Kalamitní stav
Zvládnou se alchymisté vypořádat s kalamitou v Cechu? (Cyklus Z&A - léto 1522)
Zmatmysl čile vstal s prvními ranními paprsky, políbil ještě spící Adeline a vypustil Sira s Lunitou ven do zahrady za cechovní budovou. Pak si dal rychlou snídani připravenou hospodyní Vilemínou a vydal se pracovat, pískaje si odrhovačku o panně a jednorožci.
Dobrá náladu mu vydržela přesně do okamžiku, než otevřel dveře.
Při pohledu do prostor laboratoře ztuhl s rukou na klice. Po celé hale se třepetali malí, tak palec velcí motýlci.
"U Satyrusova kopyta a Gromovy zadnice! Co to je?" Překvapeně na ně zíral, načež se rozhodl jednoho chytit. Vzhledem k jejich množství to nebyl zase takový problém. Malý okamžik počkal, než na něm jeden přistál, a už ho držel pevně mezi prsty.
Vypadal jako maličká víla, ale pokrytá huňatým kožíškem a se složenýma hmyzíma očima. Motýla kromě křídel připomínal i silným zatočeným sosákem, pod kterým byla kusadla podobná naopak vosím. Tvorečkovi se sevření zjevně nelíbilo, takže se jimi ihned zakousl Zmatmyslovi do palce.
"Jauvajs!" pustil alchymista motýlka a strčil si palec do pusy. Zamyšleně pozoroval jejich víření. Někde už je viděl nebo o nich slyšel, ale nedokázal si vybavit, kde a co to bylo. Občas tyhle díry ve své paměti opravdu nesnášel. Vzdal marné přemítání, chytil jednoho do prázdné baňky, co někdo odložil na blízkou poličku, a vydal se za cechmistrem Celestýnem do jídelny, protože ten tam touhle dobou pravidelně snídával.
Cestou ale narazil na mága a alchymistu-začátečníka Estegara.
"Krásné ráno, Zmatmysle, co to neseš?" zamžoural ten do baňky.
"Dobré ráno. Tohle nám lítá po laboratoři."
"Hmm. O tom už jsem někde četl. V nějaké knize, tuším. I s obrázkem. Bylo to vlevo dole, asi v půlce knihy..." zavřel mág oči a snažil se vybavit knihu a informaci. "Krásné ozdobné písmo. Ale co se tam psalo..." pokrčil omluvně rameny.
"Nevadí, i tak ti děkuji," vydal se Zmatmysl dál.
"Průvodce magickými škůdci," ozvalo se za ním, sotva udělal dva kroky. "Strana čtyřicet dva, sepsal Archibald Faustino-Koolwijh, vydáno v Kaladorské kapitule roku 1486, třetí komentované vydání. Vzpomněl jsem si. A myslím, že jsem ji dokonce viděl v cechovní knihovně."
"Estegare, nemám slov. A zároveň mě strašlivě znepokojuje slovo škůdci. Rychle do knihovny."
V knihovně spatřili také několik motýlků, takže notně zaprášenou a okousanou knihu vytahoval Zmatmysl již v horečném spěchu.
"Strana 28, 40... 42! Tady to je: Pseudomediocris vorax neboli Truňkožravka. Hmm hmm... velké jeden palec, přesto dokáží napáchat nedozírné škody. A sakra! Vypadají... ano, popis sedí... Tady. Truňkožravky se živí především vysáváním alchymistických lektvarů pomocí svého sosáku skrze korkovou zátku. Druhou část jídelníčku pak tvoří magické svitky a knihy." Oba se na sebe významně podívali.
"Tvoří malá společenstva..." pokračoval místo něj ve čtení Estegar: "...a jejich vajíčka připomínají chuchvalce prachu, takže se jen velmi obtížně hledají. Díky své dietě jsou odolné proti - čemu?" zasekl se.
Zbytek stránky byl zničený myšmi.
"Ehm, kolik že jich je v té laboratoři? Třeba to nebude tak hrozné."
"Mraky. Několik stovek, možná i tisíc," sevřelo se Zmatmyslovi hrdlo.
