Za rohem

Detektivní povídka - aneb potřebuje jednorožka anger management?

Kapitola 1

Strážný Ignác Sekoušek se zalíbením přimhouřil oči proti dopolednímu slunci. Tyhle klidné dny ke konci léta měl rád. Většina města byla vyprázdněná, protože studenti odjeli na prázdniny domů, do výročního trhu bylo ještě daleko, a každý slušný člověk ještě snídal v jedné z mnohých místních krčem nebo dopíjel ranní kávu v pohodlí svého příbytku. Ani obchodníci ještě neotevřeli své krámky a teprve se chystali vystavit své zboží.

Ignác kráčel líně Kropáčkovou uličkou směrem k přístavu a dovolil si dokonce zapískat pár tónů známé odrhovačky o gobliní šenkýřce.

"Zatraceně, co tu děláš, ty troubo?" přerušil svou muzikální náladu, protože právě ukázkově zakopl o natažené nohy přístavního dělníka, který spal opřený o vrata jednoho ze zdejších skladů. "Tady je zakázáno spát, jménem Brožova se identifikuj, člověče!"

Moment.

Ignác se zarazil a pořádně se na dotyčného podíval. Řeč se mu jaksi vytratila z jazyka a místo ní nastoupila poměrně silná touha zbavit se snídaně, kterou před nedlouhou dobou zkonzumoval v hospodě U Plaváčka.

Muž se opíral o dřevěná vrata skutečně jako kdyby spal. Ale v hrudi mu zela asi palec velká krvavá díra a jeho oblečení i blízké okolí bylo cele rudé, lepkavé a nechutně páchnoucí po železe.

Ignácovi se udělaly mžitky před očima. Co vypadalo jako příjemný den se náhle změnilo v noční můru. Párkrát zamrkal, zhluboka se nadechl (což mu neudělalo zrovna nejlíp) a rozběhl se na strážnici pro velitele a posily.

Kapitola 2

Jednorožka Alquadal se jako vždy šla po večeři krátce projít po městě. Ne, že by tak dbala na své zdraví, ale v současné lidské podobě si nedopřávala mezi chody kousek sena na vytrávení a běžné jídlo na ni tak bylo poněkud těžké, i těch mnoho měsíců po proměně, takže trocha toho pohybu navíc byla v podstatě nutnost. Docela ráda se při svých procházkách zastavila na kus řeči a výměnu novinek tu se známým spolumágem, tady s přátelským obchodníkem, občas i s procházejícím dobrodruhem. Vlastně to pro ni byla obdoba toho, co v některých světech lidé nazývají večerními zprávami.

Dneska to ale nebyla moc příjemná procházka. Zaprvé vyrazila později než obvykle, protože její muž, Estegar, se vrátil z vyjednávání o přístavbě stáje k jejich domu až před devátou. A za druhé se lidé dnes chovali divně. Potkala sice pár známých, ale nikdo z nich se s ní nedal do řeči jako obvykle, spíš se všichni rychle omluvili s tím, že spěchají a prakticky utekli pryč. Ve Vertikální ulici Alquadal potkala Driha Gombulina, hospodského z gobliní taverny, který jí i jejím přátelům v minulosti už mockrát pomohl.

"Aaa, Drihu, tebe ráda vidím, jaké jsou zprávy ze zemí na západě?" pozdravila Alquadal jako vždy. Drih při zaslechnutí jejího hlasu nervózně poskočil, ale na útěk se nedal. "Eeeh, má paní, nic moc nového..." zadrmolil a zadíval se Alquadal na čelo. "Ale Drihu, vždyť ty jsi celý bledý, děje se něco? Jsi nemocný?" účastně se zeptala jednorožka. "Ehm, já... eeee... jsem se chtěl zeptat... ten roh... ale nic. Musím běžet, omlouvám se, moc práce..." odvětil Drih prakticky již v běhu. Alquadal zůstala stát jak opařená. To se jí ještě nikdy nestalo. Co se to děje?

Zahlédla hokynáře Maděru, který právě vyšel ze svého obchodu, aby sklidil neprodané ovoce a zeleninu. Rázně k němu přistoupila, otevřela pusu a...

"AAAAAA!!!" zařval Maděra, třemi skoky se přenesl zpět do obchodu a Alquadal už jen slyšela, jak se dveře zamkly na dva západy. 'No ale vážně. Tady přestává veškerá legrace.' Jednorožka se otočila jako na obrtlíku a rychlým krokem se vydala k domovu.

Doma našla zachmuřeného Estegara. Na tom tedy nebylo nic moc zvláštního. Od té doby, co byli svoji byl Estegar zachmuřený poměrně často. Alquadal nechápala proč. Měl přeci krásnou a inteligentní ženu. A její sice trochu výstřední, ale milující rodinu. Časté návštěvy její matky byly pro Alquadal zpestřením života ve městě, hlavně když Estegarovi v ten samý čas vždy přišla objednávka na nějakou zdlouhavou a důležitou práci v mágské věži... Ale dnes se Alquadal nad svraštělým čelem svého muže ani nepozastavila.

"Co to do háje je? Mám mor? Vyrostly mi tykadla? Vyzařuju nějaký speciální vlnění? Ve městě přede mnou všichni mizeli jako kdybych na ně prskala chřipku. A Maděra, ten starý hokynář, co mi vždycky podstrkoval nejlepší jablka a mrkev, tak ten jenom vyděšeně zakřičel a utekl! Muži! No tak řekni, je to normální?!"

Estegar zvedl zrak od hustě popsaného listu, který zrovna četl. Pohupovala se na něm pečeť královského místodržícího dona Lucassa Katcheria d'Foreta Noire. Dopisy z těchto míst do tohoto domu nechodily moc často. Vlastně výhradně jen v případě, že šlo o nějakou krizi.

"Jak bych to tak..." začal Estegar, zatímco si srolovaný papír strkal do kapsy. "Tak nějak se mi právě doneslo, že asi tak týden se v Brožově proslýchá cosi o tom, že někdo systematicky vraždí náhodné noční chodce."

"No to pěkně děkuju, takže chceš říct, že k tomu všemu mě ještě někdo mohl zabít?"

"To asi ne. Nebo možná ano, těžko říct. No, zavolal si nás kvůli tomu místodržící."

"Nás? Co s tím máš společného? Co s tím mám JÁ společného?"

"Totiž... Nic, drahá. Samozřejmě vůbec nic."

"Tak dost. Vylož karty na stůl. Nebo tě nepustím na tu oslavu konce léta, co pořádaj ty polonahý dryádí coury z lesa. Si nemysli, že to nevím, že se tam chystáš."

"ECHM, echm" (kašel) "Jen bych rád podotkl, že to je studijní cesta a rituály lesního lidu jsou něco, co i tebe zají..."

"Varuju tě," zavrčela tiše Alquadal, v té chvíli popírající svůj druidský archetyp udržovatele tradic.

"Echm. Takže mrtví lidé. Asi čtyři. Způsob smrti je... nápadně podobný probodení špičatým předmětem tloušťky asi jednoho palce, délky asi tak pěti palců, a v blízkosti obětí se našly kaštanově zbarvené... žíně..."

"Eh? No a?"

