Děti potřebují čas

Aneb když se rodič-mág na chvilku odvrátí od své ratolesti. (Trampoty pavoučího mága - zima 1523)

Z nebe se loudavě snášely sněhové vločky. Estegar z Radony zkusmo zadupal nohama, jestli mu je to náhodou nezahřeje. Jediným efektem však bylo křupání zmrzlého sněhu pod škorněmi a ostré bodnutí v koleni. Mág se jen nešťastně ušklíbnul a přidal do kroku. Jeho předlouhé strastiplné putování se blížilo konci.

Brodění se nekonečnými závějemi.

Střety s nepřátelskými vojáky.

Strmé srázy a pod nimi valící se masy ledových vod.

Plížení se kolem sněžných mužů s dechem staženým v hrdle.

Ale téměř to dokázal! Žádné další nástrahy cest nezadrží hrdinného reka (jako je on) na jeho putování! Žádn-

Ze smrkové větve se utrhla kupa sněhu a přerušila tak tok jeho myšlenek.

"Áach…!?! Zatr- proč zrovna za krk?! Bohové, jak já nesnáším tuhle cestu v zimě!" Estegar ze sebe setřásl sníh i epickou náladu hodnou barda.

Stálo to za starou bačkoru. Všude sníh, mráz a mrzuté stráže na mostě přes Hroth. Jediným zpestřením byli ti sněhuláci představující ledové golemy, kolem kterých se teatrálně plížil k nemalé radosti jejich tvůrců, dětí košíkářky Ošťavy.

Ta cesta z města, běžně třičtvrtě hodina svižné chůze, mu v zimě vždycky připadala nekonečná…

Ze srdce se zaradoval, když se vynořil z lesíka na prostranství, na kterém se tyčila Mágská věž, cíl jeho putování.

Tedy alespoň pro dnešek. Včera to pro změnu byla vinárna "U Hrbatého kohouta"…

Estegar se zkoncentroval a zamířil k nezaměnitelné postavě mistra Argiopa. Arachniří mág byl plně zabraný do uplácávání sněhu na sněhulákovi představujícím pavouka velikosti středního volka, jehož končetiny tvořily pokroucené zahnuté větve.

"Buď zdráv, Argiope!" zahlaholil rozšafně s vidinou blízké přítomnosti krbu, ke kterému strčí své prokřehlé nohy.

"I ty, Estegare, co tě sem-"

Zpoza sněhuláka se vynořilo maličké stvoření s pavoučí hlavou vykukující z kabátku podšitého kožešinou: "Stejda 'Stegar!" vypískl nadšeně malý arachnir.

"Ahoj Vidie," pozdravil mág Argiopova tříletého synka. "Co to stavíte?"

"Pavouka! Vekýho! Kučí mu v bzíšku, chce sníst tamty," ukázal Vidius na další tři sněhuláky stojící opodál.

"Co tě vlastně přivádí? V zimě sem moc nechodíš."

Estegar poklepal na svou brašnu. "Konečně jsem sehnal ty tabulky, o kterých jsem ti říkal!" zaplály mu vzrušením oči.

"Skutečně?! No to je výborné! Tak se na ten poklad pojďme podívat, stejně už mi začíná být zima."

Na zemi mistrovy pracovny se povalovaly rozložené pergameny a kupička jakýchsi dřívek pokrytých runami. Mezi nimi seděli Argiopus, Estegar a Vidius. První dva jmenovaní upíjeli horký čaj, zatímco malý arachnir soustředěně vysával pavučinový zámotek obsahující jakési zvíře velikosti potkana.

"Pořád je mi zima. Tohle pomůže, jsem přeci také alchymista," mrkl mág na svého přítele a vytáhl z brašny lahvičku s jakýmisi rudočernými bobulemi. Jednu si vhodil do úst a rozžvýkal, zatímco druhou vhodil do hrnku.

