Záměna
Pouhé jedno písmenko a co všechno může napáchat... (Cyklus Z&A - brzké léto 1524)
Post arnského velvyslance v Brožově s sebou pochopitelně přinášel i spoustu diplomatických depeší a jiných oficiálních listin. Přesto Zmatmysla poněkud překvapilo, když v poště od arcimága Noxe, denardského velvyslance, nalezl dopis adresovaný své ženě.
"To bude od sestry," usoudila bez zaváhání Adeline a rozlomila pečeť.
"Tvoje sestra používá pečetidlo s hlavou vlka a denardské diplomatické kurýry?" zatvářil se pochybovačně Zmatmysl.
"Je to od Vendëy. A vzpomeň si, kdo je její manžel," odvětila nepřítomně již začtená čarodějka. Půlgoblin chvíli namáhal svoji paměť, než konečně z jejích zákoutí vydoloval, že se jmenuje celým jménem Petr Vlk z Arrdamitu a je kapitánem denardské knížecí gardy.
"Tak žádné dobré zprávy," vzhlédla konečně od dopisu zakaboněně. "Stav Erunis se prý výrazně zhoršil."
"Erunis?" zvedl obočí Zmatmysl.
"Moje neteř. Ta nejstarší. Znáš ji," upřela na něj významný pohled.
"Jo Erunis! No ovšem. Moc milá dívka. Už vím, přece si pamatuji tvoji rodinu. S tou jsi… é… chodila plavit koně, když jsme tam byli naposledy!" usmál se vítězoslavně. "A ta trpí na to… na ten panický strach z ptáků, ne?"
"Jsi blízko, ale ne, ptáků a motýlů se bojí moje sestra Oronis," povzdechla si Adeline. "Erunis má ten nešťastný jazykový dar, prokletí, nebo co to vlastně je."
"Á, pravda, jak přede mnou začala nadávat v orkamluvu a nevěděla o tom. No tak mluví jinými jazyky. Co se na tom může zhoršit?"
"Stupňuje se to. Jako úplně malá v rozrušení mluvila nářečími z míst, kde nikdy nebyla. Později mluvila jazyky, které se nikdy neučila, třeba trpasličtinou, orkamluvem nebo starou erienštinou. No a teď už to prý přechází do jazyků, které ani nikdo nezná. Pokud jsou to vůbec jazyky. A to je jí teprve třináct!"
"Pořád nevidím problém," zakroutil hlavou Zmatmysl.
"Její otec je velice známá osoba u dvora, vlastně i v celém Valaronu. A nedělá mu dobrou pověst, že jeho dcera blábolí a vydává zvuky, kterým nikdo nerozumí. Začínají se na to konto šířit drby a pomluvy."
"Hmm… a co ji vzít k nám do Brožova?" navrhl Zmatmysl. "Tady to nebude tak nápadné. A třeba najdeme způsob, jak jí pomoct. Konečně, ty jsi se tu taky zbavila své fobie z vody."
"Jsem ráda, že to říkáš," usmála se Adeline. "Protože Vendëu a Petra to pochopitelně napadlo také. Je už na cestě sem, podle všeho dorazí s příští gelreánskou karavanou, co sem míří pro theolit."
V brožovském překladišti karavan vládl jako vždy organizovaný chaos. Poháněči přepřahali muly, mezky nebo nákladní koně, nosiči nosili bedny, pytle a vaky sem a tam mezi zvířaty a skladišti, úředníci a písaři kontrolovali, že vše souhlasí, a ozbrojený doprovod se nudil a tvářil důležitě. A ti všichni na sebe pokřikovali a přeřvávali se, čemuž dominovaly skřehotavé hlasy goblinů.
Erunis šla z toho mumraje hlava kolem. Bystře ale usoudila, že pokusit se najít v tomhle blázinci tetu a strýce bude zhola nemožné. Vydala se proto k největší kancelářské budově. Pokud tam na ní nebudou čekat, alespoň se vyptá na cestu.
