Slasti a strasti mladého archeologa
Brožov a jeho okolí jsou zlatou žílou pro archeologický výzkum. (Cyklus "Tři děvy brožovské" - léto 1519)
"Tak s tímhle je to opravdu všechno, co tu máme k záhadným Archeognomům, doktore Albatrio," položil Daniel Magru, brožovský knihovník, poslední tucet pergamenů na stůl vedle hromady, která tam již ležela. "Nenechte se ale mýlit. Vypadá to sice obsáhle, ale většina jsou jen teorie a bohapusté dohady. Ověřených informací je tam pomálu."
"Zhodnocení už nechte laskavě na mě," pronesl odměřeně důstojně působící bělovlasý učenec a posunul si důležitě na nose brejličky. "Studiem kultur z dob před Pádem Starých bohů se zabývám už víc jak třicet let, takže snadno poznám rudu od hlušiny."
Knihovník jen pokrčil rameny a nijak to nekomentoval. Už si na tyhle nafoukance zvykl. Co se Brožov loni oficiálně připojil ke Gelreánskému království, začalo se to tu hemžit všemožnými učenci z proslulé Galmorské univerzity. Konečně, ta brožovská vznikla teprve před pár lety, ale měla velký potenciál díky poloze a blízkosti ohromného magického Zřídla. Takže se galmořané rozhodli konkurenci buď poškodit, nebo alespoň vykrást. Akademická džungle je nelítostná a přežijí jen ti nejsilnější a bezskrupulózní.
"Ty, Gulgo," mávl rukou doktor Albatrio na jednoho ze svých asistentů. "Projdeš všechny svitky a roztřídíš a označíš je podle témat. Architektura, mechanická zařízení, magie, alchymie… Můžeš začít." Asistent rychle přikývl a dal se chvatně do práce.
"A ty, Stefane-" obrátil se po krátkém zamyšlení na druhého asistenta.
"Samuel," opravil ho asistent.
"A ty, Stefane," ignoroval ho okázale Albatrio, "zmapuješ archeognomské stavby v okolí Brožova. Chci mapu a stručné, leč výstižné popisy. Za tři dny to chci mít tady na stole."
"Ehm, mohl bych dostat nějaké peníze na najmutí místního průvodce? Abych nehledal naslepo. A možná i nějakého ozbrojence. Slyšel jsem, že v okolních lesích-"
"Dost!" přerušil ho rázně učenec. "Tady máš dva stříbrné na průvodce. Ale to spíš proto, že nevěřím tvému orientačnímu smyslu. Je to spíš nesmysl. A povídačky o příšerách mě nezajímají. Jsi mladý a statný," loupl okem po jeho hubené postavě," takže si určitě poradíš. Marš a žadné výmluvy! Máš tři dny."
"Proč jsou tak smutný, mladej pane?" neudržel svou zvědavost na uzdě nakonec hospodský Palindrom.
Samuel totiž seděl v hospodě "U Plaváčka" většinu večera a zasmušile ucucával své první, a zjevně i poslední pivo. Párkrát se zvedl a zkusil se na něco optat nějaké skupiny dobrodruhů, ale ti ho vždy rychle vypoklonkovali. Jednou mu dokonce vychrstli pivo do tváře.
"Ale, taková lapálie," rozhovořil se Samuel. "Pracuju pro jednoho učence z Galmory a potřeboval bych projít a zmapovat okolí města kvůli Archeognomům. Takže sháním průvodce. Jenže jsem na to dostal tak málo peněz, že se mi tu všichni vysmáli."
"Jo ták, Prvolidi," pokýval hlavou vědoucně Palindrom. "Ty tu svýho času zajímali hodně lidí. I nějakej poklad se tu prej našel. To teda bylo ještě předtím, než jsem sem přišel, ale pamětníků vochotných vo tom mluvit by našli habaděj.
Hmm, ale s průvodcem, to bude jinačí voříšek," podrbal se hostinský na bradě. "Ve vokolí se to teď hemží faunoformama, tak se nemůžou divit. To je vo kejhák.
Ale možná bych přeci jen věděl. Zkusej támhletu čarodějku v rohu. Mágové tu mívaj hluboko do kapsy, tak třeba na to kejvne."
Samuel poděkoval, párkrát se zhluboka nadechl, kopl do sebe zbytek zvětralého piva a vyrazil k čarodějce. Bez rady hostinského by na to ani nepomyslel. Osamoceně sedící tmavovlasá elfka, které si samozřejmě všiml, se totiž tvářila celý večer dost rozladěně, až nasupeně.
"Ehm, omlouvám se, že vyrušuju, vzácná paní," začal Samuel uctivě. "Měla byste na mě chvilku?"
Čarodějka zvedla oči od malé knihy, tázavě nadzdvihla obočí a gestem ho pobídla, ať pokračuje.
"Jmenuju se Samuel Schwarts a jsem asistent doktora Filiberta Albatria d´Rochers Tordus, významného učence z Galmorské-"
"Zkrať to. Co po mě chceš?" skočila mu do řeči.
"Potřebuju zmapovat archeognomské artefakty v okolí Brožova a mám na to jen dva stříbrňáky," vysypal ze sebe Samuel na jeden nádech a napjatě čekal.
"Ses posral, ne?" štěkla na něj, až instinktivně o krok ucouvl. "Za dva stříbrný?!? S plným Hvozdem faunoformů? Padej, než tě uřknu!"