"Ty něco baštíš!" naklonil hlavu zvědavě Vidius a jal se zkoumat etiketu na lahvičce.

"To je medicína," spěchal s vysvětlením Estegar.

"P-L-A-M-E-N-N-" luštil nápis Vidius.

"On už umí číst?" podivil se upřímně mág.

"E-B-O-B-U-L-E. Tady je napsáno medicína!" dokončil vítězoslavně arachnir.

"Nebo taky ne…" zvlnil Estegarovy rty úsměv.

"Písmenka a číslice už umí dlouho. Zaujalo ho číslování knihovny a pak už to nasál jak houba. Jen si to v hlavičce zatím nespojil dohromady," pohladil syna po hlavě mistr mág. Pak se zájmem pozvedl jeden z listů: "Tohle obskurní písmo už jsem viděl. Není jím psaná i Lashova tabulka?"

"Ano. Ale Kelekligikelovy tabulky navíc používají slova a systém značek, který je mi neznámý."

"Kele-co?" zakomíhal Argiopus pavoučíma nohama.

"Kelekligikelovy tabulky. Kelekligikel."

"Dobře. A co ty Kelgli- Kelekli- co ty tabulky vlastně mají za účel?"

"Na to se právě snažím přijít. Jenom se k nim dostat byla fůra práce."

"Vídý, my tu budeme se strejdou Estegarem chvilku pracovat a až se dosypou tyhle hodiny, tak si s tebou budu hrát, ano?" otočil Argiopus velké přesýpací hodiny na stolku.

Oba mágové se pohroužili do práce. Argiopus sice ze začátku házel okem (nebo spíše očima, měl jich přeci jen osm) po synovi, ale zanedlouho ho přestal vnímat plně zaujat akademickým problémem.

Vidius si mezitím prohlížel magickou obrázkovou knížku o životě ve městě. Když se dotýkal malou hůlkou obrázků, kniha vydávala zvuky. Kdyby za dveřmi teď někdo poslouchal, nebyl by z výsledku právě moudrý.

"Aha, takže ta dřívka slouží k vytvoření obrazců."

"Tady to nemůžou být symboly pro živly, protože tady je šestý a sedmý…"

"Kupte si, mladá paní, pravý brokát!"

"Ha, takže tohle je označení pro přítomnost, a tohle pro astrál!"

"Cimbuří. Bastion."

"Hmmm, takže pokud se složí tyhle dva obrazce – to je jak Kniha Furabinova pro masochisty…"

"Kupecký dům. Trhovce. Hostinec."

"A co když to máme vzhůru nohama?"

"To by moh říct každej, že ho posílá konšel. Kde máš pečeť, co, holobrádku?"

Argiopus s Estegarem si ani nevšimli, kdy zvuky z knihy ustaly. Vidius se natáhl pro runová dřívka a začal z nich cosi stavět.

"To je jednoduchý," prohlásil po chvilce soustředěně malý arachnir a vzápětí rozevřel klepítka v úsměvu, když se runy na dřívkách rozzářily. "Světýlka! Táto, ono to svítí."

"Hmm, ano," odvětil nepřítomně Argiopus. Část jeho mozku přesto informaci zaznamenala a zrovna se chtěl k synovi otočit, když uslyšel: "Ťuk ťuk ťuk, odemyky odemyky a otevzít…" a tiché pufnutí.

Argiopus v mžiku vyskočil na nohy a rozhlédl se po místnosti.

Kromě Estegara tu byl sám. Vidius zmizel.

Nával paniky odsunul do pozadí a soustředil se na problém. Napnul své magické smysly a otevřel se poli Věže.

Nikde ho necítil. To není možné!

Jeho magické vědomí se agresivně rozšířilo po Brožově jako přílivová vlna a některým citlivým jedincům a nezaštítěným mágům se náhle spustila krev z nosu.

Nic. Jako by… nebyl.

Argiopovy útroby na okamžik sevřela ledová ruka, než se ovládl. Práce se strachem byla pro mágy smrti přirozeností – oni ovládali strach, ne on je.

