Závod o dungeon

9.-10. místo ze 121 v literární soutěži "Vidoucí 2022" (samostatná povídka)

Již první pohled nemohl nechat nikoho na pochybách, že tohle jsou ti, co vyřeší každou potíž a ničeho se nezaleknou. Hrdinové s velkým H na začátku.

Paladin v nablýskané zbroji, s bojovým kladivem v ruce a tváří, která u dobrých lidí vzbuzovala naději a důvěru, zatímco do srdcí těch špatných zasévala strach.

Čarodějka ve skvostném rouchu, ze které magická síla takřka viditelně sálala do okolí, stejně jako z její ozdobně vyřezávané hole s velkým krystalem na vrcholu.

Nenápadný, mrštně působící mužík s obličejem lasičky a nejspíš až nepříjemně hbitýma prstama.

Elfí hraničářka s velkým lukem, která působila křehce a drsně zároveň.

A na závěr elfský bard s hřívou blonďatých vlasů a tváří poloboha, jež si nenuceně drnkal na loutnu, nedbaje přitom vzdechů a pohledů žen v okolí.

Prostě Hrdinové.

Krysák se na ně ještě jednou podíval a znechuceně si odplivl. Nemohl tyhle typy vystát. A to bojoval za stejnou stranu. Ačkoliv by to nikdy nahlas nepřiznal, ve skrytu duše se samozřejmě toužil jednou stát někým stejně slavným a obávaným. Jenže je zároveň nesnášel, protože jen jejich přítomnost znamenala, že činy ostatních, ne tak slavných, budou přehlíženy. Byť by byly sebestatečnější.

Ale hostinský "U Sedmi sudů", kde zrovna Krysák usrkával zasloužené pivo po celodenním patrolování v přístavu, jeho zahořklost zjevně nesdílel. Naopak, jeho kulatý obličej byl rozzářený jako měsíček v úplňku. Věděl totiž, že pokud uspokojí potřeby těchto vzácných hostí, bohatá odměna jej nemine. Nehledě na pověst, kterou tak jeho podnik získá.

Krysák dobře věděl, co to pro něj znamená. Pokoje předplacené obyčejnými smrtelníky budou přenechány hrdinům, dojde k hromadným přesunům a svůj kamrlík v podkroví bude v lepším případě sdílet jen s dalšími třemi lidmi. V tom horším bude spát na slámě ve stáji.

Dál pomalu upíjel pivo s vědomím, že další si dnes stejně nemůže dovolit, a snažil se nevnímat nadšené ovace místních štamgastů.

"A na jakou že to výpravu se vlastně chystají, Vaše Lordstvo? Tady ve vokolí se to různejma nestvůrama, nekromantama a tak jenom hemží," zaslechl otázku jednoho z místních rejdařů.

"Místodržící nás požádal, abychom město zbavili prokletí dvacetihlavé hydry, která se usídlila v ruinách staré halzatské pevnosti v kopcích, a jež ohrožuje karavany a nevinné poutníky," promluvil sytým uklidňujícím barytonem paladin.

"Takže cesty budou zase bezpečný, to je dobrá zpráva," pokýval šedivou hlavou další rejdař s neochvějnou jistotou v hlase. "Skoro je mi jí líto. Ale tak mě napadá - to určitě půjdete kolem Riwenských hrobek. Traduje se, že je tam ukrytej nějakej poklad. Ale hlavně od tama vobčas vylezou ňácí nemrtví nebo se tam zabydlí stvůry, co vohrožujou dřevaře a uhlíře v okolí. Ti by určitě ocenili, kdybyste se na to podívali." Souhlasné mručení.

"Proč ne, hydra nás stejně nezdrží na dlouho," protáhla bez valného zájmu čarodějka melodickým kontraaltem.

"Na hydru budeme vyrážet zítra za rozbřesku. A cestou zpátky určitě Riwenské hrobky navštívíme. I uhlíři mají právo na poklidný život. Řekl bych, že nejpozději v podvečer už budou hrobky zbaveny svých tajemství," doplnil paladin. Od něj to neznělo jako chvástání.

Krysák tlumeně zaklel a vystřelil od stolu. Ve dveřích se ale zarazil, doběhl zpátky ke svému místu, kopnul do sebe zbytek piva a doprovázen udivenými pohledy zmizel z hospody.

"Bruno! Máme problém!" rozletěly se dveře do kuchyně zelináře Pelíška.

"To vím už dávno. Jmenuje se Krysák a nemá vychování, co by se za nehet vešlo," ani nevzhlédl od talíře houbovky Brunomír Pelíšek. Krysák se zarazil a rozhlédl.

"Dobrý podvečer, paní Pelíšková," rychle napravil svoji neomalenost.

"Dobrý podvečer, Krysáku" usmála se na něj drobná baculatá hobitka. "Ty jsi snad ještě hubenější než minulý týden! Nemáš hlad? Počkej, udělám ti taky něco ke svačině."

"Ne, děkuju, nemám hlad. Ale potřebuju nutně mluvit s Brunomírem. Bruno, pojď ven. Je to důležitý!"

"No dobře, to je spěchu, porád," seskočil hobit ze stoličky a i s talířem zamířil na dvorek. "Tak co se děje tak naléhavýho?"

"Chtějí nám vyfouknout slávu!"

"Kdo a jakou slávu?"

"No, ti hrdinové, co dneska přijeli!"

"Prosimtě, mluv trochu souvisle. Jací hrdinové?"

"Do města dorazili hrdinové, ubytovali se "U Sedmi sudů" a zejtra vyrazí zabít hydru!"

"No taky už bylo na čase. A co to má co dělat s náma?"

"Cestou zpátky chtějí jít do Riwenských hrobek!"

"Ale tam jsme chtěli jít my! Jauvajs! To měl bejt náš hrdinskej čin!" polil se v rozčilení Bruno horkou polévkou.

"To se ti tu snažím celou dobu vysvětlit! Chtějí nás předběhnout! Půl roku příprav v háji!"

"Dobře, dobře, teď se uklidníme. Kolik máme času?"

"Říkali, že tam budou někdy vodpoledne, s rozbřeskem vyráží na hydru."

"Asi budeme muset improvizovat. Až dojím, skočím pro Telemacha. Ty zatím doběhni pro Jarvi a Brigitku a sejdeme se na našem místě," zavelel na hobita netypicky rázně Bruno a zmizel zase zpátky v kuchyni. Krysák si jen povzdechl a rozběhl se směrem k univerzitě.

Krysák rozčileně rázoval po starém, opuštěném větrném mlýně, který jim sloužil jako základna.

"Kde sakra vězí?!?" zavrčel už asi popatnácté.

"Vzkázal, že dorazí hned, jak to půjde," uklidňoval ho už popatnácté Brunomír a ukusoval jablko. "Mimochodem, tohle ti posílá mamka. Prý abys přibral," vrazil mu do rukou košík překrytý šátkem, který dosud Krysák ze zkušenosti považoval za kamarádovu svačinu. Ale paní Pelíšková Krysáka brala jako další ze svých dětí, takže ho to zase tolik nepřekvapilo.

Konečně vrzly dveře.

"Omlouvám se, přátelé, dřív to nešlo. Zvonil jsem na večerní bohoslužbě," vrazil dovnitř hubený mladík v mnišském hábitu. "Co se děje?"

