Žít cizí sen
Být obyvatelem Brožova je občas náročné. (Cyklus Z&A - léto 1521)
Celá ta záležitost, pro kterou se později vžil mezi brožovskými obyvateli termín "Třídenní šílenství", začala vlastně docela nevinně. Prvenství si později začal přisvojovat kde kdo, ale pravdou je, že vůbec první bludičku uviděl Spytihněv Kozinoha, opilec a štamgast od "Kančí hlavy".
Spytihněv se vypotácel na dvorek za hospodou, rozšněroval poklopec a ulevil svému plnému měchýři. Přitom se musel opírat o stěnu kůlny, aby neupadl. Přestože slunce teprve zapadalo, byl už v takovém stavu, že kdyby se mu bludička neobjevila přímo před nosem, zcela jistě by si jí vůbec nevšiml.
Takhle chvíli pracně zaostřoval na modravé poletující světélko, načež se ho pokusil těžkopádně chytit. Bludička uhnula.
"Hmm. Šak já tě čapnu!" Chňap. Opět vedle. Mezitím se nejen kolem něj, ale všude v Brožově začaly objevovat další a další bludičky. Celé město se na moment zastavilo uhranuto čarokrásnou podívanou.
"A mam tě!" vykřikl triumfálně Spytihněv a sevřel pěst kolem světélka. Co na tom, že mu v ruce skončila úplně jiná bludička, než na kterou měl původně políčeno. Štěstí opilců, pomyslel si nadšeně, zvedl pěst k obličeji a pomalu ji otevřel, aby zjistil, co to vlastně ulovil.
Nikdy na to nepřišel. Jediné, co si pamatoval, bylo vzteklé prsknutí, než mu něco malého, chlupatého a s příliš mnoho nohama ukouslo nos.
Zmatmysl si ještě jednou zachmuřeně přečetl list psaný viditelně roztřesenou rukou a obrátil se na posla špatných zpráv, mladou posluhovačku, která si nervózně žmoulala sukni.
"Takže mladý pán těžce stůně a mám hned přijít. Otázka života a smrti. Bla bla bla. To psal Cirasa i minule. A nakonec se ukázalo, že synátor jen prochladl a má kašlíček. Celá tahle rodina je samej hypochondr. Vyřiď pánovi, ať ho nechá vyspat a dá mi vědět zítra odpoledne, kdyby se to nezlepšilo. S tím vším, co se děje venku, mám dost důležitější práce. Teď můžeš jít," pobídl dívku a zahodil dopis do změti na pracovním stole.
"Já... ale já," zakoktalo se pobledlé děvče a zatěkalo očima k zabedněnému oknu vedoucímu na ulici. Zmatmysl si povzdechl. Starý Cirasa byl možná hypochondr, ale taky prohnaný obchodník s odhadem na lidi. Dobře věděl, proč v tom zmatku, co na ulicích panoval, poslat za ranhojičem mladou dívku namísto statného podomka.
"Dobrá, dobrá. Tak já půjdu. Ale jestli je to zase jenom mizerný kašlíček, připrav se, že tvůj pán skončí proměněný v kuře!"
S brbláním si hodil na rameno léčitelskou brašnu, přes sebe těžký zimní plášť, ačkoliv léto teprve končilo, a na hlavu nasadil ptačí masku morového doktora. U dveří se zarazil a vrátil se ještě pro magickou hůl. Nechtěl nic podcenit. Pootevřel dveře na škvíru, zkontroloval ulici a teprve pak pokynul dívce k odchodu.
Dlouhými svižnými kroky vyrazil k domu nemocného, takže za ním dívka musela poklusávat, aby mu stačila. První půlku cesty byl klid, ulice zely prázdnotou. Jen sem tam pospíchal osamělý nervózní chodec.
Sotva však vkročili do kupecké čtvrti, zpoza rohu cosi prudce vylétlo a trefilo Zmatmysla přímo mezi oči, až si kecl na špinavou dlažbu. Trochu otřeseně v duchu poděkoval všem předkům, že na sebe při odchodu z domova seslal štítové kouzlo, jinak by měl určitě otřes mozku. Pak si sáhl rukou na čelo, kde cítil cosi teplého.
"Omastek?!?"
Při pohledu vzhůru pochopil. Mezi domy se proháněla pečená kuřata, hřadovala na střechách a stromech v zahradách a vydávala mlaskavé zvuky. Ze zabedněných domů se mezitím osmělilo pár podnikavců a začali kuřata lovit.
"Tohle nedopadne dobře. Ať už jsme pryč," vyškrábal se rychle na nohy, popadl dívku za ruku a poháněn zlou předtuchou se rozběhl k domu rodu Cirasů. Sem tam holí srazil zvlášť dotěrnou pečínku.
Předtucha se naplnila těsně před tím, než dosáhli svého cíle. Z pečených kuřat se během mrknutí oka staly obrovské ropuchy s netopýřími křídly. Zmatmysl se zastavil zády ke vchodu a úspěšně magií odrazil nálet několika žab, než se dívka dobouchala a konečně je pustili dovnitř.
Tam si strhl masku a zbrocený potem se vydýchával opřený o chladivou stěnu. Měl před očima obraz žabích papul plných jako břitva ostrých zubů. Zřejmě ho dnes čeká dlouhá noc plná šití stehů.
"Konečně! Čekáme na vás jako na smilování boží, magistře!" vrhl se k němu pán domu.
Zmatmysl chtěl něco jedovatého odseknout, aby si ulevil, ale při pohledu na něj se mu slova vzpříčila v krku. Ludwig Cirasa byl vždy zosobněním lehce exotické elegance a noblesního chování, jak se na váženého obchodníka s cizokrajným kořením sluší. Celá rodina se těšila pevnému zdraví a jeho hypochondrické výlevy byly často jen šikovnou záminkou pro obchod s alchymistickými substancemi nebo goblinním kořením.
Teď ho však vítal zsinalý muž se strhanými rysy a na přeskáčku zapnutými knoflíky na kabátci. Tentokrát se něco skutečně dělo.
"Ehm, tak kde máte maroda?" našel Zmatmysl opět ztracenou řeč a dech.
"Nahoře v ložnici, je u něj jeho matka. Ráno nepřišel na snídani, tak jsem za ním poslal sluhu a... no, uvidíte sám."
Mladý Noislav Cirasa ležel v propocené posteli a už od pohledu sálal horečkou. Zmatmysl zdvořile vyhodil matku za dveře, aby měl klid na práci, a důkladně se začal věnovat stavu pacienta.
Povlečení i slamník byly úplně promočené, ale co ho upoutalo jako první, byly doširoka vytřeštěné oči se zorničkou přes celou duhovku. Mladík tak získával trochu démonické vzezření.
Měl lehce pootevřená ústa a dýchal jen mělce. A horečka byla skutečně vysoká, když mu Zmatmysl přiložil na čelo krystal, ten okamžitě sytě zoranžověl. Odhadoval ji tedy na necelých čtyřicet stupňů. Na jeho těle nenašel žádné známky poranění, ani nic jiného nezvyklého. Snad že jazyk byl vyloženě rudý, to však mohla způsobit i horečka.
Jen na vnitřní straně pravého předloktí měl mladík vyvedený malý, vybledlý obrázek listnatého stromu i s kořeny, snad hennou nebo něčím podobným.
"Takhle vypadal už ráno?" zeptal se pak zdrcených rodičů Zmatmysl.
"Přesně tak. Co s ním je?"
"To zatím ještě nevím. Co dělal včera?"
"Nemám zdání. Ulil se prý z hodiny trpasličtiny, co měl mít s domácím učitelem, a někam se vypařil. Předpokládám, že zase někde flámoval s mladým van Hautenem. Doufal jsem, že převezme obchod po mě, ale zatím ho spíš zajímají děvčata a putyky," povzdechl si dvojnásob ztrápeně Cirasa starší.
"A něco divného se mu v poslední době nestalo?" vyzvídal dál Zmatmysl.
"O ničem nevím."
"Dobře, tady," sáhl do brašny, "je odvar z hadího jazyka. Pomůže to na tu horečku," předal malou lahvičku matce. "Do korbele vody šest kapek odvaru a špetku soli. A po lžících to do něj nalijte. Musí pít, aby nezchátral nedostatkem vody, jak se potí. A studené obklady do podpaží taky neuškodí. Kdyby se to prudce zhoršilo, pošlete pro mě. Já zkusím mezitím zjistit, co by mu mohlo být."
"Hrome, vy jste jako blesk, magistře! Poslal jsem pro vás sotva před čtvrthodinou," uvítal Zmatmysla van Hauten, úspěšný rejdař, a rychle za ním zabouchl dveře.
"Vy jste pro mě posílal?" podivil se Zmatmysl.
"No, ano," zarazil se pro změnu van Hauten. "Kvůli našemu Sebastianovi, onemocněl. Proč byste sem jinak chodil?"
"No, kvůli Sebastianovi, ale původně z trochu jiného důvodu. Nechte mě hádat: horečka, vytřeštěné oči, nevnímá okolí?"
"Jak to víte?" užasl rejdař.
"Není první. Doveďte mě k němu, prosím."
Stav Sebastiana se od Noislavova přeci jen lišil. Neklidně sebou házel na posteli, takže ho jeho otec musel podržet, aby se mu Zmatmysl mohl podívat na oči. Mladíkovy zorničky byly tentokrát jak špendlíkové hlavičky a úplně se v ztrácely v okolní modři. Ale jazyk byl opět krvavě rudý a na předloktí opět nevýrazný symbol stromu.
