Slizká diplomacie
Šnečku, šnečku, vystrč růžky... (Cyklus Z&A - léto 1523)
Dny, ve kterých vás čeká nějaká velká změna nebo událost, začínají většinou zcela nevinně a běžně. Nejinak tomu bylo i tentokrát.
Zmatmysla ráno jako každý den probudila žvatláním malá Sylvie. Políbil tedy ještě spící Adeline opatrně na tvář a vyměnil dceři plenu z králičí kůže a plátna. I s ní v proutěném košíku obešel králíkárnu na dvoře a kotce v sklepním podlaží, kde obstaral zvířectvo magické i nemagické. Pak posnídal s celou svojí rodinou a přáteli, chvíli si hrál s dcerkou, a poté ji předal do péče mágu Tenzinovi, jejich cechovní chůvě. V laboratoři vyrobil dvě léčivé tinktury a jeden protijed, vyzvedl si Sylvii od Tenzina a pískaje si Tam blízko města Yulmenu vystřídal Saverana za prodejním pultem Dílny. Prostě příjemný, úplně normální den.
Načež vrzly dveře, proti Zmatmyslovi stanul goblin a on věděl, že klid je u konce. Goblin totiž vypadal naprosto nevýrazně. Průměrná výška, uši ani příliš dlouhé, ale ani krátké, nos přiměřeně špičatý, střední tón zelené kůže, neurčitě hnědá barva vlasů… Žádné mateřské znaménko, jizva nebo výrazný rys. Oblečení měl také tuctové. Nebylo na něm absolutně nic zajímavého. Kdyby běžného pozorovatele někdo požádal, aby popsal jeho vzhled, odpověď by byla "prostě vypadal jako goblin".
Zmatmysl z toho rozhodně neměl dobrý pocit. Žádný goblin totiž nechce být zapomenut, naopak chce většinou udělat dojem a snaží se odlišit od ostatních. Pokud k tomu ovšem nemá hodně dobré důvody.
"Předci s tebou, gizmí Gymire, magistře Zmatmysle, vlastníku části duše hraběte Wilhelma, bývalý sanguimante, nebo jaký oslovení preferuješ," zaskřehotal goblin bodře.
"Nechť nikdy nezemřeš třetí smrtí," pozdravil alchymista a podezřívavě si ho měřil. "Jsi velice dobře informován. Čím mohu posloužit?"
"Ani ne tak čím, ale spíš jak," usmál se goblin od ucha k uchu. "Můžu s tebou mluvit někde, kde nás nebude nikdo rušit?" Zakaboněný Zmatmysl zavolal Grizeldu, aby za něj na chvíli zaskočila a pohlídala spící dceru, a spolu s goblinem se přesunul do vedlejší místnosti, která sloužila jako přijímací salonek a kancelář v jednom. Usadil goblina do proutěného křesla naproti sobě, nalil oběma medovinu a vyčkával.
Goblin vytáhl z tašvice malou keramickou misku, vložil dovnitř skleněnou kuličku a cvrnkl do ní prstem. Kulička začala s bzučivým zvukem kroužit po vnitřním okraji misky popírajíc zákony gravitace.
"Výborně, teď nás neuslyší nikdo nepovolanej," zamnul si ruce neznámý. "Tohle je pro tebe," sáhl do záňadří a vytáhl svitek s pečetí. Zaskočenému Zmatmyslovi se při přebírání mimoděk zachvěla ruka. Ne každý den totiž jeden dostane psaní od samotného knížete.
"Tedy, je to pocta, o tom žádná," zvedl oči ke goblinovi po jeho přečtení. "Ale také velká zodpovědnost. Proč já? Určitě je tu někdo vhodnější a povolanější."
"To se neptej mě, ale starýho," vstal goblin a vytáhl z tašvice váček s magickým prachem. Vyznačil jím kruh, zadeklamoval: "VOX DE ABYSSO FULGET TENEBRIS!" a tleskl.
Kruh se vyplnil sloupcem nazlátlého tetelivého světla.
"Prosím, vstup," pokynul Zmatmyslovi. Ten sice toto kouzlo viděl naživo poprvé, ale již o něm slyšel, takže věděl, co ho čeká. Zhluboka se tedy nadechl a vstoupil do kruhu.
Rázem se ocitl v jiné místnosti. Tedy ne fyzicky, ale kolem kruhu již nebyla k vidění Alchemická Dílna, nýbrž prostorná, střídmě zařízená pracovna. Ačkoliv měl výhled trochu rozmazaný, asi jako by se díval přes sloupec vody, pracovnu bezpečně poznal, stejně jako osobu v křesle proti sobě.
"Gizmí Gymir! Rád tě vidím po tak dlouhé době živého a zdravého. Jak je to dlouho, deset let?" usmál se na něj přátelsky podsaditý prošedivělý muž. Jeho hlas měl sice drobnou ozvěnu, ale na to, že je dělila vzdálenost mnoha set mil, mu bylo velice dobře rozumět.
"Už dobrých jedenáct, pane Yurpakone," usmál se i Zmatmysl, byť mu pohled na pána z Potopené, rádce knížete Asmara a hlavu arnské diplomacie, připomněl staré rány na těle i na duši. Především na duši.
"Jak ten čas letí," povzdechl si Adrien Yurpakon. "Ale dost řečí o minulosti, přítomnost a budoucnost je to, co by nás mělo zajímat. A pro budoucnost své domoviny jsi velice důležitý."
"Já?" zasmál se Zmatmysl. "Velice si vážím důvěry Jeho Jasnosti, ale nevím, jestli jsem hoden jeho jmenovací dekret přijmout. Navíc - neměl by být arnský velvyslanec spíše u královského dvora v Galmoře, než ve vzdáleném Brožově?"
"Ano a ne. Totiž, abych ti to osvětlil," nalil si Yurpakon číši. Podle bublavého zvuku to byla yulmenská minerální voda. "V Galmoře velvyslance samozřejmě máme, je jím rytíř Roderich Tlej z Blatodolu. Jenže po zmizení královny Xelesie vládne regentská rada, takže si asi dovedeš představit, jak moc se tam pletichaří, vznikají mocenské kliky...