"Tys mu nic neřek?" otočil se Krysák na Bruna.

"Neměl jsem jak, posílal jsem vzkaz po jednom mnichovi," bránil se hobit.

"No jo no, promiň. Jsem z toho na nervy. Do města totiž dorazil paladin s družinou, zejtra ráno jdou zabít hydru a pak plánujou jít i do Riwenských hrobek, protože jim to poradil jeden blbec v hospodě," vysvětloval dnes už počtvrté mrzutě Krysák.

"Takže to celé rušíme? Žádná výprava?" nechápal bratr Telemachus.

"Ne, chtěl jsem vědět, jestli se cejtíte na to tam vyrazit zejtra ráno a bejt tam první."

Zavládlo rozpačité ticho.

"Lidi, no ták!" zavyl Krysák zoufale. "Už se na to chystáme půl roku! Všechno hlavní přece víme. Jenom pilujeme detaily. No ták! Jarvi, co ty? Vždyť jsi složila úspěšný zkoušky na Mladšího mága!"

"To jo, ale teprve minulej tejden," zamračila se na něj ze slamníku v rohu mladá kočkožena a zastříhala ušima.

"Ale složila! To se počítá. A ty, Bruno, ty jsi přece tovaryš už dávno. Jak se chceš stát mistrem alchymistou, když se nebudeš účastnit výprav?"

"Praxí v laboratoři? A ne mistrem, ale magistrem, jen abys věděl. Ale asi máš pravdu," srovnal si hobit na nose brejličky. "Všechno, co jsme mohli zjistit, už dávno víme. Já sám si dokážu přiznat, že jsem to odkládal hlavně proto, že mám z těch hrobek prostě strach.

Teď se ale musíme rozhodnout. Buď to pustíme, nebo to riskneme a zkusíme hned. Já si myslím, že na to máme. Ale jenom jako skupina. Musíme jít všichni, jinak do toho nejdu."

"Děkuju, Bruno," zaleskly se Krysákovi horečnatě oči. "A co vy vostatní? Co na to říkáte?"

"Hmm... a co je vlastně ten paladin zač?" zamyslel se Telemachus.

"Nevím, jméno jsem neslyšel. Je to důležitý?"

"Pro mě ano."

"Fakt nevím, ale... počkej, na štítě měl znak slunce a v rozích tři lilie."

"Já vím! Já vím!" vypískla vysokým hláskem Brigitka. "To je sir Nooy z Garwaru! Snad nejudatnější paladin v království! A toho vždycky doprovází arcimágyně Isabelle de la Croix, hraničářka Alassëa, zloděj Roderick Kieserwetter a... a bard Túrelio! Ten je prostě boží!" zajíkla se drobná půlelfka nadšeně.

"Výborně!" zamnul si spokojeně ruce Telemachus. "V tom případě jdu do toho."

"Cože? To jsem nějak nepochopil," zatvářil se zmateně Krysák.

"No že jdu do toho s vámi, přátelé. Protože bude-li nám Paní Moří nakloněná, tak to úspěšně zvládneme. A kdybychom to zpackali, tak máme v patách profesionály, a ti nás kdyžtak zachrání," usmál se bezelstně Telemachus. "Takže se mnou můžeš počítat."

"Jsem rád, že věříš v naše schopnosti, brachu," pohlédl na něj Krysák kysele. "Ale děkuju. Takže zbejvají dámy. Tak co, děvčata?"

"Když půjdete vy, tak já taky!" vyskočila energicky ze stoličky náhle Brigitka. "Bruno i Telemachus mají pravdu. Víme všechno, co šlo, a máme na to. Dokážeme všem, co v nás je, a že já nejsem žádný malý děcko, co je potřeba jen hlídat!" vystrčila bojovně bradu.

"Je vtipný, že to říkáš," protáhla se Jarvi a vstala konečně ze slamníku. "Zrovna jsem přemýšlela nad tím, že by s váma měl jít i někdo dospělej, kdo dohlídne, že neuděláte žádnou koninu," usmála se blahosklonně na Brigitku a máchla jí ocasem před obličejem.

"Hele, nech si to, Jarvi!" zrudla půlelfka. "Jestli si myslíš, že -"

"Takže jdeš do toho?" přerušil začínající hádku Krysák.

"Jdu," potvrdila čarodějka a zívla.

"Super! Jste skvělí," našel konečně Krysák pevnou půdu pod nohama a chopil se vedení. "Takže - zítra se s rozedněním sejdeme u jihovýchodní brány, Brigit se k nám přidá za mostem. Telemachus vezme vobvazy, hojivý masti, plány podzemí a křídu. Bruno lektvary a bomby. Já me-"

"A proviant," skočil mu do řeči Bruno.

"A proviant. Já meč, štít, sekeru, lano a louče. Brigitka a Jarvi si dneska ještě zameditujou, aby si doplnily magenergii. Tak. Co jsem zapomněl?"

"Vezmu ještě zlodějskou svítilnu a magickej prach. Křesadlo máš?" přestala Jarvi hrát znuděnou životem.

"Jasně, že mám."

"A já ještě nějakej ten lesní dryák navrch. Ty se hodí vždycky. Jo a půjčím si tátovo pistolovou kuši," pochlubila se Brigitka.

"Já myslel, že vy druidi zbraně nepoužíváte?" podivil se Telemachus.

"Někteří ne, já jo!" rozdurdila se. "Když jsi malej a neumíš moc kouzel, tak musíš."

"Dobře, jako bych nic neřekl. A to ti ji jen tak půjčí?"

"No... nebudu se ho ptát. Ale kdyby věděl, kam jdeme, určitě by mi ji půjčil."

"A proč mu to teda neřekneš?"

"Protože by mě nepustil. Hele a nech mě, nejsme u zpovědi. Tak já mizím, brou, lidi, uvidíme se zítra," prosmýkla se ven dírou ve stěně a zmizela ve tmě.

Samozřejmě že na Krysáka zbyla v hospodě ta sláma ve stáji. Ale stejně toho moc nenaspal, takže mu to ani nevadilo. Před bránou se všichni čtyři sešli s předstihem, obloha teprve začínala blednout, ale i tak jim v šeru neunikl Brunomírův široký úsměv.

"Proč se tak culíš?" zajímal se Krysák.

"Myslím, že paladin se svojí suitou dneska za rozbřesku nevyrazí."

"Co, ukradls jim koně nebo co?"

"To zas ne, nic špinavýho. Vlastně mě na to přivedla včera Brigitka, jak se rozplývala nad paladinem. A hlavně tím bardem.

Včera večer jsem se tak úplnou náhodou zmínil svým pěti sestrám, že slavný bard Túrelio bude ráno s rozbřeskem odjíždět od "Sedmi sudů" a že mají jedinečnou příležitost získat od něj autogram. A že by bylo dobrý to říct i kamarádkám, aby jim věřily, že to není podvrh.

Takže včas nevyjedou," zašklebil se hobit samolibě. Zasmáli se a konečně trochu uvolnili. Všichni Brunovy sestry, které zdědily umanutost po své matce, již zažili v akci. Bard neměl nejmenší šanci jim uniknout.

Konečně gardisté otevřeli bránu, aby vpustili do města první kupce. Prosmýkli se kolem jejich vozů a spěšně se vydali k mostu, kde na ně už čekala nervózní druidka.

