Tak jako lístek se ze stromu snáší...

Zádomrazná povídka nikoliv z prostředí Zlenic

"Něco - ...se změnilo."

Hlavou se mi mihla vzpomínka. Středně velký dům s mírně oprýskanou omítkou žlutavé barvy, chráněný střechou ze starších oranžovohnědých tašek. Slunce, rozlévající se po větší upravované zahradě s ovocnými stromy, se odráželo v jeho oknech. Jdu po pěšině směrem ke dveřím, ve kterých už mě vítají dvě známé tváře - mé ženy a dcerky, ani ne rok staré -

"Co se změnilo?" vyrušil mě hluboký hlas muže, sedícího naproti mně, ze snění. Pohlédl jsem na jeho vizitku - PhDr. Důvěra. Musel jsem se v duchu pousmát. Tak teď budu mít každý druhý den hodinové sezení s Důvěrou. Z našeho krásného domku v Písečné, obklopeného třešněmi, hrušněmi a jabloněmi, jsem se ocitl, ani nevím jak, na policii. Vše je tak chaotické. Náš dům - vazba - a teď najednou tenhle šílený ústav plný ještě šílenějších lidí.

"Co se změnilo pane Toršovský?" opakoval svoji otázku doktor Důvěra. Byl to muž středního věku, působil klidným, vyrovnaným, důvěryhodným dojmem. Jeho hlas byl trpělivý, uklidňující, a přesto mě tentokrát definitivně vytrhl z přemýšlení a snění. Pohlédl jsem na své ruce a trochu jsem se zachvěl.

"Byly to jen drobnosti," začal jsem, "ale přesto byly svým způsobem zneklidňující. Jana byla vždycky...jako sluníčko. Byla to usměvavá žena. Milovala jahody, milovala skořicový štrůdl a nikdo ho neuměl upéci lépe než ona. Strašně ráda sedávala pod jabloní, kterou kdysi zasadil její otec, když se narodila, a četla si. Skoro každý den upekla nějakou dobrou buchtu, nebo třeba koláče - nejčastěji ty s mákem, ty jsem měl nejraději - a vždy si taky s chutí dala. Nehleděla na postavu, nestrachovala se, že by po koláčích mohla ztloustnout. Ale ani to nepotřebovala - byla fakt nádherná. V létě nejraději nosila volné, růžově květované šaty, a páskové sandále. Svoje dlouhé, zrzavé vlasy si většinou svazovala do copu. Její zelené oči zářily životem...skvěle se starala o naši Michalku - vypadalo to, že se nikdy neunaví, skoro nikdy se nerozčilovala, vše uměla řešit s klidem a úsměvem...a já ji pro to všechno fakt miloval..." sklopil jsem zrak a mlčel.

"Jaké drobnosti?" zeptal se mě doktor. Rychle jsem na něj pohlédl, a zase sklonil zrak k rukám. "Prostě...drobnosti. Občas, když upekla koláč, si ani kousek nedala. A také pekla míň než dřív. Někdy jsem ji nacházel, jak stojí před zrcadlem, a dívá se na sebe dlouhým, zkoumavým pohledem. Byla často zamyšlená - mluvil jsem k ní, a když jsem se po třech minutách zeptal, jestli mě vnímá, trhla sebou, jako když se probudí ze sna. Přestala věnovat tolik péče Michalce, spíš to začalo vypadat, že věnuje víc péče svým - "

Na dveře ordinace někdo zaklepal. Podíval jsem se na hodiny, stojící na doktorově stole. Uběhlo něco přes hodinu od chvíle, co jsem usedl do křesla v jeho ordinaci. "Dále," řekl doktor. Vešel zřízenec blázince, připraven mě odvést zpátky na můj pokoj. Doktor na něj kývnul a řekl mi: "Zatím na shledanou pane Toršovský, uvidíme se zase za dva dny, v tu samou hodinu, a pěkně mi to dopovíte." Vstal jsem, došel až k zřízenci. "Na shledanou," řekl jsem doktorovi. Zřízenec mě uchopil za paži a odváděl k výtahu. Vyjeli jsme do třetího patra, prošli dlouhou bílou chodbou až k pokoji číslo 17. Vzduch byl zaplněn šílenými zvuky - tichý pláč, hysterický smích, vzteklý řev, nesrozumitelné mumlání. Muž odemknul dveře a pokynul mi. Pomalu jsem vešel do pokoje. Dveře se za mnou dutě zabouchly a já opět osaměl v bíle vymalované místnosti. Jen já v modrém pyžamu, zamřížované okno, malé umyvadlo a záchod v rohu, bílá, jednoduchá kovová postel s matrací, malý noční stolek a v něm trocha mých osobních věcí - připomínek na chvíle, kdy byl život ještě normální.

