Když zvony vyzvání...

Aneb když se Konkláve a mistr mág starají o významného hosta. (Trampoty pavoučího mága - léto 1523)

"...a jak vidíte, univerzitní knihovna je vybavena velkým množstvím svazků pojednávajících o rozličných oborech – od magie a alchymie přes teologii po umění války," obsáhl Eru rozmáchlým gestem prostor knihovny. "Jestli máte zájem nahlédnout, magické nauky se nachází zde," ukázal na jednu z částí rozlehlého prostoru zvíci průměrné katedrály zaplněnou policemi s knihami a svitky až ke stropu. "Tergasi, byl bys tak laskav...?" požádal svého přítele.

Tergas, bledý dlouhovlasý mág v modrém plášti se ujal jejich váženého hosta a vedl ho do hloubi regálů. S odstupem několika kroků je následovali dva bojoví mágové sloužící jako ochranka.

Jakmile relativně osaměli, vyjma opodál stojících dalších čtyř bojových mágů, naklonil se Eru k Argiopovi a zašeptal: "Už to nebude dlouho trvat, ten pupkáč má na jednu hodinu domluvený oběd s rektorem d´Gurvinem."

"Díky bohům za to," zašeptal Argiopus a sledoval bohatě oděného gelreánského mága, který se čas od času objevil v průhledu mezi knihami. Eru i Tergas byli pro tuto příležitost oblečeni obdobně honosně, možná až nevkusně. Argiopus se důrazně postavil proti tomu být vyšňořený jako maškara, a měl tak na sobě pouze jednoduchou rudou tuniku se zlatým vyšíváním, v níž však vedle přítomných vypadal jako nuzák.

"Mimochodem, proč máš tenhle obličej?" zeptal se se zájmem Eru. Jeho společník byl totiž arachnir a jeho běžná vizáž tak zahrnovala mít místo hlavy velkého pavouka. Nyní však měl lidskou hlavu s hnědými vlasy a bradkou.

"Protože jsem se s rektorem pohádal. Dal jsem mu na výběr – buď si obleču všechny ty brokátové nesmysly, zlaté řetězy a samet a nechám si svůj pavoučí vzhled, nebo budu vypadat lidsky, ale v normálním oděvu.. Vzhledem k přítomnosti jeho manželky," ukázal Argiopus palcem na jejich hosta, "se náš drahý Malachai d´Gurvin rozhodl pro lidský vzhled. Co jsem tu matrónu viděl, byla to dobrá volba. Ta by mě jako pavouka vážně nevydýchala."

"Ani mi o ní nemluv, večer s nima musím k místodržícímu na večeři..." zavrtěl hlavou zasmušile Eru. Jako cechmistrovi Konkláve, brožovského cechu mágů, mu padla na hlavu povinnost ujmout se hraběte Richaria Adenosina TriPhospha d´Asio a jeho ženy. d´Asio byl galmorským představeným Synů Eliisana, dalšího z magických cechů.

Synové Eliisana zkombinovali strukturu magických cechů a válečnických lóží. Vzniklo tak uskupení, do kterého se mohli přidat gelreánští mágové bez ohledu na svůj původ a společenské postavení. Uskupení, kde mohli sdílet své názory bez zbytečného omezování etiketou, a kde mohl bez obav říct svůj názor vesnický čaroděj bojovému mágovi s baronským titulem.

Tedy toliko teorie. V praxi se během několika desetiletí dobrá myšlenka zvrhla, a nyní Synové Eliisana v Galmoře připomínali spíše exkluzivní klub, kde se scházeli mágové z řad gelreánské šlechty. Oproti tomu v kosmopolitním Brožově, nyní pod gelreánskou správou, se původní myšlenka rychle oprášila a ujala, přičemž zdejší Synové Eliisana se brzy stali silnou skupinou s nezanedbatelným vlivem v magických kruzích.

"A vysvětlíš mi, proč tu vlastně jsem já?" zeptal se Argiopus. "Zatím jsem jen kompars – ne že bych si stěžoval! Respektive, jsem tu protožes mě o to požádal. Ale proč?"

"Netahal bych tě sem, ale po tom posledním průseru mám u rektora dloužek a tímhle se to srovná. d´Asio se rozhodl přijet za brožovskou větví Synů a u té příležitosti navštívit univerzitu. Je nechutně bohatý a naznačil, že by poskytl nějaké zdroje, takže rektor dostal zlatou horečku a snaží se mu mazat med kolem huby a něco z něj vyždímat," zakroutil hlavou Eru. "A my jsme tu proto, aby to vypadalo důležitě. Já jako cechmistr, Tergas jako jeden z arcimágů a ty jako mistr mág a nejmocnější čaroděj v Brožově."

Dávalo to smysl, jelikož všichni měli co dočinění s univerzitou a výukou. Jenže Argiopus byl jako mistr v zásadě nezávislý a nebýt toho, že Eru byl jeho přítel, tak by se na to rektorovi vykašlal. Což rektor velmi dobře věděl.

