Klid jeho duši
Kam zmizel Zmatmysl a co za tím vězí? (Cyklus Z&A - únor 1523)
"Uf, ty schody mě jednou zničí," opřela se Adeline ztěžka o magickou hůl a chvíli se vydýchávala.
"Tak není se co divit," podívala se Alquadal na její velké břicho, kvůli kterému musela mít povolené šněrování na svých modrých jezdeckých šatech. "Měla by ses šetřit," napomenula pak přítelkyni.
"Není proč, už skoro týden přenáším. Drobné protáhnutí mi jenom prospěje," ušklíbla se čarodějka, ale pak opět zvážněla a znovu začala stoupat po schodech vzhůru do Mágské věže. Jednorožka jen zavrtěla hlavou a vydala se za ní.
"Adeline a Alquadal, takové milé překvapení!" zaradoval se arcimág Raist, když je spatřil na prahu své pracovny. Jakmile však uviděl jejich výraz, přisunul Adeline židli a z komody vytáhl své vyhlášené sušenky, které nabízel jen při velice speciálních příležitostech. "Co vás sem přivádí?" nalil jim čaj a pohodlně se usadil.
"Dokázal bys najít Zmatmysla a poslat mě za ním teleportačním kouzlem?" šla rovnou k věci jednorožka.
"Pravděpodobně ano, pokud není maskovaný nějakým kouzlem. Proč, on někam zmizel?"
"Dalo by se říct, samy vlastně nevíme, co se děje," zmohla se konečně ke slovu Adeline a nabídla si sušenku. Tvrdilo se o nich, že pár glantů se dalo na dráhu mága jen proto, aby se dostali právě k Raistovým sušenkám. Docela tomu věřila.
"A portál bych taky zvládl, ale tvůj muž má mnohem větší praxi, proč neřekneš jemu?"
"Estegar zmizel taky, podle všeho za tím stojí právě Zmatmysl," odtušila pochmurně Alquadal.
"Podivné. Ale dobrá, budu jen potřebovat nějakou Zmatmyslovu osobní věc, abych ho mohl zaměřit."
"Nějakou mám. Ještě poslední věc. Viděl jsi někdy tyhle runy?" vytáhla Adeline z tašvice pergamen s chvatně načmáranými znaky.
Raist se zachmuřil a chvíli beze slova zíral na pergamen. Pak prudce vyskočil z křesla a začal přehrabovat knihy. Konečně vytáhl tlustý svazek vázaný v černé kůži.
"Grimoár Khelbena Al Taro," vysvětloval během listování. "Tady to máme. Hmmm. Nenazval bych to vyloženě černou magií, ale má to poměrně blízko k sanguimantickým rituálům."
Adeline zbledla.
"Neboj, třeba to nebude tak zlý," začala ji chlácholit Alquadal.
"Já se nebojím. Ale nejspíš mi právě praskla voda."
O šest hodin dříve:
"Ááá, u Světla svatýho!" ozval se výkřik a třeskot skla. "Zmatmysle, já tě zabiju! Odnes si tu potvoru!" stál uprostřed laboratoře cechmistr Celestýn a židli držel jako štít před asi metr a půl dlouhým žlutohnědým hadem.
"Ale to snad ne," přispěchal ihned Zmatmysl a vzal hada něžně do ruky. "Chudinko moje, ty ses polekal, viď. Donesu ti myšku, aby ses z toho šoku vzpamatoval.
Nemávej příště rukama jako šílenec, Celestýne, zbytečně jsi ho vyděsil," napomenul pak kolegu půlgoblin a odnesl hada zpět do přípravny, odkud uprchl.
"Ty jsi vážně blázen," položil Celestýn židli na zem a ztěžka na ni dosedl. "Ale přísahám, že ještě jednou ti uteče, tak půjde pryč."
"Ale jed korálovce bažinného je hodně cenný a drahý. A pro přípravu některých tinktur nenahraditelný," ozval se Estegar.
"Náš odborník na bestie promluvil. Prostě ty klece a terária pořádně zamykejte, ano?" zavrčel Celestýn a jal se zametat střepy.
