Noc radních

Mágové v brožovské Konkláve se skutečně nenudí. (Trampoty pavoučího mága - léto 1521)

Náměstí zvonů zvolna zalévalo světlo vycházejícího slunce, které zahánělo šero a ranní chlad. Poslední opilci se potáceli ze svých flámů a první lidé se rozespale šourali do svých krámků a za ranními pochůzkami. Na zídce u věže Konkláve, magického to cechu města Brožova, seděla čtveřice, ve které by jen málokdo na první dobrou rozeznal její přední představitele. Dokonce na krátkou chvíli přilákali pozornost městské stráže, než si je gardisté zařadili a se špatně skrývanými úsměšky zase odešli.

Mágové vypadali mírně řečeno ztrhaně.

Tergas, bledý dlouhán v modrém plášti, jinak vždy reprezentativní a upravený, měl šaty celé zmačkané, dlouhé vlasy rozcuchané a vždy bolestivě sykl, když si upravoval chladivý obklad na obrovském fialovém monoklu pod levým okem.

Eru, nový cechmistr, měl rezignovaný výraz a tik v oku. Pod pláštěm byl oblečen jenom ve spodkách a v ruce držel poloprázdnou lahev režné. Plášť, spodky, vlasy a obličej měl nepravidelně pokryté zrním.

Zbylí dva mágové, odění v potrhané špinavé overaly původně snad bílé barvy, byli, až na Argiopa, obtížně identifikovatelní. Přeci jen, osobu, jež má místo hlavy velkého šarlatového pavouka, většinou poznal každý. Přesto měl pavoučí i lidské tělo napuchlé a pokryté mokvajícími boláky. Stejně jako jeho společník, v němž by Baelyxe přes otoky nepoznala ani vlastní matka, ale bez obtíží by ho mezi sebe vzali mutovaní noční slídiči.

"To byla zase noc..." prohlásil Eru a přihnul si z lahve, než ji poslal dál.

Ale nepředbíhejme. Náš příběh začal krátce před západem slunce. Na dveře Argiopovy pracovny ve věži Konkláve nesměle zaklepal asi desetiletý chlapec. Na dveřích se rozzářil a pohasl exoticky vypadající symbol a dveře se pak samy otevřely. Po krátkém zaváhání vstoupil chlapec dovnitř. Před ním se rozprostírala komnata topící se v šeru, ze stropu visely cáry pavučin, které ostatně pokrývaly většinu vybavení. Paní na úklid tu byla jednou a po pohledu na pavouky velikosti větších jablek pod stropem si nechala zvýšit plat a jednou týdně tu zametla, nic víc.

Hoch se obezřetně rozhlédl, ale nikoho neviděl, zaslechl jen jakési divné zvuky.

"Ahoj Soběbore, co tě přivádí?" ozvalo se nad ním. Prudce vzhlédl. Pod stropem byla zavěšená pavučinová hamaka, v níž ležel pracovnu obývající mág. Na lidském těle oblečeném v rudé tunice měl velkého šarlatového pavouka v místech, kde normální člověk mívá hlavu, a s chutí vysával bílý zámotek, v němž mohlo být nejspíš kuře nebo králík.

"Dobrý den, pane. Posílá mě paní Joanika, prý máte neprodleně přijít k nám do domu. Vykládala něco o portálu a tak, ale moc jsem jí nerozuměl."

Argiopus se zamyslel. Joanika byla novicka v cechu, bydlela s dalšími třemi děvčaty z univerzity v podnájmu u paní Kořínkové. Ač tovaryše a nové členy v cechu měl na starost primárně Tergas, mohli si vybrat jako mentora kohokoliv ze Starších mágů. Některé dámské členky si Argiopa zvolily jako svého důvěrníka. Zda si tím snažily kompenzovat svůj atavistický strach nevěděl, každopádně mu to občas přidělávalo práci, jako třeba teď.

"No dobře. Skoč ještě pro Tergase, mohl by touhle dobou být u mistra Noxe."

"Za tím už jsem byl, paní Joanika dost vyváděla a nařídila mi zavolat jeho, vás a cechmistra. Ale dala mi pět fufňů!" rozzářil se chlapec. Argiopus si povzdychl.

Trojice mágů stála uprostřed dámské lázně v domě paní Kořínkové. Se svými holemi a zachmuřenými výrazy působili mezi dvěma káděmi s vystydlou vodou a osuškami poněkud nepatřičně. Hleděli upřeně doprostřed místnosti asi do výše pasu. Nakonec ticho prolomil Tergas.

"To je, ehm... klíčová dírka," konstatoval.

Uprostřed prostoru, bez jakéhokoliv zjevného spojení s čímkoliv, se skutečně vznášela klíčová dírka.

"A kvůli tomu mě sem ty holky tahají?" zívl Eru. "Teď jsem akorát přišel po šesti hodinách jednání městské rady o ničem. A sotva jsem vylezl na svou půdičku, musel jsem sem. Chci se najíst a jít spát, a ne zkoumat co to je a kam to vede," zabručel otráveně.

