Vzkříšení

Velikonoční speciál aneb těžká rána mohou být opravdu těžká.

Alquadal věděla, že to přehnala. Vypít pět Prachorošů na lačný žaludek po náročném dni práce nebyl dobrý nápad. Kromě toho udělala tu hloupost, že do Choroshe vyrazila rovnou od mágské věže, aniž by komukoliv dala zprávu, kam jde.

"Já se na to taky můžu vyřehtat," ulevila si, když už asi podesáté zakopla v noční tmě o zákeřně umístěný kořen. Sice si byla vědoma toho, že na sebe může připoutat nechtěnou pozornost bytostí pohybujících se nočním Hvozdem, ale už byla opravdu společensky i reálně unavená. "Lumos!"

Rozhlédla se kolem sebe.

"Ale tohle není cesta do města," nakrabatila čelo a pokoušela se zaostřit na jakýkoliv záchytný bod, který by jí napověděl, kde se nachází.

Na nejbližších pár metrech však viděla jen kmeny stromů a půdu zvlněnou tím, jak se stromy, které možná někdy v minulosti byly enty, snažily vymanit své kořeny z jejího sevření.

"No doprčic " zhodnotila situaci jednorožka a posadila se na blízký kmen, který se kdysi zřítil do příhodné výšky.

Hlavou omámenou pivem jí vířilo několik scénářů. Mohla by pokračovat v cestě. Ale neví, kde je a mohla by tak klidně nakráčet přímo do spárů nějakých zpropadených nemrtvých, kteří se Hvozdem s oblibou v noci prohánějí. Ne, po pěti pivech nechtěla pokoušet štěstí.

Mohla by zůstat na místě, udělat si nějaký základní přístřešek, zakouzlit základní ochranná kouzla a přespat do rána. Ale byla k smrti utahaná, uvědomovala si, ze její koordinace není nejlepší a představa tahání větví, hrabání hlíny a úpravy lůžka ji opravdu nelákala.

Zaposlouchala se do ticha kolem. Nevypadalo to, že by měla společnost. Obětovala ještě pár kousků magické energie a světelná koule zazářila intenzivněji.

Její paprsky dopadly na lesknoucí se balvany vzdálené asi sto metrů.

Alquadal si zapamatovala směr, zhasila světelné kouzlo a za nastalé tmy doklopýtala až ke zvrásněné a členité skalní stěně, která se vypínala kamsi do tmy nad ní.

Skoro poslepu ohmatávala výčnělky balvanu a hledala nějaký vhodný převis, který by jí poskytl alespoň nějaké chráněné přístřeší na noc.

Najednou její ruka máchla do prázdna. "Co to je?" lehce zmateně se podivila jednorožka nahlas.

I v té tmě před ní zcela jasně zela ve skále díra, velká asi jako průměrný hobit.

Alquadal nebyla takové ťululum jako někteří jiní, aby do díry vlezla bez nejvyšší obezřetnosti. Opatrně rozsvítila maličkou světelnou kuličku, aby prostor před sebou prozkoumala. Ačkoliv jí pivní mlha mátla smysly, štěstí přeci jen přeje opilcům, takže na ni nevyrazilo žádné běsné zvíře nebo krvelačný nemrtvý. Místo toho uviděla menší útulnou komůrku s lůžkem z větví a jednoduchým stolkem. Uvnitř nikdo nebyl.

Vendolínovi Šňupárkovi bylo sotva 29 let. Na hobita to byl ještě mladý klučík. Proto příbuzní považovali jeho posedlost lovem za pubertální nerozvážnost. On to ale bral nesmírně vážně, trénoval přežití v přírodě a plánoval se přidat ke skupině hraničářských lovců, jen co bude konečně plnoletý.

Dnes ho ale dohnaly rodinné povinnosti. Jeho matka mu výslovně přikázala, že následující den ráno se vymydlí a půjde na přátelskou návštěvu k rodině Dobromíny Laskavkové. Vendolín dobře věděl, co to znamená. Obyčejné námluvy. Tenhle způsob dvoření se mu veskrze protivil. Na druhou stranu, Dobromína byla pěkná holka a říkalo se o ní, že výborně vaří. Dlužil jí aspoň krátkou zdvořilostní pozornost.

Po odpoledni stráveném ve Hvozdu tréninkem vrhání nožů na cíl a rozdělávání ohně v divokých podmínkách si Vendolín kolem jedenácté večer uvědomil, že by ráno asi neměl působit jak nevyspalá zombie. Posbíral svých pár švestek a vydal se ke své skalní chýši, kterou před časem náhodně objevil a udělal si z ní svou lesní základnu. Občas tam i přespal (tedy, snažil se, ale zvuky nočního Hvozdu umí být děsivé, takže většinou ani oka nezamhouřil).

V rámci svého loveckého cvičení se Vendolín také učil nepoužívat v noci světlo. Když lovíte zvěř nebo různé jiné potvory, světlo je váš největší nepřítel. Proto když potmě došel ke svému kamennému útočišti, ani nerozsvěcel svíci položenou na dřevěné bedně hned za vchodem. Po hmatu odložil ke zdi svůj batoh s různými zálesáckými pomůckami. Své vrhací nože si však vsunul do pouzdra u pasu. Jen ťululum by nechalo svou zbraň někde ve Hvozdě, byť by ji chránil velký balvan přivalený před vchod do jeskyně.

"Takže ty nevíš, kam šla tvoje žena? Nezdá se ti, že tohle není zrovna vizitka dobrého manžela?" otázala se Adeline Estegara, který před chvílí dorazil do Alchemické dílny, aby se optal, zda jeho ženu Alquadal od včerejška náhodou přátelé Adeline a Zmatmysl neviděli.

"Náhodou, oba zcela respektujeme své osobní aktivity a koníčky. Vyznáváme absolutní svobodu," ohradil se mág. "Jen že včera slíbila, že k večeři budou palačinky, a do dnešního poledne nepřišla domů," dodal mírně vyčítavým tónem.

Zmatmysl se zamyslel. "Jeden večer, to ještě nemusí nic být. Ptal ses ve věži, jestli tam není?"

Estegar přikývl. "Řekli mi, že odtamtud včera odešla kolem šesté. Ale nevědí, kam. Vážně, nemám tušení, kde by mohla být."

Tři přátelé se odmlčeli a každý z nich přemýšlel, které místo jednorožka nejčastěji navštěvuje.

Adeline prolomila hloubavé ticho jako první: "Nejlepší bude se rozdělit. Každý má za úkol obejít místa, a především hospody, kde se Alquadal často zdržuje."

"Estegare - zajdeš za hokynářem Maděrou kousek od vás, víš, že tam Alquadal ráda nakupuje, třeba se tam včera stavila. Pak skoč na univerzitu, a ještě jednou do věže. Třeba ji někdo viděl."

"Zmatmysle, mohla bych tě poprosit, abys zašel za Zoromirem? Alquadal se od něj učila ten šílenej tanec... A asi by nebylo od věci zajít i za Zuříkem, tim vetešníkem z Padlé ulice. Ale ne že tam zkejsneš půl dne nad artefaktama," dodala.

"A já oběhnu Plaváčka, gobliní tavernu, no, a když to stihnu do tmy, tak i Choroshe. Souhlasíte?"

Na obou mužích byla vidět úleva, že se někdo chopil jasného vedení. Oba přikývli.

Vendolín Šňupárek byl překvapený. Ano, ráno bylo kruté, protože voda byla studená a jeho matka prostě trvala na tom, že než půjde k Laskavkovým, musí se umýt. Pak ho donutila obléci slavnostní oblečení. To nepříjemně škrtilo a kousalo, navíc se v něm nedalo pořádně hýbat.

Ale tohle všechno byly maličkosti. Jakmile Vendolín dopoledne plný nervozity (a lehkého vzdoru) zaklepal na dveře páně Laskavkova domu a otevřela mu usměvavá Dobromína, úplně zapomněl na veškerá příkoří a jako omámený se nechal odvést rovnou do sednice, kde mu paní Laskavková obratem přistavila korbel piva s pěnou jako smetana a tác plný těch nejjemnějších tvarohových koblih.

Ani si nevšiml, že uběhla velká část dne, tak byl okouzlený ladnými pohyby Dobromíny, když připravovala všerůzné pokrmy a nosila je na stůl. Do reality ho vrátilo až odkašlání pana Laskavky.

"Vendolíne, tak tedy platí, že bys tady naši Dobru vzal příští sobotu na Jaroslavnou zábavu? Vím, že dnešní mládež to má trochu jinak než za mých mladých let, no, tak se nebudu zlobit, když dorazíte domů trochu později," šťouchl do hobita spiklenecky.

Ten okamžitě zrudl jako čerstvě uvařená kreveta. "Na mou čest, pane Laskavko, přivedu vám Dobromínu do deseti domů," a rychle si přihnul poslední lok piva. Dobromína na něj mrkla, což u něj způsobilo záchvat náhlého kašle.

Pan Laskavka se žoviálně rozchechtal, plácnul Vendolína po zádech a chichotal se ještě když se mladý hobit loučil u dveří. Paní Laskavková nechala pozdravovat Vendolínovy rodiče. A Dobromína se sladce usmála, a když se oba její rodiče otočili zpět do domu, poslala hobitovi vzdušný polibek.

U Plaváčka bylo ten večer nepříliš veselo. Pár okolních stolů se sice halasně bavilo, ale od stolu v rohu se šířila do pivnice vyloženě temná atmosféra.

"No, tak jsme nezjistili vůbec nic," povzdechl si Zmatmysl. "To je horší, než když ji tuhle hledal ten posel..."

"Nemohl ji někdo unést? Přeci jen, má ten roh, nějaký blázen si třeba myslel..." nedořekl Estegar.

"Já jenom nechápu, jak mohla tak beze stopy zmizet!" bouchla do stolu pěstí Adeline. "Ještě v deset byla stoprocentně u Choroshe. A pak se vypařila?"

"Hned jak jsi mi to řekla, poprosil jsem sira Prokopa, aby nám pomohl, ale bylo to k ničemu," rozhodil rukama Zmatmysl. "Zasekl se u Překotný skalky. Točil se tam na místě jak korouhvička a dál prostě nešel. Jediný, co mě napadá, že se jí konečně podařilo naučit kouzlo pro létání a prostě odtamtud někam frnkla."

"Byli jsme tam spolu, to místo jsem zkontroloval a magie tam byla naprosto v normě, nic co by nasvědčovalo tak silnému kouzlu," oponoval Estegar. "Navíc, věř mi, to kouzlo se nenaučila. Vypadá to, že je vůči němu z nějakého důvodu odolná. Mistr mág pracuje na výzkumu příčiny."

"Jo, to je blbost," vložila se do toho Adeline. "Ani opilá Alquadal není takové ťululum, že by si ve Hvozdě v noci jen tak někam odlítla. Magii asi můžem vyloučit. Víte přece, že na ni máloco funguje."

Jistě čtenáře zajímá, co se mezitím dělo Alquadal. Je nutno říci, že vzhledem k uspořádání jednorožčího metabolismu jsou sice jedinci tohoto druhu výborní pijáci, nicméně za určitých okolností může regenerace jejich těla trvat déle, než je běžné u lidí a jiných tvorů. Těmito okolnostmi je zejména nedostatečná saturace potravou, nedostatečný spánek, počet vyzvání na souboj v rychlosti pití piva a podobně. Všechny tyto proměnné Alquadal jako na potvoru splnila, tudíž v době, kdy její přátelé plánovali mobilizaci půlky Brožovského obyvatelstva, spočívala jednorožka v blažené nevědomosti na posteli z voňavého chvojí a ani v nejmenším ji netrápilo, že její svoboda je momentálně omezená těžkým balvanem před vchodem.

Brzo ráno se za městskými hradbami sešli mág, půlelfka, půlgoblin a zakletý alchymista (sir Prokop si potrpěl na správné označování svého stavu). Všichni měli ve tváři zachmuřený výraz.

Adeline se pokusila pozvednout náladu: "Jsem si jistá, že ji najdeme. Taková jednorožka jako je Alquadal přece nemůže najednou zmizet."

Zmatmysl se na ni vděčně usmál. "Jo, do večera ji máme doma."

Estegarova tvář se taky trochu vyjasnila. "A bude nám všem muset udělat palačinky."

Ve stejnou chvíli vyrazil z druhé strany města do Hvozdu i Vendolín Šňupárek. Po včerejším příjemném zážitku se mu sice nechtělo vstávat, kromě toho si už nebyl tak jistý, jestli opravdu potřebuje k životu umět ovládat tajemství lesní moudrosti, ale chtěl si alespoň ze své skrýše vyzvednout věci, které mohl případně výhodně zpeněžit na trhu.

Tak se stalo, že se u Překotné skalky uprostřed Hvozdu sešli tři překvapení hledající (a pes) s neméně překvapeným (ale ne tak skvěle, jako včera) hobitem, který měl za to, že o jeho parádní jeskyni nikdo neví.

"Co tu děláte?" pokusil se Vendolín vypadat větší, než ve skutečnosti byl.

"Co tu děláš ty?" vykročila k němu výhružně Adeline s holí připravenou k rychlému magickému útoku, bylo-li by třeba.

"Tohle je moje skrýš, běžte si najít nějakou vlastní," zamračil se hobit.

"Skrýš?" podivil se Zmatmysl a rozhlédl se po stromech okolo. "Tady, uprostřed lesa?"

Mezitím se před skalkou začal dokolečka točit Sir a snažil se na sebe štěkotem upoutat pozornost.

"Teď ne, Sire, máme tady možná pachatele únosu," zarazil ho s vážnou tváří Zmatmysl.

"Jakýho únosu?" zůstal stát s otevřenou pusou Vendolín.

Najednou se ocitl povalený na zemi a zjistil, že pod krkem má opřenou magickou hůl. "Co jsi udělal s mojí ženou?!" dramatickým hlasem hřímal Estegar.

Nikdo si proto ani nevšiml, že se skalka za jejich zády začala hýbat. Kousek po kousku se velký balvan před vstupem do Vendolínovy jeskyně začal posouvat a odhalovat dvě ruce, celou svou silou zapřené do masivní žuly.

Když už byl otvor dostatečně velký, vynořil se z něj nejprve dobře známý roh, a pak i jeho hrdá nositelka, která si rozespale mnula oči.

"Co je to tu za bordel? Ani jednoho nenecháte pořádně vyspat opici..." zívla a pohlédla na přítomnou skupinku.

V odpověď se na ni upřely čtyři páry nechápavých oči (sir Prokop samozřejmě celou dobu věděl, kde jednorožka je a teď trochu trucoval).

"Alquadal!" ozvalo se ze tří úst a nechápavé "cože?" z úst čtvrtých.

Estegar přestal cloumat ležícím Vendolínem, oprášil si oblečení a nabídl naprosto vyděšenému hobitovi ruku. "Ehm, myslím, že zde došlo ke drobnému nedorozumění."

Vendolín se sebral ze země a s rozklepanými koleny se posadil na nedaleký pařez. Netušil, jak také může být Hvozd nebezpečný. "Vysvětlíte mi někdo, co se právě stalo?" hlesl.

"Alquadal, hledali jsme tě bezmála tři dny! A tys tu mezitím vyspávala opici?!" zvolala Adeline s oprávněným rozhořčením.

Další speciály z této edice naleznete níže:

Další příběhy jednorožky Alquadal pak naleznete zde:

Disclaimer: Výše uvedeným textem autorka nikterak nezamýšlí znevažovat křesťanské tradice a víru.