala k činu, ale Argiopus byl mágem smrti – se strachem uměl pracovat, neměl se jím nechat ovládat. Odložil ho stranou jako něco, co tam je i není a konečně si uvědomil co je špatně. Zkoumavě pohlédl na svého druha.

Zmatmysla znal sotva něco přes rok, ale bylo to jako celý život. Setkali se v Brožově, kde mu Argiopus s ostatními mágy pomáhal vrátit ztracenou paměť, a od té doby to táhli spolu. Už jim ani nestálo za to počítat, kolikrát si navzájem pomohli nebo zachránili život. Po měsících cestování znali toho druhého jak vlastního bratra, stačilo gesto nebo narážka, občas i jen výraz, a věděli, na co ten druhý myslí. Když byli spolu, Argiopus vždy cítil ten vnitřní pocit propojení, důvěry a přátelství. Tak hmatatelný, že se o něj mohl kdykoliv opřít.

A ten tu nyní chyběl.

"Tak na co čekáš?" zeptal se zoufale půlgoblin.

Pavoučí mág udělal složité gesto a pokýval hlavou: "Ty nejsi Zmatmysl. Jen se za něj vydáváš. Ale já tu teď potřebuji toho pravého." Sáhl do svého nitra, do svého srdce, a poslal mentální výzvu po spojení, které věděl, že tam je. Táhlo se jako žlutozelená nit kamsi do ztracena.

Zmatmysl se ošklivě zašklebil a rozmazal. Čas se zpomalil. Najednou tam místo zmoklého zraněného půlgoblina v zelené kazajce stál stejný půlgoblin, jen s hlinkou zvýrazněným ryšavým vousem a vlasy, v bederní roušce a pomalovaný gobliními značkami a ornamenty na nahé kůži. Zamračeně se rozhlédl kolem a prohlédl si ornamenty na svých pažích.

"Vzhledem k tomu, že jsem si naprosto jistý, že právě teď ležím vedle své ženy v posteli," zašilhal kamsi mimo, "a že toto není můj sen, tak by mě zajímalo, kde to u Wargiho bolavého kolena jsme!"

"Netuším," odvětil Argiopus, který nyní jasně věděl, že vedle něj stojí opravdový Zmatmysl. "Mám to trochu zastřené. Ale jsem moc rád, že jsi tu se mnou." Prohlížel si se zájmem zpomalený svět kolem sebe.

"Tohle místo si pamatuji. Jsou to asi dva roky co…" šlehl pohledem k arachnirovi a položil mu ruku na hlavu. "Vida." Zadrmolil cosi v jazyce s převahou hrdelních zvuků a ö a ä. "Co teď? Mysl a vzpomínky máš čímsi opletené, ale trochu jsem to rozvolnil."

Argiopovi se z paměti částečně zvedla mlha, jako kdyby někdo zvedl těžkou duchnu. "Byl jsem na bílé pláni se sochami, kde… to si nejsem jistý a spíš ti to řeknu zítra osobně. Doufám. Pamatuješ si na naši neznámou entitu? Tak tohle už je druhá vize, ve které se mě snaží dotlačit, abych se jí plně odevzdal. Mám na to vazbu, nedokončenou smlouvu."

"Říkal jsem ti, že je lepší se od ní držet dál. Ale to kouzlo není božské, i když má nádech… Dávej pozor, je i není to reálné, teď jsme… někde. Vychází to z tvých vzpomínek, takže ty to nemůžeš vidět jasně. Já ano. Je to jako mentálně-astrální labyrint, potřebuješ dojít až na konec a zjistit, kdo si s tebou hraje. A přerušit tu vazbu. Jinak je riziko, že to vezme znovu od začátku, v těch vizích tě vyčerpá a ztratíš se v nich, dokud nepodlehneš."

Arachnir jen kývnul: "Díky."

"Drž se. A až budeš potřebovat, zavolej mě. Nemůžu procházet skrz s tebou," řekl Zmatmysl.

