Kdepak je (můj) jednorožec?

Cesta k cíli nebývá vždy dlážděná.

Kapitola 1

Málokdy se stávalo, že by spolu manželé Alquadal a Estegar v běžné dny trávili víc času, než pár desítek minut u snídaně a něco málo chvil u večeře. Estegar se převážně věnoval studiu velkých knih magie (připadne menších svitků hanbatých povídek) nebo práci v mágské věži. Alquadal byla dlouhodobě k nezastavení, protože buď pracovala na zlepšení své druidské praxe u mistra Aileanacha (a cestou k němu a od něj i pokoření svého rekordu v množství vypitého Prachoroše), pomáhala s prodejem výrobků v alchymistické dílně, účastnila se s přáteli nějaké dobrodružné pochůzky, pokoušela se naučit létat (jak krásné by bylo být pegasem), pacifikovala nenechavce, kteří se pokoušeli ukrást jí roh z hlavy, nebo relaxovala někde u lesa na louce.

Proto nebylo zas až tak neobvyklé, že certifikovaný posel Minolín s psaním adresovaným "milované dceři Alquadal" nezastihl doma ani jednorožku, ani mága. Mladík chvilku nervózně přešlapoval u dveří, ze kterých nikdo nevycházel. Dostal jasné instrukce: 'tohle psaní osobně doručíš do vlastních rukou. Žádný flákání, žádný odkládání na poště, žádný ztrácení nebo adresát nezastižen (známe ty vaše fígle). Nebo - a tady odesilatel výhrůžně namířil roh na jeho krk - si tě najdu, ať už bys zalezl kamkoliv.' Minolín se nechtěl dostat do žádných potíží.

Když už bylo jasné, že v domě je maximálně pár myší (jedna z nich jménem Síííísk si posla pozorně prohlížela zpoza okénka nade dveřmi), mladý muž se poněkud bezradně vydal ulicí směrem do centra města. Kde jinde se dozvědět informace o svém cíli než v hospodě.

Jeho kroky ho dovedly až k hospůdce U Plaváčka. Shodou okolností to bylo místo, kde byla nejvyšší pravděpodobnost, že na Alquadal narazí, neboť se zde často scházela s přáteli Adeline, Zmatmyslem a Sirem. Dnes dopoledne však uvnitř nevelké, ale útulné místnosti seděli jen tři hobiti a hostinský Palindrom už po patnácté líně leštil jeden a ten samý půllitr.

Minolín se usadil u baru a objednal si to, co na ceduli nad sebou uviděl jako první. "Jeden Starobrožov prosím."

"Vážně? To je za posledního půl roku poprvé, co tenhle patok chce někdo dobrovolně pít", pozdvihl obočí Palindrom.

"Ehm. Co si tu lidi obyčejně dávají? Nejsem zdejší", začervenal se mladík.

"No, když je, tak si všichni dávaj Prachoroše, jinak pijou to, co si vařim sám", zadmul se hostinský pýchou. "Mám tu skvělý svrchně kvašený stoják s chmelem z Harvanské oblasti, výjimečně dobrý, s plným tělem, nadýchanou pěnou, jemně ovocnou vůní, můžete v něm cítit chuť staré dobré Ganglie, je to skvost."

"Já se v tom moc nevyznám. Dejte mi něco, co uhasí žízeň", pokrčil rameny nerozhodně mladý muž.

Palindrom, jehož oslavná řeč na vlastní pivo zůstala oslyšena se zavrčením "zajisté..." odkráčel kamsi za roh a nadále bylo slyšet jen cinkání nádob a mumlavé poznámky na adresu pivních neznabohů. Za chvíli se ale objevil zpátky s napěněným kameninovým džbánkem, který postavil před Minolína. Nehodlal se s tímto kacířem déle zdržovat a otočil se, aby se přesunul do kuchyně, kde už pomalu začínaly přípravy na smršť o obědové pauze.

"Počkejte chvilku", zavolal za ním mladík.

Hostinský se s nadějí v očích otočil, ale mladý muž se ho pouze zeptal na to, zda náhodou neví, kde by mohla být jednorožka Alquadal.

"Jo, to je ta, co jí tu řikáme Anče, to jméno se nedá vyslovit", přikývl Palindrom. "Bejvá tu často. Bydlí tady nedaleko."