"Konečně jste tady! Vůbec jsem nemohla spát!" poskakovala kolem nich. "Vzala jsem pro jistotu čutoru vody navíc, taky klubko na označování cesty v labyrintu, zrcátko - humpf!" zmlkla náhle, jak jí Bruno vrazil do úst povidlovou buchtu.

"Šetři síly, myšáku, budeš je potřebovat. A jak tě znám, určitě jsi nesnídala," mrkl na ni hobit a sám si vzal rovnou dvě.

Krysák, kterému už z Brigitky začínala třeštit hlava, mu věnoval vděčný pohled.

Brzy se ukázalo, že Brunomír měl pravdu. Cesta totiž začala stoupat a se všemi věcmi, které nesli, byli brzy i přes ranní chlad celí zpocení. Až na Jarvi, u které se únava díky krátké srsti projevovala především vyplazeným jazykem.

Asi po třičtvrtě hodině chůze uhnuli z hlavní stezky a vydali se po staré dlážděné pěšině vinoucí se mezi velkými buky. Místy ji lemovaly mechem obrostlé zbytky kamenných soch s detaily smazanými větrem a deštěm. Krátili si tedy namáhavý výstup po polorozpadlých stupních schodiště hádáním, co která socha měla původně představovat.

"A já ti tvrdím, že to je mořská siréna."

"Houby s voctem siréna, Telemachu. Koukni, jak vypadá ten vocas. Je tam taková divná boule a levá ruka chybí. Za mě je to chlap, co držel za vocas vobří rybu," stál si za svým Krysák.

"Můžeš mi tedy vysvětlit, proč by byla na cestě k hrobkám socha muže s rybou?!?" nechal se konečně vytočit Telemachus. "Vždyť jsou tu samé mystické bytosti! Tohle je třeba jasný minotaurus," máchl rukou k nejbližší soše.

"Tohle teda neni minotaurus! Zbytky rohů to sice jsou, ale na rohatý přilbě! Když se podíváš na tu linii nad čumákem, tak -"

"Ahá, tak najednou je to čumák!"

"Chtěl jsem říct nosem, samozřejmě, tak je tam vidět -"

"Přestaňte se dohadovat, jsme na místě," přerušila vášnivou debatu Jarvi.

Poslušně zmlkli. Společně stanuli na široké terase, za kterou se tyčil vysoký vstupní portál, jehož původně bohatou výzdobu již notně smazal čas. Riwenské hrobky. Cíl jejich cesty.

"Ehm, takže, co teď?" přerušil prodlužující se ticho Brunomír a rozpačitě přešlápl.

"Teď se připravíme na vstup do hrobek," chopil se konečně slova Krysák. "Zbraně, magický hole, louče. Telemachu, vybal mapu. Prosím," dodal, když se mnich stále nehýbal.

"Ale jistě," hmátl ten s úsměvem do tašvice na opasku a rozložil mapu na plochý kámen nedaleko. "Tohle sice už víte, ale nebude na škodu si to zopakovat. Podle dochovaných pramenů jsou tu pochovaní staří halzatští králové. Ve vstupním sále se jen dávaly obětiny na uctění památky mrtvých. Tam to bude bez problémů. Tady je pak vstupní brána, kterou se vydávali dávní panovníci na poslední cestu. Už víme, že je poničená a bez potíží jí projdeme. Trable očekávám až tady," poklepal na plán.

"Po koridoru se sochami následuje nějaký typ labyrintu. A pak první okruh hrobek, kam pohřbívali zasloužilé členy královské gardy, aby strážili věčný odpočinek svých pánů. Našel jsem nějaké deníkové záznamy lidí, co tam vlezli a vrátili se živí. Zpočátku tam jsou pasti, většinou nášlapné. Takže musíme být hodně opatrní. To je všechno pro tuhle chvíli. V jakém půjdeme pořadí, Krysáku?"

"Původně jsem to zamejšlel trochu jinak, ale myslim, že nejlepší bude, když první půjdu já, za mnou Jarvi, pak Bruno, čtvrtej ty, Telemachu, a uzavírat to bude Brigitka."

"Já si myslím, že druhá by měla jít Brigitka a já na konci," nesouhlasila Jarvi.

"Tak jsem to sice zamejšlel původně, ale -"

"Proč bych měla jít druhá já?!?" vypískla druidka.

"Tak sama jsi říkala, že chceš všem ukázat, že nejsi děcko. Máš možnost," rýpla si škodolibě čarodějka.

"To říkala, ale, ale - lepší by bylo, kdyby šel druhej Bruno!"

"Já jsem spokojenej se třetí pozicí, ani mě nenapadne. Naopak by možná bylo lepší, kdybych šel až jako čtvrtej, abyste měli blíž k sobě Telemacha, kdybyste byli zraněný. Aby vás mohl ošetřit."

"To se mi moc nezdá, já -"

"Dost!" zařval na ně Krysák, až nadskočili. "Konec řečí! První půjdu já, protože mám meč a štít. Druhá Jarvi, protože umí bojový kouzla a magickej štít. Problémy nás čekaj hlavně vepředu, proto my dva.

Třetí jde Bruno, protože má lektvary, ale taky bomby, který může ze svý pozice házet dopředu i dozadu. Čtvrtej Telemachus, páč je ranhojič, a ten nemá vepředu co dělat.

A Brigitka je zadní voj proto, že má skvělej sluch a dobře vidí ve tmě, stejně jako Jarvi, takže nás z týhle strany nikdo nepřekvapí. Navíc máš kuši a umíš pár dobrejch kouzel, takže případnej první útok zvládneš odrazit, než ti přijde na pomoc Bruno nebo někdo z nás vepředu. Tečka."

"Ale -"

"A nebudu o tom diskutovat! Teď si připravte svý věci tak, abyste na všechno pohodlně dosáhli. Pochodně ponesou Bruno a Telemachus, dvě bohatě stačí. Někdo nějakej dotaz?" zavrčel na ně výhružně.

"Ne, v pohodě."

"Všechno jasný."

"Jo, v klidu."

"No proto. Takže všichni připravený? Výborný, tak vzhůru dolů!" zavelel Krysák a jeho komando se vydalo do hlubin hory.

Ve vstupní síni nebylo nic zajímavého. Oprýskané fresky na zdech, naváté zetlelé listí, pár zvířecích kostí. Vše při starém. Tady už byli několikrát, takže věděli, že tu na ně nečíhá žádné nepříjemné překvapení. Na zpola vyvrácené dvoukřídlé dveře se zdobeným kováním sežraným rzí ale hleděli s bázní. Za ně dosud nevkročili.

Krysák se před nimi na dva údery srdce zastavil, pak polkl a rázně prošel do tmy za nimi.

Byli uvnitř.

Pochodně vykreslovaly na zdech roztodivné stíny a bylo slyšet jen ozvěnu jejich kroků doplněnou kapáním vody ze stropu.

"Stát," zavelel Krysák, když se v chodbě před nimi objevily výklenky se sochami. Poslušně zastavili. "Telemachu, máš slovo."

"Vidíte ty dlaždice na podlaze? Mají pět barev a vždy jsou v řadě mezi dvěma protilehlými sochami. Pamatujte si, že můžete vždy bezpečně šlápnout jen na tu, která přísluší konkrétnímu živlu. Ten poznáte podle soch. Názorně předvedu," předstoupil k okraji mozaikové podlahy.