Estegar si mezitím dal dvě a dvě dohromady, kriticky zhodnotil hromádku dřívek na zemi a vydal se ke knihovně. "Vyhledávací rituál?" prohodil přes rameno.

"Ano, zkusíme-" nedokončil Argiopus, jelikož se vedle něj s tichým plop zhmotnil Vidius.

Otec k němu hned padl na kolena, prohlédl ho a otestoval vším, co mu jeho síly a znalosti Mistra dovolily. Byl to jeho Vidius, bez jakékoliv kletby, kouzla, ničeho.

"Kde jsi byl, pavoučku?" otázal se malého arachnira.

"Já sem byl pece tady, táto," odpověděl Vidius.

Argiopus se nadechoval k další otázce, když tu vrzly dveře a objevila se v nich žena v dlouhých bílých šatech se žlutočernou pavoučí hlavou.

"Máma!" rozběhl se k ní malý arachnir. Matka ho zvedla do náruče. "Ty si pišla až teď!" informoval ji ihned Vidius.

"Encyocratello," uklonil se Estegar.

"Vítej doma, lásko," propletli si Ency s Argiopem pavoučí nohy v pavoučím ekvivalentu polibku.

Argiopus střelil po Estegarovi varovným pohledem a zakroutil hlavou. Ten jen pokrčil rameny. Ency nebyla čarodějkou, takže jestli se jí to její manžel rozhodl oznámit až poté, co zjistí co se stalo, nebyla to jeho věc.

"…a pak štěně Kii začalo štěkat na lovce, který-" předčítala Encyocratella svému synovi z pohádkové knížky o třech vlkodlačích štěňatech, ale byla přerušena.

"Poč to štěně štěkalo, tati?" otočil se na Argiopa Vidius.

"Potřebovalo odlákat toho lovce od toho jelena, pavoučku," usmál se Argiopus.

"Mami, táta zikal, že potzeboval odlákat toho lovce!" předal malý arachnir informaci dál.

"Který se otočil a začal pátrat po Kiiovi," pokračovala Ency, "zatímco zbylá štěňata chytla jelena a táhla ho pryč."

"Poč táhla toho jelena pyč?" zazněla další otázka a Ency si povzdychla. Jejich syn, který měl zanedlouho oslavit třetí narozeniny, se právě dostal do období "proč". Mnohé činnosti, včetně čtení pohádek na dobrou noc, se tak staly další zkouškou rodičovské trpělivosti.

Argiopus trpělivě čekal, až dojde řada se čtením pohádek na něj. Zatím si s úsměvem prohlížel svou ženu a syna. Pohled na tulící se arachniry ho zahřál u srdce. Seděli na silné pavučinové plachtě napnuté nad zemí mezi stěnami místnosti, která plnila úlohu postele, a oba byli oblečení v teplých pavučinových pyžamech (arachniři na spaní noční košile zásadně nepoužívali).

Když Ency dočetla, přitulil se Vidius k Argiopovi a – opět s množstvím doplňujících otázek – přečetli spolu příběh o tom, jak dva malí pavoučci přelstili vosy.

Argiopus jim oběma popřál dobrou noc, pohladil je a zhasl svíce. Pak se vydal do své pracovny. S Estegarem se domluvili, že budou ve zkoumání pokračovat zítra, a pro jistotu nechali vše tak, jak to zůstalo po Vidiově zmizení. Arachnir však chtěl využít čas a podívat se na to ještě z jiné perspektivy, neb mu jeden ze symbolů něco urputně připomínal.

