Kapitola 2. - Mohyla

Uvnitř lebky mu bušilo několik tisíc permoníků, viděl rozmazaně a celý svět se s ním točil. Žaludek ho bolel a v ústech měl pachuť, jako by mu tam něco umřelo. Jedním slovem - kocovina.

Joredick se po čtyřech vyplazil zpod stolu a namáhavě se pokoušel rozpomenout, proč se rozhodl odejít ze světa právě tímhle trýznivým způsobem. Pak mu to mezi údery malých kladívek docvaklo:

Nudil se.

Ale strašlivým způsobem. Během dvou měsíců následujících poté, co se jim s čarodějkou Machteldou podařilo zrušit uřknutí hradní paní, se v Mlžném Poříčí nestalo vůbec nic, co by stálo za zmínku alespoň nad pivem, natožpak zápis do městské kroniky. Doslova tu chcípl pes. Ostatně měl na to nárok, rychtářovu hafanovi bylo skoro šestnáct let.

Pracovně to byla také bída. Jako nová tvář se alchymista místním okoukal velice rychle a nejsložitějším požadavkem na lektvar byla mast na bradavice. Joredickova nálada se zachmuřovala stejně jako příroda přicházejícím podzimem.

Když tedy zjistil, že do Běstviny, osady na sever od Bouřné, se začínají na zimu stahovat hraničáři, rozhodl se vetřít na jejich pitku, pořádanou na oslavu rovnodennosti. Jelikož přinesl několik demižónů řádně vydestilované pálenky, uvítali ho hraničáři s otevřenou náručí. Následky jejich vřelosti teď pociťoval velice intenzivně. Matně si ale vzpomínal, že se dozvěděl i něco nadmíru zajímavého.

Venku před srubem našel vědro s vodou a vylil si ho na hlavu. To ho společně s chladným ranním vzduchem konečně trochu probralo a zároveň sebralo pidimužíkům většinu kladívek.

"Něco k jídlu?" ozval se mu za zády příjemný dívčí hlas.

Zbytečně rychle se otočil, až ho zabolelo v lebni. Za ním stála mladá hraničářka, něco kolem pětadvaceti, a držela ošatku čerstvě napečených obilných placek. Joredickův žaludek udělal kotrmelec, pak ale chtivě zakručel.

"Ano, prosím," zachraptěl, dvě placky si nabídl a posadil se na nízkou zídku. Dívka nahlédla do srubu za jeho zády, odkud se ozývalo opilecké chrápání, a posadila se vedle něj. Zatímco žvýkal, pokoušel se vybavit si její jméno a kalným zrakem si ji prohlížel.

O hlavu menší, štíhlounká, skoro až vychrtlá. Na sobě měla jelenicovou halenu bez rukávů a prostou sukni. Rusé vlasy zastřižené po hraničářsku pod uši, obličeji dominovaly veliké světle modré oči, které mu pohled klidně oplácely. Joredick nechápal, jak může být tak svěží. Bezpečně si pamatoval, že soutěžila s kovářem v pití a první odpadl on.

"Marianna? Ne, promiň. Nemám paměť na jména. Hmm... Sylva?"

"Správně," usmála se potěšeně. "Ale protože ses napoprvé splet, za trest dojdeš pro vodu," ukázala na vědro, které na sebe předtím vylil.

Joredick se vydal ke studni a při točení rumpálem si trochu projasnil a uspořádal myšlenky. Vědro pak donesl do kuchyně ve vedlejším srubu, než vyspávali hraničáři, kde dívka právě zručně stahovala králíka.

"Poslyš, Sylvo, co víš o pohřebních mohylách nahoře v lesích? Včera mi o nich vykládal ten s rozježeným plnovousem, Dětmar? Ale už trochu nesouvisle blábolil a já taky nebyl zrovna ve formě."

"Jo, Dětmar se jmenuje. Mohyly," zamračila se. "Vůbec by o nich neměl mluvit. Je to zlý místo. I v parným létě je tam takový divný přítmí, jako v podzimním lese. A když jsi delší dobu blízko těch menhirů, jako by ti ze žil mizel život a vyprchávala radost. Ani ptáci tam nezpívaj. My tam radějc nechodíme."

