Rachot v oblacích
Jak zoufalý musí být člověk, aby požádal o pomoc šílené gobliny? (samostatná povídka, léto 1523)
Od moře vál silný vítr, takže na nebi nad Bergenem bylo jen pár mráčků. A ač slunce začínalo nepříjemně žhnout, většina obléhatelů za to byla poměrně ráda. Konečně totiž ustal ten nepříjemný déšť. Ale hlavně vyschlo bahno a půda se zpevnila natolik, že unesla několikapatrové obléhací věže. Obránci tak sice získali ještě pár dní navíc, ale z pohledu lathmorské armády se tím jen oddálilo nevyhnutelné. Hradby přístavního města totiž sice byly postaveny v typicky trpasličím stylu, tedy silné, vysoké, bez slepých úhlů a se spoustou skrytých střílen, ale katapulty a trebuchety nahlodávaly jejich celistvost již celé tři měsíce. A bylo to znát.
Trubač dal znamení a věže podporované čerstvými posilami z jihu se pomalu daly do pohybu k místům největšího poškození hradeb. Dnes měl Bergen konečně padnout.
Trpaslíci podporovaní ingardonskými rytíři konečně opustili bezpečí hradeb ve snaze o protiútok. S tím však lathmorští vojevůdci počítali. Bitva se rozhořela, ale zatím probíhala podle plánu.
"Co to, u Beletarchose…?" vytřel si pot z očí jeden z vojáků a zaostřil na tmavé ovály, které se z ničeho nic objevily nad řekou. Když mu došlo, na co se dívá, zbledl.
Nad Lonrou se skvěl zhruba tucet vzducholodí pomalovaných znaky zelenokožců. A neomylně zamířily vstříc lathmorským obléhacím věžím.
O dva týdny dříve
Brevodukovi se nechtělo vstávat ani za nic. Stále ještě silně pociťoval následky včerejší bujaré pitky, ale bušení na dveře bylo neodbytné a zhoršovalo mu bolest hlavy. Vyhrabal se ze slamníku, natáhl si kalhoty a nejistě se došoural ke dveřím.
"Co je?" zavrčel na hostinského.
"No konečně! Tebe taky vzbudit…" pranic si nedělal z jeho nenaloženosti starý goblin. "V lokále na tebe někdo čeká."
"Tak moh' klidně čekat dál."
"To si s nim vyřiď laskavě sám. Jo a vzkazuje ti, že jestli se velectěnej kapitán Jömego neuráčí dorazit za nim hned teď dolů, přijde on nahoru a nakope mu tu jeho zelenou prdel," tlumočil se škodolibou radostí hostinský.
Brevoduk zrudl, nebo lépe řečeno jeho kůže získala tmavě zelený odstín, a s nadávkami zabouchl. Naštěstí se mu v noci povedlo nepřevrhnout v malém kamrlíku vědro, takže do něj teď mohl vrazit hlavu.
Studená voda ho trochu probrala. Navlékl na sebe košili, ošoupaný kabát, opásal se a nasadil na svou narezlou, byť už notně prošedivělou a prořídlou kštici třírohý klobouk. Naposledy se zadíval na nahý dívčí zadeček, který vykukoval zpod přikrývky, a s hlubokým povzdechem se vydal do lokálu. Povinnosti volají.
Na schodech se Brevoduk na okamžik zarazil. Očekával totiž nějakého obyčejného armádního nebo knížecího posla. U stolu s korbelem vodnatého piva ale seděl sám Adrien Yurpakon, svobodný pán z Potopené, hlava diplomatického sboru Arnského knížectví.
"Á, kapitán Jömego, předci s tebou," usmál se na něj Yurpakon zářivě v přímém rozporu s předchozím vzkazem a pokynul mu, ať si přisedne. "Hospodo! Dones nám dva kalíšky žížalovice!" zahalekal.
"Předci s vámi, pane Yurpakone," usedl Brevoduk ztěžka na lavici. "To vypadám, že potřebuju vyprošťovák?" Ne, že by nad ním skutečně neuvažoval.
"Ale kdepak, to je na oslavu povýšení na komodora. A také aby se ti lépe strávil nový rozkaz od knížete," podal mu diplomat s problémy věštícím úsměvem svitek.
Brevoduk rozlomil knížecí pečeť a kalným zrakem si přečetl jeho obsah. S nevěřícným výrazem si ho přečetl ještě jednou a pomalu svitek zase svinul.
"Myslím, že budu potřebovat tu kořalku dvojitou, možná spíš trojitou," obrátil se pak na hospodského chraplavě.
O nějakou tu pálenku později se vydal v doprovodu Yurpakona a jeho osobní stráže do ležení své jednotky. Úzká pěšina označená kůly byla lemována holou půdou s občasnými remízky nízkých stromů, mezi kterými probublávaly bahenní sopky a sem tam vytryskl gejzír horké vody. Celé údolí bylo cítit výrazným sirným zápachem.
Po čtvrt hodině chůze k nim dolehlo halekání a skřehotání goblinů a vzápětí se z oparu vynořily majestátní balony vzducholodí pomalované orčími a gobliními válečnými znaky a znaky jednotlivých klanů. Aby se neřeklo, na zádi gondol vlály také prapory v arnských barvách, tedy žluté a černé.
"Vítejte, pane, u Yulmenskejch vzduchoplavců," oddělil se od mužů, kteří na kladce vytahovali soudky do nejbližšího korábu nebes, podsaditý osmahlý chlapík s orlím nosem. Podle třírohého klobouku patřil k důstojníkům.
"Opravdu impozantní pohled," pokýval uznale hlavou Yurpakon při pohledu na kolos před sebou. "Teď ještě jestli se osvědčí v boji."
"Proč by neměly, pane, že jsem tak smělej?" podíval se na něj muž úkosem, jako by právě poplival jeho milované dítě.
"To tě zatím nemusí zajímat," odbyl ho Brevoduk. "Sežeň mi kapitána Grümara, šéf-inžynýra Skraga a šamany Cimydis a Zorloka, chci je mít do deseti minut v hlavním srubu. Jo a taky van Nobiho."
"Ajaj, kapitáne. Nový rozkazy a bude to pěkně vostrý, co?" pokýval vědoucně hlavou důstojník a vyrazil poklusem pryč.
Po půl hodině byli ve srubu všichni, ovšem s výjimkou šamanů.
"Tak už nás dál nenapínat, kápo, kdy a kam my vyrazit?" dožadoval se halasně informací goblin s hřívou zacuchaných černých vlasů a placatým nosem. "Grümar Vlasatec a můj loď Inžynýr Grom být natěšený!"
"Však ono tě to brzo přejde," ujistil ho zachmuřeně Brevoduk. "Kde jsou, sakra, ti dva?"
Vrzli dveře a do srubu vešla štíhlá goblinka v plášti z havraního peří následovaná starým vrásčitým orkem, jehož nahou hruď a paže zdobilo velké množství tetování a rituálních jizev.
"No konečně! Kde se flákáte?"
"Modlitby nelze uspěchat, to víš moc dobře, Breve," pohlédl na něj klidně ork a pohodlně se usadil na lavici.
"Tak jo, jsme tu všichni," rozbalil Brevoduk na stole plátno s velkou mapou Tornelionu. "Nebudu chodit kolem horký kaše. Pán z Potopené mi předal rozkazy. Jsou od samotnýho knížete, jen aby bylo jasno. Odlet co nejdřív, včera bylo pozdě. Teďka mě ale nejvíc zajímá: kolik našich vzducholodí zvládne doletět sem?" zabodl prst do mapy.
"To je docela štreka," odměřil si vzdálenost goblin s ohořelým vousem, šéf-inžynýr Skrag. "Kde mužem přistát a doplnit palivo a zásoby?"
"Minimum zastávek, Prskavko. Nejlíp jenom tady v Gottě, v Osenu, a pak až v Bergenu, našem cíli," ukázal mu Brevoduk.
"Ty počkat," zarazil ho kapitán Grümar. "Proč my letět přes Gotta? A nebýt náhodou Bergen město trpaslík? To kníže zapomenout, že trpaslík ze sever být osina v zadek?"
"Do Gotty letíte, abyste tam nabrali ingardonské vojáky, kteří vás budou navigovat u Osenu a především v okolí Bergenu," vložil se do toho Yurpakon z Potopené. U lidských vojáků by se s vysvětlováním nenamáhal, u zelenokožců to ale bylo kvůli vztahu klanů ke knížecí koruně složitější. "A ano, Osen a Bergen jsou sice především trpasličí města, ale přidaly se do aliance k Řádu Ingardonských rytířů, který nyní vládne v Gottě. A nově vzniklá federace je ve válce jak s Lathmorským královstvím, tak s naším severním sousedem, Skendskými državami. Bojují tedy teď na dvou frontách.
Skendi se podle informací zvědů chystají napadnout ingardonské síly v Gottě. Co je ale zásadnější, Lathmora obléhá už přes dva měsíce Bergen. A poslala tam teď velkou armádu, uvolnili si totiž síly dobytím provincie Cardosh. Je potřeba město udržet za každou cenu, protože tvoří jediné ingardonské předmostí na lathmorském břehu řeky Lonry a kontroluje ústí řeky.