Byla asi hodina po půlnoci, když s očima pálícíma únavou konečně našel odpověď. Několik symbolů z Kelekligikelovy tabulky bylo podobných těm pár magickým znakům temných elfů, které dokázal Argiopus ve své knihovně nalézt. Začínalo se ho zmocňovat neblahé tušení, že Kelekligikel minimálně vyšel z kouzel této tajemné rasy. Ač se jednalo o obyvatele podzemí stejně jako v případě arachnirů, nikdy na sebe na Tornelionu – nebo spíš pod ním – nenarazili, a i v magických kruzích se toho o nich vědělo velmi málo. Paradoxním pojítkem s arachniry bylo, že temní elfové uctívali jakéhosi pavoučího tvora, možná boha.

"Poč teď ta dzívka nesvítí?" ozvalo se náhle za jeho zády. Když se otočil, seděl tam Vidius a prohlížel si rozložené magické předměty.

"To nevím," přiznal Argiopus, který byl překvapen, že je malý arachnir vzhůru – už dlouho spal vždy celou noc až do rána. "Pojď, půjdeme si lehnout k mamince," vzal syna za ruku a vydali se k ložnici. Argiopus měl neodbytný pocit, že mu něco uniklo, ale byl hrozně unavený, a tak to nechal být.

Takže když otevřel dveře ložnice a v úzkém pruhu světla z chodby uviděl na lůžku ležet Ency i Vidia, značně ho to zaskočilo.

Pohlédl na místo po svém boku, kde před okamžikem stál druhý Vidius – v domácím oblečení, nikoliv pyžámku, jak mu teď konečně došlo – aby zjistil, že je v chodbě sám.

Unaveně si protřel oči.

"Asi už z toho blbnu…" zabručel. Věděl ale, že si to s největší pravděpodobností nalhává. Začínal totiž nejspíš tušit, co se tu děje.

A vůbec se mu to nelíbilo.

Druhý den dopoledne opět dorazil Estegar a Argiopus ho seznámil se svým objevem ohledně temných elfů. Své podezření ohledně účelu tabulky si však nechal pro sebe, aby kolegu omylem neovlivnil a nesvedl z cesty. Sám se pro dnešek bádání neúčastnil, jelikož byl jeden ze dnů, kdy se staral o Vidia.

Byl to logický důsledek předchozích událostí. Ency s Vidiem se totiž museli po útěku z Orlikenu skrývat v Brožově v lidské podobě pod falešnou identitou, aby je nevypátrali najatí asasini. Než si Argiopus vyjasnil pozice s vládnoucími arachniřími mágy z Rady klanů, trvalo to několik měsíců, a zejména pro jeho ženu to bylo dost náročné období. Jakmile se tedy situace uklidnila a byli v bezpečí, potřebovala nějakou seberealizaci a kompenzaci dlouhého skrývání převážně jen ve společnosti malého arachnira.

Encyocratelle sice arachniří klan Mořeplavců zrušil status zástupce obchodní gildy, ale zkušenosti jí nikdo vzít nemohl. Velmi rychle proto navázala kontakty s místními námořníky a ve stále se rozrůstajícím brožovském přístavu brzy získala určitý věhlas a pověst. Měla cit na lidi, a přestože byla žena, mořští vlci ji uznávali pro její znalosti mořeplavby, takže brzy dohazovala kapitány, kormidelníky, námořní mágy či bocmany jednotlivým gildám či rejdařstvím. Samozřejmě za slušnou provizi.

Argiopus za to byl rád a chtěl jí poskytnout prostor, snažili se tedy sehnat chůvu. Narazili však na zásadní potíž – arachnofobii.

Velká část odmítla už kvůli Vidiově pavoučímu vzhledu. Další chůvy nezvládaly z ničehož nic se objevující pavouky velikosti švestek až jablek, kteří se do Věže instinktivně stahovali z okolí. Jiným vadilo, že ho musí krmit zámotky s různým zvířectvem, které před nimi vysrkává. Nakonec se jim podařilo sehnat dvě ženy, které byly (za královský plat) ochotny do toho jít. První odešla poté, co ji malý arachnir ve vzteku kousl a její paže zfialověla a zdvojnásobila svůj objem. Druhá poté, co ji nalezli pavučinou přilepenou ke stěně a pomalovanou barvami.

Nakonec přišla nečekaná pomoc v podobě Argiopových velmi schopných pomocníků Brigid, Peška a Lionela. Vidíc soužení svého mistra, přerozdělili si práci a přebrali na sebe další část jeho agendy. Ency tak měla možnost se realizovat a on měl čas na syna, se kterým tak trávil dva dny v týdnu.

Dnes byl jeden těch dní.

Dopoledne uteklo příjemně. Nejprve Vidius pomáhal Argiopovi srovnat knihy v knihovně, kde s nasazením šplhal po žebřících a vkládal knihy na jejich místa v policích. Pak si dali oběd a po tradičním vyjednávání (Vidius neměl rád převlékání, zvláště v zimě) vyrazili ven.

Argiopa už se začínala zmocňovat naděje, že mizení jeho syna snad ustalo, ale jak se ukázalo, bylo to předčasné.

Procházky měli oba rádi, protože byly vždy zajímavé. Nejprve po opuštění lesíku nad sebou zahlédli goblino-trpasličí vzducholoď Bachratá Betty, která se vracela s nákladem piva do města. "Mávej!" instruoval Vidius otce. "Oběmááá!" Když jim vzduchoplavecká posádka mávala nazpět, měli radost vlastně oba.

Pak nějakou dobu trávili pod velkým kamenným mostem přes Hroth. Řeka byla u břehů zamrzlá, ale středem protékal silný vodní proud. Pro dítě to bylo zajímavé místo – především, pokud jeho otec uměl kouzlo Chůze po vodě. Takto oba arachniři pobíhali mezi ledovými okraji říčky a se smíchem pochodovali uprostřed proudu, zatímco pro pozorovatele ze břehu stáli na místě.

Zrovna zkoumali led pod svýma nohama, když se z mostu ozvalo: "Haló, mistře!"

"Ano?" zaklonil se Argiopus.

Z mostu se vykláněl zrzavý vousáč v námořnickém kabátci: "Nejni tady náhodou vaše pani? Potřeboval bych s ní mluvit kvůlivá vobchodu."

"Ta je dneska celý den v přístavu."

"Mor a cholera! A prej že jí vůbec neviděl. Křivák jeden," zavrčel námořník. "Tak díky a Momlok s váma!" zamával a zmizel.

Argiopus též zamával, když se náhle ozvalo plop a zjistil, že ruka, kterou ještě před okamžikem držel Vidia, je prázdná.

Arachnir zaklel tak, že by se za to nemusel stydět ani ten námořník. Avšak díky tomu, že v okamžiku Vidiova zmizení byli v těsném kontaktu, tentokrát zaznamenal jemné magické vlny. Vlny, které dokázal zařadit a které potvrdily jeho obavu.

"Časová magie. Já to věděl, zatraceně…" brblal, zatímco se hrabal na břeh a okamžitě začal do sněhu kreslit obrazec lokalizačního kouzla, které ho upozorní na synův návrat.

Vidius se samozřejmě zanedlouho objevil kousek od mostu a mohli se vrátit domů. Při večeři tento kousek malý arachnir zopakoval ještě jednou. Ani tentokrát však Argiopus nezachytil žádné gesto či slovo, které by přesun v čase aktivovalo. Vypadalo to naprosto náhodně.

Argiopa na jednu stranu uklidňovalo, že Vidius to zatím neovládá a nevyužívá kouzlo cíleně, například jako možnost zmizet v emočně vypjatých situacích. Na druhou stranu ho to děsilo. Stejně jako fakt, že prozatím netušil, jak daleko v čase a na kterou stranu se jeho syn vydává…

Navazující vysvětlující rozhovor s Ency o "takovém drobném magickém incidentu" též rozhodně neřadil mezi příjemné zážitky. A výhružku, že jestli to brzy nevyřeší, tak ho jeho milující žena zakousne, bral jako velmi vážně míněnou.