"Víš, chtěl bych se tam podívat."

"A proč, u všech bohů?" vykulila své již tak velké oči.

Svým způsobem, pomyslel si. Ale nahlas řekl jen: "Na takovýchhle místech rostou často magické bylinky. Ví se, kdo leží v těch mohylách?" změnil raději téma.

"Podle mě za to žádný bylinky nestojí. No, traduje se, že nějaký starý králové nebo knížata. Ale těžko říct. Pověsti o nich se nedochovaly, alespoň co já vím. Jednou za pár let se k mohylám vypraví nějakej dobrodruh, ale buď nic nenajde, nebo už se u nás neukáže, takže nám nic ani neřekne."

Další jitro zastihlo Joredicka již bez kocoviny a v sedle strakáče Lenocha. Měl dobrou náladu a pískal si rozvernou odrhovačku z dob studií. Když míjeli odbočku k hraničářské Běstvině, ze stínu stromů se vynořila Sylva zachumlaná do pláště.

"Dobré jitro, sličná děvo," pozdravil ji zvesela.

"Dobrý. Bylo mi jasný, že budeš chtít ty mohyly vidět. A určitě bys proved nějakou hloupost."

"Děkuji za péči. Alespoň nebudu hledat cestu. Naskoč si ke mně."

"Radši půjdu po svých."

"Jak libo," opáčil Joredick a seskočil ze sedla. "Přeci si nepovezu zadek, když dáma jde pěšky."

Zrovna vykládal historku z dob studia, jak se spolužáky zpackali lektvar proti kocovině a všem narostla srst a kly, když ho zarazila gestem ruky.

"Slyšíš?"

Zaposlouchal se do zvuků lesa. Nejprve mu to nedošlo, pak si ale vybavil její včerejší slova. Skutečně, utichli nejen ptáci, ale i bzučení hmyzu. Jen vítr šuměl v korunách stromů. Ušli ještě dva tucty kroků a otevřel se jim pohled na tři velké mohyly. Nedaly se zaměnit s přírodními útvary, ačkoli na nich rostly stromy a keře. Byly příliš pravidelné a blízko sebe.

"Tak jsme tu. Tady začínají mohyly. Co dál?

"Můžu tu nechat koně?"

"Klidně. Sem žádná zvěř nechodí, ani vlci nebo medvědi."

Joredick tedy přehodil Lenochovi uzdu přes krk, popleskal ho po pleci a vydal se k mohylám.

"Počkej, to ho nepřivážeš?"

"Ne, kam by šel. On tu počká." Lenoch na potvrzení těchto slov uškubl větev z keře a začal ji apaticky žvýkat.

Joredick obešel dokola první mohylu, aniž zpozoroval cokoli zajímavého či znepokojivého. Proto začal šplhat na prostřední, která byla největší. Sylva ho váhavě následovala. Na vrcholku mohyly byla světlina ohraničená malými menhiry. Uprostřed pak trůnil vysoký obelisk porostlý zčásti mechem. Alchymista chvíli kruh zvnějšku zkoumal, ale protože necítil žádnou stopu magie, vstoupil dovnitř. Sylva zůstala vně.

"Vida! Měl jsem pravdu. Tohle je rudožilka kožolistá. Vzácná bylinka," poklekl na palouku k několika trsům malých kytiček s fialovými okvětními lístky protkanými křiklavě rudými žilkami. Opatrně dýkou dva trsy vyřízl i s hroudou hlíny a uložil je do brašny u pasu. "Zbytek tu nechám. Nemá smysl být hamižný," vstal a oprášil si kolena. Vtom si povšiml, že obelisk není hladký, ale jsou na něm runy překryté zčásti mechem. Přistoupil blíž a rukou očistil nápis ve výši své hrudi.

"Tyhle runy znám." Promluvil hlasitě, aby ho dívka dobře slyšela. "Píše se tu: Ph'nglui mglw'nafh Muirevwlch uis'raig wgah'nagl fhtagn. To znamená něco jako: ve své podzemní komnatě mrtvý Muirevwlch čeká a sní. Čeká? Na co čeká? Je mrtvý, neměl by čekat. Poslyš, Sylvo-" otočil se a strnul.

Před ním se vznášela neprostupná clona mlhy. Otočil se zpět k obelisku, ale ten také zmizel. Všechno se utápělo v mlze a Joredick viděl stěží na délku natažené paže.

Pak si uvědomil, že nestojí v trávě, ale na zaprášených kamenných dlaždicích. Sehnul se, aby je prozkoumal, ale dlaždice zmizely a Joredick začal padat.

Neurčitě dlouho se propadal hustou mlhou, když tu náhle zřídla a zalilo ho sluneční světlo. Plachtil dál pod mraky jako pták nad lesnatou krajinou. Rozpoznal zákruty Mlhavy, ale chyběly jednotlivé vesnice. Na západě ještě zahlédl nezvykle holé temeno kopce Vlhošť, na kterém se tyčil veliký dolmen. To už ale začal prudce klesat k hradišti obehnanému vysokou palisádou, které stálo na místě Mlžného Poříčí.

Čím dál rychleji padal k nejvyšší budově hradiště, ze které právě vyšel podsaditý muž. Mířil přímo k němu. Každým úderem srdce se blížil okamžik nevyhnutelné srážky. Pak -

Zamrkal. Na chvíli se ho zmocnil zvláštní pocit, jako by nebyl sám sebou. Zmateně se podíval na své ruce. Měl je vždycky tak chlupaté? A co ten plnovous se zapletenými copánky? Určitě nosíval vousy jinak. Nebo ne? Proč by měl? Je přece... Jak, kdo je? To je přece jasné, je... Muirevwlch. Kníže Muirevwlch, pán tohoto hradiště.

Potřásl hlavou, urovnal si zlatou čelenku ve vlasech a vykročil, následován dvěma ozbrojenci. Lidé, které míjel, se mu uctivě klaněli a ustupovali z cesty. Asi desetiletý hoch však zakopl a padl mu přímo pod nohy.

Napřáhl nohu - a zarazil se. Na vteřinu pocítil nepochopitelné nutkání chlapci pomoci na nohy. Pak však zvítězila přirozenost.

"Uhni, špíno!" dokončil kop a pokračoval v cestě. Chlapec odletěl šest stop a chytil se s naříkáním za žebra. Kníže dorazil k zahloubené budově, které ze střechy stoupal hustý dým.

"Kováři! Prý chceš provdat dceru!" štěkl na širokoplecého muže, který právě koval bronzový meč.

"To je pravda, můj pane," ustal muž v práci.

"Skvěle. A jako její vládce tak mám právo první noci," ušklíbl se kníže.

"Ale... to už se dávno nevymáhá! Můj pane," dodal kovář rychle, když zahlédl blesky hněvu v knížecích očích.

"Ty se mi opovažuješ odporovat?!?" zasyčel kníže vztekle. "Dobrá tedy, vyberu si své právo hned a před tvými zraky. Chopte se ho!" pokynul svým zbrojnošům. Ti ihned kováře znehybněli.

Kníže se vydal hlouběji do dílny, kde se v koutě krčila mladá, tak čtrnáctiletá dívka s copy barvy zralé pšenice.

"Vstaň!" kopl do ní. Děvče se vzlykajíc postavilo na chvějící se nohy. Shodil z ramen plášť s medvědí kožešiny a odepnul opasek s mečem. Pak jediným silným pohybem rozerval její kytlici, až před ním stála zcela nahá, a pásl se na jejím strachu.

Ne! ozvalo se mu v hlavě rázně. Vzápětí stál vedle knížete a dívky, sledujíc svůj - ne, to nebyl jeho chtíčem znetvořený obličej! On byl - kníže. Hleděl opět přímo na dívku. A bral si, co mu patřilo.

Povalil dívku na zem, násilím jí roztáhl nohy od sebe. S vyceněnými zuby se kochal pohledem na dívčí tělo v rozpuku. Jen okrajově vnímal hluk za sebou, ale nevěnoval mu pozornost. Volnou rukou si vykasal tuniku a nasměroval svůj ztvrdlý pyj mezi dívčiny růžové pysky.

Ne!

Výkřik zazněl za ním - nebo vedle něj? - současně s dívčiným bolestným zavytím.

Ne, tohle nejsem já! Stál nad knížetem s pocitem, jako by ho k němu táhl silný vodní proud. Jakoby s ním měl každým okamžikem splynout. Ne, já jsem - jsem Joredick. Joredick z Trulle, ne dávný kníže!

Tah zeslábl. Nohy jako by našly pevnou oporu a zarostly do země. Nic s ním už nemohlo pohnout. A zpomaleně sledoval, jak jím prolétá kovářské kladivo a tříští knížecí lebku.

Zima. Strašlivá zima.

S nesmírnou námahou otevřel oči. Tma. Zkusil se pohnout. Uvědomil si, že leží stočený do klubíčka na studeném kameni, je ztuhlý zimou a třese se jako osika. Pokusil se posadit, ale zatočil se s ním svět a znovu upadl do mdlob.

Když se probral podruhé, cítil se ještě hůř, ale byl už opatrnější v pohybech, takže znovu neodpadl. Doplazil se k nejbližší stěně a jako píďalka se po ní opatrně vyškrábal do sedu. Měl mžitky před očima a drkotaly mu zuby. A cítil se nesmírně unavený. Jen na okamžik zase zavřít oči...

Probralo ho trhnutí, jak mu padla hlava. Ne, nesmí spát. Jestli usne, už se znovu neprobudí. Mžitky před očima nemizely, naopak získávaly tvar a zostřovaly se. Nebyly to vidiny. Na stěnách rostly světélkující houby a vytvářely fantaskní obrazce. Pomalu si zvykal na slabé přízračné světlo. U zdí rozeznával úhledně srovnané starodávné meče, sekery a štíty. Blíže k němu se pak na zemi povalovaly neuspořádaně zbroje z různých epoch, ze kterých ještě čněly zbytky jejich nositelů. Některé vyplňovaly jen práchnivějící kosti, jiné ještě byly potažené vysušenou kůží a šlachami. Bylo jich opravdu hodně. A pak ho do očí uhodil jeden důležitý detail. 

Všechny lebky byly na temeni roztříštěné.

Polohlasně utrousil několik sprostých slov, které vedly k záchvatu kašle. Když se znovu mohl nadechnout, po čtyřech se doplazil k nejbližší mrtvole a zabalil se do zbytků práchnivějícího pláště. A přitom zjistil, že má u pasu stále svou brašnu. Třesoucími se zmrzlými prsty na třetí pokus úspěšně rozepnul přezku, utrhl jeden lístek rudožilky a na pokraji vědomí si ho vložil do úst a začal žvýkat.

Chuť byla odporná, ale po druhém lístku už se necítil na prahu smrti, a po třetím dokázal dokonce roztřeseně vstát. Dopotácel se do středu místnosti a unaveně se opřel o kamenný sarkofág. Ani se nemusel dívat do tváře vytesané ležící postavy, aby si ověřil, že to je kníže Muirevwlch. Strčil si do úst čtvrtý lístek a stále ještě necitlivými, neohrabanými prsty začal zkoumat runy vytesané po obvodu sarkofágu. Mnoho slov už bylo nečitelných nebo jim zcela neporozuměl, ale hrubý obsah textu pochopil.

"Ten čubčí syn!" procedil Joredick skrz drkotající zuby. "Jen počkej, ty čekateli, dočkáš se něčeho jinýho, než jsi čekal," blábolil trochu nesouvisle a vší silou se zapřel do mohutného víka sarkofágu. To se však ani nehlo.

"Hlupáku jeden," vynadal si, našel mezi ležícími zbraněmi zrezlou dýku a začal s její pomocí vydrolovat spáru pod víkem. Když takhle obkroužil celý obvod, zkusil to znovu. Nic.

Unaveně si dřepl na zem. Kolik už jsem měl těch lístků? Tři? Ne, čtyři. To je dost. Ale byly malinké, takže jakoby tři, lhal sám sobě a rozžvýkal pátý.

Začalo mu hučet v uších a pocítil tlak na hrudi, ale získal dost energie na to, aby dokázal posunout víko tak, že vznikla úzká škvíra. Páka! Potřebuju páku! Mátožně začal prohledávat pohřební dary a mrtvoly. Ale bronz se ohýbal, železo lámalo. Pak skoro zakopl o dlouhý obouruční meč. Bez víry v úspěch ho mechanicky vytáhl z polorozpadlé pochvy a ustrnul. I ve svitu hub se ostří charakteristicky zalesklo.

"Kalathesiánská ocel!" vydechl nevěřícně. "Schopná setnout i kamennýho trolla. Teď uvidíš, knížátko!" Doklopýtal přes torza zpět k sarkofágu, zasunul meč do škvíry a zapáčil celou svou vahou.

Víko se s neochotným skřípotem konečně pohnulo. Joredickovi se naskytl pohled na mumii se zlatou posmrtnou maskou. Zanořil ruku do vzniklého otvoru a šátral, kam dosáhl. Nakonec vylovil tři zapečetěné kanopy zdobené zlatem.

"Mozek, srdce a játra," mumlal si pro sebe horečnatě. "Sídla mysli, životní síly a duše. Tak, ty parchante, teď se rozluč se zmrtvýchvstáním," vzal do ruky první kanopu. "Jednou - provždy - chcípni!" roztříštil je postupně o zem.

Kolem něj se ozval křik stovek hlasů, jejichž intenzita ho srazila na kolena, a vnitřek mohyly ozářila oslepující záře zevnitř sarkofágu. Pak náhle pohasla a rozhostilo se ticho.

Tak, to bychom měli, postavil se lehce otřesen na nejisté nohy. A teď pryč. Ale... kudy? Prozkoumal postupně celý vnitřek mohyly, ale jediným východem byla těžká vrata ve směru nohou sarkofágu.

Kalným zrakem a prsty jako z olova prozkoumal zamykací mechanismus. Vrata byla uzavřena těžkou závorou, která byla na obou koncích zevnitř ukotvena magickými pečetěmi. Na ty jeho skromné znalosti magie nestačily.

V naprostém zoufalství padl na zem a brečel by, kdyby na to měl ještě sílu. Po chvíli se ozval pud sebezáchovy a v hlavě se mu zformoval plán. Šílený a s malou šancí na úspěch, ale teoreticky proveditelný. Doplazil se k sarkofágu pro kalathesiánský meč a pak zpět k bráně. Měl pocit, že mu to trvalo několik let.

Bohové, stůjte, prosím, při mně, utrhl roztřesenou rukou dva lístky rudožilky naráz, vložil si je do úst, dvakrát rychle požvýkal a polkl.

Jako by mu v útrobách vybuchl vulkán. Srdce mu bušilo takřka nepřerušovaným rytmem s nepostřehnutelnými pauzami, v žilách koloval roztavený oheň. Vidění se rozostřilo v pouhé šmouhy. Z uší, nosu a očí mu začala téct krev.

Postavil se na náhle pevné nohy, křečovitě sevřel jílec meče a začal vší silou sekat do místa, kde tušil střed závory. Ven. Ven! VEN!

Skřípot. Hukot a náraz. Temnota.

Praskot a hukot. Tentokrát příjemný a důvěrně známý. Takhle zní oheň hřející poutníky po dlouhém putování. Opatrně otevřel oči. Hleděl do plamenů v malém ohništi, za kterým se tyčil noční les. Když pootočil hlavu vzhůru, zahlédl hvězdy probleskující korunami stromů. Oči se mu zalily slzami, a nebylo to oslepující září plamenů.

"Už jsi v bezpečí," zašeptal mu kdosi do ucha a jeho dlaň sevřela drobná, silná ruka. Postupně mu docházelo, kde vlastně je. Ležel stočený do klubíčka mezi dvěma ohništi zabalený do svého pláště. A byl nahý. K zádům se mu tiskla mladá hraničářka sálající živočišným teplem, které skoro pálilo. Také zcela nahá.

"Co - co se stalo?" zaskřehotal vyschlým hrdlem.

"To jsem ale chtěla slyšet já od tebe, cos tam dole vyváděl," podala mu k ústům připravenou misku s příjemně vonícím čajem z jahodového listí. Dychtivě se napil a snažil se potlačit vlnu chtíče vyvolanou pohybem jejích bradavek po jeho zádech. Raději se pustil do vyprávění, i proto, aby si sám utřídil myšlenky.

"...a víc nevím, jen že jsem se probral tady u ohně," zakončil.

"To se nedivim. Když se kolem tebe v kruhu začala formovat mlha, vzala jsem do zaječích a rychle seběhla pryč z mohyly. Tu zahalila celou mlžná stěna. Když se tak po půl hodině zase rozplynula, vrátila jsem se opatrně zpátky. Po tobě ani stopa. A jak jsem tak obcházela mohylu kolem dokola, najednou se kus za mnou propadla země. Nic víc se nedělo, šla jsem to obhlídnout a našla tě v bezvědomí za křídlem vyvrácenejch vrat. Myslela jsem původně, že jsi mrtvej, byl jsi jako led a nebylo poznat, že dejcháš. Ale i tak jsem tě vytáhla ven na světlo. A zjistila jsem, že tvůj... no, tvůj pták byl tvrdej jak skála, horkej a pulzoval. Takže jsi musel bejt naživu a já jsem se o tebe začala starat jako o lidi prochladlý v zimních bouřích."

"Ehm, jo, to je jeden z vedlejších efektů předávkování tou bylinkou. Normálně slouží k přípravě různých životabudičů," zrudl Joredick.

"Proč jsi byl ale zároveň tak studenej?"

"Ten duch, nebo spíš jeho kouzlo, mi vysálo většinu životní energie. Kdybych se ztotožnil s knížetem, zemřel bych stejně jako on a přesvědčený, že jsem on. Naštěstí jsem se v jeho kůži necítil dobře. Moji životní energii, stejně jako od těch ostatních, by využil ke svému znovuzrození. Vrátil by se na svět živý a obdařen silou tisíce mužů - tedy podle těch textů. A chopil by se vlády nad světem. No, už nechopí. Jen se bojím, kolik jemu podobných leží v těch ostatních mohylách." Sylva nad tím chvíli mlčky přemýšlela.

"Takže jestli to chápu dobře, přežils proto, že neprahneš po moci a jsi šlechetnej vůči ostatním lidem?"

"No... nenazval bych se zrovna šlechetným, ale v zásadě ano. Já si moc nelibuju v bojích o moc a intrikách. Proto jsem taky skončil tady."

"A rozbitím těch nádob -"

"Kanop."

"- těch kanop jsi ho zneškodnil jednou provždy?"

"Přesně tak. Jeho duše přišla o kotvu v tomto světě a musela ho opustit."

"Trochu jednoduchý, nemyslíš? Čekala bych to složitější. Nějakej rituál nebo tak něco."

"To jo, ale tvůrce kouzla nečekal, že by někdo odolal svodům moci a nezemřel jako všichni ostatní. I tak ve mně moc života nezbývalo, bez listů rudožilky bych tam zanedlouho stejně zemřel. Jsou ale zrádné. Je to jako když hodíš na uhlíky suché chrastí - rychle vzplane oheň, ale když nepřiložíš další dřevo, stejně rychle uhasne. Nebýt tebe, tak jsem pohasl nadobro. Nevím, jestli se ti budu moct někdy dostatečně odvděčit za svoji záchranu."

"Cítíš se už dost silnej na to, abys vstal?" zeptala se neočekávaně.

"Myslím, že ano," začal se zvedat na lokti.

"Ale já nemyslela takhle," zatlačila ho zpátky na zem, rukou mu zajela do rozkroku a sevřela mu penis horkou dlaní.

"Počkej, co blázníš?" pokoušel se chabě odporovat.

"Víš, nesobeckým chlapům jako jsi ty nejde jen o vlastní potěšení, myslí i na ženu. A po dni a půl společnýho ležení kůže na kůži -"

"Dni a půl?!?"

"Jo, byls mimo den a půl. A já mám na tebe chuť. Co s tím uděláš?" zlehka přejížděla nehty po již ztopořeném penisu. Okamžik ještě vnitřně bojoval, ale pak to vzdal.

"Co by, odvděčím se ti, jak nejlépe budu moci," obrátil se k ní čelem a dlouze ji políbil. Pak si lehl na záda a stáhl Sylvu na sebe. Nevěřil, že by vydržel ve vzporu dostatečně dlouho. Rozhodl se tedy nespěchat.