I v tomto případě si nikdo nevšiml ničeho zvláštního. Kdyby nebylo symbolu, uvažoval by Zmatmysl o nějaké nemoci, ale tady muselo jít o něco zcela jiného.
Zadal tedy i druhé rodině, jak se mají starat o nemocného, a zamyšleně se vydal domů.
Nebyl mu ale přán klid na přemýšlení. U Trhového náměstí se před ním v ulici najednou ze vzduchu zhmotnil kostlivec ve starém rezavém brnění, zaklapal čelistí a vrhl se na něj se zubatým mečem v ruce, zcela přitom ignorujíc přírodní zákony, protože kosti nedržely žádné šlachy.
Zmatmysl si s překvapením uvědomil, že v ruce najednou nedrží magickou hůl a u pasu mu chybí postříbřená dýka. Seslal tedy na kostlivce kletbu, ale jen mu na napřažené ruce zapraskaly jiskřičky zbytkové magie.
Kostlivec nevzrušeně pokračoval v útoku.
Tentokrát zaklel Zmatmysl zcela nemagicky a dal se na střelhbitý úprk. Tedy - chtěl se dát. Měl pocit, jako by běžel na místě, brodil se v medu a každý krok ho stojí strašné úsilí a čas. Hází pohled přes rameno. Kostlivec se přibližuje zcela normální rychlostí, meč napřažený ke smrtícímu úderu. Zmatmysl chce uskočit stranou, ale najednou leží na zemi na zádech, nad ním kostlivec, meč prořezává vzduch a - nic.
Stejně jako se objevil, zase zmizel.
Zmatmysl se roztřeseně vyhrabal zpátky na nohy a unaveně se opřel o hůl - hůl?!? - načež začal hlasitě nadávat v orkamluvu. Hluboké hrdelní nadávky celkem dobře vystihovaly otřesný zážitek a přeci jen si jimi trochu ulevil.
Opatrně se proplížil ulicemi ke svému domu, kde už na něj čekal sluha v livreji v barvách rodu Mertoni. Podle bledého zpoceného obličeje si taky prožil své.
"Nemusíš mi nic říkat," zarazil sluhu, než ten stačil promluvit. "Omladina tvého pána je v horečkách, nevnímá okolí a já mám okamžitě přijít."
Sluha jen unaveně pokýval hlavou.
"Občas mám pocit, že jsem jediný ranhojič v Brožově. Démon aby spral ten den, kdy mě hrabě uvedl mezi měšťanskou smetánku," odplivl si. "Pojď se mnou dovnitř, mládenče, musím si vzít nějaké lektvary a nechat vzkaz na dveřích, kde jsem. Dneska jsem totiž vážně na roztrhání."
Stav obou potomků vinaře a konšela Geriganda Mertoniho, starší Joanniky i mladšího Luciana, se nijak nelišil od obou předchozích případů. Stejná horečka, stejné oči, stejné jazyky i stejné tetování. Tudíž i stejná léčba a stejná záhada.
Ale přeci jen něco našel. Joannika měla ve vlasech malá třpytivá zrníčka, která Zmatmysl ihned poznal. Pár si jich pro jistotu uschoval do skleněné ampulky na pozdější rozbor.
Než se ale stihl zamyslet nad jejich významem, dostihl ho posel od dona Katcheria, že se má neprodleně dostavit na radnici na mimořádné zasedání městské rady.
"Může mi někdo, kdokoliv, říct, co se tady, u Stroje, děje?!?" rozlehl se zasedací síní autoritativní hlas dona Lucassa Katcheria d´Foret Noire, královského místodržícího.
Rozhostilo se trapné ticho.
"Nikdo? Tak popořadě: mágové!"
"Ehm, Vaše Excelence, nezpůsobil to žádný z našich experimentů, to jsme si jisti. Ale co konkrétně za tím stojí..." ozval se rozpačitý hlas Tergase, cechmistra magické Konkláve. "Zatím máme několik teorií, ale potřebovali bychom ještě čas na jejich..."
"Takže nevíte nic," přerušil ho místodržící. "Univerzita?"
Mistři Raist, Nox, Tholdrin i Niklf zavrtěli hlavami jako jeden muž.
"Alchymisti?" zkoušel to dál don Katcherio.
"Je mi líto, Vaše Excelence, v tomhle prsty nemáme," pokrčil rameny Celestýn, mistr cechu alchymistického.
"To jste říkali posledně i o theolitu!" houkl na jeho adresu Maveid Sadwick, jeden z konšelů, který byl tradičně v opozici vůči většině mysticky laděných cechů.
"To byla stará záležitost související s trhlinou v astrálu a už je vyřešená. To sem teď nepatří," vložil se do počínajícího konfliktu mistr Niklf, univerzitní expert na magickou rudu theolit.
"Stará záležitost, stará záležitost, a skončilo to válkou s Lesním lidem! Určitě za to zase můžou goblini a ta jejich těžba pomocí výbušnin," držel se Sadwick své oblíbené linie.
"Tak rekord nepadne, vydržel to jen dvě zasedání," ucedil Zmatmyslovým směrem jeho kolega Celestýn. Ten si jenom povzdechl a postavil se, aby vzdoroval nařčení. Jakožto půlgoblinovi mu nedávno připadla role zastupovat gobliny na zasedání v radě. A že nebylo o co stát, protože Sadwick na gobliny útočil, kdykoli měl příležitost.
"Pane Sadwicku, zapomínáte, že goblini těží theolit v kopcích kolem Brožova, zatímco šílenosti dnešního dne se nedějí za hranicemi města. Nechápu, proč opět-"
"Ale víte, a moc dobře, vzpomeňte si -"
Oba náhle zmlkli, stejně jako utichl celý sál. Zmatmyslův protivník totiž z ničeho nic stál proti němu zcela nahý. Pak půlgoblinovi došlo, že je nahý i on sám. Stejný myšlenkový proces se odehrával souběžně u protistrany.
Zrudlý Sadwick se posadil - a rázem byl opět oblečený. Zmatmysl ho tedy napodobil a s dosednutím na židli opět ucítil hřejivé teplo své košile a kalhot.
"Co to má zn-" vztyčil se z křesla místodržící, načež mu ruce rychle sjely dolů, aby kryly jeho náhle obnaženou mužnou chloubu. Rychle se zase posadil zpět.
Po třech dalších pokusech, kdy jednotlivým mluvčím okamžitě zmizely šaty, jakmile vstali a otevřeli ústa, se nakonec don Katcherio s rukama v klíně zmohl alespoň na: "Rozpouštím dnešní zasedání!"
Chvíli však nikdo nevstával. Zmatmysl to nakonec nevydržel a s pocitem, že klidně bude nahý podruhé, se provázen zraky ostatních rozvážně postavil. Nic se nestalo. Pokrčil tedy rameny, uklonil se a beze slova se vydal ke dveřím ze sálu. Ostatní ho mlčky následovali.
"Dnešek je vážně noční můra," prohodil až venku na ulici Celestýn.
Zmatmysl se prudce zastavil.
"Zopakuj to, prosím tě."
"No... že dnešek je jako noční můra. Proč?"
"Něco mě napadlo, jen... nic, později ti to vysvětlím. Nenech se zabít," prohodil ještě Zmatmysl a nechal stát zmateného Celestýna na ulici.
Když před půlnocí konečně dorazil Zmatmysl domů do Alchymistického cechu, věděl už o jeho nahém vystoupení na radě kdekdo ve městě. Řadil se ale do bohatého zástupu stejně postižených, takže ho to nijak netrápilo. Nahými se staly mnohem důležitější osobnosti než on. Kromě zasedání na radnici se totiž v Adamově nebo Evině rouše ocitlo toho odpoledne také mnoho trhovců vychvalujících své zboží, kněží při bohoslužbách a mistři přednášející na Univerzitě. A také několik bardů. Některým to reputaci vylepšilo, jiným nikoliv. Každopádně při sešívání osob pokousaných žábami si tak nechtíc vyslechl mnoho drbů, takže byl nakonec rád za trochu toho napjatého ticha v ulicích cestou domů.
"Vždycky jsem věděla, drahý, že jsi rád středem pozornosti, ale tohle bylo už trochu za hranou, nemyslíš?" přivítala ho ve společné jídelně škodolibě Adeline a políbila ho.
"Tentokrát to bylo něčím jiným. Potřeboval jsem umlčet toho blba Sadwicka. A zabralo to! Asi začnu chodit na zasedání rady nahý pravidelně."
"V tom případě chci změnit zasedací pořádek!" zahalekal ze svého pokoje Celestýn. "Už takhle budu mít noční můry."
"Nechápu proč. Copak může být něco svůdnějšího než pohled na vychrtlého, nezdravě zeleného muže? Za mě je k nakousnutí," zastala se Adeline rozverně Zmatmysla, který se mezitím vítal se psem Sirem, jenž na něj nadšeně skákal a bafal.
"To říkáš jen proto, že jsi jeho manželka. Upřímně, mně připomínal kuře, co někdo pohodil na kompost a už nějakej ten den tam leží. To není k nakousnutí, věř mi."
"Můžu se zkusit příští léto opálit na slunci, Celestýne. Jestli myslíš, že to pomůže. Každopádně, potřeboval bych od vás s něčím poradit. Možná jsem na cestě k vysvětlení, co se to vlastně děje ve městě."
"Tak to já dojdu ještě pro Alquadal a Estegara, ubytovala jsem je nahoře v podkroví."