Estegar hlasitě zaklapl knihu a rozběhli se společně tryskem do jídelny.
"Vstávej! Máme tu kalamitu!" vytrhl Zmatmysl Celestýnovi misku s kaší z rukou a zahodil ji za sebe.
"Co blázníš?" vytřeštil oči Celestýn.
"Jo, co blázníš?" ozval se za nimi Saveran a utíral si z obličeje ovesnou kaši.
"Truňkožravky! Celá laboratoř je plná truňkožravek!" zamával Zmatmysl Celestýnovi před očima baňkou s motýlkem.
Estegar před něj současně strčil knihu otevřenou na příslušné stránce a sám se hbitě zmocnil jeho misky s míchanými vajíčky a slaninou.
Celestýn si toho ani nevšiml a začetl se do příslušné pasáže. Vzápětí zbledl a energicky vstal, až překotil židli. Upřelo se na něj několik párů vyčkávajících očí.
"Všichni za mnou, hned!" zavelel už v rychlém běhu, který by u něj spousta lidí nečekala. Estegar si rychle nabral ještě jednu pořádnou lžíci vajíček a také vyrazil.
Dohnal je na dřevěném ochozu nad suterénem, kde se připravovaly a skladovaly lektvary. Všichni tam stáli se zatajeným dechem - na třepetající se hejno truňkožravek byla opravdu fascinující podívaná.
"Co to vlastně je a co s tím máme dělat?" ozvala se jako vždy praktická Surta.
"Truňkožravky. Něco jako moli, ale neživí se šatstvem. Požírají lektvary a magické svitky a knihy," vysvětloval Zmatmysl.
"Musíme je zlikvidovat dřív, než nám vysajou a sežerou úplně všechno," ujal se slova Celestýn. "Umlaťte je koštětem, zničte kouzly, je mi to jedno. Hlavně musíme ukončit tuhle kalamitu."
"Ehm, ehm," odkašlal si významně Tenzin. Celestýn si hluboce povzdechl.
"Určitě toho budu litovat, ale ano, můžeš si vzít svoji hůl do prostor cechu, Tenzine. Ale jen pro tentokrát!" Mágovi se rozzářila tvář širokým úsměvem.
Cechmistr se otočil k ostatním:
"Estegare, spolu se Saveranem a Clarissou běžte zkontrolovat knihovnu se svitky a grimoáry. Prťa, Líza, Berťa, Pavukin a Liana ucpou hadry nebo něčím podobným škvíry pod všemi dveřmi v domě, stejně tak zavřou všechna okna, aby se nerozlítaly dál po Brožově. Na Tenzina dohlédnu já osobně, půjdem do artisanské dílny spolu s Bronwyn. Johannes s Jeremiášem projdou přízemí, Trimmo s Dügarem první patro. Samuel, Grizelda a Cvalimír zůstanou tady se Zmatmyslem a vyčistí laboratoř. Tak do práce!"
"Estegare? Tady jsi! Chtěla jsem -" začala Alquadal, ale ztuhla při pohledu na svého muže, jak se přetahuje s hejnem podivných motýlků o draze vypadající knihu.
"Ne! Tuhle vám nenechám, všivá havěti!" vybojoval konečně grimoár z jejich paciček a schoval ho pod košilí. "Tady na tom si ale můžete pochutnat. Nebojte se, dejte si..." otevřel před sebou na stole těžkou velkou knihu a doprostřed položil jako návnadu magický svitek. Jakmile se na něj truňkožravky slétly, bleskově ji zabouchl, až to čvachtlo.
"Teda Estegare, nečekal bych od tebe takovou sílu a rychlost," podivil se Saveran, zatímco s Clarissou házeli nejcennější svitky do jeho velké nůše.
"Víš, občas čtu jistý druh literatury a mám už praxi v rychlém schovávání knih, když se neplánovaně vrátí domů moje že-ehmm, drahá, co tě sem přivádí?" všiml si mág až teď Alquadal ve dveřích a zrudl. "Já... tedy, chtěl jsem vlastně říct..." začal, ale pak se zarazil. Jednorožky si totiž všimly už i truňkožravky.
"Héj! Co to - nechte mě! To je můj roh! Nekousejte mi do něj!"
"Neříkala jsi, že jsou to jen řeči a že roh jednorožce nemá žádné magické vlastnosti? Protože ti škůdci si zjevně myslí něco jiného," konstatoval Estegar opatrně zjevné.
"Ááááá!" vyběhla však Alquadal z místnosti pronásledovaná rojem motýlků a nechala ho bez odpovědi.
Budovou otřásl výbuch. Chvíli nato vpadl notně očouzený a ohořelý Celestýn do společenské místnosti, kde narazil na Adeline. Čarodějka hbitě uhasila plamínky na jeho kabátci.
"Tenzin?"
"Ano," odpověděl Celestýn, jakmile přestal kašlat. "Ale ač nerad, musím říct, že neúmyslně. Opravdu se snažil a sesílal ohnivá kouzla s rozmyslem. Jenže těm mrchám se nic nestalo, zato se roztavily amulety a explodovaly. Škoda za pár zlatých, a to nepočítám střechu. A nemůžu mu to ani strhnout z platu! Co se dá dělat. Co ty, nějaké pokroky?"
"Vůbec nic, nefunguje na ně mráz, spánek... trochu větrná kouzla, ale ty jen nepřímo."
"Tak to vážně nevím, co s nima budeme dělat," povzdechl si cechmistr a vydali se zhodnotit škody na lektvarech.
"Vy jste vážně nedoukové!" rozléhal se tam laboratoří skřehotavý hlas baby Anabelly. "U lektvarů plodnosti musíte vždycky místo korkových zátek dávat skleněný zábrusy! Pak se nemůžete divit, že tu máte takovouhle úrodu škůdců."
"No dobře, stalo se, ale co se s nimi dá dělat teď? Vysosali skoro všechno. A nic na ně nezabírá," stál před ní zjevně zoufalý Zmatmysl.
"Nic?" tleskla Anabella a jednoho rozmáčkla.
"Prostě rozmáčknout? To je tvoje rada?!? Jsou jich tu tisíce!"
"Jsou nabumbaný lektvarů a přežraný many ze svitků. Na ně kouzla prostě fungovat nebudou. Buď koukej tleskat jako o život, nebo se začni modlit za zázrak, blázne," odsekla stará alchymistka.
"No jasně. Dělej si ještě legraci z bohů. Jako by nestačila tahle pohroma. To nefunguje tak, že zavolám KOZY! a Satyrus všeho nechá, jen aby-"
"CHRAMST!" Vedle Zmatmysla cvakly zuby. Ztuhl překvapením.
"CHRAMST. CHRAMST. CHRAMST."
Všichni alchymisti se zastavili a sledovali očividně nadšenou Lunitu, jak skáče do vzduchu a loví truňkožravky po tuctech. Sir se pro změnu proháněl po ochozu nad laboratoří, byť s viditelně menšími úspěchy než mrštná fenka.
"Taky možnost, psí zuby jsou efektivnější," ušklíbla se Anabella.
"Cechmistře! Cechmistře! Na něco jsme přišly!" vběhly na ochoz Liana s Lízou se škopkem vody. Než stačil odpovědět, Líza vytáhla z vědra mokrý provaz svázaný do kruhu a seběhla ze schodů, zanechávajíc za sebou truňkožravky lapené v mýdlových bublinách.
"A co s tím jako -" začal Celestýn, ale Adeline se hned dovtípila:
"REM TENE VERBA SEQUENTUR ANKYLOSIS FRIGUS ADVERSA!" seslala kouzlo a o podlahu začal cinkat déšť zmražených bublin.
"Rychle! Sesbírat a zničit!" zavelel Zmatmysl.
Na konci dne byl již cech truňkožravek prost. Všichni ale byli k smrti unavení, a tak jediným tvorem, kterému jejich přítomnost přinesla radost, byla Lunita.
Malá fenka ležela ve svém pelíšku s přežraným bříškem a slastně oddechovala.