"Tak už se nezlob," opáčil smířlivě Zmatmysl. "Byla to nehoda. Příště - áárggh!" zařval náhle a zprudka se chytil za bedra.
Vzápětí se svalil na zem v křečích, z úst mu šla pěna. Na holých rukách mu skrze kůži prosvítaly pulzující zářící runy.
"Předpokládám, že to nebude proto, že ho kousl had, co?" poznamenal Celestýn znepokojeně, zatímco s Estegarem Zmatmysla zaklekli, aby si neublížil.
"To by takhle nekrvácel z rány na zádech," zakroutil hlavou nešťastně mág při pohledu na zvětšující se kaluž krve pod svíjejícím se půlgoblinem.
"Tak jak začít," podrbal se na pleši Mednard Houžvička, ranhojič přivolaný z Lazaretu. "Dobrá zpráva je, že tušim, co se mu stalo. Špatná je, že to přináší jenom další otázky."
"Hlavní věc - přežije to?" zadívala se na něj vážně Adeline. "Na vdovu se necítím a nechci vychovávat dítě jako pohrobka."
"Myslím, že jo. Ale je to poměrně komplikovaný. Jeho zranění není fyzický podstaty, abych tak řek."
"Vždyť masivně krvácel," namítl Celestýn.
"Omyl. To není krev, je to ektoplazma," opravil ho ranhojič.
"Ektoplazma?!? Vždyť on není - nebo je? Ne, to je hloupost, vždyť dýchá," zavrhla ihned myšlenku Adeline.
"Ne, to ne, je živej," vysvětloval dál Mednard. "Co vy nevidíte je, že jeho duše není takříkajíc uvnitř těla, ale částečně mimo něj. Něco nebo někdo ho vystrnadil a brání mu v návratu. Je naživu, ale nemá kontrolu nad svým tělem."
"Asi chápu, a dál?" pobídla ho čarodějka.
"Dál nic. Teď je stabilizovanej. Dal jsem mu něco na tu horečku a uvidíme, co se bude dít dál. Dokud nevíme, co tu jeho dušičku takhle nakoplo, tak s tím víc nezmůžu," pokrčil omluvně rameny. "Nedotknul se nějakýho prokletýho předmětu nebo tak něco?"
"Vůbec nic," zakroutil hlavou Estegar. "Víte něco o těch runách?"
"Tady vám nepomůžu. Zkuste zapátrat v Knihovně nebo tak. Každopádně kdyby stoupla horečka, tak studenej zábal. A při jakýkoliv podivný změně stavu pro mě radějc pošlete."
"A my teď budeme dělat co?" rozhlédl se po ostatních Celestýn, jakmile osiřeli.
"Skoč prosím tě za mistrem Niklfem, jestli to nemá co do činění s alchymií. Já projdu Zmatmyslův deník, jestli na něco nenarazím, a Estegare, jestli ty bys mohl do Knihovny. Sire, ty u něj chceš stejně zůstat, viď?" podívala se Adeline vědoucně na psa.
"Waf," potvrdil.
"Tak na něj dávej pozor a kdyby se dělo něco zvláštního, doběhni pro Saverana, Tenzina nebo Grizeldu, řeknu jim, co se děje. A my jdeme," pohladila Adeline manžela po tváři zbrocené potem a vydala se pátrat po příčině jeho podivného stavu.
"Co se stalo?!?" doběhla Adeline k jejich ložnici tak rychle, jak jí její požehnaný stav dovolil.
"On - já - totiž -" koktala pobledlá Grizelda.
"Vzpamatuj se!" houkla na ní Adeline a chytla ji pevně za ramena.
"Pan Zmatmysl. Je pryč!" zajíkla se učednice.
"Jak - pryč?"
"On… se napřed ozval štěkot, tak jsem se šla podívat, co se děje, a pak se pan magistr vypotácel ven a zeptal se mě podivným hlasem, kde je pan Estegar a -"
"A tys mu to řekla?!?" Dívka přikývla a sklopila zrak.
"Huso jedna hloupá!" ulevila si čarodějka. "Proč jsi pro někoho nedoběhla?"