Po vysvětlení, že doma evidentně není se Palindrom zamyslel. "Často tu s ní bejvá ta, půlelfka, jak se jmenuje, Adeline. S tim pologoblinim ranhojičem od alchymistů, Matonohou, nebo jak. Možná je u nich?"

Minolín se vyptal na cestu k alchymistické dílně, kde výše zmínění přebývali, dopil pivo, zaplatil, neodpověděl Palindromovi na nevyřčenou otázku na kvalitu piva a vyšel z hospody ven.

Kapitola 2

V alchymistické dílně jako vždy panoval chaos a nepořádek. V krámku postávali zákazníci čekající na své zakázky, sem tam tudy proběhli očouzení tovaryši, z podzemní dílny se ozývaly nadávky alchymisty Celestýna a ze zahrady se do budovy právě dobýval pokusný králík, omylem zvětšený na dvacetinásobek své velikosti nepovedeným lektvarem síly.

"Promiň, cože jsi říkal?" zeptala se Adeline stojící uprostřed toho zmatku ve dveřích do kanceláře.

"Hledám jednorožku Alquadal!" zopakoval hlasitěji svůj dotaz Minolín. "V hospodě mi řekli, že by tu mohla být."

"Jo, tak tu jsem dneska viděla brzo ráno, stavovala se tu pro lektvary, co si objednal Zoromir Sekyrka, myslím, že od něj chtěla nějaký trénink s mečem nebo co."

Na dotaz mladíka, kde najde dotyčného Zoromira Sekyrku, hobitího učitele šermu ho Adeline poslala k šermířskému dvoru na rohu Vypráskané ulice a Suchonohého loubí. Sotva dořekla instrukce, ozvala se najednou hlasitá rána a do kanceláře a krámku se začal z podzemí valit hustý černý dým.

"Achjo," povzdechla si půlelfka. "To zas bude uklízení. Hej, vy tam dole, dávejte si trochu bacha, co do čeho lejete!" zakřičela na nebohé alchymisty, kteří se s klopýtáním objevili na schodech a snažili se uniknout černé mlze štípající do očí.

Minolín raději na nic dalšího nečekal a svižně vyběhl z dílny ven, na čerstvý vzduch. Podíval se na plánek, který si podle instrukcí načrtnul a vydal se směrem k Lačnému nároží a dál do jižní části města.

Kapitola 3

"Aaa, tak tady jsi, konečně, no pojď, pojď," zahlaholil hlasitě hobit přátelského vzezření, který v ruce ovšem třímal velký obouruční meč. "Tady se postav, na, a hned začneme, máme zpoždění." S těmito slovy hodil mladíkovi Zoromir Sekyrka tu obří zbraň a sám sáhl po podobné, opřené o nedaleký sud. Postavil se naproti vyjukanému muži a zaujal útočný postoj. "Tak do toho. Ukaž, co umíš."

Minolín, který si těžký meč tak tak neupustil na nohu se konečně dostal ke slovu. "Promiňte, to je asi nějaký omyl..."

"No jo, je, dorazil jsi o půl hodiny později, než jsi měl. Ale žádná sleva nebude, to je ti doufám jasný."

"Ale já vás neznám!", zoufale se snažil Minolín zarazit hobita, který kolem něj začal pomalu kroužit a špička jeho meče, který držel coby lehké pírko tancovala houpavým pohybem ve výši poslovy hrudi.

Nezabralo to. "Braň se!", zvolal Zoromir a provedl ukázkový cvičný výpad.

Minolín v obranném gestu pozvedl ruce s mečem, zapotácel se a ke svému štěstí dostatečně včas spadl na zadek, takže ho Zoromirův meč docela bezpečně minul.

"Já jsem jenom posel, prosimvás, jsem pacifista, nezabíjejte mě!" vykřikl, odvalil ze sebe svůj nedobrovolně získaný meč, který mu přišpendlil nohy k zemi a pokusil se mezi sebe a hobita s mečem dostat co nejvíce centimetrů.

"Co? Ty nejsi ten Pandurovo žák, co jsem měl přezkoušet?" zchladil konečně své překotné šermířské nadšení Zoromir. "Ale tak co tu děláš, hrát si s mečem je nebezpečná zábava," pokáral ubohého Minolína.

Ten si už vestoje oprašoval kalhoty. "No taky o žádný hrátky s mečem nestojim," odvětil mírně nadurděně. "Hledám jednorožku Alquadal, prý šla za vámi."