"Drahá, tak trochu se zdá, že zřejmě někoho slabšího ducha a úplně, ale naprosto neinformovaného napadlo, že se často po setmění pohybuješ městem a jaksi vlastníš špičatý předmět tloušťky jednoho palce a délky pěti palců... A že tvé jinak samozřejmě naprosto úchvatné vlasy připomínají žíně, které ti lidé měli u sebe...

...

Alquadal okamžik jen nechápavě mrkala. Pak jí došlo, co právě Estegar řekl. A pak dobrou minutu jen stála, zhluboka dýchala a bylo jasně vidět, že v duchu počítá přibližně do milionu, aby nevybuchla spravedlivým a strašlivým hněvem.

"Rozumím tomu správně, že po městě se šíří zpráva, že jsem vraždící monstrum, a ty s tím nic neděláš?" řekla hrozivě ledovým hlasem.

"No, já jsem s tebou o tom chtěl právě mluvit, hned jak jsi přišla, drahá, a kvůli tomu také máme jít za d'Foretem, můžem klidně hned, on stejně chodí spát až po půlnoci, samozřejmě tohle je obrovské nedorozumění, které si někdo moc ošklivě odskáče, nepochybuji, že se to okamžitě vysvětlí, naši přátelé to tak nenechají, už jsem napsal vzkaz Zmatmyslovi, a jsem si jist, že i Mistr mág..."

"Jdeme. Za místodržícím. Hned!" přerušila rázně monolog Alquadal a přehodila přes sebe plášť, který předtím vztekle odhodila do kouta. Oproti svému zvyku si tentokrát přikryla hlavu i roh kápí...

Kapitola 3

Jeroným Hlína se i dnes, jako každý den po práci v tkalcovské dílně, zastavil na jedno U Perly. A jako každý den nezůstalo jen u jednoho, nýbrž do sebe v rychlém sledu vyklopil ještě dvě další, a také jednu stopečku tajného potěšení paní hospodské, které schovávala pod pultem pro své oblíbené štamgasty. Společensky náležitě upraven se Jeroným kolem půl desáté potácel klikatou Spřátelenou uličkou směrem k Náměstí střední velikosti, když za sebou zaslechl klapot.

"Sotoje toleto?" otočil se a pokusil se zaostřit jedno oko na stín, který se za ním zpoza rohu vynořil. Vypadalo to jako kůň. Velký kůň. Se špičatou věcí na hlavě. "Jeeee, jednorožec!" rozzářil se Jeronýmův jinak nudný obličej úsměvem. "Si můžu, mužuzi, mži žáhnout po těsti? Pro štěstí?" Natáhl ruku ke koni a k tomu, co považoval za jednorožčí roh, který je často (mylně) označován za šťastný talisman.

"Ale jistě." ozval se tlumený ženský hlas. "Dnes je tvůj šťastný den, ty dosáhneš věčného klidu a já dosáhnu svý pomsty za to, co jsem vždycky měla, a ta mrcha mi to vyfoukla!"

Jeroným zamžikal. Po těle se mu rozlilo teplo a jedna z posledních myšlenek jeho alkoholem omámeného mozku bylo, že jednorožčí rohy fakt fungujou. To, že mu z hrudi před vteřinou trčel krátký dřevěný kolík a za rohem mizí maketa koňské hlavy už nestačil zaregistrovat, a zemřel tak skutečně poměrně šťastný.

Kapitola 4

Královský místodržící don Katecherio d'Foret neměl rád problémy. Většinou se jich co nejrychleji a nejúčinněji zbavoval, ať už popravou, deportací či uvězněním. Dnes za sebou měl těžký den a k večeru si chtěl dopřát svého zaslouženého vychlazeného poháru vína. Proto byl poněkud nenaložený, když k němu do pracovny vtrhla naštvaná jednorožka se svým sice váženým, ale někdy až příliš radikálně druhistickým* mužem.

"Pane mágu, sice jsem po vás chtěl, abyste za mnou ohledně té nešťastné záležitosti co nejdříve přišli, ale v jedenáct večer je to dost pozdě i na mě."

"Pane místodržící. Já nehodlám tolerovat, že tu o mě po městě kolují zkazky hodné tak maximálně pisálků kapesních detektivek. Pověst pro mě jako pro mága znamená mé živobytí, jestli si rozumíme," vychrlila bez okolků na d'Foreta svůj apel Alquadal.

"Zajisté, je to velice nepříjemné. Nicméně naskytly se mi jisté informace, kvůli kterým nemůžu zcela vyloučit možnost, že je skutečně vaším... koníčkem... po večeři vraždit mé občany."

"Cože? Jaké informace? Co to je za blbost? Každý přeci ví, že jsem naprosto mírumilovný tvor!" práskla do stolu Alquadal, která v tu chvíli rozhodně nepůsobila ani trošku mírumilovně.

"Ehm. Možná bude nejlepší, když si to oba poslechnete přímo od ní... Hej, ty tam!" zavolal d'Foret na rozklepaného gardistu, který nikterak nestačil zabránit vpádu obou mágů do pracovny. "Pošli pro madame Arbre."

"Jaká madam Árbr? Nikoho takového neznám. Zní to jako zpackaný začátek zaklínadla," rozhodila rukama Alquadal.

Místodržící si s ochranitelským gestem ze stolu raději vzal své víno.

"Není třeba se rozčilovat. Madame Arbre jsme sem před pár týdny pozvali jako odbornici na odhalování motivů pro zločiny. Sami víte, že v poslední době se nám tu událo několik poměrně závažných trestných činů, kdy vcelku spořádaní občané náhle provedli něco naprosto zvrhlého, co by od nich nikdo nečekal. Madame Arbre se specializuje na rozbor lidských, tedy nejen lidských, charakterů, což nám pomáhá především při výsleších - upravujeme pak metody dle informací, které nám ohledně jednotlivých zločinců poskytne. Zajímavá věda. Úplně nová. Říká se tomu nějak tak zvláštně... psíkologie?"

"Psychologie," ozvalo se ode dveří zastřeným ženským hlasem. Alquadal i Estegar se otočili a uzřeli starší šedovlasou dámu v dlouhých černých šatech. Právě překračovala práh a při chůzi ke stolu plynule pokračovala: "Víte, mě stačí se většinou s kýmkoliv setkat jedinkrát pro to, abych odhalila, co se skrývá v nejtemnějších zákoutích jeho duše." Došla ke stolu a upřela na Alquadal své nepříjemně pronikavé tmavé oči. "Jste si jistá, že se cítíte dobře? Můžete v noci spát?" zeptala se.

"Počkat, počkat. My se známe?"

"Zatím ne, ale jsem si jistá, že během vašeho pobytu ve vyšetřovací vazbě se zajisté seznámíme poměrně dobře."

"Vyšetřovací vazbě?!" vykřikli najednou Alquadal i Estegar.

"Usoudil jsem, že bude bezpečnější, tedy především pro vás samozřejmě, když vás nakrátko ubytujeme zde. Než se to celé prošetří. Garda!" zavolal d'Foret na gardistu přede dveřmi, než se mágové zmohli na jakékoliv další slovo. "Tady paní ubytujte dole. Někde, kde není takové vlhko. A dejte jí tam polštář. A přikrývku," dodal ještě, když viděl nadechující se Alquadal.