Když je člověk pořád zavřený v jedné místnosti, je hrozně těžké určit, jak ubíhá čas. Jediné, co napoví, co je za hodinu, je jídlo, přistavené okýnkem na stolek připevněný na dveřích, popřípadě pohled z okna, který pomáhá určit denní dobu. Skutečně deprimující.

Nevěděl jsem, co dělat. Většinu času jsem seděl na posteli, prohlížel si věci, které jsem měl v malé truhličce - peněženku, fotky, různé drobnosti, které mi připomínaly moji ženu a dcerku. V noci mi dělalo hrozné problémy usnout - odevšad byly slyšet divné, až děsivé zvuky. Tak jsem jen zíral do stropu, snažil se neslyšet tichý pláč či nesrozumitelné mumlání z vedlejších pokojů, a přemýšlel jsem o tom, co bylo, i o tom, co je...hlavou se mi honily všechny možné vzpomínky a obrazy - skutečné i neskutečné. Jana s květinou za uchem, smějící se Michalka klopýtající za Brokem, jehož mahagonová srst, typická pro setry, se leskne ve slunci...přišlo mi, že trvá věčnost, než se venku rozední a pak zase setmí.

Druhého dne však byl nekonečně pomalý a neměnný tok času rozvířen zarachocením v zámku. Ve dveřích se objevil zřízenec a já jsem pochopil, že mě čeká další sezení. Vstal jsem z postele, a nechal se odvést až do ordinace. Doktor už mě očekával.

"Posaďte se," vyzval mě. Učinil jsem tak, složil ruce do klína a čekal, co se bude dít. Doktor odložil pero, se kterým do té doby něco psal, a podíval se na mě. "Posledně jste řekl, že vaše žena se již tolik nevěnovala vaší dceři, ale něčemu jinému. Čemu?" zeptal se mě.

Otřásl jsem se. Bezděky jsem si začal hrát s rukama. "Víc se věnovala svým...svým...nehtům. Ale ne stejným způsobem jako dřív. Dříve...je nechávala dlouhé, nenalakované. Ne...ne že by si je teď začala lakovat. Jen si je hodně...hodně...pilovala. Najednou měla nehty krátké, tak krátké, že jejich konce byly zarudlé, že to muselo bolet. A přesto jsem ji znova a znova nacházel, jak si ty zbytky nehtů důsledně piluje..." Hlavou se mi mihla vzpomínka, kterou jsem ale rychle opět zahnal.

Doktor si něco poznamenal. Pak se na mě podíval: "Co se dělo dál?" Pozoroval jsem obraz, co visel na zdi...byla na něm nějaká krásná, uklidňující krajinka. "Jednou v noci jsem se vzbudil, a slyšel jsem tichý pláč...byla to ona. Neodvažoval jsem se pohnout. Ten její pláč byl tak...tak plný strachu. A hrozného zármutku. Rvalo mi to srdce, ale nebyl jsem schopný něco udělat. Jen jsem ležel, a naslouchal tomu pláči. Vůbec jsem nechápal, proč pláče...postupně však pláč utichal, utichal...až utichl úplně. Už jsem jen slyšel, jak trhaně oddechuje. Ráno měla kruhy pod očima, vypadala celkově unaveněji, zničeně...byl na ní hrozný pohled." Sklopil jsem oči od obrazu ke svým rukám.

"Bylo to poprvé, co jsem ji slyšel plakat. Bohužel...bohužel ne naposled. Asi po třech dnech mě opět v noci vzbudil ten tichý srdcervoucí zvuk. To už jsem ale nesnesl jen tiše naslouchat bez hnutí. Pohnul jsem se - byla ke mně zády. Něžně jsem ji uchopil za rameno a otočil ji k sobě..." otřásl jsem se a vrátil se pohledem k uklidňujícímu obrazu. "Co jste viděl?" zeptal se klidně, ale naléhavě doktor.