Když se tedy dopoledne ve Věži objevil Estegar, nalezl Argiopa v plné práci nad Kelekligikelovými tabulkami. Mistr mág mu popsal situaci, zatímco nenaloženě přecházel sem a tam pracovnou.

"Došel jsem včera ke stejným závěrům, Argiope," pohladil si bradku Estegar. "Původně jsem myslel, že by mohlo jít o kouzla ovládající počasí, ale to mi moc nesedělo k temným elfům. Nakonec jsem ale našel několik spisů v univerzitní knihovně a podařilo se mi včera v noci rozluštit větší část těch symbolů," rozložil vedle tabulek několik papírů hustě popsaných poznámkami.

Následující dvě hodiny uplynuly v tichu rušeném jen škrábáním brků na pergamenu a srkáním horkého čaje.

"Ani se nedivím, že to Kelekligikelův učedník tak dobře ukryl. Moudrý to muž," konstatoval nakonec mág vzduchu. "Ve výsledku je to otevření časodveří tak nechutně snadné, až je to děsivé. Zvládlo by to i malé dí- Vlastně ono už to zvládlo," usmál se křivě.

"Otevření ano, ale délka časového tunelu už je naštěstí složitější," pozvedl arachnir svůj pakl poznámek s překladem. "Vidíš? Tady a tady. I když pořádně nechápu, kde na to bere magenergii – tolik jí máš ty nebo já, neměl by jí disponovat tříletý kluk… Chrmpf. Naštěstí je Vidius ještě malý a jeho vnímání času zatím omezené. Žije víc přítomností a nemá potřebu se vydávat měsíce až roky daleko. A hlavně to vypadá, že cestuje dopředu, takže z našeho pohledu nic nemění."

Estegar se zamyšleně poškrábal na holé hlavě, většinu času ukryté pod baretem. "I proto zatím asi ještě nezpůsobil žádný paradox nebo nějakou velkou změnu. Soudný člověk necestuje dopředu, jelikož to tam nezná. Dospělí by měnili jen minulost… Každopádně, musíme mu to zarazit! S časovou magií mám díky bohům jen jednu nepřímou zkušenost, a i když jsem díky ní poznal svou ženu, stačilo takhle," ukázal téměř stisknuté prsty, "a mohlo to dopadnout úplně jinak…"

"I Kelekligikel a podle všeho i čarodějové temných elfů to vyhodnotili jako zoufalou cestu poslední záchrany. Proto to nepoužívali. Lákavě to jen vypadá, jelikož následky se nikdy nedají odhadnout. A navíc, velké zásahy přitahují nežádoucí pozornost bohů…"

Chvíli bylo ticho.

"Takže když už zhruba víme, jak to funguje, nemělo by přece být tak těžké vytvořit blok…" prohlásil nakonec nepříliš přesvědčivě Argiopus.

"Jistěže, co je snazšího, než vytvořit blok, který by zamezil náhlým skokům, ale nenarušil přirozené plynutí času a nezamrazil Vidia v jednom okamžiku…"

"Přesně tak. Ach Arachne, do čeho jsme se to zas namočili…"

Následujících několik dní trávil Argiopus veškerý čas výzkumem po Estegarově boku nebo s Vidiem. Až na zcela nezbytné případy vše nahrnul na své pomocníky. Měl už pocit, že se konečně blíží průlomu.

Za tu dobu se ovšem Vidiovi podařilo hned jedenáct časových skoků. Podle všeho vedly všechny do budoucnosti.

A ta budoucnost nastala v pátek večer.

Argiopus dnes večer hlídal Vidia sám a kupodivu i ve Věži prakticky nikdo nebyl.

Ency měla schůzku s kapitány lodí Mořský mrmloň, Zerghekova pýcha a Fušál, kteří při snaze přebrat si navzájem první důstojníky dotyčné přeplatili úplatky natolik, že jim z lodí odešli a oni se ocitli bez zástupců. Bylo pravděpodobné, že se jednání protáhne do ranních hodin.

