Z deníku vdané jednorožky: Lunná rýma
I jednorožci mají někdy své dny.
"Do prkedý vohrady," zaklela Alquadal.
"To bude dobrý, je to pravděpodobně obyčejné nachlazení, přinejhorším si prostě pár dní poležíš," odpověděl Zmatmysl a zandaval si své ranhojičské nádobíčko.
Jednorožka, která jindy vyloženě sršela energií a temperamentem, byla dnes večer prakticky k nepoznání. Sklesle seděla na židli, v ruce velký kapesník a mírně skelným pohledem sledovala svého půlgobliního přítele, který ji právě zdarma poskytl diagnózu. Už druhý den se totiž necítila ve své kůži, tak se raději po večeři přišla nechat vyšetřit.
"De, ty tobu derozubíš, deska je úplděk," popotáhla a vzápětí kýchla. Rychle popadla kapesník a vysmrkala se.
"No? A to je špatně?" pozdvihl obočí Zmatmysl.
"Dycky když jsem nemocná, tak je můj přirozenej magickej náboj naprosto rozhozenej."
"Ale co s tím má společnýho úplněk?"
"To, že se při úplňku můžu měnit v... v..." Hepčííík!
V místnosti se oslnivě zablesklo a ozvalo se zapraskání magické energie. Zmatmysl instinktivně skočil za nejbližší skříň a spěšně na sebe seslal ochranné kouzlo. Trénink rychlé obrany před výbuchy z dílny alchymistů se vyplácí, prolétlo mu hlavou.
Nastalo ticho. Zmatmysl se opatrně vyklonil zpoza nábytku. Na místě, kde předtím seděla Alquadal, teď byla jen hromada třísek ze židle. A nad ní místo mladé ženy přešlapoval menší kůň. Lépe řečeno, jednorožec.
"Při úplďku se bědim v jedorožce!" zafrkala nešťastně Alquadal.
V tu chvíli se otevřely dveře a vešla Adeline, Zmatmyslova žena. Sotva se nadechla, aby pozdravila a zůstala stát s otevřenou pusou. Celkem pochopitelně, není to každý den, kdy člověk najde ve své sednici koně.
"Muži, neříkej, že jsi zase na někom zkoušel ty své lektvary!"
To už se k ní však stihla Alquadal otočit (a shodit přitom zadkem pár hrnků z kredence). "Adeline! Probiď..." vyhrkla a mocně odfrkla. "Promiň, to jsem já, asi jsem nastydla a todle je vedlejší účinek."
Adeline s pozdvihnutým obočím zaregistrovala roh na čele koně: "Alquadal?" a pak se podívala na Zmatmysla, který rozhodil ruce: "No asi se může měnit jenom o úplňku a ten holt dneska jak na potvoru je."
Půlelfka zavrtěla hlavou. "Já to nechápu. Jak jako nastydla? Jakej vedlejší účinek? Proč úplněk?"
Alquadal se pustila do zevrubného vysvětlování podstaty jednorožčí magické existence, ale vzápětí ji přepadl takový záchvat frkání, že se raději soustředila na to, aby nerozbila žádné další nádobí, a tak to za ni musel dopovědět Zmatmysl: "No, a jakmile se sejdou okolnosti a to magické pole je nestabilní, tak se to prostě asi může stát," zakončil.
"Hele, Alquadal, a takhle zůstaneš až do příštího úplňku nebo jak to funguje?"
Jednorožka hrábla kopytem, což je ekvivalent pokrčení rameny. "Nevím, je to různý, je klidně možný, že... že...." Pšcháááá!
Pokud jste ještě nikdy neviděli kýchat jednorožce, dám vám dobrou radu. Stůjte dostatečně daleko od jeho rohu. Alquadal při kýchnutí bezděky poskočila a Adeline sotva stihla uhnout stranou. Roh tak zavadil jen o džbánek na pivo položený na stolku vedle dveří. Křach, ozvalo se vzápětí, jak džbánek sletěl na kamennou podlahu.
"Boc se oblouváb, todle je váždě..."
Alquadal nestačila ani doříct větu, když se najednou opět zablesklo, magie zapraskala a místo čtyřnohého lichokopytníka stála v místnosti zase postava, jejímž jediným společným prvkem byl roh na čele. I Adeline byla, co se týče náhlých výbojů energie, poměrně zkušená, takže se tentokrát zpoza skříně vyklonily hlavy dvě.
"Asi bych běla jít dobů," popotáhla smutně Alquadal, "než vám zdemoluju celej dům."
"No, to je tedy nadělení," zhodnotila situaci Adeline. "Asi bude lepší, když tě doprovodíme. Muži, nemůžeš jí na to něco dát? Aspoň než dojde domů?"
Oba vystrčili Alquadal ven na ulici, aby v případě nenadálé proměny předešli dalším škodám na majetku. Zmatmysl připravil lektvar se zvlášť posilujícím a léčivým účinkem.
"Na, tohle vypij, mělo by Ti to snad pomoci," řekl a podal Alquadal lahvičku s tmavě zeleným nápojem.
Jednorožka do sebe lektvar hodila jak ostřílený pijan. "Brrr... chutdá to děsdě, to zdabedá, že je to děsdě zdravý."
Dům jednorožky, kde přibývala se svým mužem, mágem Estegarem, naštěstí nebyl kdovíjak daleko. Příslušel k němu maličký dvorek, kde se sušívalo seno na zimu, a již z dálky si příchozí mohli všimnout zbrusu nové stáje, která měla sloužit jako pokoj pro hosty v době, kdy za Alquadal přicestoval někdo z rodiny.
Přátelé došli před dům a Zmatmysl právě podával Alquadal druhou lahvičku s lektvarem na pozdější použití, když se otevřely dveře a před práh vyšel Estegar.
"Aaa, přátelé, slyšel jsem vaše hlasy a nemýlil jsem se, jste tu. Rád vás vidím. Co vás k nám přivádí takhle pozdě večer? Pojďte dál."
V ten moment se jednorožčino do té chvíle ukázněné magické pole rozhodlo předvést, co umí. Respektive Alquadal v rychlém sledu za sebou několikrát kýchla, což způsobilo, že se chvilku zdálo, že je kůň i člověk najednou.
Estegar zbledl. "Drahá, neříkej, že jsi zase někde nastydla."
"Ty už jsi to někdy viděl a neřekls nám o tom?" zeptal se s mírnou výčitkou Zmatmysl.
"Noo... Minulou zimu se stalo něco podobného. Řeknu vám, probudit se v posteli vedle koně..."
"Jedorožce!" zaržála naštvaně Alquadal, momentálně na čtyřech nohách. "Navíc nevím, co vyvádíš, jestli si vzpomínáš, mít jednorožce v posteli ti rozhodně nevadilo, když jsme se seznámili."
Estegar zrudl a mumlal na svou obranu: "To bylo něco úplně jiného, byl jsem pod vlivem, magického očarování..." ale nikdo ho moc neposlouchal, protože Adeline i Zmatmysl raději uskočili za otevřené dveře, neboť kolem Alquadal se opět začaly objevovat jiskřičky magické energie.
"Nechci se Tě nijak dotknout, Alquadal, ale možná by bylo lepší, kdybys dnes v noci spala ve stáji," opatrně navrhla Adeline zpoza úkrytu poté, co před domem stála jejich přítelkyně opět v lidské podobě a z Estegarových vousů odletovaly jemné magické plamínky, protože na sebe téměř nestihl seslat kouzlo Antimagie.
"Uuuh, dej seb ted lektvar, Zbatbysle," řekla jednorožka sotva se držící na nohou přemírou magických proměn. Zbylý obsah podané lahvičky do sebe vzápětí vyklopila, otřásla se z hořké příchutě a lehce vrávoravě zamířila ke dveřím stáje. "Fuj, to mi protáhlo nos. Doufám, žes do toho lektvaru dal něco ostřejšího, ať se vůbec vyspím," prohodila ještě a zmizela v dřevěném stavení.
Přátelé se na sebe podívali a pokrčili rameny. Adeline se Zmatmyslem popřáli Estegarovi klidnou noc a vydali se domů.
Mág se chvilku nervózně díval na stáj, ze které se ozývaly zvuky přemisťování balíků slámy, tlumené nadávky a popotahování, ale při představě konfrontace se ženou (byť méně temperamentní než obvykle) zvolil raději ústup a taktéž zamířil do domu.
Brzo ráno, ještě před otevřením městských bran, se Adeline se Zmatmyslem vydali zkontrolovat stav své přítelkyně.
"Zajímalo by mě, jestli pak musí zůstat v jedné podobě až do příštího úplňku," nadhodil Zmatmysl, zatímco Adeline opatrně klepala na dveře stáje.
"Nestraš, zítra jsme pozvaní na večeři s mistrem mágem a nevím, jak bychom jim vysvětlovali, že mají objednat ještě porci sena..."
Najednou se otevřely dveře domu vedle stáje a ven vyběhla rozesmátá Alquadal tak, jak ji oba přátelé znali.
"Zmatmysle, díky, fakt to zabralo, už mi vůbec nic není," děkovala jednorožka. "Adeline, to nádobí mě moc mrzí, na příštím trhu vám koupím nové. Pojďte na snídani!" zvala je halasně.
Adeline a Zmatmysl se na sebe podívali a opatrně následovali jednorožku dovnitř. V sednici uviděli bohatě prostřený stůl a Estegara, jak právě zpracovává velkou hromadu domácích lívanečků.
"Vítejte, dobré ráno, moc díky za ten lektvar, minule to trvalo asi týden a to bych asi nepřež... Kchm echm!" zakuckal se mág, když zahlédl, jak se tváří jeho žena, která stála u kamen s pohrabáčem v jedné ruce a velkým polenem v ruce druhé.
"Cítím se naprosto skvěle. Zmatmysle, recept na ten lektvar chci, chutná strašlivě, ale je perfektní," chválila gobliního alchymistu Alquadal a sklonila se ke kamnům, aby přiložila.
Když hodila poleno do plamenů, foukla do žhavého jádra, aby oheň trošku podpořila. V tu chvíli se z kamen zvedl oblak popela a vletěl jednorožce přímo do obličeje.
"He... Heee.... Hepčíííík!"
I v tu brzkou ranní hodinu zafungovaly základní instinkty a tři mágové vzápětí opatrně vyhlédli zpoza stolu.
"Ale no tak, fakt jsem v pohodě, byla to jen lunná rýma, to je vše," zasmála se Alquadal a dala smažit pánev s čerstvou várkou lívanečků.