-------

*Druhismus - rafinovanější forma rasismu.

Kapitola 5

"Ale proč bych to, u Satyra a všech faunů, dělala? Když vezmu v potaz to, že se mi násilí tohoto typu vyloženě příčí, jaký bych asi měla zájem na tom zabíjet si potenciální zákazníky?"

Alquadal strávila neutěšený zbytek noci v malé, ale relativně čisté cele v podzemí místodržitelského paláce. Stráže se od ní drželi raději dál, i k nim už doputovaly zkazky o šílené jednorožce, která bodá rohem, koho potká. Hned brzo ráno si její muž a přátelé Adeline se Zmatmyslem vymohli návštěvu.

"No, já si teda dovedu představit, že už tě přestalo bavit, jak tě kdejaký vožrala plácá po zadku a říká 'hodná kobylka'... ," začala Adeline.

"Jseš si jistá, že nejsi náměsíčná?" zeptal se Zmatmysl.

"Ty jsi byl v tý věci Gomoriho misky taky nevinný! A všichni jsme -" loupla Alquadal očima po Estegarovi - "ehm, věřili jsme ti!"

"Popravdě řečeno, já v noci dost tvrdě spím, tak nemůžu říct, že bych většinou věděl, co během noci děláš..." ospravedlňoval se Estegar.

"Ale sakra už, já fakt ty lidi nezabila! Kdybych chtěla někoho zabít, od čeho mám hůl? Fakt si myslíte, že bych se snížila k tomu, že bych někoho probodla? Rohem?"

Tři přátelé se odmlčeli. Ta pauza byla příliš dlouhá. Alquadal frustrovaně zarachotila mřížemi. "Vy mě fakt necháte popravit nebo zapřáhnout do pluhu! Tak dík. Že já jsem se vůbec zahazovala s nějakejma lidma, měla jsem zůstat v Marsalskym hvozdu, bych se mohla válet u jezírka pod skalou a mít svůj božskej pokoj!"

"Klid, my tě z toho dostanem," rychle uklidňovala rozrušenou jednorožku Adeline. "Jak ti to vlastně odůvodnila ta ženská?"

"Prej že nějaká latentně agresivní porucha. Reziduum po proměně ve člověka. Pudy divokého zvířete, vrozený odpor k lidem, utočí ze strachu, nestabilní osobnost, nepřizpůsobivá, nebezpečná pro veřejnost. D'Foretovi se to náramně líbilo. Normálně jí zobe z ruky. No věřili byste tomu? Já a agresivní?" vznesla dotaz Alquadal, zatímco poměrně úspěšně drtila v holých rukách kameninový hrnek na vodu.

Zmatmysl rychle vyplnil další potenciálně nebezpečnou odmlku: "Tohle zavání nějakou levotou. Zkusím rozhodit sítě po svých lidech z cechu alchymistů, často se setkávají s bytostmi, co obchodují na černém trhu, ingredience, chápete, tak třeba by něco věděli. Není to zase nějaký hon za rohem jednorožce?"

"To úplně nevypadá. Proč by ji zavírali do vězení? Zeptám se kolegů mágů, třeba je něco napadne," odvětila Adeline.

"A já..." přidal se Estegar. "Ehm. Já se podívám, jestli něco nezjistím z knih."

Alquadal rezignovaně rozhodila ruce. "Knihy. Tady jde o kejhák."

"Vrátíme se co nejdřív, jakmile kdokoliv z nás něco zjistí. Neboj, nebudeš tu dlouho," usmála se Adeline povzbudivě a strkala Zmatmysla s Estegarem po schodech ven.

"Hej, a řekněte někomu, ať mi donese aspoň mrkev, ta hnusná kaše, co tu dávaj ke všem jídlům, se nedá žrát!"

Kapitola 6

"Takže vy nemyslíte, že by v tom byla nějaká magie, Mistře mágu?" shrnula Adeline rozhovor s mistrem mágem Noxem, kterého přišla navštívit v Centru mágského vědění Brožova.

"Hmmm, těžko říct, spíš ne. Ale mezi námi... nemůže být fakt labilní? Koně jsou přece děsný magoři..." naklonil se k ní Nox spiklenecky.

"Neřekla bych," zabubnovala Adeline nepřítomně prsty na mistrově stole. Nutno říct, že to byl docela výkon - stůl totiž pokrývala směs lejster, talismanů, magických knih a drobečků od sušenek, které pomalu začínaly tvořit vlastní kolonie lovců a sběračů. Adeline totiž přemýšlela, co by dalšího mohla zjistit v mágské věži. Přeci nenechá svou kamarádku ve štychu.

"Poslyšte, mistře, Baelyx tu náhodou není?"

"No, dneska ráno jsem ho viděl, teď bude asi v knihovně. Proč?"

"Žádám o oficiální povolení využít jeho nekromantské schopnosti."

Nox, který se mezitím nenuceně houpal na židli, na pár vteřin bojoval o holý život a rovnováhu. "Cože?! Víš, že je to zakázaný."

"Myslím, že se budeme muset zeptat některého z těch probodených, co se jim vlastně stalo," upřesnila svůj nehorázný požadavek Adeline.

"Eeeh, no, dobrá, dobrá, ale nikdy jsme o tom spolu nemluvili a já nic nevím, ano?" urychleně zavrtěl Nox hlavou a posunky ji vyháněl z místnosti.

Jen co za ní zaklaply dveře, Adeline se rychle vydala hledat Baelyxe, tajného mága smrti. 'Nekromanti mohou mluvit s mrtvými, mělo mě to napadnout hned. Doufám, že ještě není pozdě,' honilo se jí hlavou, zatímco utíkala po schodech do knihovny.

Baelyx byl u mágů oficiálně veden jako mág země. Bylo ovšem veřejným tajemstvím, že ve skutečnosti studuje magii jiného druhu, se zemí spjatou snad jen jako s materiálem, který je potřeba odkrýt. Magie smrti se netěšila dobré pověsti a z nejvyšších míst před nějakou dobou přišel zákaz jejího praktikování. Přitom to bylo tak užitečné řemeslo. Například teď.

"Baelyxi! Jak dlouho můžeš mluvit s mrtvými potom, co umřou?" zavolala Adeline od vchodu do knihovny na mladého mága bledého vzhledu, který u jednoho ze stolů studoval obří knihu, ze které k zemi padaly chuchvalce černé mlhy. Několik dalších očí letmo vzhlédlo od knih podobných a více různorodých vizáží, ale pak se hned zase sklopily k tajemným textům a dělaly, že si ničeho nevšimly. Stejný počet uší se však napjatě snažil zachytit, co se děje.

"Adeline, rád tě vidím, co tě sem přivádí?" snažil se žoviálně zamluvit její dotaz oslovený mág, vskutku Baelyx.

Mezitím Adeline došla až k němu a významně ztlumila hlas. "Potřebuju tvou pomoc, Estegarova žena je obviněná z několika vražd a já jsem si... na devadesát procent jistá, že to neudělala. Musím vědět, jak ti lidé doopravdy zemřeli. Jak dlouho to trvá, než duše zemřelého odejde do podsvětí?"