"Předci s tebou," pozdravila mimoděk v orkamluvu starého gobliního písaře, který se ztrácel za haldami dokumentů. "Chtěla bych se zeptat, kde-"
"Jméno?" štěkl stařík a ani nezvedl oči od listin.
"Ehm, Erunis. Já-"
"Hlasitějš!"
"ERUNIS!" skoro zakřičela.
"Aerrrunis… jo, to mi něco rrříká," zařáčkoval a konečně se na ni podíval. Tedy spíš krátkozrace zamžoural. "Ta elfí čarrrodějka spolu s tím potrrrhlým alchymistou ti vzkazujou, že máš jít za most prrřes Hrrroth a tam už si tě někdo vyzvedne. Ale moc si nezvykejte, že vám budu vyrrřizovat vzkazy, mám prrráce nad hlavu. Nenech se zabít," mávl rukou a zase se zahloubal do papírů.
Dívka poděkovala a vydala se podle instrukcí.
"Zdravíčko, ty jsi Jidudür?" padl na goblina stín o půl hodiny později. "Prý tu máš pro mě vzkaz."
"Jméno?"
"Arunis."
"Aerrrunis, jo, mám," zvedl stařík oči k astrálce s modrou kůží a postavou, z níž se většině mužů tajil dech. "Ta elfí čarrrodějka spolu s tím potrrrhlým alchymistou ti vzkazujou, že máš jít za most prrřes Hrrroth a tam už si tě někdo vyzvedne. Ale jak už jsem rrříkal tý drrruhý Aerrrunis, moc si nezvykejte, že vám budu vyrrřizovat vzkazy. Nevím, kde mi hlava stojí."
"Děkuji, tohle bylo opravdu výjimečně. Moment!" zarazila se astrálka. "Jaká druhá Arunis?!?
"Ták, Sylvie, udělej ham," nabral Zmatmysl na dřevěnou lžičku ovesnou kaši.
"Zmatmysle? Mohl bych tě požádat o laskavost?" vstoupil do jídelny Celestýn.
"Samozřejmě," ohlédl se po něm půlgoblin. "Co bys-? Ale ne, už zase," zahodil rezignovaně lžičku zpátky do misky.
"Co se děje?" nechápal cechmistr.
Zmatmysl jen mlčky ukázal před sebe do prázdna.
"Mám tu něco vidět?"
"Ano. Vlastně ne. Kdepak je Sylvie, kampak se mi schovala? Tady někde byla! Kdepak jenom může být?"
Vzduch před Zmatmyslem se zatetelil a objevilo se před ním rozesmáté batole.
"Ona umí být neviditelná?!?" vytřeštil oči Celestýn.
"Bohužel. Zděděný magický talent je zjevně silnější, než jsme očekávali," povzdechl si Zmatmysl. "Co bys potřeboval?"
"Dneska má dorazit karavana z Dahiru, tak jestli bys mohl vyzvednout na překladišti ten speciální hasicí písek, co jsme objednávali."
"U Skúgovy spálené zadnice! Já tam měl dneska vyzvednout Adelininu neteř! Spolehni se, zařídím, ale teď musím letět. Jen pobalím - ale ne… Kdepak je Sylvie?"
Mezitím na křižovatce za mohutným kamenným mostem postávala skupinka zjevně netrpělivých dobrodruhů - dva bojovníci s meči, jeden s kuší, a čarodějka s magickou holí.
"Hledáš někoho?" oslovil ten s mečem a štítem mladinkou elfku, která přišla od města a bezradně se rozhlížela.
"Ano, někdo tu na mě má čekat."
"Nejsi náhodou ta, é - Arunis?" ožil zájmem bojovník s dlouhým mečem v brigantině.
"Ano, jmenuji se Erunis a-"
"No konečně! Já jsem Wolfric. Už jsme mysleli, že nepřijdeš. Tak jo, bando, můžeme vyrazit. Odchod!" zavelel a vyrazil směrem ke Skalní bráně a do Hvozdu.
"Můžu se zeptat-" zkusila znovu Erunis, ale Wolfric ji odbyl: "Později, už teď máme víc jak hodinu zpoždění." Dívka jen pokrčila rameny a vyrazila poslušně za ním.
"Nezdá se ti na kněžku života nějak moc mladá?" sykl kušiník na tmavovlasou čarodějku.
"Víš, co říkala Eressiel - pošlu s váma tu nejlepší, ale nedivte se jejímu vzhledu a moc se ve vlastním zájmu nevyptávejte. Tak to nech plavat."
"Předci s tebou," oslovil nosatého goblina Zmatmysl. "Nepřišla s vaší karavanou asi takhle vysoká hnědovlasá elfí dívka jménem Erunis?"
"Nechť ty nezemřít třetí smrt. Jo, ta přijít s my. Moc fajn mladá žába. Ale ty už druhý, co ptát po ona. Snad nestat se ona něco špatný?"
"Druhý?"
"Jo, taková vysoká modrá žena s roh na hlava. Vyzařovat z ní takový příslib touha, až jeden doufat, že být zase brzy Sämhün," zasnil se nosáč.
"Arunis!" došlo hned Zmatmyslovi. "Tu znám. Moc ti děkuju."
"Za málo. Nenechat ty se zabít."
"Nápodobně," vydal se půlgoblin opět do shonu překladiště.
Zjistit, kam se vydala dvoumetrová modrá astrálka, se nepřekvapivě ukázalo být mnohem snazší, než hledat mladou elfku.
"Buď pozdravena, Arunis," dostihl kněžku za řekou, jak se vrací od Mágské Věže. "Prý taky hledáš Adelininu neteř Erunis. "
"I ty, Zmatmysle. A já si říkala, kdo to sakra je. Ahoj, sýkorko," zamávala Sylvii, která zvědavě vykukovala zpoza alchymistových ramen z šátkového nosítka.
"Měl jsem ji vyzvednout na překladišti, ale úplně mi to vypadlo z hlavy. Tušíš, kde by mohla být teď?"
"Vypadá to, že někde ve Hvozdě," pokrčila rameny astrálka. "Měla jsem se tu sejít s nějakou skupinou dobrodruhů, jenže starej Jidudür sem poslal místo mě ji. A už konečně chápu proč. Máme podobná jména a stařík mluvil o Eressiel a Samuelovi, zatímco ona myslela, že je to vzkaz od tebe a Adeline."
"No to je dobrá šlamastika. Víš, co byli ti dobrodruzi zač?"
"Nejsem si jistá, bylo to domluvené dost narychlo. Ale beze mě si nejspíš neporadí, takže je velká šance, že až poznají svůj omyl, půjdou prostě k Choroshovi na pivo."
"Jen jestli ho poznají včas," zasmušil se Zmatmysl. "A tak přemýšlím, jestli mě má drahá polovička zabije spíš za ztrátu neteře, nebo když vezmu naši dceru do Hvozdu. Poslední dobou je to tam nějaké dost divoké."
"To je pravda, i proto bysme ji měli najít co nejdřív. Ale nemám nejmenší tušení, co vlastně bylo cílem jejich výpravy."
"V tom případě-" poklesla Zmatmyslovi ramena.
"Waf!" vyběhli náhle zpoza zatáčky Sir s Lunitou. Oba zakletí psi většinu času trávili u Sirovo ženy ve mlýně u Sovic, teď ale zrovna šli do Brožova a na křižovatce zavětřili čerstvý známý pach.
"-můžeme využít Sirovo stopařské dovednosti!" vjel do alchymisty znovu život a rychle čtyřnohému příteli vyložil problém.
Ten jen krátce štěkl na souhlas a všichni se vydali skrz Skalní bránu do nitra Hvozdu.