"Ahaaaa, jo, no byla tu ráno. Učil jsem ji specialitu z Vysočiny, obouruční tanec. Úžasné umění, víš, to musíš přes sebe takhle dát dva meče, a pak se mezi nimi takhle pohybovat a pořád zrychlovat tempo..."

Zoromir začal názorně předvádět něco, co se dalo horkotěžko přirovnat možná k tanci komářího hejna v letním podvečeru, akorát s hobitími baculatými nohami kmitajícími mezi dvěma blyštivými čepelemi.

Minolín na ten výjev chvilku nevěřícně zíral, ale pak zamrkal, zatřásl hlavou a hlasitě zopakoval účel své návštěvy: "Jednorožka Alquadal, není tady někde?"

Poskakujícího hobita tanec zjevně zcela pohltil. Bez zastavení a bez zadýchání zavolal mezi dvěma otočkami: "Alquadal říkala, že jde pro jablka k Maděrovi, v Kinklavé ulici, nahoru od Kropáčkovy. Dělá z nich skvělé koláče." A dál kmital nohama podél mečů.

Jelikož mladík viděl, že nic dalšího se tu asi nedozví, vyšel ze dvora na ulici a povzdechl si. Doručení jednoho hloupého dopisu. Ale pak si vzpomněl na nebezpečné dlouhý roh jeho odesilatele a narovnal se. Musí ho doručit, nedá se nic dělat.

Kapitola 4

Den už se významně přehoupl přes svou polovinu, když uchozený posel konečně dorazil k Maděrovu obchůdku se zeleninou a ovocem. Ne že by si myslel, že tam jednorožku najde, ale neměl žádné další vodítko. Cestou se stavil na původní adrese, ale doma stále nikdo nebyl, až na malou šedou myš, která na něj až nepříjemně inteligentně zírala zpod lavice pod oknem. Pravda, cestou se na posilněnou stavil v jedné menší gobliní taverně na brzký oběd, ale ten ho moc neuspokojil. Jídelní lístek byl psaný neznámým písmem a jeho náhodně objednané jídlo obsahovalo kousky něčeho, o čem by přísahal, že to jsou prsty mrtvého muže. Pivo, kterým chtěl Minolín nevalný dojem spláchnout páchlo po kočičí moči, a i když ho gobliní hospodský ujistil, že je štamgasty považované za lahodný mok, mladého muže to moc nepřesvědčilo.

Na plácku před obchodem si hrála skupinka dětí. Minolín se na ně chvíli díval a skoro jim záviděl jejich bezstarostný život. Pak ale zavrtěl hlavou a vešel do hokynářství.

"Dobrej den velectěnej pane, račte si přát nejčerstvější okurky z celýho širýho okolí? Je libo štavnatýho melounu importantovanýho z exotičnejch teplejch krajů? Podívejte na tydle božský jabka, doslova hodný Hysteridek. Nebo tu mám novinku pro fajnšmekry, dalo by se říct, že je to jen pro vyvolený šťastlivce, jako ste vy - neodolatelná a na jazyku se rozplývající moučkoláda, vyrobená z jemně namletejch moučnejch červů, jídlo budoucnosti!"

Minolín až zavrávoral pod přívalem hlasité slovní smrště, kterou na nej spustil menší muž v bílém plášti, zatímco v rukách vyzdvihoval to ono, tu tamto ovoce nebo zeleninu, a nakonec tajemnou krabičku převázanou ozdobnou stuhou.

"Děkuji, ale já jsem vlastně nepřišel nakoupit," vyjasnil hned na začátku mladík. Po zkušenosti s hobitím šermířem urychleně sdělil důvod své návštěvy: "Prý tu u vás byla jednorožka Alquadal, mám tu pro ni nějaký dopis, nevíte, kde je?"

Hokynář Maděra zklamaně odložil záhadnou krabičku zpět pod pult a už normálním hlasem sdělil Minolínovi, že jednorožka u něj sice brzy po obědě byla, nakoupila 'tadydlety úžasně sladký jabka, vážně, lepší nikde neseženete', a pak vyrazila za svým mužem Estegarem do mágské věže. "Ale naučila tu děcka novou hru, koukněte na ně," dodal.

Minolín vyšel ven před obchod a znova se zadíval na skotačící děti. Vypadalo to, že se baví házením dřevěných kroužků na napodobeninu koňské hlavy, které z čela trčel tenký dřevěný kužel.