Ostatní mágští studenti, když zjistili, že nic neuslyší se zachmuřeně vrátili ke svým knihám.

"No, to záleží. Běžně je to tak den, ale je to fakt různý..." odpověděl upřímně Baelyx, který se před Adeline nijak nesnažil skrývat své pravé povolání.

"Mohl bys se mnou zajít do márnice? Jeden z těch zabitých je tam teprve od včerejší noci, to by mělo jít, ne?" naléhala Adeline.

"Ale já tohle nemůžu dělat mimo věž, víš že mi za to hrozí... smrt..." nervózně polkl Baelyx.

"Že zrovna ty se bojíš. Ale žádný strach, veškeré možné svědky uspím. Ostatně, mám na to diplom," ušklíbla se Adeline a spěšně postrkovala Baelyxe ven na chodbu. "Márnice je hned vedle místodržitelského paláce. Můžem pak zajít Alquadal navštívit. Anebo možná raději ne," zarazila se Adeline při vzpomínce na to, jak Alquadal ráno naštvaně likvidovala vybavení své cely.

Kapitola 7

Nakonec se po poledni v márnici sešli všichni - Adeline s Baelyxem, a také Zmatmysl a Estegar. Nikdo dosud nepřišel na žádné konstruktivní řešení situace. Ve vstupní místnosti klidně oddechovali spící strážní a skupinka přítel se mezitím dohadovala o dalším postupu.

"Jen bych rád upozornil, že duše mrtvých bývají poněkud... jednostranné." Říkal právě Baelyx.

"Jak to myslíš?" zeptal se Zmatmysl.

"Velmi často si pamatují jen zlomek toho, co se stalo bezprostředně před jejich smrtí, vlastně drtivou většinou si nepamatují nic, jen pokud něco bylo natolik nabité energií, že jim to prostě utkvělo na duši. Pokud je to silné moc, stávají se z nich strašidla a bánší. Ale tady to asi nebude ten případ," dodal při zachycení výrazu kolemstojících.

Adeline otevřela dveře do místnosti označené jako Kobka 1. Vyvalil se odtamtud zápach formalínu, tělesných tekutin a zatuchlé vody. Nic pro slabé žaludky. Ale ubohý Jeroným Hlína byl až do uzavření případu uložen právě sem. V kobce se nacházelo několik stolů, které byly zakryty dlouhými bílými přehozy. Obrysy těl pod nimi nenaplňovaly návštěvníky zrovna optimistickým pocitem. Společně došli až k poslednímu stolu u protější zdi.

"Tady prý je ten poslední chudák. Obyčejnej tkadlec. Neměl s těma předchozíma vůbec nic společného, jen to, že po setmění šel jednou z méně osvětlených ulic domů," vysvětloval Zmatmysl.

Baelyx vztáhl ruku k přehozu a zarazil se. "Ehm. Možná to úplně nechcete vidět, asi to nebude pěkný".

"Milerád počkám třeba tamhle u okýnka, abych nepřekážel," snažil se nepřesvědčivě skrýt svou nervozitu Estegar. Adeline se přidala: "Jojo, támhle počkáme, hlavně se ho zeptej, jestli někoho viděl," táhla za ruku pryč Zmatmysla, který se už už natahoval, aby pomohl Baelyxovi s přehozem. "Já vím, já vím, profesionální zájem, skoro pitva, ale tady jde o rychlost a znáš se, než bys s tím nebožtíkem skončil, byla by půlnoc," šeptala naléhavě.

Nekromant počkal, až se zbylí tři mágové přesunou do bezpečné vzdálenosti, a pak odhodil jedním pohybem přehoz. Hvízdl. "Teda tohle je docela masakr...

Adeline tak tak stačila chytnout za límec Zmatmysla, který přitahován silou mocnější než cokoliv, tedy zvědavostí, vykročil zpět ke stolu. "Lásko, co jsem před chvílí říkala?"

Baelyx mezitím začal připravovat obřad. Technicky vzato to nebylo potřeba, mágové smrti mohou mluvit s dušemi mrtvých kdy se jim zamane, ale tady nebylo jisté, zda ty lidi nezabila magie, takže bylo jistě na místě se alespoň trochu ochránit.

Zvnějšku to vlastně vypadalo trochu srandovně. Adeline, Zmatmysl a Estegar sledovali, jak Baelix zvláštně slavnostním krokem obchází stůl s nebožtíkem, jak kreslí na jeho tělo tajemné vzorce a jak nakonec přikládá ucho k jeho mrtvým ústům.

Po chvilce, která trvala pro Baelyxe jako celá věčnost smrti a pro ostatní asi tak 5 minut, se nekromant narovnal. Smazal obrazce, tělo znova zakryl přehozem a vykročil k přátelům s mírně zmateným výrazem ve tváři.

"Hele tak nevím, jestli vám moc pomůžu. Ten mrtvý skutečně měl něco na duši," sdělil jim.

"Viděl něco? Slyšel něco?!" skoro vykřikla Adeline.

"No, vlastně to asi neříkal on. Znělo to jako ženská. A říkala 'za to, ta mrcha mi to vyfoukla', Vážně nevím, co si o tom myslet. Evidentně ho zabila nějaká ženská, což asi není moc nápomocné v tuhle chvíli..."

Všichni čtyři se zamysleli. Nebylo to zrovna vodítko, které by jim dávalo tušit, jakým směrem se vydat dál.

"Hele, tohle fakt smrdí. Podle mě je tady někdo, kdo se to celý snaží na Alquadal hodit. Upřímně si fakt nemyslím, že by byla vraždící maniak. I když je občas trochu temperamentnější," vážně řekla Adeline.

"No ale proč? Že by jí šel po krku někdo od Kořenů?..." nadhodil Zmatmysl myšlenku podpořenou nedávným dobrodružstvím, kdy se přátelé dozvěděli něco málo o temné historii své přítelkyně.

"Tady už asi nic nezjistíme, navrhuju to jít všechno probrat někam do hospody. Fakt už hlady skoro umírám," shrnul to Estegar.

Zbylí tři mágové se na něj podívali káravým pohledem.

"No co, fakt mám hlad."

"Estegare. Čas a místo. Jsme v márnici..." povzdechla si Adeline, ale pak vyrazila k východu a cestou děkovala Baelyxovi za pomoc. "Sice ještě nevíme, co to znamená, ale aspoň víme, že je v tom nějaká ženská. Vůbec bych se nedivila, kdyby to byla nějaká Estegarova zhrzelá milenka," loupla okem po nebohém mágovi vzduchu, který pořád ještě nechápal, co řekl tak špatného. "Tyhle stráže si ještě pospí, nikdo neví, co se tu stalo, tak se opatruj a hodně štěstí při studiu," rozloučila se s nekromantem venku před márnicí.

"Nejbližší hospoda je tu U Šíleného psa. Nevaří špatně, myslím, že občas mívají i nakládané žížaly, a pivo je tam o něco míň zkažený než jinde. Navrhuju jít tam, a dál se uvidí." kategoricky rozhodl Zmatmysl.

Kapitola 8

Až do pozdního odpoledne přátelé zkoumali, jak pomoci své jednorožčí ženě a kamarádce. Bohužel bez valných výsledků. V podvečer zaskočili do vězení informovat ji o svém pokroku, tedy spíše nepokroku. Alquadal díkybohu vyslechla zprávu o dosavadních výsledcích pátrání vcelku s klidem. Zajisté k tomu přispělo i to, že Adeline pro ni přes stráže propašovala chleba s máslem, dvě jablka a malý džbánek piva. Zrovna se snažila z Estegara vylámat jména všech žen, se kterými kdy co měl, aby je mohli Adeline se Zmatmyslem proklepnout, když tu se otevřely dveře strážní místnosti a dovnitř vkráčel sám místodržící. O závažnosti situace vypovídalo to, že přišel osobně, jindy se vůbec neunavoval a za vězni posílal pouze své gardisty.

"Vidím, že tu jste všichni, tak aspoň nebudu muset posílat vzkaz," pronesl s pozdvihnutým obočím. Ne, že by čekal něco jiného. Tuhle partičku už znal, vlastně vždycky byli tak nějak v centru všech problémů.

"Chci vám jen říct, že v zájmu zachování bezpečí obyvatel Brožova jsem se rozhodl, že pokud se ukáže, že po dobu vazby zde přítomné obviněné nenastane žádný další případ vraždy stejným způsobem, zvyšuje to velmi pravděpodobnost, že tyto zločiny skutečně provedla, tudíž automaticky přistoupíme k eliminaci problému... eeeh, totiž k napravení zločince trestem, což v tomto případě zvlášť úkladných vražd může být buď poprava, nebo, přihlédneme-li k dřívějším zásluhám o město, nucené práce. Ehm. V zápřahu."

Alquadal viditelně zbledla. "To nemyslíte vážně."

"Počkejte, to nemůžete udělat, co nějaký soudní proces..." začal Zmatmysl, ale d'Foret ho utnul mávnutím ruky. "Takhle jsem to konzultoval se svými poradci. Je to nejčistší řešení. Dovedete si představit, co by mi udělali, kdyby se občané dozvěděli, že nechávám na živu možnou vražedkyni?"

Když Adeline viděla, jak se Alquadal natahuje po džbánku od piva a evidentně jím chce prásknout místodržícího rovnou mezi oči, rychle si stoupla před ni. "Pane místodržící. Říkal jste něco o zásluhách pro město. Tady bych ráda upozornila, že nebýt Alquadal a jejích kontaktů u Kořenů, ještě teď bychom pravděpodobně žili ve světě nočních můr, pamatujete na tu lapálii s oživlými sny? Možná bychom tedy už dávno nežili. Uvědomujete si, co se stane, když tohle necháte zajít až takhle daleko? Nezapomeňte, že Alquadal pochází z ne úplně nevýznamného stáda jednorožců. Chcete Brožov vystavit diplomatickým nesnázím? Mimochodem, jaké že je vaše oblíbené víno? Marsalské?"

Estegar se rozhodl v tu chvíli přispět svou troškou do mlýna: "Když jsem minule počítal naše příbuzné, vyšlo mi, že jen z nejbližšího stáda jich je asi tak padesát, a když k tomu vezmu vzdálenější tety a bratrance, tak to bude něco ke dvěma stům, tedy konkrétně 254, to už je něco kopyt a rohů. To víte, jeden ví tyhle počty dost přesně, když má platit rodinnou oslavu..." Adeline ho kopla, aby to dál nerozváděl.

Na d'Foretovi bylo vidět, že na tohle předtím nepomyslel. Jeho obvykle sebejistý hlas nabyl ještě malinko pompéznějšího, avšak o to méně přesvědčivého tónu. "Samozřejmě, tohle všechno jsem zkonzultoval se svými poradci. S ohledem na cenné zásluhy by se možná dalo zařídit něco u dvora jako tahoun... možná lehký kočárek?"

Zmatmysl si koutkem oka všiml dalšího pokusu o státovraždu na poslední chvíli. Vstoupil do cesty letícímu džbánku, který se mu roztříštil o záda, a s naprosto kamenným výrazem plynule navázal na předchozí myšlenku Adeline. "Pane místodržící, navrhuji vám tu takový obchod. Co takhle kdybyste Alquadal poskytl šanci očistit své jméno?"

Na zem dopadl poslední střep ze džbánku. Místodržící z něj poněkud šokovaně odlepil oči a zeptal se Zmatmysla: "Co tím myslíte?"

"No, vy nám ji teď do rána půjčíte, a já vám na svou cechovní čest slibuju, že ji buď ráno přivedeme v ohlávce, nebo vám dáme důkazy. Že ona nevraždila."

"Zmatmysle..." začala Adeline s napůl obdivným a napůl vystrašeným výrazem: "co když se něco pokazí a my tu ráno nebudem? Museli bychom odejít z Brožova..."

Ale Zmatmysl ji vzal za ruku a znova zopakoval svou nabídku d'Foretovi. "Tak co, souhlasíte? Pak nebude moci nikdo tvrdit, že byste snad zanedbal své místodržitelské povinnosti. A zároveň budete z obliga před jednorožci z Marsaly."

"Madame Arbre mi kladla na srdce, že tyhle divoké zločinné typy jsou zkušení manipulátoři, ale já se vlastně tady s paní vůbec nebavím, že..." hodil pohledem do cely, kde mezitím tiše pěnila jednorožka. "Záruka na cechovní čest je velmi vážná, pane alchymisto, doufám, že víte, co děláte." Další pohled do cely, kde Alquadal právě systematicky likvidovala polštář. "Ehm. Napíšu vám na to papír a pošlu vám ho sem dolů. Vy všichni mi ručíte za to, že tady obviněná nikoho nezabije! Do rána zpátky!"

S těmito slovy se dal místodržící bezmála na útěk, protože v tu chvíli Alquadal byla už zase na nohách a lomcovala mřížemi: "Já vám dám, obviněná! Vy a ta vaše madam! Škoda že neumim kouzlo nafouknutí písní, byste hned sklapli podpatky a lítali jak já pískám!"

Kapitola 9

Hodiny na věži místodržitelského paláce právě odbíjely devět hodin večer. Před budovou stála skupinka bezradných mágů. Sice byla pro tuto chvíli Alquadal volná, ale pokud se jim nepodaří chytit pravého vraha, ráno ji čeká potupné ponížení a kdoví, později možná i smrt, pokud někdo nevymyslí způsob, jak zastavit rozzuřené jednorožce.

"Už se cítíš líp?" zeptala se účastně Adeline. Ne že by ta vyhlídka na pouhou jednu noc na masivní detektivní práci vypadala zrovna nadějně.

"Uf, no, moc ne, ale všechno je lepší než ta smradlavá díra tam dole. Fakt mi to tam lezlo na mozek..." odpověděla teď už o dost klidnější jednorožka.

"Jo, všimli jsme si..." zabrblal Estegar, ale sám od sebe se raději rychle zarazil a pro jistotu se přesunul vedle Zmatmysla. "Co navrhuješ teď, pane alchymisto-možná-brzy-bez-živnosti?"