"Takže ty mi chceš říct, že jste prostě nechali malou holku napospas clufům a sami vzali nohy na ramena?!?" chytil vzteky tmavě zelený Zmatmysl za klopy dvakrát těžšího Wolfrica.
Lokál v lesním hostinci "U Choroshe" ztichl. Půlgoblin totiž v tu chvíli působil smrtelně nebezpečně. A to navzdory skutečnosti, že narozdíl od dobrodruha nebyl ozbrojen a na druhé ruce držel usměvavé žvatlající batole.
"Bylo jich hrozně moc," zamumlal Regerobi, ale Zmatmysl po něm střelil tak spalujícím pohledem, že se raději urychleně vrátil k čištění kuše.
"Hele, my jsme jí tam nechtěli nechat, vážně," promluvil konečně Wolfric. "Ale mysleli jsme, že je to mocná kněžka. A hlavně to opravdu vypadalo, že ví, co dělá."
"A na to jsi přišel jak?" zavrčel Zmatmysl.
"Protože něco kříčela tím jejich ptačím štěbetáním a ti clufové jí odpovídali," zamračila se na něj čarodějka.
"To je blbost, Evelyn, kde by se to naučila?" namítla astrálka. "Navíc clufy nikdo jinde než tady ve Hvozdě nikdy neviděl."
"Jazykový dar," došlo Zmatmyslovi a konečně pustil Wolfrica. "Má magický talent na jazyky," dovysvětlil, když viděl stále nechápavé výrazy ostatních. "Problém je, že jimi jen mluví, ale nerozumí jim. Hmmm.
Kažopádně clufové jsou společenští tvorové, nejsou od přírody agresivní jako třeba gholgové. A Erunis bude mít díky svému původu slabou magickou auru, podobnou jako mají oni," přemýšlel nahlas. "Takže je jistá šance, že ji nechali být. Potřebuju, aby nás někdo zavedl na místo toho přepadu."
"Já půjdu s váma," zvedl se poslední z dobrodruhů. "Jsem Thorton. Vzhledem ke zraněním ostatních a pokročilý hodině už stejně ty ruiny prohledat nestihneme."
"Dobře, tak nás veď," zavelel Zmatmysl.
Od Choroshe šli na místo léčky asi hodinu. Sir to tam několikrát proběhal kolem dokola a řádně očichal. Každopádně ze stop a jejich stáří bylo jasné, že Erunis odešla po svých a společně s clufím hejnem.
Sir je opatrně vedl lesem po stopě, když tu se před nimi objevil pás skal a Zmatmyslovi konečně došlo, kam jdou:
"To je přece Skalní město! Tam mají hnízdiště, nebo alespoň měli. Ale proč by ji vedli zrovna ke hnízdům?"
"Někteří ptáci nosí svým mladým živou potravu, aby se naučili lovit," navrhl tiše Thorton, zatímco opatrně vstoupili do bludiště rozeklaných skal.
"Clufové sice používají dýky, ale jsou býložravci," zavrtěl hlavou Zmatmysl.
"Já myslela, že loví lidi, hlavně mágy," zvedla obočí Arunis.
"To ano, ale aby je obrali o magické předměty," odvětil polohlasně Zmatmysl. "Máme s kolegy z Konkláve teorii, že jsou patrně z jiné sféry, kde je mnohem větší přirozené magické pozadí. A aby se jim tady vylíhly zdárně vejce, dávají k nim do hnízd theolit a magické artefakty."
"A to víte jako jak?" zatvářil se pochybovačně Thorton.
"Protože jsem tu byl před dvěma lety s lidmi od Barona Joshuy a čarodějce Nyxi se tenkrát podařilo proplížit až do jejich hnízd."
Sir s Lunitou se náhle zastavili se zježenou srstí. Thorton opatrně nakoukl za skálu.