"Hleděla na mě s hrůzou, jako bych ji přistihnul při těžkém zločinu. Zeptal jsem se jí, proč pláče. Hleděla na mě pořád s vyděšeným výrazem. Hladil jsem ji po rameni a ptal se jí znova, proč pláče. Ona však moji ruku odstrčila, a beze slova se ode mne odvrátila. Znova jsem si lehl, a zkusil jí pohladit. Opět moji ruku odstrčila. Řekl jsem si, že si s ní o tom promluvím druhý den." Povzdechl jsem si.

"Druhý den v poledne po obědě, když uložila Michalku, jsem za ní přišel, a zeptal se, jestli ji něco trápí. Odvrátila se ode mne a zašeptala, že ne. Položil jsem ji ruku na rameno a zeptal jsem se jí, co jí trápí. Trhla sebou. Odstrčila moji ruku, otočila se proti mně, v očích se jí zračil pro mě neznámý výraz - a zařvala: "Copak jseš hluchej nebo co?! Říkám, že mě nic netrápí, tak mě nech bejt!!!" Zůstal jsem stát jako opařený. Nezmohl jsem se ani na slovo. Ona se na chvíli zarazila, začala si masírovat spánky a šeptem mě požádala, abych ji nechal o samotě. Nezmohl jsem se na nic jiného než poslechnout. Ten den už jsme spolu skoro nepromluvili. V noci jsem se opět vzbudil. Ne ale kvůli tomu, že by plakala. Vzbudilo mě něco jiného..."

Ozvalo se zaťukání. Už mi bylo jasné, o co se jedná. Vstal jsem tedy z křesla, a rozloučil se s doktorem. Ten mě také pozdravil a pak už jen pozoroval, jak mě zřízenec odvádí k výtahu. Nechal jsem se odvést až k pokoji, kde jsem se opět ponořil do víru nečinnosti ohraničené čtyřmi bílými stěnami.

Jabloň. Její košatá koruna, slunce ve větvích, mírně se houpe v teplém vánku. Pod ní ona...pořád tak krásná. Chvěji se, aniž bych věděl proč. Pozoruji ji, jak čte. Její rysy se trochu pozměňují. Když to zpozoruji, projede mnou mráz. Skutečně se ty rysy pozměnily? Nemění se sama. Ta jabloň...zdá se mi to, nebo se její koruna více rozvětvila, přibylo více hebkých zelených listů? Pohledem se vracím. Děsím se - ano, tohle se mi nemůže zdát...je bledší a hubenější. A ta jabloň...co se to děje? Vzrůstá...každou chvíli je krásnější a mohutnější. Nechápu. Pohlédnu opět na ni. Oči má propadlé, její krásné zelené oči jsou teď hnědavě zelené jak zahnívající rybník, lícní kosti jsou zrovna tak výrazné jako u vyhublé stařeny ležící na smrtelném lůžku, vlasy jsou matné, suché, rty zvrásněné a tenké, téměř bez barvy. Její tělo! Vypadá jak člověk stižený těžkou formou rakoviny...Ne, ne, nemůžu ten pohled snést. Pohlédnu do koruny jabloně. Ten strom kvete! S hrůzou hledím na jabloňové květy. Rudé jabloňové květy! Rudé jako...

Uvědomil jsem si, že jsem se vzbudil vlastním křikem. Ležel jsem na zemi a snažil se vzpamatovat. Pak mi pomalu docházelo, kde jsem, proč tu jsem...pohlédl jsem z okna. Vidím, že venku svítá. Když pohlédnu za sebe, nacházím přichystanou snídani na stolku. Dochází mi, že jsem, asi poprvé po několika dnech, usnul. Snažil jsem se ze sebe setřást tíhu noční můry. Zvedl jsem se ze země, a šel jsem se věnovat jídlu, které na mě jako by už jen čekalo.

Seděl jsem opět v křesle. Doktor si něco zapisoval, já jsem zatím hleděl na kresbu visící na stěně. Zrovna jsem si všiml podpisu v levém dolním rohu - byla to změť nečitelných čar - a pokoušel jsem se přijít na to, co je to za jméno, když mě vyrušil hlas doktora. "Co vás vzbudilo?"

Trhl jsem sebou. Chvíli jsem nechápal, co po mě doktor chce. Vybavila se mi noční můra z toho rána. "C-c-co?" Vykoktal jsem. Doktor se na mě trochu nechápavě podíval. "Minule jste řekl, že další noci jste se opět vzbudil, ale ne kvůli pláči. Tak se vás ptám, co vás vzbudilo." Oddechl jsem si. "Aha...no...víte," zavrtěl jsem se nervózně v křesle, "hmátl jsem naslepo, abych ji objal. Ale nahmátl jsem nic. Prázdno. Okamžitě jsem se probral. Sedl jsem si na posteli, rozhlížel se po pokoji, ale nikde jsem ji neviděl."

"Co jste teda udělal?" zeptal se doktor. Znova jsem zkusil přečíst to naškrábané jméno na obrazu. Moc se mi to nedařilo, tak jsem radši pokračoval v mluvení. "Vstal jsem, a šel se podívat, jestli není v koupelně. Ale tam nebyla. Nebyla ani u malé. To už jsem se začal trochu bát. Šel jsem tedy ven, hledal jsem ji na zahradě, nikde nic. Bydleli jsme skoro na samotě, poměrně daleko od města. Kam by mohla jít? Říkal jsem si. Nakonec jsem to tedy vzdal. Sedl jsem si v kuchyni a čekal."

Doktor si opět něco zapsal. "Kdy se vrátila?" Svévolně jsem si začal hrát s vlasy. "Vrátila se až ráno. Byla bledší než dřív, přišlo mi. Hned, co vešla, jsem se jí ptal, kde byla. Ona mi ale neodpověděla. Jen si sundala zablácené boty a kabát. Zkoušel jsem se znova zeptat, ale se stejným výsledkem. Ani se na mě nepodívala a odešla nahoru. Šel jsem za ní - našel jsem ji v ložnici. Spala. Ani se nešla podívat na Michalku..." sykl jsem - tolik jsem se zabral do myšlení, že jsem si vytrhl malý chomáček vlasů. Nechápavě jsem na ten chomáček zíral, když se ozval doktor. "Stalo se to ještě někdy?"

Upustil jsem vytržené vlasy a pokračoval. "Ano - bohužel - ano. Bohužel ne jednou...asi tak dvakrát do týdne prostě v noci zmizela. Mohl jsem ji hledat, jak jsem chtěl, ale nebyla k nalezení...já nevěděl kam chodí, ale vím, že se pokaždé vracela vyčerpanější než dřív. Bledší, hubenější. Přímo se mi ztrácela před očima..." povzdechl jsem si a sklonil hlavu.

Doktor se na mě podíval přímým pohledem: "Proč jste jí neposlal na nějaké vyšetření? Proč jste nevyzkoušel vyhledat odbornou pomoc?" Trochu víc se mi nahrnula krev do hlavy, tak jsem si radši zase začal hrát s prsty, abych se trochu uklidnil. "Zkoušel jsem to...nemyslete si! Prosil jsem ji div ne na kolenou, ať se mnou jede k nějakému doktorovi, který by jí pomohl. Jenomže ona nechtěla. Prostě nechtěla. Pokaždé, když jsem na to téma začal mluvit, buď odešla, nebo se rozčílila. Docela často jsme se pak hádali." Povzdychl jsem si.

Doktor si opět něco poznamenal, nahlédl do nějakých papírů a potom zase na mě. "Na vašich fotkách byl pes...ehm...Brok. Co se s ním stalo?" Otřásl jsem se.

"Jednou v noci jsem se zase vzbudil. Byla pryč. Tak jsem šel dolů, do kuchyně, potom k domovním dveřím. Chtěl jsem se - tak jako mnohokrát, ač pokaždé zbytečně - zkusit jít podívat ven, když tu mě něco zaujalo. Domovní dveře byly pootevřené. Šel jsem blíž a zjistil jsem, že na nich jsou...takový škrábance. Kolem kliky i nad ní byly poškrábané, jako kdyby se někdo pokoušel dostat násilím ven šroubovákem. Naklonil jsem se blíž, abych si to lépe prohlédnul, když tu se mě něco dotklo..." Nemohl jsem si pomoct a otřásl jsem se. "Co?" zeptal se mě doktor, ale než jsem mu stihl odpovědět, ozvalo se zaklepání. Pohlédl jsem na doktora. Oba už jsme dobře věděli, co to zaklepání znamená.