"Nalevo je hipokampus, napravo je siréna," vrhl významný pohled na Krysáka. "Jejich živlem je voda, takže modrá dlaždice." Krok vpřed - nic. Rychlý krok vzad. "Viděli jste, že je to bezpečné. Ale tohle byl ten snazší případ. Oba se dívají na sebe. Pokud by se obě sochy odvracely, byl by to opačný živel - oheň, a bezpečná by byla červená dlaždice. A pokud se odvrací jen jedna, je správná šedá, která reprezentuje pátý živel - chaos. Je to všem jasné?"

"Pořád nechápu, jak přes tuhle šílenost mohli přenést rakev s nebožtíkem," potřásla hlavou Jarvi.

"Určitě to má někde skryté ovládací mechanismy a jde to vypnout. Tohle je způsob, jak se mohli do hrobek dostat bezpečně kněží. I u nás v klášteře a chrámu je pár podobně zabezpečených míst, i když ne tak sofistikovaně."

"Jaký místa?" zeptala se zvědavě Brigitka.

"Třeba ty, kde jsou uloženy relikvie. Víc říct nemohu."

"Dobře, a jak vlastně půjdeme? Na dlaždici se vždycky vejde pohodlně jen jeden z nás, s trochou šikovnosti dva," poznamenal věcně Brunomír.

"Ta chodba je dost dlouhá, než aby jeden prošel celou cestu a pak teprve vyrazil druhý," poznamenala Jarvi.

"To je fakt. Navíc některý sochy nemusí bejt hned jasný a budem se muset poradit. Půjdeme jako doteď, to znamená já první. Až budu na druhý dlaždici, zastavím se a Jarvi stoupne na první. Pak já na třetí, Jarvi druhou a Bruno první. A tak dál," rozhodl Krysák a stoupl na modrou dlaždici. "Na kterou dál? Gryf a drak, voba koukají do stran. Takže vopak vzduchu... země?"

"Přesně tak, země. Zelená dlaždice. Mám je označovat křídou, kdybychom se tudy vraceli?" zeptal se Telemachus.

"Ani nápad! Za náma půjde paladinova skupina. Nezapomeň, že jsme se tři měsíce hrabali v archivech kláštera, univerzity a městský knihovny. Ať si taky namáhají hlavinky!" prskla Jarvi.

"Raději je označuj," nesouhlasil Krysák. "Nechci zbytečně pokoušet osud. Navíc cestou zpátky budeme unavený a mohli bysme udělat chybu.

A co koukám, stejně uvidí naše stopy v těch nánosech prachu. Teda ta barva v nich jde pěkně blbě poznat," zabrblal ještě a udělal dlouhý krok.

"To nemůžou bejt blíž u sebe?" povzdechla si Brigitka, když na ni vyšla řada. Vzdálenost pro ni byla dost hraniční, stejně jako pro hobita.

"Nemohou, to je schválně," vysvětloval Telemachus a skočil na zelenou dlaždici mezi medvědem a minotaurem. "Abys musela přenést váhu rovnou na cílovou dlaždici a zapnula tak případnou past."

"Tak teď vážně nevím," ozval se zepředu Krysák. "Čučí tu na sebe štír a pták. To si mám vybrat, bo co?"

"Hmm... nech mě přemýšlet," zahloubal se Telemachus. "Jak vypadá ten pták?"

"Jak vypadá - štíhlej, dlouhej krk a zobák. Připomíná volavku, ale má takovou divnou chocholku na hlavě."

"To je fénix!" vypískla Brigitka. "Pták, co se po svý smrti znovu zrodí v plamenech!"

"Správně, má pravdu. Takže to bude oheň. Jdi na červenou dlaždici."

"Šikovná Brigitka, dostane za odměnu kousek sýra," hlasitě zašeptala Jarvi tak, aby ji Brigit dobře slyšela.

"Hele, ty!" štěkla druidka. "Přestaň se laskavě navážet do mýho totemovýho zvířete! Taky ti necpu misku mlíka ke svačině, protože jsi kočka! Ještě jednou, a ukážu ti, jak mám ostrý drápky!"

"Už se těch tvých drápků bojím!" zahalekala čarodějka posměšně.

"Nechte si to kočkování, až budeme venku!" utnul je Krysák. "Jak souvisí štír s ohněm?" houkl pak na mnicha podezřívavě.

"Spalující oheň jedu v jeho bodci. Občas je symbolika trochu zvláštní. Věř nám, je to ta červená." Krysák po nich loupl okem, zhluboka se nadechl a přeskočil na rudou dlaždici.

V pořádku došlápl.

"Uff... Hnusnej pocit," otřásl se ulehčeně. "A dál máme... další hádanku. Koukají tu na sebe havran s kočkou. Jarvi, jaký je to živel?"

"Jak to mám vědět?"

"Jsi snad kočkožena, ne?"

"To jo, ale nestavěla jsem tyhle sochy. Každá kultura to může vidět jinak."

"Je to chaos, stoupni na šedou," skočil jim do řeči Telemachus.

"Jako Jarvi má chaotickou povahu, to máš pravdu," ignoroval vztekle prskání před sebou Bruno. "Ale co ten havran?"

"Chaos zde zastupuje smrt, kterou zvěstuje havran. Kočka je pak průvodce mrtvých. Halzaťani měli zvláštní pohled na posmrtný život, ale to je vyprávění na jindy."

Pomalým tempem pokračovali úspěšně chodbou hlouběji a hlouběji. Když v tom:

"A... a... ááá!" zavrávoral při doskoku Bruno a přepadl dozadu.

"Bruno!!!"

"DZIN! DZIN!"

Na chvíli se rozhostilo ticho.

"Bruno?"

"Já... jsem v pořádku. Myslím."

"Uf..."

"Tys nám dal."

"Co byl ten zvuk?"

"Bruno, opatrně se převal doprava, naštěstí jsi vedle správný dlaždice."

Hobit se pomalu překulil a postavil na rozklepaná kolena. Pak sundal ze zad objemný tlumok, nyní obohacený o několik velkých děr. Beze slova ho rozvázal a vyndal z něj pecen chleba. Skvěla se v něm kulatá díra. Bruno rozlomil bochník, který byl uvnitř plný spečeného popela. Hlasitě polkl.

"Zlatej mámin domácí chleba! Už nikdy si nebudu stěžovat na tvrdou kůrku."

"Proč je černej? Co se vlastně stalo?"

"Z tý dlaždice vyjely bodce. A zjevně namatlaný nějakým hnusným sajrajtem. Můžeme radši pokračovat? Prosím?"

Váhavě znovu vykročili chodbou, ještě opatrněji než předtím.

Konečně prošli celým sochořadím. Celkem napočítali třicet devět dvojic a u některých se docela natrápili, ale kromě Brunova pádu tento úsek zvládli dobře.

Nyní je čekal labyrint.

Vydlážděná a zdobená chodba plynule přecházela obloukem z jen hrubě opracovaných kvádrů do bludiště širokých, leč křivolakých chodeb bez jakékoliv výzdoby. Vanul z něj chlad.

"Tak co nás čeká teď, Telemachu?" zahodil Bruno dohořívající pochodeň a zapálil novou.

