Kdo hledá, najde
V nouzi nejvyšší mohou pomoci netradiční postupy. (Zulebedští vyhnanci - léto 1521)
"Co jim, sakra, tak dlouho trvá?" rázovala po vstupní hale cechovního domu nervózně Nathalie.
"Tyhle porady po zkouškách bývají vždycky zdlouhavé," pokoušel se ji marně uklidnit Blízbor. "U mě se radili skoro hodinu a půl."
"Kdyby v komisi alespoň nebyl Desmorell," povzdechla si ztrápeně Tamurilis a schoulila se na lavici tak, že působila ještě drobněji než obvykle.
Konečně se otevřely dveře laboratoria a v nich se zjevila otylá postava jejich mistra s nečitelným výrazem. Už proto, že byl proti svému zvyku naprosto střízlivý.
"Tak pojďte," pokynul jim. Dívky na sebe pohlédly a s rozklepanými koleny se protáhly kolem něj dovnitř.
Z přísného výrazu předsedkyně zkušební komise, Doni Lizzety d'Moulin Cassé, nedokázaly vyčíst absolutně nic. Při pohledu na svého bývalého mistra, magistra Desmorella, si ale Tamurilis dovolila jiskřičku optimismu. Byl totiž velice zakaboněný, až nasupený.
Konečně magistr Pompoli dovalil své olbřímí tělo ke svým kolegům a předsedkyně se chopila slova:
"Nebudu vás dlouho napínat, neboť to byl pro všechny náročný půlden. Je pro mě milým potěšením konstatovat, že jste obě dvě, tedy Nathalie Henrietta Xoperlik i Tamurilis van der Heyden, úspěšně složily tovaryšskou zkoušku tak, jak ji ukládají pravidla Osvíceného Cechu Alchymistického," usmála se koutkem úst a oběma dívkám spadl balvan ze srdce. "Určitě není vhodné usnout na vavřínech, Tamurilis by měla zapracovat na úhlednosti při tvorbě energetických glyphů a Nathalie na soustředení při práci v astrálu. Celkově ale musím říct, že šlo pouze o drobnosti. A i magistr Desmorell musel konstatovat, že vám klid venkova po profesní stránce velice prospěl. Váš mistr na vás může být oprávněně hrdý."
Pompoli se nadmul pýchou tak, že začal připomínat gobliní vzducholoď. Naopak Desmorell se tvářil, jako by ho někdo právě donutil sníst živou žábu. Slova gratulace následně se zjevným sebezapřením procedil mezi zuby a chvatně cech opustil.
Doňa Lizetta naopak ještě probrala s Pompolim nad sklenkou jahodového likéru nějaké úřední záležitosti a všem jim na odchodu popřála vše nejlepší do dalšího studia a praxe.
Jakmile za ní zapadly dveře, spokojený Pompoli jim velkodušně dal dva dny volna a odešel oslavit neočekávaný úspěch k Modré kočce.
"To se mu to naparuje, když pro to nehnul ani prstem," ušklíbla se Nathalie.
"Možná buďme rádi," pronesla vážně Tamurilis. "Představ si, že by se v tom začali šťourat a vyšlo najevo, že nás učí duch popraveného sanguimanta uvězněný v bronzové bustě."
"Na tom něco je," podrbal se v rozcuchaných vlasech Blízbor. "Každopádně Pompoli se vrátí nejdřív k ránu, spíš až zítra dopoledne. Jak oslavíme my váš úspěch?"
"Já mám nápad!" rozzářila se Nathalie. "Mohla bych upíct borůvkový knedlíky! Skočím nějaký natrhat."
"Tomu říkám až smyslně nemravnej návrh," oblízl se zasněně Blízbor, který byl velkým milovníkem dívčiných kulinářských výtvorů.
"Máme jít s tebou?" optala se Tamurilis.
"Kdepak, vždyť je to k lesu kousek, za chvilku budu zpátky. Spíš jdi říct nahoru mistru Hildebrandovi, jak skvěle nás vyškolil. Bude mít radost."
