Přítel, kterého jsi nepotkala

U Skalní brány vyčkává jakýsi stín. (Lovci nočních můr - léto 1523)

Vítr šuměl v korunách stromů, vzduchem se proháněli netopýři a tma objímala všudypřítomnou duši noci. Pod Skalní bránou se opírala o hůl postava a zjevně na někoho čekala. Ve svém dlouhém černém kabátě a černém koženém trojcípém klobouku splývala s temnotou okolního lesa. V jejím vzhledu bylo cosi vlčího. Od Brány konečně zazněly tiché, sebejisté kroky. Přicházející osoba byla o poznání menší a držela se přítmí na kraji cesty. Jen ve slabém světle srpku měsíce se občas zaleskly světlé vlasy a soví peří na jejím klobouku, jenž se lehce třepetalo v chladném vánku.

"Rád vás vidím, Fräulein Awrixel," promluvila na ni čekající postava.

"Já vás také, Frederiku. Co jste potřeboval?" ozvala se příchozí druidka a sestoupila z cesty blíže k němu. Frederik de Neuville, vůdce místních Lovců nočních můr, dál nehnutě stál a jen klidně odpověděl:

"Sešla se Druidská rada. Součástí jednání byl i osud vaší rasy. Druidi opravdu upíry nemusí. Zjevně bude trvat, než pochopí náš boj proti Vitirixovi. I touhu sjednotit náš trpící Hvozd. Každopádně Rada odhlasovala, že v ní nesmí zasedat žádný upír. Snažím se však, aby nebyli vůči upírům zbytečně zaujatí.

Co naše malá revoluce proti Vitirixovi, byla úspěšná?" změnil vzápětí téma.

Awrixel odpověděla s vážnou tváří a les kolem náhle utichl, jakoby jí i okolní stromy se zájmem naslouchaly:

"Byla. Nejčastější cesta upírů je nyní ta druidská. Všichni upíři ve zdejším Kruhu se shodli na odmítání Vitirixe jakožto božstva, které jim bere možnost žít šťastný život. Vypadá to, že Cornelliovi se naposledy skutečně podařilo rozprášit poslední upírské uctívače Vitirixe v Brožově."

Frederik se pobaveně ušklíbl. Živě si vybavoval Cornellia se svěcenou zbraní, jak ničí oltář Vitirixe a zabíjí všechny přítomné uctívače, kteří neměli dost rychlé nohy. Tento Lovec skutečně živil půdu Hvozdu krví nepřítele.

Samozřejmě si ale uvědomoval, že tím boj proti Vitirixovi neskončil. Kultisté se naštěstí mylně domnívali, že v lese se dá schovat. Při tom právě v něm jim padali přímo pod drápy. Ve městě to však bude těžší… Tím spíš, jestli se splní jeho nejčernější obavy.

"To je dobrá zpráva. A co vaše paní? Jak se ona k tomu staví? Zdá se, že vás nenutí sloužit Temnotě, za což jsem velmi rád. Ale potřeboval bych vědět, co má v plánu." Frederik sice pronesl ta slova poměrně ledabyle, ale ve skutečnosti se jednalo o zkoušku. Už dlouho sledoval, kde jsou v myslích upírů hranice. Potřeboval vědět, jestli upírka bude moci svobodně mluvit o věcech, o kterých by určitě dle vůle své paní mluvit neměla.

Awrixel k jeho radosti začala upřímně odpovídat: "Naše paní chce obecně dobrý život pro svůj druh a naši poslušnost. Přímo od nás však zatím chtěla jen to, abychom odlovili jednoho Vitirixovce, který se vzpírá její vůli. Máme jí ho přivést živého. O tomto úkolu však nikdo nemá vědět, ani vy. Má paní by se velmi zlobila, kdyby věděla, že jsem vám to řekla. Ale myslím, že je to víc než vhodné."

Upíří druidka zněla mírně nervózně, ale odhodlaně. Neuvědomovala si, jak důležitou věc právě Frederikovi prozradila. Ukázala, že nižší upír může konat proti přání vyššího upíra, a Hvozd toho byl svědkem. Frederikovi však ihned došlo, že tím Awrixel vystavil obrovskému riziku.

"Děkuji za potřebné informace, velice si toho cením. Máte plnou podporu všech Lovců pod mým vedením. Budu vaše kroky sledovat ze stínů. Jen ještě jedna věc, Fräulein Awrixel… Řekla jste mi mnoho věcí, které by vás mohly stát život. Asi není dobrý nápad, abyste si na to pamatovala, že?"

Awrixel se usmála. "To rozhodně není."

Frederik vytáhl ze záhybů svého kabátu malý klacík získaný ze zasvěceného stromu a zlehka se jím upírky dotkl.

"Dobrou noc, Awrixel. Dnes jsme se nepotkali."

Postava Lovce zmizela ve tmě a s ní i veškeré vzpomínky na něj z toho týdne. Moc Vlka požrala úplně všechny. Na jeho přátelské úsměvy, společný boj, debatu o kouzlech u Mágské věže, jeho pokyny z celého uplynulého týdne… a nakonec se nenasytně vrhla i na toto večerní setkání.

Z ničeho nic stála Awrixel sama v lese.

Vítr šuměl v korunách stromů, vzduchem se proháněli netopýři a tma objímala všudypřítomnou duši noci. Na dohled Skalní brány tiše vyčkávala postava v černém a ztěžka se opírala o hůl. V ústrety jí pak od Brány přicházela druhá postava. Pozvolna dorůstající měsíc co chvíli ozářil její světlé vlasy a soví peří na klobouku.

"Rád vás vidím, Fräulein Awrixel," ozvala se čekající postava.

"Já vás také, Frederiku. Co jste potřeboval?" ozvala se příchozí druidka.

Lovec dál nehnutě stál: "Druidská rada se sešla a zdá se, že to sice ještě bude nějaký čas trvat, ale nejspíš pochopí nelehkou situaci vaší rasy." Navzdory příznivé zprávě bylo znát v jeho hlase určité znepokojení.

"My momentálně sledujeme po lese hrobníka, kterého podezříváme z víry ve Vitirixe a sabotáže našeho snažení," pokračoval Frederik. "Ukradl mrtvé tělo z doupěte Havrana. Byl přistižen, ale ani Havranovi samotnému se nepodařilo ho zastavit. Prý tvrdil, že má plášť Paní smrti. Lovci ho budou sledovat a až zjistíme, jak ho vyřešit, bude vyřešen.

Slyšel jsem, že vy jste s Herr Cornelliem chytili upířího kultistu Vitirixe. Gratuluji! Herr Katcherio po mně chtěl jeho hlavu. Bude jistě potěšen, že zmizel.

A jaké zprávy pro mne máte vy?"

Awrixel se trochu zarazila. Věděla, že informace o lovu na upířího Vitirixova kultistu neměla opustit upíři kruh. Že by to Frederikovi řekl Cornellius? Pravděpodobně. Ten na to má odvahu. Věděla však, že pokud by se Frederik zeptal jí, řekla by mu to. A neunikl jí zvláštní tón Frederikova hlasu. Bylo jí jasné, že se ho bude muset dříve či později zeptat.

"Jak slyším, tak o kultistovi víte. Naše paní ho na místě zbavila upírství a řekla nám, že si s ním můžeme dělat, co chceme. Momentální plán je vydat ho městu. Trochu znepokojivé bylo, že když jsme ho ovládli, zjistili jsme, že má úplně vymetenou hlavu. Podle určitých znaků to vypadalo jako práce sanguimanta."

"Říkáte sanguimanta?" Frederikovi se zablýsklo v očích a jeho zájem Lovce skoro ozářil potemnělý okolní les. Sanguimant v Brožově? S jakým záměrem sem přišel? Očividně se jednalo o typického sanguimanta, kterému nešlo o nic dobrého. Jinak by přeci tomu upírovi nevybílil hlavu.

Druhou možností bylo, že upírství samo o sobě je jakousi formou sanguimantského pouta. A ti upíři, kteří postrádají lidskost více než jiní, se tak spíše podobají bestiím ovládaným svým pánem, jak zmiňují některé legendy. Proto ta ztráta vzpomínek na dobu, kdy byl ovládnutý.

Hmm… Ještě bude potřeba mnoho výzkumů, ale zatím se zdá, že zachování lidskosti je vskutku spojené s větší svobodou v konání. Upírství má alchymistický původ. Dávalo by smysl, že vzešlo ze sanguimancie. A nyní dostal další střípek do mozaiky.

"Dobrá," urovnal si myšlenky. "Pokud narazíte na sanguimanta, ocenil bych, kdyby se mu stala nehoda. Mohl by třeba upadnout na nůž. Desetkrát," usmál se po vlčím způsobu.

Pak se odmlčel, trochu zvážněl, a pokračoval:

"Je pro mne důležité vědět, že vaše paní umí zvrátit upírství takřka lusknutím prstů. To je určitě dobrá zpráva. Čím více toho budeme vědět, tím blíže budeme k udržení lidskosti upírů.

Mimochodem, provedl jsem test na zatracenci. Podařilo se mi převzít nad ním vládu a - k velkému překvapení nekromanta - ho poslat zase zpět do Zásvětí. Tím jsem prokázal, že je opravdu možné narušit magické spojení mezi magicky ovlivněným a jeho pánem. Rušit zatím zvládnu jen vlastní ovládnutí, ale myslím, že je to důležitý krok správným směrem. Snad někdy přijdeme na kouzlo, co opravdu dá poutem svázaným svobodu."