Eru se k arachnirovi spiklenecky naklonil: "Co jsem ale slyšel, tak pravý důvod d´Asiovy návštěvy je jeho žena. Prý se chce chlubit ostatním šlechtičnám, že byla na místě, kde zemřela a zase povstala královna... On by se sem dobrovolně nehnal, na to máme v Galmoře moc špatnou pověst."

Než stihl Argiopus zareagovat, objevil se u nich opět Tergas s hrabětem po boku.

Gelreáncův výraz se pohyboval někde mezi totální apatií a zdvořilým nezájmem. Tergas svým přátelům několika nenápadnými gesty a výrazem marnosti předal nonverbální sdělení 'dělal jsem co se dalo, teď je to na vás'.

Argiopus koutkem oka zahlédl velké přesýpací hodiny a poťouchle se ušklíbl. "Naše knihovna vás pochopitelně nemůže nijak ohromit, co jsem slyšel, ta Galmorská je přinejmenším třikrát tak velká. Nicméně pokud by vás lákalo něco, ehm, dobrodružnější povahy, pane hrabě, mohl bych vám domluvit návštěvu Osvíceného cechu alchymistického. Případně prohlídku ruin prastarých staveb Prvolidí. To už je sice za hradbami města, ale s vaší suitou by to mělo být poměrně bezpečné," usmál se na d´Asia s bezelstným výrazem.

"Od uzavření těch podsvětních portálů je tu celkem klid, nemrtví útočí na karavany a bránu nanejvýš jednou za dva, tři dny..." dodal Eru, který vycítil možnost vyrovnat účet za několik nepříjemných narážek na jeho nedostatek modré krve. A to hrabě ani netušil, že mluví se sovou.

Gelreánský mág mírně pobledl. "Jste... velmi laskav, mistře, musím však s politováním odmítnout. Můj program je již poměrně nabitý."

"Ale určitě si musíte vyčlenit čas na návštěvu mágské Věže!" přisadil si Tergas. "Je to učiněný architektonický skvost. Pravda, toho niffina, co brousí kolem, jsme ještě pořád nezlikvidovali," promnul si zamyšleně kořen nosu, "ale jsme blízko. Možná by nám s tím mohli být nápomocní bratři z vašeho cechu...?" přejel s nadějí v hlase pohledem hraběcí suitu.

d´Asiův obličej se barvou přiblížil křídové. Nadechl se k odpovědi, byl však přerušen náhlým hlasitým vyzváněním zvonů.

"To jsou poplašné zvony pro případy všeobecného ohrožení," vysvětlil ochotně Eru v reakci na nevyřčenou otázku ve vypoulených hraběcích očích.

Šestice gelreánských mágů zareagovala bleskurychle. Obklopili hraběte a vzduchem zněla posilující ochranná zaklínadla, zatímco ho eskortovali pryč.

Proběhli nádvořím univerzity (vzhledem ke d´Asiově tělesné konstituci obdivuhodně rychle) a skončili venku – na Náměstí zvonů.

Naléhavý ohlušující zvuk se linul ze zvonic po obvodu náměstí a přicházel i z dalších směrů. Od přístavu, od hradeb, od šlechtických či cechovních domů.

Znělo to, jako by poplach zachvátil celé město.

Eru, Tergas a Argiopus loudavým krokem došli k oknu. Měli tak dokonalý výhled na gelreánské mágy, kteří uprostřed náměstí vytvořili malou verzi falangy. Pokrytí ledovými zbrojemi, opaleskujícími poli magických štítů a držící planoucí meče napjatě hledali zdroj nebezpečí, zatímco kolem nich se zvědavými výrazy v klidu procházeli obyvatelé Brožova.

Náhle zvonění naráz utichlo. Nastalé ticho působilo až nepřirozeně.

Z nejvyšší věže se vyklonil zvoník a zahalekal do hlásné trouby: "Zkouška zvonů! Zkouška zvonů! Právě proběhla zkouška zvonů!"

Synové Eliisana překvapeně sklonili meče.

"Dobře provedeno," ohodnotil je Eru. "Nejen, že vypadají dobře, ale i opravdu něco umí."

"No, mě by spíš zajímalo, kolik jim zůstalo magenergie v zásobě. Přišlo mi, že toho seslali zbytečně moc, když ani nevěděli co se děje," zavrtěl hlavou Argiopus.

"Ale stejně, gelreánský přístup sice moc nemusím, ovšem tohle, tohle se jim povedlo," obsáhl rozmáchlým gestem Tergas náměstí a zvonice. "Co to zavedli po Velké potopě, tak mám konečně jistotu, že až zase přijde konec světa, tak bude poblíž vždycky nějaký zvoník, který mi to ochotně vyzvoní..." konstatoval spokojeně.

Bylo pár minut po poledni, první středa měsíce srpence.

O předchozích a dalších osudech pavoučího mága si můžete přečíst zde: