Pod lampou je největší tma
V pozůstalosti alchymistů můžete občas najít hotové poklady. (Cyklus Z&A - jaro 1521)
Rozvrzané regály zaplněné spoustou zaprášených knih napůl sežraných myšmi. Stohy pergamenů s naškrábanými nečitelnými poznámkami a diagramy. Haldy starého a zrezlého alchymistického vybavení a pomůcek. Vypelichaný vycpaný pták neurčitého druhu. A nepřeberné množství baněk, lahviček, fiol a demižonů. Některé prázdné, některé rozbité, některé s podivným či nerozpoznatelným obsahem, ale všechny shodně špinavé a zaprášené.
Půlgoblin Zmatmysl se opatrně posadil do starého křesla, které pod ním povážlivě zapraskalo, a povzdechl si. Tohle nečekal. Když se uvolil, že roztřídí pozůstalost po magistru Imwarwickovi, vycházel z jeho pořádkomilství a puntičkářství, dodnes legendárních na brožovské Univerzitě. Nenapadlo ho, že si senilita, kterou magistr trpěl poslední dekádu, vybrala až takovouhle daň. Bezradně se rozhlédl po laboratoři nevěda, kde by měl začít.
Rozhodování mu ulehčilo křeslo, které se pod ním bez varování rozpadlo. Vztekle se vyhrabal z jeho trosek a kopl do nich. A vlastně proč nezačít tady, pomyslel si vzápětí a začal na zbytky křesla vršit vše určené k likvidaci.
Po třech hodinách třídění došel Zmatmysl k názoru, že magistr Imwarwick nějaký systém uložení jednotlivých věcí přeci jen měl. Bohůmžel na něj dosud nedokázal přijít. Nicméně se nemohl zbavit přesvědčení, že umístění Galénova spisu Důležitost částí lidského těla společně s Paracelsovými Knihami o dlouhém životě a mahagonovou soškou nahé elfky mezi prázdné demižony od vína a medoviny prostě nemohla být náhoda. Koneckonců, Imwarwick se dožil požehnaného věku 112 let a ještě v pětaosmdesáti si podle drbů občas odskočil do bordelu upustit páru.
Každopádně skutečně hodnotných věcí bylo poskrovnu. Zrovna si chtěl udělat přestávku, když jeho zrak padl na zašlou mosaznou olejovou lampu. Připadala mu zvláštní a vůbec sem nezapadala. Což bylo dost odvážné tvrzení vzhledem ke všehochuti krámů, které zde nacházel.
Vylovil tedy lampu z police, sfoukl nános prachu a otřel ji rukávem. Kov zazářil a z hrdla prudce vyrazil proud namodralé mlhy, která se během několika úderů srdce zformovala do podoby baculaté ženy. Svojí snědou pletí a vzdušným modrým šatem zdobeným zlatými penízky nejvíc ze všeho připomínala břišní tanečnici z Dahirského emirátu.
"Buď pozdraven, Gymire z Valsartanu," uklonila se zkoprnělému Zmatmyslovi. "Mé jméno je Ghissai ben Hidaa ibn Nuseeh a mým údělem a posláním je splnit ti jedno přání. Jedno jediné, proto vybírej moudře."
Zmatmysl se vyhrabal zpátky na nohy zpoza pracovního stolu, kam se ukryl rychlým skokem během její transformace, a oprášil se. Že překotný úprk do bezpečí nevypadal nijak důstojně, ho netrápilo. Tyhle instinkty mu už několikrát zachránily kůži. Spíš ho zarazilo, že ta žena zná jeho pravé jméno. A nejen to.
"Jedno přání, říkáš? Proč bys mi nabízela jen tak splnění přání?" optal se podezřívavě.
"Plnit přání je životní úděl nás džinů, už od dob Jaffara al Alího. Tento kouzelník mne před mnoha věky kletbou uvěznil do této lampy, abych skrze moc mne propůjčenou lampou plnila přání těm, kdož se stanou jejími vlastníky. Pykám tak za své skutky během lidského života." Z jejích slov nebyla cítit žádná zášť, spíš smířenost s údělem.
"Je možné tě tohoto břímě zbavit?"
"Není. Leda bys chtěl sám nastoupit na mé místo a převzít úděl džina."
"Chmm... každé kouzlo lze zlomit. Kdybych se pozeptal mistrů v Mágské věži, třeba by věděli o cestě..."
"Mohl bys přestat myslet na můj úděl a zamyslet se nad tím svým a svým přáním?" přerušila ho s náznakem netrpělivosti v hlase, takže se rázem začala víc podobat člověku, jímž kdysi bývala.
"Dobrá, dobrá," pozvedl Zmatmysl dlaně ve smířlivém gestu. "Nestojíš o mou pomoc, nebudu se starat. Jaký je háček v tom přání?"
"Žádný háček není. Přej si něco pro sebe. Dostaneš přesně to, oč si řekneš. Jen pamatuj - nejsem bůh a moc lampy není bezedná. I přání má své limity. Budeš-li si přát příliš, nedostaneš nic."
"Aha, takže přesně oč si řeknu. To znamená slovíčkaření a nutnost přesně definovat své přání. Jak se říká, dej si pozor na to, co si přeješ, mohlo by se ti to splnit. Dobrá tedy. Kolik mám času na rozmyšlenou?"
"Kolik budeš potřebovat."
"Mimochodem, proč vlastně musím své přání vyslovit, když mi zjevně vidíš do hlavy a určitě tedy víš, co je moje nejhlubší přání nebo touha? I kdybych to sám... Ne, počkej, už chápu."
"Přesně tak," usmála se Ghissai lehce zlověstně. "Většina lidí své nejniternější touhy a přání skrývá sama před sebou. A některé by dost vyděsilo spatřit, co si v hloubi duše vlastně přejí. Ale máš pravdu, já mám moc ty touhy a sny vidět. A porovnat je pak se skutečně vysloveným přáním. Občas to bývá úsměvné. Jedna z mála radostí mého údělu."
"To si umím představit. Tak já se vrhnu zase do práce a budu přemýšlet," pustil se Zmatmysl znovu do třídění krámů.
Ačkoli ho lákalo použít přání na tu změť kolem sebe, přišlo mu hloupé a malicherné vyplácat ho takto bez hlubšího smyslu. Ale co by mohl chtít? Měl skvělou a milující ženu, zavedenou praxi, žádné velké nepřátele, alespoň co věděl, a pár spolehlivých přátel. Peněz měl tak akorát, aby nemusel obracet každý fufeň, ale ne tolik, aby mu okolí závidělo. A velká přání, jako ukončit válku v bývalém císařství, se netýkala přímo jeho a spíš by vedla k ještě větší zkáze než užitku. Pokud vůbec byla v moci lampy. Po čem v hloubi duše touží? V hloubi duše... v duši...