Zase jednou noc, kdy jsem nemohl usnout. Hleděl jsem do stropu, po kterém občas přeběhl paprsek světla, jak někde venku projelo auto. V rukou jsem žmoulal krabičku, v níž jsem měl uložené svoje vzpomínky. Poslepu jsem vytáhl větší, ohmatanou fotku. Takhle ve tmě jsem nemohl poznat, co na ní je, ale vzhledem k tomu, že jsem se na ní díval snad tisíckrát, jsem to dobře věděl. Jemně jsem ji hladil a představoval si to, co na ní bylo zobrazeno. Cítil jsem, že se mi do očí proti mé vůli valí slzy, když tu mě něco vyrušilo. Byl to šepot. Rychlý, překotný, nejasný. To tady nebyla vzácnost, přesto mě to tentokrát zaujalo. Byl to šepot plný strachu, neklidu, zmatku. Naklonil jsem se blíže ke stěně, která vypadala, že mě odděluje od šeptajícího člověka. Přitiskl jsem ucho ke zdi a snažil se rozeznávat slova. "Nech mě prosím, nech mě. Proč mě pořád pronásleduješ? Já - já s tebou nikdy nechtěl mít nic společného. Už mě prosím nech...prosím...co po mě pořád chceš?!!!!" Potom už se ozvalo jen tiché vzlykání, které však najednou utichlo, naopak se zdálo, že ten na druhé straně si úlevně vydechl. Už jsem chtěl odlepit ucho od stěny, když tu ten hlas řekl: "Ty jsi se s Ním taky setkal?" Zastavilo se mi srdce. "To jsi se ptal mě?" zašeptal jsem. "Jo." Řekl ten na druhé straně. "Je ti to slyšet na hlase. Ty jsi Ho taky poznal. TY jsi Ho taky poznal! Chceš něco říct? Já vím, že tě to moc neutěší, ale On tě už nikdy nepustí. Už tě NIKDY nenechá...já to moc dobře vím. Z jeho moci se nelze vymanit..." ten na druhé straně se zase rozvzlykal. Ač jsem věděl, že je to jen pomatené šepotání s bláznem přes stěnu, zamrazilo mě. Odlepil jsem ucho od stěny a šel si zase lehnout na svoji postel. Pokoušel jsem se usnout, ale nedařilo se. Po zbytek noci jsem žmoulal v rukou svoji krabičku, a zíral do stropu.

Opět jsem hleděl do tváře doktorovi. Jako vždy si něco zapisoval do svých papírů. Vypadal zamyšleně. Když po nějaké době dopsal, podíval se na mě. Nic neříkal. Asi prostě čekal, že začnu. Nadechnul jsem se a složil jsem si ruce do klína. Snad proto, abych neviděl, jak se klepou.

"Něco se mě dotklo na rameni. Úplně mnou projelo zachvění, z toho chladného doteku. Se škubnutím jsem se otočil a narazil pohledem přímo na mrtvolně bledou tvář." Zoufale jsem se snažil udržet klepající ruce v klíně, aby to doktor neviděl. Ten si však mých rukou nevšímal. Pohlédl mi přímo do očí a zeptal se, čí to byla tvář.

"Její. Jany. Zeptala se mě, na co se dívám. Řekl jsem jí, že jsou nějak poškrábané dveře. Ona jen pokrčila rameny a řekla, že si jde lehnout. Tu jsem si uvědomil, že ať ty škrábance způsobilo cokoliv, muselo to vzbudit psa. Zeptal jsem se Jany, která byla už na odchodu, jestli neviděla Broka. Ta se zastavila, ke mně zády. Chvíli to vypadalo, že přemýšlí, potom jen řekla, že ne. Zase vykročila. Za chvíli už zmizela na schodech. Ještě chvíli jsem se koukal směrem, ve kterém odešla, pak jsem se však pohnul, a vyšel jsem ven. Volal jsem ho několikrát. Ale nic. Nakonec jsem to vzdal a šel jsem spát."