"Bludiště. Tam by už neměly být pasti, co je mi známo. Jde jen o to ho projít až na konec. Halzatské labyrinty mají svůj systém, zase tak složité by to tedy být nemělo."

"Můžeme v něm na něco narazit? Nestvůra, nějakej hlídač?" zajímal se Krysák.

"To ne, ale nějaký typ ochrany tu asi bude. Jdeme do hrobky krále, musíme se tedy vydat vlevo, na stranu srdce. Nakreslím sem radeji značku křídou."

Ani na třetí pokus však křída na stěně nezanechala ani čárku.

"Dobře, tak zjevně nenakreslím," zachmuřil se mnich a vytáhl z tašvice pergamen a olůvko.

"U všech ráhen a kosatek! Co to je ksakru za kouzlo?!?" rozčílil se jindy až nezdravě klidný Telemachus poté, co mu ihned po dokončení zmizel náčrtek přímo před očima.

"No asi nějaké proti vykradačům hrobek," konstatovala lakonicky Jarvi. "Brigit, máš někde to klubíčko?"

Zamyšleně pak sledovali, jak po odmotání více než lokte provázek sám od sebe doutná a uhořívá.

"Někdo nějaký nápad? Protože systém odboček sice znám, ale určitě o něm nevím všechno a nevěřím, že bychom si celou cestu zapamatovali," rozhlédl se po ostatních Telemachus.

"Já bych možná..." ozvala se Brigitka. "Ale je to asi hloupost," dodala a vytáhla malou lahvičku. Jakmile vytáhla zátku, ucítili vůni evokující rozkvetlou letní louku. Opatrně ukápla kapku na prašnou zem.

Na místě dopadu ihned vyrašila drobná kytička, jejíž kvítek lehounce svítil do tmy.

"Asi to funguje!" rozzářila se druidka. "Zkusím druhou támhle a... jo!"

"Co je to za lektvar?" zajímal se Bruno.

"Takovej elfskej, pro holky," zrudla. "Když si třeba chceš zaplést květy do copu, chápeš."

"Hlavní je, že tím můžeš značit cestu," poplácal ji po rameni nadšeně Krysák. "Chodba je dost široká, takže první jdu já s Telemachem, uprostřed Bruno a poslední Jarvi s Brigitkou. Tak jdeme, čas kvapí."

Odbočky se střídaly s křižovatkami, klesání se stoupáním, a tak za chvíli ztratili pojem jak o směru, tak o čase. Jen podle doby hoření loučí poznali, jak dlouho jsou vlastně pod zemí.

Kromě svých kroků a Telemacha, který si pro sebe něco potichu brumlal, byly chodby tiché.

"Stát!" zarazil je najednou Krysák. "Slyšeli jste to taky?"

"Jo, znělo to jako nějaký zvíře," přidala se Jarvi a nervózně zastříhala ušima.

"Tiše."

"BROAURR."

Všichni se naráz otočili na hobita.

"Pardon. Když já už umírám hlady," ošil se Bruno a začal lovit v tlumoku svačinu, aby upokojil svůj kručící žaludek.

Krysák si jen povzdechl. Dál pokračovali provázeni mlaskavými zvuky.

"Drobečky taky nemizí," informoval je posléze Bruno s plnou pusou. "Ale tolik buchet stejně nemám."

"Co to má být?" zastavil se vepředu najednou Telemachus.

"Co je?"

"Ta křižovatka. Je tu pět dalších chodeb. Ale to... nedává smysl. Vždycky mají být dvě nebo tři. Proč pět?"

"Tak nám zkus vysvětlit, proč mají být v menším počtu. Třeba na to společně přijdeme," ozvala se Jarvi, ze které v podzemí opadla póza nonšalantního nezájmu a působila snad nejčileji, co jí pamatovali.

"No... dvě chodby symbolizují dvě volby - rozhoduješ se hlasem srdce nebo rozumu, tedy hlavou. Levá je strana srdce, pravá hlavy. I proto, že pravá ruka vládne meči a neměla by tedy podléhat vášním.

Nesmíš se vydat doprava, pokud chodba stoupá, protože to znamená mít hlavu v oblacích, a to je špatně.

Stejně tak pokud levá chodba výrazně klesá, to symbolizuje temné pudy.

Pokud jsou chodby tři, symbolizují duši, mysl a tělo. Jsme v podzemní nekropoli, tedy lomená chodba značí poničené a opuštěné tělo. Rovná chodba značí jasnou mysl a smíření. Obloukem zatočená chodba symbolizuje duši vyprchávající z těla.

Správná cesta je ta lomená, protože jdeme k hrobu krále, místu, kde jsou uloženy jeho ostatky. V tomto případě na sklonu nezáleží.

Ale pět chodeb... To mi vážně smysl nedává."

"Když nevíš, tak nevíš. Co prostě zkusit štěstí?" ozvala se Jarvi a netrpělivě máchla ocasem.

"Kolik ze svých devíti životů hodláš obětovat?" podíval se na ni vážně Telemachus. "Dokud se držíme správné cesty, jsme v bezpečí. Žádné pasti, žádné nestvůry, žádná magie. Ale kdybychom si vybrali špatně... Sir Nooy jako paladin by to možná ustál. Pro nás by to byla cesta bez návratu."

Rozhostilo se tíživé ticho.

"No, alespoň už chápu, proč mluvíš na křižovatkách sám se sebou," prolomil ho po chvíli Krysák, ale když nikdo nereagoval, opět upadl v mlčení.

Dohořela jedna pochodeň, pak druhá.

"Poslyšte, něco mě napadlo," ozval se konečně Bruno. "Ve vstupní chodbě sochy symbolizovaly živly. Nemohlo by to být použito i tady?

Tahle chodba strmě padá dolů do hloubi země, která je horká, tedy oheň. Tahle zase strmě stoupá vzhůru, takže vzduch. Třetí je hranatě lomená - země. Čtvrtá lomená obloukem - voda.

A nakonec pátá - rovná, přímočará. Stejně jako smrt." Odmlčel se. "Tak řekněte něco. Je to blbost nebo ne?"

"Není, jen jsem od tebe nečekal takovou poetičnost v závěru," odtušil Telemachus. "Ale ano, dává to velký smysl a zapadá to do toho, jak Halzaťani přemýšleli. Děkuji, příteli, už jsem začal propadat zoufalství.

Nuže vpřed do rovné chodby."

A skutečně, po několika málo dalších rozcestích stanuli před vysokými, bohatě zdobenými dvoukřídlými dveřmi vykládanými zlatem. Chvíli je uchváceně pozorovali.

"Nechci vám kazit radost, ale není tu žádná klika a vypadají, že váží tak půl tuny," zamračila se Jarvi.

Krysák se taky zamračil a strčil do nich ramenem. Ani se nehnuly.

"Není tady nějaký skrytý mechanismus?" začal ohmatávat a mačkat kování dveří Brunomír. Krysák s Jarvi se k němu přidali.

"K téhle bráně jsem nic nedohledal," poškrábal se na hlavě Telemachus. "Co na ní koukám, vidím znaky královského rodu, královské gardy, která by měla být pohřbená v prvním okruhu hrobek za ní... A výjevy ze života pohřbených králů. Třeba tohle je boj krále Dygwalfa s nájezdníky z moře."