"Víš, přeci jen je jedna věc, která mě trápí," začal pomalu. "Není to přání z hloubi mé duše, ale jde přímo o hlubinu mé duše. Nebudu teď vyslovovat přání, jenom shrnu souvislosti. Už od mala se potýkám s určitou... temnotou ve svém nitru. Dědictví po mém otci, řekl bych. Je to moje součást a naučil jsem se s ní žít, potlačit ji. Ale... před několika lety jsem s hrabětem Wilhelmem provedl experiment temnějšího charakteru. Cesta do Podsvětí je dlážděna dobrými úmysly, i když v tomto případě spíš cesta z Podsvětí. Každopádně vím o tom všem jen nemnoho, protože se experiment nepovedl a oba jsme ztratili paměť. Značná část se nám už naštěstí vrátila, ale dodnes vlastně nevíme, co přesně jsme dělali a co se pokazilo. Víme jen, co jsme chtěli udělat, a i to jen podle deníkových záznamů. Podle všeho, co jsme dosud zjistili, jsme si ale s hrabětem omylem prohodili části duše.
A já mám pocit, že ve mne ta temnota, která tam byla už předtím, nabobtnala. Zesílila. Že dostala spojence a - nelíbí se mi to. Je jako otrava, gangréna. Mám pocit, jako když pomalu a plíživě, nenápadně sžírá moji mysl a duši. Je tam někde v koutku, ale je tam. Vím o ní, vnímám ji. A nejen já. Několik lidí z mé minulosti mi řeklo, že jsem se stal víc sobeckým a sebestředným, než jakého mě znali dřív.
Zatím ji jakž takž držím na uzdě, ale chtěl bych se jí zbavit. Nechci jí dát šanci, aby získala někdy v budoucnu navrch. Tu starou temnotu znám a jsem s ní sžitý. Je to moje součást, každý máme své démony. Ale tu přivandrovalou chci pryč. A nejlépe i s hraběcí duší, chci zpět tu svoji. Chci být znovu celistvý.
Má to ale háček - v celé té záležitosti sehrála významnou úlohu božská magie. Řekla jsi, že nejsi bůh. Moje otázka tedy zní - bylo by toto přání příliš?"
Ghissai si půlgoblina chvíli zamyšleně měřila zkoumavým pohledem.
"Správně bych nemusela, ani neměla odpovídat, a měla tě nechat to prostě zkusit. Naštěstí mám v rámci plnění přání určitou volnost. Tobě nejde o zisk nebo osobní prospěch, chceš jen obnovit přirozený řád věcí a napravit své skutky. Nuže -" přistoupila k němu a přiložila mu překvapivě horkou dlaň na čelo.
"Moje odpověď tě nepotěší," odstoupila od něj po chvíli. "Tušíš správně, že vrátit střípky duší zpět na svá místa a zacelit je je mimo mé možnosti. A předejdu i tvé další nevyřčené otázce - nedokážu ani pozvednout závoj zapomnění, co halí tvoje vzpomínky. Tady bys musel vyhledat pomoc nějakého božstva."
"Tak nějak jsem si to myslel," povzdechl si Zmatmysl. "Ačkoli pozornosti bohů bych se rád co nejvíc vyvaroval. Kdybych alespoň věděl, kam tohle všechno směřuje."
"Tvoje budoucnost ještě není napsaná a minulost je skrytá i zrakům mocnějším, než je ten můj. Ale jedna cesta by tu byla," konstatovala Ghissai se zvláštním zábleskem v očích. "Nemohu ti říct, co se přesně stalo během vašeho experimentu, ale mohla bych ti ukázat, co by se stalo, kdybyste byli úspěšní."
"Jak mi můžeš ukázat něco, co se nestalo? Nestojím o nějaké halucinační vize beze smyslu."
"Ty události se nestaly, ale stát se mohly. Osud není předem dán, ale dá se odhadnout. Představ si průběh života jako řeku. Kudy přesně povede říční koryto záleží na spoustě různých vlivů. Každé tvoje rozhodnutí ovlivňuje tvar řečiště, stejně jako činy jiných ve tvém okolí. Ale charakter údolí určuje jedincem nepřekonatelné limity. Voda nepoteče do kopce a slabomyslný se nestane sám od sebe učencem.
Pokud máš dost síly a vůle, můžeš sám nebo s dopomocí postavit hráz nebo prokopat tunel skálou, abys ji nemusel obtékat, srovnat její zákruty kanálem. Ale většina jedinců se o to nikdy nepokusí, ani na to nepomyslí. Je to příliš pracné. A zcela změnit tok řeky - třeba ji odklonit do jiného údolí - to už vyžaduje sílu a záměr buď mnoha silných lidí, nebo boha.
Ale všechny větší zásahy bez rozdílu vyvolávají něco jako ozvěny možností, které nenastaly. Vibrace, vlny šířící se zemí, když zůstaneme u příměru s řekou v krajině. Pokud víš co poslouchat, dozvíš se, kudy by řeka tekla přirozeně. A to ti nabízím."
"Uf, to bylo vyčerpávající. A vzbudilo to ve mně víc otázek, než kolik odpovědí přineslo. Dobrá, takže bych mohl vidět, co by se stalo, kdybychom tenkrát uspěli. Ale tím bych přeci nahlédl za ten božský závoj."
"Ne úplně. Nemůžu tě vzít zpátky proti proudu času do okamžiku těsně po experimentu. Mohu ti jen ukázat, jak by vypadal tvůj svět v tento moment, v tento čas, kdyby se tehdy něco nestalo. Nebo stalo, záleží na úhlu pohledu. A božský závoj bude platit současně i nadále, takže se třeba nedozvíš, jaký je správný postup vašeho experimentu."
"Ale z toho, co jsi řekla, je to jen jedna z variant událostí. Každá drobná činnost může mít synergický nebo antagonistický vliv. A co efekt motýlích křídel? Správně by měla existovat konvergentní posloupnost vzájemně si velmi podobných ozvěn možných událostí, jak ty říkáš, které..."
"Těch ozvěn je samozřejmě víc, dokážu ale vybrat jednu konkrétní," skočila mu do řeči nasupená džinka. "Až tak jsem schopná. Jen si musíš vybrat, která to má být. To záleží na tom, co se vlastně přeješ dozvědět. Tedy - řekni své přání," založila si ruce na prsou.
Zmatmysl se zamyslel, vzal brk a začal si psát poznámky na zadní stranu jakéhosi diagramu.
"Ehm, tak tedy," odkašlal si po chvíli. "Moje přání zní: chci spatřit svět, jaký by býval, kdyby můj a Wilhelmův experiment proběhl zdárně v souladu s původním záměrem, ať už byl tenkrát jakýkoli, a části našich duší nebyly zaměněny, přičemž tam strávím maximálně několik dní subjektivního času, dokud nezjistím, co chci vědět, s možností se kdykoli ze své vůle vrátit zpět do tohoto světa nezraněn a nejvýše několik hodin místního času od chvíle platnosti přání, přičemž si vše, co se stalo, budu pamatovat."
"Precizně a s rozmyslem formulované," usmála se Ghissai. "Staniž se, tvé přání budiž vyslyšeno," zadeklamovala zvučně, tleskla a foukla mu do obličeje.
