Z deníku vdané jednorožky: O slepičí krok

Zob zob zob zob...

Když toho rána přišel cechmistr Celestýn do Alchemické dílny, první, co uviděl, byl novopečený člen cechu alchymistů Estegar, který si na pravé oko tiskl kus látky, z něhož se do vzduchu uvolňovaly malé sněhové vločky.

"Co se tu, u Světla, stalo?" zeptal se cechmistr čistě pro formu. V Dílně prakticky neuběhl jediný den bez magické či jiné nehody, takže nějaké ty úrazy nebyly nic překvapivého.

Adeline právě kouzlem mrazila další látku a podávala ji Estegarovi: "Ale, Alquadal jen byla ráno příliš nadšená, že zas vidí svého muže."

Celestýn se zarazil. To neznělo jako tradiční výbuch nebo zpackaný lektvar. "Cože?"

Mág vyměnil chladivý hadřík za čerstvý a na okamžik bylo možné zahlédnout velkou podlitinu kolem jeho oka, která začala nabývat zajímavých odstínů fialové až zelené. "Nic nového, ten roh je občas prostě docela nepraktická záležitost."

Zpoza dveří vedlejší místnosti vykoukl Zmatmysl: "Když už jsme u toho, to mazání proti škrábancům a podlitinám ti ještě nedošlo?"

Estegar si nahmatal levé ucho a jizvu po nedávno zhojené tržné ráně a zavrtěl hlavou: "Ne, dobrý, ještě mám celou půlku krabičky. Musím říct, že bez toho by naše manželství asi skončilo předčasně na vykrvácení. Co do toho dáváš?"

Půlgoblin se poškrábal na hlavě: "Chceš vědět, co tam opravdu dávám, nebo ti stačí informace, co k tomu lidem přibalujeme?"

Zatímco se Estegar se Zmatmyslem dohadovali o etice uvádění přesných ingrediencí lektvarů a mastí, Celestýn si v hlavě načrtnul mentální obrázek scény, jak jednorožka Alquadal na uvítanou skáče do náručí Estegara. Při výškovém rozdílu skoro dvanácti palců to opravdu znamenalo, že její šestipalcový roh končil přesně v oblasti očí. Celestýn se otřásl při představě, kolik asi zranění tahle špičatá věc už nebohému mágovi způsobila.

"Nemohl bys jí na roh dát nějaký chránič?" zeptal se, zatímco Estegar s vděčností přijal další zmražený smotek plátna od Adeline.

"To jsem navrhnul, ale pak jsem spotřeboval skoro čtvrtinu Zmatmyslovy mastičky," otřásl se mág při vzpomínce na nedávný rozhovor stran bezpečnosti, který se pokusil se svou ženou vést.

Adeline namrazila poslední hadřík. "Je pravda, že už jsem nad tím párkrát přemýšlela, jak vy dva vlastně… to… no… jak si zkrátka užíváte intimní chvíle. Nemusíš si večer brát ochranné brýle?" zasmála se.

Estegar lehce zčervenal, nervózně si prohrábnul vousy a okomentoval to mumlavým "Je to komplikované…"

Celestýn usoudil, že víc detailů nepotřebuje slyšet a vydal se do své pracovny. Ve dveřích se ale otočil a zeptal se: "A kde teď vlastně Alquadal je?"

"Poradila jsem jí, jestli se už konečně nechce naučit ten roh dočasně odčarovat," odpověděla Adeline. Usadila se na lavici u okna a rozhodla se, že ze zbytků látky zkusí vyrobit panenku pro dceru Sylvii, aby měla stejnou jako Thara, goblíně, co měl v péči další člen cechu Tenzin.

"Hmmmm, takže bys ses chtěla umět proměnit v obyčejného člověka?" zeptal se mistr mág Argiopus jednorožky, která se za ním přišla do mágské věže poradit, jak by se daly její partnerské nesnáze vyřešit.

"Chraň Satyrus, to rozhodně ne!" ohradila se Alquadal. "Jsem jednorožec plnokrevník a jsem na to hrdá. Jen… ten roh prostě občas malilinko překáží…" začervenala se netypicky.

Argiopus chvíli přemýšlel, jestli si ji má dobírat otázkami na to, kdy konkrétně jí chlouba jednorožců překáží, ale pak se rozhodl být milosrdným.

"Mám dojem, že někde v knihovně jsem viděl jeden svazek s kouzly na částečnou tělesnou proměnu. Používali to hodně glanti při maškarních bálech na oslavu Středozimy. Možná by tam bylo něco, co by se ti mohlo hodit. Sekce metamorfických kouzel, autorem je nějaký Zhrdlo Trpaslíček Pěnkava. Trpaslíček byla přezdívka, co si vysloužil od dam z místních lázní. Ten to používal na úplně jiné věci…"

Alquadal už se ale zajisté zajímavý příběh Zhrdla Pěnkavy nedozvěděla, protože jen co uslyšela o kouzlu, co by jí pomohlo vést spokojenější vdaný život, vyskočila a rozběhla se do knihovny.

Zmatmyslova tajemná mast na zranění působila vskutku zázračně. Odpoledne už po monoklu nebylo ani památky a Estegar se pokojně věnoval studiu bylinek, když do dveří Dílny vběhla udýchaná dívka a přerývaným hlasem zvolala: "Hledám mága Estegara z Radony, je tu někde?"

V předtuše potíží se dotyčný mág opatrně ozval: "Ano, to jsem já, kdo mě shání?"

"Máte se pane hned dostavit do Věže mágů, posílá mě sám mistr mág, vaše žena…" dívka se rozkašlala z toho, jak se snažila co nejrychleji vyklopit vzkaz.

Estegar se bezradně rozhlédl po Dílně. V tuhle chvíli tu byl sám, ostatní se věnovali zakázkám a Adeline šla uspat Sylvii po poledním krmení. Zadoufal, že nikdo snad nebyl takové ťululum, aby nechal bez dozoru velké množství neautorizovaného lektvaru, a podal dívce džbán ze stolu. Ta se zhluboka napila, a vzhledem k tomu, že jí nenarostly žádné končetiny navíc ani nepadla na zem v plamenech, usoudil mág, že ve džbánu byla dle očekávání voda.

"Co se stalo mé ženě?" zeptal se, když dívčina nabrala dech.

"Nevím pane, mistr mě jen požádal, abych vás neodkladně vyhledala a přivedla vás do Věže, že se to týká vaší ženy."

Estegar rychle popadl svou magickou hůl a sbalil pro jistotu pár léčivých lektvarů. Otevřel dveře laboratoře, kde Zmatmysl právě aplikoval stříbro na čepel impozantně dlouhého meče, a houkl na půlgoblina: "Musím běžet, moje žena zase něco provedla," a než se Zmatmysl zmohl na odpověď, už utíkal v závěsu s poselkyní směrem k sídlu mágů, kousek za řekou obtékající Brožov.

"Jak že se to nepovedlo? Alquadal?!" nevěřícně vrtěla hlavou Adeline a připojila se tak ke kroužku přátel a zaměstnanců Alchemické Dílny, co se sešli v největší místnosti, aby se podívali na to nadělení.

"No, asi si to kouzlo nepřečetla pořádně… Nečekal jsem, že to může být ještě horší než špičatý roh, ale tohle mě teda zaskočilo," mávnul Estegar rukou směrem k zemi, kde v malé dřevěné ohrádce pobíhala kropenatá slepice a s hlasitým "ko ko ko ko ko" se dožadovala zrní.

Saveran, zástupce cechmistra odsypal z velkého pytle na misku trochu sladového ječmene. "Ještě že mi Palindrom dlužil malou službičku, v tuhle dobu je na trhu jen zrní druhotné kvality. Na, pipipi."

Slepice zlostně blýskla okem, zamávala křídly a vletěla nebohému alchymistovi přímo do obličeje. Pár dobře mířených klovanců rychle ochladilo Saveranovy snahy považovat tuhle slepici za obyčejnou pipinu.

Tenzin, který vše sledoval ze židle v rohu, kde choval v náručí malou Tharu, se hlasitě rozesmál. Ne že by to někoho překvapilo. Omylem totiž vypil lektvar, po kterém mu vše připadalo neskutečně srandovní.

"Ale je to vratné, že ano?" starostlivě se optal Celestýn. Nestačilo, že se mu občas alchymisti měnili v pološílené maniaky nebo psy, teď mu tam ještě nosili malé děti a nechávali je hrát s amulety, no a představa, že se mu tam popere Sir Prokop se slepi… pardon, s jednorožkou v podobě slepice, ho vyloženě děsila.

"Argiopus tvrdil, že to přejde po pár hodinách, snad jen chuť na zrní bude trvat trochu dýl," odpověděl mu Zmatmysl, zatímco se Estegar snažil uklidnit rozčilenou slepi… ženu, která Saveranovi evidentně nechtěla jen tak odpustit.

"Drahá, nebuď taková…slepice. On to tak nemyslel. Samozřejmě jsi pořád nejkrásnější, i když ti narostl zobák," nevylepšil Estegar situaci. Také se o tom rychle přesvědčil na vlastní prsty. Zmíněný zobák byl totiž rychlý a neméně ostrý než roh.

Adeline se zamyslela. "Víte jak se kvokající slepice zavírají pryč od hejna? Třeba by Alquadal prospělo pár chvil někde o samotě, ideálně v místě, kde je pěkný chládek a tma…" zahleděla se směrem ke schodišti do sklepů.

Na ta slova se opeřenec hlasitě rozkdákal a pokusil se vyskočit oknem ven na ulici. Vedle stojící Zmatmysl však byl rychlejší a slepici rychle popadl. "Na, je to tvoje… žena," rychle předal klovající smršť Estegarovi a pár kroky přiskočil ke dveřím do podzemí. "Věřím, že se jí to pak podaří nějak vysvětlit."

Alquadal zamyšleně chroupala pražený ječmenný slad a znova položila svému muži otázku: "Takže ty tvrdíš, že jsem z horka omdlela a vzbudila se až večer, zatímco ty jsi pomáhal Palindromovi honit jeho uteklé slepice?"

Estegar zavřel krabičku s nápisem Zmatmyslův zázračný zdravicí balzám. Protáhl napůl zhojené poklované prsty a láskyplně svou ženu objal: "Přesně tak, drahá, na, tady máš ještě nějaké zrní."