"A tohle je král Pryderif, ne?" nakrabatila čelo Brigitka. "Jak dostává kouzelný meč od Paní bezedného jezera. O tom je i jedna stará píseň. Jak jen to...

Dyárn wes loandir don,

krenn tiárn du garé.

Alorin tiridun ron

berindinn quimarré.

Lútti ques fallamitó,

ti mui duwenis pramh,

berindinn veis du piró,

des Pryderif ..."

Melodický soprán malé půlelfky byl však náhle přerušen hlasitým skřípotem. Brána se začala pomalu, jakoby neochotně otevírat.

"Brigitko, uznávám, jsi třída," vysekla Jarvi poklonu zkoprnělé druidce a postrčila ji do temnoty za branou.

Vstoupili do dlouhé chodby lemované po stranách sochami mužů ve zbroji. Mezi nimi vedly do stran úzké průchody. Stěny a podlaha z černého kamene jako by pohlcovaly světlo loučí, strop se ztrácel ve tmě. Jarvi rozsvítila krystal na vršku své magické hole, ale ani jeho záře nesahala o moc dál.

Sotva ušli pár kroků, brána se z nimi s těžkým zaduněním zavřela.

"Tady spočívají muži, kteří padli pro svého krále."

"Proč šeptáš, Telemachu?" zašeptal Bruno.

"Ehm, to ta atmosféra," promluvil ten už normálním hlasem.

Vykročili do chodby. Ozvěna jejich kroků se odrážela od stěn a zněla zde nepatřičně, jako by narušovala poslední odpočinek mrtvých válečníků.

"Stát!" zavelela náhle Jarvi. "Před námi i za námi někdo je!"

Krysák tasil. Všichni se automaticky postavili do obranné formace přesně tak, jak je cepoval poslední dva měsíce. Všiml si toho, ale než se stihl nadmout pýchou, ze tmy vystoupila postava. A za ní další. A další. Za nimi totéž.

Prastaré šupinové zbroje, kapkovité štíty a krátké široké meče. Pod přilbami bylo vidět pergamenovou vyschlou kůži a místo očí jen temné bezedné otvory.

"Královská garda!" zašeptal Telemachus s nádechem hrůzy v hlase.

"Pár nemrtvých už jsme přece viděli," snažil se jim dodat odvahy Krysák, ale moc přesvědčivě to neznělo.

"A co teď?" hlesl Bruno a těkal očima mezi mumiemi.

Ty mu odpověděly útokem.

Krysákovi bylo někde v koutku mysli jasné, že nemohou jen bojovat, že musí být nějaký jiný způsob, jak z toho ven. Neměl však čas na přemýšlení. Nemrtvých strážců byla přesila a byli neočekávaně silní. Naštěstí nepatřili k nejrychlejším, jinak by už bylo dávno po nich.

Zatím se tedy drželi, ale síly rychle ubývaly. Největší efekt zjevně měla magie, ale byla otázka, kolik blesků ještě zvládne Jarvi vyčarovat. Koutkem oka postřehl, že Brigitka znehybnila dva gardisty dotírající na mnicha popínavými šlahouny rostlin, které na její příkaz vystřelily ze spáry mezi dlaždicemi.

"Svěcená voda je na nic! Stejně jako znamení kříže, hvězdy, Paní Moří, Pána podsvětí..." přehlušil Telemachus hluk boje a jen tak tak uhnul meči.

"Bomba!" zařval náhle Bruno a hodil svůj alchymistický výtvor do nejhustší skupiny strážců, kterou viděl.

Podlaha se jim zachvěla pod nohama a záblesk je oslnil i přes zavřená víčka. Několik strážců popadalo, ale oni také měli co dělat, aby udrželi rovnováhu. Krysák přes pískot v uších spíš odezíral ze rtů, než že by slyšel, jak Bruno nadává. Dalo mu totiž velkou práci ze sebe strhnout výbuchem utrženou ruku, která na něj spadla a pokoušela se ho rdousit.

"Blbej, blbej nápad!" zaslechl ho konečně zřetelně.

Prásk!

Pod ranou protivníka Krysákovi praskl štít. U všech bohů, to byla šlupka! My tu snad vypustíme duši, pomyslel si a vykryl další útok. Bohů... duši... Bohové a duše!

"Telemachu!" zařval a dekapitoval nejbližšího gardistu. "Modli se! Modli se za jejich duše!"

Mnich pochopil, padl na kolena a začal si něco šeptat.

"Nahlas!"

"Requiem aeternam dona eis, Domine et Deus luminaria, et lux perpetua luceat eis..." rozlehl se podzemím znělý hlas. Nemrtví strážci ztuhli, jako by se zaposlouchali.

A pak se jako na povel vydali zpátky do svých krypt.

Krysák si oddechl. Najednou na něj padla strašná únava.

Za pár okamžiků už se chodba ponořila do poklidného ticha.

Plesk. Plesk. Plesk.

Podíval se pod nohy. Na zemi pod ním se rozlévala černá kaluž, do níž dopadaly s pleskotem v rychlém sledu kapky. Podíval se výš. Prošívanice na boku byla proseknutá a nasáklá krví.

"A do řiti..." hlesl jen a sesunul se pomalu na zem.

"Budeš v pořádku, jen se nevyhneme šití," ujistil Krysáka Telemachus, když mu prohlédl ránu. "Měl jsi štěstí, meč nezasáhl žádné orgány ani tepnu. Bruno, podej mi aqua vitae, prosím."

"Co to je?" vyzvídala Brigitka.

"Předestilované víno. Teda ta jeho část, která štípe a způsobuje opilost," vysvětloval Bruno. "Chceš tím vyčistit ránu, aby pak nehnisala, že jo?" podal mnichovi malou láhev opletenou lýkem.

"Ne, chci se napít, aby se mi tolik neklepaly ruce," dopřál si Telemachus pořádný lok. "Netřeba Krysákovi způsobovat zbytečnou bolest. Vytékající krev ránu vyčistila sama. Tak jdeme na to. Do tohohle se zakousni a já tě sešiju."

Krysák statečně držel, ale po tvářích mu tekly slzy.

"Hotovo. Jsi na řadě, Bruno."

"Tak teď já," zamnul si hobit ruce. "Trocha alchymie v praxi. Napřed tenhle hojivý lektvar. Jedeš!" plácl Krysáka přes prsty. "To se nepije, to se lije do rány."

Opatrně nakapal lektvar po celé její délce. Rána začala před jejich zraky mizet a po pár okamžicích vypadala jako již několik měsíců zhojená. Krasák se jizvy opatrně dotknul.

"Pěkný, děkuju. Ale tos to nemohl udělat rovnou, místo abys nechal Telemacha mě mučit?"

"Takhle to nefunguje," očistil si Bruno brejličky. "Když si zlomíš ruku do pravýho úhle, taky napřed srovnáš kosti na svý místo, než vypiješ kostirost. Takže nebrblej. A vypij ještě tohle," vytáhl další broušenou lahvičku s rudě opaleskující tekutinou. "To samý, co jsem do tebe nalil už předtím, jak jsi sebou seknul na zem. Podporuje to krvetvorbu."

Krysák ji do sebe poslušně kopnul.

"Tfuj. Jak říkám, vypadá líp než chutná," ušklíbl se.

"Jo, ale už si tě nespleteme s jednou z těch mumií tady, máš už zase zdravou barvu. Vstaneš sám?"