Svět se s ním zatočil a pak už byla jen tma.
Zvuk větru a vzdálený křik racků. Pomalu otevřel oči. Stejná místnost, jen ještě víc haraburdí, špíny a prachu. A rozbitá okna a dveře vyvrácené z pantů. Pomalu se zvedl a opatrně se rozhlédl po zšeřelé chodbě. Nikde nikdo. A ticho. Zvláštní. V téhle části Univerzity sídlili alchymisté, byl tu vždycky ruch, nebo alespoň zvuky pracujících aparatur.
Vrátil se zpět do místnosti, vyhrabal z polorozpadlé skříně zašlý plášť s kápí a přehodil si ho přes ramena. Tenhle svět je jiný, než jaký zná on, takže netřeba na sebe hned upozorňovat.
Pomalu procházel prázdnými chodbami a laboratořemi. Už dlouho tu nikdo nebyl. Některé místnosti vypadaly vyrabované, jiné ohořelé a poničené výbuchem. A na pár místech našel stopy staré zaschlé krve, jako by tam kdysi došlo k bitce. To nevěstilo nic dobrého.
Kradmo vyhlédl vytlučeným oknem na ulici o patro níže. V tuhle hodinu nezvykle prázdná. Těch několik málo chodců, které spatřil, zjevně spěchalo a všichni se co chvíli nervózně ohlíželi. V jakém světě se to, u všech předků, ocitl?
Bylo na čase to zjistit. Jen doufal, že své přání formuloval dobře a nehrozilo mu žádné nebezpečí. Přeci jen, tyhle události se nikdy nestaly. Přehodil si kapuci přes hlavu, aby nebyl tolik k poznání, a odhodlaně vyrazil k východu z Univerzity. Bylo na čase se porozhlédnout po nějakém známém a zjistit, jak se věci mají.
Během procházky ponurým městem mu došly tři zásadní věci. Za prvé - všechny přátele, o kterých věděl, si v Brožově udělal až po svém experimentu. A díky dosud trvající ztrátě paměti netušil, koho tu znal ještě před ním. Takže bude muset improvizovat.
Za druhé - na citadele nevlála modrá standarda se stříbrnou orlicí Gelreánského království, ale purpurový tříhlavý pes ve zlatém poli. Osobní znak hraběte Wilhelma XVII. Nethlenského. Wilhelm se tedy nějak musel dostat do vedení města. V době jejich experimentu byl totiž Brožov samostatným městským státem a součástí království se stal až o dva roky později.
A za třetí - byl tu zjevně persona non grata. Protože jiný důvod, proč by na Trhovém náměstí měla viset jeho podobizna s nápisem "Hledá se živý nebo mrtvý", ho prostě nenapadal. Tedy, na podobizně vypadal o něco sešleji a měl velkou jizvu od ucha přes celou levou tvář, ale dovětek "Odměna 100 zlatých za dopadení či informace vedoucí k dopadění Gymira z Valsartanu" nedával prostor pro pochybnosti. Zjevně se s Wilhelmem nerozešli v dobrém.
"To je ten chlap!" ozval se za jeho zády řezavý ženský hlas. "To on vylez´ z Univerzity!"
Prudce se otočil a spatřil u vstupu na náměstí ječící ženštinu a několik ozbrojenců ve Wilhelmových barvách, kteří se s tasenými zbraněmi rozběhli jeho směrem. V jejich čele poznal Chaola Westfalla, v běžném světě kapitána městské gardy.
Sprostě zaklel a rozběhl se pryč, co mu dlouhé nohy stačily. Na magii nebyl čas. Ani vlastně nevěděl, jestli v tomhle světě vůbec může kouzlit, ale nehodlal to zjišťovat tváří v tvář přesile.
"Stůj!"
Jako by se na tenhle pokyn někdy někdo zastavil, když po něm jdou chlapi s meči. A s kuší, jak se vzápětí přesvědčil. To už ale zahýbal za roh, takže mu šipka jenom cinkla za patami o dlažbu. Zběsile sprintoval ulicemi a jen se modlil, aby nenarazil na další hlídku.
Horečně uvažoval. Tudy ne, tam jsou domy brožovských patricijů. Potřeboval se dostat do čtvrti nelidí nebo přístavních doků, tam nebudou mít šanci. Jen doufal, že se tam neudálo příliš změn.
Už si myslel, že pomalejší oplechované ozbrojence setřásl, když narazil na neočekávanou zeď, která zaslepovala v jeho světě volný vstup do řemeslnické čtvrti. Zaklel tak, že by se za to nemusel stydět starý pirátský kapitán, a tryskem se vrátil zpět na křižovatku. Jen tak tak nepadl do náruče gardisty, o chlup uhnul ráně mečem a běžel dál.
Věděl, že tohle vražedné tempo nevydrží dlouho, ale nehodlal se nechat dopadnout. Zariskoval a u domu "U Zlaté lilie" zabočil do slepé, ale dlouhé a klikaté uličky. Napnul všechny síly, aby získal ještě nějaký náskok. Již bez vzduchu v plicích a se mžitkami před očima začal šplhat po zdi vzhůru. Přidržoval se popínavého psího vína a jen doufal, že vyleze nahoru včas. Za zdí se nacházela malá zahrada, ale hlavně jeho spása - vstup do kanalizačního systému.
"Sestřelit!" zaznělo z uličky za ním.
V ten moment rostlina povolila a on se propadl o půl metru níž. Naštěstí, protože šipka se zabodla do zdi v místě, kde ještě před jedním úderem srdce visel. Střelec mířil přesně.
Okenice v domě napravo se neočekávaně rozrazila a směrem ke gardistům vyšlehl proud ohně.
"Šplhej! Na co čekáš?!?" vyhoupla se na zeď nad Zmatmyslem postava a mrštila směrem ke gardistům nějaký předmět. Ti vzápětí zmizeli v oblaku žlutozeleného štiplavého kouře. Jejich kašel slyšel i za zdí, kam spíš přepadl, než že by se svezl po psím víně.
"Pohyb! Nemáme čas!" křikla na něj postava a táhla ho směrem ke vstupu do kanalizace. Oba se nasoukali do úzkého vstupního otvoru a dívka, jak měl konečně možnost si uvědomit, ho chytla za ruku a táhla do hlubin pod městem. Kočkožena! došlo Zmatmyslovi, když ucítil srst na její ruce. To vysvělovalo, proč viděla i v naprosté tmě. Z nějakého důvodu k ní cítil naprostou důvěru.
"Tady počkáme," zastavila ho autoritativně po čtvrthodině klopýtání, kdy ani nestihl popadnout dech. Nastalo ticho rušené jen pleskáním kapek vody a jeho sípáním. Unaveně se posadil na zem tunelu.
"Děkuji ti za záchranu," ozval se po chvíli. "Proč jste mi vlastně..."
"Mlč a čekej," odbyla ho stroze. Čekali tedy.
Po nějaké době zaregistroval trochu světla. Někdo se blížil. Z kolmého tunelu nakonec vyšla rusovlasá žena ozářená teplým světlem krystalu na vrcholku magické hole.