Doktor se po chvíli mlčení zeptal: "Vrátil se?" Opět jsem měl co dělat abych udržel klepající se ruce v klíně. "Ano, vrátil se. Už někdy ráno jsem ho našel na zahradě. Když jsem ho uviděl, vyděsil jsem se. Málem jsem se rozplakal, jak byl zubožený. Díval se na mě smutnýma němýma očima, plnýma strachu a bolesti. Kulhal ke mně jen po třech nohách, levou přední nohu měl několikrát zpřeráženou, nemohl na ní došlápnout. Vypadalo to, že má natržené ucho. Říkal jsem si, kdo to mohl sakra udělat. Tu jsem si všiml, že má tlamu celou od krve. Tak jsem si pomyslel, že ho asi soused zmlátil, protože mu Brok zardousil nějaké slepice. Chtěl jsem ho vzít dovnitř, že mu opláchnu tu tlamu a pak ho vezmu k veterináři kvůli té nožičce. Jak jsem ho chtěl zvednout, zjistil jsem, že ta krev na tlamě je čerstvá, dokonce mu ještě v slabých praméncích stékala po chlupech. Nedalo mi to a otevřel jsem mu tlamu. A zjistil jsem...zjistil jsem..." Sklonil jsem hlavu a snažil se zadržet slzy.

Doktor chvíli čekal a pak se zeptal, co jsem zjistil.

" Z-zjistil jsem, že má...že má...vytržený jazyk." Roztřásl jsem se, dokonce i doktor se znatelně otřásl. Pokračoval jsem. "Vypadalo to, že mu ho někdo strašnou sílou vyrval. Prostě ho vyškubnul. Obejmul jsem Bročka a choval jsem ho a utěšoval jsem ho, v duchu se sám sebe ptal, kdo mohl něco tak strašného udělat...šeptal jsem mu, že ho mám rád, a že všechno bude v pořádku. On se koukal strašně smutně, v očích se mu zračila hrozná bolest. Najednou se v jeho očích objevil jiný výraz. Jeho panenky se rozšířily, a jen tupě zíraly do místa někde za mou hlavou. Myslel jsem si, že zemřel, když tu jsem si všiml, že pořád dýchá. Projel mnou mráz. Podíval jsem se za sebe, ve směru, kam se díval." Při té vzpomínce mi projel zády ten samý mráz jako tehdy.

"Stála tam. Já vím, že je to směšné, muž se přece nemůže leknout své ženy. Ale já se lekl. Ani jsem nezpozoroval, že přišla dolů. A najednou, z ničeho nic, stála tiše za mnou. Když zjistila, že se na ní dívám, jako by nic se zeptala, co s ním je. Vykoktal jsem, že má zlomenou nohu, že ho musíme odvést k veterináři. Řekla, ať ho tam vezmu, že ona se zatím postará o malou. Přitakal jsem a ona zase odešla. Vzal jsem tedy Broka, rozložil na zadní sedačky našeho auta deku a položil ho tam. Dostali jsme se bez problémů až k veterináři. Ten však, když ho viděl, navrhnul jedinou věc...u-" vzlyknul jsem, "utracení. Prý to byla jediná možnost. Brok byl v hrozném šoku, a do smrti by se jen trápil. Byl...byl to skvělý pes..." Znova jsem vzlyknul...raději jsem umlkl a jen hleděl na své ruce.

Vypadalo to, že se doktor chce ještě na něco zeptat, když tu se zase ozvalo zaklepání. Pohlédl jsem na hodiny na jeho stole a zjistil jsem, že už je to zase něco přes hodinu, co se za mnou zavřely dveře jeho ordinace.

Pomalu kráčím po kamenité pěšině. Dům, ke kterému přicházím, má oprýskanější omítku, než jsem pamatoval z dob, kdy jsem tu naposledy byl. Vůbec to tu všechno vypadá mnohem starší, omšelejší, zašlejší, než jsem to pamatoval. Snad kromě Janiny jabloně. Ta naopak vypadá ještě vzrostlejší, hrdější, než bývala. Vzpomněl jsem si na sen, který se mi kdysi zdál - ach, to snad ani není možné, jak je to dávno - v tom bílém pokoji v blázinci.

Někdy jsem měl pocit, že už nikdy neuvidím slunce jinak než přes mříže. Měl jsem vcelku asi deset sezení s doktorem Důvěrou. Ani ne deset dní po posledním sezení si pro mě přijelo zamřížované auto a vezlo mě za vyhlídkou, že budu opět mezi normálními lidmi. Ale faktem je, že mi občas přišlo, že ve vězení jsou lidé ještě větší blázni než v blázinci. Soud byl poměrně dost rychlý, zato trest ne - měl jsem pocit, že se čas zastavil a já už zůstanu ve vězení navždy. Jednoho dne se však přede mnou brány vězení otevřely, a já vyšel ven. Ven se svojí krabičkou vzpomínek, něco málo penězi, ven do slunce, které už nemusím vidět jen přes mříže.