Arachnir zahýbal pavoučíma nohama v ekvivalentu úsměvu. Už si vzpomínal, že tehdy Zmatmysl, jehož gobliní dědeček byl šaman, provedl rituál a přivolal na pomoc své gobliní předky, zatímco on odrážel zergeny. Pak si to vyměnili a Zmatmysl je chránil, než on dokázal ke každému dítěti dočasně připoutat gobliního ducha a zmást tak smysly zergenů. Následně se jim podařilo utéct. Posléze zjistili, že naletěli a ty sirotky používal jeden překupník jako živé hostitele uguřích larev, masožravých brouků, jejichž krovky jsou z ryzího stříbra. S překupníkem i jeho lidmi pak příliš slitování neměli… Po tomhle dobrodružství též uzavřeli Argiopus se Zmatmyslem pokrevní bratrství.

Argiopus se zhluboka nadechl, opět si nacítil to kouřové vlákno a hmátl po něm. Realita se uprostřed mýtiny rozpadla do černofialového víru, kterým Argiopus proskočil…

…přímo do vody, která se nad ním ihned zavřela. Několika tempy se dostal nad hladinu a vyfrkl slanou vodu, zatímco se zmateně rozhlížel a snažil se srovnat si myšlenky.

V hlavě mu pulzovala bolest a temnotu kolem prosvětlovaly plameny odrážející se na mořské hladině. Vynořil se u boku hořící a zjevně potápějící se obchodní lodi. Kus vedle ní plula nepoškozená štíhlá loď, ze které se ozýval vítězný křik a slaběji bědování. V měsíčním světle pronikajícím trhlinou v mracích zřetelně rozeznal vlajku pirátů z Areciba vlající na hlavním stěžni.

Argiopus si matně vybavoval plavbu z Brožova do Orlikenu, pak noční poplach, boj s piráty, výbuch sudů s prachem…

Z přemítání ho vytrhlo cáknutí, jak vedle něj dopadl jakýsi balík a vzápětí s mohutnějším gejzírem i nějaký člověk. Jakmile se vynořil, rozpoznal v něm Blazmira, lodního čaroděje. Ten jen popadl balík a mávnul na něj.

"Rychle pryč, loď se potápí a vznikne velký vír!" zavolal na něj ochraptělým hlasem a zamířil pryč. Argiopus ho napodobil a svižnými tempy zamířili dál od hořícího vraku. Loď za chvíli zmizela v hlubinách a zbyly po ní jen trosky pohupující se na hladině. Některé mírně plápolaly a v dálce pomalu mizela světla pirátské lodi.

Svítání přineslo žalostný pohled.

Na zrcadlově rovné hladině se pokupovaly kusy prken, ráhen, provazů, a několik těl v námořníků soldenského loďstva. Jediný větší kus tvořil zbytek paluby, patrně lodního můstku, na kterém se tísnilo pět trosečníků.

"Víc s tou nohou neudělám, bocmane," řekl omluvně Blazmir a dotáhl obvaz.

"V pořádku, pane Blazmire," opáčil klidným hlasem starý námořník. Byl bledý ze ztráty krve a levá noha mu končila pod kolenem provizorním obvazem ze šerpy a pavoučího hedvábí. "Jak jste na tom vy, pane?" podíval se na Argiopa.

Arachnir jen mávl rukou, protože jeho rána na hlavě v porovnání s bocmanovým zraněním nestála za řeč. Větší starost mu dělal mladý plavčík, který se stále ještě neprobral z bezvědomí.

"Kolik máme vody?" zeptal se lodník, poslední z přeživších. Většina posádky padla při obraně lodi, zbytek byl spolu s cestujícími zajat a odvezen na Arecibo. Buď za ně jejich rodiny zaplatí výkupné, nebo budou prodáni do otroctví. Argiopus si byl zcela jistý, že mají lepší vyhlídky na přežití než pětice trosečníků. Na druhou stranu, svobodná smrt za něj byla lepší než přežívání v okovech.

"Na dva dny, na čtyři, pokud budeme hodně šetřit, nebo…" zašilhal Blazmir k ležícímu plavčíkovi. "Dobrá zpráva je, že jihovýchodním směrem je pobřeží a není až tak daleko. Teď špatné zprávy," zachmuřil se a na chvíli pohlédl přímo do slunce, které pomalu nabíralo na síle. "Je tu velmi silný proud, který nás nese na západ, takže se mu každým okamžikem vzdalujeme. A," ukázal k mrakům na obzoru, "jestli se nemýlím, v což doufám, ale nevěřím, tak za tři dny nás čeká bouře."

Lodník i bocman zasmušile pokývali hlavami, protože jim zkušenost říkala totéž. "Neumíte náhodou utkat plachtu, pane pavouku?" otočil se k Argiopovi lodník.

"Kdybych měl dost jídla, tak ano. Ale na slušnou plachtu bych potřeboval sníst tak sele… Ačkoliv… kdybych jen propojil kusy oblečení, tak-" zamyslel se.

"Plachtit nemá smysl, teď bude úplné bezvětří a vítr před bouří bude vát špatným směrem," přerušil ho lodní čaroděj. "A na kouzla ovládající vítr nemám propriety."

"Máme vůbec šanci tam doveslovat včas?" poškrábal se na hlavě bocman.

"Ne. Ale nebudeme jenom veslovat, takže ano, když vyrazíme hned. Ale nebude to žádná procházka – vlastně bude," kmitl lodnímu čaroději na tváři ironický úšklebek, který hned pohasl. Pozvedl provaz a podíval se vážně na Argiopa. "Umíš Chůzi po vodě? Skvěle, tak jdeme na to."

Jindy by mu asi pohled na dva muže táhnoucí na lanech vor po mořské hladině připadal komický. Jim šlo ale o život. Argiopovi následující dva dny přišly jako ztělesnění pekla. Úmorné tažení voru proti mořskému proudu. Bylo to jako orat pole tupým pluhem. Krátké pauzy na meditaci obnovující magenergii, na napití a uvolnění nohou, a krátké chvíle bezesného spánku, ve kterých zas pomalu ztráceli vzdálenost ke břehu, kterou tak pracně získali. Ztratil pojem o čase a na potřebu obnovovat kouzlo ho několikrát museli upozornit veslující námořníci nebo vedle jdoucí Blazmir. I tak to několikrát neuhlídal a pořádně se vykoupal, když se v půlce kroku propadl do vody.

Z monotónního šlapání po zrcadlově rovné hladině vystupovaly jen útržky událostí.

První noc zemřel mladý plavčík, aniž nabyl vědomí. Pohřbili ho do moře a Argiopus, který jako jediný mohl mluvit s jeho odcházející duší, předal ostatním jeho poslední rozloučení.

Boj s hejnem žraloků, kteří hrozili převrhnout vor, nebo ukousnout mágům nohy.

Zahánění harseády, jakési mořské polednice.

A pálící slunce, žízeň, bolest a únava.

Na konci druhého dne už se zvedl vítr a tažení voru proti vlnám se postupně stávalo nadlidským úkolem. Nakonec si oba mágové sedli na vor k námořníkům. Mlčky si rozdělili poslední doušky vody. Nebylo co říkat. S Blazmirem se Argiopus plavil při svém pendlování mezi Brožovem a Orlikenem třikrát, několikrát se dali do řeči a vyměnili profesní drby a zajímavosti. Za poslední dva dny měl ovšem pocit, jako by ho znal několik let. Stejně tak lodníka Arwiho a bocmana Zarchana.

Obloha postupně temněla a vlny byly stále příkřejší. Argiopus se nepřítomně díval na své ruce, které měl stejně jako ramena rozdřené od provazů do krve. Nakonec i zoufalství ustoupilo do pozadí a zbyla jen strašná únava. Jen kdesi vespod vytrvale tepala touha přežít.

"Za chvíli je to tady. Přivážeme se k voru a budeme se modlit, aby to vydržel," zachraptěl Blazmir.