"Řikala tomu 'Bezpečný hon na jednorožce', vysvětlil Maděra, který se zjevil Minolínovi za zády. "Prej se tuhle o něco podobnýho pokoušel jeden vožralej dobrodruh u Kančí hlavy, ale ne s touhle falešnou jednorožčí hlavou. Pak ho našli silně pohmožděnýho a docela otřesenýho v Drápavym průchodu. Slyšel jsem, že druhej den, když zahlíd Alquadal, tak jenom zaječel a vzal kramle. Poseroutka jeden," dodal ještě veledůležitě hokynář.

Minolín bezděky vykročil směrem k hrajícím si dětem. "Můžu si taky hodit?" zeptal se největšího kluka, který v ruce třímal pět dřevěných kroužků.

"Ale jo," zazubil se kluk a jeden mu podal.

Minolín se otočil k jednorožčí hlavě na zemi, chvilku se soustředil a pak hodil.

"Jeeeee," ozvalo se ulicí, jak děti vyjádřily obdiv nad kroužkem, který se precizně zachytil o dřevěný roh. Mladý muž se spokojeně napřímil. 'Já tu jednorožku prostě ještě dneska ulovím,' pomyslel si a za jásotu dětí odkráčel hrdě středem ulice, aby si za první zatáčkou uvědomil, že vlastně neví, kde tady ta věž mágů je.

Kapitola 5

Naštěstí ho první člověk, kterého se zeptal na cestu poslal správným směrem. Minolín dorazil ke věži za řekou na sklonku odpoledne a upřímně doufal, že konečně adresátku psaní dostihne. Nebýt pověstné urputnosti jednorožcích pomst, byl by v pokušení dopis jednoduše nechat u někoho, kdo Alquadal zná. Ale z představy toho, jak mu jednoho dne po cestě z hospody někdo podřízne hrdlo rohem mu běhal mráz po zádech. Ne, ten dopis vážně musí odevzdat do kopyt, tedy rukou jednorožky.

Unaveně zabouchal na vstupní bránu. Otevřel mu chlapec jen o málo mladší než on sám. Jeho poďobaný obličej připomněl Minolínovi vlastní ne až tak dávná léta. Otřásl se vzpomínkou na některé traumatické zážitky ze svých prvních nesmělých pokusů mluvit s dívkami. Účastně se na chlapce podíval, a zeptal se ho, zda by ve věži našel jednorožku Alquadal.

"Já... nevím. Omlouvám se pane, ale počkejte chvilku, doběhnu se zeptat," odpověděl chlapec, viditelně nervózní, a zmizel za dalšími dveřmi, aniž by si vzpomněl, že by možná měl předtím bránu zavřít, nebo hosta pozvat do předsíně.

Minolín se pousmál. Učedník. Taky takhle začínal, nevěděl, kdo je kdo, kde je co, a dělal pořád spoustu chyb. Ale časem se své řemeslo naučil docela dobře. Byl hrdý na to, že to dotáhl až na certifikovaného posla Tannenbaumské pošty. Ostatně právě kvůli jeho nasazení a schopnostem ho šéf doporučil tomu jednorožci z Planých luk...

Dál se nad svou minulostí nestihl zamýšlet, protože do předsíně vkráčela majestátní dáma v černofialových šatech, jejíž hlavu zdobily dva zakroucené černé rohy.

"Pentarína Roxanna, pomocnice mistra mága. Tady Limo říkal, že někoho sháníš," ukázala na chlapce, který se schovával za její sukní.

Minolín nemohl odtrhnout oči od jejích... rohů. "Ehm. Ano, je tu prosím vás Alquadal, jednorožka? Sháním ji dnes celý den, mám tu pro ni psaní. Prý sem šla za svým mužem."

"Mmm. Delikátní nevinnost...," přimhouřila oči empatička Rox. "Promiňte mladý muži, mi empatici si nedokážeme odpustit takovou pochoutku, když nám přijde až pod nos. Alquadal, říkáte? Ano, byla tu, asi před hodinou se se svým mužem úspěšně pohádala o tom, zda existují křovády - křovinné dryády a pak se spolu vydali na údajné místo jejich výskytu. Musím říct, že z toho budu žít ještě dobrý týden," mlsně si olízla rty.

Minolínovi viditelně poklesla ramena. "Ach jo. Zas jsem ji minul. To už snad ani nemůže být náhoda. Ona se přede mnou schovává nebo co..."