A tak tu stojím na pěšině a užívám si hřejivé slunce na své tváři. A přesto mě v duši mrazí tma. Přede mnou stojí ten tak známý dům s oprýskanou omítkou, zašlými taškami. Nenacházím v sobě odvahu se pohnout a vstoupit tam. Je to docela směšné, říkám si. Je to můj dům, můj někdejší domov, než se jím stal blázinec a vězení. Snažím se přemluvit k dalšímu kroku, který by mě přiblížil k tomu domu, ale zábrany jsou moc silné. Scházím tedy z kamenité pěšiny. Sedám si pod jabloň, na klín si položím krabičku s fotkami. Otevřu ji a vytáhnu tu nejmilejší, teď už pořádně ohmatanou a potrhanou. Jsme na ní všichni čtyři, já, Jana, Brok a Michalka. Usmíváme se, bylo to z dob, kdy jsme ještě byli šťastní. Prohlížím si ji, a tak jako mnohokrát mi po tváři tečou slzy. Co se to změnilo? Co se to stalo, že se to všechno tak zkazilo?

Jednou v noci mě probudil divný zvuk. Bylo to duté, pravidelné bušení. Bum - bum - bum -bum -bum...stále dokola. Nemohl jsem to poslouchat. Zvedl jsem se z postele a šel hledat zdroj toho temného, děsivého zvuku. Kráčel jsem tmavou chodbou...jak jsem se blížil k jejímu konci, zvuk zesiloval. Bum - bum - bum - bum - bum. Scházel jsem po schodech dolů, bouchání bylo zřetelnější - to tajemné bum - bum - bum - bum - teď už jsem věděl zcela jasně, odkud ten zvuk vychází. Bylo to ze šatní skříně na chodbě. Jak jsem se tam blížil, přemáhal mě strach. Zvuk mého srdce - bum -bum - bum - bum - byl rychlejší než to divné bušení ve skříni. Bum - bum - bum -bum -bum tlouklo moje srdce čím dál tím rychleji, jak moje ruka uchopila madlo na dveřích skříně. BUM - BUM - BUM -BUM! Otevřel jsem skříň. To, co jsem uviděl, mé srdce málem zastavilo. Zalykal jsem se.

Byla tam Jana - bušila pravidelně hlavou o stěnu skříně a něco si tichounce mumlala. "Jano -" zadrhnul se mi hlas. "Jano, prosím tě, pro Boha živého, vylez z té skříně!" Podívala se na mě pološíleným výrazem. "Ty nic nechápeš, nemůžu..." V tu chvíli mě popadl téměř hysterický záchvat. Cítil jsem, že i já z toho pohledu blázním...uchopil jsem ji za paži, a začal jsem jí z té skříně táhnout. "Petře prosím tě, nech mě tady - prosím! Nic nechápeš - copak jsi to nepochopil? Vždyť - vždyť..." hystericky na mě křičela. Neposlouchal jsem. Rval jsem ji za paži ven ze skříně. Bránila se, jak jen to šlo. Uchopila těžkou botu, která ležela na dně skříně, a než jsem stačil něco pochopit, ucítil jsem tupou, bolestivou ránu na levé straně hlavy...zatmělo se mi před očima, upustil jsem její ruku a nohy mě zradily. Spadl jsem na zem, znovu se mi temně zablesklo v hlavě.

Nevím, jak dlouho ta tma trvala. Najednou ticho v mé hlavě, které se zdálo, že už bude věčné, protrhl pronikavý zvuk. Ííííííííííííííííííííííííííííííííííííííííííííí! Svět konečně získal nějaké obrysy. Zjistil jsem, že ležím na zemi. Svět se pořád trochu točil. Než jsem se stačil více vzpamatovat, znova se ozval ten pronikavý zvuk - Ííííííííííííííííííííí - tentokrát však byl v půli utnut. To už jsem se plně probral. Došlo mi, že ten zvuk vycházel z koupelny. Rychle jsem se tam potácel, snaže se udržet rovnováhu. To, co jsem spatřil, mě donutilo k výkřiku.

