Obětní beránek

Umíte si představit Velikonoce bez beránka?

Bohové jsou krutí, příroda pod jejich vedením ještě krutější. V naší osadě na to nikdo nezapomínáme. Všichni známe základní pravidla, všichni dbáme na jejich dodržování. Přežití leží na bedrech nás všech. Khrulgar není milosrdný. Khrulgar neodpouští. Jeho zloba má pachuť krve.

Hned jsem věděl, že je něco špatně. Samozřejmě, že se bude ze všech komínů kouřit, koneckonců, ta dlouhá, předlouhá zima se teprve blíží ke konci. Ale ta vůně ve vzduchu... Skoro jsem se slastně zasnil a oddával se naději a pocitu blahobytu.

Ale naděje a pocit blahobytu, to není naše realita. Tato zima byla zvláště krutá. Ačkoli se jako náčelník těším úctě a respektu ze strany osady, tuto zimu jsem v zádech cítil nejeden palčivý pohled plný zášti a zloby a osada byla již několik týdnů ponořena do tíživého ticha. Zima byla delší než obvykle, potrava už prakticky došla. Bohyně Heidra se k nám obrátila zády ještě před zimou, a to něco málo koz, které přežily do zimy, pošlo při porodu kůzlat. Již sedm dětí zemřelo hlady, dvě jsou těžce nemocné. Jaro se blíží, ale pro některé přijde příliš pozdě.

Plný nervozity jsem se nechal nosem vést ke zdroji té sladké vůně. Vtrhl jsem do Hildiny chatrče, sousedící s tou mojí, a moje nejtemnější představy se naplnily.

Voňavá pečeně. Poslední petržel a pravděpodobně loňská mrkev nalezená v hlíně v holé spižírně. Omamně vonící rozmarýn, tymián, větvičky jalovce. Pár kroužků seschlé cibule, poslední stroužek česneku, pár kuliček pepře.

Hilda opatrně krmila svoji nejmenší a zároveň okřikovala a plácnutím odháněla svého nejstaršího - dobře věděla, že je potřeba jíst pomalu. Po dlouhém hladovění by jejich vysílená těla nemusela velkou porci unést.

Voňavá jehněčí pečeně.

Když Hilda pohřbívala svoji prostřední, věděl jsem, že to nese těžce, ještě hůře nesla, když začala chřadnout i ta nejmenší, přesto se ve mně mísily pocity zloby a bezradnosti.

Jehněčí pečeně.

Rázně jsem přistoupil k Hildě, uchopil ji za ramena a zlobně ji k sobě otočil. Nezmohl jsem se však na nic jiného, než "Hildo..."

Její pohled zpět byl směsicí provinění, ale zároveň bolesti a umanutosti. Tváře se jí červenaly.

"Birgere, musela jsem! Víš, že by umřela. A proč by měla padnout za oběť nesvárům mezi Khrulgarem a Heidrou? Třeba se Khrulgar už ani naším směrem nedívá! Rozhodně mi to tak připadá! Jak víš, že je nám vůbec nakloněn? Jak víš, že ho vůbec zajímá naše přízeň a náš osud?!?"

Než se stihla nadechnout a říct něco dalšího, přerušilo ji nervózní zabečení jejich ovce. A v osadě se k ní začaly přidávat další.

Zdá se, že Khrulgar, beraní bůh, se naším směrem dívá. A obávám se, že porážka jehněte, božího dítěte a v naší osadě uctívaného zvířete, se mu ani trochu nelíbí.

Rázem mě polil studený pot strachu. Nyní není čas na výčitky a tresty, nyní je čas spěchat domů, za bližními, zavřít dveře na petlici a doufat, že je to třeba jen náhoda. A pokud ne, tak doufat, že boží hněv rychle vyprchá.

Vyrazil jsem z Hildiny chatrče a vzal jsem si k ruce Njala, do kterého jsem málem vrazil před dveřmi. Oba jsme spěšně procházeli celou osadu a řekli všem, ať se schovají. Během naší pochůzky již bylo jasné, že bečení nebylo náhodné. Bečelo více a více ovcí, přidávali se i berani. A poprvé jsem zaslechl také hluboké, temné mručení. Přidal jsem do kroku.