Roderich tam i tak odvádí skvělou práci, navíc naše prestiž stoupla poté, co jsme pomohli odrazit skendský nájezd na Polbrusko. Ale řeší se tam hlavně záležitosti lokálního významu, ač se to tak nemusí navenek zdát.
Vysoká diplomacie, vznik a zánik spojenectví… to vše se dřív odehrávalo na císařském dvoře. Nově se tím místem stal Brožov. Díky theolitu tam u vás na jednom místě najdeš vyslance ze všech pro nás důležitých zemí. A navíc mimo přímý dosah regentské rady a vyšší šlechty, s minimem dohlížejících úředníků. Co víc si přát?" Okamžik počkal, aby si mohl Zmatmysl utřídit myšlenky.
"A ty v Brožově žiješ už roky," navázal. "Jako alchymista a ranhojič sis získal renomé. Navíc máš kontakty s místními patriciji a obchodníky, zázemí a dobré vztahy s místodržícím. O theolitovém posílení jsi promlouval dokonce před samotnou královnou Xelesií! Jsi ideální pro post velvyslance."
"Navíc toho o mě víte možná víc, než vím sám, není-liž pravda, pane z Potopené?" zahleděl se na něj zkoumavě Zmatmysl.
"Nemám v plánu se tě pokoušet vydírat tvou pestrou minulostí," prohlásil Yurpakon. "Naopak. Díky ní vím, že po sobě umíš zametat stopy, protože ne vše jsem o tobě zjistil. A věř mi, že jsem vynaložil nemalé úsilí.
Nemohu taky opomenout, že jakožto půlgoblin jsi odolný vůči všemožným jedům, což je oblíbený diplomatický prostředek. A posledním tvým trumfem je hrabě Wilhelm. Jeho duši, nebo jak to teď mezi sebou máte, beru jako určité tvé vylepšení. Konečně, je to šlechtic, což ti může pomoci se pohybovat ve vyšších kruzích. Nepochybuji, že při vašem těsném soužití jsi od něj něco užitečného pochytil."
"Nejvíc asi oblibu těžkých červených vín, řekl bych. Hmmm. Kolik mám času na rozmyšlenou?"
"Bude ti stačit den? Pak už budu muset začít v jisté záležitosti podnikat příslušné kroky, ať už s tebou nebo bez tebe."
"Určitě, pane Yurpakone. Ale pokud bych to vzal, chci pokračovat i nadále ve své alchymistické i ranhojičské praxi."
"S ničím jiným jsem ani nepočítal. Dobrá tedy, Mopegyk se za tebou zastaví zase zítra dopoledne pro odpověď. Předci s tebou," mávl pán z Potopené rukou. Světlo pohaslo a Zmatmysl byl opět zpátky v Brožově.
"Pořád ještě váháš, co?" pokýval vědoucně hlavou goblin Mopegyk. "Dej si na čas, ale stejně myslím že tuším, jak se rozhodneš," zašklebil se na zadumaného Zmatmysla přátelsky. Bez dalšího řečnění si sbalil svoji bzučivou misku, nohou porušil vysypaný kruh a zmizel z Dílny.
Adeline z myšlenky, že by se její manžel měl stát navíc i diplomatem, nadšením zrovna neskákala. Nicméně dlouho do noci společně probírali všechny aspekty a nakonec došli k závěru, že v zásadě nic nebrání tomu, aby to Zmatmysl zkusil.
Oba svorně usuzovali, že Arnské knížectví není a v dohledné době nebude velkým geopolitickým hráčem. Navíc by se na celou jejich rodinu vztahovala diplomatická imunita, což po loňské aféře s vybuchujícími lidmi mohlo přijít vhod. Když tedy dalšího dopoledne vstoupil do Dílny Mopegyk, dočkal se kladné odpovědi.
"Výborně!" zamnul si ruce a vytáhl z brašny malou knížečku vázanou v černé kůži. "Tohle je jedna z takzvanejch Mirispiho knih. Každej diplomat má svoji vlastní. Je strašně těžký jí vyrobit, tak na ní dávej bacha.
Na první pohled funguje jako normální zápisník, ale jakmile na začátku a na konci depeše nakreslíš vybranej symbol, zpráva se propíše zároveň do zápisníku pana Yurpakona a po chvíli zmizí. Funguje to i opačně. Jakmile začne zápisník hřát do rukou, obsahuje zprávu. Nakreslíš svou značku a ona se ti zobrazí. Takhle si jí můžeš ještě dvakrát vyvolat, potřetí už to nejde. A pro rychlý zmizení jí prostě přeškrtneš."
"Značku si můžu vybrat, nebo je daná?"
"Kniha je úplně nová, takže to začne fungovat pro první symbol, kterej tam nakreslíš. Dobře si rozmysli, co to bude. A nikomu ho nikdy neprozrazuj, ale to snad chápeš," zašklebil se Mopegyk.
Zmatmysl se zamyslel a pak načrtl do knížečky jednu z málo známých sanguimantských run. V Brožově je dnes slunečno, napsal a znovu přidal runu. Písmenka se po pár úderech srdce vpila do stránky a zmizela.
Vzápětí ho černá kůže začala hřát do dlaní. Chvatně nakreslil runu (samozřejmě opět tak, aby ji Mopegyk neviděl) a objevil se text:
Zato v Blatvaru dnes prší. Děkuji, Gymire, za toto rozhodnutí. Během dne očekávej svůj první úkol. AY
"Tak to bude ode mě teď všecko," vydal se Mopegyk ke dveřím. "Kdybys něco potřeboval, nechej v taverně "U mámy Žáby" vzkaz, že sháníš kvůli něčemu Slimejše, a já si tě najdu. Tak předci s tebou," zamával a zmizel.
Zmatmysl zamyšleně hleděl na knížku a uvažoval, do čeho se to zase nechal uvrtat.
"Celestýne?" zastavil před polednem Zmatmysl svátečně oblečeného cechmistra ve dveřích. "Ty se teď chystáš na polední bohoslužbu Světla Svatého?"
"Ano. Copak, chceš se přidat?"
"Eh, možná někdy jindy," zavrtěl hlavou půlgoblin. "Ale chci se zeptat - bude tam taky inkvizitor Levi Hess?"
"Pravděpodobně ano. A není to inkvizitor, ale arbitr. Proč?"
"Žížala nebo dešťovka… Chtěl jsem tě požádat, jestli bys mi u něj na odpoledne nedomluvil audienci."
"No… snad, zkusím to. Co mu chceš?"
"Řekněme, že má v držení něco, co patří našemu knížeti, a já to od něj mám dostat zpátky," odpověděl Zmatmysl vyhýbavě.
"Tak já se zeptám," rozhodl se to dál nerozvádět Celestýn. Sotva za ním zapadly dveře, znovu se otevřely a vstoupil arcimág Nox.
"Zdravím, Noxi, čím můžeme posloužit?" usmál se na něj přátelsky alchymista zpoza pultu cechovního krámku.
"Buďte oba zdrávi," pochopil Nox množné číslo jinak a s mírnými obtížemi zaostřil na Zmatmysla. Jakožto mág Smrti viděl mrtvé duše a ta Wilhelmova mu ho halila do přízračného oparu, neboť hrabě byl poněkud hřmotnější postavy než vychrtlý půlgoblin. O velikosti jeho ega nemluvě.
"Jsem konečně trochu při penězích, tak jsem si říkal, že bych mohl investovat do nějakého ochranného amuletu," vysvětlil pak.
"Vyhrál jsi v kartách nebo prodal něčí orgány?" přemohla Zmatmysla zvědavost.
"Ani jedno, i když to druhé není tak daleko od pravdy," zasmál se lehce zlověstně Nox. "Stal jsem se totiž nedávno denardským velvyslancem v Brožově, a k tomu náleží i peníze na nezbytné výdaje. Zrovna jdu na dýchánek za Donem Katcheriem, svolal si všechny místní diplomaty, tak jsem měl cestu kolem."
"No to je mi náhoda!" zamnul si Zmatmysl ruce. "Já jsem čerstvě velvyslancem arnským. To bych tě mohl doprovodit a cestou probereme, jaký amulet by se ti hodil."
Don Katcherio vstoupil do jednacího sálu a rozmrzelým pohledem přelétl jednotlivé osoby. Jeho zrak se zastavil na půlgobliním alchymistovi:
"Zmatmysl, ven. Tohle je diplomatické jednání, ne zasedání městské rady."
"Já jsem nově také diplomat, Excelence, tady jsou moje pověřovací listiny," podal Zmatmysl dokumenty opatřené pečetěmi místodržícímu.
"Další diplomat…" zvedl ten jen oči v sloup a letmo zkontroloval lejstra. Pak je Zmatmyslovi zase s povzdechem vrátil, ale posunkem mu dal najevo, ať se tedy posadí.
"Takže jak je zde dobrým zvykem, přeskočíme nudné formality a přejdeme rovnou k věci," nalil si místodržící do poháru víno. "Pane von Karsberg, k mým uším se doneslo, že několik beden theolitu, které zmizely před několika měsíci i s karavanou cestou přes Divočinu, se záhadně objevilo v Lathmorském království. Máte k tomu co říct?"
"Mohu pouze konstatovat, Excelence, že k mým uším se to doneslo také," povstal Shaataz von Karsberg. "Řád Rudého draka s tím každopádně nemá a neměl co do činění."
"Rád bych vašim slovům věřil," zavrčel Katcherio a upil vína. "Nicméně mě to vede k další otázce, a to co je vám známo o použití tohoto theolitu patřícího gelreánské koruně v rámci Projektu Revenant?" upřel na mistra Řádu pronikavý pohled.
"Ne mnoho, o jeho existenci jsem se dozvěděl poměrně nedávno," konstatoval upřímně pan Shaataz.
Zmatmysl vše jen konsternovaně poslouchal. Jeho představy o zákulisních intrikách a diplomatických hrách, které očekával, se zde bortily jako domeček z karet. Brožov se zjevně i v tomto vymykal okolnímu světu. A pravděpodobně za tím stála osoba Dona Katcheria.
"Takže nejenže nepopíráte přítomnost gelreánského theolitu v Lathmoře, ale ani jeho zneužití pro účely nekromancie?!?" zúžily se místodržícímu nebezpečně oči.
"Zde je potřeba říct, že co já vím, měl tento projekt vést k poněkud jiným, ne tak temným výsledkům. Řád Rudého draka rozhodně neschvaluje oživování mrtvol," ohradil se šlechtic.
"Tak aby bylo jasno. Vyřiďte králi Nikodémovi, že zaprvé Lathmora vrátí všechen theolit, který má neoprávněně ve svém držení, a zadruhé nám předá veškerou dokumentaci k Projektu Revenant. Jinak z toho vyvodíme velmi nepříjemné důsledky.
A přátelská rada pro vás, pane von Karsberg - Řád draka by si měl ujasnit, zda bude jen slepou loutkou krále Nikodéma, nebo bude ctít zásady svého řádu.
Tak, to bychom měli. Jako další bod programu tu je-"
Místodržícího slova přerušil zvuk vzdáleného výbuchu. Z okraje Špinavé čtvrti, tedy z místa, kde byla Alchemická Dílna, se začal zvedat oblak modrozeleného dýmu. Don Katcherio jen střelil káravým pohledem ke Zmatmyslovi.
"U Gromovy spálené zadnice!" zaláteřil polohlasem alchymista. "Zastav se pak za mnou a řekni mi, prosím, co se tu ještě řešilo," sykl směrem k Noxovi, gestem se omluvil místodržícímu a prosmýkl se z jednacího sálu.
Ke Zmatmyslově velké úlevě byla budova cechu nepoškozená. Dým, který už se víceméně rozplynul, vycházel z velkého kráteru v zadní části zahrady. Na jeho okraji stál Celestýn a plísnil Grizeldu a Pavukina.
"Co se stalo?" zajímal se nyní již klidnější Zmatmysl.
"Porušili pravidlo Pěti L," zavrčel cechmistr. "Takže po asi stopadesáté - po pátém lektvaru má každý pokusný králík, který to přežil, nárok na poklidné dožití v králíkárně. Odpracoval si to, a navíc není bezpečné do nich lít nic dalšího. Je vám to po tomhle konečně jasné?" mávl rukou ke kráteru. Odpovědí mu bylo dvojí horlivé přikyvování.
"Co jste nalili do koho?" ozvala se Zmatmyslova profesní zvědavost.