Samuel sklopil hlavu a šoural se pryč.
"Počkej!" zavolala na něj po pár krocích už méně příkře. "Něco mě napadlo. Máme dvě zakázky blízko míst, kam potřebuješ. Když nás doprovodíš a hlavně nás nebudeš zdržovat, tak ty dva stříbrný stačit budou."
"Já - teda - moc děkuju, paní, já -" koktal Samuel.
"Paní si nech od cesty," ušklíbla se. "Jsem Eressiel Heamos. Ráno tě čekám u městský brány, vem si věci na spaní v lese. A teď se pakuj," vrátila se zase ke své knize a sklenici vína.
Samuel pro jistotu čekal u brány už před rozbřeskem. Nervózní mladík samozřejmě neušel pozornosti gardy, takže ho prošacovala a podrobila výslechu jak noční hlídka, tak ta ranní, která ji vystřídala a kontrolovala trhovce přicházející do města.
Kolem deváté hodiny se konečně objevila Eressiel a doprovázela ji nadmíru podivná žena, jakou Samuel ještě v životě neviděl. Vysoká dva metry s blankytně modrou kůží a platinovými vlasy, ze kterých vyrůstaly zakroucené rohy. Těsné šaty s rozparky až do půli stehen zdůrazňovaly její ztepilou postavu tvaru přesýpacích hodin.
"A hele, Arunis," dloubl loktem jeden z gardistů do druhého, jakmile ji spatřil. "Tak co, kolik chudáků jsi v noci zničila, poběhlice?" zavolal na ni přátelsky.
"Víc než ty zvládneš za večer piv, Ignáci," zavrněla Arunis, smyslně ho pohladila po tváři a něco mu pošeptala, až zrudl. Pak na něj mrkla a dohnala Eressiel, která mezitím drapla za kabátec zkoprnělého Samuela a táhla ho směrem k mostu přes řeku Hroth.
"Tak tohle je ten koloušek, co nás bude doprovázet?" objala Arunis okamžitě Samuela kolem ramen. "Kolikpa ti je?"
"De- devatenáct," polkl Samuel, který se začal topit v jejích černých očích bez zorniček.
"A už jsi někdy spal se ženou?"
Samuel zrudl až po kořínky vlasů, před odpovědí ho ale zachránila Eressiel.
"Přestaň blbnout, Ari," zavrčela. "Už takhle kvůli tobě máme zpoždění."
"Tak pardon, že jsem si dopřávala do zásoby," urazila se naoko Arunis. "Příště vysaju tebe," vyplázla na elfku jazyk. Na konci byl mírně rozeklaný. Ta jen zvedla oči v sloup a nevšímala si jí.
"Promiňte, že jsem tak smělý, ale… co jste vlastně zač?" osmělil se po chvíli Samuel s otázkou, která ho trápila.
"Ty jsi vlastně z Galmory, že ano? Tak to jsi ještě žádného astrála nejspíš nepotkal. Většinou se totiž do vašeho světa dostaneme omylem, jako v mém případě, v blízkosti magických Zřídel. A vy v Galmoře žádné velké nemáte.
Jinak já jsem Arunis Al-Núti ben Tahaza, léčitelka a kněžka bohyně Kaarmeitie, a pocházím z jedné ze sousedních sfér, konkrétně Sféry elementární pláně vody."
"Aha, sférická cestovatelka. Mělo mi to dojít. Ale myslel jsem, že astrálové tu nedokáží přežít dlouho," zamyslel se Samuel. "Leda když…" zarazil se.
"Zabíjí lidi," dořekla za něj Arunis. "To je pravda, ale já to nedělám," rozesmála se zvonivým smíchem. "Zabít někoho a sebrat mu životní energii je nejsnazší cesta. Já si jí ale beru jinak a vždycky se souhlasem. Pomáhá mi v tom moje víra a bohyně."
"Není Kaarmeitia bohyně lásky?" zamračil se Samuel.
"A taky slasti a rozkoše," mrkla na něj rozverně Arunis a zanechala úvahám, jak by to mohlo fungovat v praxi.
Za řekou se vydali na křižovatce doprava. Mezi stromy se nedaleko vypínala k obloze vysoká hladká věž barvy slonoviny.
"Co to je zač?" vyzvídal od Arunis Samuel, kterému již otrnulo.
"To je Mágská věž. Je postavená na místě nejsilnějšího proudu magenergie ze zdejšího Zřídla. Ale víc by ti k tomu mohla říct Eressiel."
"Mohla, ale nechtěla."
"Nic si z ní nedělej, taková je pořád," mávla nad chováním přítelkyně rukou bezstarostně astrálka.
Zanedlouho uslyšeli burácení padající vody a za zákrutou se jim otevřel pohled na skupinu malých vodopádů táhnoucí se po řece vzhůru, kam až oko dohlédlo.
"Takže tohle jsou Kaskády na řece Sorně," zahloubal se Samuel nad mapou, kterou vytáhl z torny.
"Přesně tak. Támhle dole," ukazovala Arunis, "můžeš zahlédnout Zub. To je ostrá skála, která dělí tok Sorny na Sornu a Hroth. Tvrdí se, že v Hadích skalách za Zubem se nachází vstup do Zásvětí."