Jana rvala naše dítě do pračky. Stál jsem jako opařený a v prvních chvílích jsem se nezmohl ani na pohyb. Měl jsem pocit, že opět omdlím. Snažila se narvat dítě do prostoru menšího, než bylo její tělíčko. U toho si něco mumlala sama pro sebe, a dál a dál se jí pokoušela narvat do bubnu, toho hrozivě malého prostoru. V rukou se jí tělíčko měnilo v nechutnou hroudu, přesto se pořád snažila. Krev stékala po pračce. To už jsem se probral z počátečního šoku. Rozeběhl jsem se k ní a hystericky se jí snažil vyrvat tu už neidentifikovatelnou masu z rukou. Řval jsem jako pominutý. V zápasu nám mrtvolka vypadla z rukou. Pohlédl jsem na svoje zkrvavené ruce. Začal jsem hystericky řvát a uhodil jsem ji. Upadla na zem, z koutku jí vyrazil pramínek krve.

Začal jsem chodit dokola po koupelně, snažil si srovnat myšlenky, ale nešlo to...nešlo to. Díval jsem se na své ruce - své ruce - celé od krve...najednou jsem ucítil další ránu. Spadl jsem na břicho. Rychle jsem se otočil na záda. Nade mnou stála Jana s lahví sprchového gelu v ruce. "Ty nic nechápeš...musela jsem ji chránit...musím vás chránit..." řekla mi s tím hrozným pohledem v očích a začala se rozpřahovat. Rychle jsem se zvedl a začal se s ní o lahev prát. Povedlo se mi jí její zbraň vyrvat. Ona se však na mě drásala dál. V hysterickém strachu jsem jí lahví udeřil vší silou do hlavy. Upadla na zem, oči se jí podlily krví, vytryskla jí znova i z úst. Snažila se zvednout, ale nemohla. Byla moc slabá. Zůstala ležet a jen těžce oddychovala.

Teprve teď jsem si uvědomil, co se stalo. Zahodil jsem lahev a kleknul jsem si k ní. Vzal jsem jí do náručí. Dívala se na mě unavenýma očima, které pomalu vyhasínaly. "Jano...Jano...já nechtěl..." koktal jsem neobratně. "Co se to stalo...prosím tě, co se to stalo...proč..." vzlykal jsem. A ona se pořád jen dívala těma vyhasínajícíma, brčálově zelenýma očima, které tak kontrastovaly z bledým, pohublým obličejem. "Petře, prosím...prosím," ztěžka se nadechla. "dávej na sebe pozor. On tě už nikdy nepustí...už nikdy tě nenechá na pokoji...chápej...já už vás nemohu chránit...Pe-"

Její oči vyhasly úplně. Rozšířené panenky se dívaly někam nade mne. Nemohl jsem se pohnout...díval jsem se na ty temné panenky...třásl jsem se...už ani nevím, jak dlouho...už ani nevím, jak jsem se vlastně ocitl v blázinci...pořád jsem jen viděl ty panenky. Ty temné panenky...

Vzlyknul jsem a odvrátil zrak od fotky. Trochu se už setmělo. Měl jsem pocit, že větve jabloně se nade mne naklonily, jako by chtěly na tu fotku taky vidět. Otřásl jsem se. Pochopil jsem, že tady už nemůžu žít. Tady už nikdy nemůžu žít. Pochopil jsem, že svoji minulost musím navždy pohřbít. Zakopat. Začal jsem rukama hrabat hlínu pod sebou. Když už jsem vyhloubil dost hlubokou jámu, položil jsem do ní truhličku s fotkami. Navrch položil tu svoji nejoblíbenější. Opět jsem se rozvzlykal. Začal jsem na truhličku hrnout hlínu. Fotka se ztrácela pod hnědými hroudami, až se ztratila úplně. Hleděl jsem na čerstvý hrob navršený pod mýma špinavýma rukama.

A tak jsem ji zakopal pod jabloní.

Proč mám pocit, že se ty větve sklonily ještě níž nad moji hlavu, jako by chtěly být svědky tohoto zvláštního pohřbu? Zvednul jsem se a pohlédl jsem do husté koruny jabloně. Projel mnou mráz - mráz šíleného, nevysvětlitelného strachu. Z čeho to jenom mám strach? Proč mám pocit, že už navždy budu mít strach??

Misit de caelo et liberavit me dedit in obprobrium conculcantes me diapsalma misit Deus misericordiam suam et veritatem suam

Starý zákon, Žalmy 56, verš 4