Frederik se odmlčel a ponořil do svých teorií o psychické magii. Byl jako v transu. Jakoby les okolo na chvíli zmizel a už nebylo podstatné, zda je noc, či den. Na pozadí však jeho tón hlasu měl v sobě stále jakési znepokojení. Awrixel si toho nemohla nevšimnout.

"Herr Frederik?" Lovec se s trhnutím vrátil do přítomnosti. "Co vás trápí? Chápu, že utíkáte do svého světa plného magie, ale tam stejně neuniknete vlastním myšlenkám. Od doby, co jsem přišla, vidím, že něco není správně. Nevím však, co by zrovna vás mohlo natolik znepokojit." Zněla sebejistě a bylo vidět, že nemá žádných pochyb o svých slovech.

"Vám nic neunikne, že?" řekl rozmrzelý Frederik.

"Něco možná ano, ale tohle určitě ne. Stále jste člověk a máte svá trápení. Je toho na vás hodně. Plány na vaší vraždu, nekonečný boj proti Vitirixovi, vaše domovina je ve válce… To je příčinou vašeho trápení?" Na Awrixel bylo vidět, že opravdu hodně chce odpovědi, ale Lovec jí je ještě nechtěl dát.

"Až přijde čas, dozvíte se to, Awrixel. Nyní máme důležitější věci na práci než moje nitro. A vy jste v nebezpečí." I přes očividnou snahu Lovce odvést pozornost od svého trápení vnímala jeho přítomnost.

"Asi máte pravdu, Frederiku," pochopila jeho narážku. Řekla mu určitě více, než měla, a nebylo by žádoucí, aby si pamatovala, že… V tu chvíli se jí vše spojilo. Nesetkali se zde dnes poprvé po velmi dlouhé době. A Frederik od začátku věděl, že jí bude muset opět promazat paměť. To bylo ono! Kdyby jen- Klacík se však již dotkl její ruky.

"Dobrou noc Awrixel. Dnes jsme se nepotkali." Postava Lovce kvapně mizela ve tmě a s ní i veškeré vzpomínky na něj z toho týdne. Moc Vlka požrala všechny vzpomínky na společnou záchranu goblinů, boj s nemrtvými u Skalní brány, informaci o jeho předání vlastnoručně psané knihy do knihovny v Mágské věži… a nakonec se nenasytně vrhla i na toto večerní setkání. Z ničeho nic stála Awrixel sama v lese.

Vítr šuměl v korunách stromů, vzduchem se proháněli netopýři a tma objímala všudypřítomnou duši noci. Nedaleko Skalní brány skryta ve stínech trochu sklíčeně seděla postava v černém. Od Brány k ní lehkým krokem přicházela druhá postava. Měsíc takřka v úplňku osvětloval její světlé vlasy a soví peří na klobouku.

"Rád vás vidím, Fräulein Awrixel," ozvala se ze tmy čekající postava poněkud vyčerpaným hlasem, ze kterého byla znát opravdová radost ze setkání, ovšem i jistá bolest.

"Já vás také, Frederiku. Co jste potřeboval? A co se vám stalo? Vypadáte hodně, hodně zmoženě," zarazila se příchozí druidka.

Lovec se lehce pousmál a s hlasem profesionála, který se za každou cenu snaží držet cíle Welreoské dílny, odpověděl: "Druidská rada se sešla. Druidi nyní svorně táhnou za jeden provaz a věřím, že Hvozdu opravdu mohou přinést lepší zítřky. Nás Lovce v lese celkem přijali.

Pro Havrana jsme hledali hrobníka. Dokonce jsme se ptali i samotné Smrti. Její plášť rozhodně neměl. Asi měl jen obrovské štěstí, že z Havranova doupěte vyvázl živý. Po něm i po těle ukradeném z Havranova doupěte se slehla zem.

Ale Hvozd už obtěžovat nebude. Jak jste jistě slyšela, obětoval jsem Duchu vlka vlastní život, abych ho posílil a tak bojoval proti nemrtvým. Duch vlka mi dal možnost se mezi živé vrátit. Zasvěcuji tedy svůj život Hvozdu den ode dne více. Snad rituál pomůže v boji proti nemrtvým. Co vaše práce, Fräulein Awrixel?"

Druidka na nic nečekala a také začala vysvětlovat, kam se posunula.