"Podíval ses na to vůbec? Vypadá to na astrální dveře. To nikdo v koupelně nechce," podotknul Tergas.

"A co ty holky?" zeptal se Argiopus.

"Coby. Řekl jsem jim, že to prozkoumáme, a poslal je do městských lázní," rozhodil ruce Tergas. "Nemůžeme si dovolit, aby se jim něco stalo. Jsou z dobrých rodin s vlivem a tenhle podnájem jsme jim doporučili my ve spolupráci s univerzitou. Kdyby něco vylezlo a sežralo je, akorát si poškodíme pověst..."

"Tak fajn. Argiope, zkus zjistit, jestli je to v domě náhodně, nebo se to váže k tomuhle místu. Já skočím do univerzitní knihovny a Tergas za Estegarem, jestli o něčem takovém slyšel. Ten chlap je chodící kartotéka. A ještě mě napadlo, nechce se někdo podívat dovnitř?" ušklíbl se Eru. Ostatní se usmáli (nebo udělali ekvivalent, v případě pavouka). Nikdo si nechtěl vypálit díru do mozku koukáním do magické zdířky, pravděpodobně chráněné nástrahami. "Tak jdeme. Sejdeme se za dvě hodiny ve věži."

Eru však do knihovny nedošel. Sotva došel k univerzitě, objevil se Mstislav, jeden z tovaryšů Konkláve. Stále ještě čekal na přijetí do cechu, ale už bydlel v jejich věži, jelikož byl sirotek bez prostředků. Udýchaně před ním zastavil.

"Pa..pane radní! Konečně jsem vás našel! Pojďte se mnou rychle do věže Konkláve, Chmur je mrtvý!"

"Jak jako mrtvý?! To je zase noc! Proč jsi nešel za Nerou? Neměla mít náhodou službu ona? Nebo kdo ji má?"

"No... nikdo. Je Večer sonetů a jsou tam na představení všichni empatici z Brožova..."

"Dobře, dobře, tak zas já. Jdeme."

Když dorazili do věže, před Chmurovou komnatou postávalo několik studentů magických nauk, kteří bydleli v okolních pokojích. Eru se propletl skrz ně a vešel rázně dovnitř.

V malém pokoji to páchlo už mírně zahnívajícím obilím, které bylo ostatně všude. Eru se chvíli v úžasu rozhlížel. Uprostřed pokoje ležel ve směsi zrní a střepů z rozbitého zrcadla Chmur, dvacetiletý mladík v šedivé tunice. V obličeji byl fialový a z plných úst se mu sypalo zrní, zároveň měl na sobě kamenný oděv. Ostatně stůl, knihy, svíce a část dřevěného obložení a podlahy byla též kamenná. V rohu si mág povšiml nádoby s několika ropuchami.

Eru odříkal ochranné formule a pak se k mladíkovi sehnul. Vzápětí zavolal na Mstislava a s jeho pomocí vytáhl Chmura na chodbu, otočil ho a z úst mu vysypal zrní.

"Ještě je živý, pitomci, příště se líp dívejte! Je jen přidušený. Ty - skoč pro ranhojiče. Ty - sežeň palici a dostaň z něj to kamenný oblečení. A vy dva pak Chmura odneste dolů a postarejte se o něj." Pak se vrátil do pokoje a začal dedukovat, co se tu u všech svatých stalo.

Tergas mezitím zašel do domku Estegara z Radony. Nalezl ho, jak listuje jakýmsi pochybným svazkem s titulem "Můj život se sukubami". Jeho jednorožčí manželka Alquadal byla, jak vidno, mimo město, protože svou oblíbenou literaturu nemusel pro jednou skrývat.

"Ehm, čemu vděčím za tvou návštěvu, Tergasi?" zeptal se mile a napil se podivné tekutiny připomínající čaj. Jako současný a bývalý radní Konkláve měli dobré vztahy.

"Chtěl bych tě požádat o laskavost. Potřebuji poradit, Estegare. Našli jsme klíčovou dírku, která pravděpodobně vede do jiné astrální dimenze."

"Ale, vida. O tom mám zrovna knihu - získal jsem ji při vyklízení laboratoře Wulhema Špindíry, budiž mu země lehká. Se dvěma studentíky jsme před dvěma týdny třídili jeho pozůstalost. Univerzitě se zoufale nedostává volných kapacit a o místnosti je boj. Někde tu bude, posaď se."

"Díky. Slyšel jsem o jeho smrti. Znal jsi ho dobře?"

"Nijak zvlášť... Tady to je!" vytáhl tlustý svazek vázaný v modré kůži. "A kdeže jste ten portál nalezli?"

"V dámské lázni na dívčí ubytovně. Našly to dvě čarodějky při koupeli," odvětil mechanicky Tergas, kterému nedošlo, komu to říká.

"Ale ale!" zavětřil Estegar. "To by se mělo pořádně prozkoumat na místě a ideálně udělat rekonstrukci nálezu. Naprosto přesnou, samozřejmě. Je to nutné. Rád provedu zápis. Jdeme!" zavelel energicky vousatý mág a táhl Tergase ven nedbaje jeho protestů.

Argiopus dokončil kouzlo, setřel magické symboly na zemi lázně a protáhl si záda. Byl čas vyrazit na schůzku s ostatními. Hlava ho bolela ze soustředění a opilecké písně znějící z ulice mu nepomáhaly.

"Soběbore, řekni matce, že v průběhu noci se tu asi ještě objevíme. Klíče jsem si vzal. Jděte tedy klidně spát, přidal jsem sem pár ochran. Jen s těmi opilými námořníky venku asi nepomůžu, to spíš garda."

Chlapec se zatvářil nechápavě. "Jací námořníci, pane?"

"Ti, co tak hulákají venku." Na moment na sebe s chlapcem zírali. "Ty je neslyšíš, že?"

"Ne, pane. Venku je ticho."

"Hmm, skvělé. Další hlasy v hlavě jsem přesně potřeboval..."

Argiopus opustil dům paní Kořínkové a hned před domem uklouzl a spadl. "Čím dál lepší, všude je tu nablito a já do toho... cože?" podíval se na své ruce pokryté bledě svítící slizovitou mlhou. "Ektoplasma?" rozhlédl se.

Ulicí se potácela banda námořníků, hulákali písničky a byli totálně na plech. A byli už nějakou dobu mrtví, ale zjevně jim to moc nevadilo. Pavoučí mág smrti si povzdychl a vydal se k jednomu z duchů, který vypadal nejméně opile.

"Nazdar, námořníče. Soldenské loďstvo?" zhodnotil jeho zjev.

"He..hele, pavouk. Si piš."

"Kam táhnete?"

"Ka..kam asi. Do Povět..posvě... Podsvětí. Jsme mrtví, víš?" prohlásil důležitě bocman.

"Vím, proto s tebou mluvím. Nejbližší vstup je kus za městem tímhle směrem, ale bejt váma se dám trochu dohromady, než tam vejdu... To se nedivím, že jste ztroskotali, takhle ožralí."

"Tak počkat, nás po..potopil kraken! My nichdy netrosk..neztroskotali!"

"A kde jste se tak zlili?" zajímal se mág z profesního zájmu. Neznal nic, čím by se mohla opít duše cestou do zásvětí.

"No přece tady! Na krchově jsme si chtěli to... vodpočát, ale pak Rendy ucejtil špiritus a teda takovoudle medovinu, tos kámo nepil! Stálo nás to sice pár žihadel vod tech bestií, ale eňo nůňo povídám!"

Mág smrti jim popřál dobrou cestu a s nepříjemným tušením vyrazil do věže.

"Ten portál by neměl mít nic společného s domem paní Kořínkové. Opatrně jsem zkoušel zjistit, kam to vede. Vypadá to na uměle vytvořenou bublinu v astrálu, neznámé velikosti, a netuším kam až sahá. Hodil jsem kolem ní pár bezpečnostních pečetí, ale neměl jsem magenergii na nic velkého," shrnul svá zjištění Argiopus a rozvalil se v křesle v jednací místnosti Konkláve.

Tergas navázal: "S Estegarem jsme zatím na nic nepřišli, ale v jedné z knih nalezl lokalizační identifikační rituál. Měli bychom za pár hodin vědět, kam to vede a do jaké sféry se tím dá dostat. Podle toho bych provedl příslušné kroky." Už neuvedl, že za pomoc s rituálem musel Estegarovi slíbit, že bude moct vyzpovídat ubytované dívky.

Eru se ušklíbl. "Já nezjistil nic, ale teď to nechám ve vašich rukách. Máme trošku bordel ve věži a někdo to musí uklidit. Ještě si nejsem jistý, ale asi nám tu pobíhá mládě baziliška... Přinejmenším. Chmura si za to podám, až se probere. Takže baziliška si beru já, Tergas s Estegarem jdou na rituál a Argiope, ty...?"

"Já jdu na hřbitov. Potřebuju si něco prověřit, cestou jsem potkal bandu mrtvých námořníků a jestli říkali pravdu, je na hřbitově roj nemrtvých včel. Ale pak se přidám."

Eru se svýma sovíma očima pátravě rozhlédl po zšeřelém sklepě věže. Poté, co se poradil s knihami, se vyzbrojil zaklínáním a zrušil kouzlo propůjčující mu lidský vzhled. Pro hledání takové mrňavé bestie se hodily zostřené smysly a svou původní soví podobu vyhodnotil jako lepší než lidskou.

Z průzkumu Chmurova kamrlíku vyvodil, že prováděl přinejmenším dva souběžné experimenty, a to vysezení baziliška ropuchou a vysezení plivníka. Našel k tomu i nějaké zkamenělé, a tedy obtížně čitelné poznámky na stole. Co mu vadilo nejvíc, byl fakt, že obou tvorů existovalo vícero druhů s různými vlastnostmi. A jeho připravená kouzla tudíž nemusela fungovat dle předpokladu.

Taky ho zajímalo, kde ksakru takový flink jako Chmur přišel k vejci snesenému černým kohoutem, když je Sirius těsně nad obzorem. Sedmé vejce snesené černou slepicí o úplňku na výrobu plivníka bylo rozhodně snáze dosažitelné. Zároveň plivník, přinášející zrní a blahobyt hospodáři, nepředstavoval takovou hrozbu jako bazilišek.

Nikde nic neviděl, ale slabé stopy ho dovedly až sem. Odsunul soudek, nakreslil křídou obrazec na podlahu a pronesl několik formulí. Pak do kruhu umístil misku s hadími jazyky a přidal pár kapek dětských slz. Stály ho několik cukrátek a práci s rákoskou. Lákadlo na baziliška bylo připraveno.

Vydal se zrovna ke dřevěným schodům ze sklepa, když se pod nimi rozsvítily kalné žluté oči.

Tergas unaveně sfoukl svíci a zakončil tak dvouhodinovou práci. Estegar se zamyšleně posadil na káď. Rituál byl v dost obskurním jazyce, takže Tergas překvapeně zjistil, že ho bolí nejen jazyk, ale i rty. Ale posunuli se. Zjistili, že za klíčovou dírkou je skutečně malinká astrální sféra, kterou někdo uměle vytvořil už před lety. Nebyla ničím zajímavá, momentálně v ní byl jeden živý tvor a z druhé strany bylo několik dalších portálů vedoucích zpět do tohoto světa, jeden aktuálně průchozí. Kupodivu vedly všechny do Brožova. Po zmatené hodinové komunikaci s jakousi bytostí, nazývající sama sebe Administrátor, se jim podařilo vyhandlovat podrobnější informace, i když je to stálo příslib zapůjčení několika knih, a hlavně dost nervů - ten tvor mluvil jakýmsi prastarým dialektem a ještě šišlal.

"Takže, kdo se toho ujme?" zeptal se Estegar a poškrábal se na pleši, přičemž hleděl na cosi na zemi, nejvíc ze všeho připomínající svítící virguli z čisté energie a skla. Administrátor jim půjčil vyhledávací zařízení, s nímž měli objevit polohu dalších portálů. Cenou byly spisy "Noc chapadel I-III, obrazové vydání", což Estegar slíbil dodat hned zítra. Tergas se raději neptal.

Tergas pokrčil rameny a uchopil virguli. Pronesl aktivační formuli a vzápětí vykročil k východu z domu veden jemným tahem magického artefaktu.

"Musíte víc nahlas!" zařval Argiopus směrem k domku hrobníků.

"No estli nám pomůžete ven!" ozvalo se tlumeně z boudy. Argiopus si udržoval rezervovaný odstup, jelikož ty drobné namodralé tečky rojící se kolem boudy už mu uštědřily dvě žihadla. "Už sme tu dva dny!"

"Tak vydržte ještě pár hodin, dostaneme vás ven." Znovu pohlédl na noční hřbitov ozářený měsícem. Zahlédl nezřetelné siluety duchů v dálce, ale ty ignoroval. Víc ho zajímala zdobená krypta na nedalekém návrší, z níž viděl vylétat velké množství nemrtvých včel. Zřejmě tam měly hnízdo. Proč kroužily kolem domku hrobníků mu bylo celkem jedno.

Vydal se zpět k Brožovu a kus před ním odbočil do Mágské věže. Krom Mistra mága a dalších čarodějů zde byl člověk, který o tom mohl něco vědět. Sešel do sklepa a v odlehlé části mezi několika kotci narazil na bledého čahouna v černém, který krmil králíka. Dojem kazily jen zeleně svítící oči zvířátka a to, že požíralo potkaní mozečky.

"Ahoj Baelyxi, potřebuju tvou odbornost," oslovil svého kolegu mága smrti a čtvrtého radního Konkláve. Krátce shrnul své poznatky.

"Nemrtvé včely... nikdo z Hvozdu to nebude, ne když jde o medovinu. Ale tuším, kdo by v tom mohl mít prsty od nás. Oskarin, znáš ho, ten mladý mág smrti, co to táhne s Chmurem a Timošem, se mě vyptával na tvorbu nemrtvých zvířat, zejména menších. Už jsem ho pár dní neviděl."

"Najdeme si ho pak. Tipl bych si, že tu medovinu vařil v hrobnickém domku. Třeba je u nich. Teď potřebujeme hlavně osvobodit hrobníky a zlikvidovat ten roj. Zítra je pohřeb tchýně barona DeGaua a nepotřebujeme si zas znepřátelit smetánku proti sobě."

"A máš nějaký nápad? Ty jsi pavouk, je to tvoje oblast, ne?"

"Mno," začal opatrně Argiopus, "včelař nejsem, ale s několika jsem se bavil. Mohl bych uzamknout pavučinou tu hrobku, vlézt dovnitř a sejmout je Mrazem. Pak je posbíráme, pokud přežijí, a odneseme."

"Kam?" otázal se Baelyx. "Navíc nikdy nezmrazíš celý roj. Ale za královnou půjdou..."

"Co Podsvětí?" otázal se Argiopus.