Nepřítel našeho nepřítele je náš přítel, alespoň pro tuto chvíli. Klanoví vůdci jsou ochotní odložit staré záště, protože ingardonští trpaslíci nás požádali a prý nás hlavně potřebují. Zjevně jim opravdu teče do bot, protože se konečně dokázali přenést přes minulost.
Náš kníže tedy slíbil pomoc, ale v rozumném čase se do Bergenu zvládnou dostat leda tak vzducholodě. Budete tedy mít svůj vytoužený křest ohněm, ovšem bez větší podpory našich pozemních vojsk. Bude s vámi jen tolik pěšáků, kolik uvezete."
Kapitán Grümar se netvářil nadšeně, ale už to dál nekomentoval.
"No dobrá, ale proč neuděláme zastávky ještě někde pod Blesou, a potom ještě mezi Vosenem a Bergenem?" nedalo to pro změnu Skragovi. "To by nás přece moc nezdrželo."
"Za Osenem by to možná šlo, ale stejně musíme překonat velkou vzdálenost na jeden zátah. Do něj totiž poletíme napřímo."
Po Brevodukových slovech se rozhostilo ticho.
"Ty- ty chtít říct, že my letět přes slaná voda?!?" podíval se na něj nevěřícně Grümar, když se vzpamatoval z prvotního šoku.
"Heleďte, ani já nejsem z tý vyhlídky nadšenej," zamračil se Brevoduk. "Nad Doreánskou zátokou teď ale vane západní vítr, navíc ještě nenastalo období bouří. Je to nejrychlejší trasa a Bergenský nás potřebujou co nejdřív. Navíc se nepoplavíme po moři. My poletíme nad mořem. Zorlone, Cimydis? Jak to vidíte vy?"
Oba šamani chvilku tiše rozmlouvali, pak starý ork pomalu kývl.
"Naše tradice hovoří jasně, slaná voda je pro všechny se zelenou kůží tabu. Ale máš pravdu, přeletem bychom prastarou dohodu narušit neměli. Alespoň si to myslíme."
"Určitě budeme muset složit velkou oběť pro Achertef, aby nás nesl vzduchem bezpečně a ochránil před úklady Kermoi," doplnila chraplavým hlasem Cimydis. "Všichni nezelení vzduchoplavci by pak měli raději Mořské čarodějnici v Gottě obětovat za sebe i za nás. Zařídím to."
"Tak bohy si snad zvládneme naklonit, skvělý," viditelně si oddechl Brevoduk. "Teď ještě ta zásadnější otázka - doletíme tam? Skragu?"
"Být si ty jistý, že až ork a goblin v posádka zjistit, že letět přes slaná voda, že nebýt vzpoura? Oni sice uznávat kníže a věřit náš šaman, ale strach být velká a tabu hluboko pod kůže," zatvářil se ustaraně kapitán Grümar, který se již s novým rozkazem zjevně vnitřně vypořádal a vzal ho za svůj.
"K podpisu knížete jsou připojený i osobní značky Avröho Hrimborga a Keobhö Verendrin, zástupců klanů u dvora," ukázal mu Brevoduk svitek. "Ti by nepodpořili něco v přímym rozporu s našima tradicema a názorama náčelníků a Nejstarších duchem. Rozhodně jim to nezapomenu zmínit. A v nejhorším, když by někdo přece jen zpanikařil, tak ho uspí kouzlem Ruprechtovo mágové," pokrčil rameny.
"Ani omylem," ušklíbl se vysoký muž s opálenou a větrem ošlehanou tváří, Ruprecht van Nobi. "Moji mágové si musí šetřit síly na atmosférická kouzla. Ať je kdyžtak někdo pořádně praští po hlavě."
"Mám to!" odložil Prskavka Skrag dřevěné počítadlo, na kterém v mezidobí zuřivě přehazoval kuličky z jedné strany na druhou. "Když vystoupáme ještě nad Gottou do zhruba dvou tisíc stop a poletíme s absolutním minimem zásob a Ruprecht nám v půlce cesty trochu foukne, abysme se vystoupali zase zpátky do vejšky, tak do Vosenu doletíme. A pokud na každou loď vezmem řekněme necelej tucet orčích bojovníků, uneseme dokonce i plnou zásobárnu výbušnin! Kromě Zelený pěsti, tam buďto vo třetinu míň munice, nebo vodmontovat tak tři, možná i čtyři těžký kuše.
Ale bez šance jsou Postrach pajzlů, ten je prostě moc těžkej, a Zhouba z bažin, ta taky ne. U ní uchází vzduch z balonu a nemáme to ještě vopravený, zabralo by to tak pět, šest dní. Takže pokud máme vzlítnout co nejdřív, máme všeho všudy čtrnáct vzducholodí, co by měly zvládnout doletět do Bergenu. Asi."
"To je víc, než jsem doufal. Dobrá, Zhouba z bažin a Postrach pajzlů poletí s náma taky, ale jen do Gotty, kde se přidají jako podpora k naší pěchotě a žoldnéřským kumpaniím, co tam poslal kníže proti Skendům. Grümare, za deset minut tu chci mít na poradě všechny kapitány, za půl hodiny pak promluvím k posádkám, ať to mají přímo ode mě. Jinak všichni víte, co máte dělat. Tak pohyb," zavelel Brevoduk. Pak se obrátil na pána z Potopené.
"Tak co, pane Yurpakone, spokojenej?"
"Zajisté. A věřím, že Jeho Milost i kancléř von Bismňauk budou také. Budu se za vás každopádně modlit. Ale i kdyby se vám podařilo jenom přeletět Doreánskou zátoku, tak věřím, že vám Třetí smrt zapomenutím nebude hrozit určitě dobrých pár století," poznamenal diplomat v narážce na gobliní zvyklosti.
Brevoduk se toho dne poprvé usmál.
Přílet vzducholodí vzbudil v Gottě samozřejmě rozruch. A přestože se místní obyvatelé s obavami připravovali na boj se Skendy, byli docela rádi, že většina jich zase hned odletí jinam. Nebudily totiž příliš důvěry a jejich posádky působily ještě šíleněji, než bylo u goblinů běžné.
Také Joachim Kanders na ně hleděl se smíšenými pocity. Zaprvé kvůli jejich vzhledu, který dával tušit, že jejich konstruktéři balancovali na hranici geniality a šílenství a že skončili míle daleko na špatné straně.
Zadruhé nebyl nadšený už ze samotné představy létání. Jakožto ingardonský voják neměl problém s houpající se palubou, ale rozdíl mezi pádem do moře a pádem z výšky na zem vnímal jako poměrně zásadní. Ale rozkaz byl rozkaz.
A tak společně s šesti dalšími ingardonskými vojáky nervózně postával na kraji dočasného přístaviště vzducholodí a litoval, že tu není Saveran, aby si s ním mohl vyměnit místo. Věřil, že jeho bláznivý bratr by se jistojistě přihlásil dobrovolně a možnost letět jedním z těchto vynálezů zkázy by si nadšeně užíval.
"Desátník Joachim Kanders a jeho muži se hlásí k nalodění, pane!" zasalutoval, jakmile k nim přišel nosatý goblin v třírohém klobouku. Ten jen mávnul rukou a přepočítal si je.
"Tak jo, to půjde. Já jsem komodor Brevoduk Jömego, velitel Yulmenskejch vzduchoplavců," oslovil je. "Vás sedum prej zná dobře okolí Osenu a Bergenu. Předem upozorňuju, že z vejšky to vypadá krapet jinak, tak abyste nebyli překvapený. Každej z vás bude na jiný vzducholodi, kvůli bezpečnosti. Pojďte za mnou," pobídl je a postupně rozmístil na jednotlivé lodě.
"Kandersi, ty poletíš se mnou na Mlhožroutovi," oznámil nakonec osiřelému Joachimovi a jal se šplhat nahoru po provazovém žebříku. Ten ho následoval a na hraně gondoly vděčně přijal čísi nabízenou ruku, protože vak s věcmi na rameni ho docela tížil. Teprve když se vyhoupl na palubu, došlo mu, že se nedívá na goblina, ale na člověka.
"Vítej na naší větrné kocábce, mladej," zašklebil se na něj přátelsky postarší drobný plešatý mužík se skobovitým nosem, který si nezadal s nosy goblinů, oblečený jen v kalhotách a bílé košili.
"Tohle je desátník Kanders, náš novej navigátor," představil ho kapitán Jömego.
"Barnabáš ze Rtuta, mág přes počasí tady na Mlhožroutovi, moc mě těší," potřásl mu rukou mužík.
"Myslel jsem, že tu budou jen goblini," konstatoval stále ještě překvapený Joachim.
"Co tě nemá," zachechtal se Barnabáš. "Tady najdeš gobliny, lidi, orky, jejich míšence… a dokonce jednoho kočičáka. Ale jo, většinu posádek tvoří goblini nebo gobly, to máš recht."
"Tady slouží i ženy?!?"
"Kamaráde, je vidět, že o zelenokožcích víš velký kulový," poplácal ho mág po rameni. "Jedna ženská, teda gobla, je dokonce kapitánkou vzducholodě."
"Na našich lodích smíšené posádky totiž nemáme, jenom chlapy," vysvětloval zrudlý Joachim. "Tak jsem myslel…"
"Věř mi, těch překvapení tě tu čeká ještě daleko víc," přerušil ho s úšklebkem komodor Jömego. "Barnabáši, proveď ho, prosimtě, po Mlhožroutovi a ukaž mu, kde co je. Jo a ubytuj ho. Já ještě musím za Prskavkou," požádal mága a hbitě sešplhal zase na zem.
