Jak se topí koťata
Aneb kam odklidit nepohodlné alchymisty? (Zulebedští vyhnanci - podzim 1520)
Chodba v garfulském cechu alchymistů byla tichá přesně tak, jak by se dalo čekat na patře, kde měli pracovny vysocí mistři. Byla také takřka prázdná. Jen před dveřmi s nápisem "Don Riccardo Eustachio d´Baltoa Verde, mistr alchymicus" sedely dvě dívky v hábitech učnic.
"Kolik je hodin?!? Nejdu pozdě?" přihnal se nevysoký mladík, podle oblečení tovaryš. Aniž počkal na odpověď, vytáhl ze záňadří prstencové sluneční hodiny a strčil je před okno. "Uf, akorát na čas," oddechl si a svalil se na nepohodlnou lavici vedle dívek. "Taky si vás zavolal-?"
Dveře pracovny se rozlétly a vyšel Don Riccardo, asketicky vyhlížející muž s orlím nosem. Změřil si je přísným pohledem, načež je mávnutím ruky vyzval, ať ho následují. Usedl za stůl a pokynul jim, aby se posadili.
Před jeho stolem byly jen dvě židle. Ač byl mladík v hierarchii cechu výše, usadil dívky a sám zůstal stát za židlemi. Za jiných okolností by všichni tři zkoumali přepychové vybavení mistrovy pracovny, ale teď jen se sklopenými hlavami hleděli do země.
Ticho se prohlubovalo. Konečně Don Riccardo promluvil:
"Asi tušíte, proč jsem si vás dal zavolat. Nepatříte totiž zrovna k výkvětu těch, které můžeme v Osvíceném Cechu Alchymistickém nalézt.
Blízbore Kačkadleci, tvůj dohlížející mistr se vyjádřil v tom duchu, že je bezpečnější běhat po hořící místnosti a házet kolem sebe gobliní výbušniny, než tě nechat připravovat byť jenom pokročilejší tinktury. V podstatě nikdo nechápeme, že jsi se dokázal vůbec stát tovaryšem beze ztráty končetin." Mladík zrudl až po kořínky svých rozčepýřených hnědých vlasů.
"Nathalie Henriette Xoperlik, další případ," pokračoval Don Riccardo a zahleděl se na baculatou dívku s hnědými vlnitými vlasy. "Ve svém věku bys už dávno měla být tovaryš, ale tvůj mistr soudí, že se hodíš spíš do kuchyně, nanejvýš ještě tak zpracovávat bylinky. Máš prý silně podprůměrné nadání." Dívka pevně semkla rty do úzké čárky a propalovala očima koberec před sebou.
"No a nakonec Tamurilis van den Heyden," podíval se na drobnou bledou černovlásku, jejímuž obličeji dominovaly veliké hnědé oči. "Další chodící katastrofa neschopná zdárně dokončit… vlastně cokoliv." Blízbor si úkradkem pošiml, že Tamurilis v klíně sevřela ruce v pěst tak, až jí zbělely klouby. Což byl při její bledosti docela pozoruhodný výkon.
"Podle vašich mistrů by bylo pro cech nejlepší, abyste opustili jeho řady." Don Ricardo chvíli nechal větu viset ve vzduchu, než pokračoval. "Nicméně někteří mistři - a rovnou říkám, že já se k nim neřadím - se domnívají, že zasloužíte ještě poslední šanci. Nathalie kvůli její rodině, Blízbor třeba proto, aby mohl splatit opravu východního křídla.
Zítra ráno se tak připojíte k magistru Pompolimu a převezmete cechovní dům v Zulebedu v provincii Katheos po zesnulém magistru Archalastovi. Po zbytek dne jste zproštěni svých povinností, abyste se zabalili, případně se rozloučili s přáteli, pokud vůbec nějaké máte. To je vše, odchod."
Jakmile se ocitli opět sami na chodbě, Nathalie konečně mohla popustit uzdu svým emocím. Několikrát pěstí vztekle praštila do busty vedle dveří, až si odřela klouby do krve, a pak se slzami v očích utekla. Tamurilis prkenně odrázovala pryč bez jediné věty. Blízbor se unavené rozhlédl po prázdné chodbě a vydal se do své špeluňky pobalit svých pár švestek.
"Tak vy jste ti moji… hmm… potížisti, teda… pomocníci, což?" zaostřil na ně ráno krhavé oči magistr Gabriel Pompoli a postupně každého z nich chytil za bradu a přitáhl k obličeji, aby si ho mohl pořádně prohlédnout pěkně zblízka. Nutno říct, že to vydrželi bez vrhnutí jen s největším sebezapřením a díky předchozím zkušenostem s chemikáliemi. Pompolimu, který byl i při své výšce přes šest stop neuvěřitelně otylý, totiž příšerně páchlo z úst. Nehledě na to, že z něj alkohol táhl tak, že být v blízkosti otevřený oheň, pravděpodobně by alchymista vzplál a vybuchl. "Takže ty jsi Blízal, ty budeš Natálie a ty… Tamulis?"
"Ne, já jsem Nathalie a ona je Tamurilis," opravila ho vyšší z dívek.
"A je to Blízbor, pane, ale můžete mi klidně říkat Borek," navrhl s nadějí v hlase tovaryš.
"Blízabo-? Ne, prostě ty budeš Blízal, ty Baculka a ty Pískle, ať se mi to dobře pamatuje," pošlapal jejich důstojnost hned v zárodku Pompoli. "Abych nezapomněl, tady v těch bednách mám speciální destilační kolony. Zodpovídáte svýma mrzkýma životama, že cestu přežijou v celku! Tak nakládat, hybaj, ať to lítá!" popohnal je ještě.
