Pohybem ku zdraví
Ne každý se potácí proto, že je opilý. (Cyklus Z&A - léto 1523)
K Mágské věži se blížil nějaký člověk. A šlo mu to velmi pomalu, protože podivně klopýtal, rozhazoval rukama a každých pár metrů padal nebo narážel do stromů podél cesty.
Adeline a Zmatmysl, kteří z Věže právě vyšli, ho se zájmem pozorovali.
"Myslíš, že je to opilec?" uvažoval půlgoblin.
"Spíš vypadá, že si dal nějaké ty vaše gobliní houbičky," odtušila čarodějka. "Jsi v pořádku, dobrý muži?" zavolala na něj, jakmile se k nim přiblížil na doslech.
"Chválabohům, mágové! Pomozte mi!" zalkal mužík s podlitinami v obličeji, aby si vzápětí vrazil pěstí a spadl na zem, jak se mu zamotaly nohy do sebe jako vánočka. "Musím ji najít, nebo mě zabije!" volal nesouvisle zmítajíc se v prachu, načež ho neviditelná síla zvedla do vzduchu a odhodila na nejbližší strom.
"VERBIS MAGUS NON EST RECENDUM!" přiskočil k němu Zmatmysl. Mužíkovo tělo, vyjmuté na okamžik z matérie tohoto světa i toku času, zamrzlo a zpoloprůhlednělo.
"AEQUAM MEMENTO REBUS IN ARDUIS SERVARE MENTEM!" zadeklamovala pro změnu Adeline a jakmile krátkodobé kouzlo jejího manžela pominulo, uvrhla nešťastníka do magického spánku. Muž zvláčněl jako hadrová panenka a okolím se rozlehlo sípavé, ale poklidné oddechování. Adeline rychle zaběhla do Věže pro mistra mága, zatímco Zmatmysl zhodnotil jeho zdravotní stav.
"Většinou má jen pohmožděniny, ale taky tři vyražené zuby, vymknutý kotník a ošklivě oteklé rameno. Nejspíš vykloubené a neodborně vrácené zpátky. A nedivil bych se, kdyby měl od toho stromu i otřes mozku," informoval pak příchozí.
"MELIOR MAGICA SENSUM!" přiložil muži na hruď dlaně mistr Argiopus. "Hmm… Je bezesporu prokletý, ale… zvláštně. Jako kdyby byl a nebyl odekletý zároveň. To vidím poprvé.
Zmatmysle, pomoz mi s ním dovnitř. Zkusím zjistit, co mu je a co s tím.
Brigid, připravila bys, prosím, pokoj pro glanty a nějaké kožené řemeny?" obrátil se na svou pomocnici. "Budu ho muset vzbudit a nechci, aby si ublížil."
"Já mezitím zkusím zjistit, kdo to je a případně jak se mu to stalo," nabídla se Adeline a vyrazila směrem, odkud přišel.
Jít v nebožákových stopách nebylo nijak obtížné. Všichni si na něj dobře vzpomínali.
"Jó, vim, vim. Ten se vypotácel z hospody U Plaváčka," informoval ji děda Kořínek, který si hřál na sluníčku svoje bolavé klouby. "Já si v mládí teda taky dopřával, ale bejt nalitej jak žok ještě před polednem…" potřásl hlavou.
"Á, paní Adeline! Čím posloužím?" uvítal ji bodře hospodský Palindrom.
"To je mladej Barbochoj, ze Sovic," věděl hned, o koho jde. "Dělá čeledína v jednom z mlejnů. Chodí sem pravidelně jednou měsíčně, po vejplatě. To bylo tak dva, tři dny zpátky.
Dneska jsem ho nečekal, navíc nebyl úplně ve svý kůži. Prej tu něco ztratil, ale nebylo mu dobře rozumět. Tak mu říkám, že jsme tu nic nenašli. No a místo rozloučení praštil hlavou tady do sloupu a vypotácel se ven," pokrčil lhostejně rameny hostinský. Za těch pár let v Brožově ho už nic moc z rovnováhy nevyvedlo. Konečně, jedním z jeho štamgastů byla jednorožka Alquadal.
Adeline se krátce zastavila v cechu, aby nakojila Sylvii, a zase ji vrátila na hlídání Tenzinovi. Mág ohně to totiž s dětmi uměl skvěle, leckterá chůva by mu mohla závidět.