Brigid s Peškem slavili jakési trpasličí výročí ve městě a Lionel kamsi zmizel mumlaje něco o Klubíčku. Zbývali tedy jen ohnivý elementál topící dole v kamnech a mistr Taryn. Stařičký čaroděj většinu zimních dní prospal ve své komůrce a pomalu se stával inventářem Věže.

Arachnir právě sklidil nádobí po večeři a odnesl ho do kuchyně. Když se vracel, slyšel Vidia, jak si v pokoji prozpěvuje:

"Šel zahadník do zahady s motykou, s motykou,

vykopal tam mandagou veikou veikou.

Nebya to mandagoa byl to kzen, byl to kzen,

vyhodil ho zahradníček pes ot ven, pes ot ven…"

Mág se zastavil na chodbě kus od dveří. Jindy by i rád poslouchal, jenže Vidius mu tuto píseň před večeří zpíval hodinu v kuse, takže jeho nadšení pro ni bylo na podobném bodě jako počasí venku.

Vzato kolem a kolem to byl dnes velmi hezký a klidný den. Tedy pokud pominul tu hádku nad zbořenými kostkami, které musely být vráceny nazpět přesně takhle a jakýkoliv jeho pokus o nápravu to jen zhoršoval. Podíval se na svou oteklou paži, jejíž rozbolavělé předloktí bylo pokryté strupy a hnisem. Od jiných rodičů slyšel, že jejich dítka v afektu a vzteku mají také tendenci uvolnit napětí tím, že je kousnou. Prý se to stává, přejde to a dá se to zvládnout.

Trochu problémem bylo, že jeho syn neměl ty malinké tupé lidské zoubky, ale dvě jako jehly ostrá a špičatá klepítka plná paralyzujícího jedu…

S povzdechem vstoupil do místnosti: "Vidie, pavoučku, je čas na kou…pel."

Na koberci mezi křížem krážem napnutými pavučinami seděli hned tři Vidiové a na vlákna zavěšovali malé dřevěné pavouky.

"Hele tati, to jsem já!" informoval ho nadšeně jeden z arachnirů.

"To vidím, Vídý," překročil Argiopus opatrně několik pavučin a zkoumavě se zahleděl na trojici. Všichni měli stejné malé tuniky a kalhoty a Argiopus zalitoval, že tehdy rozmluvil Ency koupit mu ještě další v jiných barvách. Opodál se válely v louži vody teplé boty, kabátek s kožíškem a malý plášť, takže mágovi okamžitě došlo, že jeden z nich je nejspíš ten, co mu zmizel včera v lese.

"Kolik času ještě potřebujete na hraní, než se půjdeme koupat?" zeptal se v naději, že se do té doby alespoň jeden z nich vrátí zpět do svého času. Prostě je nedokázal nijak rozlišit.

"Pět minut! Deset minut! Dvě minuty!" zaznělo trojhlasně.

"Shodneme se na pěti minutách?" otázal se arachnir a zvedl z poličky příslušné přesýpací hodiny. "Ano," zazněla odpověď.

Po přesypání písku však byli tři malí Vidiové stále na místě. "Můžeme ty pavučiny klidně takhle nechááát?" udělal jeden z nich pavoučí verzi psích očí.

"Ano, nikomu to dnes už nebude překážet. Ale zítra až si s tím dohraješ, tak je uklidíme."

Pak se třemi syny v patách vyrazil do sklepa, kde už ohnivý elementál ohříval káď s vodu. Následovala víc než půlhodina svlékání oblečení. Malý arachnir to neměl rád, a tak to většinou dost protahoval. Argiopovi i běžně stačil jeden, ovšem vracet po každém kusu oblečení zpět k činnosti hned tři kluky ho značně mentálně vyčerpalo. A to byl teprve na začátku procesu.