V podobném duchu probíhala celá cesta do Zulebedu. Ještě v Garfulu se přívozem dostali na levý břeh řeky Espry, a pak už putovali podhůřím Kjerstadských hor až do městečka postaveného na dohled Glekského mokřadu. Nutno říct, že dorazili naprosto vyčerpaní, protože již nastaly podzimní plískanice a cesty byly rozbahněné tak, že povoz zapadal místy až po oje. A kdo ho musel vyprošťovat? Samozřejmě oni tři, zatímco na ně Pompoli hulákal z kozlíku.
Když se před nimi za drobného mrholení konečně vynořila zulebedská pobočka cechu, toužili jen po teplé posteli. Ovšem již při bližším pohledu se ukázala značná zchátralost budovy, takže si jen v tichém porozumění vyměnili zoufalé pohledy a čekali, než Pompoli odemkne. Ten vyndal z tašvice velký obstarožní klíč, vložil jej do zámku, a otočil. Pak sáhl do tašvice znovu, vytáhl Zámečnický svitek a pronesl odeklínadlo. Kování dveří drobně zazářilo a kouzla, chránící dočasně cech před nenechavými zloději, byla sejmuta.
Tamurilis počkala u povozu, zatímco Pompoli v doprovodu zbylých dvou prošel přízemí. Všude byly pavučiny, zem pokrývala souvislá vrstva prachu a veškeré vybavení působilo omšelým a archaickým dojmem.
"Je to hnus," shrnul i jejich dojmy magistr Pompoli. "Taky co se divit, Archalastos umřel ve sto jedenácti, dopřej mu Charubis lehkou cestu, a hospodyně ho jak vidno spíš okrádala, než že by se starala řádně o domácnost.
Každopádně," otočil se na Blízbora a Nathalii: "Vy dva mi teď ještě pomůžete složit moje bedny v hostinci U Modré kočky, kde budu bydlet. Tady je teda nenechám. Pak se sem vrátíte a začnete s úklidem. Sem aby se jeden bál vkročit, aby nechytil prašivinu. Jo a každej den mi budete hlásit, jak jste pokročili."
"Mám tomu rozumět tak, že my tři spíme tady?" zvedl obočí překvapeně Blízbor.
"Kápl jsi na to," poklepal si na nos Pompoli a přihnul si z placatky. "Cech už je odekletý, tak to tu nemůžu přece nechat bez dozoru, to dá rozum, ne? Ale abyste neřekli, jídlo pro vás domluvím v hostinci, vždycky pro něj jeden z vás zaběhne. Kapišto? Tak jdeme, je tu hnusně vlhko a zima," oklepal se a zachumlal do pláště.
Když se - už bez magistra - vrátili, našli Tamurilis u kuchyňských kamen, ve kterých se jí nějakým zázrakem podařilo rozdělat oheň. Nebylo to sice bez boje, u stropu visel oblak dusivého černého kouře, ale místností se pomalu začalo šířit životodárné teplo.
Pojedli poslední obilné placky, které jim zbyly, načež Blízbor strhl ze stěny ve vstupní hale poměrně zachovalou tapiserii a rozprostřel ji vedle kamen. Zachumlaní v pláštích se na ni naskládali - Nathalie nejblíž kamen, Blízbor nejdál a malá Tamurilis mezi nimi - a během pár chvil usnuli spánkem spravedlivých.
Ráno je vzbudila zima. Tamurilis roztopila vychladlá kamna, Blízbor došel pro vodu ve studni na dvorku a Nathalie doběhla do hostince pro snídani. V relativním teple a s plným žaludkem se hnedle cítili lépe, a tak začali vymýšlet, kde vlastně začít.
"Já myslím, že bysme za náš hlavní stan měli zvolit kuchyni a začít s úklidem tady," navrhla Nathalie.
"Dobrej nápad," pokýval hlavou Blízbor. "Tak já nanosím víc vody a dáme se do toho."
Nádobí, stoly i podlahu pokrývala vrstva špíny takřka letitá. Ale právě tady se naplno ukázalo, že na poli alchymie nejsou žádnými nováčky. Ve skladu vedle laboratoře naštěstí našli potřebné chemikálie, takže si bez větších potíží zvládli namíchat poměrně účinné čistící prostředky. Práce jim šla pěkně od ruky a po pár hodinách už kuchyně vypadala docela útulně.
"Kdyby alespoň ta kamna tolik nečoudila," povzdechla si Tamurilis, která jakožto nejzimomřivější z nich převzala starost o teplo nového domova. "Budeme muset sehnat kominíka."
"To nebude nutný, vymetu je cobydup," zaleskly se Blízborovi oči a odběhl do skladu. Obě dívky se zájmem pozorovaly, jak připravuje podivnou hmotu, která nejvíc ze všeho připomínala chlebové těsto, kdyby ovšem nepáchlo po síře. Mladý tovaryš pak chvíli propočítával velikost kamen, načež uválel hroudu velikosti kachního vejce.
"Tohle by mělo bejt akorát," otevřel dvířka kamen.
"Víš jistě, že víš, co děláš?" zeptala se opatrně Nathalie pamětna jeho pověsti.
"Jasně, nedělám to prvně," mrkl na ni. "Používali jsme to v kovárně, jenom jednou nám bouchl… hmmm," zaváhal, když si vzpomněl na onu nehodu, a pro jistotu zmenšil množství o třetinu. Pak vhodil hroudu do rozpálených kamen, rychle zabouchl dvířka a zapřel je stoličkou.
Ozvalo se třesknutí následované táhlým hučením a kachlová kamna se rozvibrovala. Tamurilis vyběhla na dvorek, aby se podívala, jestli to komín vydržel.
"Tak k nebi tryskal ohnivý jazyk snad třicet stop vysoko. Komín to ale podle všeho přežil," konstatovala po svém návratu.
"A kamna už nekouří. Dobrá práce, Blízbore," poplácala ho po rameni uznale Nathalie. "Ale trochu jsem se bála."
"Díky. Nebylo čeho, tohle mám vyzkoušený. Ale občas mám velký oči, to je fakt, takže mě radši zastavte, kdyby se vám něco nezdálo. A nemohly byste mi říkat Borek?" poprosil ještě.
"Určitě. Poslyš, Borku, vážně jsi vyhodil do povětří východní křídlo?" nedalo jí to.
"Ehm, jako jo, no," poškrábal se rozpačitě v rozčepýřených vlasech. "Ale byla to nehoda. Někdo nasypal do dózy na potaš pálený vápno, což poněkud změnilo výsledný účinky směsi. Podle mýho mistra to je samozřejmě moje chyba, protože jsem si to měl zkontrolovat, než jsem jí použil. Jako by to třeba on sám vždycky dělal, že jo.
Nic, to už je jedno. Já mám na tohle obecně smůlu. Asi mám špatnou karmu, takovýhle věci se mi dějou abnormálně často. Pravda, občas se nechám moc unýst a neodhadnu sílu výslednýho efektu. Ale nejsem první ani poslední takovej alchymista.
Akorát že se ze mě časem stal obětní beránek na všechny průšvihy, ke kterejm se nachomejtnu. Třeba to s Prokopem, v tom jsem byl úplně nevinně a stejně jsem byl odejit na třičtvrtě roku na venkov," povzdechl si Blízbor.
"S jakým Prokopem?" zajímala se hned Nathalie.
"Povídej, tedy jestli to není tajemství," přidala se Tamurilis.
"Trochu asi je, ale co už. Věc se má tak, že můj kamarád, tovaryš Prokop Sud ze Sornské vinice, si po jedný pitce chtěl namíchat něco proti kocovině. Což vzhledem k jeho podnapilosti nebyl dobrej nápad, nutno říct. Jenže až po návratu z hostince našel vzkaz, že jinej tovaryš onemocněl a že má za něj brzo ráno dodělat důležitou zakázku. No, ve výsledku skončil proměněnej do psí podoby. Doteď nevíme, jak se mu to povedlo."
"No jo, o tom jsem slyšela nějaký drby," vzpomněla si Nathalie. "Ale myslela jsem, že to je jen povídačka."
"Ne, je to vážně pravda. Každopádně starýmu, teda Donu Riccardovi, jsem to šel oznámit já. Samozřejmě to byl strašnej průšvih, ale hlavně proto, že Prokopův otec je baron a mecenáš, posílá cechu poměrně velký peníze. Takže se to zametlo pod koberec," pokračoval Blízbor. "Prokopa odklidili do nějakýho provinčního cechu, než se to vyřeší, a mě taky."
"Ale to je nespravedlivý!" namítla Nathalie. "Vždyť jsi nic neprovedl."
"Posel špatných zpráv a svědek něčeho, co se mělo ututlat. Když si mě Don Riccardo nechal teď zavolat, byl jsem zpátky v Garfulu ani ne dva tejdny. Trochu jsem doufal v lepší zprávy, ale jen doufal. Povedlo se mi totiž hned po návratu zničit úplně novou destilační kolonu dovezenou až z Polbruska. Podle mě vada materiálu, ale hádej se, s mojí pověstí.
Ale nakonec to ještě jde, taky mě mohli opravdu vyhodit na dlažbu," pokrčil rameny smířen s osudem.
"Vlastně mě vůbec nepřekvapuje, že to s tím Prokopem zametli," zakabonila se Nathalie. "Kvůli penězům některý lidi udělají cokoliv, vidím to moc dobře na sobě. Totiž, ne jako u sebe, ale na mým případu.
Můj dědeček byl totiž alchymista a na smrtelný posteli si přál, aby šel někdo z rodiny v jeho šlépějích. Nikdo se k tomu neměl, moji bratři jsou takoví tupounci, ale mě alchymie zajímala už od mala. Bohůmžel můj mistr byl zarytě přesvědčenej, že ženská patří k plotně a ne do laboratoře. Celou dobu ze mě dělal hloupou husu, ale platit si nechal, to zas jo.
Nejradši bych od něj odešla, jenže moji rodiče to vidí podobně, řekli by, že jsem selhala, a nedali by na moje vzdělání už ani fufeň. Nejspíš by mě zkusili výhodně provdat. To tak!" rozdurdila se. "To radějc sem do zapadákova, než abych jen rodila děti a dělala hospodyni nějakýmu hejhulovi."
"Tady budeme dělat hospodyně spíš všichni sami sobě," poznamenala věcně Tamurilis. "Což mi připomíná, že bysme se měli vrátit zpátky ke zvelebování našeho hospodářství," vstala a začala zametat.
"Mimochodem, čím ses provinila ty, Tamurilis, že jsi tu s náma ve vyhnanství?" obrátila se na ni po chvíli Nathalie od vytírání podlahy.
"Svým původem," zněla prostá odpověď.
"Cože?!?" ozvalo se dvojhlasně.
"Jsem totiž míšenka. Maminka je elfka, otec člověk."
"A to by měl bejt problém?" nechápal Blízbor.
"Normálně asi ne, u mého prvního mistra tedy nebyl. Jenže pak se prohnal Tornelionem šarlatový mor a magistr Bertram mu podlehl, klid jeho duši. Měl zlaté, ale slabé srdce. Mým novým mistrem se pak stal magistr Desmorell."
"Počkej, počkej. Ten Desmorell? Tvým mistrem byl doteď Torian Desmorell?" užasl Blízbor.
"Co? O koho jde?" nechápala Nathalie.
"Hádám, že jsi nikdy neslyšela o díle O původu ras od Carlisla Darviniuse z Tolarijské univerzity?" zeptala se jí Tamurilis.
"Ne, nic mi to neříká," zavrtěla Nathalie hlavou.
"Je to dílo, na kterým Kaladorci postavili svojí teorii, že míšení ras je špatný," vysvětloval Blízbor.
"Přesně tak," vzala si zase slovo Tamurilis. "Mistr Desmorell patří k nejhlasitějším garfulským zastáncům této teze, která tvrdí, že vzájemným míšením se oslabují přirozené vlohy jednotlivých ras a míšení by tak mělo být postaveno mimo zákon a tvrdě postihováno.
No a když se řešilo, kdo se mě po smrti mistra Bertrama ujme, dobrovolně a "nezištně" se sám nabídl. A pak mi udělal ze života peklo. Rozhodl se totiž, že na mě ostatním mistrům ukáže, že míšení ras je zlo."
"Jak se dá něco takovýho vůbec dokazovat?" zajímalo Blízbora.
"Tak, že si sepsal z Darviniovy knihy silné a slabé stránky lidí a elfů, a podle toho, co zrovna testoval, mi ztížil práci. Třeba mě vzal do lesa a nutil míchat základní salva se zavázanýma očima. Čistí elfové totiž dokáží v lesích vycítit přítomnost i neviditelných bytostí. Takže jsem si všechno připravila, nechala si zavázat oči, začala poslepu pracovat, a on se přikradl a něco udělal. Třeba prohodil ampulky, začal mi foukat uprostřed přelévání do ucha, nebo tak něco."
"Ale… to přece nic nedokazuje," zatvářil se Blízbor zmateně.
"No nedokazuje," povzdechla si Tamurilis. "Jenže když prezentoval moje studijní pokroky, o zavázaných očích se jaksi opomněl zmínit. Řekl jen, že byl pro mě neviditelný a pohyboval se kolem mě. Podle něj tak míšení obrací tuto vlastnost elfů proti půlelfům, protože elf by jeho přítomnost vycítil včas, zatímco člověk by jej zase vůbec nezaznamenal. Oba by se tak nenechali rozhodit jeho přítomností, zatímco já jsme nebyla schopna dokončit většinu úkonů správně."
"Jen většinu? To jsi dobrá, jestlis udělala alespoň něco, já bych poslepu nezvládla vůbec nic," představila si to Nathalie.
"Každopádně část mistrů na to bohužel slyšela. Dvakrát jsem se pokoušela bezúspěšně odvolat u cechovní rady a žádat o jiného mentora. No, nakonec to zjevně vyšlo, když jsem tady. Desmorellovi nejspíš došly nápady, jak mě trápit, nebo tu svou práci už dopsal," konstatovala Tamurilis hořce.
"Hele, co bylo bylo. Teď máme šanci zkusit napravit svou reputaci. Karty sice nemáme nijak valný, ale s trochou štěstí to nějak zvládneme," prohlásil povzbudivě Blízbor. "Třeba se i magistr Pompoli ukáže jako rozumnej člověk," zadoufal ještě.
"Tomu přeci sám nevěříš," zavrtěla hlavou Nathalie. "Po tom, jak se choval celou cestu sem? Říkám ti, je to volezlej hnusák a život s ním tady bude peklo, to mi věř."
Pravdou bylo, že magistr Pompoli pro uvedení cechovního domu do obyvatelného stavu nehnul přímo ani prstem. Přesto během svého pobytu U Modré kočky nezahálel. Čile popíjel s místními štamgasty, nabízel k ochutnání vzorky svých vlastních destilátů a podařilo se mu na ně získat slušnou poptávku. Jednoho chlapíka dokonce umluvil, aby jim zadarmo opravil zatékající střechu.
Po několika dnech, během nichž Blízbor, Nathalie a Tamurilis udělali pořádek v kuchyni, jídelně a pokojích pro cechovní bratry a sestry, se nastěhoval do cechu i on. Podle svých slov hlavně proto, že "místní jsou hrozně úzkoprsí a několik jich vyjádřilo znepokojení nad tím, že nechává bez dozoru pod jednou střechou toho mládence a dvě nesezdaná děvčata, takže nechce poškodit pověst cechu". Nicméně se stavem úklidu byl spokojen a dokonce v dobrém rozmaru přenechal největší pokoj dívkám.
Nathaliny chmurné předpovědi se tak víceméně nepotvrdily. Peklo jim Pompoli ze života nedělal - byli mu totiž naprosto ukradení. Nechal si vyklidit původní Archalastovu pracovnu a jednu menší laboratoř, kam si nastěhoval svoje opečovávané destilační aparatury, a začal "bádat". Zbytek neřešil. Přípravna, hlavní laboratoř, sklady, knihovna… ty pro něj byly naprosto podružné.
Stejně jako oni tři. Dokud mu byli k ruce, když potřeboval, a udržovali dům obyvatelný, měli naprostou svobodu a volnost ve svém počínání. Zároveň ale bylo jasné, že jejich rozvoji a vzdělávání nehodlá obětovat ani minutu svého času. To trápilo především obě učednice.
"Říkám vám - tohle je zbytečná práce," durdila se Nathalie, zatímco cídili alchemické sklo a i jinak se snažili dostat laboratoř do stavu, aby bylo bezpečné v ní laborovat. "Pompoli sem ani nepáchne a co tu budeme dělat my tři?"
"Tak něco vás naučit můžu přece já," chlácholil jí Blízbor. "Salva umím a nějaký ty tinktury taky, základní ochranný amulety taky nejsou tak složitá záležitost. A popravdě myslím, že nic pokročilejšího bysme v těchhle zapomenutých končinách ani neprodali."
"No právě! Lišky tu dávají dobrou noc. Budeme tu hnít spolu s Pompolim, dokud se neuchlastá!"
"Tiše, nekřič tolik, nebo tě uslyší," napomenula ji Tamurilis a zvedla si k očím zapečetěnou baňku s jakousi podivnou tekutinou, která připomínala dehet. Připadalo jí, že pohlcuje světlo a… pozoruje ji?
"Ehm, Tami? Ta věc uvnitř se nějak vlní a naplácává na stěnu směrem k tobě," varovala ji přiškrceným hlasem Nathalie. Tamurilis rychle odložila baňku do jedné z bedniček, do nichž přemisťovali všechny bizarní a potenciálně nebezpečné věci. A že jich nepříjemně přibývalo.
"Je tu nějak podezřele moc prázdnejch flakónků," přemítal zadumaně Blízbor zkoumaje nápisy na jejich štítcích.
"Třeba jen Archalastos ke konci života moc nevyráběl a - ááá, co je zase tohle?!?" začala Nathalie zuřivě mávat rukama, protože po otevření jedné z truhlic se na ni vyřítil roj čehosi malého a vzteklého.
"Tohle bude ten důvod," usmál se Blízbor potěšeně, že záhada je rozřešena. "To jsou truňkožravky, škůdci, co vysávaj lektvary. Ty potvory vám vlezou všude. A strašně rychle se množej. Na mý poslední štaci jsme je měli taky."
"To je fajn vědět, ale mohl bys mi je laskavě místo řečnění pomoct dostat z vlasů?" blýskla po něm očima nahněvaně Nathalie. Blízbor rychle přiskočil a dotěry zaplácl.
"Vážně?!? Tos mi je musel rozmáznout o hlavu? Borku, já tě…!"
"Promiň, když oni se hrozně blbě chytaj a jinak než rozmáčknutím snad ani zabít nejdou, jak jsou nachlemtaný lektvarů," omlouval se, když tu ho Tamurilis praštila přes záda koštětem. Jen hekl a naboural do stolu.
"Měl jsi dvě na zádech," opáčila klidně půlelfka na jeho nechápavý pohled, máchla znovu koštětem a odpálila další truňkožravku do zdi takovou silou, že po ní zbyl jen flek.
"Teda ty máš páru!" hvízdl obdivně Blízbor a jal se také zabíjet zbylé pažravé motýlky. Zabralo jim to skoro půl hodiny, ale nakonec se v laboratoři netřepotal ani jeden. Klid však nevydržel dlouho.
Nathalie začala zvedat malou truhlu, když prasklo dno a její obsah se vysypal na zem. Kromě plátěných pytlíků, z nichž se zčásti vysypal bílý opaleskující prášek, se ven vyvalil asi tucet velkých černomodrých brouků. Ihned se rozprchli do okolí.
"Fuj! Jak já tu havěť nesnáším!" vykřikla a dupla na jednoho z nich.
Výbuch jí odhodil dozadu dobré dva metry. Sice jen se štěstím minula temenem ostrý roh stolu, zato ale dopadla do bedýnek s prázdným sklem určeným k umytí. Blízbor s Tamurilis k ní rychle přiběhli a opatrně jí pomohli na nohy.
"Au au au au, opatrně, prosím!".
"Borku, podepři jí. Půjdeme do ložnice, tam na to bude nejlepší světlo. Má v zádech a v zadku střepy," zhodnotila situaci Tamurilis při pohledu na krev prosakující oblečením.
"Ale máš i tak štěstí," zvedl se Blízbor. "Nemít tak dobrý boty… Podrážka je propálená skoro palec hluboko."
"Co to vlastně bylo?" sykla Nathalie cestou po schodech. "Vypadalo to jako potemník."
"Ti se přece živí moukou, teda jejich larvy," zapochyboval Blízbor.
"A že jich bylo ve spíži plno. Ale nebyl tohle náhodou magický prach na vyvolávací kruhy?" uvažovala Tamurilis. "Nathy, lehni si zatím na břicho, já donesu horkou vodu, čisté plátno a pomůžu ti z šatů."
"A já skočím do knihovny, na něco jsem si vzpomněl," odběhl Blízbor, protože mu bylo jasné, že tady by spíš překážel. Zároveň věděl, že ho čeká obtížný úkol. Místnost se zvýšeným stropem, ke kterému se zvedaly police plné těžkých svazků, totiž vypadala jako by se jí prohnalo tornádo. Knihy všech možných velikostí byly totiž uloženy zcela nahodile a kupily se ve stohách i na stolech a podlaze. Protože neměli vyhlídky na to, že by je Pompoli v blízké době učil, nechali si ji naposled.
Takže se teď Blízbor přehraboval v zaprášených knihách a jen doufal, že si dobře pamatuje, jak vypadá ta, co hledá. Nakonec jeho téměř hodinové snažení korunoval úspěch - jako podložka pod nohou jedné skříňky se skvěl ošuntělý Průvodce magickými škůdci od Archibalda Faustino-Koolwijha.
Vrátil se s ním před dívčí pokoj, opřel se zády o dveře a nalistoval příslušnou stranu:
"Tak je to vážně potemník," volal. "Potemník čaroprachový, Tenebrio molitor magicus. Co koukám, můžem bejt rádi, že to byl dospělej brouk a ne larva, ta by ti nejspíš urvala nohu." Klika cvakla a Blízbor po zádech propadl dveřmi dovnitř.
"Ukaž?" vydrápla mu Tamurilis průvodce. "Skvělé. Nathalie, ty bys stejně měla už dneska jen odpočívat, tak co kdybys to pročetla? Až zase narazíme na nějaké škudce, tak ať rovnou víme, s čím máme co do činění," podala bichli kamarádce. Ta se ihned dala do čtení a oni dva se vrátili k opatrnému úklidu laboratoře.
Tamurilin krok se ukázal být prozíravým, ale občas prostě chybí trocha toho štěstí. To se ukázalo dalšího odpoledne, kdy Blízbor narazil na truhličku plnou starých ochranných amuletů.
"Magie je z nich pořád cejtit, takže jsou funkční," prohlásil znalecky. "Jen jsou nějaký orezlý. Rovnou je vycídím, když už je mám v ruce." Tamurilis to ale nedalo a vylezla na chodbu.
"Nathalie?" zavolala. "Nemáš v tom průvodci psáno o něčem, co napadá staré amulety?"
"Jak by to mělo vypadat?" ozvalo se z horního patra.
"Jako rez nebo měděnka, akorát sytě modrá."
"Jo, počkej, to mi něco říká… Hele tak je to Modrorez. Taková plísňová houba, co vysává magenergii z artefaktů a způsobuje jejich nestabilitu, takže můžou-"
Její slova přehlušila silná rána linoucí se z laboratoře.
Tamurilis tam vběhla a okamžitě se roztřásla zimou. Od úst jí šla pára a celou místnost pokrývala jinovatka. Uprostřed seděl Blízbor celý pokrytý ledovými krystalky a obličejem a rukama zrudlýma mrazem.
"Vy- vybouchlo mi to přímo do- do ksichtu," dostal ze sebe roztřeseně. Tamurilis ho poloslepého dovedla do kuchyně, kde z něj opatrně odlámala ledové krusty a vlažnou vodou mu opláchla a prohřála omrzliny.
"Vždyť to mělo proti mrazivým kouzlům chránit, krucinál!" nadával, zatímco mu natírala postižená místa třezalkovým olejem.
"Buď rád, že jsi stihl zavřít oči, Borku. Mohl jsi klidně oslepnout. Stejně ti je ale budu muset zakrýt obvazem. Máš to kolem nich hrozně napuchlé."
"Hm, jedna, co nemůže sedět, a druhej pro změnu dočasně slepej. To z nás bude mít Pompoli radost," zabručel jen a rozhýbával si ztuhlé a nateklé prsty.
Magistru Pompolimu to ale bylo zcela nepřekvapivě jedno. Jakmile se ujistil, že ani jeden není vyloženě zmrzačený, přestal se jimi zabývat a vrátil se zase ke svým destilacím.
Vzhledem k dalším možným pastem si Tamurilis netroufla pokračovat s úklidem laboratoře sama. Začala tedy s tříděním knihovny a doufala, že tam ji žádná katastrofa nečeká.
Další dny se proto nesly především v duchu četby. Zajímavé knihy Tamurilis vždy donesla Nathalii, která pak z postele nahlas předčítala ofačovanému Blízborovi. Tomu se omrzliny naštěstí hojily docela dobře. Přesto neměl svoji obvyklou pohodovou náladu, ztráta zraku - byť dočasná - ho nepříjemně omezovala.
Bylo proto jenom dobře, že mu Nathalie mohla dělat společnost a trochu ho rozptýlit. Potřebovala to i ona sama. Střepy špinavé od různých lektvarů a chemikálií způsobily, že rány hnisaly a nepříjemně svědily. Musela si tak především zadek koupat pravidelně v odvaru z heřmánku a Tamurilis jí každé ráno mazala rány měsíčkovou mastí.
Po jedné Pompoliho rádobyvtipné poznámce u jídla začala malá půlelfka také sama čekat, kdy padne kosa na kámen a něco se přihodí i jí. Ale dny klidně míjely a nic se nedělo. Zvrat měl nastat až jednoho večera koncem dalšího týdne.
"Kdyby tady nebylo alespoň tolik haraburdí," povzdechla si Tamurilis sama pro sebe v jinak prázdné knihovně. "Samá nepotřebná hloupost: Vypelichaný vycpaný sýček prožraný moly. Vyhodit. Váza plná jakéhosi barevného písku. Hmm, tu dáme zatím do sklepa. Obraz magistra Archalastose… dobrá, ten by se možná dal pietně pověsit dole v hale. Bronzová busta nějakého plešatého vousáče. Zase sklep. Prasklá -"
"Tak to v žádném případě!" ozval se kovový chraplavý hlas.
"Kdo jsi?!?" polekala se Tamurilis, popadla do rukou kovový svícen a divoce se rozhlížela. "A… kde jsi?" znejistěla. Nikde nikoho neviděla. A hlavně - kde by se tu z ničeho nic vzal?
"Přímo před tebou. A rovnou říkám, že já v žádném plesnivém sklepě nebudu!" ozval se znovu hlas. Tamurilis pohlédla na stůl před sebou, o nějž byl opřen obraz zesnulého alchymisty.
"Ehm, magistře Archalastosi?" podívala se podezřívavě na malbu.