Pak se vydala na druhou stranu Čisé zátoky do vesničky Sovice. Tu založil Číso Sovíček, hlava rodiny jediných hobitů, kteří připluli roku 1510 z Erienu, a vybudoval zde několik větrných mlýnů. Většina mouky v Brožově se mlela právě tady.
"Tak on je mladej Barbochoj prokletej?" podivil se mlynář, když uslyšel o osudu svého čeledína. "No, vlastně to docela dává smysl. Poslední měsíc měl takový hrozně divný tiky, nebo jak se tomu říká. Cukání v ramenou a hlavy, škobrtání nohama… Pořád mu něco padalo z rukou. A taky ho často něco bolelo, takový bodavý bolesti. Popravdě, přikládal jsem to trochu tomu, že prej dostal košem vod jedný slečinky z Brožova, co se jí dvořil. Ani ty jeho čarodějný fujtajbly pro štěstí, co si koupil vod Hnilíny mu nepomohly. Dost těžce to nes´."
"Zadrž, co a od jaké Hnilíny?" zpozorněla Adeline.
"No baba Hnilína, to je taková čarodějnice, vlastně spíš babka kořenářka. Takovej místní kolorit. Žádná čarodějka, to ne. Ale když člověk vomarodí a nechce se táhnout do Lazaretu na předměstí nebo když někomu uřknou krávu, že pak dojí zkyslý mlíko, tak to vona umí pomoct."
"A kde bych ji našla?" nechala si popsat cestu. Tušila, že tohle nebude náhoda.
"Dneska mám zavříno!" ozval se z malé zapadlé chaloupky nerudný hlas.
"I na přátelské poklábosení s kolegyní?" zkusila to Adeline. Ozvalo se bolestné hekání a po chvilce se vyšourala na zápraží tak stoletá babička s bílými vlasy až po zadek.
"Už dlouho mě nikdo nenazval kolegyní," loupla po ní Hnilína podezřívavě okem.
"Tak poznám kvalitní kletbu, když ji vidím. Myslím mladého Barbochoje," vsadila Adeline vše na jednu kartu. A nespletla se.
"Cha cha, tak dostal, co mu patří," zasmála se Hnilína potměšile. "Schválně, jak moc práce ti dalo tu panenku odčarovat?"
"Jakou panenku?" nechápala Adeline.
"Počkej, počkej, tady je něco v nepořádku," zasmušila se čarodějnice. "Vždyť potom, co se mi omluvil, jsem mu tu panenku dala, ať se nechá odeklít."
"Tak tohle hledal U Plaváčka!" pochopila konečně Adeline. "Bohužel jsem neměla tu čest. Barbochoj panenku ztratil v hospodě a teď leží začarovaný v Mágské věži, protože jinak hrozí, že se umlátí o stromy u cesty k smrti."
"Pro bohy, to je ňouma!" spráskla ruce čarodějnice. "No to je nadělení. Měla jsem ho odeklít sama, ale mám skříplý záda, tak jsem si říkala, že mu jen prospěje, když bude muset vysolit nějakej ten fufeň za odeklínadlo."
"Jestli chceš, můžu ti zkusit pomoct. Můj muž má zpřelámaná záda, tak jsem v tom docela zběhlá. A ty mi na oplátku povíš, co se vlastně stalo," navrhla Adeline.
"Pro mě za mě, horší už to nebude," mávla rukou Hnilína a pozvala ji dovnitř.
"Barbochoj se snažil uhnat nějakou děvuchu, ale neměla o něj moc zájem. Tak si vzal do hlavy, že talisman pro štěstí by mu určitě pomoh´. Naštěstí jsem mu rozmluvila lektvar lásky," vyprávěla Hnilína, zatímco se Adeline věnovala jejím zádům. "No tak jsem mu ho vyrobila. Ty víš, jak to chodí, lásku ti to nepřičaruje. Ale říkaláááá, au, jo, tam přitlač. Říkala jsem si, že třeba díky tomu nedostane po hubě. A to zááááau zabralo, ti psi, co na něj poštval její tatík, ho nedohnali.