"Aegeri?!?" vydechl Zmatmysl nevěřícně, když poznal známou tvář.
"My se známe?" zeptala se čarodějka podezřívavě.
"Já tě znám určitě. Aegeri Belegore, mágyně ohně milující svařené víno a zakládající členka brožovského Konkláve v roce 1518," konstatoval Zmatmysl.
"Víš toho nějak -" otočila ho k sobě kočkožena a zaraženě zmlkla. Pak bleskově vytasila dýku a přitiskla mu ji na krk.
"Kdo jsi?!?" prskla vztekle, ale se zachvěním strachu v hlase. "Vypadáš jako Gymir, ale nejsi on. A zároveň mám pocit, že jsi. Co je to za kouzla?!?"
"Jsem Gymir, ale ne ten, kterého znáš," odpověděl klidně Zmatmysl. "Jsem z jiného světa, kde se můj osud odvíjel jinak."
"O čem to mluvíš? Jakého světa?"
"Slyšela jsi někdy o džinech z lampy?"
"Pohádky pro děti! Mluv pravdu, nebo...!" prskla znovu vztekle kočka a přitlačila. Ucítil, jak se ostří zlehka zařízlo do kůže.
"Počkej, Rillien. To nejsou pohádky," zastala se ho Aegeri. "Kdysi jsem jednu takovou lampu viděla. Pokračuj."
"Můj a váš svět má stejnou historii do okamžiku před čtyřmi lety, kdy jsme s hrabětem Wilhelmem provedli jistý rituál. Při tom našem se něco nepovedlo a ztratili jsme paměť. Ty, Aegeri, jsi nám pomáhala ji znovu získat. Nebo alespoň její část. Snažím se zjistit, co se tenkrát stalo, a napravit naše chyby. Dnes jsem náhodou našel lampu s džinem a cesta sem, do vašeho světa, byla možnost, jak získat odpovědi na některé otázky. Stačí to pro začátek?"
"Žvásty," konstatovala kočka Rillien, ale bylo znát, že váhá.
"Možná, ale nemyslím," zavrtěla hlavou Aegeri zamyšleně. "Kdo by si vymyslel takhle hloupou lež, aby nás obelhal? Pusť ho. Už jsme tu strávili moc času, pojďme do Doupěte. Tam se uvidí, co dál."
Vydali se tedy znovu na cestu.
"Tak vítej v našem Doupěti," uvedla Zmatmysla po hodině chůze klikatými chodbami Aegeri do rozlehlé sklepní místnosti. U stěn stály palandy, na stolech ležely zbraně, a na opačné straně místnosti byla malá alchymistická laboratoř a operační stůl. Vše osvětlovaly malé čadivé olejové lampy.
"Kolik vás tu je?"
"To ti neřeknu, ale mnohem míň, než bychom chtěli. Měli jsme teď velké ztráty," konstatovala unaveně čarodějka.
"Koho jste sem přivedly, děvčata?" odhrnul se závěs na jedné z paland a zkoumavě se na ně zahleděla zjizvená lysá hlava. Ačkoli zahleděla bylo trochu zavádějící, protože místo očí zely jen dva prázdné temné otvory. Zmatmysl se bezděčně otřásl. Bezpečně totiž poznal jak práci vroucího oleje, tak také tazatele, ač jen po hlase.
"U všech předků! Baelyxi?"
"Gymire?!?" ztuhl mág a vzápětí se začal hrabat na nohy, tedy nohu a berli. Což s jednou rukou končící v lokti dalo trochu práce. Kat se na něm zjevně vyřádil.
"Je to on a zároveň není," uvedla to na pravou míru Aegeri.
"Každopádně nám to teď dopodrobna vysvětlí," postrčila Rillien Zmatmysla na stoličku a sama si sedla s dýkou v ruce proti němu.
"Vynasnažím se, protože sám mám dost otázek. Jsem ze světa, kde se udály různé události úplně jinak, než tady."
"Paralelní svět?" zaskřehotal slepý mág.
"Dalo by se říct."
"Mě už nic nepřekvapí. Tak povídej. Jsem napjatý, co je stejné a co jiné."
"Dobře. Před čtyřmi lety jsem se probral se ztrátou ztrátou paměti v brožovských lázních, neznal jsem ani svoje jméno. Vilík, tedy hrabě Wilhelm, byl na tom stejně. S pomocí vás dvou a dalších mágů, jádra budoucího Konkláve, to je u nás cech mágů, se povedlo..."
"Konkláve tu sice taky vznikla, ale je to teď oficiálně heretická sekta. Všichni její členové jsou po dopadení odsouzeni k mučení a smrti," konstatoval chmurně Baelyx. "Mě zachránili na poslední chvíli."
"Chm, co na to říct. Každopádně jste nám pomohli postupně většinu vzpomínek navrátit. Až na věci o našem experimentu. Dva roky života, o kterých nevím zhola nic. Ale vypátrali jsme nakonec bývalé Wilhelmovo sídlo a našli část jeho deníku. Tohle by mělo být stejné.
Zoufale toužil po dědici a naději spatřoval v rozpolcení své duše, vložení jejího střípku do již mrtvého těla a jeho oživení. Obě duše se měly zacelit a dorůst do dvou kompletních, čímž by mezi nimi vznikl určitý druh pouta, asi jako dítětem a rodičem. K tomu měla sloužit božská magie, ale nevěděli jsme čí. Povedlo se nám, opět s pomocí vás dvou, Estegara a Argiopa -"
"Argiopovu pavoučí hlavu poslal Wilhelm jako dar na znamení vzájemný úcty do Kaladorský kapituly," neudržel se opět Baelyx. "A Estegara jsem viděl naposledy tak před rokem s tebou, tedy Gymirem, když ty nejsi on. Snad je ještě naživu."
"To s Argiopem mě mrzí. Byli jsme si docela blízcí."
"Tady ani ne. Ale s tím Wilhelmovým dědicem máš pravdu."
"Abych pokračoval, podařilo se nám s bohem opět navázat kontakt, ale skrývá před námi svoji pravou podstatu. Dával jsem dohromady drobné střípky. Zhruba ve stejnou dobu, kdy jsem přišel na to, že jsme si s Wilhelmem omylem prohodili části duší mezi sebou, jsme konečně také zjistili, že náš bůh je -"
"Ne! Nevyslovuj jeho jméno!" vykřikla Aegeri. "Jeho moc poslední dobou příliš zesílila, nepřilákávej na nás jeho pozornost!"
"Dobře, omlouvám se. Budu si dávat pozor. Takže víte, který bůh to je. A jistě chápete, proč jsem z toho tak rozpačitý. Netuším, proč jsem se stal zjevně dobrovolně jeho vyznavačem, ani proč se pak před námi rozhodl zatajit, kdo je. Poslední dva roky hledám způsob, jak vrátit naše duše do původní podoby bez toho, abychom se znovu obrátili na onoho boha. A snad jsem konečně na stopě.
Každopádně náhoda mi mezitím přihrála do rukou lampu s džinem, nebo spíš džinkou, a ta mi splnila přání. Napravit naše duše nebylo v její moci. A já hledám odpovědi na určité otázky. Doufal jsem, že je najdu tady. Chtěl jsem vidět, jak by vypadal svět, kdybychom tenkrát ve svém experimentu s oživováním a dušemi uspěli," zakončil Zmatmysl své vyprávění.
"Tak jsi ho viděl. Spokojený? Spokojený se zkázou, kterou jsi rozpoutal?" zavrčela na něj Rillien a zabodla dýku vztekle do palandy.
"Zkázu? O čem to mluvíš? Co tě žere?"
"Co mě žere? Co mě žere?!? Tohle mě žere!" vyskočila vztekle ze židle, trhnutím rozevala šněrovačku a stáhla si přes hlavu košili pod ní. Polonahá přistoupila těsně k němu a otočila se zády. "Tohle mě užírá - zevnitř," pokračovala už méně agresivně.
Mezi lopatkami se skvěla jizva. Někdo dívku bodl zezadu přímo do srdce. Chvějícími se prsty se zlehka jizvy dotkl.
"Poznáváš svoje stehy?" zabručela a začala se oblékat.
"To já jsem...? Ty jsi...?" nemohl poprvé po dlouhé době najít Zmatmysl řeč.
"Tvoje duchovní dítě," pomohl mu Baelyx. "Třetí v pořadí. Zajímavej příběh jsi tu vyprávěl. Těžko uvěřitelnej, ale neodporuje tomu, co vím o fungování světa. Co na tom sejde. Smrt nás stejně jednou dožene všechny, a když už jsi tady... Jen přemýšlím, jak tě mám oslovovat. Jsi Gymir, a zároveň nejsi."
"V mém Brožově mě znají pod jménem Zmatmysl. Kvůli té amnézii."
"Dobře, Zmatmysl, to by šlo. Teď je asi řada na mě, abych ti osvětlil, co se dělo tady, Zmatmysle. Naši verzi událostí. Tu vím přímo od Gymira, a kromě něj o tom vím z živých asi nejvíc, teda kromě Wilhelma a některých jeho nohsledů.
V naší realitě jste skutečně oživili mrtvý těla a vaše duše úspěšně dorostly. Wilhelm získal svýho vytouženýho syna, Sigfrieda. Tys oživil mladýho goblina a pojmenoval ho Gmur, po někom z těch vašich slavných goblinních předků.
Mohlo to tím skončit, ale Wilhelm se rozhodl, že Brožov by byl skvělým místem pro jeho novou dynastii. Což přinášelo určitý potíže, protože původní majitel těla, který teďka bylo Sigfriedem, nebyl nějakej neznámej pobuda, ale syn zdejšího patricije zabitej lapkama. Nemohl s ním jen tak vypochodovat na veřejnost jako se svým dědicem. Wilhelm tak začal ovládat město zespodu i zvrchu, tahal za nitky. Někoho uplatil, někoho zastrašil. Najal si nějaký žoldáky. Dostal se nakonec do vedení města a Sigfriedova původní rodina zemřela za podivných okolností. Ale to už byl radním a městským soudcem, takže asi chápeš. A sirotka Sigfrieda pak naoko adoptoval.
Pak ho napadlo, že by mohl získat ještě mnohem víc, kdyby udělal svý děti z významných osob Brožova. Zabil by je a oživil už se svojí duší uvnitř, čímž by získal jejich společenskej vliv. Ale na to potřeboval tebe, tedy spíš Gymira, a jeho postup na konzervaci těl a proces oživení. Některý aspekty tvojí alchymistický práce v tý době ještě pořádně nechápal.
Ty, vlastně Gymir, se mu ale vzepřel. Oživovat přirozeně zemřelý byla jedna věc, ale vraždit a pak oživovat, to už bylo jiný. Wilhelm teda Gymira nechal uvěznit, stejně jako Gmura, a toho začal pomalu mučit a mrzačit. Každej den, kdy jsi, teda kdy Gymir odmítal spolupracovat, znamenal další den Gmurova utrpení. Wilhelm ho vždycky těsně na prahu smrti zase vyléčil lektvarama. Ten ze vší tý bolesti začal ztrácet příčetnost, stejně jako Gymir, kterej se na mučení musel vždycky dívat."
"Proč Gymir Gmura nezabil? Mohl ho dorazit kouzlem a ukončit jeho utrpení," zeptal se Zmatmysl tiše.
Baelyx na něj chvíli beze slova upíral své prázdné oční důlky. Zmatmysl jeho pohled bez mrknutí opětoval.
"Opravdu nejsi Gymir," odvrátil se Baelyx první. "Ten by ho zabít nedokázal. Vždycky se obhajoval a byl přesvědčenej, že nebyla jiná možnost. Myslím, že tomu i chtěl věřit.
Každopádně Gymir odolával tomu tlaku skoro měsíc. Pak ho Wilhelm zavřel do laboratoře přepažené mříží, za kterou byl Gmur, aby ho viděl a slyšel raněnýho trpět, ale tentokrát ho už Wilhelm nevyléčil. Gymir dostal na výběr - může Gmura zachránit, ale ne přímo. Dostal vše potřebný k provedení rituálu, včetně několika těl. A hrabě slíbil, že pokud Gmura teď Gymir zachrání, už ho nikdy nebude mučit. Gymir podlehl, i když věděl, že tím dá do rukou Wilhelmovi kompletní návod.
Oživil další dvě těla, aby Gmura operovala - Vieriho, jehož tělo patřilo dřív barbaru Jugovi, nejlepšímu ranhojiči v Brožově, a tady Rillien, kvůli jejím jemným prstům. Kdo ale byla za živa dodnes nevíme."
"Jugu znám, učil mě pokročilou chirurgii," hlesl Zmatmysl ztěžka.
"Každopádně, ti dva byli schopni dát jakž takž Gmura dohromady i bez léčivých lektvarů. Gymir jim radil, co mají dělat. Načež Wilhelm nechal Gmura Gymirovi pro výstrahu setnout přímo před jeho očima. Slib vlastně splnil a dostal, co sám chtěl. Dál už jen vím, že se Gymirovi nakonec povedlo dva dny před jeho plánovanou popravou i s Rillien uprchnout. O detaily se nepodělili, viď, Rilli. A Vieriho, bývalýho Jugu, Wilhelm vězní v citadele jako návnadu na Gymira do teď."
"To je... to je otřesné. A Wilhem je teď vládcem Brožova?"
"Absolutním. Kdo se nepodrobí jeho vůli, zemře."
"Nebo je přeměněn na jedno z jeho dětí," doplnila Aegeri.
"Nebo. Nejnebezpečnější z nich je Smrtihlav, bejvalej kapitán gardy," pokračoval Baelyx.
"Kapitán Westfall?"