Již jsme obešli celou osadu a vypadalo to, že už jsou všichni ve svých chatrčích. Zavelel jsem tedy Njalovi, že se také běžíme schovat domů. Sotva jsem se však otočil, uslyšel jsem řev, ze kterého mi ztuhla krev v žilách.

Njal byl šedesát stop ode mě. Byl celý bledý, klesal na kolena. Tak, jako se tonoucí chytá stébla, tak se Njal snažil zachytit a vymotat svá střeva z rohů Khrulgara a vrátit je zpátky tam, kam patřily, do jeho břicha. Khrulgar naposledy trhnul rohy, aby se vymanil z této nechutné ohlávky, čímž Njala definitivně srazil na zem a nechal jej naposledy vydechnout do svých násilně vytržených útrob. Pak se oko boží upřelo na mě.

Khrulgar, beraní bůh, byl v naší osadě uctíván od nepaměti a osadní děti vždycky doufaly, že jej někdy spatří, jak se majestátně prochází podzimními lesy. Vzhledu byl skutečně impozantního. Pět stop vysoký beran s očima hlubokýma jako vlahé letní nebe, dlouhým mahagonovým rounem a mohutnými stočenými rohy, které vypadaly jako z obsidiánu. Jeho oči nyní připomínaly spíše zuřící zimní bouři, neváhal jsem tedy a rychle vyběhl ke své chatrči.

Zadýchaný jsem doběhl do chatrče, zabouchl dveře a chystal se ženě vysvětlovat Khrulgarovu návštěvu, když tu jsem si všiml, že nikde nevidím našeho nejmladšího. Náš strašlivý omyl mi vzápětí potvrdilo jediné zapištění zvenku.

Vyhlédl jsem ven a viděl jsem tam svého nejmladšího, který se narodil ani ne před třemi léty, v louži krve. Khrulgar od něho zvedal svoji hlavu a znova se mi zahleděl do očí. Zatmělo se mi před očima, zloba a vztek najednou převládly před strachem o vlastní život. Zpoza dveří jsem vzal sekeru, vyběhl jsem z chatrče a několika skoky se dostal k chatrči Hildy. Stačilo pár úderů, abych prolomil dveře, vtrhl jsem dovnitř, vytáhl jí za vlasy ven a smýkl s ní o zem.

"Vidíš, co jsi způsobila?! Všechna smrt a utrpení, jen proto, že myslíš jenom na sebe!"

Rozmáchl jsem se a zaťal jsem jí sekyru do krku. Vyděšeně na mě zírala a chytila se za hrdlo, ze kterého vytryskla krev, pokoušela se něco říct, ale vyšlo z ní jen bublavé chrčení. Rozmáchl jsem se podruhé a chrčení utichlo.

Čas jako by se zastavil, zatímco jsem hleděl na hlavu částečně oddělenou od těla. Do reality mě ale velmi rychle vrátilo teplé dýchnutí na záda. Jak jsem mohl zapomenout na přítomnost boha? Pomalu a odevzdaně jsem se obrátil, připraven sklidit plody hněvu Khrulgara. Ten však pouze přikývnul, sklonil své rohy a namočil je v Hildině krvi. Pak se naklonil k sekeře a rohem na ní nakreslil krvavou spirálu. Nato odfrknul, otočil se a odešel.

Bohové jsou krutí, příroda pod jejich vedením ještě krutější. V naší osadě na to nikdo nezapomínáme. Všichni známe základní pravidla, všichni dbáme na jejich dodržování. Přežití leží na bedrech nás všech. Khrulgar není milosrdný. Khrulgar neodpouští. Jeho zloba má pachuť krve. Ale zrovna tak jeho přízeň. A my, kdo mu lidskou krev obětujeme, se jeho přízni budeme těšit navždy.

Další speciály z této edice naleznete níže:

Dále si můžete přčíst například: