Post-larpové blues aneb Zamyšlení nad návratem do reality

Návraty z larpu do reálného světa nejsou vždy snadným počinem.

Nevím, jak zvládáte návrat do "reálného života" vy, ale pro mě to byl vždycky oříšek. Svůj první larp jsem absolvoval až při studiu na VŠ, jednalo se o postapo sci-fi Zeta Reticuli v Bratronicích. Tehdy jsem poprvé pochopil, jak děsivě snadné je vklouznout do "válečného" režimu s nedostatkem jídla, spánku a permanentním pocitem ohrožení života. A jak nesnadné je se bojových návyků získaných za pouhých 48 hodin zase zbavit. Vyzvedávali mě tenkrát autem bratr s přítelkyní a byl jsem podle jejich slov nesnesitelně nadupaný adrenalinem, emocemi, zrychlený, a považoval jsem věci z civilního života za podružné a banální. Vůbec se se mnou nedalo mluvit a jednat.

Po dalších akcích už to nebylo tak hrozné, i proto, že jsem na nich nebyl sám, ale ve skupině. A hlavně jsme zcela živelně zařadili na konec akce něco, co je běžné po larpech např. ve Skandinávii, a to tzv. de-briefing. I tak jsme se cestou z parkoviště k hospodě cítili divně, protože jsme najednou nevnímali váhu zbraní v pouzdrech a byli jsme strašně odkrytí. Podvědomí nás nutilo sledovat okolí a případné známky útoku na nás.

Kamarád zase po týdnu na Stalkerovi nedokázal ještě tři dny chodit rovně delší úseky na ulici, protože podvědomě očekával radiační zónu a neměl u sebe detektor.

Zkušenosti lidí v mém okolí tak dávají za pravdu skutečnosti, že zpětná adaptace na běžný život bývá náročná, obzvlášť pokud jdete hned další ráno do práce. Udává se, že běžně trvá dva dny, a někdy i déle.

Průsak larpu do civilního života může mít i humorné podoby, jako např. když jeden z Brutů z Apocalypse Weekendu, kteří mluvili ve stylu "já být silná a chytrá Brut", hned ráno po návratu na magistrátu odbavoval policisty a sklouzával do lámané brutštiny. Na druhou stranu nejsou výjimkou ani depresivní stavy, kdy na člověka plně dopadne únava, melancholie a smutek. Jako adolescent jsem míval něco podobného pravidelně po skončení letního tábora a po některých larpech jsem si tuto zkušenost zase zopakoval.

Když se na problém podíváme trochu vědečtěji, není se co divit. Většina larpů je nadupaná akcí a emočně vypjatými situacemi, běžný je i nedostatek spánku a odpočinku obecně. Člověk tak má zvýšené hladiny všemožných hormonů typu adrenalin, serotonin, dopamin, oxytocin... Jejich pokles pak přirozeně provází únava a splín.

Zvláštní kapitolou jsou pak násilně přerušené a neukončené larpy, kdy snadné odosobnění komplikuje i fakt, že příběh zůstal otevřen. (Např. Zlenice 2022 ukončené předčasně povodní ze silné bouřky, které mě motivovaly k napsání tohoto textu.)

Nabízí se tedy otázka - co s tím?

Zde hodně záleží na typu larpu, jeho intenzitě, časových možnostech a naturelu jednotlivce. Jsou hráči, kteří si drží jasnou hranici a odstup od své postavy a nemají problém přepnout. (Pro mě osobně je toto snazší u naskriptovaných postav než u těch, které jsem si vymyslel sám.) Jiní potřebují několik dní nezávisle na ostatních okolnostech.