"Přesně ten. Smutný je, že jsou i tací, který pro Wilhelma pracujou dobrovolně ze svý vůle, ne ze strachu. Nejhorší z nich je Inkvizitor a to jeho komando monster. To on mě vyslýchal a takhle zřídil."
"Kolik potomků vlastně Wilhelm vytvořil?"
"Jestli mě paměť neklame, tak v tuhle chvíli jich nám tu běhá sedmnáct, o kterých víme. A dalších šest jsme už sprovodili ze světa."
"To... to je dost vysoké číslo. Nemá vliv na jeho duši? Čekal bych, že tolik rozštěpení ji přeci jen nějak muselo poznamenat."
"Ovšemže to má vliv! A jakej! Duše mu sice vždycky doroste, ale jsou na ní jizvy. Projevuje se to na jeho povaze. A vlastně i vzhledu. Možná bys ho dneska ani nepoznal. Ale hlavně se z něj stal krutej šílenec. Vyložený monstrum."
"A co já? Teda Gymir? Jak se jizvy na duši podepsaly na něm?"
"Ne tolik, má ji zjizvenou podstatně míň. Ale je to znát. Je zamlklejší než ty, mívá noční můry, což teda může bejt i kvůli tomu, čím si prošel. Je taky mnohem choleričtější než bejval. Snadnějš se rozčílí a vybuchne i kvůli prkotinám. Po jedný větší hádce od nás odešel a poslední půlrok od něj máme jen sem tam kusý zprávy."
"Víš něco o tom, co předcházelo tomu prvnímu rituálu?"
"Nic, co bys sám už nevěděl," zavrtěl Baelyx hlavou. "Gymir se mnou o tomhle nemluvil a poznal jsem ho až později."
"Kdy?"
"Když Wilhelm začal v tichosti ovládat město, vznikla klika těch, kteří si toho všimli a nelíbilo se jim to. Konkláve, pár alchymistů, lidi z Univerzity. Gymir nás kontaktoval po svém útěku. Jen díky němu jsme zjistili, proti čemu vlastně stojíme. Ale to už bylo pozdě."
"Pozdě?"
"Jo, měl svoje lidi všude. Zinscenoval pár vražd, vykonstruoval pár procesů, nechal pár lidí rozlámat v kole... Zavřel Univerzitu, rozpustil magické cechy... Teď jsme už jen odboj, doslova podzemní hnutí. Jsme krysy v tunelech pod městem."
"A o co se snažíte?"
"O co? Snažíme se Wilhelma zabít! Co bys čekal jinýho?!? Ale není snadný se k němu dostat. A má za rukojmí celý město. Jeho hrůzovláda začala pozvolně a nenápadně, takže když si většina lidí konečně uvědomila, že se děje něco špatnýho, bylo už pozdě. Z Brožova se vpodstatě nedá dostat."
"Přístav a lodě hlídají Wilhelmovo muži a dodržuje se přísná karanténa kvůli údajný nemoci," chopila se slova Aegeri. "A projít Hvozdem je kvůli vysokýmu počtu nemrtvých zhola nemožný."
"Co na to druidi?"
"Těch pár, co jich ve Hvozdě zbylo, je rádo, že se ubrání nemrtvým zvířatům, faunomorfům a podobný havěti, co vylejzá z astrálních trhlin. Pokud jsou vůbec ještě naživu. A v okolí už nikdo další není. Vesnici Sovice na severním pobřeží, odkud se ještě nějakou dobu dalo dostat pryč - teda pokud jsi zaplatil převaděčům šílený peníze - nechal Wilhelm vypálit a srovnat se zemí. Všechny nechal pověsit. Muže, ženy, i starší děti. Pro výstrahu.
Ušetřil jen ty nejmladší, který vzal do citadely na "převýchovu". Bohové ví, co z nich bude. Asi jeho malí fanatický dětští vrahové. Takže místní se bojí, udávají navzájem a snaží se být zároveň jak neviditelní, tak zadobře s režimem."
"A okolní země? V mém světě se Brožov stal součástí Gelreánského království."
"Tak tomu bych vážně nevěřila, Brožov a Gelreán. Ostatní země na nás kašlou. Oficiálně jsme pořád suverénní městský stát. S Kaladorskou kapitulou navázal hrabě dobrý vztahy. Gelreán je neutrální, protože jejich velvyslanec don Katcherio d´Foret Noire je jedno z Wilhelmových oživených těl, takže přes něj udržuje status quo. A Denardský velkoknížectví se na hranicích potýká s Kapitulou a Dahirským emirátem, takže má svoje vlastní problémy. Jsme v tom sami," konstatovala suše čarodějka.
"A je nás míň a míň. Inkvizitor slídí pod městem a loví nás. Má v tom svým komandu i upíra! Často se tak stěhujeme, což mě moc netěší, pochopitelně," posteskl si Baelyx. "Navíc - sakra! Mluv, rychle!" otočil se z ničeho nic za sebe.
"Co se děje?" nechápal Zmatmysl, proč Baelyx náhle zírá do prázdna.
"Mluví s duchem. Naši informátoři jsou totiž většinou ti, které nechal Wilhelm popravit. Už se totiž nemají moc čeho bát," vysvětlila ponuře Aegeri.
"Jsme ve srabu! Smrtihlav nás vyčenichal, jde směrem od zálivu. Máme jen pár minut, než sem vpadne, takže dělejte!" otočil se na ně Baelyx a vylovil z hábitu malou lahvičku, kterou do sebe na jeden lok obrátil. Zmatmysl podle vůně poznal lektvar pravého vidění, což vysvětlovalo, jak se může slepec pohybovat s takovou jistotou.
Aegeri s Rillien chvatně pobalily pár nejnutnějších věcí, Zmatmysl si vzal vyhublého Baelyxe na záda a vydali se opačným směrem, než se blížili nepřátelé. Aegeri ještě kouzlem zapálila přichystaný doutnák vedoucí do jedné z podzemních chodeb.
Utíkali jen minutu, dvě, když se ozval výbuch a chodba kolem nich se otřásla, až se na ně ze stropu snesla sprška prachu a pár pavouků.
"Pár Rillieniných náloží, má na to talent. Asi po tobě. To by je mohlo na chvíli zdržet," konstatoval spokojeně Baelyx, kterého musel Zmatmysl zachytit, aby mu při otřesech nespadl. Když však vstoupili do další rozlehlé místnosti, ztuhl mu úsměv na rtech. Proti nim totiž ze tmy vystoupilo několik ozbrojených mužů v černém.
"A kurva."
Vyšlehl oheň, ale vůdce ozbrojenců jen obtekl, neožehl mu ani vlas.
"Také tě zdravím, bosorko," odhalil vlčí tesáky v úsměvu.
"Potěšení je na naší straně, Inkvizitore," odplivla si Aegeri.
Zmamysl jen nevěřícně hleděl na muže proti sobě. Frederik de Neuville a jeho Lovci nočních můr?!? Frederik že by byl Inkvizitor, který dělal tohle všechno dobrovolně? Vůbec to nedávalo smysl. Vždyť jeho Lovci přeci chránili město, lovili zločince a nestvůry, vyšetřovali zločiny. Pracovali pro královského místodržícího i městského soudce - což byl sice Wilhelm, ale stejně. Sakra! Jak se mohl nechat takhle zmanipulovat?
"No to jsou k nám hosti! Gymir z Valsartanu sám osobně! Konečně se opět setkáváme. A je tu i se svým chlupatým dítkem! Skvělé. To bude mít hrabě dvojnásobnou radost," vytrhl ho z šoku inkvizitorův jízlivý hlas.
"Nemyslím si," konstatoval suše Zmatmysl. "Jen mi prozraď - proč? Co ti nabídl? Já tě znám jako spravedlivého, ač trochu zaslepeného lovce zločinců. A tady jsi jeden z těch, které v mém světě lovíš. Vyměnils víru i smysl života? Nebo ses jen nechal uplatit?" rozhodl se zjistit, co se dá.
Tahle slova Frederika zjevně zmátla, čekal spíš útok kořisti zahnané do kouta nebo pokus o útěk, možná vyjednávání. Ne náboženskou debatu. Ale jist si svojí převahou se uvolil k odpovědi.
"Nevím, o čem to tu mluvíš. Pořád lovím zločince, třeba tebe. A má víra je ještě pevnější než bývala. Prozřel jsem a nahlédl za závoj. Co zrovna ty můžeš vědět o víře? Myslíš, že já jsem ten špatný? Ne! Já jsem vykonavatel boží vůle a spravedlnosti na tomto světě! Jsem -"
V ten moment po něm Rillien mrštila alchymistickou bombu.
Výbuch Zmatmysla odhodil na zeď. V uších mu pískalo a viděl ve světle přeživších pochodní rozmazaně. Ze stropu vypadlo několik balvanů, ale kupodivu nikoho nezranily.
Vypukla nepřehledná vřava. Zmatmysl se hrabe na nohy, tasí dýku a vrhá se také do boje. Vzduchem plným prachu se míhají čepele a kouzla, blikavě osvětlující podzemní sál. Události tak Zmatmysl vnímá jen jako jednotlivé záblesky obrazů.
Baleyx vysává život z útočníka a sám padá probodnut mečem jeho druha.
Rillien v souboji s inkvizitorovým upírem.
Upír se odtrhává od jejího krvácejícího krku.
Upírova hlava vybuchuje v ohni. Aegeri míří přesně.
Stříbrný oblouk Frederikova meče.
Úhyb, kryt dýkou, rychlé kouzlo.
Došlap na kámen. Pád.
"Na tohle jsem čekal dlouho!" Frederik.
Kop, bod dýkou směrem do Frederikovo slabin. Blížící se meč.
Bolest.
Tma.
Opět zvuk racků, ale tentokrát tlumenější. Zmatmysl otevřel oči. Viděl trochu rozmazaně a bolela ho hlava. Jinak se ale cítil v pořádku. Opatrně si prohmatal místo, kde ho proklál Frederikův meč. Žádná krev, žádná bolest. Oddechl si.
Rillien a Baelyx! Prudký pohyb mu neudělal dobře, takže zase padl se závratí na podlahu. Hloupost. Je tu sám. V hloubi duše zadoufal, že to ti tři nakonec přežili, ale moc v to nevěřil. A ani se to nikdy nedozví. Vlastně se to nikdy nestalo. Rillien neexistuje. Nebo možná ano, ale jako osoba s někým jiným uvnitř.
Pomalu se posadil a rozhlédl. Po džince ani stopy. Ani po lampě. Že by se mu to všechno jen zdálo? Slunce už se klonilo k západu, byl tedy mimo pár hodin. Zvedl se a vratkým krokem došel k polici. Otisk lampy ve vrstvě prachu byl stále jasně zřetelný.
Takže nezdálo.
Omámeně se vypotácel ze dveří. Věděl, co přesně teď potřebuje a musí udělat.
Obejmout svoji ženu a navštívit pár přátel, kteří jsou naštěstí tady naživu.
Zmatmysl stál s Adeline po boku na ochozu Mágské věže a shlížel na noční Brožov.
"Pořád o tom přemýšlím. Dřív mě strašně užíralo, že mám ve své paměti díru jako vrata. Co důležitého se mi mohlo stát, co jsem sám udělal, a dodnes o tom nevím zhola nic? Nebo že mi chybí část duše a mám zase část Wilhelmovu, která je nejspíš temná a pomalu mě tráví svým jedem..." Odmlčel se.
"Ale teď, když jsem viděl, jak to mohlo dopadnout, tak si říkám, že dva roky vzpomínek a temnota v duši vlastně nejsou tak vysoká cena za životy přátel a spousty dalších lidí. O relativním míru v Brožově nemluvě. Jaké hrůzy jsem mohl způsobit! A taky bych nikdy nepotkal tebe," přivinul k sobě Adeline a políbil ji do vlasů.
"Jsem ráda, že to tak vidíš."
"Je to vlastně směšná cena. Obětoval bych klidně víc, jen aby se některé věci nestaly. A jiné staly," usmál se na ni. Pak se znovu zadíval na město a mlčky přemýšlel.
"Chtěl jsi svoji duši nazpět, ale teď váháš, viď," konstatovala po chvíli Adeline tiše. "Děsíš se toho, co by to mohlo přinést, ale zároveň po tom toužíš."
"Znáš mě možná líp, než se znám sám. Je to tak. Po tom, co jsem viděl, už si nemyslím, že je to zase tak dobrý nápad. Až do dneška jsem si myslel, že to, že mám v sobě střípek Wilhelmovy duše, je prokletí. Že mě změnila k horšímu. Bál jsem se toho, děsil se, v koho bych se mohl proměnit. Teď si říkám, jestli temnota ve mě není vlastně dar, který zachránil před pádem do temnoty Wilhelma, tohle město... i mě. Já...
Ta dnešní vize mi dodala sílu, abych jednou provždy ovládl svoje nitro. Zbavila mě strachu, který mě paralyzoval. A konečně jsem přijmul sám sebe takového, jaký jsem. Protože mi došlo, že i když jsem dnes jiný než před lety, než před oním experimentem, tak to nemusí být špatně. Když to tak vezmu...
Moje staré já, moje celistvá duše, se snažila potlačit to temné v sobě, za každou cenu, a dělat všechno pro druhé. Pamatuju si to. Ale dnes už vidím, že to je cesta do pekel. Díky vizi, ale i díky tobě. Ve snaze co nejvíc zachránit bych předal Wilhelmovi recept na mnohem větší zkázu. Jsem teď jiný, a ano, někdo by možná řekl sobecký a sebestředný. Ale... spíš vidím věci kolem sebe konečně jasněji, pragmaticky a bez zbytečného sentimentu. Stejně byl nepřirozený, zrozený ze strachu. Já bych Gmura zabil. A pak Wilhelma nebo i sebe, pokud by se mi nepodařilo zabít jeho.