"Nó, my dali upravenej lektvar na dobrou náladu Mrzoutovi," vysvětloval neochotně Pavukin.
"Když on byl na něj tak smutnej pohled, jak byl pod trvalým vlivem Marvinova lektvaru," vzlykla Grizelda. "Mysleli jsme, že by mu to mohlo pomoct."
"Chudák Mrzout. Ale tak svým způsobem jste mu možná i pomohli," podrbal se ve vousech Zmatmysl. "Už začínal mít i sebevražedné myšlenky. Včera se prokousal do skleníku k Saveranovým masožravkám a pod jednu si lehl, aby to ukončil.
Což mě vede k myšlence, že Saveran chtěl stejně vybudovat druhý skleník a chtěl ho zanořený. Takhle máme alespoň část výkopových prací hotovou."
"Alespoň něco dobrého. Za trest Saveranovi pomůžete ten skleník postavit," propustil konečně Celestýn oba kajícníky a obrátil se na Zmatmysla: "Mluvil jsem s arbitrem a udělá si na tebe čas před večerním klekáním. A myslím, že ví, co mu chceš."
Chrám Světla Svatého se nacházel skoro ve středu Brožova, proto Zmatmysla překvapilo, když ho akolyta zavedl do malé tiché zahrady, kterou od shonu města oddělovaly vysoké zdi. I tak ale byla příjemně slunná.
"Vítejte, magistře. Světlo s vámi. Čím vám mohu být nápomocen?" Arbitr Levi Hess se svým světlým vousem a nablýskanou plátovou zbrojí připomínal hrdinu z dávných legend a upřímnost a čestnost z něj vyloženě čišela. Zmatmysl proto zauvažoval, zda si jeho následující slova nevyloží jako urážku a byl jen rád, že na sebe před odchodem z cechu seslal ochranná zaklínadla.
"Děkuji za přijetí. Věc je tak trochu delikátní. Předpokládám, že jméno Samir z Arnu vám není neznámé?"
"Samir byl jeden z našich Světlonošů, paladinů, chcete-li. Osobně jsem se s ním setkal pouze jednou. Na podzim padl v boji s Temnotou. Nejen pro naši Církev je to velká ztráta." Arbitr měl hlas zvyklý promlouvat k davům a nějak zvládal vyslovovat velká písmena.
"Ano, a můj kníže mu propůjčil artefakt zvaný Oko trůnu," navázal Zmatmysl. "Je z dob Válek Temného přílivu. Každopádně byl Samirovi propůjčen pouze po dobu jeho života, pak měl být vrácen zpět knížeti. Že se tak dosud nestalo, mohu, doufám, přisuzovat jen nějakému nedopatření. Ale jeho objevení se v Brožově, který je poměrně daleko od místa Samirova skonu, spíše poukazuje na nějaký jiný důvod, proč nebyl dosud vrácen." Zmatmysl byl docela rád, že může čerpat z bohaté zásoby slovních obratů hraběte Wilhelma, sám by to takto kulantně nezformuloval.
"Je tomu vskutku tak," povzdechl si Hess. "Za běžných okolností bychom samozřejmě našemu slovu okamžitě dostáli. Naneštěstí bylo Oko trůnu při Samirovu posledním boji poškozeno a je… nazval bych to ve spícím stavu. Každopádně nemá nyní žádnou moc.
Nechtěli jsme jej vracet v takovémto zbídačelém stavu, takže jsem začali pracovat na nápravě. A ukázalo se, že zdejší magické Zřídlo je k tomu jako stvořené. Proces již běží a byl jsem zpraven o tom, že během dvou, nejvýše tří dnů bude artefakt opět plně funkční."
"Jsem rád za dobrou zprávu," uvolnil se konečně Zmatmysl.
"Nicméně jménem Světla bych chtěl požádat, zda-li by bylo možné Oko předat do vašich rukou ještě o pár týdnů později. Prokázalo by nám velkou službu při výpravě do Divočiny, kterou nyní připravujeme," dodal arbitr s nadějí v hlase. "Za Temného přílivu se proti nemrtvým velice osvědčilo."
"Hmmm, týden dva navíc už asi nehrají roli. Jen se knížeti pak už opravdu musí vrátit," rozhodl se pro vstřícný přístup Zmatmysl.
"Osobně na to dohlédnu," usmál se Hess.
Zmatmysl se rozhodl raději taktně pomlčet o tom, že za Temného přílivu zemřel kníže Herdal s Okem trůnu v rukou, a jen doufal, že arbitr bude mít větší štěstí.
"Ehm, Celestýne?" nakoukl opatrně Zmatmysl do cechmistrovy pracovny, kde ten zrovna se Saveranem řešil účetnictví. "Jak by ses tvářil na poněkud nestandardní výzkum s potenciální možností velkého zisku?"
"Já jsem pro všemi deseti!" rozzářil se Saveran.
"Má to zase obnášet vybuchující lidi?" zamračil se Celestýn.
"Ne, to ne," chvatně ho ujistil Zmatmysl. "Jde o barvu ze šneků na hedvábí."
"Cože?"
"Víš, u nás v arnských bažinách máme takové zvláštní šneky, kteří vylučují ve slizu nádhernou indigovou barvu. No a napadlo nás, že kdyby se ta barva použila na arachnirské hedvábí, tak by se dalo prodávat za úžasné peníze v Gelreánském království.
Šneků máme dost, jenže je vždycky musíš zabít, aby ses dostal ke zdroji, je to taková žláza… Jsou při tom zbytečné ztráty na životech. Tak jsem chtěl navrhnout, jestli bychom tu nezkusili přijít na to, jak dostat barvu ze šneka tak, aby zůstal naživu a zároveň jsme získali barvivo v dostatečném množství a čistotě."
"Hmmm… Gelreán je dobrý trh a šnek je určitě méně nebezpečný než ti tvoji hadi a salamandři nebo Saveranovo masožravky. A Adeline s Alquadal jako druidky určitě budou mít pár nápadů, se zvířaty to umí," souhlasil Celestýn.