"Hmm, já mám taky nápad," zamyslel se Blízbor. "Zahlídnul jsem u Pompoliho lahev medoviny z medu nemrtvých včel. A jestli mě paměť neklame, tak tu můžou pít i duchové. Jestli se mi podaří vloupat do Pompoliho alkoholotéky, budeme si moct připít i s naším mentorem."
"Mám ji!" vtrhnul Blízbor o dvě hodiny později jak velká voda do jídelny a hrdě ukazoval lahev z černého skla. "Nathalie tu ještě není?" zarazil se.
"Ona není s tebou?" podivila se Tamurilis. "Já se zapovídala s mistrem Hildebrandem, přišla jsem před chvilkou."
"Safra, aby se jí tak něco stalo. Radši jí půjdeme naproti," odložil Blízbor lahev a rychle odběhl ještě pro brašnu s ranhojičským náčiním.
Cestou však na kamarádku nenarazili a ani na místě, kam běžně chodívali na borůvky a houby, po ní nebylo ani vidu, ani slechu.
"Nathalie! Kde může, u všech ďasů, bejt?!?" sakroval Blízbor zoufale.
"Pojď sem!" zvolala náhle Tamurilis. Mladík se tam bez dechu přiřítil a spatřil u jejích nohou rozbitý džbán zpola plný modrých bobulí. Borůvky v blízkém okolí byly rozmačkané, jako by se po nich někdo válel. Kus vedle ležel červený šátek.
"Někdo nebo něco jí přepadlo," konstatovala dívka bílá jako křída. "Ale není tu krev," dodala hned s nadějí v hlase.
"Takže jí nejspíš někdo unesl. Ale kdo a proč?" sebral Blízbor šátek, který Nathalii sám přinesl z poslední pouti, a roztržitě jej schoval do kapsy.
"Nejspíš ji omráčil a nesl tudy," snažila se Tamurilis vyždímat maximum ze svého půlelfího citu pro les. "Jo, tady je šlápota. Tedy, chlap jako hora, řekla bych."
Mladý alchymista jen zaťal zuby a pěsti, přičemž bledostí začal dívce směle konkurovat.
"Dál nevím. Vážně nevím," rozhodila po další půlhodině bezradně ruce Tamurilis a v očích se jí zaleskly slzy. "Opravdu jsem se snažila, ale nejsem žádný hraničář."
"Udělalas, co se dalo," objal ji kolem ramen ochranitelsky Blízbor, kterému se mezitím vrátila velká část rozvahy. "Vrátíme se domů, stejně už se za chvíli začne stmívat, a poradíme se s mistrem Hildebrandem, co dál."
"Hmm, já na vašem místě bych zburcoval místní," promluvil hlas s bronzové busty zpodobňující vousatého plešatého muže ve zralém věku. "Někdo z lovců navíc určitě bude mít stopařského psa."
"To bude naprd," zakroutil hlavou Blízbor. "Místní zrovna ochotou nepřekypujou. Navíc spousta z nich si myslí, že ženská si nemá motat hlavu alchymií a má se držet plotny a rození dětí. Řeknou, že si za to může sama. Jako chudák ta holčina od komediantů na jaře," dodal zhnuseně.
Nastalo tíživé ticho.
"Bylo by tu jedno řešení," promluvil konečně kovový hlas a na mistra Hildebranda se upřely dva páry očí plné naděje. "Ale mám dva dotazy - jak dobře znáte okolí, a umí někdo z vás dobře malovat štětcem?"
"V rámci možností známe. Co se týče malování… tady asi nejde o prosté čáry jako u glyphů, co?" pochopil Blízbor.
"Co přesně znamená dobře?" dodala Tamurilis.
"Ne, že byste vlastně měli na výběr, jestli je pravda, co tvrdí o místních Borek," přešel jejich otázky mistr Hildebrand. "Co mám na mysli, je okrajový obor alchymie zvaný kartografomancie. Neočekávám, že byste o něm kdy slyšeli.