"Když on měl meč," špitla dívka.
"Sire!" zvolala Adeline příkře. "Co se stalo?"
"Kňů kňů kňů, wau haú," ozval se nešťastně pes a vysoukal se z pod postele.
"Jak, že to nebyl Zmatmysl?!? Rychle, běž varovat Estegara do Knihovny!"
Estegar zamyšleně zaklapl tlustý svazek a vrátil jej do police. Začínal mít podezření, co se děje, a vůbec se mu to nelíbilo. Vyšel ven před brožovskou Knihovnu, nasadil si baret, aby mu nebylo v únorové plískanici chladno, a spěšným krokem se vydal zpátky do Cechu.
Vtom mu cestu zastoupila postava, ze které stoupala pára, s dlouhým mečem.
Mág jen polkl a podíval se do horečnatých očí. Postava na něj promluvila a skrze oblečení zasvítily runy.
Stačila jediná věta a on věděl, že jeho nejhorší obavy se právě potvrdily.
Drslav Kontryhel si nervózně olízl suché rty a ještě jednou se rozhlédl po potemnělé uličce nočního Garfulu. Nic dnes nešlo podle plánu, a přitom to měla být jednoduchá prácička, jakých už udělal desítky. Došel k malým dveřím, akorát tak vysokým na jeho hobití postavu, a lehce třesoucíma rukama odemkl tři zámky. Vešel, zase je pozamykal a zasunul petlici. Opřel se se zavřenýma očima zády o dveře a konečně si dovolil úlevný vzdech.
"Dobrý večer přeji," ozvalo se ze tmy chraplavě a chodbu ozářilo magické světlo.
Hobit spatřil v pozadí pobledlého muže s bradkou držícího magickou hůl, ze které se linula ona záře. Mnohem víc ho ale zajímal půlgoblin stojící přímo proti němu. Třásl se horečkou a mířil mu špicí dlouhého meče na krk.
"To bude asi omyl," zablekotal Drslav.
"Vskutku, jeviti by se tak mohlo. Však ač ty rysy mé jsi nikdy viděti nemohl, já ty tvé si do paměti vtiskl," usmál se nepříjemně půlgoblin. "A teď, ty bastarde proradný, prozraď mi - cos provedl s mým tělem?!?" zasyčel na něj nenávistně a na těle se mu rozzářily podivné runy. Drslav je ke své smůle dnes neviděl poprvé.
Chodbou zavanul pach čerstvé moči.
"To je divný, teď hlídka jít vůbec neměla. Něco je špatně. I když… dneska je špatně všechno," loupl Drslav okem na půlgoblina.
"O kvalitě práce tvé jsem se na kůži vlastní přesvědčil," zachraptěl ten v odpověď a hobita zamrazilo. "Tak zopakovat ji směle můžeš."
"Když vás dostanu dovnitř paláce, necháte mě jít?"
"Ty nástroj jsi pouhý. Já dostat chci toho, kdo najal tě."
"Ehm, neobešlo by se to bez vraždění?" navrhl nesměle mág. "Zmatmysl by-"
"Ticho!" Mág poslušně zmlkl. "A ty běž."
O chvíli později se Drslav skláněl nad dvěma ještě teplými těly.
"A co bude teď? Dál už to takhle v tichosti nepůjde," obrátil se na půlgoblina.
"To už ani nutné nebude," usmál se ten temně a vytáhl malý nůž. Řízl se jím do dlaně a krev nechal skanout na obě těla. Pak cosi zadeklamoval a tleskl.
Těla se zachvěla a trhaně se postavila na nohy.
"Ty jsi vážně nekromant," hlesl mág. Hobit se zmohl jen na další záchvat nezvladatelného třesu.
"Což neviděl jsi nikdy paladiny v bitvě druhy své padlé na čas oživit, by k vítězství dopomohli, Estegare?" ušklíbl se půlgoblin. "Toto technika stejná je, jen v kontextu jiném použitá. Nekromant i paladin si vyčítat co nemají. Umění toto jest nástrojem pouhým k cíli vedoucím."