"Ti si teda umí vybrat, kdy dorazit na návštěvu. Dobře. Sire, mohl bys mi mezitím donést z pracovny zvětšovací sklo, prosím?" obrátil se Zmatmysl na psa, zatímco ze sebe sundaval plášť a brašny.
Ten se jen otočil na místě a odběhl. Za chvilku se vrátil se skleněnou čočkou obalenou plátnem v tlamě. Sir si naštěstí z doby, kdy byl ještě člověkem, pamatoval užitečné věci. Třeba že musí sklo chránit před poškrábáním, například psími zuby. Stále však narážel na limity své nové čtyřnohé podoby. Zmatmysl si tak převzal velice oslintaný balíček, opatrně ho rozbalil a po kritickém zhodnocení přeleštil čočku o košili.
"Buď zdráv, Zmatmysle!" objevila se ve dveřích usměvavá hlava mága Estegara. Za ním se napřed zjevil roh, a až pak vešla jeho majitelka, jednorožka Alquadal.
"Estegare! Alquadal! Moc rád vás zase vidím. Co vás sem přivádí v těchhle podivných časech?"
"Studium a především práce," vysvětloval Estegar a úsměv mu trochu pohasl. "Potřebuju vydělat nějaký ten fufeň. Ceny sena jsou letos obzvlášť vysoké."
"Tak proč nezůstáváte víc ve městě a ty, Alquadal, nezůstáváš v lidské podobě?" nechápal Zmatmysl.
"To bys musel znát její matku," zhroutil se Estegar na židli.
"Ono by stačilo, kdyby ses věnoval trochu víc praktikování magie a míň pročítání starých neužitečných svitků o životě a díle toho a toho dávno mrtvýho arcimága," odfrkla si Alquadal a pohodila hlavou.
"Vy mi vždycky připadáte jako začátek vtipu," přerušil naštěstí začínající manželskou hádku Celestýn, který se k nim konečně připojil. "Sejdou se půlgoblin, půlelfka, jednorožka a mág..." zavrtěl hlavou.
"Nezapomeň na alchymistu proměněného ve psa," připomněla mu Alquadal. Sir souhlasně zaštěkal.
"Jenže to se blbě vyslovuje. Moc slov," zahloubal se Zmatmysl. "Ledaže bys to nějak vhodně upravila, třeba..."
"Lásko, nechtěl jsi po nás něco?" usměrnila tok jeho myšlenek Adeline.
"Pravda, omlouvám se. Už jsem dneska zralý na postel. Věc se má takhle. Nevím, co přesně se dneska stalo vám, ale mě napadli pečení holubi, co se pak proměnili v zubaté okřídlené žáby. Pak jsem se snažil utéct kostlivci s mečem, ale byl jsem pořád na místě. A nakonec jsem měl mluvit před lidmi a najednou jsem neměl šaty. Přivedl mě na to vlastně tady Celestýn. Řekl, že to je jako noční můra. Ale co když to je noční můra?"
"Jak to myslíš?"
"Takovéhle věci se přeci běžně dějí ve snech. A dneska jsem viděl čtyři nemocné děti. No, děti. Tak patnáct až sedmnáct. Všichni v horečkách, mimo sebe, oči jako zfetovaní kalmundi. U prvního jsem ještě uvažoval nad nějakou normální nemocí, ale jsem si jistý, že to tak není. To ta značka. A pak mě to napadlo - co když se jim zdají noční můry a ty nějak zhmotnělé pobíhají po ulicích? Přemýšlím nad tím posledních pár hodin a lepší vysvětlení jsem nenašel. Zapadá to do sebe. Nebo ne?"
"Tedy... je pravda, že všechno, co jsem dnes zažila, jsou události, co se běžně vyskytují ve snech," souhlasila opatrně Adeline.
"Ale co by zhmotňovalo noční můry?" zamyslela se jednorožka.
"To je právě to, co nevím. Jsme tu všichni alchymisti, druidi a mágové. Někdo přece musel o něčem podobném už slyšet nebo číst. Tipl bych si na Estegara, ty čteš pořád nějaké pochybné historické záznamy a životopisy."
"Nenazval bych je zrovna pochybné. A ačkoliv mi lichotí tvoje naděje vkládané v moji osobu, bohužel. O ničem podobném jsem neslyšel."
"A nemůže za to přeci jen ten theolit?" znejistěl Celestýn. "Koneckonců, ta ruda je přírodní zásobník magenergie."
"To bys klidně mohl říct, že za to může celý brožovský poloostrov, protože je tu největší zřídlo divoký magie na kontinentu," nesouhlasila Adeline. "Ty události muselo něco spustit. Nějaký čin, událost. Cos to říkal o nějaké značce?"
"Vidíš to! Všichni měli na vnitřní straně předloktí symbol stromu s kořeny. A u Joanniky jsem našel ve vlasech tohle," sáhl do kapsy pro ampulku. "Ať do mě hrom, jestli to není vílí prach!"
"Ukaž to? Máš pravdu, je to vílí prach," potvrdila Adeline a odložila zvětšovací sklo.
"Mohl bys mi nakreslit ten symbol?" ozvala se nezvykle tiše sedící jednorožka, až se po ní všichni otočili.
"Ale jistě," vytáhl půlgoblin z brašny kalamář, brko a svitek papíru. "Zhruba nějak takhle. Vidělas ho už někdy?"
Alquadal chvíli strnule hleděla na obrázek stromu. Pak náhle jako by z ní spadlo nějaké břímě a opět se jí na tváři objevil její obvyklý rozpustilý úsměv.
"Myslím, že si zítra uděláme takový menší výlet. Tak hybaj všichni na kutě, budete potřebovat jasnou mysl. Víc vám řeknu až zítra, protože Zmatmysl už stejně napůl spí," zakončila nekompromisně při pohledu na mohutně zívajícího alchymistu.
Bylo krásné zářijové ráno, ptáci zpívali, kolem cesty kvetly luční květy - to vše jim pomáhalo vytěsnit z hlavy, že ihned po odchodu z cechu jim všem začaly vypadávat zuby. A že jich vyplivali mnohem víc, než jich původně kdy měli v ústech. Naštěstí nepříjemný snový efekt zmizel kousek za hranicí města, takže se teď mohl Estegar s chutí zakousnout do šťavnatého jablka.
"Tak řekneš nám už konečně, kam to jdeme?" zeptal se už asi po desáté své ženy, jakmile polkl. Před nimi se tyčila hradba Umrlčího lesa, který tvořil hranici neobydlené jižní části poloostrova. Jednorožka se zastavila.
"Tak jo, už nastal čas. Jak bych tak začala. Mám, řekněme, temnější část své minulosti, o které nevíte. Nebyla jsem prostě vždycky jen spořádanou členkou stáda."
"Miláčku, seznámili jsme se v bordelu, kde jsi balamutila zákazníky, že tamější holky jsou ještě panny," namítl opatrně Estegar.
"To bylo pragmatické řešení mé neuspokojivé finanční situace! To není něco, za co bych se měla stydět. Mimochodem, vzpomeň si, kdo mě tam připravil o věneček."
"Byl jsem začarovanej," zamumlal Estegar a raději se zase věnoval jablku.
"Abych pokračovala, jako každý dospívající jsem i já měla svoje rebelující období."
"A ono už skončilo?" zeptala se nevinně Adeline.
"Ano, teď jsem usedlá, jen trochu extravagantní novomanželka. Ale tehdy jsem byla jak utržená z úvaziště. Přerostlá kopyta, zacuchané žíně a hříva, oči černě orámované uhlíkem nebo svítícíma dřevokaznýma houbama... Dokonce jsem si na zadek nechala vypálit malý cejch! Naši mě tenkrát málem zabili," zasnila se jednorožka. "No a taky jsem experimentovala s omamnýma látkama," dodala a Zmatmysl se rozzářil.
"Takže je za tím nějaká halucinogenní substance! Já to věděl!"
"Je to dost pravděpodobný. To místo se nazývá "U Kořenů všeho" a nachází se na hranici Umrlčího lesa a Ospalých vrchů. Stahují se tam všichni nepřizpůsobiví obyvatelé Hvozdu, nebo možná až moc přizpůsobiví Brožovu, dalo by se říct. Taková šedá zóna. Ten symbol stromu s kořenama, co měly ty děcka, je značka pro volný vstup."
"Jak to myslíš, nepřizpůsobiví? Spolupracuju s místníma druidama už přes dva roky a o tomhle slyším poprvé," podivila se Adeline.
"Druidi o tom neradi mluví, a přímo to pamatujou jenom ti nejstarší. Je to takový bolestivý téma. Před několika desetiletíma se objevilo hnutí lesních bytostí, kterým začal vadit růst Brožova. Chtěli vyhnat z Hvozdu všechny ty dřevaře, alchymisty a dobrodruhy a vrátit les zase zpátky přírodě. Podobně jako je to v Munkforským a Marsalským hvozdu na východě. Myšlenka to vlastně nebyla špatná, ale uchopili jí za špatnej konec, přidalo se pár fanatiků...
Vypadalo to prý tenkrát dost špatně. Reálně hrozila jak válka s městem, tak i válka občanská uvnitř Hvozdu. Ale protože si všichni ještě moc dobře pamatovali poslední boje o nadvládu nad Hvozdem mezi Temnou druidkou a Světlým druidem, nikdo nechtěl znova krveprolití.