"Pff, nebuď hloupá. Kdo to kdy viděl, aby obraz mluvil? Navíc jemu jsi nabídla alespoň halu. Kdybys jí nabídla i mně, tak bych mlčel. Ale ne, pro mě je dobrý akorát tak sklep," prohlásil hlas popuzeně.
Tamurilis nakoukla za obraz. Na stole ležela ona nevzhledná busta vousáče.
"To mluvíš ty?"
"Je tu snad ještě někdo jiný?" Teď už si byla zcela jistá, že hlas vychází z bronzové hlavy.
"Co jsi zač?"
"Kartotéka."
"Jak jako kartotéka?"
"Ach ti mladí dnes. Kartotéka znamená, že když něco hledáš v knihovně, tak se mě zeptáš-" začala vysvětlovat hlava.
"Vím, co to slovo znamená," přerušila jí Tamurilis. "Ale co jsi doopravdy zač? A mimochodem nejsi moc dobrá kartotéka, taky jsi mi mohl pomoct, když jsi viděl, že tu třídím knihy."
"Na nic konkrétního ses mě nezeptala," oponovala hlava. "Navíc se teď učím, jak nově ukládáš knihy ty. A zasloužíš pochvalu, je to příjemně přehledné, bude se mi to dobře pamatovat. Až pak budeš něco hledat, stačí říct."
"No, dobrá, děkuji za kompliment. Ale ještě jednou: co jsi zač?"
"Jsi zvědavá a nedáš se snadno odbýt, to se mi líbí. Dovol tedy, abych se představil, sličná děvo. Jsem magistr Hildebrand de Cheirac." Následovala dramatická pauza. "No nic, zase mě tolik nepřekvapuje, že prostá učednice nezná moje jméno," povzdechl si po chvilce trapného ticha. "Jsem prostě alchymista, nebo spíš jeho duch, toho času kartotéka v cechovní knihovně v Zulebedu."
"A to sis vybral být kartotékou, nebo je to kletba?" svitlo Tamurilis.
"Připadá ti snad, že si tu nadšeně užívám zasloužený odpočinek?" opáčil Hildebrand kysele. "Ale ani jedno. Stejně byste na to časem přišli, tak nemá smysl, abych tě tahal za nos. Je to trest."
"Trest? Něco jako být džinem v lampě a sloužit ostatním?"
"Dalo by se to tak říct."
"Nikam nechoď, hned se vrátím," chvatně odběhla a po chvíli se vrátila i s Nathalie a Blízborem.
"To od tebe bylo trochu kruté," uvítala jí hlava. "Všimla sis snad, že nemám nohy, ne?"
"Ono to vážně mluví!" užasla Nathalie.
"No dovol?!? Já nejsem žádné to," ohradil se duch.
"Tak promiň, slovutný alchymisto," naznačila Nathalie pukrle, aby se jí vzápětí tvář zkřivila bolestí.
"Jak že se jmenuješ, duchu?" zeptal se Blízbor.
"Ty jsi už tovaryš, že? Tak schválně - magistr Hildebrand de Cheirac." Na mladíkovi bylo i přes obvazy vidět, že úporně přemýšlí.
"Něco mi to říká, ale u Meris si nevybavím nic konkrétního," zavrtěl hlavou. "Rezonuje mi ale v hlavě Galmorská univerzita."
"Správně," pochválil ho mrtvý alchymista.
"Když jsi ta kartotéka, není tady někde kniha, kde bychom o tobě něco našli?" ozvala se Tamurilis.
"Odměnu pro dívku s havraními vlasy! Takhle přemýšlí správný alchymista. Není třeba si pamatovat všechno, ale je třeba vědět, kde to hledat. Třetí sloupec vlevo od tebe, sedmá kniha odshora, strana čtyři sta še- ne, čtyři sta osmdesát sedm."
Tamurils ze stohu vytáhla těžkou knihu s názvem Historie Galmorské univerzity - svazek třetí: 1311 - 1450 a nalistovala příslušnou stranu:
"Jedním z významných a zároveň velice kontroverzních alchymistů působících na Galmorské univerzitě v turbulentním čtrnáctém století byl i magistr Hildebrand de Cheirac, žák slavného Otomara Vícha z Turle, objevitele negačního efektu salamonniacu. Ve své době se řadil mezi deset nejvýznačnějších iatrochemiků v celém Gilneasském císařství, neboť první připravil Lektvar regenerace, který neměl žádné vedlejší účinky. Příliš známo však již není, že to byl to právě on, kdo nakonec přesvědčil Gronarda Fourchette d´Alzbro, jednoho z největších alchymistů všech dob, aby přijal pozvání a bádal právě v Galmoře, kde posléze dokončil svůj dlouholetý výzkum, a světlo světa tak spatřil Midasův mutagen přinášející doživotní štěstí. Jeho vliv na obor alchymie jako takový tedy určitě nelze zanedbat, konečně i proto se stal děkanem iatrochemické fakulty, přičemž-"
"Já už vím, kdo jsi!" vykřikla náhle Nathalie. "Ty jsi Padlý děkan! Dědeček mi o tobě vyprávěl," zazářily jí oči, vytrhla Tamurilis knihu a sama pokračovala ve čtení:
"-přičemž toto období patří k jejím bezesporu nejslavnějším. Nicméně svůj odkaz de Cheirac zkalil používáním temných praktik. Jeho touha po nalezení Elixíru věčného života a postupů na prodloužení života obecně jej přivedla na scestí, na které svedl i pár svých kolegů a studentů. Když vše vyšlo najevo, byla celá takzvaná "Prokletá čtveřice" - Hildebrand de Cheirac, Rosamunda van Klynn, Osbert Sykes mladší a Bartoloměj Tarbin z Kondosu - na příkaz samotného naralského vévody Godirara II. a s posvěcením rektora Kornipa Reonese popravena a byla učiněna opatření, aby jejich zvrhlé činy nemohly být již nikdy zopakovány.