"A tím cílem je pro tebe co?"
"Pomsta!" zaplály půlgoblinovi oči. "S pánem domu tohoto si nyní promluvit pojďme."
Hrabě Erwin Nethlenský se nespokojeně probíral papíry před sebou. S těmi zatracenými runami na mrtvole nepočítal. Ale nakonec si poradil. I tak by bylo bezpečnější ještě zahladit pár stop. Zamyšleně zabubnoval prsty o stůl. Asi by bylo nejlepší se zbavit i toho hobita. Sice mu sloužil věrně už dlouhé roky, ale tohle byla mimořádná situace.
Na chodbě se ozval hluk. Zamračil se. Nařídil přece, aby ho nikdo nerušil.
Dveře se rozlétly a dovnitř napochodovali dva jeho strážní.
"Co se -" zvedl se hrabě, když tu se zsinalí ozbrojenci rozestoupili a on spatřil vysokou hubenou postavu pokrytou zářícími runami.
"Ne! To nemůže být pravda!"
"Buď zdráv, Erwine," usmál se křivě půlgoblin. "Omluv návštěvu moji v tuto hodinu pozdní."
"Vítej v mém skromném sídle, Wilhelme," našel rychle ztracenou rovnováhu Erwin. "Vskutku, překvapil jsi mě. Hlavně tím, jak rychle sis našel hostitele pro tu svoji prohnilou duši."
"To trochu silná slova jsou, zvláště od někoho, kdo bratrance svého úkladně zavražditi nechal," ušklíbl se Wilhelm a Erwin spatřil za jeho zády nešťastně se tvářícího Drslava. Ihned měl jasno. Jakmile se zbaví nezvaného hosta, další bude na řadě zrádný hobit.
"Znevážil jsi jméno našeho starobylého rodu a ohrozil moje postavení u dvora. Jak podporou brožovských alchymistů, tak svými pochybnými aktivitami. Nehledě na to, že jsem ti musel vrátit část rodového majetku po tvé rehabilitaci. Ale k věci, co tě sem přivádí?" nalil hrabě víno do pohárů a nabídl půlgoblinovi. Ten ho beze slova přijal a napili se.
"Vidím, že ze sklepů mých těch nejlepších kousků dopřál sis," poválel znalecky víno na jazyku. "Leč barbarské jeví se mi tento skvělý ryzlink jedem pančovat. Goblini odolní na ně jsou, to mohl bys věděti."
"Za pokus to stálo," pokrčil rameny hrabě Erwin. "Co ode mne chceš?"
"Chci tělo své zpět."
"Lituji, ale to nebude možné," nemohl si odpustit samolibost v hlase hrabě. "Jak jistě víš, můj drahý bratranec se po vyvrácení oněch pomluv o oživování mrtvých -" hodil významný pohled na své bývalé stráže: "- kromě úřadu zemského soudce věnoval dál studiu ranhojičství a pitvám zemřelých. Naneštěstí se od mrtvol nakazil jakousi prudce nakažlivou chorobou a dnes skonal. Aby se zamezilo rozšíření nemoci, s těžkým srdcem jsem nařídil, aby jeho tělo bylo neprodleně spáleno na hranici."
Na chvíli se rozhostilo ticho.
"Uznání ti vyslovit musím," promluvil nakonec Wilhelm chraplavě. "Tedy rod náš opravdu po meči vymře," napřáhl se a Erwin zbledl.
"Zadržte!"
Do Erwinovy pracovny vběhla udýchaná žena s rohem na čele a tmavovlasý muž s mečem u pasu.
Wilhelm se po nich ohlédl, čehož Erwin využil a rychlým pohybem vytáhl zpod stolu pistolovou kuši. Než ale stihl vystřelit, jednorožka udělala rychlé gesto rukou a on ztuhl uprostřed pohybu.
"Ne, pomsta musí být dokonána," zakroutil hlavou Wilhelm a pokynul svým nemrtvým strážným.
Tmavovlasý muž však vytasil meč, který vzplál bílým plamenem, a udělal s nimi během pár úderů srdce krátký proces.
"Dobrá, mistr Raist pádný argument teď předložil. Budiž, poslouchám, Alquadal. Proč měl bych ušetřit život tohoto červa bídného?"
"Jste zaslepený pomstou, Milosti. Co ale přinese do budoucna? Uděláte ze svého přítele vraha hraběte Erwina?"
"Zmatmysl vykonavatelem pomsty mé se stane. Leč podezření nepadne na něj, neb Erwin sám a po svých své sídlo opustí. Byť mezi živými v té době již nebude."
"To nemůžete zaručit. Co bude se Zmatmyslem a jeho rodinou? Jste sobecký."
"Věřím, že s Adeline se postarají o sebe dobře."
"A dítě?"
"Jaké dítě?" zatvářil se zmateně Wilhelm a trochu zakolísal.
"Tys mu to neřekl?!?" obořila se Alquadal na Estegara, který stál celou dobu u zdi a dělal, že tam není.
"Vůbec mě nepustil ke slovu!" hájil se mág. Jednorožka ho zpražila pohledem.
"Adeline právě rodí," obrátila se zpět na Wilhelma.
"Toť vskutku nemilé, ale jak se to mě dotýká?"
"Hrabě Wilhelme, jste opravdu zaslepený svou cestou po spravedlivé odplatě," promluvil poprvé arcimág Raist. "Proto nevidíte zřejmé - Zmatmysl zplodil dítě s Adeline v době, kdy už v něm přebývala část vaší duše. Dítě tak je i vaše."
Půlgoblin se zatvářil, jako by ho někdo polil studenou vodou. Vzápětí upustil meč a zkroutil se na zemi v křeči. V místnosti jako by se na chvíli zastavil čas.
"Eh. Děkuji vám, přátelé," promluvil konečně po chvíli půlgoblin a ztěžka vstal. "Tenhle šok jsem potřeboval, aby zakolísal a já zase převzal kontrolu nad svým tělem."
"Zmatmysle?" vydechla ulehčeně Alquadal.
"Ano, jsem zpátky. A ačkoliv vás, hrabě, nemám příliš v lásce již od našeho prvního setkání při slyšení u Její královské Výsosti, nehodlám vás zabít." Erwin si v duchu ulehčeně oddechl.
"Nicméně trest by měl následovat. Wilhelmova duše už moje tělo příliš dlouho obývat nebude, ale slyším ještě jeho myšlenky a jeho plán se mi zamlouvá," pronesl Zmatmysl zvolna a hraběte zamrazilo. Půlgoblin mu vypáčil z rukou kuši. "Alquadal, propusť ho, prosím, bude potřebovat ruce."
Jednorožka udělala znovu gesto a hrabě se konečně mohl zase pohnout.
"Chopte se brku, Milosti, budete psát. Jelikož je hrabě Wilhelm XXII. Nethlenský oficiálně mrtev, jeho majetek přechází na vás. Nicméně určitě vám nebude proti mysli, když odkážete mému potomkovi, jehož měl být kmotrem, v rámci uctění bratrancovy památky statek Étang du Crépuscule a našemu cechu tři sta zlatých, abychom mohli pokračovat v jeho bohůmlibých myšlenkách."
Hrabě se zatvářil kysele, ale dal se do psaní. Pak opatřil dokumenty podpisy, pečetěmi a předal je půlgoblinovi.
"Děkuji, Milosti. Teď ještě naposledy propůjčím Wilhelmovi svoje tělo, chce se s vámi rozloučit osobně," zasmál se zlomyslně Zmatmysl a zvrátil oči v sloup.
Vzápětí vymrštil ruku směrem k hraběti a cosi zachrčel v podivném jazyce. Pak padl na kolena.
Erwin se zlomil v pase a začal dávivě kašlat. Když záchvat pominul, otřel si roztřeseně ústa hřbetem ruky. Zůstala na něm krev.
"Užijte si svoje prokletí, Milosti. Nejsilnější, jakého byl Wilhelm před svou definitivní smrtí schopen. Každý další nádech teď pro vás bude bolestivější a bolestivější, a vaše plíce se budou topit v krvi," zasípal Zmatmysl a runy na jeho těle pohasly. "A teď můj díl spravedlnosti za vraždu přítele," otočil se k hobitovi.
Drslav se samozřejmě už dříve pokusil využít zmatku, který nastal, k útěku. S nečekanou duchapřítomností ho ale na místě zmrazil Estegar, za což si vysloužil pochvalný pohled své manželky.
Zmatmysl došel k hobitovi a vytáhl mu z pod vesty vrhací nůž. Ten položil na stolek vedle něj. Pak se vrátil k Erwinovi, také ho zmrazil kouzlem a položil mu na dosah ruky kuši.
"Trvání kouzel vyprší ve stejný okamžik. Jsou tu dva mrtví strážní, vrah, který může mluvit, a jeho pán, který nestojí o svědka. Kdo bude rychlejší? Šipka z kuše, nebo vrhací nůž? Váš osud je ve vašich rukách. Miřte dobře, pánové," opřel se o Alquadal a společně s ostatními vyrazili zpět domů, zanechavše hraběte a hobita jejich osudu.
"Opravdu Adeline už rodí?" ptal se Zmatmysl, zatímco Estegar s Raistem připravovali magický portál.
"Jo, ale když jsme odcházeli, ještě neměla kontrakce, teprve jí praskla voda. Vysvětlíš mi, co se vlastně s tebou dělo?" vyzvídala Alquadal. "Adeline umírá strachy."
"Asi před rokem za mnou přišel Wilhelm, že bádal, jestli už někdo byl v naší situaci. Ukázalo se, že ano. A nedopadlo to moc dobře. Hrozilo nám, že když jeden zemře, tak zemře i druhý. Prostě jedna část duše vezme do Zásvětí s sebou i tu druhou.
Takže jsme podstoupili v tajnosti trochu brutálnější rituál, aby v případě smrti jednoho ten druhý zůstal naživu. Zahrnovalo to vyřezávání run do kostí při plném vědomí, nic, co bych si chtěl zopakovat."
"A to ses neobtěžoval to říct svojí ženě?"
"Nechtěl jsem jí znepokojovat. A fungovalo to dobře. Pravda, s menším vedlejším efektem. Nasálo to do mě Wilhelma a mě zase částečně vykoplo z těla ven."
"Tomu říkáš menší vedlejší efekt?!?"
"Ano. Trochu jsem čekal, že by se to mohlo stát. Jen ta vražda to pokazila. Wilhelm mě zvládl držet bokem, hrozně moc prahl po pomstě. Teprve když zjistil, že bude otec… takže už je to v pořádku."
"To teda. Wilhelm je pryč a jsi tu zase jenom ty," konstatovala Alquadal spokojeně.
"Hotovo, můžeme jít," oznámil Raist, jakmile se před nimi rozzářil modře kruh s portálem.
"Nejsem, Wilhelm je pořád uvnitř mě. Menší lež pro hraběte," oznámil zkoprnělé jednorožce Zmatmysl a vstoupil do světla.
Zmatmysl se vrátil do cechu akorát včas, aby držel Adeline za ruku v závěrečné fázi porodu.
"Je to holčička," podala porodní bába, která z přítomnosti otce přímo u porodu nebyla nijak nadšená, ještě zakrvácené novorozeně půlgoblinovi do rukou, aby je uznal za své.
"Vítej na tomto světě a nechť jsou ti bohové a předci nakloněni, Sylvio Rimisco Tavarillë z Hippocampu," oslovil Zmatmysl vážně svoji dceru a nakreslil jí prstem na čelo znak svého rodného klanu Ryšavců. "Z půli jsi člověkem, ze čtvrtiny elfem, a zbylá čtvrtina tě řadí mezi gobliny. Navrch ti v žilách koluje pár kapek dračí krve. Něco mi říká, že jsi předurčena k neobyčejnému osudu," usmál se a podal ji unavené, ale šťastné Adeline.
Někde hluboko v sobě pak pocítil záchvěv Wilhelmova dojetí. I on se konečně dočkal vytouženého potomka.