Nejvyššího druida Aileanacha, kterej dodnes razí cestu kompromisů a dialogu s Brožovem, tak vyzval na souboj jeho odpůrce, noční běs Sigwaelach, aby se rozhodlo mezi nima dvěma. Kdo nakonec vyhrál, je jasný.
Vzbouřenci, který se nechtěli podřídit, nakonec dostali možnost exilu v jižní části poloostrova. Blíž městu, takovej paradox," ušklíbla se Alquadal. "Časem se z toho stalo takový odpadlický doupě, ale do místního dění Aileanach nezasahuje. Když se vybijou tady, nedělají mu potíže ve Hvozdě. A obě strany dobře ví, že místní renegáti žijou i z kontaktu s městem. Občas je to prospěšný, občas ne. Já jsem díky známostem od Kořenů všeho sehnala alespoň trochu rozumně placenou brigádu v bordelu, postavila se na vlastní kopyta a mohla si zaplatit studia i přes nesouhlas rodičů. Jak říkám, šedá zóna," pokrčila rameny.
"A jak se dostaneme dovnitř?" přišel s pragmatickou otázkou Celestýn. "Nezapomeň, že jsme tu dva alchy-"
"Haf!"
"- tři alchymisti. Jsem sice zvyklý být neoblíbený, ale nemám sebevražedné sklony."
"Ničeho se neboj. Zrovna vy tři jako typičtí alchymisti moc nevypadáte. A hlavně - tady nikdo neřeší, kdo jste. Pokud máte co nabídnout nebo čím zaplatit, jste vítáni. Každej občas potřebuje útočiště, a tohle svým velice podivným a zvráceným způsobem je možná i bezpečnější místo než Brožov nebo Hvozd."
Les mezitím potemněl pod korunami mohutných stromů, pod nohama jim křupalo listí, větvičky a staré kosti. Mnoho kostí. Umrlčí les nenesl své jméno pro nic za nic. Jednorožka je však vedla s jistotou.
Krátce před polednem tak sestoupili do vyschlé strže, jejíž jednu stěnu tvořily mohutné propletené kořeny stromů nad jejich hlavami. Alquadal je zavedla k nejhustší spleti, vytáhla dýku a řízla se mělce do předloktí. Pak ránu přiložila na kořen silný jako stehno. Když ruku za okamžik zase oddálila, nebylo po ráně ani památky, ale místo ní se skvěl sytě zbarvený známý symbol stromu.
"Musíme zaplatit za vstup," vysvětlila ostatním. "Kromě Sira, zvířata mají vstup volný."
Jeden po druhém tak dávali kořenům trochu své krve. Poslední byl Estegar. Jakmile tak učinil, kořeny se pomalu rozpletly a odhalily temný tunel pozvolna klesající pod zem.
Podívali se na sebe a pak vyrazili do tmy.
Sotva jim však začalo denní světlo za patami mizet, před nimi se začala objevovat záře z hloubi země. Zanedlouho skupinka dorazila do rozlehlé podzemní sluje, kterou lemovaly zemité stěny pokryté kořeny, ve které rostly obří houby. Záři pak vydávaly bludičky všemožných barev, které se den předtím objevily i v Brožově, poletující po celém dómu.
Následovali jednorožku, propletli se labyrintem hub a vzápětí zůstali zaraženě stát před výjevem, který se jim naplno otevřel.
Před nimi stála obdoba podzemní hospody. Náhradu židlí a stolů obstarávaly obrovské, ale pohodlně vypadající houby, na kterých posedávaly podivné existence v družné zábavě. Některé rasy poznávali, některé ne. Mezi místními hosty vynikala především přerostlá, démonicky působící zvířata - noční běsi, kteří do sebe klopili jeden roh podezřele opaleskující tekutiny za druhým.
Protáhli se pod polonahou vílou zapletenou do kořenů visících ze stropu, která byla zároveň omotaná i masivním železným řetězem. Z kůže pod ním se slabě kouřilo a kdekoli jinde by měli Zmatmysl, Adeline i Celestýn okamžitě snahu ji osvobodit, protože vílí alergie na železo byla notoricky známá. To by ovšem víla nesměla mít v obličeji maniakální nepřítomný výraz a slastně vzdychat jako v extázi.
"Tady počkejte, já opráším pár starých kontaktů," usadila je Alquadal na pár volných houbových klobouků. "Hospodo! Pět Dračích smrští, čtyři do poháru, jednu do misky," houkla na bytost v odrbané zástěře, hodila jí pár mincí a zmizela jim z dohledu. Na první pohled se nedalo poznat, zda je obsluhuje stromový ent, nebo jen velice starý vrásčitý druid. Vlastně ani na druhý. A neuvěřitelně pomalá rychlost jeho pohybů jim žádné vodítko neposkytla.
Přesto před nimi po krátké chvilce stály čtyři hliněné poháry a miska, ze kterých se šedě kouřilo. Estegar a Zmatmysl se jich chopili bez většího zaváhání, ale Adeline si raději počkala, co to s nimi, a především pak s Estegarem, udělá. Nezabilo je to, ale pití mělo zjevně grády, takže jen decentně usrkla. Přesto měla pocit, že polyká horký led se sladkokyselým ocasem a velkým množstvím alkoholu. Výsledný dojem byl ale velmi příjemný.
"Wau! U Skúgova zlomeného nosu, to je síla!" neudržel se v hodnocení Zmatmysl. "Tohle hodně předčilo všechna má očekávání. Měl bys taky ochutnat, Celestýne!"
"Ne, díky. Víš, že nepiju alkohol."
"Nevíš, o co přicházíš, příteli," natáhl se tedy Zmatmysl po jeho poháru. Na houbový stůl ale předními tlapami hbitě vyskočil Sir, který mezitím vychlemtal svoji misku, bleskurychle uchopil pohár do zubů a zmizel s ním z jeho dosahu. Jakmile zkonzumoval druhou Dračí smršť, odříhl si a spokojeně se stočil do klubíčka u jejich nohou.
"Tak tebe bych tu nečekala, zlatíčko!" objaly najednou zezadu Zmatmysla něčí ruce, takže neměl šanci si promluvit se Sirem o společenském chování. "Gymire, Gymire, ani nevíš, jak moc mi chyběly tvoje hladové ruce!"
Zmatmysl se vyprostil ze sevření, aby zjistil, že za ním stojí dryáda. Ovšem ne ledajaká. Měla sice zelenou kůži a listí ve vysoko vyčesaných vlasech stejně jako běžné dryády, nicméně ty nebývají oblečené do lesklé, černé kůže pobité železnými cvočky a nemívají v rukách bičík.
"Ehm, my se známe?" optal se opatrně zaražený alchymista, který kromě oslovení jeho pravým jménem, které v Brožově téměř nikdo neznal, vnímal i významně zvednuté obočí své manželky Adeline.
"Ty si mne nepamatuješ?!? To jednoho zabolí u srdce, králíčku, i když je to víc jak pět let, cos tu byl naposledy. Asi ti to budu muset řádně připomenout," olízla si vyzývavě rty.
"Neměj mu to za zlé, ztratil paměť při magické nehodě a ještě nemá zpátky všechnu," usmála se na ni mile Adeline, která se rozpaky svého muže začala bavit a čekala, jak se zachová.
"Och! Tak to bych mohla konečně zjistit, jestli má tělo opravdu svoji vlastní paměť!" praštila si dryáda rozverně bičíkem o dlaň.
"Má, to ti můžu potvrdit i slovně. A u slov bych raději zatím zůstal. Mimochodem, toto je moje žena Adeline, zde moji přátelé Celestýn, Sir a Estegar. A abych předešel tvojí nevyřčené otázce, Estegare, ty jizvy na zádech mám od otcova karabáče, ne od... jejího. Omlouvám se, ale jak že se...?"
"Mergalfa k vašim službám," zparodovala dryáda dvorní pukrle. "Tak tys v mezičase ztratil paměť a navíc se i oženil? Ale máš vkus. Hmm, kdyby byl zájem, můžeme se pak někde v soukromí sejít i ve třech," mrkla na Adeline dryáda.
"Možná později," odsunul Zmatmysl nepřítomně myšlenku na fyzické hrátky stranou. "Můžeš mi o mě něco říct? Z doby, kdy jsem sem chodíval? Už roky se snažím zaplnit mezery v paměti a tohle by mohlo být užitečné."
"Zrovna tobě to nemůžu upřít, kocourku. Ale připrav se na plno pikantností."
"Jdu se porozhlídnout kolem," zvedl se rychle Celestýn, kterého po prvních třech větách následoval raději i Sir. Estegara to sice zajímalo a nejraději by si psal i poznámky, ale pak zachytil pohled vnadné vodní žínky, a tak se vydal zjistit, zda je pravda, co se o těchto bytostech dočetl před lety v knihách.
"Vidím, že jste si už našli nové přátele," objevila se u jejich houby konečně jednorožka. "Ahoj, Mergalfo."
"Ahoj, Alquadal. Je fajn, že jsi zase zpátky."
"Ukázalo se, že spíš staronové přátele," konstatoval Zmatmysl. "S Mergalfou nás zjevně pojí nejedna zajímavá noc. Ale kupodivu jsem zjistil i pár střípků o tom, co jsme před lety vyváděli s Vilíkem. Možná to k něčemu povede."
"Jo, Alquadal, slyšela jsem, že ses provdala, gratuluju! Z lásky nebo pro prachy?" pokračovala věcně dryáda.