"Naše paní je s námi spokojená, protože Vitirixova kultistu jsme vyřídili rychle. Ve městě jsem zatím tolerovaná jen já a Cornellius. Upíři však přijali, že je dobré se sjednotit a nevraždit. K druidům v lese mají respekt. Ve městě byla chycena sanguimantka a bude popravena." Awrixel zněla spokojeně. Věděla, že vše, co mohla, udělala perfektně. I tak byla trochu nesvá, protože měla pocit, že Frederika za celý svůj pobyt v Brožově neviděla.

"Je milé vás konečně zase vidět, Herr Frederik. Neustále se míjíme. Kde jste byl celou tu dobu?"

Frederik se zhluboka nadechl studeného nočního vzduchu.

"Byl jsem blíže než si myslíte Fräulein Awrixel…" Nápadné ticho doplněné hlubokým oddechováním Lovce nepřidávalo upírce na klidu.

"Co se stalo? Co vám vzalo váš mír v duši? Znám vás dlouho a takového jsem vás snad ještě neviděla. Vím, že toho máte hodně, ale je dobré o tom mluvit."

Frederik se krátce zahleděl do tmy za Awrixel a ponořil se do ní. Co by ho asi tak mohlo trápit? Že jeho vlastní bratr prolil jeho krev? Že své srdce vyrvané z těla obětoval Duchu vlka, aby jej posílil pro boj s nemrtvými? A že díky jeho přízni vstal z mrtvých? Nebo snad fakt, že téměř nikdo nechápe jeho snahu nabízet lepší život i ztraceným a bojovat tak s Noční můrou? Ne. Teď ho trápilo něco poněkud aktuálnějšího. To něco ho nutilo naléhání Awrixel ignorovat.

"Není dobrý čas to řešit. Přijde den, kdy budeme s ostatními Lovci zpět doma ve Welreosu, a pak Vám vše vysvětlím. Pro lepší sen Vlastníka moudrosti nyní musím mlčet." Awrixel se trochu divila jeho odpovědi, ale po těch slovech již nechtěla mít další otázky. Občas je lepší nevědět. To každý Lovec ví velice dobře.

"Dobře. V lese je nyní již klid, nemrtvé lovíme a udělali jsme, co jsme mohli." Awrixel shrnula, co si ze setkání vzala.

"Tak. Nyní je jeviště připravené pro jiné hráče, aby se nemrtvým postavili, a dílo bude dokonáno." Hlas Lovce zněl jako prolog k již dávno připravené divadelní hře. Jako předehra k něčemu, co se už tolikrát stalo…

"Fräulein Awrixel… Řekla jste mi mnoho důležitých informací, ale obávám se, že by vás mohly stát život." Pomyslné divadlo začínalo znovu. Herci stáli na svých místech a opakovali již mnohokrát zahranou tragédii. Tentokrát však něco bylo jinak. Awrixel si v tu chvíli uvědomila, proč nikde Frederika "nepotkala". Stejně jako minule si uvědomila, že se s ním pravidelně potkávala, ale přicházela o vzpomínky, aby jí nehrozilo nebezpečí, až bude mluvit se svou paní. Najednou vše dávalo smysl. Čas setkání, jeho ztrápený vzhled… I jeho poznámka, že byl blíže, než si myslí. Po událostech tohoto měsíce ale vše bylo již jinak, než když přišla do Brožova. Její paní by nyní neměla nic proti tomu, co mu řekla. Stačilo by - Awrixel se dotkl klacík.

"Dobrou noc Awrixel. Dnes jsme se nepotkali." Postava Lovce se stáhla kamsi do temnoty. Do tmy za ní se propadaly veškeré vzpomínky na Frederika z toho týdne. Moc Vlka požrala všechny vzpomínky na jeho pokyny, boj s nemrtvými v lese, na milé náhodné setkání na mostě… a nakonec se nenasytně vrhla i na tento večerní rozhovor. Awrixel zhasla v očích poslední mizející vzpomínka a ona opět stála sama v lese.

Frederik naštvaně odcházel od Skalní brány a bezmocně drtil svoji hůl. I měsíc na obloze jako by se vysmíval jeho ztrápené duši. Srdce bušilo na své kostěné vězení s přáním puknout. Takhle si službu Lovce nepředstavoval. Bolelo ho mazat vzpomínky svým přátelům. Díky společným prožitkům mu byli bližší a bližší, zatímco on byl pro ně pořád stejně vzdálený. Možná dokonce ještě vzdálenější.

Příště ponechá nějaký střípek. Nic podstatného. Ale něco, co Awrixel prozradí, že má ve své paměti pátrat. Protože vzniklé mezery lze znovu zaplnit, když jeden ví, že tam jsou.

Ale teď? Vztek sám na sebe ho sžíral, i když chápal, že pouze takhle si může být jist, že svou smečku ochrání a Hvozd bude konečně jednotný.

Zahozený klacík se roztříštil o kámen.

Autoři: Frederik a Zmatmysl