Škleb na dýni

Halloweenský speciál z pera Argiopa (Samostatná brožovská povídka - podzim 1523)

Tuctový obyvatel Brožova (pokud by se ovšem osmělil a opustil relativní bezpečí města) by tuto malou roubenou chaloupku nedaleko městských hradeb nejspíš zběžně přejel pohledem a šel zase dál. Bystřejší jedinec by se možná zarazil nad skutečností, že navzdory polovině podzimu je na poměrně rozlehlé zahrádce kolem domku vidět lecjakou květenu letní i jarní. A ti znalí věci, tedy vzdělanci a dobrodruzi všeho druhu, ti by nebyli překvapeni vůbec. Dobře totiž věděli, že v domku mohou najít zdejší mistryni bylinkářku Melicu a že ohledně rostlin se tu nemají divit vůbec ničemu.

Jožin Hustlín, mezi pouličními šejdíři známý pod přezdívkou Rychlonožka, spadal do první kategorie.

Přiřítil se mezerou mezi ploty, zarazil se a zoufale se rozhlédl. Jeho pozornost upoutala sytě oranžová barva dýní větších než jeho hlava, které si poklidně ležely za spíše symbolickým plůtkem.

Neváhal už ani vteřinu. Broušenou karafu s černou olejnatou tekutinou prudce vrazil do mezery mezi dýněmi a vzápětí se dal na úprk směrem k jednomu z nepříliš oficiálních průchodů zpět do města.

Vzápětí se tiše jako stín kolem dýní prohnal bílý nemrtvý králík se zeleně zářícíma očima.

O něco méně tišeji pak v jeho stopách proběhl bosý muž v temném hávu třímající hůl ověšenou kostmi. Znalí místních poměrů by v něm rozpoznali Baelyxe, arcimága a čaroděje živlu Smrti.

Okolí chaloupky se opět ponořilo do klidného ticha. Ticha rušeného pouze klokotavými zvuky olejnaté tekutiny, která pomalu vytékala z karafy na jednu z dýní…

Cítil, jak jeho životní esence a vědomí opouští tu proklatou karafu. Jejíž obsah ho ale zároveň držel při ne-životě. Zoufale napnul své zbývající magické smysly a zaznamenal jinou životní esenci přímo pod sebou. Síly ho rychle opouštěly, takže i když vycítil, že nejde o živého tvora, neváhal a spojil s ní svou podstatu.

Ucítil intenzivní bolest a pak opět vnímal hmotný svět kolem sebe.

Jaskin Aarigh Slaygorth, mocný černokněžník a nekromant, se protáhl ve svém novém těle a zlověstně se zasmál. Jeho záložní plán vyšel! Svěřit Lapač duší do úschovy městským lapkům byl riskantní krok, i když samozřejmě vůbec netušili, co mají vlastně v ruce. Když ho ten arogantní arcimág nakonec zabil, Slaygorthova duše nezamířila do Zásvětí, ale do karafy. Kterou měli zlodějíčci dle instrukcí donést-

Zarazil se a zamračeně se rozhlédl po zeleninové zahrádce, která se ani v nejmenším nepodobala sklepení jeho tajného domu.

S neblahým tušením se podíval na své tělo.

"AAAAAaaarrrggh!" zavřeštěl vztekle, až z nedalekého stromu spadalo listí. Jeho nové tělo rozhodně nepatřilo mohutnému válečníkovi, kterého jeden z jeho alchymistích nohsledů udržoval pomocí lektvarů v hibernaci.

Jeho tělo tvořila… dýně.

Velká oranžová dýně s rozšklebenými ústy a otvory místo očí, ze kterých zářilo nazelenalé světlo. Vznášela se asi pět stop nad zemí a trup s končetinami byl tvořen cáry černé mlhy.

Než se mohl Slaygorth zamyslet nad konsekvencemi plynoucími z jeho nečekaného tělesného stavu, uslyšel hlasy.

"…skřek rozhodně nepatřil ničemu, co znám," připustil právě mladík s tvářemi poďobanými od neštovic, který přišel k zahrádce. Oblečený byl v prosté zelené kazajce, která dávala znát, že se potácí někde mezi chudobou a postupem k měšťanstvu. Typický student.

Doprovod mu dělala starší paní s drdůlkem oblečená ve vyšívané vestičce a dlouhé zelené sukni.

Oba se zarazili u zahrádky a pátravě se zadívali na Slaygortha-dýni.

"Podle tvého popisu jsem si ho představovala trochu jinak, Tulime," prolomila krátké ticho žena.

"Možná bylo něco špatně s tím semínkem, paní Melico. Vždyť víte, že jsem se o tu dýni staral dobře," rozhodil ruce Tulim.

Melica přistoupila na krok od Slaygortha a naklonila se blíž, aby si ho prohlédla. Ten se konsternovaně nezmohl vůbec na nic a jen se snažil zorientovat v situaci.

"No, má sice trochu zlověstný škleb, ale alespoň bude lépe plašit škůdce. Dám ti za něj stříbrňák. Dva, jestli dokáže zastat nějakou práci na zahradě," loupla okem pochybovačně na Slaygorthovy dýmové ruce.

Černokněžník se rozhodl, že si z babky i toho křupana udělá hromosvod na svůj nebetyčný vztek. Zmrzačí je a až se budou svíjet v agónii, vysaje z nich životní sílu. Omotal kolem Melicy své paže a zaskuhral: "Contra vim mortis non est medicamen in hortis!"

Avšak namísto aby se žena v bolestech zhroutila k zemi, jen tráva u jejích nohou zčernala a rozpadla se v prach. Bylinkářka pozdvihla obočí a dloubla do něj prstem: "Co to tu blekotáš, prosím tě?"

"To… to bylo bojové kouzlo. Nebo spíš jeho formule," zamumlal zmateně Tulim. "Jsi nějaký popletený, Dýňáku. Nemůžeš ubližovat lidem!"

Slaygorth, nechápajíc, proč jeho kouzlo selhalo, zašilhal na studentíka a zadeklamoval: "Rem tene verba sequentur pallor terror scrupus!"

Tulim se ošil, jako by mu přejel mráz po zádech, ale rozhodně nezačal v hrůze utíkat pryč. Slaygorth si teprve nyní povšiml magiového krystalu na jeho krku. Ten kluk je čaroděj!? došlo mu.

"Rem tene-" začal Slaygorth nové kouzlo, když se za jeho zády ozvalo pisklavé: "Tulim!" Otočil se po zvuku a uviděl, jak se ze země napůl vyhrabává, napůl vyrůstá další dýňové stvoření. Na dýňové hlavě hrál široký úsměv a tělo tvořené pletenci zdřevnatělých stonků pokrývalo listí tak, že vytvářelo dojem zeleného fraku a kalhot. U krku dokonce nakadeřené zelné listy tvořily dojem krajky.

Černokněžník jen vztekle zavrčel a pokračoval v zaklínání proti mladému mágovi. Správně vyhodnotil, že na jeho prvním kouzle se spotřebovaly Tulimovy antimagické ochrany a další kouzlo již mladík neodvrátí. "-verba sequentur primordium magni-"

"Tulim!" ozvalo se zděšené vypísknutí za jeho zády. Vzápětí černokněžníka zachvátila prudká vlna primitivní a surové magie, která rozprskla jeho prozatím slabé magické štíty, životní energii a vyrvala z něj – opět – jeho pochroumanou duši.

Slaygorth se zvedl ze země, tentokrát v nehmotném duchovním těle kopírujícím jeho původní lidský vzhled. Ucítil vábivý tah nedaleké brány do Zásvětí, když tu se, zřejmě vlivem Dýňákových kouzel, naprosto nečekaně aktivoval jeho Lapač duší a byl bleskově vcucnut zpět do olejnaté kapaliny.

Slaygorthovo vědomí se opět probralo. Cítil, že jeho duše je poutána v hmotném světě a jen mlhavě vnímal své okolí. Bohůmžel se mu již nedostával dostatek životní energie, aby si mohl znovu vytvořit tělo. Smysly se mu vracely pomalu a pro tento okamžik se stal jen pasivním divákem okolního dění.

Jeho vztek a znechucení dosáhly vrcholu, když si uvědomil, že je opět v dýni!

V dýni s vyřezanýma očima a rozšklebenými ústy, která je naskrz nasáklá olejnatým Lapačem duší.

"Tulim!" ozval se nad ním hrdý pisklavý hlásek.

"Jsi moc hodný, Dýňáku, že jsi mi pomohl," uslyšel hlas studenta magie. "Mně to bylo hned divné. A za tohohle byste dala ty dva stříbrné hned, paní Melico?"

"Ráda, to je úplně jiná třída. Ale co s tímhle… touhle dýní?" otázala se rozmrzele žena.

"Dám vám za ni dva fufně," navrhl nový hluboký hlas. "Chtěl bych ji jako podzimní dekoraci na krb."

"Proti gustu… tady, vemte si ji," odpověděla bylinkářka. "Vy si s ní určitě poradíte, kdyby dělala potíže."

Slaygorth ucítil, jak ho někdo zvedl a pak houpání, jak je odnášen pryč. Napřel své omezené síly, aby se rozhlédl kolem sebe.

Jako první uviděl bledé ruce a pak nenáviděný Baelyxův obličej, na kterém se vzápětí objevil zlomyslný úšklebek, který se přiblížil k dýni: "A jsi můj, kašpare," zašeptal arcimág.

Baelyxovy kroky a zaječí ťapkání zbytek cesty doprovázelo tiché skučení vycházející z dýně…