Hmmm... Osobnost člověka formují vzpomínky, události, které prožil. Lidé kolem něj. Já i Wilhelm jsme teď jiní, než jsme byli v době experimentu před čtyřmi roky. Jeho duše ovlivnila mojí. Vím to, protože to cítím. A nemyslím, že jsem se vydal na špatnou cestu, spíš naopak.
A totéž vidím u hraběte. Nepřijde mi, že by plánoval převrat, a ano, má rád moc, ale... tak nějak normálněji. Obávám se prostě, že kdybychom vrátili naše duševní střípky tam, kam patří, mohlo by to znovu vést k Brožovu s tyranským Wilhelmem v čele. Já... prostě nevím. Nevím, co chci, ale vím, co nechci."
Chvíli stáli mlčky.
"Ještě něco se ti honí hlavou?"
"Spousta věcí. Taky se obávám, že bych při pokusu o nápravu duše mohl zase ztratit paměť. Tenkrát jsme to prý zfušovali, ale stejně. Nechci na tebe zapomenout. Jsi to nejlepší, co mě v životě potkalo."
"Já to cítím také tak. A miluji tě takového, jaký jsi. Kdybys to opravdu chtěl, tak bychom stáli všichni při tobě, já i tví přátelé, a pomohli ti scelit svoji duši a případně se znovu rozpomenout. Ale po tom, cos mi řekl... V elfštině máme takový výraz pro situaci, kdy se k sobě duše dvou jedinců hodí tak moc, že utvoří jeden celek. Tak vnímám nás dva. I s tou tvojí temnotou v nitru. I já mám své démony."
"Ty spíš draky," pousmál se.
"Pravda. Ale možná právě proto jsme stvoření jeden pro druhého. Napadlo tě vlastně, že z toho, co říkala džinka, vyplývá, že bohové jsou schopni předpovídat osudy jednotlivců? Jsme jako kameny na hracím plánu."
"Pravděpodobně ano. Kam tím míříš?"
"Co když to, že se ten váš experiment nevydařil, ovlivnil další hráč? Další bůh?"
"Takhle jsem nad tím neuvažoval. Ale mohlo by to být i jinak. Třeba se výsledek nelíbil tomu našemu bohu, tak to sám sabotoval, aby nás postrčil jinam. Pravděpodobně viděl dál, než jsem měl možnost nahlédnout já."
"Už zase ho budeš obhajovat?" zamračila se Adeline.
"Já vím, že se kdysi pokusil zničit elfy, ale tady to opravdu nemusí být tak černobílé. Zjevně jsem ten samý člověk jako jsem byl i předtím, dokonce jsem dřív býval mnohem... jak to říct? Hodný není to pravé, víš, co myslím. Něco mě tenkrát muselo vést, přesvědčit ke spolupráci zrovna s takovýmhle božstvem."
"Co prostě zaujetí problémem a nedomyšlení důsledků, drahý? Rád se nadchneš pro šílené pokusy."
"Ale mám své morální hranice. A podle všeho jsou stejné, jako byly před lety. Ne. On je... zákeřný a mstivý bůh, to ano. Ale svým způsobem i upřímný. Nějak nevěřím, že by se před námi skrýval už tenkrát. Tenhle postoj totiž znám. Goblini jsou taky sobci a jedou na sebe, ale řeknou ti to čestně dopředu. Víš, na čem s nimi jsi. V tomhle souhlasím s Frederikem: za všechny bytosti hovoří činy. Ne rasa, původ... A někdy ani použité prostředky."
"Vidíš, to je jedna věc, co mi na tvém vyprávění pořád nedává smysl," nedalo to čarodějce. "Jak se z Frederika de Neuville, místního ochránce zákona, mohl stát zapálený stoupenec temnoty?"
"Nad tím si taky lámu hlavu. Frederika docela znám, má silnou víru ve spravedlnost. Je sice trochu fanatik, ale připadá mi, že úmysly má čisté. Nechápu to.
Jeho bůh, Vlastník moudrosti, jak ho nazývají, si cení vzdělanosti a chrání vědění. Sice jsem nikdy nepochopil, jak souvisí odstraňování hlouposti ze světa s lovem zločinců ve jménu toho samého božstva, aby si získali jeho přízeň, ale... Moment!" zarazil se. "Ke svým stoupencům promlouvá Vlastník moudrosti skrze snové vize. Ve formě obrazů a zvuků. Nepřipomíná ti to nic?"
"Počkej, drahý, snad nemyslíš, že..."
"Ano, myslím. Naše komunikace skrze vize s naším utajeným bohem. Je to skoro úplně stejné. Několikrát jsem se s Frederikem o jeho náboženství bavil. Neznají jeho pravou podobu, stejně jako se nikdy plně nevyjevil ten náš. A vidím i další podobnosti," pokračoval znepokojeně. "Třeba - má ve své skupině upíra. A koho uctívají upíři? Samozřejmě, uctívají ho i někteří goblini, i jiné rasy, ale prostě... Příliš mnoho podobností. Může to být náhoda, ale taky nemusí. Co říkáš?"
"Tak je pravda, že i hrabě Wilhelm je představitelem práva a spravedlnosti v Brožově. Městský soudce, vážená osoba a vzor ctnosti. A vezmi si, koho potajmu uctívá," připomněla mu Adeline.
"Vzpomínám si, že Frederik a jeho Lovci nočních můr vlastně začali pro Wilhelma pracovat ještě předtím, než se vyvlékl z justičního omylu, jak nazval svoji koketérii s nekromancií, a stal se zdejším spořádaným občanem a soudcem."
"Vrána k vráně?"
"Může být. To by byla ale opravdu velká blamáž! Bůh v převleku za jiného boha postupně korumpuje vykonavatele spravedlnosti. Zní to jako fraška, ale..."
"Ale sami jsme to zažili, drahý. Vezmi si, jak dlouho trvalo nám, než jsme si ze střípků informací a náznaků poskládali, co je vůbec zač. Zvolil nepřímou cestu jednou, proč by nemohl podruhé? Koneckonců sami nevíte, jak jste se s ním vlastně před lety zapletli. Třeba jste ani tenkrát nevěděli, že je to on. A nemusí to vědět ani Frederik."
"To máš pravdu, lásko. Ale léta trvající jemná manipulace s představiteli zákona v Brožově, tahání za nitky, by mohlo vést k podobným výsledkům, jaké jsem viděl v rámci svého přání. A nebo taky ne. Záleží na motivech. A kdo ví, jaké cíle vlastně sledují bohové?"
Chvíli ještě pozoroval město pod sebou.
"Snažil jsem se po tom všem držet od všech bohů co nejdál, ale nejspíš mi to není souzeno," zašeptal unaveně Zmatmysl a přehodil Adeline plášť přes ramena.
"Obávám se, že nemáme jinou možnost. Protože jestli je pravda, co říkáš, a Frederikův Vlastník moudrosti je ve skutečnosti... je..." nedokázala dokončit Adeline.
"- je Vitirix, bůh smrti a podsvětí, pán všech nemrtvých, tak se nejspíš máme na co těšit," dořekl za ní Zmatmysl pochmurně.