Magistra Rosamunda van Klynn proslula kromě výše popsaného svými výzkumy aetheru, na něž úspěšně navázali tolarijští učenci Holmson s Krügem a položili tak… Víc už tu není," zaklapla Nathalie knihu. "Tohle je to opatření? Zavřít vás do bronzový busty?" přešla mimoděk na vykání. "Trochu mizerný, ne? Vždyť můžete mluvit."
"Naopak, děvče, je ve své jednoduchosti velice účinné, navíc zvrhle geniální jako trest," opáčil de Cheirac.
"Zvrhle?" zvedla obočí Tamurilis.
"Ano, protože mi přináší to, po čem jsem toužil - věčný život. Věčný, leč plný nemohoucnosti a nudy. Jak říkám, zvrhle geniální." Z duchova hlasu nezaznívala žádná zášť, zněl spíše smutně a smířen se svým údělem.
"Pořád nechápu, jak vám to ale brání prozradit to, co jste dělali. Co jste vlastně dělali?" nedalo to Nathalie. "Dědeček tvrdil, že to nemělo co dělat se sanguimancií ani upírstvím."
"To tedy opravdu nemělo. Chtěli jsme věčný život, ale ne za cenu neustálého hladu po krvi. Mimochodem upírství je opravdu výsledkem bádání alchymistů, byť se to oficiálně popírá. Tvůj dědeček se zjevně nebál podívat pravdě do očí. A sanguimancie?" odfrkl si mrtvý děkan. "Řeší zranitelnost tělesné schránky, ale nedává pravou nesmrtelnost. Navíc jsme nechtěli tříštit své duše. Nejsme blázni, byť nás za ně mnozí považovali. Ne, ne. My na to šli jinak," ponořil se de Cheirac hluboko do vzpomínek.
"Zkoumali jsme přirozenou dlouhověkost jak elfů a trpaslíků, tak některých magických bytostí. Analyzovali jsme vzájemné působení léčivých a regeneračních lektvarů s několika mutageny, o jejichž efektech se někteří alchymisté do dnešních časů bojí byť jen uvažovat! A byli jsme jen krůček od konečného úspěchu, když se vše provalilo." Trojice mladých alchymistů ani nedýchala.
"Tvrdili, že jsme monstra. Stále o tom nejsem přesvědčen, ačkoliv uznávám, že ne všechny naše činy lze považovat za zcela morální. Ale když se kácí les… A některé věci se prostě jen na zvířatech vyzkoušet nedají, kdepak, občas je potřeba živý člověk. Těch pár mrzáků na začátku do toho šlo dokonce dobrovolně, ale přesvědčit někoho mladého a zdravého, kdo má celý život před sebou…" Zarazil se, jakoby si konečně zase uvědomil, kde je a ke komu mluví.
"Nechal jsem se trochu unést. Už dlouho jsem s nikým nehovořil, natož aby někoho zajímalo víc, než kde je která kniha. Každopádně i kdybych vám mohl povědět, co jsme dělali, nepochopili byste to. Ne teď, ještě mnoho věcí neznáte. Navíc stejně nemůžu, i kdybych chtěl."
"Vymazali vám paměť?" zeptal se Blízbor.
"To by nestačilo. Někdo by se nás mohl pokusit vyvolat ze Zásvětí a vyzpovídat. Duše si sice nepamatují okolnosti své smrti, ale předivo zapomnění nějakého toho lektvaru nebo kouzla z vás po smrti steče jako voda. Všechno mám v hlavě jasné a čisté, byť je na nás samozřejmě použili.
Kdepak. Klíč je v této bustě. Kdybych se pokusil komukoliv prozradit bližší detaily toho, co a jak jsme dělali, moji duši by postihla strašná muka. Zkusil jsem to jednou a věřte mi, podruhé už bych to neudělal. Vtipné je, že je to sanguimantská technika. Tak moc jsme na ně zapůsobili, že se snížili k použití zakázaných praktik, za které nás popravili."
"Hmm, ale co s vámi teď?" podrbal se ve vlasech Blízbor.
"Mám takovou šílenou myšlenku," ozvala se tiše Tamurilis. "Máme před sebou významného a zkušeného alchymistu, který učil na univerzitě. A nám chybí mistr. Tak si říkám…"
"To nemůžeš myslet vážně!" namítl Blízbor. "Přece nás nemůže učit Padlý děkan! Vždyť je zločinec. Bez urážky," obrátil se k bronzové hlavě.
"Ale vždyť nám stejně nemůže vyzradit žádný temný praktiky, slyšel jsi ho," podpořila přítelkyni Nathalie. "Navíc si přece můžeme vybírat, co nás bude učit. Od Pompoliho nemůžeme čekat nic. A někdo musí učit i tebe, nemůžeš učit jen ty nás."
"No… dobrá, vzdávám se," rezignoval Blízbor. "Otázka je - bude náš chtít učit?"
"Pravda, co mi můžete nabídnout?" ozval se de Cheirac.
"Seberealizaci a vymanění se z nudy?" konstatovala věcně Tamurilis. "Je to na vás, klidně můžete dál zůstat trčet tady v knihovně."
Na chvíli zavládlo ticho.
"Jsou nabídky, které se neodmítají," promluvil konečně duch. "Takže mě od této chvíle oslovujte mistře Hildebrande. Věřím, že nám to bude klapat. A teď hybaj do postelí, mládeži, zítra nás čeká perný den," dodal vesele.