"Skvělé!" zamnul si ruce Zmatmysl. "Vzorek hedvábí už mám slíbený od Argiopa, teď sem ještě dostat šneka. Obchodní společnost Rudá Liška se tvářila, že by to zvládli. Jen potřebuju povolení od místodržícího. Mohl bys mu to dát na radě k podpisu?" vytáhl ze záňadří lejstro.
"Dovoz… jednoho šneka?" zatvářil se zmateně Celestýn. "Proč ne víc? Co když při prvním pokusu pojde? Já bych vzal alespoň tucet."
"Oni dost vydrží, věř mi. Stačí jeden," mrkl na něj Zmatmysl a zmizel do laboratoře.
O pár dní později Celestýn pozoroval, jak vedle nového skleníku nechává Zmatmysl současně stavět i bytelný "chlívek". Jejich hospodyně sice před časem mluvila o pořízení prasete, ale měl sílící podezření, že mu něco uniklo.
To se potvrdilo o týden později, když zaslechl z ulice povyk. Vyšel před budovu cechu a ke svému zděšení spatřil, jak se k nim blíží vůz tažený čtyřmi koňmi a obklopený houfem zvědavců.
"Tak tady máte toho šneka, vašnosto," seskočil z kozlíku vousatý muž. "Je to ale pěkná potvora, to vám řeknu," strhnul plachtu z nákladu. Na slunci se zaleskla šnečí ulita dlouhá určitě dobrých patnáct stop.
"Zmatmysle? Můžeš na slovíčko?" zahalekal do útrob cechu Celestýn a jen s vypětím sil zachovával klidnou tvář.
"Skvělé, šnek je konečně tady!" zaradoval se Zmatmysl. "Složte ho támhle za ty vrata," instruoval vozku od Rudé Lišky.
"Co to je za monstrum?!?" uhodil na něj vzápětí Celestýn polohlasně.
"No bažinný šnek z Arnu. Á, už chápu, já ti zapomněl říct, jak je velký, co?" plácl se do čela Zmatmysl.
"No ne! To je přece bahnivka arnská, Bithynia ignea gigantica!" zjevil se vedle nich mág Estegar a oči mu zaplály vzrušením.
"Chlívek pro Ramireze je připravený," přidala se Adeline, která přišla ze dvora za vraty.
"Ramireze?!? Ono to má už i jméno? Poslyš, Zmatmysle, já-" začal Celestýn, ale přerušila ho rána, jak praskla oj povozu. Obrovská ulita se s rachotem svezla na zem. Ozvalo se další zapraštění a na víčku, nebo spíš víku do ulity se objevily praskliny. Vzápětí se ven prudce vyvalila obrovská noha a několik chapadel.
"Támhle zalez, vobludo!" pokusil se kopnutím nasměrovat šneka jeden z vozků do otevřených vrat. Vzápětí dostal ránu tykadlem, až přeletěl povoz.
"Utíkejte!" zařval druhý, vousatý vozka a rozběhl se pryč jako o život. Dav kolem zachvátila panika. Lidé do sebe začali v úzké ulici vrážet a šlapat po sobě.
Zmatmysl doběhl k odhozenému muži a odtáhl ho do bezpečí chodby cechovního domu.
"Má štěstí, jenom otřes mozku a zlomená žebra," konstatoval spokojeně po jeho ohledání.
"Tomu říkáš štěstí?!?" otočil se na něj nevěřícně Celestýn.
"Ano, tenhle šnek dokáže úderem tykadla srazit rytíře z koně a zabít ho," prohlásil Zmatmysl, jako by se nechumelilo.
Celestýn otevřel ústa k poznámce, ale zase je zavřel. Teprve teď mu došlo, co myslel Zmatmysl těmi zbytečnými ztrátami na životech při zabíjení šneků.
"Co budeme dělat teď?" zeptal se nakonec.
"Improvizovat," odvětil Zmatmysl prostě a vyběhl před šneka. "Héj! Tady!" vzápětí jen tak tak uskočil útoku tykadla. Povedlo se mu ale získat šnekovu pozornost. A ukázalo se, že ten zatáčet příliš rychle nezvládá.
"Saverane, vystřídej mě! Něco mě napadlo!" houkl po třech obrátkách a vběhl do nitra cechu. Původně chtěl pověřit Estegara, neboť měl v živé paměti jeho slavné útěky z dosahu nebezpečí, ale ten už stihl prozíravě zmizet.
"Co je to tu za virvál?" objevila se v ulici dvojice hlídkujících gardistů, které přilákal hluk. Chvilku se snažili zorientovat v nepřehledné situaci, pak to ale vzdali. Nicméně pochopili, že jde o splašené a nebezpečné zvíře. Jeden proto zkusil přibodnout šnekovu nohu k zemi kopím.
Vyšlehl oheň a jen díky Adelininu pohotovému kouzlu mohl gardista vděčit za to, že se nestal živoucí pochodní.
"Ono to chrlí oheň?!?" zbledl Celestýn, zatímco vedle stojícímu mágu Tenzinovi se tvář roztáhla do širokého úsměvu.
"Opovažte se mu ublížit!" křikl na gardisty právě se navrátivší Zmatmysl a výhružně mával nad hlavou loutnou. "Je to vzácné zboží!"
"Chci okamžitě vidět povolení k držení!" křikl ohořelý gardista.
"To pro něj mám vážně jít do kanceláře teď hned?!?" podíval se na něj nevěřícně Zmatmysl, vzápětí se ale začal soustředit na šneka, protože se dostal do jeho zorného pole. Odkašlal si a hrábl do strun.
Šnek ztuhl v půlce pohybu. A pak se po pár vteřinách, kdy nikdo napětím ani nedýchal, začal vlnit do rytmu hudby.
"Vyšlo to…" vydechl napůl nevěřícně Zmatmysl a v duchu děkoval tomu, že si tenkrát od toho švorcového barda nechal zaplatit za ošetření výukou hry na loutnu. Pomalu začal couvat do vrat na cechovní dvůr. Šnek ho v jakémsi tranzu poslušně následoval.
Za pár minut byl již klidný jako beránek ve svém chlívku a ulice kolem cechu se vrátila ke svému běžnému shonu. Konečně, v Brožově se něco podobně bizarního dělo každou chvíli.
"Tak jak si vedeme? Postoupil někdo z vás?" zahájil schůzku šnekařů několik dní nato Zmatmysl.
"Dobrá zpráva je, že hudba opravdu funguje, takže jsme se zatím obešli bez zranění," ujala se slova Adeline. "A Ramirez prospívá. Objektivně vzato mu nic nechází a ulita mu přibyla tak na palec. Ale modrého barviva je ve slizu pořád stejně málo."
"Zkoušeli jsme s Adeline a Saveranem různé kombinace stravy, ale zatím jsme nepřišli na nic, co by fungovalo," pokrčila rameny Alquadal.
"Ehm, já jsem bádal v univerzitní knihovně," odkašlal si Estegar, "a procházel jsem bestiáře i cestopisné svazky. A našel jsem pár zajímavých skutečností. Věděli jste třeba, že postrach magických záhonků stázovka pruhovaná, Helix incorruptibilis, se dokáže uvést při ohrožení do stavu stáze na neomezenou dobu a lze ho zlikvidovat jen ze zálohy na dálku mrazivým kouzlem? Fascinující! Bahnivkou arnskou se ale zjevně nikdo systematicky nezabýval, ani zvyšováním sekrece slizu u plžů obecně."
"Takže pokrok veškerý žádný," povzdechl si Zmatmysl. "I když - Tenzinovi se podařilo vylepšit postup extrakce barviva ze slizu, takže výtěžnost je teď dvojnásobná."
"Zajímavé, jak? Zahřál jsi to na vysokou teplotu, Tenzine?" otázal se Estegar.
"Aaach, už zase! Pokaždý, když dělám nějakej experiment, tak si všichni hned myslí, že zákonitě použiju oheň! To je urážlivý! Jenom proto, že jsem mág Ohně a měl jsem pyromanický sklony, tak-" rozohnil se malý mág.
"No tak promiň!" zvedl Estegar zaskočeně dlaně v obranném gestu. "A cos tedy použil?"
"Ehm, no, využil jsem k separaci frakcí vyšší teplotu," ošil se Tenzin. "Ale to je vedlejší, jde o princip!"
"Zmatmysle?" nakoukl do místnosti Saveran. "Mohl bys? Jeden z mých krajanů by rád slyšel tvůj názor coby vyhlášeného ranhojiče."
Půlgoblin nelenil a využil příhodné záminky zmizet z možné počínající hádky.
"Zdravím vás, magistře! Děkuji, že jste si na mě udělal čas," pozdravil Zmatmysla bodře statný brunet, ve kterém poznal Svena de Neuville, rytíře Řádu Ingardonských rytířů a zároveň velvyslance nedávno vzniklé Ingardonské federace.
"Předci s vámi, sire, co mělo tu čest si do vás kousnout?" kývl Zmatmysl k rytířovu zafačovanému předloktí. Skrze obvazy lehce prosakovala čerstvá krev.
"Popravdě nic, trochu jsme se rozvášnili při jednom názorném výcviku noviců," odvětil rytíř a jakoby mimoděk si pohrával s přívěskem na krku. Zmatmyslovi došlo, že to bude obdoba Mopegykovy misky s kuličkou. Jeho další slova to vzápětí potvrdila: "Ale připadalo mi to jako dobrá záminka se s vámi vidět."
"Nechte mě hádat, sire - situace na Severu?"
"Víceméně. Jak detailně jste informován, magistře?"
"Dost na to, abych věděl, že válka mezi Skendskými državami a Řádem je na spadnutí," nalil Zmatmysl Svenovi kalíšek ranhojičského lihu a doředil ho trochou vody.
"Ano, Skendi velice stojí o Gottské knížectví a my jim ho nehodláme přenechat bez tvrdého boje," pokýval hlavou zachmuřeně rytíř.
"Co ale chcete ode mne? Jsme přeci jen dost daleko od centra dění."
"Kníže Asmar dal na podzim jasně najevo, na čí stranu se kloní, když jste pomohli Gelreáncům odrazit skendský pokus obsadit Polbrusko. Doufali jsme tak ve vaši pomoc proti Skendům výměnou za dodávky potravin. Vaše země není příliš úrodná."
"To je ještě mírně řečeno," ušklíbl se půlgoblin. "Takže kníže by mohl souhlasit, je to pragmatik. Ale stále nechápu, proč to řešíte přese mě?"
"Posily do Gotty řešíme přímo na Severu," potřásl hlavou Sven. "Já jdu za vámi s otázkou, zda má smysl žádat o pomoc i proti Lathmoře.
Totiž, současně bojujeme i na druhé straně Doreánské zátoky s vojsky krále Nikodéma. O našem spojenectví s osenskými a bergenskými trpaslíky určitě víte. A Bergen je již několik měsíců obléhán lathmorskými vojsky. Popravdě, nevypadá to růžově, ale drží se.
Jenže díky Projektu Revenant Nikodém konečně zlomil odpor trpaslíků ve Chmurných vrších a uvolnil si tak posily k útoku na Bergen. Již jsou na cestě.
Jsme tak postaveni před složitou situaci. Pokud stáhneme jednotky z Gotty, přijdeme o knížectví. A když je tam ponecháme, Bergen pravděpodobně padne."
"Rozumím. Vlastně nerozumím," podrbal se Zmatmysl zamyšleně ve vousech. "Chápu poslat arnskou armádu podpořit Gottu. Ale Bergen? Proč?"
"Samozřejmě by bylo jednodušší využít arnské síly v Gottě a uvolnit tak naše vlastní jednotky pro Bergen. Jde ale o to, že Bergen se nachází v ústí řeky Lonry a v jednom úseku terén velmi připomíná arnské bažiny. Chtěli bychom tak využít momentu překvapení. Útok z bažin Nikodém očekávat nebude, naše ani bergenské jednotky by tam nemohly těžit ze svých výhod. Naproti tomu zelenokožci…" usmál se Sven nevesele.
"... mohou vychýlit misku vah ve prospěch Bergenu," svitlo Zmatmyslovi. "A mě se ptáte, zda by to šlo, protože orci a trpaslíci se často navzájem nesnáší."
"Ano. Vy jste, magistře, znalý poměrů, ale zároveň nejste úzkoprsý a máte přátele i mezi trpaslíky. Proto se vás ptám, zda je pravděpodobné, že by arnští orci a goblini byli ochotni bojovat po boku, nebo spíše ku prospěchu trpaslíků."
"To je zapeklitá otázka. Ale ještě za císařství jsme dokázali najít společnou řeč a obchodovat se skendskými trpaslíky, takže věřím, že ano. Ne všichni budou nadšení, ale pokud z toho bude koukat pro orky dobrý boj a věhlas… Navíc goblini jsou od přírody škodolibí, pokud to podáme, že je trpaslíci potřebují, budou nadšení a půjdou do toho, jen aby viděli výrazy trpaslíků.
Spíš mě trápí cesta. Když si vybavím mapu, tak se tam přeci nemohou dostat z Arnu včas."
"Naše lodě jsou rychlé a mají obrovskou přepravní kapacitu," prohlásil Sven s hrdostí v hlase.
"Tak na to zapomeňte!" zakroutil Zmatmysl rezolutně hlavou. "Slaná voda je pro zelenokožce tabu. Na moře se nevydal žádný z nás už dobrých čtrnáct století. I orčí císaři Zlatozeleného chanátu, i když to znamenalo nechat uniknout elfy na ostrovy. Není žádná možnost, jak by-" pohlédl mimoděk z okna a zarazil se. Přes Čisou zátoku právě přilétala do Brožova vzducholoď Bachratá Betty s nákladem Prachoroše.
"Hmm, možná by tu přeci jen jedna varianta byla," otočil se zamyšleně zpět na rytíře. "Ale budete muset být hodně přesvědčiví a vaše nabídka opravdu štědrá."
Zahrádka u roubené chaloupky nedaleko městských hradeb byla plná rostlin, až z toho Zmatmyslovi přecházel zrak. Jako ranhojič a alchymista byl v bylinkách poměrně zběhlý, ale tady si musel přiznat, že určitě víc jak polovinu nezná jménem a čtvrtinu nikdy v životě neviděl. Navíc mu přišlo, že část z těch známých kvete mimo svůj běžný vegetační cyklus. Každopádně bylo jasné, že je na správné adrese.
"Buďte pozdravena, paní. Vy musíte být Melica," pozdravil postarší paní s drdolem oblečenou ve vyšívané vestičce a dlouhé zelené sukni, která právě vyšla ze dveří.
"Nevím, jestli musím, ale jsem," usmála se. "Co tě sem přivádí? Podle vzhledu soudím, že jsi alchymista."
"Pravdu díš. Jsem Zmatmysl, z cechu, a řeším problém se šnekem."
"Áha. Stázovky pruhované?" nadzvedla bylinkářka vědoucně obočí.
"Kdepak, trochu cizokrajnější a složitější problém," zavrtěl hlavou půlgoblin.
"Tak pojď dovnitř a probereme to nad heřmánkovým čajem."
Jeden hrníček na popsání celého problému nakonec nestačil, ale u druhého již byla Melica plně v obraze.
"To je zapeklitá věc. A zkoušeli jste už všechno, co bych navrhla jako první."
"Už si vážně nevíme rady," rozhodil bezradně ruce Zmatmysl. "Ani v Neobvyklé květeně brožovské od Aberforta Kořenáře jsme nenašli nic, co by fungovalo. Ale pořád se nevzdávám naděje, že existuje nějaká bylinka, která by našeho šneka povzbudila k větší sekreci. Nejspíš ale bude muset být magická."
"Hmm, něco mě teď napadlo," vstala Melica energicky a vytáhla ze své knihovny velký herbář vázaný v kůži. "Kde to jenom… tady!"
V knize se skvěly vylisované tuhé dlouhé listy, ze kterých vyrůstal červený klas připomínající proso.
"Slimačka, Fucus etheostoma, léčivá bylina vhodná pro…" četl Zmatmysl.
"Tahle bylina má velkou sílu a skvělé účinky, ale je hodně vzácná. Pro růst totiž potřebuje velmi specifickou kombinaci půdních složek, která se nedá na zahrádce nijak napodobit," zavrtěla hlavou Melica. "Ale proč jsem si na ní vzpomněla - je velice oblíbená u slimáků, dalo by se říct, že se po ní můžou utlouct. I to jí dělá vzácnou, často zničí všechny rostlinky, ještě než stačí pořádně vyrůst. Být vámi, zkusila bych se po ní poohlédnout."
Sehnat slimačku se však ukázalo být tvrdým oříškem. Během jejich marné snahy se zvládla dokonce vrátit výprava Světlonošů z hlubin Divočiny.
Ovázaná rána na hlavě a ruka na pásce dávaly tušit, že minimálně pro arbitra Hesse nebyla zrovna procházka růžovou zahradou.
"Světlo s vámi, magistře," oslovil přesto vřele Zmatmysla. "Jsem rád, že nakonec můžu dostát našemu slovu a předat vám Oko trůnu." Po těch slovech zdravou rukou otevřel krabičku na svém stole a vyndal z ní tak dva palce velké oko vybroušené z jakéhosi drahokamu, kolem kterého s tichým bzučením rotovalo několik obručí ze zlatých drátků. Celý artefakt se vznášel ve vzduchu nad arbitrovou rozevřenou dlaní.
"Nádhera," vydechl půlgoblin ohromeně. Slovní popis absolutně nepostihoval sílu, která z artefaktu vyzařovala.
"Musím říct, že mi Oko zachránilo život, když jsem v boji skončil na chvíli v bezvědomí," dodal ještě arbitr a vrátil jej zpět do krabičky, kterou předal Zmatmyslovi. "Takže mé díky vám a knížeti jsou dvojnásobné."
"V tom případě jsem opravdu rád, že jsem nesmyslně netrval na okamžitém vrácení," usmál se půlgoblin.
"Hej, vašnosto, nesmilovali by se nad mrzákem?" zachrchlal na Zmatmysla cestou od arbitra jednonohý žebrák a odplivl hlen do prachu ulice. Ten nepřítomně vytáhl z tašvice fufeň, hodil mu ho a pohroužen v myšlenkách chtěl pokračovat v cestě, když mrzák tiše promluvil Mopegykovým hlasem:
"Dostal jsem tvůj vzkaz. Co potřebuješ?"
Zmatmysl se zarazil a znovu si ho prohlédl. Takhle vymazlené kouzlo na změnu vzhledu už dlouho neviděl. Pak začal předstírat hledání drobných a v rychlosti špiclovi vyložil, co potřebuje.
"To je takovej problém sehnat bylinku?" podivil se Mopegyk upřímně.
"Nevěřil bys jaký. Už dva týdny rozhazuju sítě a zaplatil jsem několik stříbrných, ale ani přes temné druidy jsem žádnou nesehnal. Snad budeš mít větší štěstí."
"Zkusím svoje kontakty," sykl goblin. "Děkuju, blahorodí, bohové vám to oplať!" rozloučil se ještě chraplavě, protože se na doslech objevila hlídka městské gardy.
O čtyři dny později se u dveří cechu objevila hobitka a donesla košík čerstvě natrhaných slimaček jako pozornost pro Zmatmysla za vyléčení jejího muže. Jen on věděl, že žádného hobita v poslední době neléčil, takže za tím bezpečně poznal Mopegyka. Ostatní se nad tím naštěstí ani nepozastavili, protože je ovládla experimentátorská horečka.
Za doprovodu loutny donesl Saveran, oblečený pro jistotu v ochranném obleku ze surové hověziny, okamžitě slimačky Ramirezovi. Obří šnek se na ně vrhl s nevídaným apetitem a o pár hodin později již nesl Zmatmysl vědro sytě modrého slizu Tenzinovi k dalšímu zpracování. Ještě toho večera se všichni mohli těšit z pohledu na krásné modré hedvábí.
Dalšího rána tak Zmatmysl vstupoval do magického kruhu se skoro až euforickým pocitem.
"Předci s tebou, Gymire!" uvítal ho zjevně také dobře naladěný pán z Potopené. "Gratuluji k úspěšnému výsledku bádání. Tak se pochlub."
"I s vámi, pane Yurpakone. Tady je vzorek modrého arnského hedvábí."
"Krása, to se bude v Gelreánu líbit," pokýval uznale hlavou šlechtic. "Takže musíme pro šneky sehnat dostatečné množství nějaké bylinky?" ujišťoval se vzápětí.
"Ano, slimačky. Je vzácnější, ale měla by růst i v Arnu. Ukázalo se, že po ní šnekovi žláza dokonce nateče tak, že se dá vyloženě dojit! V barvivu je tak jen minimum slizu a kolega Tenzin navíc přišel na způsob, jak je od sebe oddělit. Přesný postup vám pak pošlu knihou."
"Perfektní. Kníže bude spokojen. A jak dopadlo jednání s Arachniry?"
"Ukázalo se, že hedvábí prodávají jenom přes Dahirský emirát, ale zatahal jsem za pár nitek a povedlo se mi domluvit velice slušnou dohodu s obchodní společností Rudá Liška. Jsou schopni pravidelně dovážet hedvábí až do Pahavy a za velice příznivou cenu."
"Já věděl, že naverbovat tě je dobrý tah!" vyloženě se rozzářil Yurpakon. "Škodní nebudete, z toho hedvábí samozřejmě dostanete svůj podíl."
"Jste v podivuhodně výtečné náladě, pane," podíval se na něj podezřívavě Zmatmysl.
"Aby taky ne," zamnul si ruce Yurpakon. "Knížecí pokladnici konečně trochu zaplní peníze z prodeje hedvábí a Oko trůnu se po letech vrátí domů. Zatím si ho ještě nech u sebe a pošli ho až s příští chráněnou karavanou. Mopegyk ti řekne, až ji bude vypravovat.
No a ten tvůj nápad vyslat do Bergenu vzducholodě měl také úspěch," pokračoval knížecí rádce. "Sice vznikly nějaké zmatky, protože do jeho blízkosti vyslali jakýsi vzdušný koráb i Kaladorci a spletli si je, ale naše vzducholodě nezanedbatelně přispěly k porážce Lathmorské armády. Král Nikodém dnes podlehl nátlaku a podepsal nejen dočasné příměří, ale i svou abdikaci," dodal škodolibě. "Vypadá to, že válka by tak mohla být u konce."
"Tak snad nám budou bohové nakloneni a opravdu zavládne mír," zadoufal Zmatmysl a myšlenky se mu zatoulaly k pár pochybným substancím, které se už nějakou dobu marně pokoušel získat přes pašeráky z odříznutého Bakroshe. Třeba se na něj konečně usměje štěstí.
"Vážně bych měl jít spát," řekl už poněkolikáté Zmatmysl sám sobě a mohutně zívl. Nastala hodina mezi psem a vlkem a jemu se nad Mopegykovou zprávou klížily oči. Přesto si ji ale začal číst ještě jednou.
V poslední době začal při tvorbě amuletů z astrálu slyšet naříkavé hlasy zjevně mučených dětí. A nebyl sám. Podle zvědových informací se mezi brožovskými alchymisty šuškalo, že někdo unáší děti do Hvozdu a provádí tam na nich mutace. Jejich utrpení zjevně prosáklo až do astrálu a začalo je negativně ovlivňovat při práci.
Což rozhodně nebyl jediný důvod, proč to řešit. I jako bývalý sanguimant měl Zmatmysl své hranice a pokusy na mláďatech a dětech byly daleko za nimi.
Měl pocit, že mu mezi prsty neustále proklouzává nějaký střípek informace, ale únava ho nakonec zcela přemohla a začal nad lejstry klimbat.
Nemohl si tedy všimnout maskované postavy v tmavě červeném, která neslyšně vyhákla zvenku okno a tiše skočila do jeho pracovny. Ve svitu svíček se zaleskla dýka.
Vzápětí se ozval bzučivý zvuk a prudce se otevřela krabička na půlgoblinově stole. Postavu oslepilo jasné světlo a Zmatmysl se s trhnutím probral kvůli třeskotu skla, jak ohromná síla prohodila nájemného vraha oknem ven až na dvůr. Ozvaly se další tříštivé zvuky, jak propadl střechou nového skleníku, a bolestivý řev, který náhle umlkl.
"Musím ráno Saveranovi říct, že jeho masožravky už jsou nakrmené," zabručel si Zmatmysl pro sebe, vrátil Oko trůnu na své místo a vydal se klopýtavě do ložnice. Kdo to byl bude zjišťovat teprve až se pořádně vyspí, protože všechno má svůj čas.