"Jestli se objevíme u Samanthy s rojem včel..." Oba mágové zbledli, když si představili, jak by s nimi naložila Samantha Serpentes, paní Podsvětí, kdyby dostala byť jediné žihadlo.

"Errmm... Kostlivá rokle?"

"To by šlo. Ještě si poberu pár věcí a vyrazíme," souhlasil Baelyx.

Eru vztekle zaprskal a vytřel si pravačkou zrní z očí. Zuřivě se rozhlédl po sklepě. Hrál tu hru na kočku a myš už asi hodinu. Uskladněné věci byly zčásti zdemolované a zčásti zkamenělé. Mezi tím vším ležely hromádky zrní.

"Já toho pitomce roztrhnu!" Neštvalo ho, že Chmur chtěl vylíhnout baziliška a plivníka, štvalo ho jeho diletantství. "Nedouk zatracenej, jak si probohy moh splést ty vejce?!?"

Jak na vlastní kůži zjistil, Chmur se očividně spletl a místo, aby kožnaté vejce dal vysedět ropuchou a normální nosil devět dní v podpaždí (bez mytí. To v posledních dnech zaznamenal čichem i Eru, ale nespojil si to), tak je zaměnil. Výsledkem bylo, že ve sklepě nalezl dvě zvířátka, na která ovšem nefungovala pořádně žádná z jeho specificky vybraných kouzel. Ani zvířátka nebyla podle předpokladů.

Jedno vypadalo jako malý had se zobákem pokrytý černým zmoklým peřím, pod jehož pohledem se v kámen měnily místo živých neživé objekty. Jako třeba Eruovo oblečení, takže momentálně se po místnosti potácel bez kabátce a se zkamenělou pravou nohavicí.

Druhé stvoření byl malý kohout se žlutýma očima a netopýřími křídly, jehož tělo bylo pokryto nezdravě zeleným peřím. Jako správný plivník poskytoval hospodáři zrní - v kombinaci s baziliškem však vznikl tvor, který ho poskytoval pohledem. Jakmile se tak Eru dostal do kohoutova zorného pole, zrní mu plnilo kapsy, boty, a dokonce i nos a ústa.

Momentálně se cechmistr krčil za sudem s octem, a zatímco balancoval na jedné noze a zpod košile si vyklepával zrní, v hlavě se mu začínal pomalu rodit plán.

"A jsi si opravdu jistý, že tě to nevede tam?" zeptal se zklamaně Estegar šilhaje směrem k nevěstinci.

"Fakt nevede," odsekl Tergas, na jehož čele perlil pot. Soustředit se na jemné vedení virgule bylo samo o sobě náročné a Estegarovy neustálé poznámky a připomínky rozhodně nepomáhaly. "Myslím, že jdeme k... věži Konkláve! Což vlastně není zase tak překvapivé, ačkoliv..."

Došli k věži a dveřmi s magickými motivy vstoupili dovnitř. Za malým pultíkem sloužícím jako recepce nebyl kupodivu nikdo. Jen z jedné z přilehlých místností se nesly divné zvuky a ze sklepení k nim doléhalo bouchání a tlumené klení.

Tergas se se zavřenýma očima plně soustředil na tah virgule, takže neviděl, jak kolem něj jeden z tovaryšů vynáší s výrazem hnusu vědro plné vyzvraceného obilí. Estegar zápach linoucí se z vědra s letitou praxí mága ignoroval a listoval ubytovací knihou hledaje nové dámské přírůstky cechu.

"Nahoru," zavelel mág vody a následován svým kolegou vyrazil vzhůru po točitém schodišti. Vystoupali dvě patra a rozpačitě stanuli před jedním z pokojů vyhrazených především pro mladé mágy bez střechy nad hlavou. Většinou je obývali chudí studenti bez fufně v kapse, kteří si nájem odpracovávali.

"To jméno mi něco připomíná," promnul si Estegar bradku prohlížejíc si jmenovku na dveřích. "Timoš... Timoš... No jistě, to je jeden z těch tří studentů, kteří mi pomáhali třídit Wulhemovu pozůstalost. Takový plachý bystrý mladík, s jiskrou v oku."

"Co teď?" poškrábal se na hlavě Tergas.

"No, zaklepeme a vejdeme."

"Chci říct, těžko můžeme vejít a ptát se na portál. Navíc jsem Timoše už pár dní neviděl a je možné, že něco vylezlo a sežralo ho. Nebo se za něj třeba vydává."

"Jako v tom příběhu o vlkovi a dívce v rudém plášti," rozzářil se Estegar. "Čekal v posteli převlečený za její babičku a když ta dívka přišla, strhl z ní plášť a sukénku a-"

"Dost! Jestli je tam sukuba, je tvoje. Doporučuju ochranná kouzla, rozsvítit krystaly a pak dovnitř. Postáváním si nepomůžeme."

Jakmile doznělo dvojité zaklínání, Tergas se zhluboka nadechl, zaklepal a stiskl kliku.