Níže tedy pár tipů, které vychází z mojí zkušenosti i ze sociálně-psychologických studií o vlivu larpu na hráče:

1. Šaty dělají člověka - pokud máte možnost, po skončení hry se převlečte do civilu a pohybujte se v něm po herní ploše a lokacích. Pohled na postavu v tričku Iron Maiden vystoupivší z historického stanu na mě funguje docela solidně.
2. Mluvte se svými protivníky - často zjistíte, že ten arogantní hajzl, který vás chtěl nechat popravit, je vlastně docela fajn člověk, což také pomáhá oddělit hru od reality. (Jsou bohužel i výjimky, zažil jsem arogantního hráče, jemuž hraní sobeckých a arogantních postav umožňovalo vybíjet si své mindráky na ostatních.)
3. Napište deník nebo recenzi - na první larp jsem jel sám a neměl jsem pak s kým sdílet své zážitky. Abych je dostal z hlavy, celý další den jsem strávil psaním recenze na průběh hry z pohledu postavy i hráče. Takže pokud nemáte zrovna po ruce vhodného kamaráda, jste uzavřenější či jste psavci jako já, určitě to zkuste. Variantou je i sepsání herního deníku postavy, čímž si uzavřete prožité události, či zpracování prožitků do formy povídky.
4. "Válečné historky" - pokec s kamarády o tom, kdo co prožil, včetně sdílení neherních informací, bývá super a většinou se u toho dobře pobavíte. Není od věci toto realizovat i pár dní po akci, kdy už je opadlá hektika a nejsou zjitřené emoce. Mě osobně toto pomáhá nejvíc.
5. Zapařte si - na některých hrách jsou přímo organizátory pořádané afterparty, kde si můžete popovídat o hře a setkat se s hráči z ostatních frakcí a orgy. Já sám nemám rád davy a hlučné akce plné lidí, takže dávám přednost de-briefingu v menší skupině kamarádů. Co komu vyhovuje.
6. Ach ty emoce - může se ale stát, že během hry se stane něco, co je emočně hlubším a vyžaduje to jiný druh zpracování. V larpové kultuře se tento fenomén nazývá bleed neboli krvácení (viz odkaz v literatuře). Při hraní postav s odlišnějším charakterem od vašeho přirozeného je snazší vytvořit si tzv. alibi, že čin jste nespáchali vy, ale vaše postava. I tak se ale nemusíte vyhnout bleedu, obzvlášť pokud postava vychází z vás nebo ji hrajete dlouhé roky. Jako příklad mohu uvést situaci, kdy na jednom postapu rozpůlili mého herního i reálného bráchu dávkou z kalašnikova, takže ani jako medik jsem ho nemohl zachránit. Jelikož jsem byl zrovna hodně v roli (vyloženě ve flow), emočně mě ztráta bratra doslova srazila na kolena a chvíli jsem ji skutečně rozdýchával se slzami na krajíčku, protože se mi propojil herní a reálný svět. Pokud k něčemu takovému dojde, není rozhodně od věci si o takovýchhle hlubších prožitcích popovídat v úzkém kruhu lidí, ke kterým máte důvěru, nebo klidně i jeden na jednoho (v tomhle mám výhodu, že na larpy jezdíme spolu s manželkou). Obecně není dobré v sobě emoce dusit. Pokud v sobě budete např. prožitek ztráty milované osoby držet a nebudete jej ventilovat, může se přehnaně projevit i později v civilním životě - např. příliš ochranitelským chováním vůči blízkým.

Doufám, že výčet výše bude někomu nápomocný. Na některých zahraničních akcích je de-briefing dokonce běžnou součástí larpu zajišťovanou a vyloženě organizovanou organizátory, ale to je u nás teprve hudba vzdálené budoucnosti.

Pokud si chcete přečíst nějakou teorii o larpové sociologii a psychologii a zvládáte angličtinu, doporučuji pak navštívit web nordiclarp.org.

Pokud se chcete podělit o své rady či zážitky, neváhejte je napsat do komentářů pod článkem ;-)

Mirek "Zmatmysl" Vlach

Doporučená literatura:

Přechod mezi hráčem a postavou:

https://nordiclarp.org/2015/03/02/bleed-the-spillover-between-player-and-character/

pro neangličtináře neumělý překlad zde.

Metody návratu do reálného světa:

https://nordiclarp.org/2014/12/08/debrief-returning-to-the-real-world/

pro neangličtináře neumělý překlad zde.

Jak se vyrovnat s post-larpovým blues:

https://analoggamestudies.org/2014/08/post-larp-depression/

pro neangličtináře neumělý překlad zde.