Ve zkratce jde o to, že se poměrně komplikovanou metodou vyrobí speciální inkoust, který v sobě obsahuje životní esenci z cílové osoby. Tím se pak nakreslí mapa, která magicky ukazuje, kde se daná osoba nachází. Pokud je samozřejmě v prostoru zobrazeném na mapě.
Dříve kartografomancii hojně používali lovci odměn, ale také nájemní vrazi. Proto se stala zakázanou praktikou, jak jinak. Naštěstí pro vás, nebo spíš Nathalii, tuto praktiku nejen ovládám, ale jsem schopný vám ji i sdělit."
"Tak na co ještě čekáme?" vyskočil ze židle energicky Blízbor. "Rychle do laboratoře!"
Rozbřesk zastihl Blízbora s očima rudýma od nevyspání a dráždivých výparů při posledním kroku výroby inkoustu. Jakmile přidal několik Nathaliiných vlasů, které vzali z jejího kartáče, lektvar změnil barvu z nachové na modročernou.
"Výborně!" zajásala bronzová busta. "Takhle to má přesně vypadat. Máš moji velkou pochvalu, Borku. A teď se jdi trochu prospat, než Tamurilis namaluje mapu okolí."
Mladík se natáhl na stůl v přípravně a okamžitě usnul.
Drobná půlelfka převzala štafetu a na velký kus pergamenu, kolem kterého nakreslila glyphový obrazec sršící magií, začala vykreslovat okolí městečka Zulebed.
"Nespěchej," napomenul ji mistr Hildebrand. "Jenom náčrtek je k ničemu, tahle nauka je z velké části také o uměleckém citu. Čím propracovanější mapa bude, tím přesněji a lépe bude fungovat."
"Hotovo," odhrnula si po hodině spokojeně černé vlasy z čela. "Co teď?"
"Zruš glyph a dívej se."
Dívka ho uposlechla a jakmile rukou smazala čáru vysypanou magickým prachem, na mapě se uprostřed lesa rozsvítilo malé světélko.
"Borku! Funguje to!" zavýskla Tamurilis nadšeně.
Ten se s trhnutím probral a skutálel ze stolu. Pak se slovy chvály rychle naházel pár věcí do brašny a vyzbrojen sukovicí se nechal vést do chladného rána.
Slunce už vystoupalo vysoko nad obzor, když se konečně hustým lesem prodrali na okraj velké mýtiny. V jejím středu spatřili padlý strom, vedle kterého seděla známá postava.
Že tam Nathalie není dobrovolně, dával tušit velký monokl na levém oku a svázané ruce a kotníky.
"Určitě je to past," sykl Blízbor z jejich úkrytu ve křoví.
"Ale na koho?" rozhlížela se Tamurilis.
"Na nás nejspíš ne. Máš lepší plán, než si pro Nathalii prostě dojít?" Dívka jen zavrtěla hlavou.
Blízbor vytáhl z brašny lahvičku se stříbřitou vazkou tekutinou a potřel jí sukovici. Pak se přikrčení rozběhli ke kamarádce. Ta si jich brzy povšimla a otevřela ústa, nevydala však ani hlásku.
"Stůj!" drapla náhle Tamurilis Blízbora za rukáv. "Jáma," ukázala na místo před nimi, kde bylo zdánlivě naváté listí.
Opatrně nástrahu obešli a nebyli už od svázané dívky příliš dalekos, když se zpoza padlého kmene vztyčil statný, dvoumetrový vousatý chlap s kuší v ruce:
"Dál ani krok!"
"Okamžitě jí pusť!" pouze zpomalil Blízbor a ve tváři se mu místo obvyklé veselosti zračil nebezpečně zarputilý výraz.
Muže to na okamžik zmátlo, ale pak bez dalšího zaváhání vystřelil.
Na tuhle vzdálenost nemohl minout, proto jej značně překvapilo, že se od mladíka šipka neškodně odrazila. Zanadával a rychle začal natahovat tětivu.