Oba mágové smrti stáli mezi náhrobky a obezřetně sledovali včelí rojení. Z podhledu to vypadalo, jako když se některé hvězdy na obloze daly do zběsilého tance. Odložili hole, které by jim proti takovému množství protivníků byly spíše na obtíž, a vybavili se pytli. Na sobě měli místo svých obvyklých oděvů jakési bílé improvizované overaly, kožené rukavice, a na hlavách slamáky překryté něčím, co podezřele připomínalo záclony. To vše se na ně mokře lepilo a kapala z toho voda.

"Právě píšeme novou kapitolu do učebnic alchymie. V použití Živé vody jako repelentu bych se vsadil, že máme prvenství," protáhl svým hlubokým hlasem Baelyx.

"Napsal bych to, až jestli to bude fungovat. Připraven?" Na souhlasné pokývnutí vyrazil Argiopus jako první ke kryptě. V měsíčním svitu vypadali jako duchové včelařů.

Zatím to šlo podle plánu. Včely si držely od živé vody bezpečný odstup. Mágové nahlédli do temnoty vstupního otvoru a bzučení nabralo děsivou ozvěnu a hlasitost. Zaklínadlem aktivované magické krystaly na krcích se jim rozzářily a osvětlily schody.

Vydali se dolů. V kryptě to doslova hučelo doslova jak v úle.

"Támhle je hnízdo, řekl bych," ukázal Argiopus na náhrobek, zpod jehož pootevřeného víka vylétala největší masa včel, ačkoliv vzduch jich byl plný i tak.

"A tady náš amatérský včelař," dřepl si Baelyx k tělu ležícímu na zemi. "I když pod tím otokem si tím nejsem jistý. Identifikace může počkat. Každopádně je mrtvý a duše už odešla. Počkej, pomůžu ti s tím víkem."

Jakmile odsunuli víko, vzduch ještě více zhoustl nemrtvými tělíčky.

"Nastav pytel, vezmeme to celé," usoudil pavoučí mág při pohledu na plástve obalující hrudní koš a lebku uvnitř. Popadl torzo a smýkl s ním do připraveného pytle. "Můžeme?"

"Můžeme, ale rychle, ten pytel začíná těžknout," podotkl Baelyx držíc pytel, na který si sedalo stále více včel.

Vyrazili po schodech. Jakmile se ocitli venku, Argiopus vytáhl z váčku na opasku dvě bledé kuličky. Se zvoláním v cizím jazyce hodil první dolů do chodby a druhou na vstup, kde se koule rozbalila do lesknoucí se pavučiny.

"Máme trochu času navíc, než to prorazí," rozhlédl se. "A asi ho budeme potřebovat," ukázal na roj, který k nim mířil od hrobnického domku. Hodil do roje ohnivou kouli, ale příliš to nepomohlo. Včely začaly dále obalovat pytel s plástvemi a místy začaly lézt i na oba čaroděje.

"Alespoň máme jistotu, že tam ta královna je," podotkl supící Baelyx. "Chtělo by to urychlit. Do Kostlivé rokle jsou to dvě a půl míle a než tam dotáhneme tohle závaží, tak nám uschne repelent," smetl rukou několik včel ze svého ramene. "Měli jsme si na to vyvolat nějakého nemrtvého..."

"Ale kolego, vždyť je to ilegální!" usmál se Argiopus. "Ale dobrý nápad. Tak ho vyvoláme teď!" Poodstoupil, vytáhl další váček a začal na zemi dělat magický kruh.

"Kdo jde?"

"Třeba já, už jsem u Samanthy dlouho nebyl," zabručel Argiopus.

"Hlavně se nezakecej. A slib jí medovinu, tu ona má ráda."

"Což je ostatně hlavní důvod, proč jsme ty včely prostě nespálili na uhel..."

Argiopus se postavil do kruhu a zadeklamoval: "Ianus exitus letalis." Avšak místo aby mág zmizel, začal kruh sršet statickou elektřinou, stejně jako oděvy obou mágů. Párkrát se zablesklo a vzduch zaplnil pach spáleniny.

"Co se to- Auuu!" zavyl Argiopus. "Jsme bez repelentu! A ty svině to ví!"

"Kam s tím teď? Auúú!" zařval zuřivě se ohánějící Baelyx.

"Někam to zahoď, tohle je o život!"

Baelyx se navzdory už značné váze pytle sprintem rozběhl ke hřbitovní zdi, za kterou jím mrskl a vrhl se do relativního bezpečí za ustupujícím - tedy zběsile utíkajícím - Argiopem. "Kdo mohl vědět... že se... uff... živá voda... auu... uff... vyzkratuje s... bránou do Podsvětí," volal za ním, zatímco se snažil nepřerazit o náhrobky.

"No my ne! Uff... Zatr- U Quadirových koulí, ta žihadla tak pálí!"

Klení a bzučení postupně umlklo a nad hřbitovem se opět rozhostil ničím nerušený klid.

Po chvíli se obezřetně otevřely i dveře hrobnického domku, nyní již včel prostého, a vzápětí už oba hrobníci svorně pelášili pryč.

Cechmistr se krčil za pytlem s moukou a napjatě pozoroval plácek ve sklepě. Nejprve zvažoval oba tvory prostě nemilosrdně zlikvidovat, pak v něm ale převážila profesní zvědavost. I když v některých chvílích, třeba když si palicí roztloukal nohavici, měl touhu vrátit se k prvnímu řešení. Nebo když si rozbil hlavu o kamenné byliny visící nyní ze stropu jako krápníky.

Jeho současný plán byl prostý. Vyklidil část místnosti, nastražil hadí jazyky a zkusil zvířátka nalákat blíž. Jedna z prvních věcí, kterou se musel každý mág naučit, bylo, že ne vše jde řešit magií. Proto měl prostě připravený pytel a čekal. Před chvílí se snažil napodobit zvuky baziliška, ale nejspíš to nezabralo, proto se rozhodl pro plivníkovo kokrhání.

"KYKYRYKYKYKÝÝÝÝÝGRBLCHMmrrk..." vyloudil z hrdla a napjal se.

Za okamžik zaslechl cupitání a zpoza soudku vykoukl zelený kohoutek. Tentokrát se netvářil vyplašeně, spíš zvědavě. Pojď blíž, říkal si v duchu Eru. Ještě kousek, ještě kousek...

Kohoutek došel do středu volného prostoru a zkusmo zobl do hadích jazyků.

Teď! vymrštil se Eru do skoku s pytlem - a v témže okamžiku zahlédl bledé oči háděte, které očividně vylezlo přilákáno kohoutkem. Ještě stihl změnit směr pytle, který dopadl na hádě a vytvořil nad ním kamenný zvon.

"Jo!" zavýskl Eru nadšením, jelikož přesně tímto fíglem chtěl baziliška polapit. Pak se však ke svému přihlásila gravitace a on začal padat. Bez možnosti brzdit svůj pád, jak si vzápětí uvědomil, protože jeho zbylá nohavice, boty, a hlavně košile a vesta se změnily v kamenné brnění. "UÁÁÁÁ!"

Dopadl na napřažené ruce a čelem se praštil o podlahu. Před očima se mu roztančily hvězdičky. "Auuch..." Potřásl hlavou a mátožně ji zvedl - aby pohlédl do očí zelenému kohoutkovi. "Sakr-chrmm!" začal plivat zrní, které mu okamžitě zaplnilo ústa.

Ruce bezmocně sevřel v pěst a volnou nohou se snažil odkutálet. Pak dostal spásnou myšlenku. Pohlédl kohoutkovi do očí a vztekle prskaje zrní zvolal: "Ze-Zephyrus follis!"

Kohoutek vytřeštil oči, nafoukl se do podoby míče, ze kterého trčely nožičky, křidýlka a zobáček, a vznesl se pod strop, kde zůstal bezmocně viset.

Eru si oddechl. Rozhlédl se, zhodnotil situaci, a s klením se začal sunout do rohu. Lehl si pod bednu s theolitovou rudou, která byla na kladce vytažená pod stropem, zhluboka se nadechl a volnou rukou povolil zarážku.

Bedna na něj s rachotem dopadla a po sklepě se rozlétly kusy horniny a střepy z jeho oblečení. Vztekle se vyhrabal zpod bedny jen ve spodkách a třel si pohmožděný bok. Pohlédl na tvorečka odrážejícího se jako bublina od stropu a pak popadl vedle ležící pytel. Který vzápětí zahodil, protože byl tuhý jak prkno, a vzal si jiný. S povzdechem popadl žebřík: "Už aby tahle všivá noc skončila..."

"Tak tedy, já si myslím, že to spadá do tvé gesce, Tergasi. Jsi koneckonců radní Konkláve a za členy tedy neseš zodpovědnost ty, že ano. Navíc je to ve vaší věži a já musím odnést ty knihy Adminstrátorovi, což nesnese odkladu, a měl bych zůstat mimo, abych ti mohl zajistit případnou pomoc," sypal ze sebe Estegar a tahal se za bradku, zatímco nenápadně couval ke dveřím.

Tergas nemohl, ač se snažil, v jeho logice nalézt skulinu. Jakmile vešli do pokoje, kromě neuvěřitelného nepořádku a rozházených svršků, jídla, svitků a knih, které výrazem "pornografie" zářily jak louče (a u kterých si Estegar mumlal věci jako "tohle mám, tohle taky mám..."), je zaujala jedna věc. Asi stopu od zdi se ve vzduchu vznášela další klíčová dírka, a tentokrát v ní byl zastrčený klíč.

"Ač nerad, musím s tebou souhlasit..." povzdychl si. Připravil si mrazivé kouzlo na ukázání a otočil klíčem.

V prostoru se rozzářil obrys dveří a prostor se pohnul. Do pokoje se otevřely zářící dveře a za nimi se objevila malá kruhová místnost.

"Zajímavá špeluňka," nakoukl Tergasovi přes rameno Estegar. Tergas zatím znalecky zhodnotil vybavení místnosti. Malý stolek, čajová souprava, vodní dýmka, polštářky na zemi. Po obvodu místnosti bylo vidět asi patery obrysy dveří s klíčovými dírkami. Ven se linul zápach tabáku a moči.