"Je tam jen jeden cluf na hlídce," zašeptal. "Navrhuju-"
"Waú kňů!" vyběhla ke clufovi bez varování Lunita a začala na něj hravě dorážet. Humanoidní pták, podle délky zobáku poměrně mladý, se zmateně rozhlédl. Protože ale nikoho neviděl, odložil pocestnými obávané, jak břitva ostré dýky, a začal roztomilé štěně drbat na břiše.
"REM TENE VERBA SEQUENTUR VERBIS MAGUS NON EST RECENDUM!" zadeklamoval Zmatmysl polohlasně a ukázal na clufa zpoza skály.
Ten zamrzl v čase a částečně zprůhledněl.
Rychle k němu doběhli a Thorton vytáhl meč. Arunis ale zavrtěla hlavou, odříkala krátkou modlitbu a jakmile stázové kouzlo vyprchalo, uspala ho dotykem dlaně rozzářené kněžskou magií.
"Erunis!" zavolal polohlasně Zmatmysl a rozhlédl se.
"Tady jsem!" ozvalo se a z obrovského hnízda na nedaleké skalce se vyklonila hlava mladé elfky. Vedle ní se objevil ostrý zobák a zvídavé oči lemované žlutým chmýřím.
"No ovšem! Oni tě považovali za své mládě a vzali zpátky do hnízda!" plácl se do čela půlgoblin. "Zvládneš slézt? Musíme rychle zmizet."
"Jasně," začala vylézat Erunis z hnízda, ale mládě začalo naříkavě pískat, až je zabolelo v uších. Z hlubin skalního labyrintu zaznělo v odpověď varovné čiřikání těch dospělých a rychle se blížilo.
"Co teď?" ztuhla dívka v půlce pohybu. "Vylíhlo se před chvílí a asi mě považuje za svou matku," podívala se nešťastně na clufa, který se jí tiskl k noze.
"Tak ho vezmeme s sebou, jeden problém po druhém!" zavelel Zmatmysl, pomohl Erunis i s mládětem na zem a clufě si hodil na záda do šátku k Sylvii. Ta mládě okamžitě objala.
Zlatavý ptakočlovíček se napřed zarazil, pak ale začal spokojeně vrnět.
To už ale všichni utíkali ze Skalního města, co jim nohy stačily.
"Adeline to pochopí, z toho obavy nemám," mávl už v bezpečí za Skalní branou rukou Zmatmysl. "Spíš si říkám, jak vysvětlíme přítomnost clufího mláděte cechmistru Celestýnovi," dodal zamyšleně a hodil pohledem přes rameno na spokojeně spící propletenec dítěte a opeřence. "Nebo místodržícímu Donu Katcheriovi."
"Tak to ti opravdu nezávidím," zasmála se zvonivě astrálka Arunis. "A co ty, Erunis? Jakými jazyky ještě zvládneš mluvit? Soudím, že se to aktivuje ve chvíli, kdy jsi nesvá a nějak to ovlivňuje, kdo se pohybuje ve tvém okolí. A já už třeba dlouho neslyšela jazyk své domovské sféry," přiskočila k elfce a políbila ji.
Jakmile se překvapená Erunis vzpamatovala, odstrčila ji a utrousila na její adresu několik rozhořčených vět.
Všichni ztuhli. Místo jazyka Sféry elementálních plání vody totiž uslyšeli cizí slova, která jim zarezonovala až v kostech.
"Tušíte někdo, co to bylo za řeč?" prolomila ticho konečně astrálka.
"Ehm, rád bych se mýlil," odkašlal si Zmatmysl. "Ale protože tenhle magický jazyk umím jako jeden z mála číst, tak jsem i rozuměl. Za rámeček by sis to nedala, Ari, a ty se trochu kroť ve výrazivu, mladá dámo.
Každopádně gratuluji, jste první, kdo po víc jak patnácti stoletích slyšel naživo nefalšovanou archeognomštinu."