"Bylo mi ctí s váma sloužit, pane," položil Zarchan ruku Blazmirovi na rameno. Technicky vzato byl mág lodním důstojníkem, i když mimo posloupnost velení.

"Mě taky. Mě taky," pokýval hlavou Blazmir k námořníkům a olízl si rozpraskané rty. "A my dva, Argiope…"

"Vodní dech?" otočil se na něj arachnir. Už předtím probírali eventuality jak si pomoci kouzly, včetně Chůze po vodě, ale v bouři by to bylo jako probíhat skalním městem při zemětřesení. Skrýt se před běsněním živlů pod vodou bylo elegantní. Ale znamenalo to opustit námořníky a nechat je napospas bouři.

"Jo. Ale nechci… nemůžu…" rozhodil rukama k námořníkům.

"To je to kouzlo, co ste o něm mluvili?" zeptal se bocman. Na jeho klidném hlase vůbec nebylo znát vyčerpání a bolest, kterou musel cítit z amputované nohy zachvácené gangrénou. "My to chápeme, pane. Aspoň někdo z nás ať má větší šanci to přežít. Udělali ste pro nás dost už jen tim, že ste po vodě neodešli sami a tahali se s náma…" Všichni si uvědomovali, že oba mágové by tak asi pobřeží dokázali dosáhnout ještě před bouří.

Najednou opět nebylo co říct, jen si stiskli ruce a podívali se jeden druhému do očí.

"Bozi nechť nám zachovají svou přízeň," zašeptal Arwi.

Argiopus se zarazil, jelikož mu najednou bleskla hlavou vzpomínka na tu nedokončenou záležitost s nepoznanou entitou. Bůh. Božská moc. Byla to šance, a ne malá. Kdyby se mu zavázal, dal svou duši do područí Jeho, dokázal by…

Ne. Věděl, že je to špatně. Něco, čemu obětuješ vlastní duši, abys to uspokojil, u toho nežádáš o pomocnou ruku. Pokud ovšem není zbytí.

A opravdu nebylo zbytí? Zatím se drželi, ale bouře postupně sílila. Vlastně o tolik nešlo, duše přece…

Arachnir se opět zarazil, protože pomalu získával dojem měnící se v jistotu, že část myšlenek není jeho, a že je velmi obratně manipulován. Držel tu informaci opatrně stranou hlavních myšlenek a pokračoval dál v přemýšlení.

Kdyby entitě odevzdal svou duši… co by získal kromě záchrany námořníků? Moc, spoustu moci, vytanulo mu na mysli okamžitě. Zachránil by sebe i ostatní, pak by se stal nejmocnějším mágem v Brožově a mohl by se pomstít všem, kdo mu ublížili! A jak by získával víc věřících, jejich moc by rostla, až by…

Nyní už si byl jistý. Někdo se velmi opatrně snažil ho přimět udělat rozhodnutí. Ale ty myšlenky byly takové… nedočkavé. Začaly tlačit na moc a pomstu příliš brzy. Ale proč tady a teď?

Náhle se vzduch vyplněný solí a vodní tříští opět zpomalil a pak téměř zastavil. Vor zůstal trčet na vlně bez hnutí v pozici popírající gravitaci, a…

…z Blazmira vystoupil druhý Blazmir, tentokrát ale veselý, upravený, prostě duch, kterého arachnir viděl toho večera na hřbitově.

"Teda sem se dostat je fuška," rozhlédl se lodní mág-duch zvědavě po okolí. "Hraje si s tebou jak kočka s myší. Naštěstí tvé pochybnosti vytvořily trhlinu, kterou se sem dalo protáhnout."

"Co… jak, Blazmire?" zvedl se Argiopus roztřeseně na nohy.

"Aha, chápu. Momentík," řekl duch a prolnul se s arachnirovým tělem. Únava, bolest a zastření vzpomínek byly rázem pryč.