Jenže si usmyslel, že - jo, to je vonó - že jsem mu dala šunt, přišel sem a začal mě urážet. Tak jsem s ním vyrazila dveře a rozhodla se mu dát lekci ze slušnýho chování. Když mu to došlo a vomluvil se, tak jsem mu tu panenku dala."
"Jak vypadá ta panenka?"
"Jak no, normálně. Je ze lněnýho plátna, knoflíky místo vočí, vlasy z koudele… Prostě panenka. Ale krom toho jsou na ní ještě na pár místech runy. Tu bys poznala hned, jak bys jí viděla."
"Zkusím se poptat. Tak co záda?"
Hnilína se opatrně posadila, protáhla se.
"Děvče, ty máš zlatý ručičky! Moc děkuju. Na, tady si vem tenhle odvar," podala Adeline vděčná Hnilína matnou lahvičku. "Ještě ses po narození mrněte nedala do kupy, to já poznám. Tohle ti pomůže s regenerací."
"Nemáš zač. Můžu se ještě zeptat? Vážně se jmenuješ Hnilína?" nedalo to Adeline. Čarodějnice se jen zasmála.
"Co tě nemá. Jmenuju se Hinillinia, jsem čtvrtelfka. Jenže hobiti neumí vyslovovat moc dobře elfský jména. A když se navíc tvrdí, že do svejch odvarů rozemýlám zuby voběšenců… Tak mě tu holt znaj jako Hnilínu. Jeden si zvykne. Jo a kletbu sejmeš snadno, stačí když Barbochoj panenku dá do vody a smeje z ní ty runy. V tomhle nejsem potvora."
"Děkuji. Tak se opatruj, Hinillinio, a kdyby tě zase chytla záda, tak za mnou někoho pošli do Alchemické Dílny," rozloučila se Adeline a vydala se zpátky do Brožova.
"Tenzine, byl bys ochotný ještě na chvíli pohlídat Sylvii?" položila Adeline dceru zpátky do kolébky. "Chtěla jsem zajít k Plaváčkovi, jestli tam někdo neviděl - Tenzine? Odkud má Thara tu panenku?"
Mág vzal své gobliní schovance z rukou panenku pokrytou runami.
"Tuhle? Před dvěma dny jsem jí vyhrál v hospodě v kostkách. Proč?"
"Nebylo to náhodou U Plaváčka?"
"No bylo, no."
"Ten Barbochoj má ale kliku! A pak že Hnilínin talisman nefunguje. Prosím tě, já si jí půjčím a ještě dneska ji zase vrátím. Ona je totiž tak trochu prokletá. Dlouhý příběh. Můžu ti tu teda nechat Sylvii? Půjdu to hned vyřešit."
"Jasně, není problém," usmál se Tenzin.
Během hodiny byl vděčný Barbochoj zbaven kletby a Adeline se vracela domů se Zmatmyslem po boku a pocitem dobře odvedené práce. Těšila se, jak vysvětlí Tenzinovi, za jakými trablemi Thařina panenka stála, ale u dětí nalezla místo něj Estegara.
"Kde je Tenzin?" podivila se.
"Jeremiáš potřeboval pomoct v kovárně, tak jsem ho vystřídal," vzhlédl mág od knihy.
"Estegare, vidím dobře, že Sylvie i Thara mají na krku amulety?" zeptal se opatrně Zmatmysl.
"Ano, obě brečely a ty blýskavé přívěsky je uklidnily," konstatoval bezelstně.
"Ehm, zaprvé takhle malým dětem nesmíš dávat nic se šňůrkou, aby se neuškrtily. Zadruhé, opravdu má Sylvie na krku Amulet pekelného ostří?"
"Aha, to jsem nevěděl. Má, ale je to bezpečné, nemá přeci v ruce zbraň."
"A to chrastítko?" nadzvedla Adeline významně obočí.
Jako na potvrzení jejích slov Sylvie zachrastila hračkou a zahodila jí. Stěna okamžitě vzplála.
"A co má -?" obrátil se Zmatmysl k Thaře, ale už jen viděl, jak zelená holčička mizí otevřeným oknem pryč. "Pírko! On jí dá létací amulet! Estegare!"
"Já hasím, ty odlov dítě!" rozkázala Adeline. "MELIOR FORTIS AQUAM DE MANU!" zvolala a z rukou jí vytryskl proud vody. Jak vidno, dětem v Dílně nebyly normální hračky souzeny.