"Popravdě, to byl trochu zoufalý pokus. Nemám páru, jak tohle rozlousknout," posmutněle odvětil půlgoblin. Pak se zarazil. "Helejtese. Jsem si skoro jistý, že se v místním zločinném podsvětí brzo roznese, že tady podezřelá..." Alquadal se na Zmatmysla podívala velmi ošklivým pohledem. "Že tady nevinná Alquadal je venku. Vrazi a zlodejíčci mají vždycky informátory přímo u zdroje, jestli víte, co tím myslím. Co takhle to využít?"

"Máš nějaký nápad, muži?" otočila se na něj Adeline. Zmatmysl se nezdál, ale často v krizi přicházel na zajímavá řešení problémů, která by ji jako praktika nenapadla.

"No, počítám, že k našemu vrahovi se ještě během dnešního večera donese, že jeho pravá oběť je na svobodě. A víte co říkal místodržící - že za důkaz viny bude vlastně považovat další vraždu ve stejném stylu. Takže co udělá každý správný vrah? No zkusí to znova, ne?"

"Jo, ale můžeme si na to vsadit? Co když si ten darebák myslí, že je všechno v suchu a teď sedí někde v hospodě a nasává?" zapochybovala Alquadal.

"Hele zkusit to musíme. Takže vždycky to byl někdo, kdo šel pozdějc večer nějakou temnější uličkou, co? Hmmm... Znáte takovou tu zatočenou ulici mezi Blbínem a Vrchovinskou? Myslím, že se jmenuje Khelbenova."

"Jo, je tam myslím výrobna klobouků a čepic, jinak je to taková tmavá díra, co tam?" zeptal se Estegar.

"Ale jak to chceš udělat tak, abychom nebyli vidět?" Navázala na Zmatmysla Adeline, které vzápětí došlo, kam tím její muž míří.

"Hmmm... mohli bychom zkusit, jestli by nás Estegar udržel ve vzduchu dostatečně vysoko..."

"Pořád bych nevylučovala, že ten vrahoun používá magii. Jestli ano, tak by to hned poznal. Bylo by lepší se kouzlům vyhnout. Potřebujem tam být i nebýt zároveň."

"Počkejte, počkejte, kouzlení, ale ne magie, ale tak na to jsme tu přeci experti", přidala se Alquadal a ladným druidským gestem vyčarovala malou kuličku světla.

"No a koho tam poslat, přeci tam nemůžeme nahnat nějakýho nebožáka, co se ani nemůže bránit, kdyby to bylo fakt drsný..."

"Hej, o čem se bavíte?" přerušil je Estegar, který se cítil být trochu dotčen tím, že je, zdá se, jediný, kdo to nechápe.

"Estegare, ty tu ulici znáš, že? Hmmmm. Kolik máš magenergie? Stačí ti na Štít a Antimagii?" odpověděl na otázku otázkou Zmatmysl.

Kapitola 10

"Takže plán je následovný. Tady můj drahý muž se částečně promění ve vetcharého starce, ne že by mu to sebralo mnoho magenergie, a vydá do Khelbenovy ulice. Tam bude bloumat a dělat, že odpočívá tak dlouho, dokud - doufáme - nepřiláká toho hajzlíka, co se tu vydává za mě."

"Jo. A my mezitím za rohem na Blbíně provedeme druidské rituální spojení s mým totemovým zvířetem, ještěrkou. Tady v těch zdech jich, díky bohům, žije fakt hodně, a většina z nich jsou noční druhy, takže je poprosím, jestli by nám tu ulici mohly pohlídat. Když spojíme svoje síly, tak bych měla být schopná vám umožnit vidět to, co uvidím jejich očima já. Být druidem je fajn", usmála se vzrušeně Adeline.

"Teda, moje parketa jsou spíš lektvary, ale být na chvíli zvířetem se mi docela zamlouvá", pronesl Zmatmysl. "Hlavně ještěrky jsou skvělý v samoléčbě, vemte si ty ocásky, přijít tak na to, jak tohle udělat u lidí..." zasnil se na moment.

Estegar, kterého přátelé zasvětili do svého plánu nervózně přešlápnul z nohy na nohu. "Hele, a je to fakt dobrý nápad? Mě se ty druidský rituály moc nelíbí."

"A co ty o nich víš, prosimtě, mágu jeden jednostrannej?" popíchla ho Alquadal narážkou na fakt, že Estegar se jako jediný věnoval cele svému jedinému povolání, kdežto Alquadal, Adeline i Zmatmysl pružně využívali tu druidské rituály, tady magická kouzla a sem tam alchymistický lektvar.

"Hele, zrovna o rituálech něco vím. Jsem se jednoho i zúčastnil. Vlastně to bylo dost podobný tomuhle, ale něco se pokazilo a dopadlo to dost špatně."

"Nestraš, já si jsem svým uměním dost jistá," sebevědomě vstoupila Adeline.

"To tamta byla taky."

"Jaká tamta?" významně pozdvihla obočí Alquadal.

"Ehm. No, asi tak před rokem a půl jsem se seznámil s jednou druidkou, vlastně to myslím byla ochránkyně tradic, stejně jako teď ty. Byla v tom prý fakt dobrá, povídala si se stromama, uměla je rozkvést a tak. No, jednou takhle v noci mě vzala do Hvozdu, že prý mě naučí vidět svět očima stromů, že to je bezva. No, co si budem, ani tak mě nezajímala řeč stromů, jako spíš řeč jejího těla..."

...

"Ehm, ehm. No, tak začala dělat ten rituál, a fakt jsem cítil, jak se moje vědomí zpomaluje a připadalo mi, že vrůstám do země, ale najednou záblesk a nic, byl jsem zpátky v nočním lese a holka vedle mě v bezvědomí."

...

"Přísahám, nic jsem neudělal! Druidku jsem odtáhl do vesnice, kde se o ni postarali místní léčitelé. Pak jsem slyšel, že se dala dohromady asi až za dva dny. A prý přišla o všechnu svou druidskou moc. Takže tyhle rituály nejsou asi taková brnkačka, jak by se mohlo zdát."

"No, Estegare, to jsi mě tedy moc neuklidnil. Ale tohle je jedinej způsob, kterej nás teď napadá, jak tohle celý vyřešit. Máme fakt málo času," zamračeně řekla Adeline.

"Adeline, jestli ti to není moc po chuti, tak to nedělej, nechci, abys kvůli mně přišla o svou druidskou moc, vím, jak máš ještěrky ráda..." obrátila se na ni Alquadal.

"V pohodě, jdeme na to. Estegare, teď je to na tobě."

Kapitola 11

Představme si, že jsme pták. Podívejme se na Brožov shora. Zaměřme se na jednu konkrétní čtvrť, ne moc daleko od Bimbasova náměstí. V jeho blízkosti se nachází spleť menších uliček, některé větší, některé menší, plné obydlí, skladů dílen a krčem. Teď se zaměřme na jednu potemnělou ulici, tu, která vede do zatáčky mezi Blbínem a Vrchovinskou. Náš pták by v ní hned odhalil starce, který se co deset pomalých kroků zastavil, aby utišil svůj srdeční tep a zkrotil sípavé dýchání.

Bez předstírání, Estegarovi v podobě staříka nebylo zrovna do zpěvu. Jeho tlak a smysly byly vyšponované do krajních mezí. Nikdo se necítí dobře jako návnada pro potenciálně velice nebezpečného vraha.