"Učí se, zmetek," zavrčel Argiopus. Tentokrát ho chtěl jeho protivník unavit dlouhou a vyčerpávající vzpomínkou a neudělal tu chybu, že by použil k přesvědčování někoho žijícího, s kým měl silnou citovou vazbu.

"Být mrtvý má několik výhod," zazněl mu v hlavě Blazmirův hlas konverzačním tónem. "Kupříkladu vždy vím, když na mě někdo vzpomíná. Jenže tuhle vzpomínku a v takové intenzitě… Naštěstí je Podsvětí i moje hrací pole a nejsem žádný pěšec. Ale dostat se do tohohle bludiště mi trvalo, je tu kolem spousta ochran a dodatečných jištění. Jinak bych přišel dřív," dodal omluvně. "Ještěže mě vedla taková zvláštní modrá nit."

"To je naše… propojení," přiznal Argiopus. "Máš pravdu, cítím Podsvětí, ale jiné než to Samanthino. A taky cítím, že se blížím k… té věci. Jen doufám, že takových vizí už nebude moc." Prozatím Neznámý využil situace, ve kterých arachnir zažil nejvíce emoční bolesti, strachu a zoufalství. Sice zásadně formovaly jeho osobnost, ale nebylo to nic, co by chtěl člověk prožívat znovu. Argiopus toho začínal mít právě dost. Naštěstí ho žádný takový okamžik z jeho života už nenapadal.

"Nemyslím, úplně ho už cítím. Je bez sebe, žes mu zase unikl."

"Můžeš mi pomoct přeskočit tyhle hry na schovávanou a jít přímo k němu?" Argopus netoužil prožívat ještě zbytek téhle vize. Čas vzpomínky otupil, ale dnešní znovuprožívání otevřelo staré rány.

Věděl, jak to probíhalo dál. S Blazmirem se schovali pod vodou a sledovali z relativního bezpečí hlubiny boj voru s vlnami. Viděli i roztříštění voru. Bocman jim zmizel ve zpěněném oceánu a Blazmir se pak pokusil zachránit lodníka. Zaklel se Chůzí po vodě a s napůl utopeným Arwim na zádech probíhal mezi vlnami, šplhal do vodních kopců a sbíhal srázy… dokud nebyla jedna z vln příliš strmá, aby se na ní dalo udržet. To byl jejich konec. Nicméně Blazmirův duch i poté zůstal s posledním přeživším, povzbuzoval ho a vedl správným směrem. Vyčerpanému Argiopovi se jenom díky neutuchající podpoře svého mrtvého přítele podařilo druhého dne po bouři dosáhnout pevniny, kde polomrtvého arachnira na pláži zanedlouho našli Lesní lidé z Divočiny.

Znovu zažíval tu pachuť toho, že udělal to nejlepší co dokázal, a nestačilo to…

"Jistěže," zasmál se duch a přerušil jeho vzpomínání. "Jestli je to ta kouřová stopa támhle, tak se pevně drž." Ve stěně ztuhlé vlny se otevřel vodní vír, Blazmir ho chytil za ruku, skočil a strhl je oba dovnitř.

Dopadl do pokleku s odporným čvachtnutím. Scéna se opět změnila. Zem byla po kotníky pokrytá mazlavou břečkou fialovočerné barvy. Slabé světlo zářilo jakoby odnikud mdlou nažloutlou barvou a dohlednost byla zhruba deset metrů. Ne že by bylo na co se dívat, nebylo tu nic. Byla to taková temnější a chudší verze bílé pláně, kterou to dnes začalo – a kterou to dnes ještě skončí, jak Argiopus doufal.

Narovnal se. Tentokrát měl myšlenky jasné a paměť nezastřenou. Věděl, že je u cíle a došel na konec bludiště, které mu jeho pokušitel připravil.

"Vzpomínky. Bolest, strach, frustrace. Moc hezké. Ale nepřesvědčilo by to ani malé děcko. Asi bys na sobě měl zapracovat, tohle dokáže každá kořenářka s pár houbičkami," pronesl Argiopus nahlas ve snaze vyprovokovat reakci.

Prostor se zavlnil a blátivá země vybuchla ve víru chapadel a panožek, které ho výhružně obklopily a komíhaly se kolem. Kdyby byl člověk, asi by zamrkal překvapením, takhle si jen ledabyle založil ruce na prsou.

"JAK SE OPOVAŽUJEŠ SE MNOU TAKHLE MLUVIT, TY HNIDO?!? PADNI NA KOLENA A POKLOŇ SE PŘED SVÝM BOHEM!" zaburácel mocný hlas, až se břečka na zemi rozvlnila.

Podle arachnira vypadal spíš jako něco, co vypadlo z kočky po jejím odčervení, než jako bůh, ale prozatím se rozhodl nechat si to pro sebe. "Žádného tu nevidím, jen pár chapadel," změřil si je kriticky. "Nechme těch her a řekni mi, co ode mě chceš."

Chapadla se zavlnila a část z nich zformovala slizovitou humanoidní postavu asi šestkrát větší než člověk. "JEŠTĚ TI TO NENÍ JASNÉ, ČLOVÍČKU? DEJ MI SVOU NAPROSTOU ODDANOST A VĚRNOST, A JÁ TĚ ZAHRNU MOCÍ, JAKOU SI ANI NEDOVEDEŠ PŘEDSTAVIT. MŮŽEŠ DOBÝT CELÝ SVĚT," mávla postava rukou, až z ní odlétly cákance, a temnota se rozestoupila. Objevila se tam vize Argiopa, jak v kostěné zbroji a s holí v ruce sedí v sedle obřího pavouka a vede obrovskou armádu nemrtvých, faunoformů a jiných příšer, které ani neznal. Vize se pak změnila a arachnir seděl na velkém trůnu obklopen dychtivě hledícími dvořany, kolem posedávaly polonahé konkubíny všech možných ras. "MŮŽEŠ BÝT NEOMEZENÝM VLÁDCEM A VŠICHNI SE PŘED TEBOU BUDOU PLAZIT A TŘÁST STRACHY. A STAČÍ JEN ABYS UZNAL MOU SVRCHOVANOST A DAL MI SVOU DUŠI, DOKONČIL SVŮJ ZÁVAZEK…"

"A když odmítnu?" zeptal se opatrně mág, zatímco co svými pavoučími i magickými smysly opatrně sondoval okolí. To, co zatím zjistil, se mu pranic nelíbilo, ale rozhodně to nebylo tak zlé, jak se zprvu obával. Začínal chápat, v čem by mohly tkvět slabosti jeho protivníka. A nejspíš i co je zač.

"PAK SE POSTARÁM, ABYS TRPĚL TY I VŠICHNI KOLEM TEBE. MOHL BYCH TĚ TU ZAMÁZNOUT JAKO ČERVA, ALE VYCHUTNÁM SI KAŽDÝ OKAMŽIK ZBYTKU TVÉHO MRZKÉHO ŽIVOTA. LIBO UKÁZKU?"

Argiopus se bez varování propadl do břečky a vzápětí se opět ocitnul ve vizi.

Tentokrát stál v Brožově na Trhovém náměstí. Měl na sobě orvané šaty, krvavé šrámy na rukou a rozechvěle se k němu tiskla jeho žena Encyocratella se synem Vidiem v náručí. Kolem hořely domy a ležela mrtvá těla. Šlo o gelreánce, gardisty i civilisty, a mezi nimi pár postav v turbanech dahirského vzezření. Z ulic kolem se ozýval hluk boje a zahlédl zástavy se symbolem slunce obklopeného plameny, znak kultistů bohyně Sýfy.

Zamířila k nim skupina vyznavačů ohnivé bohyně pouště. Argiopus se automaticky pokusil seslat magický štít, ale s údivem zjistil, že se nic nestalo. Ozbrojenci je obklopili a zamířili na ně své píky.