Něžně projížděl prsty ve vlasech a jemně ji masíroval, líbal na ústa, krk a šíji. Opájel se vůní jejích vlasů a kůže. Voněla jako letní les po dešti, ačkoli by nedokázal rozklíčovat jednotlivé složky. Rukama přejížděl po horkých zádech až k malému pevnému zadečku. Sylva byla hubeňoučká a lehká jako pírko, pod prsty ale krom lopatek, linie žeber a pánve cítil také drobné pevné svaly zvyklé natahovat luk a pracovat.

Protahovala se pod jeho prsty jako kočka, jen začít příst. Otočil ji, aby zády ležela na jeho břiše, pyj svírajíc mezi stehny. Takhle ji měl jako na talíři pro své hladové dlaně. Sepjala ruce za jeho hlavou, aby na ni lépe dosáhl. Hladil ji na pažích, laskal drobná ňadra a dvorce. Nakonec se přes ploché bříško dostal až ke klínu. Chloupky v rozkroku měla zastřižené, což u dívky z lesů vůbec neočekával. Chvilku přejížděl po stehnech a podbřišku, pak začal jemně mnout klitoris. Když pak zajel prstem do její vlhké kundičky, slastně se protáhla. Druhou rukou si hleděl ňader a také zjistil, že má velice citlivé ušní lalůčky.

Jakmile usoudil, že je připravena, dovolil se a pomalu pronikl do jejího lůna. Krátký okamžik posečkal, než začal zvolna přirážet. Přitom jí stále dráždil klitoris a druhou rukou hladil od šíje po boky.

Hraničářka začala vzdychat a zaťala prsty do země vedle nich. Pokračoval tedy ve stejném duchu, ale po nějaké době jej zastavila, nechala vyklouznout ven a nasedla na něj "na koníčka". Lehce pokrčil nohy, aby získal nějakou kontrolu nad děním, a chytil ji za boky. Jezdila na něm nahoru a dolů, oči zavřené, jednu ruku ve svém klíně, druhou zapřená o jeho hruď. Tváře měla zrudlé stejně jako dekolt a vzrušeně dýchala. Pak zrychlila rytmus a bez varování se naň s výkřikem zhroutila. Cítil, jak se rytmicky stahuje kolem jeho penisu a svírá ho stehny. Uvolnila se a políbila ho.

"To bylo... dost dobrý! Jsi na řadě." Nadzdvihla se, aby vyklouzl, a sedla si mu na stehna. Do ruky uchopila jeho mokrý pyj a začala ho honit. Položil jí ruce na stehna a užíval si pohled na její krásné tělo ozářené plameny ohně. Těsně před vyvrcholením zatnul penis, takže následný výstřik byl silně explozivní a napjal se při něm tak, až nadzdvihl Sylvu nad zem. Pak odpadl. Hraničářka se k němu spokojeně přitulila a oba usnuli.

Když se Joredick probudil, slunce už bylo vysoko na obloze. Vedle klečela Sylva a opékala na ohni nějaké malé čtyřnohé zvíře. Žaludek mu hlasitě zakručel, takže ani nepátral po jeho rodokmenu, rychle se oblékl a vrhl se na pečínku.

"Poslyš, Sylvo," přemítal s již plným žaludkem. "I tak bych se ti rád víc odvděčil za svůj život. Nechceš ten meč? Je skoro neztupitelný a dost cenný."

"Ani nápad," zasmála se. "Přines by mi spíš trable než užitek. O to větší, čím je cennější. A o zlato já nestojím. Jen si ho nech. Ale když tak naléháš, tak si u tebe někdy v budoucnu vyberu nějakou službičku, až budu potřebovat. A teď vstávej, ať jsme do setmění zpátky v Běstvině."

Než hraničářka zlikvidovala ohniště a známky jejich přítomnosti, zašel Joredick pro Lenocha. Ten působil svým běžně spokojeným dojmem.

Chystal se vyhoupnout do sedla, nohu ve třmeni, když se náhle zarazil a zamyšleně pohlédl směrem k mohylám.

"Vydržíš ještě chvilku?" obrátil se k Sylvě. "Hned budu zpátky."

"Kam zase jdeš?"

"Pro tu bylinku přece. Většinu jsem jí sežral v podzemí, tak ať mám něco na doma."