Pomohli kamarádovi na nohy a již prázdným tunelem došli k dalším velkým dveřím vykládaným zlatem. Jarvi do nich strčila rukou.

"Hele, jsou otevřený!"

Pomalu a nedůvěřivě vstoupili do velkého sálu. Ve světle pochodní a magické hole se zaleskly stoly pokryté zlatem a stříbrem. Misky, sošky, mince, drahokamy vykládané zbraně, šperky... Prostě poklady kam až dohlédli.

"Teda ti si nežili nuzně," hvízdl obdivně Bruno.

"Nezáviď, když budeš tvrdě pracovat a oženíš se s princeznou, taky se budeš topit ve zlatě," popíchl ho Krysák.

"Jdi s princeznou k šípku, co bych s tím dělal? Bohatství štěstí nepřináší. Když si vzpomenu, jak dopadli mí příbuzní ze Sáčkova..."

"A co si vzít něco malýho na památku?" zaleskly se Jarvi oči. "Třeba tyhle krásný náušnice..."

"To bych nedělal," ozval se těsně vedle ní cizí hlas.

"Mňáááuáá!" zavřískla Jarvi a nadskočila dobrý metr vysoko.

"Co?!? Co se děje?" začali se všichni poplašeně rozhlížet.

"Omlouvám se, strašně jsem se lekla," vydechla čarodějka. "Tohle už nikdy nedělej!" obrátila se nasupeně na mluvčího.

"S kým to mluvíš?" zeptal se opatrně Bruno.

"S tímhle pitomým duchem, co mě vystrašil málem k smrti," máchla rukou do prostoru. "Vlastně vy ho nevidíte," došlo jí vzápětí.

"To se omlouvám," promluvil k ní ševelivě duch muže ve středních letech v archaickém oblečení. "Ale ve skutečnosti jsem ti zachránil život."

"Japato?"

"Ten poklad kolem je past. Je prokletý. Kdo si z něj něco vezme, sám se promění v jeho součást. Třeba tahle váza byl můj kamarád."

Jarvi se nedůvěřivě podívala na vázu s vyobrazením nahých dívek.

"Byl to děvkař. Ta kletba má smysl pro humor," pokrčil duch nehmotnými rameny.

"Prý je ten poklad prokletej a když si něco vezmeme, staneme se sami nějakou věcí v něm," překládala čarodějka ostatním. "A jaktože ty jsi duch a ne třeba tady ta sekera?"

"Moji kumpáni mě sem dovlekli posekanýho a s přeraženou páteří. Nedostal jsem možnost něco zkusit vzít. Támhle ležím," odvedl je k zetlelým ostatkům nedaleko.

"Budeme mu věřit?" vyzvídala Brigitka.

"Nic tím nezkazíme," rozhodl Krysák. "Pro zlato jsme sem stejně nešli, takže ať je nebo není prokletý, prostě ho tu necháme."

"A můžeme něco udělat pro toho ducha?" zeptal se Telemachus.

"Ano, je něco jako kněz. Uhm," zaposlouchala se Jarvi. "Jo. Ty, ty prý můžeš. Je tady odhadem tak sto třicet let úplně sám a jsem první z dobrodruhů, kdo ho vidí. Už mu z toho šibe. Takže kdybys zkusil nějaký zažehnání nebo tak něco, byl by nám vděčný."

Telemachus se zamyslel, načež urovnal ostatky nešťastného ducha do polohy na zádech se zkříženýma rukama na prsou a začal odříkávat krátkou modlitbu za zemřelé, která se používala v případech, kdy nebyl čas mrtvé řádně pohřbít.

"Povedlo se, je pryč," konstatovala Jarvi, jakmile domluvil.

"Tak to bychom měli. A teď - kde je hrobka krále Pryderifa?" ujal se opět vedení Krysák.

Telemachus začal obcházet sál kolem dokola a četl jména vytesaná nad jednotlivými postranními odbočkami do královských krypt.

"Ne... ne... taky ne... sem, tady to je!"

Úzká chodba je dovedla do místnosti se sochami v rozích, jíž vévodil mohutný kamenný sarkofág s vytesanou podobiznou dávného krále na víku. Vypadal velmi majestátně a v rukách měl uložený skutečný meč s planoucími runami na čepeli, který vypadal, že ho tam dal někdo teprve včera.

"Kouzelný meč krále Pryderifa," vydechl Krysák nábožně.

"Cítíš to taky, Jarvi?" zeptal se Telemachus.

"Jo, silný magický pole. Normálně mě z něj brní prsty."

"Co je napsaný na tom sarkofágu?"

Telemachus ho začal obcházet kolem dokola a s námahou luštil staré písmo.

"Nerozumím úplně všemu do detailů, ale mám špatné zprávy. Jestli jsem to přeložil dobře, a obávám se, že ano, pak tenhle meč může z králových rukou vzít pouze muž čistého srdce a královské krve."

Krysák ztuhl.

"Jsi si tím jistý?" zeptal se bezbarvě.

"No... docela dost, ale můžeme to projít společně."

K Telemachovi se přidali Bruno a Brigitka a chvíli se dohadovali nad prastarým textem.

"Jako je tu srdce a čistota, to jo." - "Tohle je třetí nebo čtvrtý pád?" - "Musí to být královská, hrdina krve labutí nedává smysl." - "...krutě zhyne..."

"Je mi líto, opravdu jsou tu tyhle podmínky."

"Takže jsme došli až sem a zastaví nás to, že jsme se narodili špatným lidem?" zeptala se Brigitka nevěřícně. "Teda ne špatným jako špatným, ale špatným jako..."

"Neurozeným. My tě chápeme."

"To je diskriminace!" rozčílila se Jarvi. "A proč to musí bejt chlap? Proč ne hrdinka?"

"Pomohlo by to snad nějak?" zeptal se Bruno.

"No... ne, ale stejně!"

"Co se stane, když to prostě zkusím?" obrátil se na ně zadumaně Krysák.

Otočily se na něj čtyři upřené páry očí.

"Tak ti ten meč vysaje duši. Nebo něco na ten způsob. Tady bys neměl zkoušet, měl by sis být sakra jistý," dodal vážně Telemachus.

"Nechci ranit tvoje city, ale odkud pramení tvůj pocit, že bys mohl mít něco modré krve?" zeptal se Bruno.

"Jsem nalezenec a vyrostl jsem v sirotčinci, to víš moc dobře."

"Právě proto se tě ptám. Já -"

"Podívejme, koho to tu máme!" ozval se za nimi melodický baryton a do krypty vstoupil paladin následován svojí družinou.

"To snad ne," hlesli Bruno s Brigitkou jednohlasně.

"Tihle?!? Nechápu, že sem zvládli dojít v jednom kuse," zavrtěla nevěřícně hlavou čarodějka de la Croix a se zdvihnutým obočím si je prohlížela. Kdyby byla člověk, tak by Jarvi zrudla vzteky, takhle se jen celá naježila.

"Nikdy nepodceňuj sílu ducha, Isabelle," konstatoval paladin a usmál se na ně.

"Sire, tohle bude práce pro vás," ozval se za nimi tichý, ale pronikavý hlas Rodericka Kieserwettera. Všichni se za ním otočili, protože vůbec nepostřehli, kdy a kudy prošel kolem nich až k sarkofágu.

"Moment, on je-" podivil se Bruno.

"Sir Nooy je bratranec z druhého kolena naší drahé královny, tudíž je hrdina z krve královské a může bezpečně vzít do ruky meč krále Pryderifa," konstatoval Roderick s takovým zaujetím, jako když se baví o tom, co ráno snídal.

Paladin prošel až k sarkofágu, u jeho nohou poklekl a setrval v krátkém rozjímání, načež vstal a prostě si meč vzal. Vypadalo to, jako by ho ukovali přímo jemu na míru.

"Nádherná zbraň. Mimochodem, máte mé uznání. Projít až do královské hrobky je čin hodný obdivu a musel vás stát dost sil. Můžete jít s námi zpět na povrch a ..."

"Děkujeme za nabídku, sire, ale není třeba," vložil Krysák do svého hlasu veškeré sebeovládání, kterého byl v danou chvíli schopen. "Chvíli si ještě odpočineme a půjdeme sami. Nemusíte se s námi zdržovat. Zvládli jsme cestu sem, zvládneme ji i zpátky."

"Dobrá, vaše volba. Možná se ještě potkáme," dodal paladin a ani v tu chvíli netušil, jak moc má pravdu. "Nechť Světlo ozařuje vaši pouť," rozloučil se na odchodu.

"I vaši, sire," popřál mu Krysák automaticky.

"Já tomu prostě nemůžu uvěřit!" přecházela vztekle po kryptě Jarvi. "Riskujeme krk a on si sem prostě napochoduje a meč sebere! A ještě na nás kouká povýšeně ta taky-čarodějka!"

"Sir Nooy je šlechtic a rytíř Světla," snažil se ji neúspěšně uklidnit Telemachus. "Toho určitě nelze vinit z toho, že je zloděj nebo něco podobného."

Krysák seděl na zemi a vyhasle hleděl na sarkofág. Brigitka se zachumlala do svého elfího pláště vedle něj a snažila se splynout s kamenem. Moc dobře si uvědomovala, že Jarvi by si mohla vzpomenout na její prvotní nadšení paladinovou skupinou ve mlýně, a nehodlala se stát hromosvodem pro její frustraci.

Bruno se vyrovnával se zklamáním po svém. Uklidil se do rohu k soše co nejdál od Jarvi a jedl. Polkl poslední sousto z poslední makové buchty a znovu sáhl do vaku. Vytáhl zčernalé děravé jablko, zhnuseně ho zahodil, vytáhl jiné šťavnaté, otevřel ústa a - nechal ruku zase klesnout při pohledu na sochu před sebou.

Zamyslel se, podíval se na podobiznu na sarkofágu a porovnal se sochou v rohu. Pak vzal jablko a opatrně ho vložil soše do prázdné dlaně.

Ruka sochy se cvaknutím poklesla a stěna vedle ní se začala se skřípěním odsouvat.

"Co jsi provedl?" zjevil se za zkoprnělým alchymistou Krysák.

"Já... tahle socha... ostatní vypadají jako král Pryderif, ale tahle ne. Přitom je to král, jen... má žezlo, ale neměl jablko, tak mě nějak napadlo..." vysvětloval nesouvisle Brunomír.

Otevřel se jim pohled na malou kryptu se dvěma bílými hladkými sarkofágy bez soch. Na stěnách okolo byly texty a fresky.

"Tuší někdo z vás, kdo by tu mohl být pohřbený?" vzpamatovala se první Jarvi.

Všichni zavrtěli hlavami a společně začali prozkoumávat kryptu.

"Tak tomuhle bych neuvěřil, kdybych to sám nečetl," konstatoval po chvíli luštění textů Telemachus. "V této hrobce jsou uloženi Kierani, levoboček krále Pryderifa, a jeho neurozená matka Gwynn."

"Kierani že byl syn krále?!?" vypískla Brigitka s očima navrch hlavy. "Počkej, ukaž, kde se to píše?"

"Tady, přesvědč se sama. Můžu zase pokračovat? Děkuji. Král měl ke Kieranimu vřelý vztah a vychoval z něj vynikajícího válečníka rytířských kvalit.

Kierani bránil zemi ve jménu svého otce a byl to právě on, kdo po boku trpaslíků zastavil orky v Schmagrenském průsmyku. Trpaslíci mu jako projev díků darovali kouzelný štít Georlach, který svého nositele obklopoval zároveň i štítem magickým. Kierani ho ale dal svému otci, králi Pryderifovi, aby byl vládce země chráněn před úklady a ta vzkvétala.

Pryderifova urozená manželka mu ale nedala dědice, a ačkoli měl král synovce, rozhodl se uznat Kieraniho oficiálně jako svého syna a nástupce. Z kroužku věrných, kteří o tom věděli, ale někdo zradil, měl své plány... Kierani byl zabit šípem ze zálohy cestou na královský hrad.

Krále Pryderifa to zdrtilo. Nechal ostatky syna i jeho matky, která zemřela pár let před tím, tajně pohřbít sem, do Riwenských hrobek, i se synovým štítem. Vyčítal si, že kdyby ho Kierani tehdy měl u sebe, žil by."

"Tak sem se poděl ten štít! O Pryderifově meči se vědělo, že ho s ním pohřbili, ale kam zmizel jeho štít byla záhada, o tom se nic nedochovalo," plácl se do čela Bruno.

"V jedné baladě se vypráví, že po Pryderifově smrti zachvátily zemi boje o moc a nástupnictví, a že toho využili nepřátelé a napadli království," dodala Brigitka.

"Takže je tu uložený Kieraniho štít Georlach?" ujišťoval se Krysák.

"Ano, je přímo... tady," ukázal Telemachus na jednu z fresek. Nejen Krysák vyobrazený štít do té chvíle považoval za namalovaný.

"A vzpomínám si na jednoho nejmenovaného válečníka, který o štít dnes přišel," dodal mnich.

Krysákovi zasvítily oči a došel ke stěně.

"Zase nějaké podmínky?" zarazil se ještě.

"Ne, tentokrát žádné."

Krysák opatrně sejmul štít z fresky a nasadil si jej na ruku.

"Je nádherný. Ale čekal jsem, že bude těžší."

"To je dobré znamení," zasmál se Telemachus. "Přeci jen je tu jedna ne přímo podmínka, spíš zajímavost. Trpaslíci ten štít ukovali jako dík za pomoc v boji proti orkům i proto, že se Kierani ujal velení po smrti vévody Rongana a se svými muži se probojoval k obklíčeným trpaslíkům, kteří by jinak zcela jistě zahynuli. A obrátil tím průběh bitvy.

Takže - neptej se mě, jak to kouzlo funguje, ale štít je lehký jen v rukách skutečného a statečného vůdce, který je schopen i osobních nezištných obětí. V jiných, nevhodných rukách je těžký jak z olova."

Všichni Telemachova slova chvíli vstřebávali.

"Myslím, že je na čase, abychom vyrazili na denní světlo," ozvala se konečně Jarvi. "Protože nevím jak vy, ale já se začínám těšit na další výpravu pod vedením našeho skvělého velitele Krysáka. A taky na výraz paladina, a hlavně mojí taky-kolegyně-z-branže, až nás zase uvidí."

Všichni se zasmáli a společně se vydali zpátky na povrch.

Autor: Miroslav Vlach