"To bude Timoš," ukázal Tergas na zhroucenou postavu ležící vedle stolku. "Vypadá to, jako by si... zabouchl dveře." Vytáhl ze dveří klíč a zkusil ho zasunout do magického zámku z druhé strany. Pasoval. "Jdu pro něj, dávej tu pozor."

"Jistě, jistě," mávl rukou Estegar, který už byl zahloubaný do jednoho ze svitků. "No ne, s gryfem..."

Jakmile Tergas s klíčem v ruce vstoupil do astrální místnosti, dveře se za ním samy zavřely a až na obrys splynuly se zdí. Přistoupil k ležícímu Timošovi. Ten žil, ale vypadal dehydrovaně a v bezvědomí. Mág vody mu z čutory nalil trochu vody do úst a lehce ho propleskl.

"Ko... Konečně! Díky bohům!" zašeptaly Timošovy rozpraskané rty.

"Co je tohle za doupě? A kam vedou všechny ty dveře?" zeptal se přísně Tergas, zatímco mladík se zvedal do sedu držíc se za hlavu.

"To je... to je moje observatoř." Opuchlé oči na něj zaostřily a Timošovi konečně došlo, koho má před sebou. "A do pr... Totiž, pane radní, já tady jaksi tento, no dělal výzkum, jak... jak propojovat... totiž..." blekotal.

"Tak observatoř říkáš," přimhouřil Tergas zlověstně oči. Zrak mu padl na špinavou prastarou čajovou soupravu na stolku, kterou už kdysi viděl, a několik informací mu v hlavě zapadlo na své místo. "Tohle místo jsi nevytvořil ty, že? Jen jsi ho našel. Tipnu si, našel jsi klíč a dveře v pracovně Wulhema Špindíry, že ano?" Student magie jen sklopil oči a kývl. 

Tergas přešel ke stěně, aby si ověřil své podezření. Položil dlaň na zeď a zašeptal: "Veritas." Chvíli stál s nakloněnou hlavou a pak rázně přešel k nejbližším dveřím. Zaklekl a vyhlédl klíčovou dírkou ven. Na tváři se mu mihl letmý úsměv, než ho překryl vážný výraz.

"Takže tobě se do ruky dostanou klíče od soukromého astrálního světa, o němž nikdo neví a z nějž lze otevřít dveře-portál na kterémkoliv místě Tornelionu, a ty toho využiješ na kouření dýmky a šmírování holek v lázních a bordelu?!? Vážně? To tě nenapadlo něco ušlechtilejší- ále, nechme to být," mávl rezignovaně rukou a povzdychl si. Alespoň ten kluk nevykrádal královské pokladnice nebo z toho neudělal přestupní stanici nájemných vrahů, šlo mu hlavou. Tohle spraví nějaká ta speciální práce pro cech. A jen pro jistotu ho udržet dál od Estegara. A v nejhorším vymazání paměti.

"S jiskrou v oku, to tak... Seber se a jdeme," popadl Timoše za paži. Adrenalin mu vyprchával a začala na něj padat únava. "Zpátky jsou to...ééé... tyhle?" zapátral v paměti. Nečekal na potvrzení, vrazil klíč do zámku a rázně vstoupili do portálových dveří, zatímco v hlavě už byl na rokování s kolegy, co budou sakra dělat s astrální čajovnou.

Místo Estegara je však přivítala tma a ženský jekot. Tergas jen stihl zaznamenat vůni šeříku, měkký povrch postele pod nohama a řvoucí dívku tisknoucí se v noční košili ke stěně. Pak se rozletěly dveře a události nabraly rychlý spád.

V postavě řítící se proti němu neměl šanci za těchto podmínek rozpoznat sestru Karu, dříve kovářku a nyní členku Řádu svaté Gerwen. Zato zaznamenal její značně široká ramena a pěsti blížící se závratnou rychlostí k jeho hlavě.

První úder zastavil ještě ve věži aplikovaný magický štít.

Který se ovšem na první ráně spotřeboval, takže druhé nestálo v cestě vůbec nic, vyjma Tergasova obličeje.

Někde za městem zakokrhal kohout a Eru sebou škubl. Vzal od Argiopa podávanou lahev a jediným mocným lokem ji vyprázdnil. Náměstí se pomalu začalo plnit lidmi.

"Čas změnit lokál. Kdyby mě někdo v příštím století hledal, spím neznámo kde," zívl cechmistr.

"Nápodobně," sykl Baelyx a opatrně slezl ze zídky.

Kolem procházel trhovce s nůší, který za ruku vedl svou malou dceru. "Tati, to jsou strašidla?" zeptala se holčička.

"Kdepak, drahoušku, to jsou mágové."

"A proč jsou tak odrbaní?"

"Tohle je Brožov, broučku, to je tady normální."

Čtveřici slovutných mágů nezbylo než jen souhlasně pokývat hlavami.

Jirka "Krab" Vlach alias Argiopus Menazoid