Tajnůstkáři
I magická manželství mají svá tajemství (Cyklus Z&A - zima 1522)
"Prostě jednou měsíčně se sebere a zmizí," rázovala jednorožka rozrušeně po místnosti.
"Alquadal, já-" začala její přítelkyně Adeline, ale neměla šanci ji přerušit.
"A jasně, řekneš mi, že je to hloupost, že o nic nejde-" rozhazovala za chůze rukama.
"Počkej, on-"
"-ale já si prostě dělám starosti a vadí mi, že přede mnou něco tají!" zakončila Alquadal svůj monolog a svalila se do křesla.
"Kdybys mě nechala mluvit, tak ti řeknu, že nemizí jen Estegar, ale taky Zmatmysl," dostala se konečně ke slovu čarodějka.
"Cože?!?" vytřeštila oči jednorožka.
"Jo. Mizí ve stejné dny a stejně jako Estegar vždycky přijde s nějakou ubohou výmluvou. Vůbec se mu to nepodobá."
"Myslela jsem, že si Estegar někam chodí potajmu prohlížet ty svoje hambatý dřevoryty a obrázky, ale jestli i Zmatmysl..."
"... tak je nejvyšší čas zjistit, co nám naši manželé tají," souhlasila Adeline.
Příležitost se naskytla pár dní poté, co napadl první sníh. Estegar se s nepřítomným výrazem rychle navečeřel, zamumlal, že zapomněl uhasit oheň pod jedním lektvarem v dílně, a chvatně vyrazil do tmy.
Alquadal na nic nečekala, zachumlala se do pláště a vyrazila za ním. Začalo opět sněžit, což sice znamenalo, že nebude tak nápadná, zase ale musela jít blíž za ním, aby jí někde nezmizel.
Mág nepřekvapivě nevyrazil do cechu alchymistů, ale vydal se směrem k řece. Jednorožka se schovávala za rohy domů, chvatně skákala za sudy nebo do postranních uliček, kdykoliv se její manžel ohlédl. Což bylo dost často. Zdál se jí atypicky obezřetný, jako by něco tušil. Jen tak tak několikrát unikla prozrazení. Nejhorší byl dlouhý most přes Hrothský záliv, kde nebylo, kam se schovat. Když se tedy mág ohlédl, jen se ležérně opřela o zábradlí, jakoby nic, a snažila se skrýt svůj roh.
Estegar šel svižnou chůzí a užíval si záplavu sněhových vloček po ponurém podzimu plném plískanic. Občas se ohlédl, jestli ho nedožene některý z jeho společníků, ale zahlédl jen nějakého opilce zvracejícího z mostu do řeky. Konečně dorazil k Mágské věži.
Zaklepal jednou krátce, třikrát krátce a jednou dlouze.
Po chvilce se pootevřely dveře a on vklouzl dovnitř.
"U dědkova kopyta, a jsem v háji!" posteskla si Alquadal, když za ním zapadly dveře.
"To zvládneme," ozvalo se vedle ní.
"Ááá! Tfuj, chceš mě mít na svědomí?!?" osopila se jednorožka na Adeline, která si právě zrušila kouzlo neviditelnosti.
"Nedramatizuj to. Zmatmysl už je uvnitř. A taky Celestýn. Každý klepal jinak, takže dveřmi to nepůjde. Ale mohli bychom to zkusit horem."
"Jako myslíš...?" sevřelo se jednorožce hrdlo a o krok ucouvla.
"Jo, vyletíme nahoru k nějakému oknu," potvrdila její nejtemnější obavy Adeline.
"To nezvládnu!" zavrtěla kategoricky hlavou jednorožka. "Nejsem pegas. Je to vysoko! A taky... vysoko!"
Když Adeline viděla, jakou hrůzu má její přítelkyně z hloubek, tak na ni raději dál nenaléhala.
"Dobře, tak já ti otevřu," vrazila jí alespoň do ruky svoji magickou hůl.
"ALARIS!" Pomalu začala stoupat vzhůru podél alabastrově bílé věže, jejíž hladké stěny se zdály být z jednoho kusu. Naneštěstí pro ni byla všechna okna zavřená. Už už se chtěla vrátit dolů, když si vzpomněla, jak cechmistr Konkláve Eru kdysi vykládal, že ve věži míval pokojík pod střechou a létal tam vikýřem. To stálo za pokus.
Po chvilce hledání objevila vikýře dva. Zkusmo do jednoho hodila sněhovou kouli.
Oslnil ji záblesk a koule zmizela.
Druhý vikýř ale chráněn kouzlem nebyl, tak k němu opatrně přiletěla a vsoukala se dovnitř.
Měkce doskočila na Eruovu neustlanou postel a rozsvitila svůj magiový krystal.
"Nechal tu teda pěkný bordel," potřásla znechuceně hlavou a vydala se k padacím dveřím. Po úzkém schodišti seběhla na ochoz kolem komnat mistra Raista a jeho ženy Reyi, dalšími dveřmi už se dostala na centrální točité schodiště uvnitř věže.
Za pár okamžiků tak mohla otevřít dole jednorožce.
"Takže - kam teď?" oklepala ze sebe Alquadal sníh.
"Asi budeme sledovat ťápoty," rozhlédla se Adeline a ukázala na mokré stopy vedoucí do sklepních pater.
Jak obě věděly, první spodní patro, určené primárně k uskladnění materiálu na pečení sušenek, obýval arcimág Nox. Bylo v něm mrtvolné ticho, což nebylo nic překvapivého, jelikož Nox byl mágem smrti. Stejně jako čerstvý arcimág Baelyx, do jehož kobky o patro níž vedly šlápoty.
Minuly pracovnu s vyhaslým krbem, před nímž ležel jeden z Baelyxových mazlíčků - nemrtvý kocour Dinger. Nezůčastněně po nich loupl okem zastřeným mázdrou, líně se protáhl a šel se napít ektoplazmy ze své misky.
Pokračovaly dál chodbou, když tu zpoza rohu zaslechly pomalé, ale těžké dunivé kroky. Opatrně tam nakoukly.
"Zatracenec?!?" vydechla Alquadal.
"To opravdu nechtějí, aby je někdo rušil," konstatovala Adeline suše. "Naštěstí to není Křivopřísežník. A má jen nějakou palici. Připravena?"
"Připravena."
Adeline se sklonila nad doutnající a zároveň ledem pokryté torzo a sebrala mu od pasu svazek s klíči.
"S trochou štěstí nic neslyšeli."
"No, já ti nevím," zapochybovala Alquadal. "Moc jsme se nekrotily a byl to kus chlapa."
"Nebuď obscénní," ušklíbla se Adeline. Potichu odemkla a pootevřela dveře. Vedly na ochoz velkého sálu, z jehož středu zaznívaly známé hlasy.
Obě přítelkyně se potichu doplížily k zábradlí a shlédly dolů.
Tam seděli kolem velkého kulatého stolu Zmatmysl, Estegar, cechmistr Celestýn a arcimágové Baelyx, Nox a Raist.
"Moment, ještě jednou," obrátil se právě Zmatmysl na Noxe. "Proč Estegar, teda slečna Harriet, nemůže do kuchyňky ke kávovaru sama? A já ano?"
"Protože tvůj Jonathan Troteville je Auditor. A jakožto na externistu se na tebe nikdo nemůže dívat blbě, že si jdeš už potřetí za hodinu pro kafe," vysvětloval trpělivě Nox.
"A co když Jonathan vezme Harriet do kuchyňky s sebou?" ozval se Estegar. "Budou napřed předstírat rozmluvu nad dokumentací, a Jonathan pak zabaví pana Dupinse, aby Harriet mohla ukrást jedno presso, cukříky a vidličku. Zmatmysle?"
"Jo, to zní jako plán," podpořil ho alchymista.
"Můžete to zkusit," pokynul Nox a malé postavičky tvořené světlem, které zobrazovaly chlápka v obleku s kufříkem a ženu s drdolem v kostýmku, se přesunuly z open space do kuchyňky k tmavé postavě tělnatého kravaťáka. "Hoď si záchranný hod na Charisma, Zmatmysle."
"Proč nemůžu použít Přesvědčování?"
"Protože Dupins má vlastnost Naduté ego. Nefungovalo by to. Jestli mi nevěříš, nalistuj si to v pravidlech Kanceláří a výtahů sám," konstatoval Nox. "Tady si prostě házíš záchranný hod."
"V pořádku, ty jsi Personální Manažer," zvedl Zmatmysl smířlivě ruce a hodil dvěma kostkami.
"Osm."
"Nalákal jsi na sebe pana Dupinse, ale nemáš jeho stoprocentní pozornost. Estegare, hoď si na Plížení." Zarachotily kostky.
"Dvacet tři! Kritikal!" zamnul si ruce mág nadšeně.
"Pěkně!" zhodnotil to Nox. "Kromě pressa, cukříků a vidličky jsi zvládl vzít i dvě sušenky. Co děláte teď?"
Obě čarodějky se na sebe jen podívaly a zase se tiše vytratily pryč.
"Popravdě, kdyby se mi Estegar svěřil, tak bych si to klidně zahrála s nimi," konstatovala cestou domů Alquadal.
"Možná právě že chtěl hrát bez tebe," zamyslela se Adeline. "Vzpomeň si, jak jsme je naposledy roznesly na kopytech, když jsme na magických zrcadlech hráli společně World of Peacecraft. Což mi připomíná - nedáme partii?"
"To je nápad! zajásala jednorožka. "Raistova žena určitě bude doma. Dámská jízda?"
Otočily se na patě a vyrazily zpět do Mágské věže za Reyou.