Pojednání o původu tvorů - jednorožci

Legenda o stvoření

Odvěký zápas Mony a Vitirixe, dvou nejsilnějších božstev světa se v průběhu věků proměňoval jak ve své podobě, tak v intenzitě. Jednou proti sobě šlo obří vojsko víl, dryád a faunů, které jako své bojovníky povolala Mona a zástupy nemrtvých a ghúlů, jak je k sobě připoutal Vitirix. Někdy se ale oba bozi přikláněli spíše k úkladům a léčkám, kdy posílali vybrané špehy a magické asasíny, aby se pokusili odstranit toho nebo druhého velitele.

Stejně jako Vitirix se svými lichy, i Mona jednoho dne usoudila, že se již bez osobních strážců neobejde. Dlouho přemýšlela, které z lesních bytostí, co stvořila by se pro tento účel hodily, až dospěla k závěru, že žádná z ras, ač jinak vhodné k potíráni Vitirixových hord, není uzpůsobilá pro ušlechtilé strážení její božské přítomnosti. Jednoho rána se tak postavila na okraj posvátného jezera uprostřed hlubokého Prahvozdu. Veškerou svou moc soustředila do představy mocného neohroženého ochránce, tvora, který svou silou a vznešeností zastraší jakékoliv skřety, zrůdy nebo přízraky, kteří by se opovážili zneuctít její posvátnost. Monina nenávist vůči všemu nečistému a ničivému vytryskla v jediném výboji božské moci. Na jezeře se udělaly divoké vlny a zprostřed vody vystoupil na břeh bílý kůň s dlouhou hřívou a zlatým rohem uprostřed čela a za ním celé stádo jemu podobných.

'Jsme ti k službám, má paní,' zaržáli hlubokým hlasem.

Mona viděla, že se její dílo podařilo. Shromáždila kolem sebe stádo těchto jednorožců, a naučila je, jak potírat zlo.

Nikdy se ještě nepřátelé nesetkali s tak zákeřným protivníkem. Fantastické vzezření a elegance těchto tvorů zakrývaly jejich nepředstavitelnou krvelačnost a bojechtivost, získanou od své božské stvořitelky. Brzy se rozšířila zvěst o Moniných elitních bojových jednotkách, které bez slitování likvidovaly vše, co se jim postavilo na odpor. Jako ničivé vlny oceánu působily jejich nájezdy do řad nepřátel a pouhý záblesk jejich rohu spolehlivě rozklepal kolena nejednoho válečníka, ať už na jedné nebo na druhé straně. Jejich kopyta zašlapala do země nejednoho Vitirixova přívržence a jejich rohy kosily nemrtvé po stovkách. O jejich činech se pěly slavné písně a mezi lesními bytostmi byli na prvním místě v odvážnosti i váženosti.

V době, kdy konflikt bohů zdánlivé upadal do klidnějších fázi však i sama Mona měla co dělat, aby udržela své jednorožci bojovníky na uzdě. Jejich volání po krvi tišila bohatými poklady, svou bezvýhradnou pozorností a pořádaným častých přehlídek nastoupených jednotek. Postupem času se jí tak podařilo změnit směr energie svých magických ochránců - místo vyhledávání boje teď jednorožci vyhledávali především možnosti, jak se zalíbit jí i sami sobě.

V další vlně bojů proti Vitirixovým hordám se proto angažmá jednotek jednorožců ukázalo být fiaskem. Jejich válečný zápal kombinovaný s narostlým egem a zahleděností do sebe způsobil, že v bojové vřavě se každý jednorožec soustředil především na sebe a na snahu co nejrychleji kolem sebe vyčistit prostor. Dost často s sebou tak brali vše živé bez ohledu na příslušnost a roh v hrudi ukončil život nejedné lesní bytosti. Dále pak zákonitě přestala fungovat dříve výtečná koordinace pohybu jednotek na bojišti.

Aby zabránila ztrátám v řadách svých služebníků, rozhodla se Mona s těžkým srdcem své jednorožce propustit ze svých služeb. K přebývání jim určila hluboké lesní hvozdy, kde se jednotlivá stáda usadila a rozmnožila. Bojovná hrdost se časem přetavila v pýchu a krvelačnost v marnivost. I když jim odvaha stále nechyběla, místo boje se jednorožci raději zhlíželi v zrcadle lesních jezírek.

Jakožto hrdí služebníci bohyně si jednorožci vždy zakládali na svém původu, nicméně postupně se z historek o válečné udatnosti staly legendy. Dnes přetrvává mezi jednorožci spíše uctívání sebe sama a své rasy jakožto výjimečných tvorů. Ústně se sice předává pralegenda o stvoření Monou, málokdo ze stád ji však opravdově vyznává jako božstvo. Jednorožci jsou obecně nábožensky spíše laxní. Stavění vlastních zájmů nade vše postupně také způsobilo, že se mezi čistokrevnými jednorožci začali objevovat jinobarevní míšenci, zplození pravděpodobně ve chvílích vášně s obyčejnými koni. Bez ohledu na množství míšené krve je však každý kůň s rohem považovaný za pravého jednorožce.

I když již uplynuly tisíce let od stvoření těchto bytostí, je třeba nezapomínat na jejich prapůvod. Není radno se pustit s jakýmkoliv jednorožcem do křížku. Ač na první pohled mírumilovní tvorové, kdesi hluboko v jednorožcích dříme plamen krve a násilí.

Estegar zaklapl knihu a zavřel oči. Na chvíli si představil majestátního oře s vlající hřívou a rohem zakrváceným stovkami probodených těl. Otřásl se. Když oči otevřel, uviděl před sebou talíř s palačinkami a svou ženu, jak mu s úsměvem nabízí domácí džem. Věděla o krvavém původu své rasy? Možná. Ale někdy je lepší nechat staré démony spát, pomyslel si mág a pustil se do snídaně.

Obrázek: Warpaintcobra, Getty Images (+ element rohu od paxdomino via Deviant art)