Svátky pokoje a míru

I nevinná procházka v Praze o adventu se může změnit v drama. (Cyklus "Máte právo nevypovídat")

Příhody popisované v cyklu "Máte právo nevypovídat" se zakládají na skutečných zážitcích našeho kamaráda a nejsou nijak přikrášlené ani zdramatizované. Vzhledem k jejich absurditě to vůbec není potřeba.

Pomalu se blížily Vánoce a vzhledem ke zkouškám jsem naplánoval jet za rodiči na Moravu. A jak jsem tak přemýšlel, jak si vyčistit o víkendu hlavu, došlo mi, že ač už v Praze studuji pár let, ještě jsem neviděl rozsvěcení vánočního stromku na Staroměstském náměstí.

Z kamarádů zrovna nikdo nemohl, ale to mě neodradilo. Vyrazil jsem tedy sám.

Stejný nápad ale mělo dalších odhadem 4 tisíce lidí.

Jakmile jsem tedy vstoupil na Staromák, pohltily mě vlny lidského moře. Byl jsem naprosto bezmocný. Dav mě postrkoval po náměstí, až jsem si připadal jako zrnko pylu smýkané Brownovým pohybem.

Konečně mě dav vyplivl do tišiny a já se mohl v klidu nadechnout a rozhlédnout.

Vydrželo to přesně 5 vteřin.

Vzápětí mě cosi chytilo za nohu a škrábalo se po mě vzhůru. Byla to asi pětiletá ubrečená holčička. Z těch pár slov mezi vzlyky jsem pochopil, že se ztratila mamince.

Hluboce jsem si povzdechl, protože ze všech lidí tady si musela vybrat zrovna mě. Ale nedalo se nic dělat. Prostě dáma v nesnázích, byť se soplem u nosu.

Hodil jsem si ji tedy na ramena a začali jsme se rozhlížet, jestli maminka není někde v dohledu. Hledání jehly v kupce sena by bylo snazší.

Ani ne 200 metrů od nás jsem ale spatřil policejní auto. Mé předchozí zkušenosti mě trochu zrazovaly, leč nebylo zbytí. Přece si ji nevezmu domů.

Ovšem ukázalo se, že dostat se ke konkrétnímu cíli v téhle mase lidí je takřka nadlidský úkol.

Těch 200 metrů jsem srdnatě zdolával asi 40 minut.

Konečně byl můj cíl takřka na dosah! Od aut s nápisem "pomáhat a chránit" mě dělilo posledních 10 metrů.

Když tu náhle se mi holčička vznesla z ramen a v příštím okamžiku jsem již ryl nosem v dlažbě s rukama za zády a čímsi tvrdým kolenem mezi lopatkami.

Poučka - vystrašená matka, přesvědčená o únosu svého dítěte, se pohybuje výrazně rychleji než běžný člověk.

Mě i holčičku posadili každého do jiného auta a začal kolotoč otázek.

"Takže vy jste se vydal podívat na stromek jen tak sám? Hm, hm. A jakpak jste se dostal k té holčičce? Hm, hm. Takže si vás sama našla, hm, hm."

Bylo poznat, že jim přijdu jako nějaký exot. Nezbývalo mi než doufat, že jsou profesionálové a vyhnou se u holčičky návodným otázkám. A že ta nebude mít příliš bujnou fantazii.

Nakonec jsem měl štěstí. Verze nás obou se shodovaly - díky za dětskou upřímnost! - a tak se mi policisté omluvili a pustili mne.

Naštěstí jim nic jiného nezbývalo, protože matka, která by se v tu chvíli mohla stát ukázkovým obrázkem pojmu hysterie na wikipedii, se nadále dožadovala neprodleného zatčení únosce.

Posilněn prožitým zážitkem jsem si s pomocí loktů začal urychleně razit cestu pryč, aby si to nakonec někdo nerozmyslel.

Od té doby by mě během adventu na Staromák nikdo nedostal ani párem volů. Raději se vždy zabedním doma a užívám si klidu a pohody mezi čtyřmi stěnami bez oken s mřížemi. Ten svařák za to nestojí.