"To je mi líto, ale když si pospíšíš, chytneš ji nejspíš kousek odsud, u Větrné vyhlídky. Estegar někde v knihách našel informaci o tom, že tamější legendární křovády mají velmi zajímavé rituály plodnosti. Bohužel ho Alquadal přistihla zrovna v okamžiku, kdy si z knihy překresloval jejich anatomická specifika. Rozhodla se mu dokázat, že křovinné dryády neexistují a doslova ho vytáhla ven. Rozkošný pár," usmála se Rox.

Posel rezignovaně pokrčil rameny: "Co mi zbývá... Říkáte Větrná vyhlídka? Jakým je to směrem?"

Kapitola 6

Minolín toho měl akorát tak dost. Nejen že strávil jeden celý den cestou z Tannenbaumu do Brožova, ale dnes ještě prochodil celé město a naprosto bez výsledku. Jediné, co mu bránilo hodit rukavici do ringu a zalomit to do nejbližšího hostince byla jeho skoro až obsesivní touha dokončit úkol, tedy doručit svěřený dopis. A pak taky strach z jednorožčího rohu pod krkem. 'Každý jsme švihlý jiným způsobem,' proběhlo mu hlavou, když se drápal do kopce k oblíbenému místu piknikových výletníků z města. Slunce již pomalu zapadalo a dlouhé stíny hrály iluzorní hru na schovávanou s jeho unavenýma očima.

Na Větrné vyhlídce bylo toho večera mimořádně krásně. Místo sice nesplňovalo první polovinu svého označení, protože nezafoukal ani vánek, ale výhled odsud byl opravdu krásný. Stromy se na vrcholku kopce rozestoupily, aby tak vytvořily ideální panorama pro okolní lesy a také hory daleko na obzoru, které se v tuto hodinu svorně topily v nachově fialovém přísvitu, sem tam protnutém zlatými večerními paprsky, co se zapomněly v korunách stromů.

Udýchaný Minolín založil ruce v bok, protáhl záda a rozhlédl se po světě. Na chvilku jen tak spočíval v tichu a míru, nemyslel vůbec na nic a bylo mu dobře.

Náhle za zády uslyšel tiché zapraskání.

Jeho rychlou reakci by ocenili určitě i trénovaní lovci, protože se otočil v podstatě ještě dřív, než jeho mozek vyhodnotil, co to vlastně bylo za zvuk.

Na palouku nebyla ani noha. Minolín se rozhlédl po stromech. 'Že by veverka? Doufám, že tu nemají takové ty šavlozubé, jako v Loketnatém lese...' pomyslel si nervózně.

Vtom si uvědomil, že na kraji jeho zorného pole se cosi hýbe, hned v místech, kde začínala hradba stromů lesa.

Když se podíval pozorněji, opravdu viděl zcela jasný pohyb. Ač bylo bezvětrno, přesto se nízko u země otřásaly tři keříky janovce, jako kdyby s nimi lomcoval ostrý severák.

Minolín opatrně udělal pár kroků směrem k opačné straně palouku. Za dnešek toho už zažil dost a nestál o nějaké další nepříjemnosti.

Keříky se ještě chvilku tetelily, když se najednou ozval zvuk, který lze nejlépe přirovnat asi k tomu, co dělá zátka od vína, když ji vytahujete z lahve.

Mladík zkameněl a zůstal zírat s otevřenou pusou.

Místo tří janovců před ním totiž stály tři velmi spoře oděné dívky s vlasy ze zelených větviček. Podle toho, jak se na něj culily nebyla možnost, že by si ho byly nevšimly.

"Mladíčku, koťátko, copak tě k nám přivádí?" zaševelila jedna. "Pojď si sem k nám sednout, ty jeden pejsánku, vypadáš unaveně," kynula mu rukou druhá. "Takovýhle kuřátko už jsme tu dlouho neměly, hoď starosti za hlavu a pojď tady za roh, odpočineš si," dělala mu nemravné návrhy poslední dívka.

Minolín nasucho polkl a už už by býval vykročil směrem k nim, když tu ho něco v poslední pozvánce trklo. Za roh. Roh!

Honem zatřepal hlavou, proplesknul si tváře a hezky rychle vychladl.

"Ehm, dámy, jindy bych... Vaše pozvání mě nesmírně... Ale mám důležitou práci... Omluvte mě..."

V tu ránu kouzlo ze sličných slečen spadlo a před mládencem stály poněkud nadurděné obyčejné rozcuchané holky.