Sem tam koutkem oka zahlédl na zemi u zdí rychlý pohyb. 'Doufám, že to funguje,' pomyslel si a šinul se plžím krokem dál.

Kousek dál na Blbíně se pod trhoveckým přístřeškem tísní tři přátelé. Sedí na zemi, drží se za ruce a mají zavřené oči. Náhodný kolemjdoucí (kdyby tu nějaký byl) by si mohl pomyslet, že zde probíhá nějaká seance. A nebyl by daleko od pravdy.

Adeline se třpytily na čele kapky potu. Soustředila se na to, aby udržela pod kontrolou asi stovku malých vědomí, která pobíhala sem a tam Khelbenovou ulicí a z různých úhlů sledovala jak Estegara, tak všechny možné přístupy do ulice. Alquadal a Zmatmysl poprvé v životě zažívali, jaké to je mít šupiny, hbitý ocas a chuť na cvrčky. Rituál propojení duší určitě ještě nikdy nikdo neprováděl v takovémto rozsahu.

Náhle se všichni tři prudce nadechli. Stovkou očí právě zahlédli, jak se z jednoho kouta ze stínu odloupla temná postava, která v ruce držela cosi velkého a placatého. Sledovali, jak se krok za krokem přesunuje ze stínu do stínu, nehlučně následujíc každý krok osamoceného mága.

Adeline se násilím přinutila vystoupit ze svého transu a otevřela oči. "Teď!" nervózně naléhavým šepotem probrala své společníky. Rychle se zvedli a poklusem se rozběhli za roh do Khelbenovy ulice, kde se jim za zatáčkou ve dvou třetinách cesty naskytl podivný výjev.

Estegar, nyní již bez iluze stařeckého věku, za ruku držel kohosi v tmavém plášti. Dotyčný třímal v ruce něco jako krátké kopí nebo dřevěnou šipku do balisty. Na zemi se válel tvrdý papír přidělaný na dřevěné tyčce, který byl vystřižený do tvaru koňské hlavy. Na chvíli se vše zastavilo a náhodný pozorovatel by si mohl myslet, že se dívá na surrealistický výjev nějakého starého malířského mistra.

Pak se začaly ozývat zvuky. "Pusť mě, ty zmetku!" ječivým ženským hlasem. "Okamžitě dej pryč to kopí!" zas hlasem Estegarovým. "Hej, chytni ji za tu druhou ruku, Alquadal!" zařval Zmatmysl, kterému se podařilo podrazit zapláštěné osobě jednu nohu. Adeline mezitím chňapla po kápi a strhla ji z hlavy tajemné postavy. Překvapeně vyjekla, protože spolu s kápí se zdálo, že dotyčnou i skalpovala - v ruce jí zůstal velký trs šedých vlasů. Chvilku byl na těch pár metrech obrovský zmatek, někdo dokonce použil kouzlo Past, neznámo na koho, ale po asi deseti minutách najednou stáli všichni čtyři mágové udýchaně nad tmavým balíkem svíjejícím se na dlažbě.

"Lumos", ozvalo se skoro současně ze čtyř úst a Khelbenovu uličku náhle zaplavilo skoro až nepatřičně moc světla ze čtyř vznášejících se zářících koulí.

"Tak co to tu máme. Aha, vystřižená hlava koně, no dobrý. A co je tohle?" zvedla Alquadal ze země kratší dřevěný kolík, zaostřený do špičky. "Tloušťka tak palec, bodná dýlka tak pět palců? Tohle je ten falešnej jednorožec? Tak to je fakt zklamání, jsem čekala sofistikovanější převlek." Sklonila se a sáhla do malé brašny, která v zápalu boje odlétla kousek opodál. "Hah, žíně z nějakýho podřadnýho ryzáka. Tak tohle mě ale opravdu hodně štve."

Přistoupila k postavě mrskající se v kombinaci kouzla Past a pevného provazu. Alquadal se natáhla a strhla ze svázance rychlým pohybem plášť, který doteď zakrýval podstatnou část hlavy, v očích záblesk zvědavosti a triumfu.

"Ale!" zalapala po dechu, a s ní i ostatní. Ze země se na ně dívaly pronikavě tmavé oči madame Arbre. Akorát teď nevypadala jako starší distingovaná dáma, nýbrž jako obyčejná mladá holka s hnědými vlasy. Adeline se podívala na chomáč ve své ruce. Šedivá paruka...

"Madam. Myslím, že nám toho máte hodně co říct", pronesl Zmatmysl, kopl do dívky na zemi, aby vstala, a překontroloval provaz, kterým předtím svázal její ruce. Pokynul Estegarovi, který zamířil ke dveřím nedalekého skladu s kůžemi, a jednoduchým kouzlem je otevřel.

Kapitola 12

I přes naprosté fiasko svého posledního pokusu o vraždu se madame Arbre stále tvářila vzpurně a vrhala nenávistné pohledy tu na Alquadal, tu na Estegara. Adeline se naklonila k Alquadal a zašeptala: "Tohle není náhoda, vidíš, jak se dívá? Vsadím se, že to fakt je nějaká děvka, co někde Estegar potkal a dluží jí peníze."

Alquadal nato vstala, začala přecházet po velké místnosti s balíky, kde se usídlili, a zahájila improvizovaný výslech. "Ty. Árbr. Tak pěkně od začátku. Proč ses na mě snažila hodit vraždy nevinných lidí?"

"Ty... ty... zlodějko!" Vypadlo z madame. "Nejsem žádná Arbre. Jmenuju se Allor, pocházím z Arvatu a nebojím se ani jednoho z vás!"

"Nejsem si vědoma, že bych komukoli cokoliv ukradla. V posední době," dodala Alquadal.

"Chm, no to jsem si mohla myslet. Ani pořádně neumí pracovat s tím, co mi vzala, děvka jedna..." odplivla si mada... tedy Allor.

Rozvážný Zmatmysl se do toho vložil: "Tak, ty, Allor. Je ti jasné, že tady odsud neodejdeš, dokud nám všechno neřekneš. Takže bys nám mohla všem ušetřit spoustu času a vysvětlit, co ti Alquadal ukradla a proč ses jí pokoušela zbavit takovýmhle způsobem."

"Pche. Tadyten ptáček s holou hlavou, ten by vám k tomu taky moh něco říct, vsadím se, že to naplánovali spolu a pak použili nějaký ty svoje magický kejkle."

Oči všech se na chvíli upřely na Estegara. Ten se začal mírně potit. "Ale přátelé, já tuhle ... dámu neznám! Opravdu ne, jsem si skoro jist..."

"Tak on mě nezná, jasně, obere mě o všechno, co pro mě znamená život, a pak si jde jako by se nic nestalo, a najednou mě nezná!" zaječela Allor.

"Ale vážně, věřte mi, nevzpomínám si..." zakoktal se Estegar.

"A ta noc ve Hvozdu to bylo jako co?" prskla na něj dívka.

"Noc ve hvozdu? Naposledy jsem byl přes noc ve Hvozdu před víc než rokem, jak jsem vám vyprávěl o tom nešťastném rituálu..."

"Tak přece si to pamatuje, bídák!" plivla po něm Allor.

"Cože? Tohle tady to že je ta krásná mladá vnadná..." překvapeně koktal Estegar, ale ne moc dlouho, protože z jedné strany mu do očí vletěl písek vykopnutý jediným pohybem nohy Allor a z druhé strany mu na hlavě přistála nevydělaná kůže z prasete, jak ji po něm elegantním obloučkem vrhla Alquadal.

"Jo, to jsem já. Jak jsi mě obral o mou moc, víš co, a od té doby nemůžu používat svoje umění. Trochu mi to zničilo život, ale to tě asi nezajímá, bídáku," pokračovala Allor.

"Ale já si pak zašla za mistrem druidem. Stálo mě to spoustu peněz, ale zjistila jsem, co se stalo. Při tom rituálu, pamatuješ si, jak si říkal, že mi to tak sluší..." (další kůže, tentokrát z berana). "Něco jsi udělal a otevřel tak bránu vědění a ukradl jsi mi moc hvozdu! Ale to není všechno. Tadlencta děvka, když se pak šla k mistrovi doprošovat, aby mohla zkusit fušovat do našeho řemesla, tak se ta brána vědění zase otevřela, a veškerá moc, moje moc, přešla k ní! Ukradla mi život, ukradla mi hvozd!" křičela Allor a rozzuřeně při tom plivala kolem a dupala do země. "Je to obyčejná zlodějka! Měla by viset. Zabít je ale málo, měla by trpět! Do pluhu s ní! Proto jsem se nechala najmout k tomu vochlastovi jako poradce. Ty nekonečný večery, kdy se ze mě snažil vytáhnout rozumy. Že prej ze mě udělá dvorní psycholožku, cha, takovej alkoholickej dědek, na mě nemá, já jsem Allor, ale tady tahle ta si myslí, že je jedinečná, že je skvělá, že je druidka a jednorožka, ale je to vobyčejná běhna, herka, šarlatánka, neumí nic, nic, všechno mi ukradla!"

Najednou sebou Allor prudce škubla, vytrhla jednu zkrvavenou ruku z provazových pout, popadla své minikopí, které leželo na balíku vedle a výhružně jím začala šermovat směrem ke konsternované skupince.

"Já vás ale všechny zničím! Tu prašivou mrchu, tady toho plešouna, tudle půlelfskou couru a tady toho skřeta taky! Zničím vás! Jste nuly! Zničím vás!"

Oslnivě se zablesklo. Všichni čtyři mágové naráz mrkli a když znova otevřeli své oči, viděli jen úzký proužek fialového dýmu, který stoupal z míst, kde před setinou vteřiny stála Allor. Ozvalo se duté ťuk, když na zem dopadl dřevěný kolík. Čtyři přátelé se podívali jeden po druhém a uzřeli, že každý z nich má natažené ruce, na kterých ještě poskakuje posledních pár hvězdiček zbytkové magie.

"Ehm," začal Estegar. "Já jsem na ní hodil Vlnu." "Já Mráz," hlesla Adeline. "Já Past." kývnul hlavou Zmatmysl. "A já si říkala, že nebudu tak zlá, jak o mě říká, a flákla jsem ji pouhým Bleskem" rozesmála se Alquadal. "No, tak jestli jsme to nakombinovali prakticky ze všech živlů, tak kdoví, co se vlastně stalo. Můj typ je, že ta magická energie si ji vzala s sebou do astrálu."

Kapitola 13

Nakonec to don Katcherio vzal docela sportovně. Sice ho mrzelo, že už se nebude moci po večerech snažit naučit tak pěkně oblbovat lidi uměním psychologie, ale zase byl rád, že se zbavil toho vraha. Co na tom, že to byl někdo jiný, než původně myslel. Město bylo opět v pořádku a nejobtížnějším bodem programu dalších dní bylo to, zda dát na večer chladit jednu nebo dvě láhve vína.

"Hele, takže ve výsledku jsem měla pravdu. Fakt to byla Estegarova zhrzelá milenka," hrdě se pochlubila Adeline, když následujícího rána seděli všichni u snídaně, na kterou je z vděčnosti Alquadal pozvala.

"Ty a ty tvoje eskapády. Měl bys trochu myslet na svou reputaci, nemyslíš?" povzdechla si rezignovaně Alquadal.

Estegar se právě ládoval výbornými ovesnými lívanci s džemem, made by Alquadal, takže se nemohl moc bránit.

"Ale nebyla to moc chytrá holka, každého normálního člověka by napadlo, že proti čtyřem mágům nemá šanci," pomalu upíjel čaj Zmatmysl.

"To jsou tydle latentně agresivní a labilní lidi," ušklíbla se Alquadal. "Nicméně něco pravdy možná měla. S tou mocí hvozdu. Při rituálu probouzení jsem se cítila tak zvláštně, jako kdybych najednou všechno věděla..."

"To je normální. Pokud máš nějaké pouto k přírodě, a to ty máš, tak se tvoje mysl jenom rozpomíná na to, co už dávno ví," usmála se Adeline a přidala si na talíř ještě pár kousků nakrájeného jablka. "Tohle jsou mimochodem skvělá jablka, odkud je máš?"

"Hele, ty jsou od hokynáře Maděry. Jakmile se rozneslo, že jsem naprosto mírumilovný a spořádaný člověk, tedy jednorožec, sám se přišel omluvit, donesl mi jablka, mrkev a přidal i pytel kostkového cukru."

"Zdá se, že je zase všechno tak jak má být," Alquadal se slastně protáhla. "Jo, a příští týden k nám přijede moje matka s Lirulin, mou sestřenicí."

"Echm, kch, prsk..." Estegar se zakuckal právě nakousnutým lívancem. Alquadal mu podala sklenici s vodou. "Drahá, echm. Málem bych zapomněl, příští týden jsem byl povolán k jisté velice důležité magické konzultaci na jih," vytáhl z kapsy důležitě vypadající svitek papíru. "Obávám se, že tu nebudu moci tvou máti a sestřenici přivítat, i když bych samozřejmě moc rád a hrozně mě to mrzí..." chtěl zase svitek schovat, ale Adeline se rychle natáhla a hbitě vzala Estegarovi svitek z ruky. Zatímco nebohý mág zrudl a ještě více se při omluvách zakoktal, Zmatmysl se naklonil kesvé ženě, aby oba svitek náležitě prostudovali. Najednou se začali strašně smát a podali papír Alquadal. Ta četla: "Nezapomenutelná šou u vás ve městě! Pouhý týden! Trpaslice nahoře bez! Nenechte si ujít! Od 20. soplence. Vstupné jen 5 fufňů. Možná přijde i sukuba."

"Drahý. Doufám, že ta tvá extrémně důležitá magická konzultace se netýká věčné otázky, jak poznat trpaslici od trpaslíka," ušklíbla se Alquadal. "Mimochodem, dělala jsem si srandu. Matka se sestřenicí nepřijedou, řekla jsem doma, že už to s těmi návštěvami trochu přeháněli."

Estegar zrudnul až pod vousy a začal mumlat něco na svou obranu. Alquadal sklonila hlavu, namířila na něj svůj jednorožčí roh a napůl (možná) žertem pronesla: "Nebo snad chceš okusit nejrychlejší bodnou zbraň v Brožově?"