"Tak pojď, mladej, napřed ti ukážu tvůj kavalec," zavedl Barnabáš Joachima po jediném schodišti na lodi do útrob vzducholodě. "Todle je tvoje postel, seznamte se," ukázal pak na horní pryčnu ve společné noclehárně, která uspořádáním připomínala pohřební kryptu. "Teda tvoje - tvoje a Traglina. Budete se střídat. Buď rád, hrozně chrápe," dodal. Na celé lodi bylo poznat, že se šetřilo s místem, a tedy i zátěží, kde se dalo, takže lůžko pro každého by bylo zbytečným luxusem.
"Je nějaký rozpis?" otázal se jen Joachim a hodil na postel svůj lodní pytel.
"Rozpis?" podíval se na něj nechápavě Barnabáš. "Nic takovýho. Ale ty budeš navigovat ve dne, zatímco on nejradějc fachá v noci. Jinak platí, že když jsi moc unavenej, tak si lehni na jekejkoliv prázdnej kavalec, co je zrovna k mání. Nebo někoho vykopni, když bude plno a pokud se nechá," zachechtal se mág a zamířil do zadní části gondoly.
"Tak todle je náš mechanickej pohon," ukázal Barnabáš hrdě na obrovské kolo s hřídelí, u kterého posedávali tři statní orci a jedna orčka hrající v kostky. "Mlhožrout má i normální plachty, ale do bezvětří a do boje má i vrtule, který roztáčí tady Rurgarova parta. Dva tu hlavní, po jednom boční manévrovací," ukázal rukou na dvě menší kolesa na bocích.
Joachimovi teprve na druhý pohled došlo, že kolesa se - podobně jako u šlapacího mlýna - roztáčí lidskou, nebo spíš orčí silou.
"Jak to funguje? Myslím, jak poznají, jak mají rychle chodit?"
"Chodit?!? Ty chtít nás urazit?" zvedl se naštvaně od kostek mladý ork. Svaly mu na nahé hrudi a pažích jen hrály a převyšoval Joachima tak, že skoro neměl šanci zahlédnout skalpovou kadeř na jinak holé hlavě. "My běhat! My roztočit vrtule tak, že tobě vypadnout bulva z lebka!"
Nejstarší ork s jizvou přes celou pravou tvář, nejspíš Rurgar, něco zavrčel v orkamluvu. Mladý ork se neochotně zase posadil, než stihl Joachim vykoktat svou omluvu.
"Kormidelník předává pokyny orčímu pohonu tady tou hlásnou troubou," ukázal Barnabáš, který se zjevně dobře bavil, na kovovou rouru s rozšířeným koncem vedoucí ze stropu.
"Barnabáš si koledovat o mít rozbitý úsměv," zavrčel mladý ork. Mág se na něj jen přátelsky zazubil.
"Ale aby sis o nich nemyslel, že jsou tu jen na tupou silovou práci -" poplácal orka po rozložitých ramenou," - je to taky naše výsadkový komando. Když by byl Mlhožrout moc poškozenej a šel k zemi, tak skáčou první tady těma padacíma dveřma, aby nám vyčistili místo dopadu před nepřátelema," ukázal na podlahu. "A nebo když by mohli někomu zatopit tak, že se vyplatí přijít o mechanickej pohon.
Mimochodem, Traglin tady asi nebyl, co?" položil mág spíše řečnickou otázku. Jelikož ale v tu chvíli mladý ork zjevně v kostkách prohrál, raději rychle odtáhl Joachima pryč.
"Jsou v pohodě, ale hrozně hrdý, bacha na otázky cti," radil mu. "Skoro jak trpajzlíci. Naštěstí mají na rozdíl od nich smysl pro humor, tím se to dá většinou zachránit.
Tady bacha na oheň," upozornil ho, jakmile vstoupili do místnosti plné bedniček a soudků přikurtovaných ke stěnám sítěmi, u kterých se dohadovali dva goblini v ochranných oděvech z tlusté kůže.
"Héj, Tragline!" oslovil mág zavalitějšího z dvojice, kterému navíc chyběla velká část pravého ucha a špička nosu. "Todle je Joachim Kanders, tvůj novej mimonocležník. Abys věděl, kdo ti zahřejvá postel. Ukaž mu to tady a pošli ho pak ke kormidlu," nečekal Barnabáš na odpověď a zmizel v úzké chodbičce.
Traglin jen nepřítomně mávnul rukou a dál pokračoval v rozmluvě. Joachim trpělivě čekal, ale zdálo se, že na něj goblin zcela zapomněl. Konečně domluvili, Traglin popadl soudek a vrazil ho překvapenému Joachimovi do rukou. Sám si vzal také jeden.
"Safra, chlape, nekoukej na to, jak když ti nadloube. Máš prázdný ruce, tak co bych pro ně nenašel využití. Za mnou," pobídl zmateného mládence. "Jinak já jsem hlavní inžynýr týdle kocábky Traglin a mám na starosti to, že nespadneme. Což je těžší, než by se mohlo zdát," vyvedl ho na palubu k proutěnému koši přivázanému na laně.
Goblin do něj nandal oba soudky a hvízdl na prsty. Někdo nad nimi začal koš vytahovat vzhůru. Následovali jej po provazovém žebříku, který vedl na uzounký ochoz na samotném balónu. Tam si u kladky soudky zase převzali a Joachim následoval vratkými krůčky inžynýra až na malou plošinu na zadním konci balónu. Pod nimi byla obrovská kovová nálevka prohýbající balón dovnitř, nad jejímž účelem si lámal Joachim hlavu od okamžiku, kdy vzducholodě poprvé spatřil.
"Pohleď na veledílo gobliní alchymie - třaskavej pohon!" prohlásil hrdě Traglin a upevnil soudky do připravené sítě. Odpovědí mu byl jen nechápavý výraz. "Chjo, tak nic. Pro ty nedovtipnější z nás dvou: třaskavej pohon už podle názvu funguje tak, že dolů pod nás hodíme zapálenou třaskavinu. A ten velkej kus železa výbuch usměrní dozadu a posune celou vzducholoď dopředu. Už? No sláva!" poklepal po zádech ohromeného mladíka, až ten ztratil rovnováhu a málem přepadl přes nizoučké zábradlí.
Joachim celou cestou dolů ani moc nevnímal, co mu inžynýr říká. Bloudily mu myšlenky. A jejich hlavním tématem bylo, jak moc přísné jsou tresty za neuposlechnutí rozkazu nebo dezerci. Ti goblini byli opravdu šílenci! Odpalovat výbušniny několik set stop nad zemí jakožto alchymistický pohon… To na něj bylo moc.
"Nedokáže ocenit naší genialitu," předal na palubě s úšklebkem Joachima inžynýr zase Barnabášovi.
"Copak? Nějakej přepadlej. To už se ti zajídá země pod nohama, co?" rýpl si mág. "Tak to se neboj, do hodiny zvedáme kotvy.
Každopádně todle je pro tebe nejdůležitější osoba na lodi hned po kapitánovi - náš kormidelník," dovedl Barnabáš Joachima ke stříšce s kormidelním kolem, u kterého stála k mladíkovu překvapení drobná goblinka v kabátu a třírohém klobouku. Z pod něj vyčnívaly dlouhé špičaté uši a ohon jasně rezavých vlasů.
"Sälferan, todle je tvůj navigátor do Bergenu," postrčil dopředu mág zkoprnělého mladíka.
"Desátník Joachim Kanders se hlásí do služby, madam," vzpamatoval se a zasalutoval. Goblinka si ho jen pobaveně změřila pohledem.
"Klídek, dej si pohov. Já jsem Sälferan zvaná Duhoočko, žádná madam," podala mu ruku. Stisk měla vzhledem ke své postavě překvapivě silný. A až teď si Joachim uvědomil, že má každé oko jiné. Jedno žluté, druhé zelené.
"Co je?" zamračila se goblinka, když na ní zůstal beze slova civět.
"Ehm, já- to ty oči," vzpamatoval se Joachim. "Můj bratr má totiž taky každé jiné, ale on má jedno modré a druhé hnědé."
"Na, tohle si vem na sebe," vysvobodil ho z trapné chvilky Barnabáš a podal mu široký opasek s koženými řemeny po stranách. Joachim si uvědomil, že podobný mají všichni na palubě včetně mága a kormidelnice.
"Když by byl moc silněj vítr nebo tak něco, tak se těma řemenama můžeš přivázat, abys nepřelít přes zábradlí," jala se ho instruovat Sälferan a ukázala na železné kruhy a vodící lana rozmístěná porůznu po palubě. "Než si zvykneš, radši se važ pokaždý. Co jsem slyšela, je to ve vzduchu trochu jiný než na moři. A mysli na to, aby ses vždycky jedním přivázal na novým místě, než se úplně odvážeš na tom starým," nabádala Joachima a ukázala mu, jaký použít uzel. Ten s tím neměl žádný problém, takže kormidelnice potěšeně usoudila, že omylem ho během letu nejspíš neztratí.