"Jsem vám řikala, že to funguje jen na starý proutníky," pokrčila rameny ta s kuřátkem.

V poslovi vzplanuly zbytky jeho poštovní cti a vzepjal se k poslednímu pokusu o doručení dopisu: "Čistě náhodou, neviděly jste tu dva mágy? Teda, mága a jednorožku?"

"A jo, byli tady, před chvilkou," znuděně si hrála s janovcovými vlasy první ženština. "Děsně se hádali, tak jsme se radši schovaly," doplnila druhá. "Eště aby ne, řeknu ti, když ti tělem cloumá rozzuřená jednorožka, taky by ses radši tvářil jako keř," zakončila třetí.

"Vy jste křovády," konstatoval nyní zjevnou pravdu Minolín.

"No, jo?"

"A... máte fakt tak zajímavý rituály plodnosti..." automaticky položil dotaz mladý muž.

"Stav se v půlce Předlétí," mrkla na něj křováda, která ho nazvala pejsánkem.

Minolín zrudnul až po palce u nohy a raději se honem zeptal: "Ehm. Ten mág s jednorožkou, nevíte, kam šli?"

"No, podle toho, jak na konci (nerozhodné) hádky funěli, tak se vsadím, že šli natankovat energii do Choroshe," zasmála se první křováda a za společného smíchu se všechny tři křovinné dryády s jemně praskavým zvukem rozběhly do tmy v lese.

Kapitola 7

Když se Minolín doploužil do hospody u Choroshe, byl večer už v plném proudu. U stolů posedávaly skupinky dobrodruhů, sem tam nějaký osamělý hraničář, v jednom koutku debatovali zaujatě elfové a u baru se překřikovali trpaslíci s hobity. 'Místo mezidruhového dialogu?' pomyslel si mladík unaveně.

Když se rozhlédl po hospodě pořádně, uviděl u jednoho ze stolů sedět nepřehlédnutelnou jednorožku. Právě dopíjela svůj korbel piva a druhou rukou mávala na hospodského, aby jí přinesl další. Naproti ní se neméně houževnatě činil úctyhodný mág, který gesto na hospodského podpořil ještě efektní světelnou září kolem své ruky.

"Hej, to není fér, podvádíš" obvinila ho po odložení svého korbele jednorožka. "Stejně ti to není nic platné, toho piva vypiju víc," řekla a podpořila své prohlášení důraznou ranou do stolu.

Minolín byl skoro překvapený, že necítí žádnou úlevu, ani naplnění, ani radost z nalezeného příjemce. Jediné, co pociťoval byla únava a obrovská chuť na pivo. Dokráčel k páru, který se očividně hádku o existenci křovád rozhodl rozseknout pomocí promile v krvi.

"Jednorožka Alquadal?" zeptal se skoro zbytečně. "Mám tu dopis od... vašeho otce? Hledal jsem vás celý den, prošel jsem snad tisíc mil..."

Alquadal vyskočila (a ke cti jí budiž, že ani po čtyřech pivech nezavrávorala). "Co se stalo? Neříkej, že můj bratr Maiwe zas někomu rohem poškrábal povoz!"

Vytrhla mladému poslovi z rukou dopis.

Zde jí vypité pivo úspěšně zabránilo rychle vyndat list papíru z obálky, takže ji frustrovaně roztrhala na malé kousíčky, rozložila list a četla.

Beze slov dopadla zpět na židli u stolu a popsaný papír nechala z ruky vypadnout na zem. Vedle něj se na zem snesla i malá kartička s obrázkem jablka na jedné straně a umělecky vyvedeným jednorožcem na straně druhé.

"Drahá, nějaké špatné zprávy z domova?" zeptal se účastně (a nervózně) její muž Estegar (a nenápadně před sebe postavil oba čerstvě přinesené korbely piva).

Alquadal chvíli se zavřenýma očima mlčela.

Najednou opět vyskočila a plácla se do čela (nemyslete si, že jednorožci to nedělají, jsou jen opatrnější).

"Já se z otce asi jednou zblázním! Řikala jsem mu stokrát, že poštou se pexeso hrát nedá!"

Minolínovi v mžiku proběhly hlavou vážné výhružky jednorožčího hřebce i jeho vlastní útrapy. Chvíli nevěřícně koukal před sebe, ale pak ho za rukáv zatahal pivo do sebe klopící Estegar, ukázal mu, ať se posadí a účastně mu nabídl druhý korbel.

"Tak na zdraví."