"Děkuji a řekněme, že z obou důvodů. Mimochodem, kde je Estegar?" rozhlédla se jednorožka. Pak strnula a vzápětí vyrazila, jako když jí někdo zasadil ostruhy. Jako vítr vlétla mezi několik dívek s modrozelenými vlasy, jejichž nahou kůži halila jen neustále se přelévající vrstva vody - přednosti spíše zdůrazňující než zakrývající - a které si velmi hleděly zvídavého mága. Rozprášila je do všech stran a pomohla na nohy v ten moment již polonahému Estegarovi.
"Na svou obranu bych chtěl podotknout..." začal mág, ale jednorožka ho přerušila.
"Tohle, můj drahý manželi, nebyly jen tak obyčejné vodní nymfy, možná je znáš taky pod jménem najády. Tohle byly nymfomanky a nahády, jak jim říkají děti Lesa. A ty plně ovládá jejich chtíč. Kvůli nim se vypráví o pocestných utancovaných k smrti, ačkoliv to není zrovna tanec, co je přivede do říše mrtvých. Na ně bys vážně nestačil. Takže si posbírej svršky a půjdeme. Poděkuješ mi, až ti to dojde," pohladila ho po tváři a nechala zkoprnělého stát.
"Člověk aby ho pořád hlídal," povzdechla si směrem k Adeline. "A kde jsou -?"
Její slova přerušil štěkot a hluboké vrčení. Proti sobě stáli naježený Sir a kancodlak, natlačený psím alchymistou do rohu mezi dvě houby.
"Ne že bych mu vždycky rozuměl, ale myslím, že teď tvrdí, že jsi podvodník a kulička že není ani pod jedním kloboučkem," překládal snaživě Celestýn postávající u stolu, kde se zjevně hrály do této chvíle skořápky. A hned svá slova názorně potvrdil.
Okamžitě se strhla mela mezi skořápkářem a podvedenými hráči, ze které Alquadal zkušeně vytáhla Celestýna i Sira, zcela ignorujíc jeho vrčení a kňučení, které by i neznalý pozorovatel jasně přeložil jako Ale co naše peníze?!? Nech mě podat si ho!
"Jsme tu kvůli práci, né zábavě! Kvůli tý si sem klidně můžeme vyrazit jindy, vstup máme volný do doby, než nám zmizí značka. A teď za mnou, zjistila jsem, kde je náš obchodník," utla kategoricky všechny diskuze.
Nešli nijak daleko, asi po třech minutách chůze stanuli před bytelnými dřevěnými dveřmi, které sem, do podzemní chodby, vůbec nezapadaly. Vešli dovnitř a nad hlavami se jim rozcinkal malý zvoneček.
Ocitli se v obchůdku vyloženě zavaleném různým exotickým zbožím - balíky hedvábí, sušenými houbami, sklenicemi s podivným obsahem. Zmatmyslovi, Estegarovi i Adeline to vše připadalo trochu povědomé, a jejich podezření se potvrdilo, když se za pultíkem objevil obchodník.
"Arachnir?!?"
"Tegenaris Pilos k vašim službám," uklonila se postava, která měla na místě, kde běžně bývá u lidí hlava, tělo velkého pavouka.
"Vy jste z klanu Mořeplavců, že?" vzpamatoval se první Zmatmysl s pohledem upřeným na dlouhé stříbrné chlupy, které pokrývaly pavoučí zadeček.
"Jak to víte?" objevil se arachnirovi ve tváři, dá-li se tak pavoučí hlava nazvat, překvapený výraz.
"Před dvěma lety jsme byli v podzemí v Arachnirské říši. A tam mi říkali, že díky těm chlupům váš klan dokáže dýchat pod vodou."
"Takže vy jste ti mágové! Náš velvyslanec v Brožově, Argiopus Menazoid, mi vyprávěl o svých přátelích, kteří mu pomáhali osvobodit jeho sestru. Přátelé mých přátel jsou i mí přátelé. A hlavně - mají u mě slevu. Co si račte přát?"
"Podle mých kontaktů si u vás něco nakoupila před pár dny omladina z Brožova. Je to pravda?" chopila se konverzace jednorožka.
"Nó, jo. Byli tu. Proč?" Stručně mu vysvětlili, co se děje poslední dny ve městě.
"U Arachne! To je lapálie. Vůbec mě nenapadlo, co by to mohlo způsobit!" lkal Tegenaris.
"A co jste jim to prodal?"
"Něco ze své domoviny. Říkáme tomu Pavoučí sen. Způsobuje to příjemné vidiny, ale běžně to rychle odezní. U nás do půl hodiny, u lesních bytostí i rychleji. U goblinů to trvá déle, ale ti si dávají mnohem větší dávky, než doporučuju. Achjo. A všech těch pět děcek je teda v bezvědomí?"
"Ano. Moment! Pět?!? Já vím jen o čtyřech," vyděsil se Zmatmysl.
"Ne, bylo jich pět. Určitě. Tři mladíci a dvě dívky."
"Sakra, jedna holka mi chybí! Byla tu jedna, tak takhle vysoká, vlasy barvy zralého obilí, špičatý malý nos. Souhlasí?"
"Jo, to odpovídá. Ta druhá byla drobnější, bledá a s hřívou havraních vlasů."
"Kdo to, u všech předků, je? Pak jí budeme muset najít. Ještě něco? Nějaký detail?"
"Hmm, ne. Pro mě jsou všichni lidi v obličeji vlastně stejní. Měla na sobě neurčitý černý plášť, běžná spona. Nic neobvyklého."
"Nezapomeň, že napřed musíme vyřešit, jestli se vůbec nějak dají vyléčit," upozornil Zmatmysla Celestýn. "Pak teprve má smysl ji hledat."
"Na lidi to zjevně působí jinak. Dává to smysl, lidé sem připluli z jiného kontinentu. Mohou mít jiný metabolismus," přemítala Adeline.
"Ale abysme vyrobili lék, potřebujeme tu drogu. Máte ji ještě, že ano?" obrátil se půlgoblin s nadějí v hlase na arachnira.
"Lituju, po tomhle se vždycky jen zapráší. Ty děti měly štěstí, že jsem měl ještě posledních pár dávek. Nebo smůlu, jak se to vezme. A nová várka dorazí lodí až za měsíc."
"Do té doby město buď lehne popelem, nebo ty děti umřou."
"Ale možná by se daly sehnat alespoň ty ingredience," zahloubal se Tegenaris. "Pavoučí sen je směsice jedu velkých pavouků, výtažku ze zhigvorského kapradí a sušeného ohnivého lišejníku. Lišejník jsem prodal goblinu Kaharzovi. A nějaké kapradí si ode mne koupili Bathorix s Krtkolomějem."
"A pavoučí jed?"
"Ten nemám," pokračoval arachnir pomalu. "Ale abych si tu udělal dobré vztahy a neměl jsem problémy s obchodem, tak jsem po příjezdu jednoho z našich menších pavouků dal jako dar. Kdybyste získali jeho jed..."
"A komu... ne! Neříkejte, že -!" zhrozila se jednorožka.
"Obávám se, že ano. Dal jsem ho šéfovi místních překupníků, Wärkkirimu."
"Nemá smysl, abychom začínali u Wärkkiriho. Je to mistr šejdířů a přesvědčit ho k jakékoli spolupráci bude skutečně oříšek. Nejspíš budeme nakonec muset slíbit věci, co nechceme. A hlavně je budeme muset dodržet. Kdyby ty rostliny nebyly pak k mání, jenom bychom se vystavili zbytečným potížím," vysvětlovala jim Alquadal cestou ke goblinnímu šamanovi Wudu Kaharzovi, jehož nora ležela nejblíž arachniřímu obchodu.
Noru našli snadno. Ovšem najít uvnitř jejího majitele byl mnohem obtížnější úkol, protože nora byla plná hustého těžkého dýmu z vodní dýmky, ve kterém nebylo vidět na krok. Nakonec museli Estegar s Alquadal vyvolat magický vítr a vypudit dým do okolních chodeb.
Teprve pak konečně spatřili drobnou postavu ztracenou v hromadě polštářů. Nad širokým úsměvem a dlouhým červeným nosem na ně dobrosrdečně mžouraly lehce skelné oči.
"Dobrý den, jste Wud Kaharza?" zeptala se zdvořile jednorožka.
"Hmmm. Hé?" ozvalo se po chvilce nepřítomně.
Zmatmysl na něj tedy zkusil promluvit v orkamluvu, jazyce orků a goblinů. Jediným efektem bylo, že se úsměv zeleného mužíka rozšířil až za hranici, kterou by všichni považovali za možnou, aniž by mu popraskala kůže na obličeji.
"Ten je určitě z klanu Bláznivého kořene. Už je na vyhynutí, protože jeho příslušníci jsou většinu času zfetovaní ještě víc než kalmundi," povzdechl si po několika marných pokusech Zmatmysl.
"Na tohle nemáme čas," nevydržela to Adeline, vyškubla goblinovi z ruky šlauch a dala mu facku z každé strany. Díky tomu se na ni na okamžik zakoncentrovala goblinova pozornost. Mocně si potáhla a místo obligátního kroužku z dýmu vyfoukla trojstěžňovou plachetnici.
"Hůůůstýýý!" vydechl goblin okouzleně a jako by se konečně trochu probral do reality. "To bych chtěl taky umět!"
"Jsi Wud Kaharza? Šaman?" uhodila na něj čarodějka.
"Nó, záleží, kdo se ptá."
"Takže jsi. Já jsem gizmí Gymir Felčar z klanu Ryšavců. A potřebuji vědět, jestli máš ještě ohnivý lišejník, co jsi koupil u Tegenara Pilose," ujal se slova Zmatmysl.
"Toho pavouka? To záleží, jestli mi tady ta kráska vysvětlí, jak udělala tu krásnou lodičku," usmál se šaman ze svého obláčku. Adeline mu pomalu popsala princip, aby ho zvládl pochytit. Goblin potáhl z dýmky a vyfoukl kouřovou pramičku.
"Napoprvé slušný výkon," ohodnotila ho čarodějka. "Větší lodě přijdou s praxí. Co ten lišejník?"
"Nó, ještě nějakej mám. Co za to?"
"Vždyť jsem tě už naučila vyfukovat lodě," zamračila se.
"To bylo za informaci, že ho mám! Tak co mi nabídnete, čáryfukové?"
"Těžko říct. O co bys stál?"
"Slyšel jsem, že magiči v Brožově umí kejkle, co nikde jinde neumí. Tak víte co?" vztyčil se na polštářích. "Já chci vidět trik se špičatým kloboukem!" svalil se s řehotem zase zpátky.
"To je hloupost. Nikdo neumí -" začal Zmatmysl.
"Tak pokud tu někde máš špičatý klobouk," přerušil ho Estegar, "můžu se pokusit. Ale už to pár let bude, co jsem ho předváděl naposledy."
Všichni na něj zůstali zírat s otevřenými ústy. Pak šaman zavýskl a jal se prohrabávat bordelem v noře. Nakonec vítězoslavně vytáhl ošuntělý špičatý mágský klobouk.
"A tohle je přesně jeden z těch důvodů, proč jsem nikdy neuvažoval o tom stát se mágem!" stěžoval si zjevně stále ještě otřesený Celestýn. "Kdybych měl jistotu, že ztratím zrovna tuhle část paměti, s radostí bych se nechal praštit do hlavy kyjem od jeskynního trolla! A klidně bych za to zaplatil!"
"Za stříbrňák tě klidně majznu do hlavy holí," nabídla se ochotně Adeline. "Ale je to bez záruky."
"Nedramatizuj to," poplácal Celestýna přátelsky po rameni Zmatmysl. "Utěšuj se tím, že sis zvýšil psychickou odolnost. Po tomhle tě už nic nerozhází. Mimochodem, Estegare, kde ses to naučil?"
"Asi jsem to někde četl. Ani nevím," pokrčil rameny mág.
"Tak hlavně, že díky tomu máme ten lišejník. Teď nás čeká kdo? Bathorix a... kdo?"
"Krtkoloměj, to je jeden temný druid," vysvětlovala Alquadal. "On a Bathorix jsou místní výrobci omamných látek. Obchodují tady i s Brožovem. Do města dodají třeba houbičky a zpátky zase dovezou rez nebo něco podobného."
"Rez?"
"Rez. Normální železnou rez. Tu tady šňupou víly, když dostanou chuť na něco silnějšího. Něco, co by s nima třísklo o strop, jak se jedna vyjádřila."
"Jeden by čekal, že zrovna rez bude v tomhle ohledu neškodná."
"Prohlásil půlgoblin, který díky svýmu původu může jíst jedovatý věci, který by jiný rasy okamžitě zabily. Každý je citlivý na něco jiného. Ale následky si nesou všichni. Díky rzi se třeba rodí víláci."
"Víláci? To existuje?"
"Bohužel. Normálně se z vílích vajíček rodí zase jenom víly ženského pohlaví. Ale když víla šňupe rez, může se narodit i vílák."
"Nedovedu si představit, jak může vypadat vílák."
"To nejspíš brzo poznáš, Wärkkiri je jedním z nich. A jsme tu. Krtkolomějovo doupě."
Vstoupili do nízkého, ale rozlehlého hliněného dómu, který čpěl kakofonií všemožných pachů. Všude po zemi se válely pytle, bedny, truhlice, truhličky, pytlíky, občas i skleněné baňky. Dómu pak dominoval obrovský železný kotel, v němž něco míchaly dvě nahrbené postavy.
Jedna byla postarší druid s obrovskými dlaněmi a špičatým chlupatým čumákem, nad nímž mžouraly dvě malá očička. Krtkoloměj byl se svým totemovým zvířetem zjevně velmi spjat.
Druhý muž byl také člověk, ale vypadal naprosto tuctově. Středního věku, běžná nevýrazná tvář, lehce obtloustlý, oblečením připomínal kupčíka nebo nižšího městského úředníka. Někdo, kdo neutkví v paměti. Ideální prodejce omamných látek.
"Co tu pohledáváte?!?" utrhl se na ně druid chraplavě.
"V klidu, Krtkoloměji, jdeme za tebou obchodně," chopila se slova opět Alquadal. "Chtěli bychom od tebe koupit zhigvorský kapradí."
Bathorix je přejel zkoumavým pohledem.
"To určitě souvisí s děním v Brožově, nemám pravdu?"
"Máš. Chceme zarazit to šílenství, co se tam děje. A na to potřebujeme to kapradí."
"Nemáme zájem," odplivl si Krtkoloměj.
"Jestli to bude pokračovat, z města zbydou jen ruiny. Vaše obchody půjdou do kytek. Obrazně řečeno."
"Omyl, děvče. Vždycky bude s kým obchodovat. A třeba teď se k jednomu velkýmu kšeftu schyluje. Napakujeme si kapsy na -"
"Mlč!" zarazil ho Bathorix. "Prostě nemáme zájem."
"Hmm. Nechte mě hádat. Vyrobíte nějakej neúčinnej dryák, co zblbne lidi, a začnete ho za šílený částky prodávat, že je ochrání."
"Zlatý bludný kořen pro jednorožku!" zatleskal jí Bathorix. "Víra a strach prodávají."
"Ledaže by se nějak vaši odběratelé, překupníci, možná i Garda a pár dalších dozvěděli, jak to je doopravdy, ještě než stihnete s tím svým podvodem vůbec začít. Taky máme ve městě kontakty. A lidi jsou sice zoufalí, ale někteří umí používat hlavu."
"Jenže mrtví nemluví," zachechtal se Krtkoloměj a hvízdl. Z bočního tunelu se vyvalil obrovský červ o šířce dvou statných býků a s kruhovou tlamou plnou ostrých, jako předloktí dlouhých zubů.
Proti němu se však okamžitě vztyčila hradba čtyř magických holí, jedněch psích zubů a pistolové kuše.
"To je přece Olgojus chorchojus, velečerv lávový! Velice vzácný druh! A divoký. Ale když už se ho podaří ochočit, je naprosto oddaný svému jedinému pánovi," rozzářil se i přes dramatičnost situace Estegar.
"Trochu patová situace, nemyslíte, pánové? Co se přeci jen dohodnout po dobrém?" pohodila hlavou jednorožka.
Krtkoloměj na ně nenávistně mžoural, načež znovu hvízdl. Červ zavřel tlamu a stáhl se do pozadí. Sklonili zbraně a hole.
"Dobrá. Kapradí a ušlej zisk z prodeje dryáku. To dělá celkem... třicet zlatejch! Hned tady na místě," odplivl si druid.
"Kde bychom asi teď vzali takovouhle sumu?!? Hráblo ti?"
"Berte, nebo nechte bejt," našpulil druid rty k písknutí.
"Můžu zaplatit v drahokamech?" zeptal se Celestýn.
"Možná," zamyslel se Bathorix. "Napřed je ukaž."
"Malý moment," odložil Celestýn kuši, shodil ze zad vak a začal se v něm přehrabovat. "Takovouhle sumu u sebe běžně nemívám, ale před pár dny jsem se náhodou dostal ke krásnému exempláři -"
"- hadisrše!" hodil Krtkolomějovi cosi zelenofialového do obličeje.
Ten instinktivně zvedl ruce na svoji obranu, ale to už se mu kolem zápěstí a krku omotal ostnitý pružný stvol. Druid jen zasípal a padl k zemi.
Bathorix se pokusil vrhnout za kotel, ale zasáhlo ho Adelinino ledové kouzlo, takže kromě hlavy byl rázem celý uvězněný v kusu ledu. Velečerv se napjatě vztyčil, ale protože nepřišel žádný příkaz, zase si lehl na zem.
"Krásná práce, Celestýne!"
"Díky. Hadisrš je hrozně zajímavá bylinka," pochvaloval si nahlas Celestýn a natahoval si i druhou rukavici. "Nemá pevné kořeny, protože je to parazit. Masožravý. Má trny, jejichž jed paralyzuje každého, kdo se jich dotkne holou kůží. Hadisrš se pak kolem své oběti ovine a živí se jí. Jsou známy příklady, kdy jejich potrava umírala několik dní. A další zajímavostí je, že udržuje svoji oběť po celou dobu při smyslech. Takže cítí každý pohyb rostliny, zavrtávání parazitických kořenů do svého masa..." vyslovoval pečlivě a pomalu.
"A teď stojíme před křižovatkou osudů. Může se stát, že nám tady Bathorixova hlava řekne, kde je to kapradí. Já pak sundám tady z Krtkoloměje hadisrš a podáme mu protijed, aby za pár hodin dokázal vstát a osvobodit svého kumpána z ledu. A v míru se rozejdeme. Koneckonců jste nám vyhrožovali smrtí. Takhle jsme si kvit.
Anebo neřekneš nic. V tom případě budeš moct později vyprávět, jak to vypadá, když se tahle úchvatná bylinka krmí. Protože ten led bude odtávat určitě několik dní. Takové teplo tu zase není. Zvlášť, když uhasíme před odchodem oheň pod kotlem."
"Nemyslím, že by mohl něco vyprávět," opravil ho Estegar. "Velečerv je věrný tvor, bude strážit svého pána. Protože neví, co se děje, nevzdálí se od něj na víc než deset metrů. A jestli ten bude naživu ještě nějaký ten den, tak červíkovi vyhládne. A protože je všežravec..."
"Dost! Pochopil jsem," zasípal Bathorix. "To podělaný kapradí je v tom režným vaku u toho sloupu vpravo. Vemte si ho a táhněte!"
"Děkujeme za spolupráci. Pojď k taťkovi," jemně odtrhl Celestýn hadisrš od druida tak, aby rostlině neublížil, a uložil ji zpět do vaku. Krtkoloměj jen za tu chvíli získal zajímavý krvácející vzor z malých ranek na zápěstích a krku.
"Tady je protijed," nalil pak Zmatmysl po kapkách do druida lék. "My svoje slovo držíme. Jo a na omrzliny je nejlepší obklad z modřenky," prohodil ještě k Bathorixovi přes rameno na odchodu.
Tunely je dál vedly hluboko pod Ospalé vrchy skrz různé nory a podzemní dómy. Alquadal je proplétala bludištěm chodeb s výrazem člověka, který si s jistou nostalgií oživuje dávno zapadlé vzpomínky. Najednou je zastavila.
"Až vejdeme do téhle jeskyně, tak se jen ukloňte a beze slova mě následujte dál. Tady sídlí běs Sigwaelach, toho není radno vyrušovat," pošeptala jim.
Vešli do potemnělého dómu. Cestička vedla mezi balvany kolem podzemního vodopádu s jezírkem. U něj bez hnutí seděla impozantní postava, kterou by se dalo snadno zaměnit se sochou, kdyby se jednou za čas s nádechem nezvedla její mohutná hruď.
Obrovský humanoidní jelen oděný jen do bederní zástěrky a mechového pláště musel mít dobře přes devět stop, nepočítaje mohutné zlaté paroží. Tedy spíš paroh, protože na pravé straně se skvěl jen ulomený pahýl. Jeho oči planuly nadpozemským zeleným ohněm, ale záře byla pohaslá, bez jiskry života a zahalená závojem smutku a bolesti. Sigwaelach, padlý polobůh, si jich vůbec nevšiml, zcela utopen v hloubi své mysli.
"Teprve teď mi dochází, jakou mocí asi musí oplývat arcidruid Aileanach," vydechla Adeline až hodnou chvíli poté, co opustili jeskyni.
"Příšernou. A připadá mi, že by chtěl dát Sigwaelachovi druhou šanci. Ví, že ho vedly ušlechtilé myšlenky. I proto myslím, že ho vyhostil tak blízko. Ale on je... jako raněné zvíře. Na těle i na duši. Kdyby ho tak někdo dokázal přesvědčit, aby shodil paroží a nechal ho obrodit stejně jako svou mysl...," potřásla smutně hlavou jednorožka. Zbytek cesty k Wärkkirimu došli mlčky.
Přesvědčit nelidského strážného, aby je pustil dál, byl skoro nadlidský úkol. Nakonec dovnitř mohli, ale museli venku nechat zbraně, magické hole a také všechno železné.
V potemnělé sluji sedělo kolem dřevěného stolu pět osob. Vypelichaný sovodruid, upjatý elf se stříbrnou čelenkou ve vlasech, jakási osoba zahalená v černém rouchu, takže byly vidět jen oči, astrální démon a vílák Wärkkiri. Před nimi se tyčily stohy žetonů, protože zjevně hráli trpasličí poker.
Wärkkiri svým vzhledem jako by popíral skoro vše, co si člověk představí pod pojmem víla. Byl malého vzrůstu, podsaditý s pupkem přetékajícím přes opasek kalhot. Na plešaté hlavě trčely řídké chomáče šedivých vlasů všemi směry a nad trojitou bradou mdle zářily bledé, vodnaté oči. Tělesné očistě také zjevně moc neholdoval, soudě podle fleků a zaschlých zbytků jídla na sametové košili. V ostrém kontrastu se zbytkem těla mu ze zad vyrůstal pár jemných růžových motýlích křídel.
U nohou mu pak submisivně polehávaly víla s dryádou, víla ještě se šmouhami od rzi kolem nosu, a hladily mu lýtka.
Wärkkiri složil karty před sebe na stůl a chvíli je mlčky pozoroval.
"Alchymisti Celestýn a Zmatmysl, mágové Adeline a Estegar, jednorožčí druidka Alquadal. A samozřejmě ten začarovaný pes. Čemu vděčím za tuto vzácnou návštěvu?" zaševelil hlasem, který jim pronikl až do morku kostí.
"Buď zdráv, Wärkkiri. Je mi ctí se s tebou konečně setkat osobně. Rádi bychom s tebou projednali jednu obchodní záležitost, která nesnese odkladu," začala Alquadal.
"Poslouchám."
"Arachnir Tegenaris Pilos ti před nějakou dobou věnoval arachnirského hlídacího pavouka. Rádi bychom získali trochu jeho jedu." Předem se dohodli, že v určitých věcech nemá smysl zkoušet lhát a mlžit.
"Tak to je požadavek, který jsem věru nečekal. Nač ho potřebujete?"
"Na výrobu léku."
"A jakého léku?" pokračoval vílák ve vyptávání se sladkým úsměvem.
"Muž tvých kvalit jistě ví, že Kořeny všeho před pár dny navštívili znudění potomci brožovských měšťanů. A jeden z halucinogenů, co si tu dali, jim neudělal úplně dobře. Jsou v mizerném stavu a pavoučí jed potřebujeme na lék."
"Takže to nemá žádnou souvislost s těmi podivnými událostmi, co se teď dějí v Brožově?" ukrajoval máslo Wärkkiri.
"Těžko říct," pokrčila rameny upřímně jednorožka.
"Neříkal jsem, než přišli, že by přece nebyli tak hloupí, aby mi lhali?" obrátil se na vílu u svých nohou.
"Ano, ano, říkal," přikyvovala víla horlivě.
"Neříkal!" vrazil jí Wärkkiri takový políček, až dostala z druhé strany o zem. "Myslel jsem si to, ale neříkal! A vy tak hloupí vážně jste!" vztyčil se vztekle v křesle. "To myslíte, že nic nevím o Krtkolomějovi a Bathorixovi?!?"
"Nelžeme," postoupil o krok dopředu Zmatmysl s tvrdým výrazem. "Opravdu to nevíme jistě. Je to pouhá domněnka. Ale lepší to zkusit a zjistit, že jsme úplně vedle, než sedět a čekat, až z města zbydou rozvaliny."
"Á, takže ušlechtilé pohnutky," sedl si zase do křesla vílák, ve tváři ani stopy po předchozím cholerickém výbuchu. "Dobrá tedy. Budiž obchod. V zájmu přežití Brožova," dodal a tleskl.
Ze tmy u stropu se pomalu spustil obrovský pavouk s tělem velikosti vypaseného králíka a zastavil se těsně nad stolem. Ostatní pokeroví hráči se od něj odsunuli do bezpečné vzdálenosti.
"Ovšem co za to můžete nabídnout?"
"Předpokládáme správně, že peníze tě zajímat nebudou?"
"Správně, o peníze v tomto případě skutečně zájem nemám," pokýval hlavou vílák, pomalu vstal, překročil vzlykající vílu a zastavil se před Adeline a Alquadal. "Za to bych měl zájem o vás dvě."
"Cože?" ozvalo se několikahlasně.
"Cožpak vás nevedou ušlechtilé ideje? Co je chvilka strávená v mé přítomnosti za životy a zdraví celého města?"
"To si vážně myslíš, že s tím budeme souhlasit?" zadívala se na něj nevěřícně Adeline.
"Ovšem. Věřím, že se mnou půjdete zcela dobrovolně do mých soukromých komnat, kde zažijeme všichni tři dozajista zajímavé chvíle," usmál se zle, udělal zvláštní gesto prsty a foukl směrem k oběma ženám.
V jejich tvářích se objevil strnulý výraz a upřely pohledy do prázdna.
"Jsem jenom tvá, můj pane," prohlásila Adeline nepřítomně.
"Já také, mistře. Oblaž nás ve svých komnatách," doplnila ji Alquadal mechanicky znějícím hlasem.
"Cos jim to provedl, ty jeden malej...!" rozohnil se Zmatmysl a vykročil k vílákovi. Ten jen ukročil za obě čarodějky, které se postavily proti půlgoblinovi s napřaženýma rukama, po kterých jim přebíhaly jiskry magické energie.
"Klid, příteli. Teď jsou jenom a jenom moje. Měli byste se věnovat pavoukovi. Ubíhá vám čas," ušklíbl se Wärkkiri. "Pojďme, děvčata."
Estegarovi konečně naplno došlo, co se děje a k čemu se schyluje, a nadechl se, aby seslal kletbu. Zmatmysl ho ale zarazil.
"Nech je jít," pronesl tiše těžkým hlasem.
Estegar nevěřícně zalapal po dechu, ale nechal ruku klesnout a bezmocně sledoval, jak Wärkkiri zmizel v tunelu toporně následován oběma ženami.
"Proč?!?" nechápal mág.
"Protože tu máme práci," otočil se Zmatmysl k pavoukovi nad stolem a po pohledu na jeho jedové chelicery jej raději znehybnil kouzlem. Poté vytáhl z vesty skleněný flakónek a začal do něj sbírat pavoučí jed.