Blízbor nečekal, než znovu nabije, a rozběhl se k němu. Věděl, že další výstřel by ochranný amulet už nezastavil. Tamurilis současně sáhla do své brašny a vylovila skleněnou kouli, ve které cosi modře sršelo. Zamířila a přesným hodem trefila únosce ve chvíli, kdy vkládal druhou šipku.
Zablesklo se a kuše i s rukama se ocitla zamrzlá v bloku ledu.
Než se stihl vzpamatovat z ohromení a bolesti, už byl u něj Blízbor a s pořádným nápřahem ho udeřil do boku sukovicí.
Zaskučel vítr a vousatý únosce odlétl dobrých deset metrů. Led nárazem praskl a osvobodil mu ruce. Lapajíc po dechu se pokusil mátožně vstát, ale to už byl u něj opět Blízbor a rázným úderem pěsti mu přerazil nos.
"Je-ště-jed-nou-se-k-ní-jen-při-bliž-a-za-bi-ju-tě!" řval mladík na únosce a kopal ho svýma těžkýma pracovníma botama, až praskaly žebra.
"Borku! Přestaň! Nemusíš ho zabít," odtrhly ho od skučícího muže společnými silami dívky.
"Pěkně jsi ho zřídil," konstatovala uznale Nathalie sípavým hlasem. "Ale ještě drobnost ode mne na rozloučenou," ucedila a zlomila mu dvěma dupnutími prsty na obou rukou.
Pak se společně vydali zpět k domovu.
"Abych nezapomněla - děkuju za záchranu!" objala Nathalie Blízbora, až zrudl.
"Eh, tak byla to týmová práce," zabručel rozpačitě a vrátila se mu jeho obvyklá veselá rozpustilost. "Tamurilis, kde ses naučila tak skvěle házet?"
"Když jsem byla malá, dělali si ze mě legraci, že házím jak malá holka. Tak jsem trénovala," ušklíbla se drobná půlelfka. "Víš, proč tě vlastně unesl?"
"Nejsem si jistá. Ale když pominu to omráčení," dotkla se Nathalie mimoděk monoklu, "a že do mě nalil nějaký blivajz, co mi ochromil hlasivky - ještěže jste vzali s sebou protijed - tak se mě ani nedotkl. A mám pocit, že jsem ho zaslechla mumlat něco o panně, tak mám podezření, že-"
"Chtěl ulovit mě," ozval se nosový hlas a zpoza velkého buku vystoupil majestátní bělouš s třpytivým rohem na čele.
"Jednorožec!" vydechli všichni tři ohromeně.
"Je tomu tak," pohodil pro efekt dlouhou hřívou. "Omlouvám se za útrapy, které jsi musela zažít, sličná panno. Jmenuji se Tarsil Stříbrokopyto a jsem vaším dlužníkem, neb jste mě zbavili bídného lovce, který ukládal již dlouhé týdny o můj život."
"Er… takže je to pravda, že jednorožce lákají panny," vzpamatovala se první Nathalie a zrudla jako pivoňka.
"Ale co tě nemá, lepá děvo," zařehtal pobaveně Tarsil. "Jak bychom to asi měli poznat? Je to přesně naopak - to mladé dívky mají rády koně a jednorožce. Vyhledávají většinou ony nás."
"Jak jako většinou?" zamračila se Tamurilis a upřela na něj zpytavě své velké oči.
"No… tedy…" ztratil trochu ze své epické pózy jednorožec. "Většinou s sebou nosí jablka a mají jemné ruce na hlazení a drbání," zahrabal rozpačitě kopytem.
"Takže jsi mlsnej!" zasmála se Nathalie. "Hele, mám návrh. Tvoje žíně jsou vzácná a špatně sehnatelná surovina. A my jsme chtěli oslavit naše úspěšné tovaryšské zkoušky. Co takhle výměnou za ně piknik na kraji lesa a nějaké to drbání?"
"To zní skvěle!" zaržál nadšeně Tarsil.
"Tobě se chce po tom všem znovu do lesa?" nechápal Blízbor.
"Já z lesa strach nemám," objala jeho i Tamurilis kolem ramen. "Budu mít s sebou přece svý dva úžasný ochránce."