"Dost řečí," utnula je elfka. "Dolů k řece, ať na nás Fereisa nečeká celou věčnost."
Šplhali dolů ke řvoucí řece, když tu se bez varování vedle Samuela ozvalo:"Kde jste tak dlouho a kdo je tohle?" Ze stínu skály se vynořila mladá pihovatá dívka s narezlými vlasy a jedním okem zeleným a druhým modrým. Jelenicové oblečení a luk dávaly tušit, že je hraničářka.
"Arunis se krmila," ušklíbla se kysele Eressiel. "Tohle je Samuel, mapuje ruiny Prvolidí. Fereisa, naše stopařka. Na vykecávání bude čas pozdějc," utla jakoukoliv konverzaci hned v zárodku.
Sestoupili tedy bez řečí až k jednomu z vodopádů. Arunis vzpažila ruce, zavřela oči a chvíli nehybně stála. Samuelovi po chvíli přišlo, že jí začíná lehce světélkovat kůže. Pak náhle otevřela oči, nyní zářivě modré, a tleskla.
Voda na koruně vodopádu začala téct do větší vzdálenosti a po chvíli vznikl mezi balvany a stěnou říční vody suchý tunel držený neviditelnou silou, kterým mohl pohodlně projít stojící člověk.
"Až po vás, panstvo," pobídla je astrálka. Jakmile se všichni ocitli na druhém břehu, opět tleskla a řeka se s mohutným šplouchnutím vrátila na původní místo.
"A kam to vlastně jdeme?" zeptal se Samuel, když se vzpamatoval z magického zážitku.
"K Malströmu," vzala ho konečně na vědomí Eressiel. "To je obrovskej vodní vír, měl bys ho mít na mapě. Kolem něj jsou zbytky archeognomských budov, část je i pod vodou. Tam přenocujeme, takže budeš mít dost času si je proběhat.
Napřed ale půjdeme do jeskyní v Jižních útesech nad nima. Hledáme tam odhozenou brašnu s přezkou ve tvaru sokola. Doufám, že se nebojíš pavouků."
"Ne, pavouci mi nevadí."
"Možná bys mohla dodat, že dosahujou velikosti psa," ozvala se Fereisa.
"Cože?!?"
"Je to vzdělanec, myslela jsem, že mu dojde, že za obyčejnej výlet do skal by nám těžko někdo zaplatil," pokrčila Eressiel lhostejně rameny.
"Raději se budu držet zpátky, abych vám nepřekážel," řekl pobledlý Samuel.
"Hodnej kluk. Nechala bych tě nejradějc čekat venku, ale mohlo by tě něco sežrat," potřásla hlavou čarodějka. "Poslouchejte, ať se pak nezdržujeme. Tlumoky schováme venku, dovnitř jdeme nalehko. Já půjdu první, pak Ari se Samem, záda jistí Fereisa. Všichni potichu a hlavně bacha, ať se nedotknete pavučiny. Jakmile najdeme tlumok, zase rychle zmizíme, žádný zdržování."
Stěny jeskynního komplexu ozařovalo jen studené světlo krystalu na čarodějčině krku a skleněné koule v astrálčině ruce. Pochodně Eressiel zakázala, aby pavouky zbytečně nedráždili. Čím hlouběji do podzemí se dostávali, tím víc byly stěny pokryté pavučinami. Ke zvuku jejich kroků a kapání vody se nyní začalo přidávat drcení zbytků kostí podrážkami bot, protože se začaly válet úplně všude. Většinou byly zvířecí, ale Samuel ke svému zděšení zahlédl ve dvou potrhaných zámotcích u stropu lidské kostry.
"Támhle je!" zašeptala náhle Arunis a ukázala do bočního výklenku. Eressiel tam opatrně došla, sáhla po brašně, ale pak se zarazila. Něco zašeptala a konec její magické hole se rozžhavil. Opatrně jím vypreparovala brašnu i s kusem pavučiny. "Tak zpátky."
"Dzinnn!" ozvalo se. To se Arunis otočila a zavadila rohem o jedno vlákno.
"Do řiti!" zazmatkovala astrálka a pokusila se utlumit jeho kmity. Docílila jen toho, že se přilepila rukávem k pavučině.
"Dost! Nehejbej se!" křikla na ní tlumeně Fereisa. Eressiel k ní hbitě přiskočila a osvobodila ji svou žhnoucí holí. Pak všechny gestem zastavila, aby se nehýbali.
Kap. Kap. Kap. Víc slyšet nebylo.
"Takže je to dobrý?" zašeptala nervózně Arunis.
Fereisa beze slova ukázala na pavučiny, které se začaly drobně chvět.
"Rychle zpátky," hodila čarodějka brašnu Samuelovi a chopila se hole oběma rukama. Překotně se vydali zpět k východu. Fereisa je naštěstí vedla najisto, Samuel by sám ven určitě netrefil.
"Sakra, už jsou tu!" zařvala náhle Eressiel. "Zdrhejte!"
Samuel se dal do běhu. V jeden okamžik se přilepil kabátcem, ale jako had z něj vyklouzl a jen v košili pokračoval dál ke spásnému východu. Konečně modrá obloha! Zastavil se ale až notný kus od jeskyně.
Arunis byla jen pár kroků za ním a Fereisa už stála se založeným šípem a mířila na ústí jeskyně. Nikde ale neviděl Eressiel.
Z jeskyně se vyvalil kouř a pak vyšlehly plameny. Konečně z nich vyběhla kašlající čarodějka následovaná obřím hořícím pavoukem. Hraničářka do něj okamžitě poslala dva šípy. Pavouk ještě párkrát nekoordinovaně zaškubal nohama a ztuhl.
"Ještěže pavučiny dobře hoří," ušklíbla se Eressiel a poprvé to bylo vesele. "Neztratils brašnu?" pohlédla na Samuela a vrátil se jí její obvyklý zasmušilý výraz.
"Tady," předal ji čarodějce. "Který blázen by se dobrovolně vydával do doupěte těchhle bestií?" zakroutil pak hlavou při pohledu na dohořívajícího pavouka.
"Tohle jsou jen tupé bestie, ale v hloubi jeskyní žije ještě Pavoučice. Říká se jí taky Pavoučí královna," vysvětlovala Arunis, zatímco dávala elfce hojivé obklady na popáleniny. "Je obdařena vysokou inteligencí a ví věci, které jsou běžným smrtelníkům skryty. Takže se za ní občas vydávají ti, kdo hledají odpovědi na otázky, které nejsou zrovna běžného ražení. Pár odvážlivců se vrátilo, mnohem víc zmizelo."
"A v té brašně je co?"
"Nevím a vědět nechci," konstatovala elfka. "Dostali jsme zaplaceno za její vyzvednutí, víc nás zajímat nemusí."
"Ukaž?" nakoukla Arunis Samuelovi přes rameno. "Hezká kresba," ocenila pak jeho zvěčnění obelisku na malém zarostlém náměstíčku. Slunce už pomalu zapadalo za brožovský poloostrov na protějším břehu a pod nimi hučela potemnělá voda v neskutečně ohromném víru, který se rozprostíral přes celou zátoku.
"Je tady ještě něco?"
"Na břehu je to už všechno. Ještě je vidět pár staveb pod vodní hladinou, ale to počkej až na ráno, bude na to lepší světlo," poradila mu.
"Dobře. Poslyš, proč je Eressiel pořád taková rozmrzelá?" využil Samuel toho, že byli s astrálkou sami. Fereisa totiž připravovala večeři a elfka meditovala, aby si doplnila magenergii.
"Ona je už prostě taková. Má tu smůlu, že je hodně chytrá, možná až moc, a komplikovaná. Málokdo ji chápe. Třeba celá její rodina jsou druidové, kteří vidí v ohni jenom zkázu, a ona je jako na potvoru mág ohnivého živlu. Trochu pech. Prostě jí ber takovou, jaká je. Když si získáš její důvěru, strčí za tebe ruku do ohně," zasmála se vlastnímu vtipu. "Už máš hotovo?"
"Jo, mám," sbalil si mapu a nákresy.
"Výborně. Po práci je čas na zábavu!" přisála se mu bez varování na ústa a zajela rukou do kalhot.
"Počkej! Neblázni, co děláš?!?" odtáhl se od ní silou vůle Samuel.
"Potřebuju dobít energii, zajíčku," pohlédla na něj vážně Arunis, aniž by pustila jeho tvrdnoucí a pulzující úd. "Jsi mladý a plný života, tolik tě neubude. Poddej se tomu," zabořila si jeho hlavu do výstřihu.
Samuel rezignoval.
Připadal si jako po prohýřené noci, kdy ho zároveň někdo zmlátil. Celé tělo ho bolelo a měl problém zaostřit. Po skalní stezce, vhodnou z jeho pohledu leda tak pro kamzíky, stoupal na vrchol Jižních útesů jen s vypětím všech zbývajících sil a nebýt včasné pomocné ruky Fereisy, už dvakrát by spadl. Za včerejší eskapádu v duchu astrálku proklel, ale v hloubi duše věděl, že kdyby za ním přišla znovu, nedokázal by odmítnout.
Jeho bezútěšný stav čarodějka ani hraničářka nekomentovaly. Vlastně všechny tři se tvářily, že se nestalo nic mimořádného. Rozhodl se tedy také mlčet.
Konečně se vyšplhali až na vrchol útesů a Samuel se ulehčeně ohlédl do hloubky pod sebou. Na Malström byl odsud impozantní pohled.
"Stavby pod vodou!" uvědomil si náhle. "Já na ně dočista zapomněl!" chytil se vyděšeně za hlavu.
"Ehm, ehm," odkašlala si za ním Eressiel. Když se otočil, uviděl, že mu podává jeho mapu a zápisník. Zmateně je přijal a otevřel. Bylo tam všechno. Stručný popis staveb, jejich pravděpodobný účel, dokonce i odhadovaná hloubka pod hladinou a vyznačené nejlepší přístupy ze břehu.
"Já- děkuju, nevím co říct," pohlédl na ni Samuel užasle.
"Ráno se budím brzo a ty ses potřeboval dospat," pokrčila čarodějka rameny. "Ari by dokázala člověka úplně zničit. Jestli byste se chtěli podívat dovnitř," poklepala na mapu, "tak si najměte nějaký mágy vody, co umí Vodní dech. Je to jednoduchý kouzlo, po kterým vám narostou žábry. Jen bacha na mořský příšery, pár jich tam určitě bude. Nechat se zabít rybou je hloupá smrt a tebe by byla škoda," usmála se na něj poprvé od chvíle, co se potkali. Pak se otočila na patě a zmizela mezi stromy za hraničářkou.
Z cesty lesem si toho dne Samuel moc nepamatoval. Vybavoval si jen okamžik, kdy se schovávali pod převisem, zatímco kolem procházeli dva stromoví enti. Ani nevěděl, jak usnul.
Ke svému překvapení se probral poměrně odpočatý těsně před rozbřeskem. Arunis chrápala vedle něj, Eressiel také ještě spala. Fereisu nikde neviděl, ale to ho u hraničářky nijak nepřekvapovalo. Předchozího dne se pohybovala neviděna lesem kolem nich a upozorňovala je na překážky v cestě. Rozhodl se být užitečný, a tak pobral kotlík a měchy, aby je naplnil u nedalekého potoka. Věřil, že kdyby bylo něco nebezpečného takhle blízko, hraničářka by je na to již upozornila.
Bez úhony došel k potoku, který se v tom místě rozléval do velké tůně, a poklekl u jejího přítoku s prvním měchem, když si uvědomil, že vedle něj leží na zemi pár bot, oblečení a luk.
V ten okamžik se z tůně vynořila nahá hraničářka a ohodila ho vodou ze svých dlouhých vlasů. Vypadala v ranním oparu a prvních slunečních paprscích jako vodní nymfa, takže Samuel napřed ztuhl zasažen kouzlem okamžiku. Pak se ozvalo jeho dobré vychování, ale to už se jeho pohled střetl s Fereisiným.
"Já- promiň, totiž-" zakryl si oči rukou a začal poslepu couvat, čímž docílil jen toho, že si na nohy namotal její oblečení.
Ozvalo se nelidské zařvání a na hrudi pocítil bolest. Pak svět zmizel ve tmě.
Probrala ho jasná záře. S obtížemi otevřel oči a zjistil, že vychází z astrálčiných rukou, které držela těsně nad jeho hrudí. Cosi tiše odříkávala a Samuel viděl, jak se hluboké rány na jeho hrudi zacelují, až nakonec zmizely bez sebemenší viditelné jizvičky.
"Uf, hotovo," usmála se na něj Arunis. "Tys mi dal. Naštěstí máš pěkně tuhý kořínek."
"Co- co se stalo?" snažil se Samuel mátožně vybavit poslední události.
"Moc se omlouvám. Já- překvapil jsi mě a nějak to ve mě vzkypělo, vůbec jsem se neovládla a… Je mi to moc líto," klekla si k němu Fereisa se slzami na krajíčku. "Když si představím, jak to mohlo skončit…" zabořila hlavu do dlaní.
"Ale dopadlo to dobře," objala ji mateřsky kolem ramen Eressiel. "Všichni jsou v pořádku a nestaly se žádný nenapravitelný škody. Tak se v klidu dooblíkni, pobalíme se a Samuel se mezitím úplně vzpamatuje. Ani nebude vědět, že se mu něco stalo."
"Odpustíš mi to?" podívala se Fereisa prosebně na Samuela zarudlýma očima.
"Ehm, jo, ale já vlastně nevím, co se mi to stalo."
"Teď to nechme bejt, vysvětlíš mu to, až opadnou emoce," odvedla ji Eressiel na druhou stranu ohniště. "Pokud teda vůbec chceš."
"Pst, Samueli, jaký má Fereisa bradavky?" obrátila se na něj polohlasně Arunis. "Myslím barvu. Je světlý typ, takže očekávám světle růžovou, ale jestli náhodou-"
"Ari? Sklapni. Nepomáháš," štěkla na ni přes tábořiště čarodějka. Astrálka kupodivu poslušně zmlkla.
"Víš, když se běžnýmu člověku stane, že se lekne, tak buď začne utíkat, nebo se připraví na boj," začla trochu oklikou Fereisa.
"Nebo úplně ztuhne, to je také hodně časté," neodpustila si poznámku Arunis, ale pod čarodejčiným spalujícím pohledem raději ztichla.
"No a u mě je ta příprava na boj trochu… agresivnější," usmála se Fereisa křečovitě a vstala. "Nelekni se, změním svůj vzhled."
"Jak, že změníš-?" začal Samuel, ale zamrzl v půlce věty.
Hraničářka se totiž celá nahrbila, začala zarůstat srstí a obličej se začal protahovat dopředu. Zaleskly se zuby a na rukách drápy.
Během několika úderů srdce před nimi stála napůl žena, napůl vlk. Samuel to chvíli vstřebával.
"Ehm, ty jsi… vlkodlak?" vypravil ze sebe nakonec lehce přiškrceně.
"Vlkodlačice, abychom byli přesní," neudržela se opět astrálka.
"Já myslel, že se měníte jen za úplňku a jste krvelačné bestie," zavzpomínal Samuel na zkazky, co o nich slyšel. "Bez urážky," dodal rychle.
"Většinou ano," proměnila se zase Fereisa zpátky. "Ale někteří to umíme kontrolovat. Alespoň po většinu času. Občas se nám to vymkne z rukou, hlavně když se stane něco, co nečekáme. Proto nechodím raději moc do města."
"A to tě kousl jiný vlkodlak?"
"Kdepak," zavrtěla hlavou dívka smutně. "Rodový prokletí. V našich rodinách se traduje, že za prohřešky našich předků vůči lesům je musíme za trest chránit. Proto na nás taky nejčastějc doplatí dřevorubci."
"Důležitý je, že Fereisa to má pod kontrolou a není hrozbou pro nikoho, kdo se nám nesnaží ublížit," vstoupila do toho Eressiel. "Chtěla ti říct, co se stalo. Vystavila se tím ale nebezpečí. Kdybys jí prozradil, mohli by po ní jít zaklínači nebo inkvizitoři. Takže ti radím, abys držel jazyk za zuby. Protože jestli ne, tak si tě najdu a zaplatíš za to," pronesla vážně.
"Děkuji, Fereiso, cením si tvé upřímnosti. Tvoje tajemství u mě bude jako v hrobě, k tomu mi dopomáhej Lacuviri," pronesl Samuel stejně vážně, hledíc hraničářce do očí.
"Výborně! Mám z vás radost," rozzářila se Arunis. "A teď, když je krize zažehnána, odpověděl bys mi, jaké má Fereisa-"
"Ne!" ozvalo se trojhlasně.
"Je tady v okolí ještě něco?" zeptal se Samuel, jakmile si překreslil podivné runy z mechem porostlého obelisku ve tvaru čtyřbokého komolého jehlanu.
"Jenom tohle," zavrtěla hlavou Eressiel. "Nemá ani žádnou magickou aktivitu. Prostě šutr s nápisem."
"Ví se, co je na něm napsané?"
"Nemám tušení, to se spíš zeptej v knihovně," pokrčila lhostejně rameny čarodějka.
"Pár lidí to číst umí, dokonce o jednom vím," vložila se do toho Arunis. "Mám kamarádku z bordelu, která si vzala mága, jehož přítel se to nějak naučil."
"Tak to zní spolehlivě," ušklíbla se Eressiel.
"Jak jako nějak naučil?" nechápal Samuel.
"Ty máš kamarádku v nevěstinci?" podivila se Fereisa.
"Zadržte, moc otázek. Vezmu to popořadě. Občas chodím do bordelu dělat bohoslužby, no a moje kamarádka tam chvíli pracovala jako kontrola kvality."
"Cože?!?"
"Jak jako kvality?"
"Jednoduše, ona je totiž jednorožec. Nebo vlastně jednorožka. A když chce zákazník pannu, tak holka přijde k jednorožci, chvilku se s ním pomazlí… A kunčoft se už dál neptá a nezkoumá," zasmála se astrálka. "No a omylem jí znásilnil jeden mág, tak si jí pak vzal, a-"
"Moment," přerušila ji Fereisa. "Jak se dá někdo omylem znásilnit?"
"Byl pod vlivem kletby, ale to by bylo na delší povídání. Každopádně tenhle mág se zná s jedním půlgobliním alchymistou, který trpí ztrátou paměti, a ten to číst umí."
"Aha, takže si nepamatuje, kde se to naučil," dovtípil se Samuel.
"To taky, ale ono je to nejspíš nějaké božské písmo, protože nikdo z těch, co ho umí, vlastně neví, jak se ho naučil číst. Ale hlavně ani neumí nikoho dalšího naučit ho číst," vysvětlovala trpělivě Arunis. "Takže ten tvůj učenec bude stejně někoho takového potřebovat."
"Sakra, doktor Albatrio chtěl, abych byl dneska zpátky! Dá se to stihnout?"
"Už nám zbejvá jenom stará observatoř na kopci nad náma, takže když nenastanou problémy, jsme do večera zase zpátky v Brožově," zamyslela se Eressiel.
V ten moment se Fereisina hlava změnila na vlkodlačí a začala větřit.
"Nastanou, a brzo," prohlásila po proměně zpátky pobledlá hraničářka. "Faunoformové."
"Do psí mateři!" ulevila se čarodějka. "Kam?"
"Tudy," rozhodla hraničářka a dala se do běhu. Zanedlouho se před nimi objevila strž. Na její hraně je Fereisa zastavila.
"Máš ještě ten svitek s kouzlem neviditelnosti?" obrátila se na Eressiel.
"Tady," poklepala si čarodějka na tašvici.
"Skvělý, tak si trochu zalaškujem," proměnila se ve vlkodlaka a vrhla se na ní.
"Skoro jako zápasy v bahně!" užívala si Arunis, jak se válejí na zemi.
"Dobrý, to stačí," vstala Fereisa a vytrhla si chomáč chlupů. Rozhodila je kolem a vytáhla dýku.
"Promiň, ale budu tě muset znova zranit," nešťastně se podívala na Samuela. Pak mu vyhrnula rukáv a řízla ho do předloktí.
Rozcákla krev přes uválenou zem a pak s pomocí Arunis odtáhla Samuela do strže. Mělo to podle stop vypadat, jako by byl bezvládný.
Než mu narychlo ovázala Arunis ruku, Eressiel ve strži kolem nich vyznačila kruh magickým prachem. Vytáhla svitek, udělala rukou gesto a zadeklamovala: "ORBIS INVIS!"
Svitek zaplál fialovým plamenem a beze zbytku shořel. Vzduch nad kruhem se zavlnil a najednou jako by hleděli ven z něj přes sklo. Fereisa si přiložila prst na ústa.
Právě včas.
Na místo jejich sehrané potyčky se přikradlo několik postav. Vypadaly jako kříženci mezi člověkem a zvířetem. Jeden připomínal rysa, další kance, třetí medvěda. Oči jim i na tu dálku viditelně plály nezemským svitem a v prackách svírali rezavé zubaté zbraně.
Bylo vidět, jak místo obchází, větří, a pak kančí faunoform zklamaně zachrochtal a zmizeli jim z očí.
Čekali pro jistotu ještě další čtvrthodinu, než elfka zrušila kouzlo a opatrně se vydali pryč.
"Ten svitek za ty prachy stál," pochvalovala si Eressiel cestou, ale hned se zakabonila. "Ale ještě jeden takovejhle zásah do rozpočtu a budeme za tuhle výpravu v mínusu."
Když Samuel zjistil, kolik svitek stál, jen zalapal po dechu.
"Nebylo by lepší s nimi bojovat? Byli jen tři. A proti ohnivé magii a vlkodlačici… Arunis má určitě taky něco v rukávu."
"Tady někomu otrnulo, co?" ušklíbla se čarodějka. "Určitě jich bylo poblíž víc. A magickej oheň na ně jak na potvoru nefunguje a jsou nechutně odolný. Buď rád, že jsme neskončili na oltáři jako oběť pro jejich temnýho pána."
"Kam vlastně šli?" zamyslela se Arunis.
"Asi k vesnici Kozí Náruč," odhadla Fereisa. "Barbaři budou mít dneska nejspíš veselo. Ale zase by mohla bejt cesta volná pro nás."
Po půl hodině prodírání se lesem se před nimi objevila prastará dlážděná cesta. Byla sice zarostlá a místy dost rozbitá, ale pořád se po ní šlo mnohem pohodlněji.
Na vrcholu kopce je přivítaly ruiny. Největší budova měla stále ještě zachovalou kopulovitou střechu s obdélníkovým otvorem. I Samuelovi bylo při pohledu na její konstrukci jasné, že střechu bylo možné nějak otáčet, aby otvor bylo možné nasměrovat, kam bylo třeba.
"To je hvězdárna, ne?" vytáhl Samuel z brašny zápisník a začal si dělat poznámky.
"Nejspíš jo, ale je odsud vidět dobře i na moře. Takže je to prostě observatoř. Jen bohové ví, co tu vlastně pozorovali. A moc se s tím nepárej, potřebujeme vyzvednout jednu věc a pakovat se do města," popoháněla ho netrpělivě Eressiel.
"Je to daleko?"
"Ve vedlejší budově."
"Tak proč to zatím nevyzvednete samy?"
"Je to takříkajíc… horký zboží. Doslova," ušklíbla se čarodějka. "Však uvidíš sám."
Samuel tedy rychle odkrokoval velikost observatoře, zaznamenal do mapy její polohu a bleskově překreslil těch pár zachovalých nápisů.
Jakmile měl hotovo, přesunuli se do vedlejší malé budovy s propadlou střechou. Samuela hned na první pohled praštilo do očí, že všechny rostliny uvnitř jsou zvadlé a stromy usychají.
"Působivé," pokývala hlavou Arunis uznale. "Ještěže jsem schránku předimenzovala."
"Tady to bude," odpočítala Eressiel dlaždice na zemi a jednu vypáčila dýkou a odskočila. Vyvalila se pára. "Ari, je to na tobě."
Astrálka vyndala z torny dřevěnou krabičku opletenou stříbrnými a zlatými drátky a popsanou runami. Pak si natáhla silné kožené rukavice a sáhla do díry pod dlaždicí. Vytáhla z ní podobnou krabičku, akorát rozbitou a se zpřetrhanými drátky.
Z poničené krabičky opatrně vytáhla zlatý náhrdelník zdobený rubíny, kolem kterého se tetelil vzduch, a rychle ho vložila do krabičky svojí.
"Uf, hotovo," otřela si zpocené čelo. "Můžeme jít."
"Ne tak rychle," ozvalo se za nimi.
Do ruiny vstoupili dva muži. Malý podsaditý vousáč na ně mířil těžkou kuší, dvoumetrový holohlavý kolohnát před sebou strkal Fereisu s dýkou přiloženou ke krku. Její stříbrné gravírování dávalo tušit, proč se hraničářka neproměnila ve vlkodlaka a neudělala s ním krátký proces.
"Děkujeme za vyzvednutí," parodicky se jim uklonil kušíř. "Zahoďte zbraně, nebo jí podřízne jako kuře." Uposlechli rozkaz.
"Fajn. Kleknout na zem. Nezkoušejte žádný hovadiny. Ták. A teď nám hezky dáte ten náhrdelník. A taky všechny svoje věci a peníze. A pak - pak se uvidí," usmál se zle.
"Víš, že je prokletej," zakabonila se na něj Eressiel. "Moc štěstí ti nepřinese."
"Už mám kupce," ušklíbl se vousáč. "Jen to trochu zkomplikovala ta nehoda při přepadu. Vážně si myslíš, že ten kupčík by měl šanci nám utéct a ještě ho před náma schovat? Kdepak, děvenko, bylo to schválně, protože nám bylo jasný, že pošle někoho náhrdelník vyzvednout s novou schránkou. Stačilo si počkat.
Hej, mladej, vstaň a svaž jí ruce," kývl pak směrem k hraničářce. Samuel ho se zjevnou nechutí poslechl. "Skvělý, a teď i ostatním." Mladík se podíval na čarodějku. Ta jen mlčky přikývla. Když měl hotovo, kolohnát k nim hodil Fereisu a svázal ruce i jemu.
"Z toho kápne pěknejch pár zlaťáčků," zašklebil se holohlavec na vousáče a schoval krabičku s prokletým šperkem do pytle. "A co s těmadle krasotinkama? Že bysme si užili a pak je prodali do hampejzu v Dahiru?" chytil Eressiel za bradu a vycenil na ní své zkažené zuby.
"Na to mám jen jednu odpověď: DESIDERIUM!" podívala se mu zpříma do očí čarodějka.
"Hej, vazoune!" houkla na něj vzápětí Arunis, sedla si na zem a roztáhla doširoka nohy. Holohlavci se roztřásly ruce, rozběhl se k ní a horečně si rozvazoval padací most na kalhotech.
"Hej! Co blbneš?" ozval se zaskočeně vousáč, ale pak mu to došlo. "Ty couro jedna bosorská! Tys na něj seslala chtíč?!? Za to zaplatíš!" zařval a namířil na čarodějku. Pak stiskl páku na kuši.
Samuel sám později nevěděl, proč to udělal, ale v ten samý moment se odrazil jako žába a skočil mezi Eressiel a šipku. Ucítil náraz a trhnutí, vzápětí dopadl ramenem na zem a hlavou křísl o archeognomskou dlažbu.
Vlkodlačí řev.
Nějaké kouzlo a záře.
Pak už se nad ním skláněla Arunis.
"Do tohohle kousni," přehlušil její hlas zvonění v uších. Poslušně se zakousl do koženého řemene torny. Vzápětí astrálka trhnutím vytáhla šipku, až málem omdlel bolestí.
"Tohle už znáš." Povědomé světlo a slova modlitby.
"Musím ti poděkovat," pomohla se posadit a pak i na nohy zmámenému, ale již opět zdravému Samuelovi čarodějka. "To bylo… statečný. A hloupý. Každopádně si toho cením." Nevěděl, co na to říct, tak jen pokrčil rameny.
"Tohle mi bude stačit tak na měsíc," odtrhla astrálka dlaně od potrhaných lapků a smyslně se olízla. Oba vypadali, jako by zestárli o padesát let a byli na prahu smrti. Vrásčitá, pergamenová kůže, seschlé svaly, vousáč zešedivěl a vypadaly mu skoro všechny vlasy. Dýchali jen mělce.
"To je naučí. Garantuji vám, že ve zbytcích jejich mrzkých životů se jim už nepostaví," dodala vesele. "Chtít MĚ prodat do bordelu! Tsss."
Do Brožova vstoupili těsně před zavřením městské brány. Samuel se s omluvou rozloučil a spěchal do knihovny. Svého chlebodárce nepřekvapivě našel nad hromadou svitků.
"Doktore Albatrio? Tady nesu mapu a poznámky."
"Jdeš pozdě," nezvedl ten ani hlavu a jen natáhl ruku.
"Řekl jste, že mám tři dny."
"Před třemi dny v poledne," zahodil učenec mapu a zápisník mezi svitky, aniž na ně pohlédl. "Takže jdeš pozdě."
"Ani se na to nepodíváte?"
"Jak tě znám, stejně to bude mizerné a budu to muset obejít ještě jednou sám."
"Tak poslouchej, ty starej papriko, už toho mám dost!" rozčílil se konečně Samuel a praštil do stolu, až se na doktora převrhl kalamář s inkoustem. "Kvůli tomu tvýmu zavšivenýmu studiu Archeognomů jsem čelil obřím pavoukům, faunoformům a lapkům! Dvakrát jsem málem umřel a ty mě budeš kritizovat, aniž bys to alespoň otevřel?!?"
"Jak se opovažuješ-" zrudl učenec a začal vstávat, ale Samuel ho dloubnutím zase shodil zpátky do křesla.
"Drž hubu. Dělám pro tebe dva roky a chováš se ke mně celou dobu jako k onuci. Končím. Mám plný zuby tebe i toho tvýho výzkumu. Udav se svým výzkumem! Ale mě už tu neuvidíš. Užij si ho do sytosti.. V rámci získávání nových znalostí si můžeš třeba vyzkoušet faunoformí oltář zblízka," překotil při odchodu židli a hlasitě práskl dveřma.
"Uff, dědek jedna plesnivá," opřel se úlevně se zavřenýma očima o zeď knihovny. Najednou se cítil strašně lehce, jako už roky ne.
"Hezkej výstup," ozvala se vedle něj Eressiel. "Bylo tě slyšet až sem ven."
"Eh, jo no. Nějak mi bouchly saze."
"Nedivím se ti. Děkuju, žes pomlčel o Fereise. Co máš vlastně v plánu teď?"
"Vůbec netuším," povzdechl si Samuel. "Jsem sám v cizím městě bez fufně v kapse."
"Nejseš. Máš tu tři přátele a podíl na náleznym toho náhrdelníku," mrkla na něj bez své obvyklé kyselosti. "Tak se seber, jdem to zapít k Plaváčkovi. Úspěšnej úkol a tvůj novej začátek v Brožově. Lepší místo abys pohledal."