"TOHLE JE BUDOUCNOST, KTERÁ TĚ ČEKÁ BEZ MÉ LASKAVÉ NÁRUČE. BUDEŠ JEN OBYČEJNOU NICKOU BEZ ŠPETKY MAGIE. A BUDEŠ SE BEZMOCNĚ DÍVAT, JAK TVOU RODINU-" zazněl mu v hlavě výsměšně hlas.

Mág popadl svou ženu za ramena a odtrhl ji od sebe, aby se jí mohl podívat do očí. Tentokrát to byla jeho Ency… i Vidius.

"Táta?" ozval se nesměle maličký arachnir.

"To je jen zlý sen, lásky moje, jenom sen," usmál se Argiopus konejšivě a pohladil syna po hlavě. "Který právě končí," pronesl temně a udělal složitý pohyb rukama. Země se prudce zahoupala a horizont se překlopil, aby Brožov zmizel a byl opět nahrazen čvachtavou planinou v temnotě.

Mág smrti sevřel pěst a s výkřikem vzteku ji rozmachem zabořil do země. Z místa úderu vyšlehla vlna energie, která anihilovala míhající se panožky kolem něj i humanoida.

"Na rodinu mi nesahej ty ksindle! Ještě jednou se k nim přibliž, a tvoje zbytky budou seškrabávat po všech sférách okolo!" zasyčel arachnir. "Je čas ukončit to jednou provždy!" Zatímco se kolem něj formovala nová chapadla, zamával rukama a zviditelnila se vlákna jeho propojení. Objevila se, zářící a tlustá jako mužská paže, vedoucí z jeho srdce kamsi nahoru, kde se ztrácela v temnotě. Pouze to černé mastně kouřové vedlo do marastu u jeho nohou.

Argiopus sevřel vířící temnotu u své hrudní kosti a vší silou ji s výkřikem bolesti vytrhl.

Planinou se ozval nelidský skřek. Vlákno se jako kroutící se červ vsáklo do země.

"TY NICKO! JAK SE OPOVAŽUJEŠ ODMÍTNOUT MĚ, BOHA?! TY, TAKOVÝ BEZVÝZNAMNÝ-!"

"Kdybych byl bezvýznamný, těžko bys se mnou ztrácel tolik času," přerušil ho arachnir. "A bůh taky nejsi. Jsi jeden z Vitirixových sluhů, který se rozhodl hrát si na svého pána, aby získal víc moci. Pochybuji, že o tom Pán mrtvých ví. Ale asi se to brzy dozví…" zavrčel zlověstně.

"VÁŽNĚ? MYSLÍŠ SI, ŽE TĚ TEĎ NECHÁM JEN TAK ODEJÍT? JSI ZCELA V MÉ MOCI, V MÉM SVĚTĚ A NEMÁM JEDINÝ DŮVOD NECHAT TĚ NAŽIVU!"

Následoval úder chapadel, který mág vykryl, i když ho srazil na kolena. Bahno kolem začalo vřít a několik chapadel se rozpadlo na prach.

"Jsi ubožák, už ti to někdo řekl?" ucedil Argiopus, zatímco si vytvářel další štíty. Poléval ho pot a na hrudi mu vykvetly krvavé šrámy. Boj probíhal na mnoha úrovních. "Živíš se strachem a slabostí. Nabízíš mnoho, dáváš málo a chceš brát všechno. Ale falešní bohové vždycky končí poražení," zvedl ruce a modré a žlutozelené vlákno se rozzářily.

Čas na posily.

Po Argiopově boku se zhmotnili Blazmir se Zmatmyslem a okamžitě se semkli do trojúhelníku zády k sobě, zatímco jejich psychické údery odrazily svíjející se masu kolem.

"Teda ty víš kam jednoho pozvat na výlet," zavolal na něj přes rameno půlgoblin, zatímco silou vůle sežehl tři golemovité postavy. "Příště vybírám sen já!"

"Moc nápadité to tady není," přitakal mrtvý mág vzduchu. "A chybí tomu vkus. To Samantha Serpentes si pořídila-" nedořekl jak se vyhýbal další panožce.

Útoky jejich protivníka však postupně slábly, jak ho zatlačovali dál od sebe, i když z nich byla cítit narůstající zuřivost.

"Zničit ho asi nepůjde, což?" usoudil Zmatmysl.

"Na to jsme moc blízko Podsvětí. I když je to jen okrajová sféra Vitirixova království, pořád čerpá sílu svého pána. Ale chvíli se z toho bude dostávat," usmál se Blazmir. "Můžeme už vypadnout? Řekl bych že se konečně odhodlal přizvat si pomoc a za chvíli tu bude poněkud nezdravo. A tady kolega se těší zpátky do postele," zašilhal na půlgoblina.

"Na čem myslíš, že tu celou dobu pracuju? Potřeboval jsem ale odmotat všechny zbytky jeho vazeb na vás i všechny, s kým jsem přišel do kontaktu, a to svinstvo se jich dotklo," zagestikuloval omluvně arachnir. "Nicméně už jsem hotov a připraven. Chytněte se."

Zatímco Zmatmysl se chytil svého žlutozeleného vlákna vedoucímu od něj k arachnirovi a Blazmir zase modrého, Argiopus popadl to rudě pulzující, které vedlo k jeho fyzické schránce. Se závratí a pocitem, jako by vězeli nohama v bažině, je jejich vlákna táhla pryč z tohoto místa…

S trhnutím se probudil v hamace v mágské věži.

Než se stihl pořádně nadechnout, ucítil, jak ho nějaká síla opět táhne pryč z těla.

"Dneska už mám těch výletů docela dost," zašklebil se na mágského avatara na bílé pláni. "Tohle budu dospávat týden…"

"Nicméně jsi uspěl a řekl bych, že na tom nebudeš škodný," založil si ruce za zády avatar v podobě Raista.

"Co by se stalo, kdybych tu nabídku přijal?" zajímal se arachnir.

"Pro nás by se vlastně nic nezměnilo. Tedy pokud by to bylo dobrovolně a vědomě. Jen by asi brzy začaly požadavky toho… té věci kolidovat s posláním Mistra. Ale mnoho Mistrů si svou víru nese s sebou dál, jen se k ní otevřeně vrací až když se vzdají svého postu. Jejich moc je sice velká, ale proti bohům si nemůžeme úplně vyskakovat. Většinou ale bozi uznávají status quo a vzájemně se respektujeme… nebo spíš zdvořile ignorujeme."

"A co teď? Mám teď Smlouvu nějak stvrdit, nebo…?"

Avatar jen ukázal na sochu za svými zády, která nyní zpodobňovala Argiopa s holí v ruce. "Ty už ses rozhodl. Tím je to dané."

"Takže můžu zpátky?"

"Ano. A až nás budeš potřebovat, stačí na nás pomyslet." Avatar jen luskl a Argiopus se s trhnutím opět probral ve Věži. V rohu místnosti pomalu blednul a mizel mrkající avatar. Arachnir se otočil na bok. Venku začínalo svítat a už nemělo smysl snažit se o spánek.

S povzdechem si unaveně stoupl na zem a náhle se musel usmát. Začínala nová etapa jeho života, a podle všeho dost zajímavá.

Chvíli si tu myšlenku užíval a pak vykročil ven. Musel stihnout vyzvednout své studenty a do města to byl kus cesty. Naštěstí toho pravděpodobně nenaspali o mnoho víc než on. Pak zajde za Zmatmyslem a poděkuje mu.

A hlavně bude muset zjistit, co se sakra stalo s Noxem.

Poznámka autora:

Smlouva mistrů je můj výtvor a není součástí oficiálního pozadí LARPu Zlenice (zatím ;-)). Stejně tak kouzla Vodní dech a Chůze po vodě ve hře fungují trošku jinak, než jsem je zde popsal. To jen aby nedošlo k mýlce…

Jirka "Krab" Vlach alias Argiopus Menazoid 

O dalších osudech pavoučího mága si můžete přečíst zde: