Z deníku vdané jednorožky: Hluboké myšlenky

Jít za svým snem občas bývá těžké.

"Alaris!"

Kolem Alquadal zapraskal vzduch a objevilo se pár jiskřiček magie.

"Do shnilý kozy ale už!" procítěně zvolala jednorožka a frustrovaně nakopla šišku, která se sem zatoulala z kraje lesa.

"Ale drahá, neházej hned hůl do ovsa," snažil se ji uklidnit její muž Estegar, který vsedě levitoval opodál. "Myslím, že jsi na správné cestě a s trochou tréninku ti to určitě za chvilku půjde skvěle."

"To už mi tvrdíš dýl než měsíc. Víš jak je to ponižující, když já, magický tvor a navíc mág vzduchu, nejsem schopná použít kouzlo Létání?" otočila se na něj Alquadal se škaredým výrazem. "Tuhle se mě dokonce ptal Zmatmysl, jestli nechci, aby na mě seslal Nafouknutí!"

"Jsem si jistý, že to myslel dobře, ostatně je to taky způsob letu." Estegar se snesl na zem a pokusil se dál opatrně našlapovat mezi nástrahami výbušného temperamentu své ženy. "Všechna ostatní kouzla ale umíš používat bezchybně."

"Ostatní kouzla jsou ostatní kouzla. Ale Létání, nejen že je to prakticky základní pilíř vzdušné magie, což ostatně také dobře víš, ale pro mě... Hele, lidi chtějí být nesmrtelní. A já takhle podobně chci umět lítat, chápeš?"

"Naprosto respektuji tvá přání drahá, vždyť to víš. Ale nechceš toho pro dnešek už nechat a zajít raději k Plaváčkovi na jedno? Hospodský Palindrom prý uvařil mimořádně dobrý výheňský stoják..."

"Jistě, tvoje žena má bezmála magicky existenční krizi a tebe zase zajímá jen chlast," prskla v odpověď jednorožka jako důkaz, že Estegar ve snaze změnit téma neomylně šlápl vedle.

"Jsem si říkal, že bys mohla přijít na jiné myšlenky..." bránil se trochu uraženě mág, ale Alquadal ho buď neslyšela, nebo se tak aspoň tvářila a sbírala ze země svůj plášť, brašnu a magickou hůl.

"Jdu se projít. Sama," dodala jednorožka, když viděla, že se mág nadechuje, aby něco řekl.

'Létání. Absolutní meta.'

Alquadal seděla na kraji lesa na Viklavé vyhlídce a zachmuřeně žvýkala stéblo trávy. Otevřela svou brašnu a vytáhla z ní složený list značně odrbaného papíru.

'Není to nakonec jenom honba za nedosažitelným snem?'

Už alespoň po milionté jednorožka rozložila papír a zhluboka si povzdechla.

'Pegas.'

Na pomuchlaném listu, zřejmě vytrženém z jakési knihy, se skvěla kresba bílého jednorožce se zlatým rohem a dvěma obrovskými křídly.

'I kdyby to měla být jen iluze, co bych dala za tenhle majestátní pocit volnosti,' pomyslela si jednorožka, s papírovým pegasem v ruce se zvedla a dokráčela ke kraji mýtiny, tam, kde se návrší vrhalo překotným útěkem z kopce dolů.

Alquadal se z pohledu na sráz mizející v přítmí lesa o pár desítek metrů níže zatočila hlava, až musela udělat tři kroky zpátky a zavřít oči.

Ve skutečnosti kdesi hluboko tušila, proč se to jednoduché kouzlo nemůže naučit.

Pokusila se znovu popojít blíž k okraji prostranství.

Jeden pohled dolů na špičky stromů a zažehnaná závrať se vrátila ve dvojnásobné síle.

Ten večer byla domácnost obou mágů poněkud tichá. Alquadal rozmrzele připravovala lívance a Estegar dělal, že si čte v encyklopedii podzemních vodních ptáků. V domě bylo slyšet jen prskání oleje a cinkot nádobí (a cupot jedněch myších nožiček, ale to sem teď nepatří).

Poté, co asi deset minut pozoroval písmenko h u popisu kachny plápolavé, už to Estegar nevydržel, zaklapl knihu a opatrně začal: "Mluvil jsem o tom s mistrem mágem."

Jednorožka se dál věnovala smažení, ale nezdálo se, že by ho hned chtěla upálit bleskem.

"Nox si myslí, že to má co do činění s tvou magickou odolností."

Ticho bylo odpovědí.

"Anebo ho napadlo... Je to určitě nepravděpodobné a ptám se jen pro jistotu... Nemáš třeba, hmmm, strach z výšek?"

Alquadal se od kamen přesunula ke stolu, v ruce talíř plný čerstvých lívanečků.

"Ne. Výšek se nebojím ani trochu. Co mě děsí, jsou hloubky."