"Dobrý, tak rovnou zůstaň přivázanej a naposledy se pokochej pohledem na pevnou zem zblízka, za chvíli pudem do vzduchu," mrkla na něj kormidelnice. "Ještě mi řekni, jaký máš vlastně zkušenosti s navigací. A hlavně mi neříkej, že jsi byl jednou v Bergenu na trhu a víc nic."
"Tedy, průzkumník nejsem, to nemohu sloužit. Ale bojoval jsem se svou kumpanií se syrdalskými barbary o provincii Aurea, takže oblast mezi Daklosem a Bergenem docela dobře znám. A v Bergenu jsem pobyl nějaký ten měsíc, protože jsem tam studoval jejich hutě. Jsem totiž zbrojíř. Takže-"
Jeho další slova přerušilo dunivé zatroubení rohu.
"To snad bude stačit. Teď se snaž nepřekážet," dodala Sälferan a začala pořvávat na posádku kolem rozkazy.
Na všech vzducholodích vypukl shon a zanedlouho již čtrnáct korábů nebes stoupalo nad město. Joachim očekával, že vytvoří nějakou formaci, ale z jeho pohledu se rozmístily zcela nahodile a vydaly se na východ. Nad Tichými útesy pak kormidelníci zkušeně využili stoupavých vzdušných proudů. Joachim se během té doby křečovitě držel železného madla, protože přinejmenším třikrát se z jeho pohledu Mlhožrout jen tak tak vyhnul srážce s jinou vzducholodí.
Oddechl si teprve ve chvíli, kdy nabrali výšku a vlétli nad moře. Naopak členové posádky se zelenou kůží při pohledu na modravou masu vody získali velice nezdravý nádech.
První tři dny let ale probíhal poklidně, skoro až nudně. Do zad jim vál silný pravidelný vítr a technické závady byly minimální a snadno opravitelné i ve vzduchu.
Joachim už malém zapomněl na to, že je na vzducholodi - paluba se pod nohama totiž hýbala méně než u běžné lodi. Režim střídání služeb a činností pro něj ale byl stále záhadou. Při neúspěšné snaze o jeho rozlousknutí se však alespoň seznámil s celou dvacetičlennou posádkou Mlhožrouta, takže odpoledne čtvrtého dne trávil v podpalubí nad kostkami společně s Barnabášem, Traglinem, Rurgarem a kočkočlověkem Filisem, bocmanem a současně lodním kuchařem.
"Proč pořád mácháš nervózně tím ocasem, Filisi?" podivil se Joachim. "Vždyť vyhráváš."
"Fakt to dělám?" podivil se mourovatý bocman. "Kdyby ses nezeptal, tak si to ani neuvědomím, ale mám už nějakou dobu takovej neurčitej pocit, že něco visí ve vzduchu. Něco temnýho a pro nás blbýho," zatahal se za vousky. Pak se podíval na své předloktí, kde se mu právě zježily chlupy. "A je to tady!"
Všichni vyskočili na nohy a rozběhli se. Rurgar s Traglinem do útrob lodi, Filis s Barnabášem s sebou táhli Joachima na palubu.
"Co se děje?" nechápal.
"Filis nejen výborně vaří," supěl mág, "ale je taky jak kanárek v dolech. Mívá tušení často dřív, než přijde průšvih. Proto je taky na Mlhožroutovi, vlajkový lodi."
Sotva vyběhli na palubu, rozezněly se výstražné rohy. Joachimovi stačil jeden pohled a pochopil, co je špatně.
Všude kolem vzducholodí se nepřirozenou rychlostí formovala temná mračna. Zvedl se silný vítr, zaburácelo několik hromů přes sebe a oblohu začaly křižovat blesky.
"Stáhněte boční plachty! Rurgare, vysoký tempo pravá boční, střední hlavní! Všichni na svý místa!" řvala od kormidla na všechny strany a do hlásné trouby povely Sälferan.
"Přivaž se!" houkl na Joachima Barnabáš. Nemusel ho zrovna dvakrát pobízet, protože s Mlhožroutem začala cloumat vichřice.
"Muž přes palubu!" ozval se náhle výkřik z levoboku, kde se jeden z goblinů neudržel při kasání plachty.
"Do prdele! Jdu pro něj!" křikl mág, hbitě se odvázal a s rozběhem skočil přes zábradlí do bouře. Joachim se jen křečovitě držel kovového kruhu a nechápal, co to mág dělá. Páchá snad sebevraždu?
"Sakra, Zorloku! Co se to děje?!?" vynořil se vedle Joachima z provazců deště komodor Jömego, přidržujíc si jednou rukou svůj třírohý klobouk.
"Hněv Kermoi je zjevně větší než naše přízeň u Achertef," vynořil se z druhé strany orčí šaman se stoickým výrazem ve tváři.
"Posraná práce!" odplivl si goblin. "Co se mohlo podělat? Vždyť jsme jí nechali obětovat dokonce bejka!"
"Cože? Zopakuj to!" objevil se na tváři šamana zvláštní výraz.
"Co? Že jsme nechali zbytečně obětovat bejka?"
"To předtím."
"Co se mohlo podělat a že je to posraná práce?" nechápal komodor.
"Breve, jsme tupci! Přehlédli jsme jednu zásadní věc - latríny," svěsil Zorlok ramena pod tíhou náhlého poznání. "Sice jsme nad slanou vodou, ale naše hovna padají z latrín přímo do moře. Nedivím se, že to vzala bohyně Kermoi jako výsměch vmetený jí do tváře."
"Tak to jsme doslova až po uši ve sračkách," odtušil goblin. "Co teď?"
"Musíme si Mořskou čarodějnici zase usmířit. Ještě je tu šance, mohla nás přece smést z oblohy rovnou," narovnal se šaman a vykročil bez jištění doprostřed paluby nedbajíc na nárazy větru, které se vzducholodí pohazovaly jako s dětskou hračkou. Jako by vrostl nohama do prken.
"Ó, mocná Kermoi, vládkyně nad životem a smrtí ve slané vodě!" přehlušil Zorlokův hluboký hlas samotnou bouři. "Odpusť nám naše pomýlení a utiš hněv svůj i Achertefův! Zde přijmi mou oběť!"
Nato vytáhl od pasu zakřivený obřadní nůž, nastavil druhou ruku a jedním plynulým sekem si utnul předloktí.
"Utiš bouři, ó Mocná!" sebral useklou ruku a hodil ji do tmy prosvětlované blesky. Pak zastrčil nůž zpět za opasek a teprve poté si sevřel pahýl železným stiskem druhé ruky, aby zastavil tryskající krev. "Snad to zabere," prohodil konverzačním tónem k Jömegovi a Joachimovi, který na něj civěl s otevřenou pusou a bojoval s nutkáním zvracet.
Uběhlo několik nekonečných úderů srdce. Náhle se rozhostilo ticho a nárazy větru bez varování ustaly. Během chvíle se rozplynula i temná mračna a na tvářích je polechtaly sluneční paprsky zapadajícího slunce.
"Zorloku, jsi génius," vydechl komodor Jömego ulehčeně. "Gizmí na palubu! Je tu zraněnej!" rozeřval se vzápětí a podepřel pobledlého šamana, který lehce zavrávoral, ale udržel se na nohou.
"Na, drž to, než dorazí ranhojič!" přitáhl k Zorlokovi stále ještě otřeseného Joachima, který mechanicky sevřel krvácející pahýl. "Já musím zjistit, jak je na tom zbytek mejch lodí."
"Je to Srdce močálu a hlásí zrcadlem, že mají poškozenou vrtuli a nějaký raněný, včetně šamana," odtrhla Sälferan zrak od tmavé tečky daleko od nich a odložila dalekohled.
"Alespoň tentokrát žádný mrtví. Dej vědět zbylým lodím a zamíříme k nim," rozkázal Brevoduk a netrpělivě se rozhlédl kolem. "Kde, ksakru, vězí ten Barnabáš, když ho jeden potřebuje?!?"
Bouře rozehnala jednotlivé vzducholodi do všech stran a pak nastala noc, takže se musely navzájem hledat pomocí signálních ohňů. Některé byly tak daleko, že ani to nestačilo. Šamani proto museli vstoupit do Říše stínů, aby navázali vzájemný kontakt. I tak měl dosud Brevoduk zprávy jen o devíti lodích. Tedy teď už o desíti.
Konečně zašuměla ptačí křídla a na palubu se elegantně snesl Barnabáš, jehož pasu se držel onen spadnuvší goblin. Ihned po dosednutí se mágovy paže změnily zase zpět na lidské.
"Kde ses flákal?" uvítal ho Brevoduk. "Nejseš placenej za vyhlídkový lety."
"Uf. Trochu jsem to neodhadnul, kapitáne," omlouval se mág. "Tady Züklana jsem sice chytil včas, ale vítr byl moc silnej, abych se s jeho váhou navíc zvládnul vrátit. Nakonec jsem byl rád, že jsem se vůbec zvládnul dostat na Inžynýra Groma. Kapitán Grümar pozdravuje a že jim blesk zapálil levobok vedle třaskavin. Jen zázrakem nevylítli do povětří."
"Neměl dávat lodi jméno podle někoho, kdo zničil půlku Blatodolu," ušklíbl se Brevoduk. "A ty příště takhle neriskuj, potřebuju víc mága než lodníka," pokáral ho, jako by goblin vedle nich ani nebyl.
"Víš jak, nechci Třetí smrt," zašklebil se Barnabáš. "Navíc co je moje trocha magie proti záměrům bohyně?"
"Aby ses nedostal do ságy jako mág, co skončil móc špatně, protože naštval svýho kapitána," zakroutil hlavou Brevoduk. "Ale teď vážně. Jdi si zameditovat, budeme potřebovat trochu toho tvýho magickýho větru.
A teď ty, Züklane," vzal konečně na vědomí přítomnost lodníka: "Za nedovolený opuštění lodi dostaneš trest. V Osenu žádný vycházky nebo pět služeb navíc. Vyber si."
"Jak já spěchat, já špatně uvázat. Ale zážitek to být silná. Hmm. Brát žádná vycházka, kapitán."
"Ty nestojíš o osenskýho pstruha na másle a bylinkách? Co jsem slyšela tady od Joachima…" naklonila se k Züklanovi spiklenecky Sälferan a palcem ukázala na Kanderse.
"Eh, kapitán, moct já ještě změnit názor?" vyhrkl Züklan. "Já unáhlit. Já myslel, že já víc prospět pět služba navíc. Já tak víc možnost trénovat správná úvaz. "
Brevoduk se na něj zamračeně zahleděl, ale pak jen kývl a poslal ho gestem pryč. Opřel se o zábradlí a znovu se zahleděl k obzoru.
"Co tě trápí, Breve?" ozval se za ním šamanův hlas.
"Co myslíš, Zorloku?" otočil se Brevoduk a pohlédl na ovázaný pahýl orkovy ruky. "Čtyři lodě nezvěstný, ostatní poškozený, spousta raněnejch a tys přišel o ruku. Ale to jsou prkotiny. Co mě opravdu trápí je, že nevím, co dělá Filis k obědu. Co by jinýho mohlo?"
"Tak to jsem rád, že ti můžu odlehčit od chmur," opřel se Zorlok vedle něj. "Filis dělá bahňácký guláš se zelnými plackami." Odmlčel se. "A abych nezapomněl, našli jsme s Cimydis další tři - Ostří pomsty, Zmijozuba a Gorgkarův odkaz. Jsou na jihovýchod od nás, zítra se s nimi setkáme."
"Konečně nějaká dobrá zpráva! Takže už zbejvá jenom Větroplach."
"Až uděláme nejnutnější opravy, můžeme udělat rojnici a zkusit je najít, kapitáne," navrhla od kormidla Sälferan.
"Hmm, ne," zavrtěl hlavou pomalu Brevoduk. "To by zabralo moc času. Už takhle nás bude ta bouře stát tak dva dny zpoždění. A to počítám s tím, že v tomhle stavu vůbec zvládneme do Osenu doletět. I tak budem muset určitě pořádně odlehčit lodě."
"Jak myslíš, ty jsi kapitán," odpověděla úsečně kormidelnice. Nesouhlas v jejím hlase nešlo přeslechnout. "V písni o tobě se to bude dobře vyjímat."
"U Lacuviriných ploutví, neříkám přece, že je nebudeme hledat vůbec!" štěkl na ni Brevoduk. "Ale věděli, do čeho jdou. Když je šamani vystopujou a bude to potřeba a v našich silách, pošlu za nima některou z lodí. Ale máme nějakej úkol, kterej jsme se zavázali splnit. Naším cílem je Osen a pak Bergen. Takže jestli od tebe uslyším ještě nějakej kec na tohle téma, tak tě na mou duši nechám drhnout palubu!"
"Přeber to za mě," sykla Sälferan, přistrčila překvapeného Joachima ke kormidlu a zmizela v podpalubí.
"Má na Větroplachovi bratra," odtušil Zorlok tiše.
"Řekni mi něco, co nevím," zavrčel Brevoduk a opřel se zase vedle něj. Pak vytáhl z kabátu malou lahev opletenou lýkem, přihnul si a nabídl šamanovi. Dál mlčky sledovali obzor a usrkávali.
Přestože šamani napínali své síly až na samou hranici svých schopností, Větroplach zmizel beze stopy. Do Osenu tak dorazilo vzducholodí jen třináct a nutno říct, že vzbudily ještě větší rozruch než v Gottě. Ve srovnání s masivní, leč oku lahodící trpasličí architekturou působily gobliní vzducholodě ještě divočeji a šíleněji, než obyčejně. O členech posádek, kterým nad pevnou zemí opět otrnulo, nemluvě.
Zastávka však byla kvůli zpoždění způsobenému bouří velice krátká, takže než se zkazky o šíleném vynálezu zelenokožců stihly rozšířit do všech koutů města, byli už zase ve vzduchu. Brevoduk totiž správně usoudil, že během těch pár hodin by snad neměli především orkové způsobit žádnou katastrofu a seslat na sebe hněv osenských.
I tak byl z přistání ve městě velice nervózní, ačkoliv by to nikomu nepřiznal. Trpaslíci chovali již po staletí hlubokou nenávist vůči orkům a temným elfům. A velká část orků jim oplácela stejně. Vzducholodě byly sice oficiálně brány jako gobliní, ale přítomnost orků nešlo přehlédnout ani přeslechnout.
Proto Brevoduka nesmírně překvapilo, když se jeden z trpaslíků dokonce uvolil letět s nimi na Mlhožroutovi jako průvodce a ukázat jim cestu skrze průsmyky Zlatých kopců až k průmyslovému městu Daklos. Městu, jenž podle klevet - jak mu prozradil Joachim - vzniklo na troskách Karak Azyru, dávného trpasličího města, které orci vyvraždili a započali tím Druhé války zelených kůží a zhoubu své rasy.
Trpaslík, který se stroze představil jako Gundrik Hvammursigh z klanu Grimmo, celou dobu mluvil pouze v nezbytných případech a holých větách, jako by větší interakcí měl pošpinit svou čest. Orkové se rozhodli zůstat po dobu jeho přítomnosti v podpalubí a Brevoduk za to byl jen rád. Tušil zde vliv Zorloka, který dokázal zchladit každou horkou hlavu.
Konečně se horské stěny rozestoupily a před nimi se otevřel pohled na stříbřité vody Bystré a bergské nížiny. Nebýt Gundrika, Daklos by zcela jistě minuli, neboť většina města se nacházela skrytá v ohromném jeskynním systému.
Vyložili málomluvného trpaslíka a nabrali materiál na opravy spolu se zásobami jídla a především síry a jiných ingrediencí, které inžynýři hodlali během zbylé cesty přetvořit na výbušniny. Aby totiž vůbec doletěli přes moře do Osenu, museli vyhodit přes palubu co šlo. Což zahrnovalo i velkou část trhavin.
"Konečně bejt ten trpajzl pryč a já moct na vzduch," protáhl se na palubě labužnicky Rurgar, sotva opět vzlétli.
"Docela mě překvapilo, že letěl s námi. Situace na hranicích musí být opravdu vážná," prohodil zamyšleně Joachim.
"Co, že se nějaká malá vousáč odvážit vlízt na paluba? Já bejt taky překvapená, oni radějc jeskyně a pevná zem."
"To nemyslím," zakroutil Joachim hlavou. "Jde o to, že osenské a bergské trpaslíky vede Snorri Hvammursigh a tohle byl jeho blízký příbuzný. To je pocta. A znamená to taky, že vám buď hodně věří a cení si vás, nebo že je situace na bojišti opravdu vážná. Jinak by vyslali někoho z méně významného nebo dokonce nižšího klanu než je Grimmo. Pokud zapojení vzducholodí bude fiasko, strašně tím politicky ztratí. Alespoň jak tomu rozumím já."
"O politika já se nestarat. My bojovat po bok trpajzlík a když Lathmorci bojovat taky, bejt vlastně jedno, jestli my vyhrát nebo prohrát. Bejt dobrej boj a to stačit já. Ty moc myslet do budoucnost a mít pak chmury. To zbytečně vysilovat před boj, tak ty zachovat klid," poplácal mladíka po rameni. "Stejně ty jednou muset umřít, tak proč ne v dobrá boj?"
Na to neměl Joachim co říct.
Po téměř celou dobu letu z Daklosu vydatně pršelo, což šamani brali jako znamení přízně božstva deště a větru Achertef. Navíc je špatná viditelnost kryla před případnými špehy a zvědy.
Sälferan a ostatní kormidelníci vedli vzducholodě podle pokynů Joachima a jeho druhů ve skrytu nízko položených mraků a hlavně daleko od hraniční řeky, aby je náhodou nespatřili lathmorští a oni tak mohli využít naplno moment překvapení.
Jednoho rána, necelý den letu od Bergenu, se vyčasilo a slunce začalo pálit. Zbytek cesty tak absolvovali velice nízko nad zemí, místy jen pár desítek stop. Pozdě odpoledne zakotvili na kraji lesa nedaleko města a vyčkávali.
Přímo do Bergenu, tedy jeho menší severní části, se vydal jen Mlhožrout krytý příkrovem noci. Opět letěl velmi nízko. V jednu chvíli dokonce jejich kýl shodil tašky ze střechy jednoho domu na předměstí. Ale opatrnost byla na místě. Stejně tak raději vyvěsili ingardonské barvy na příď a borty vzducholodě, aby se je trpaslíci omylem nepokusili sestřelit.
Ihned po přistání na největším náměstí osvětleném pochodněmi je obklopili ingardonští vojáci a trpaslíci s kušemi. Brevoduk se jen ušklíbl. Kdyby chtěli, už dávno by zvládli sebevražedným útokem vyhodit do povětří přinejmenším čtvrtinu města. Vyhodil provazový žebřík a následován vybranými důstojníky a Joachimem s jeho muži sešplhal na zem.
"Kdo to tu má na povel?" zahulákal do davu ozbrojenců. Na jednom z balkonů se objevil trpaslík s šedivým vousem až na zem přepásaným zlatým opaskem:
"Jsem Magnund Dvojveslo z rodu Zlatonosů z klanu Grimmo, Strážce Bergské brány."
"Skvělý! Já jsem komodor Brevoduk Jömego z klanu Ryšavců, velitel Yulmenskejch vzduchoplavců. Přiletěli jsme vám sem trochu píchnout, prej máte trable."
Magnund ztuhl, ale pak jen mávl rukou, aby je uvedli za ním.
Doprovázeni strážemi prošli studenými kamennými chodbami až do sálu se stěnami pokrytými převážně kančími kožešinami. Uprostřed pak byl stůl s dovedně vyrobenou plastickou mapou okolí Bergenu. Před ním na ně již čekal Magnund spolu s dalším trpaslíkem, širokým jak sud a s páskou přes oko, a vysokým ramenatým rytířem s ingardonskými liliemi na hrudi.
Jakmile spatřili rytíře, poklekli Joachim a jeho muži na koleno.
"Vítejte v Bergenu, komodere," udeřil se do hrudi rytíř. "Jste tu jako na zavolanou. Už jsme mysleli, že nedorazíte. Jsem Lifris de Montgunt, k vašim službám."
"Spíš my k vašim, sire," ušklíbl se Brevoduk. "A proč bysme neměli dorazit?"
"Před pár dny proletěl nedaleko Bergenu velkou rychlostí jakýsi vzdušný koráb, avšak zamířil nad moře směrem k Dorlonskému ostrovu," pokrčil rameny sir Lifris. "Ale když jsem před chvílí uviděl vaši vzducholoď, samotného mě zaráží, jak nás mohlo napadnout, že by mohl být goblinů."
"Budu to brát jako poklonu," zúžil oči Brevoduk a zadržel rukou inžynýra Skraga, který už se nadechoval k řízné odpovědi. "Přejděme k věci, noc je krátká a chtěl bych se taky trochu prospat."
Šedovousý trpaslík si jen odfrkl nad gobliní neomaleností. Rytíř pokynul Joachimovi a jeho druhům, aby vstali, a všichni přešli k plastické mapě.
"Jak vidíte," ujal se slova Magnund, "severní část města je spíš malá pevnost postavená na vysoké skále. Je dobře bránitelná a je odsud dobrý výhled na druhý břeh Lonry.
Tam se nachází město samotné, včetně velkého přístavu a malého hradu. Obě části pak spojuje most zvaný Bergská brána, jeden z divů světa," prohlásil s hrdostí v hlase. "Pod jeho pilíři proplují i ty největší galeony a je chráněn mocnou runovou magií. Díky mostu jsme schopni neustále doplňovat zásoby a posily na pravý břeh, takže nás nemohou vyhladovět nebo vyčerpat. Levý břeh řeky je totiž stále plně pod naší kontrolou."
"Hmm, a kde je teda problém?" zamračil se Brevoduk.
"Těch je hned několik," pokračoval trpaslík. "Prvním je poškození hradeb. Lathmorci mají kromě klasických beranů, vrtáků, mangonelů a balist také zdokonalené trebuchety. A ty už dokáží po pár měsících významně poničit i kvalitní trpasličí opevnění. I přes naše opravy máme stěží pár dní, než se situace stane neudržitelnou a povede se jim průlom. Obléhacích věží i mužů na to mají dost," dodal zachmuřeně.
"A pokud se tak stane, stačí jim zabrat město, nemusí se snažit dobýt vnitřní hrad, protože ten není napojen na most," převzal štafetu rytíř Lifris. "Posádku pak mohou odříznout a nechat vyhladovět. Stěžejní je totiž přístav. Bez něj nemáme kontrolu nad řekou.
Co je ale další a dost závažnou potíží, jsou posily, které dorazily nepříteli v posledním týdnu. Víc vám k tomu ale řekne Skalf Berserk z rodu Stříbroseker z klanu Harsa."
Široký trpaslík si je změřil svým jediným vidoucím okem.
"S těma posilama," odplivl si, "jsme bojovali vo Chmurný vrchy. Je dost těžký je zabít, jsou totiž nemrtví." Mezi letci to zašumělo překvapením. "Jo, jo. Nikodém se na starý kolena rozhod vyhrát válku nekromancií. Pomáhají stříbřený nebo posvěcený zbraně, taky voheň. Ale jen pomáhají. Každej ten parchant má sílu jak deset chlapů a nepadne ani posekanej jak dobytek."
"No dobrá. A co se chce po nás?" zeptal se znepokojený Brevoduk. S nemrtvými měli bohaté zkušenosti z arnských bažin. Právě proto mu bylo jasné, že to bude průser. Na tvářích obou přítomných orků naopak zahlédl náznak spokojeného úsměvu. Čekal je dobrý boj.
"Kolik máte k dispozici mužů?"
"Třináct vzducholodí, jako je ta venku, schopných pocuchat nejen dobývací stroje a oblíhací věže výbušninama. A pak asi tak sedmdesát orčích a gobliních pěších bojovníků a bojovnic. Těm velí tady Cawö Jathaka z klanu Bílejch jizev," ukázal Brevoduk na šlachovitého orka s bíle potetovaným obličejem. "Mělo nás bejt víc, ale přelet přes moře nebyl beze ztrát."
"To je méně vojáků, než jsme doufali," zamračil se rytíř. "Mysleli jsme, že vaše vzducholodě slouží především k přepravě. Hmm. Původně jsme plánovali, že bychom vyjeli z hradeb a nalákali je na sebe, abyste na ně mohli zaútočit z boku tady z bažin, které se rozkládají u delty Lonry. Nikodémovi generálové by to neočekávali, ingardonské ani bergenské jednotky by tam nemohly těžit ze svých výhod. Nu což," otočil se k trpaslíkům, "začleníme je tedy do naší pěchoty a-"
"Ne," ozvalo se kategoricky.
"Prosím?" otočil se překvapený rytíř na zjizveného orka.
"My nikam ne-začlenit. Šest tucet ork a goblin válečník být dostatečný síla, aby bojovat sám. Vy nechat na my vést boj naše cesta. Ta bažina být dobrá místo pro my. Ale vy jiná styl boj. Vy moc taktika a manévr, neumět vychutnat správná boj. A být pomalá, nebýt zvyklá na pohyb v hladová země, takže zpomalovat nás," uzavřel kategoricky svoji promluvu Cawö Jathaka.
"Ale-" pokusil se něco namítnout rytíř, leč Magnund ho zarazil:
"Nediskutuj, je rozhodnuto. Nešpiň válečnickou čest zbytečnými řečmi." Cawö a šaman Zorlok mu poděkovali pokývnutím hlavy. "Spíš pojďme vymyslet, jak co nejlépe využít vzducholodě, když už je tu máme."
"Neříkal jsi něco vo výbušninách?" obrátil se na Brevoduka Skalf.
"Říkal. Prskavko?"
"Každá vzducholoď má kromě těžkých kuší i výmetnice bomb. A těch mají moji inžynýři v zásobě širokou paletu. Včetně pár nepříjemnejch překvápek," zachechtal se Prskavka Skrag. "Šrapnely, zápalná smůla s dehtem… Račte si vybrat."
"Ti nemrtváci totiž voheň nerad. A kdyby dostali pořádnou nálož…" zatnul pěsti Skalf.
"Takže primární cíl budou revenanti," pokýval hlavou Brevoduk. "A taky oblíhací věže a katapulty. Těm můžeme pěkně zatopit.
Jinak s náma letělo těchhle sedm vašich vojáků. Osvědčili se a hlavně si zvykli bejt ve vzduchu. Hádám, že by nám mohli bejt ještě užitečný, takže by bylo dobrý je u nás ještě nechat."
Joachim ztuhl. Jedna věc byla v tom vynálezu zkázy letět a druhá účastnit se bitvy.
"V tom nevidím problém," mávl rukou k jeho zděšení rytíř Lifris. "Tak, a teď k plánu obrany. Průlomy hrozí hlavně zde, zde a zde. A zde, tam se jim téměř povedlo podkopat hradbu. Jamile lathmorské dobývací stroje postoupí na tuto linii, touto branou vyjede naše jízda a touto těžká trpasličí pěchota. V tu chvíli by bylo záhodno, abyste-"
"To je zbytečný řešit," zívl Brevoduk, až mu křupla čelist. "Plány jsou jen plány a nepřežijou první střet s nepřítelem. My ze vzduchu navíc uvidíme vývoj bitvy líp a hlavně dřív, než vy nebo lathmorští.
Kotvíme tady," zabodl prst do mapy, "a dost bysme ocenili nějaký čerstvý jídlo. Během dneška ještě nemohla stihnout vyschnout země a neunese oblíhací věže, takže zejtra ještě bude klid. My si odfrkneme a zejtra v noci pak přesuneme naše bojovníky do tý bažiny. A pak se děj vůle bohů. Nebo lathmorskejch generálů. Předci s váma," nasadil si svůj třírohý klobouk a vypochodoval ze sálu následován ostatními a již od pohledu nešťastným Joachimem.
Trpaslíci a rytíř osiřeli.
"Ještě pořád myslíš, že požádat o pomoc zelenokožce byl dobrý nápad?" obrátil se na rytíře Magnund.
Sir Lifris se nadechl k odpovědi, ale pak jen mlčky zakroutil hlavou.
Brevoduk měl pravdu, půda byla ještě příliš podmáčená, takže je čekal slíbený den odpočinku na pevné zemi. Dopřáli si tedy pořádné jídlo a dokončili opravy, které nešlo provést ve vzduchu.
Šamani pak na každé palubě udělali bohoslužbu a orčí bojovníci ještě před přesunem do bažin pod vedením Zorloka, který se kvůli chybějící ruce rozhodl účastnit pozemní části tažení, uspořádali vlastní obřad zahrnující nové rituální jizvy a cosi s krví.
V podvečer dorazil posel se zprávou, že Lathmorci překvapivě ukončili námořní blokádu a stáhli své lodě pryč od Bergenu. Magnund s Lifrisem sice netušili, co tím sledují, byli si ale jistí, že jde o léčku. A že finální útok na Bergen začne zítra.
Mezi vzducholoděmi tak vzplály ohně a vypukla bujará pitka. Joachim, který si spočítal své šance na přežití, se proti svému zvyku rozhodl opít do němoty. Barnabáš a Filis mu statečně sekundovali. Úplně se mu to nezdařilo, protože Brevoduk se postaral o to, aby se k posádkám dostalo jen omezené množství alkoholu a halucinogenních houbiček. Přesto měl za rozbřesku pocit, že mu v ústech cosi zemřelo a do hlavy ho mlátí nějaký ork bojovým kladivem.
"Tohle vypij, pomáhá to na kocovinu," podal mu svěže vypadající Barnabáš malou lahvičku. Joachim ji do sebe hodil a vzápětí málem vrhl, ale ovládl se a statečně polkl. Bolest hlavy začala ustupovat a žaludek také přestal dělat kotrmelce.
"Tak měli pravdu, Lathmorci se dali do pohybu," ukázal vzápětí mág na nejvyšší věž severního Bergenu, kde právě vyvěsili zelenou vlajku. "Jo abych nezapomněl, kapitán tě chce u sebe, protože se vyznáš v dobejvacích strojích. Drž se a jak říkaj goblini - nenech se zabít," dal Joachimovi přátelskou herdu a rozběhl se k Mlhožroutovi.
Jakmile vzducholodě vystoupaly nad Lonru, nepřátelské vojáky zachvátila panika. Jejich velitelé je ale zvládli ukočírovat a po prvotním zděšení se Lathmorci uklidnili a obnovili postup k poničeným hradbám Bergenu. Vzducholodě sice působily zlověstně, ale také neohrabaně a letěly poměrně pomalu. Stejně tak jejich útok vypadal velice nekoordinovaně, neletěli v žádné formaci, jako by každý kapitán útočil na vlastní pěst.
Lathmorští velitelé je tak vzali na vědomí jen jako nepříjemnost a posílili levé křídlo dvěma záložními kohortami střelců. Už za okamžik se přeci dostanou vzducholodě na dostřel lučištníků a ti s nimi udělají krátký proces. A když to nebude stačit, obsluhy mezitím stihnou podložit několik balist tak, aby mohly střílet i vzhůru.
"Tak už?!?" naléhala na Brevoduka od kormidla zpocená Sälferan. Pouze předstírat chaotičnost stálo goblu, která měla chaotičnost od přírody v krvi, nezměrné sebeovládání.
"Ještě malou chviličku vydrrržžžž - běž, bež běž!!!" zařval Brevoduk do hlásné trouby a Rurgarovi orci nadopovaní lektvary síly a rychlosti se dali do bleskového pohybu. Stejně tak vrtule a celá vzducholoď.
První salva zápalných šípů Mlhožrouta zcela minula.
Současně Traglin upustil nouzovou klapkou část vzduchu z balonu a Sälferan dala plný rejd doleva a vzápětí doprava. Mlhožrout vystřihl dvě ostré klesavé zatáčky a dostal se přesně nad obléhací věže, které si vyhlédli ještě nad řekou. Otevřely se výmetnice a začaly pršet malé vybuchující soudečky. Věže zachvátil požár.
"Barnabáši!" zavolala Sälferan na mága. Ten se jen zazubil a namířil magickou hůl na přední třetinu balonu. Krystal na špici zazářil a z hole začal vát v poryvech silný vítr, který začal vzducholoď zase zvedat.
"Tak první cíl zničen. Co dál?" dožadovala se rozkazů kormidelnice.
"Držíme se plánu, takže od teď budeme improvizovat. Kandersi!" houkl Brevoduk. "Urči další cíl."
Joachim pečlivě sledoval dění na bojišti pod nimi. Přes černý dým, který se zvedal z hořících cílů vzdušných útoků, to ale nebylo úplně snadné.
"Tamti jezdci!" ukázal nakonec na lathmorskou těžkou jízdu, která se právě vydala vstříc bergenské trpasličí pěchotě, která vypochodovala z jedné z bran, aby odrazila pokus o průlom.
"Fajn, k večeři si nadělíme pečenou koninu. Sälferan, jdeme rozprášit jízdu!" zavelel Brevoduk. Aniž to věděl, vydal rozkaz přesně k tomu manévru, který se dva dny předtím chystal navrhnout Lifris de Montgunt.
Gobliní výbušniny hloubily v zemi krátery a plašily koně, takže se jízdní formace zhroutila. Útoku je však dostal do nepříjemné blízkosti lučištníků. A ti se mezitím již poučili o jejich manévrovacích schopnostech, takže nemohli takhle velký cíl minout.
"Šípy!" zařval lodník Züklan vykloněný přes bort, ale neuhnul a dál napínal plachtu.
Povrch Mlhožrouta se na mnoha místech rozzářil, takže vypadal, jako by ho pokrylo hejno světlušek. Hořící šípy zmizely.
"První štít!" počítal hlasitě Brevoduk. Bylo mu jasné, že ustojí nanejvýš tři salvy, a bylo jen otázkou času, než se na ně zaměří nepřátelští mágové. Vzápětí do pravoboku udeřil řetězový blesk, který spálil dobrou polovinu zbývajících magických ochran a srazil mu z hlavy klobouk.
To netrvalo dlouho, pomyslel si. "Filisi! Najdi toho bastarda!"
"Ó Solathó, Štěstěno zářivá, dopřej mi svou přízeň nejen v kostkách!" vyslovil krátkou modlitbu kočičák a vycenil zuby v nebezpečném úsměvu, zatímco točil ovládací pákou těžké dvojité kuše. Po chvíli pečlivého míření zmáčkl obě páky s půlsekundovým rozestupem. Šipky prořízly vzduch.
"Dostal jsem ho, kapitáne!" zajásal, když uviděl, jak se mág zhroutil. Lathmorský čaroděj měl samozřejmě magický štít, ale ten se spotřeboval na první šipce a obnovit ho před dopadem druhé by nestihl žádný ze smrtelníků.
"Kapitáne? Trpaslíci mají potíže!" upoutal Brevodukovu pozornost Joachim. Kapitán si vzal dalekohled a jeho tušení se potvrdilo - Bergenští se v poli dostali do kleští a útočili na ně revenanti. Na chvíli ztuhl, když viděl, že jeden z nemrtvých vojáků vůbec nehledí na to, že mu usekli ruku až u ramene, a dál bojuje. A nikde žádná krev… Rychle se však vzpamatoval. Tohle byl nepřítel, který jim jistojistě zajistí odvrácení Třetí smrti.
Než však stihl vydat patřičný rozkaz, dostihl je výstřel z balisty. Prošel hrudí lodníka Züklan a přibil ho vedle Brevoduka k prkenné stěně. Stačil jeden pohled, aby mu bylo jasné, že je mrtvý. S nadávkami se obrátil a spatřil Sälferan, jak jí stříká z přetnutého krku krev. Střela z balisty jí sice pouze lízla, ale tím nejméně šťastným způsobem.
"Duhoočko!" přiskočil a vrazil jí prsty do rány dřív, než se stihla svézt na palubu. Něco se snažila říct, ale jen se jí na rtech objevila rudá pěna. Pak zvláčněla. "Do elfí mateři! Kandersi!"
"Ano?" natáhl se Joachim, co mu jistící lano dovolilo.
"Nenech jí umřít!" předal mu do náruče drobnou kormidelnici. Joachim pevně stlačil přetnutou krkavici: "Ranhojič!"
"Tuhej," kývl hlavou Brevoduk k palubnímu gizmímu, který ležel zborcený přes zábradlí s šípem trčícím z oka. "Prostě se snaž, ať nevykrvácí! Já přebírám kormidlo," zavrčel temně a zařval do hlásné trouby: "Tragline! Rurgare! Je čas na šílenýho Kamaküdze!"
"Jasná páka, kapitáne! Vždycky jsem chtěl tenhle manévr zkusit!" ozval se nadšeně Traglin.
"A nešetři náložema, pak mizíme pryč!" dodal ještě Brevoduk a začal vybírat stoupavou zatáčku, aby trochu nabral výšku. Budou jí sakra potřebovat.
Mlhožrout se střemhlavě řítil k zemi a od srážky s ní mu mohlo pomoci snad jedině kouzlo. Přesněji to Barnabášovo větrné kouzlo, kterým na poslední chvíli zdvihl příď vzducholodě.
V ten samý moment jeden z inžynýrů přehodil boční vrtuli, takže Mlhožrout se otočil takřka na místě o sto osmdesát stupňů.
A Traglin odpálil v kovové nálevce, která náhle mířila přímo na kohortu nemrtvých, všechnu zbylou třaskavinu.
Část bitevního pole se proměnila ve vulkán.
"Jo! Vraťse se zpátky do pekla, nemrtváci!" neudržel se Brevoduk, když se ohlédl na dílo zkázy, které rozpoutali. Pak se podíval na cáry impregnované kůže vlající nad ním. "A kurva," přešla ho ihned rozjařená nálada.
Třaskavý pohon je sice vynesl solidně vysoko, ale už tak místy silně poškozený balon zátěž neustál a začal se trhat. Kapitán se zoufale rozhlédl, a pak zamířil k Bergenu do míst, kde se zhroutila hradba a Lathmorci se tam zdařile pokoušeli o průlom.
"Když do Zásvětí, tak i s váma," ucedil soustředěně. Výšku ale ztráceli příliš rychle a kormidlo nereagovalo zrovna dobře. Hradba města se nebezpečně přibližovala.
"Nouzovej výstup! Nouzovej výstup!" zařval do hlásné trouby. Všichni pohybliví členové posádky v doslechu se bleskově přesunuli do středu paluby, kde se připoutali ke dvěma velkým železným kruhům.
Brevoduk vytáhl ze skříňky vedle kormidla magický svitek a zadeklamoval zaklínadlo. K Joachimově fascinaci se všichni nafoukli do nelidských rozměrů a vznesli nad palubu. Kouzlo Nafouknutí sice většině mágů sloužilo jako výchovný trest vůči různým otrapům, ale na vzducholodích našlo nečekané využití.
Nadlehčená gondola se o pár potřebných stop vznesla a ačkoliv podle zvuku trochu zadrhla kýlem, městskou hradbu jako zázrakem přeletěla. Brevoduk mávnutím zrušil kouzlo a s tichou modlitbou roztočil kormidlo. Mlhožrout zareagoval, opsal ostrou zatáčku a jako špunt zalétl do průlomu v hradbě. Špicí dokonce vrazil do dobývací věže, která se po nárazu skácela.
Jistící lana však nevydržela a Brevoduka tvrdé přistání, nebo spíš řízená havárie, vystřelilo přes palubu. Instinktivně dal ruce přes sebe. Ucítil prudký náraz a šílenou bolest. Pak jej pohltila tma, do které ještě stihl proniknout Rurgarův bojový pokřik:
"Hrr na ně! Bij - zabij!"
Den po bitvě sice vládl v Bergenu shon podobný tomu v předchozích dnech, ale nálada byla o něco uvolněnější. Už proto, že nad městem stále vlály ingardonská zástava se třemi liliemi a bergenská s kančí hlavou.
"Chtěl jste mě vidět, sire?" nakoukl Joachim otevřenými dveřmi do pracovny.
"Á, desátník Kanders! Ano, posaď se," vzhlédl rytíř Lifris de Montgunt od depeší. Joachim se s pomocí berlí došoural ke křeslu a s úlevou se do něj svalil. Nadvakrát zlomená noha se sice díky léčivým lektvarům hojila dobře, ale pohyb po bergenské pevnosti ho přesto dost vysiloval. Rytíř trpělivě počkal, než se usadí.
"Musím říct, že ač jsem měl jisté pochybnosti, výsledek nasazení zelenokožců na mě udělal dojem. A je mi jasné, že jsi na tom měl nezanedbatelný podíl. To si zaslouží náležitě ocenit:
S okamžitou platností jsi tedy povýšen na četaře -" Joachimova hruď se nadmula pýchou.
"- a převelen jako posila k diplomatickému sboru v Arnském knížectví." Hruď zase rychle splaskla.
"U zelenokožců sis vydobyl velice slušnou reputaci," pokračoval rytíř. "A za těch pár týdnů letu z Gotty jsi určitě zvládl nasát něco z jejich kultury a způsobu myšlení. Navíc jsi věrný, rozhodně ne hloupý a dostatečně přizpůsobivý. Tvůj šikovatel na tebe pěl jen chválu. Přesně takové lidi po boku našich velvyslanců potřebujeme. Věřím, že máš z povýšení radost."
"Já- ehm, pokusím se nezklamat vaše očekávání," rozhodl se nakonec Joachim pro diplomatickou odpověď.
Jakoby z velké dálky uslyšel cvrlikání, které postupně sílilo. Brevoduk pomalu otevřel oči a přivykal ostrému slunečnímu svitu. Když se konečně rozkoukal, spatřil v otevřeném okně malého ptáčka. Ten si ho chvíli zvědavě prohlížel, a pak uletěl.
"To je dost. Už jsem se bál, že se neprobereš," ozval se z druhé strany lůžka známý hlas.
"Mě se tak snadno nezbavíš, příteli," otočil na Zorloka oči, protože krk měl znehybněný. "Smrt mě totiž nechce. A víš proč?"
"Ano, protože jsi tak ošklivý. A s tím zlomeným nosem jsi to posunul ještě dál, než jsem považoval za možné," konstatoval šaman.
"To asi taky, ale hlavně proto, že je zvědavá, co za šílenost provedu příště."
"Tak o tvé šílenosti tu nikdo nepochybuje, především trpaslíci ne," zasmál se ork. "Ale pomohla jim zvítězit, takže si na ni rozhodně nestěžují. Mluví se o tobě víc než o krakenovi."
"Jakým krakenovi?"
"Lathmorci stáhli své lodě, protože z hlubin moře kouzlem přivolali krakena. Měl zničit most přes Lonru. Jenže se do toho vložil ten záhadný létající koráb. Patří kaladorským mágům, a ti včas zničili loď, ze které ho Lathmorci ovládali, takže kraken zase zmizel v moři. Bergská brána stále stojí.
Ale jak říkám, nemusíš se bát. Pořád jsi slavnější."
Na chvíli zavládlo ticho.
"Chtěl bych vědět-" začal Brevoduk, ale Zorlok mu skočil do řeči:
"Žije. Nevím, jak to ten mladík dokázal, ale podařilo se mu udržet ruku v ráně i během tvého přistání, nebo jak to nazvat. Duhoočko je mezi živými. A ptala se po tobě. Jsem rád, že budu moct vyřídit dobré zprávy." Brevoduk na chvíli zavřel oči.
"A zbytek? Jaký jsou ztráty?"
"Celkově skoro polovina posádek. Zmijozuba sestřelili katapultem a Inžynýr Grom vybuchl poté, co se jim ho povedlo zapálit šípy. Zbytek je v různém stavu poničení, delšího letu je schopné možná tak Srdce močálu."
"To bude hodně dlouhá oslavná sága, aby mohli bejt vyjmenovaný všichni," pronesl konečně tiše Brevoduk. "A z mojí posádky?"
"Přežilo vás jedenáct. Jako zázrakem Filis, ten už musí mít vyčerpáno ne devět, ale snad patnáct životů. Pak dva inžynýři - tedy Traglin přišel o nohu, ale moc ho to netrápí, už se chce vrhnout do oprav Mlhožrouta. Z orků jen Rurgar a jeho dcera. Pak ti tři lodníci z klanu Krákavců. A samozřejmě Sälferan.
Posledním přeživším je Barnabáš. Pěkně se proletěl a napraskl si lebku o zeď. Úplně zapomněl obecnou řeč, mluví teď jen v orkamluvu. Ale kouzlit pořád umí, takže se o něj nebojím."
"A jak jste si vedli vy?" potlačil Brevoduk smutek. Na truchlení a opěvování mrtvých bude čas později. Teď byli důležití ti živí.
"Řeknu to asi takhle - trpaslíci si o nás mohou pořád myslet, že jsme tupí krvelační barbaři, ale chovají se k nám teď alespoň s náležitým respektem. A Ingardonci také. Sice nebyli moc nadšení, že jsme toho generála zabili, mohlo se za něj zkusit vyjednat tučné výkupné, ale takhle zemřel se ctí."
Teprve v tu chvíli si Brevoduk uvědomil, že šamanovi z čistého obvazu vyčnívá růžové zápěstí.
"Ta je jeho?" pochopil ihned.
"Ano, rozhodl jsem se tím uctít jeho odvahu. Byl to dobrý protivník. A musím říct, že miluji orčí chirurgii," zahýbal Zorlok se zalíbením v hlase novými prsty. Brevoduk sklouzl pohledem ke svým ovázaným rukám.
"Máš obě zlomené a páteř také dostala zabrat, ale prý se z toho vylížeš a nejspís bez následků. Máš hodně tuhý kořínek."
"Tak to abych začal pomalu myslet na to, jak nás dostat zase zpátky domů, protože přes moře už neletím. Což mě vede k jedný myšlence," vjel do Brevoduka život. "Třetí smrti se po včerejšku nebojím, ale víš jak. Je lepší se pojistit. Myslíš, že bychom zvládli přeletět nejvyšší hory na kontinentu - Štíty světa?"