"A kvůli tomu jsme nechali naše manželky tomu slizounovi?" stále nechápal Estegar.
"To o ně nemáš strach?" přidal se Celestýn.
"Na krátký okamžik jsem měl, ale teď mám spíš obavy o Wärkkiriho," prohlásil Zmatmysl škodolibě.
"Nechápu."
"Víš, Wärkkiri doplatí na tu samou neznalost, která tebe dovedla do chomoutu." Estegar chvíli ta slova přežvykoval v hlavě a pak se náhle ulehčeně rozesmál.
"Dobře, a vysvětlí to někdo i mně?" zabručel Celestýn.
"Promiň. Víš, Wärkkiri je sice očaroval, ale jednorožci jsou magicky chráněný druh. Působí na ně jen ta magie, které to sami dovolí. A platí to i v jejich lidské podobě. Takže Adeline sice uhranul vílím kouzlem, ale Alquadal ne. Došlo mi to, když na mě přes napřažené ruce mrkla."
"Tak to ho nejspíš čeká pěkný šok," pokýval hlavou uznale Celestýn a podal Zmatmyslovi další lahvičku, aby podojil i druhou jedovou žlázu.
"A perné chvilky," dodal Estegar při vzpomínce na vyřídilku obou čarodějek.
Upjatý elf se na ta slova začal zvedat, ale astrální démon ho zadržel.
"Nikam nechoď. Wärkkiri si výslovně přál prožít s nima zajímavé chvíle. Takže je to zcela v souladu s dohodou tady s těmi pány," usmál se nehezky. Elf se tedy znovu posadil.
Estegarova slova se následně potvrdila, když se za necelou čtvrthodinu obě čarodějky vrátily.
"Jste v pořádku?" vrhli se k nim jejich manželé.
"Jsme, ale Wärkkiri není. Dostal ochutnat svou vlastní medicínu," usmála se poťouchle Adeline.
"Nejenom víly umí ovládnout něčí mysl," dodala jednorožka a přeleštila si nehty o šněrovačku v samolibém gestu. "Trochu jsme mu pocuchaly ego a představy o tom, že je pán tvorstva. A psychologicky ho rozebraly a dokázaly mu, jaký je ubožák. Sesypal se, takže se obávám, pánové, že dnešní partii asi dohrát nezvládne," obrátila se na zaražené karbaníky.
"Máte ten jed?" zvážněla Adeline.
"Máme," poklepal si Zmatmysl na vestu.
"Tak pojďme vypadnout na vzduch. Už mám toho podzemí dneska plné zuby."
Cestu zpět do Brožova si docela užívali, protože ač odpoledne již dost pokročilo, byl pořád ještě krásný slunečný den. I tlupa sedmi nemrtvých, co se na ně vypotácela ze křoví, byla po zážitcích předchozích dvou dnů příjemnou připomínkou, že někde je svět stále ještě v pořádku.
Drobné potíže nastaly až ve městě, protože začaly opět platit pravidla snové reality. Konkrétně byl problém se vůbec někam dostat, jelikož všechny ulice, jakkoli původně krátké či lomené, se protáhly po přímce do nekonečna. Naštěstí se ukázalo, že křižovatky zůstávají beze změny, stejně tak dvorky a zahrady v blocích domů. Dostat se do budovy cechu tak nebylo nemožné, jen to trvalo třikrát déle než normálně.
"My s Celestýnem se teď vrhneme na přípravu protijedu, vy zatím zkuste zjistit, kdo by mohla být ta dívka," začal Zmatmysl, načež ucítil, že pozbývá tíhy. Pohotově se zachytil jednou rukou dveří a druhou si pod paži přitáhl Sira, který se již vznesl do výše jeho očí.
"Někdo nám vypnul zemskou přitažlivost," konstatoval pobledlý Celestýn zjevné.
Alquadal, vznášející se už skoro pět stop nad zemí, zkusmo zamávala rukama. Ihned se vznesla výš.
"Dá se to ovládat!" halekala po chvilce nadšeně a poletovala nad ulicí jako pták. "Skvělý! Takhle si musí připadat pegas!"
"Po-po-pomóc! Pomozte mi někdo!" ozval se zoufalý křik a nad střechu protějšího domu se vznesla postava zoufale mlátící rukama a nohama ve vzduchu.
"Změna plánu. Vy začněte pracovat na léku a my jdeme chytat tyhle nebožáky," zamávala rukama Adeline a vydala se pro vyděšeného muže.
"To jsem zvědavý, kolik toho v laboratoři rozbijeme," bručel si pod vousy Celestýn, zatímco ručkoval po fasádě ke dveřím cechu.
"Nakonec jsme to nějak zvládli. Nejvíc nás zdrželo, když jsme začali hořet," vysvětloval Zmatmysl Adeline a opatrně nakoukl za roh.
"Jak jako hořet?"
"Prostě nás najednou pokryly plameny. Na nás to vliv nemělo, ale cokoli jsme chtěli vzít do ruky, okamžitě chytlo. Půl hodiny jsme museli stát v krbu, než to přešlo. A pak z nás byli zase humanoidní králíci ve fracích a cylindrech, ale to už bylo celkem v pohodě. Co vy?"
"Šlo to. Nepříjemné bylo, když jsme najednou všichni začali padat jako kámen k zemi. Naštěstí jsme se zastavili těsně nad dlažbou a dosedli jako pírko. Ale zase bylo zábavné sledovat gardisty, jak se snaží ve formaci doletět zloděje, co se vloupal otevřeným oknem do radnice.
Poslyš, já bych řekla, že tohle bylo původně náměstí, co sídlí Tkalcovská gilda. Tamta socha plačícího anděla je podle mě původně kašna. A ta řada křížů támhle byly ty růžové keře, co myslíš?" pokoušela se Adeline rozklíčovat, kde jsou.
Ač slunce mělo teprve zapadat, celý Brožov byl změněn na půlnoční nekropoli. U země se válely provazce mlhy, v dálce bylo slyšet vytí vlkodlaků a ze tmy co chvíli zasvítily děsivé rudé oči.
"Dávalo by to smysl. V tom případě by tamta hrobka měla být domem rodu Mertoni. Tak jdeme. Za zkoušku nic nedáme. Maximálně na nás zase vyběhnou ti podivní blýskaví upíři," rozhodl Zmatmysl a společně se vydali k mramorové stavbě.
Železná kovaná brána depresivně zaskřípěla, ale za ní už byla normální chodba a rozklepaný sloužící v barvách rodu Mertoni.
Zmatmyslem nařízená léčba na horečku zabrala, přesto měli oba sourozenci stále zvýšenou teplotu a zůstávali v drogovém opojení.
Nalili do nich tedy po kapkách připravený lék a společně s rodiči napjatě čekali. Po půl hodině, která se zdála být věčností (i proto, že venku neustále zvony odbíjely půlnoc) se však cosi konečně změnilo. První si toho všimla Adeline.
"Slyšíte?" vstala a přistoupila k oknu. "To ticho."
Rozevřela bytelné okenice a všem se jim naskytl pohled na důvěrně známý večerní Brožov. Ohlédla se na nemocné sourozence. Měli zavřené oči a zdálo se, že normálně klidně spí.
Život ve městě se měl pomalu začít vracet k normálu. Zmatmysl s Celestýnem poslali donu Katcheriovi zprávu, že se jim podařilo najít a neutralizovat původce všech těch podivných jevů.
Nyní společně s Adeline, Alquadal, Estegarem a Sirem seděli v cechu alchymistů u krbu, popíjeli horký čaj a vymýšleli, co přesně vlastně řeknou na zítřejším zasedání městské rady, aby nevyvolali agresi vůči druidům, lesním bytostem a arachnirům.
Nakonec došli společně k tomu závěru, že se o podrobnosti podělí jen s donem Katcheriem. Královský místodržící se sice tvářil vůči všemu kromě pití vína, pojídání plísňových sýrů a hraní kriketu navenek dost lhostejně, ale za ty roky už oba alchymisté dobře věděli, že je to na politika překvapivě rozumný a inteligentní muž. A že jenom díky němu je tenhle kosmopolitní blázinec vydávající se za město po letech pravidelných státních převratů konečně stabilní a rozvíjí se.
"Akorát můžeš očekávat další útoky konšela Sadwicka a jemu podobných."
"Bez obav, mám v záloze ten trik s nahotou," mrkl na Adeline Zmatmysl.
"Našli jste vlastně to děvče? Nějak mi to uniklo," přišel nakonec s otázkou Estegar a poškrábal se na zvolna blednoucím symbolu stromu na ruce.
"Našli a nenašli. Ukázalo se, že to je Cerradina d´Alzbro, dcera gelreánského obchodníka. A bohužel stihla nastoupit na loď do Garfulu dřív, než se naplno projevil efekt Pavoučího snu. Takže víme, kdo to je, ale nevíme, kde přesně je."
"Poslali jsme lék po jiné lodi, co vypluje zítra ráno. Ale jen bohové ví, jestli tu šílenou plavbu, co je bezesporu čeká, vůbec přežijí," doplnil Celestýn.
Většina posádky a pasažérů lodi "Mořský hřebec" cestu nakonec skutečně přežila a nakonec i dorazila do garfulského přístavu. Cesta to však byla náročná, plná nebezpečných událostí, a trvala o mnoho déle, než všichni předpokládali. Ale to už je úplně jiný příběh.