Jakmile měl u kádě tři malé naháčky, ozvalo se nesmělé plop – a měl jen dva. Argiopus si v duchu odškrtl ze seznamu jeden z případů Vidiova zmizení. Konkrétně ten, jak se mu syn vrátil do zimního lesa úplně nahý.

Ve sklepě pomohl malým arachnirům vlézt do kádě s vodou a hezky je oba vydrbal. Pak je nechal si ještě chvíli hrát.

"Tak, už je čas jít ven z vo-ŠPLOOOUUUCH!" přerušilo jej mohutné cáknutí a Argiopa ohodila voda. Když se oklepal, v kádi seděli tři nadšení arachniři, z toho jeden ve zcela promočeném zimním oblečení.

"Tati, já tu cákám!" hihňal se.

"Já ti tady tu vodu nechám na zíta, aby ses v ní umyl. To by šlo!" zaradoval se další z nahých Vidiů. Jeho otci nezbylo než souhlasit.

Když vzpouzejícího se syna číslo tři svlékl a umyl (když už byl v té kádi…), všechny tři prcky usušil a zabalení v osuškách vyrazili po schodech za neustálého brebentění nahoru. Když se dovlekli do ložnice, Argiopus vyndal tři páry pavučinových pyžam a sám se též převlékl do suchého.

Další půl hodiny trvalo oblékání pyžámka. Argiopus zatím nekřičel a nemlátil věcmi jen proto, že výuka studentů magie a častá jednání s abrakademiky z Univerzity jej vybavily značnou dávkou trpělivosti.

Když konečně nasměroval Vidia číslo jedna k tomu, aby si vršek pyžama oblékl správně a nedával si ho na nohy, dotyčný se vrátil zpět do minulosti. Vidius číslo dva pak zmizel o minutu později jen v pyžamových kalhotách. Podle Argiopova odhadu se ten první vrátil ke předvčerejšímu obědu, zatímco druhý k jeho ženě, když si ti dva hráli tři dny nazpět.

"Tak, to bychom měli," obrátil se na zbylého syna. "Uf. Stejně by mě zajímalo, jak to děláš," prohlásil pak unaveně.

"Jesli seš zvědavej tak já ti to ukážu," pronesl Vidius a s tichým plop zmizel do budoucnosti.

"U Atraxových koulí, já jsem takovej…" chytil se za hlavu mág. Tímhle se tedy Ency rozhodně chlubit nebude, rozhodl se.

Uplynula chvíle ticha.

"Neviděls tu moje lodičky? Někam se mi zatoulaly…" strčil hlavu do dveří další Vidius.

"Budou dole v pokoji. Jdu s tebou."

A večer pokračoval ve stejném duchu. Jakmile našli lodičky s vlajkami Soldenských a Arachnirských ostrovů, objevil se v křesle další malý arachnir, tentokrát spící. Argiopus ho vzal do náruče a odnesl do ložnice. Tam už čekal další Vidius, tentokrát v pyžámku.

"Jakou chceš pohádku?" zeptal se Argiopus a uložil spáče na lůžko. Došel k tomu, že stejně nad situací nemá žádnou kontrolu, a tak bude nejlepší řešit vždy potřeby konkrétního Vidia. Hlavní bylo udržet si klid.

"Tuhle, s kíčem!" ukázal ten v pyžamu knihu legend z dob elfího císařství.

"Já ci gobliní bajky!" ozval se ten s lodičkami v náručí.

"To pece nejde!" ozval se nový hlas rozhořčeně. Již čtvrtá synova verze seděla na skříni pod stropem. "Já chci… já chci… já chci ty o tpasících!"

Argiopus vybral z knihovničky několik svazků, ovšem malí arachniři využili pauzy a rozutekli se po ložnici. Následujících několik minut byl nucen vracet všechny své syny od hraček a různých činností zpět do postele. Dříve by už asi křičel a kolem by vybuchovaly a hořely předměty, nicméně díky své znalosti prastarých meditačních technik si dokázal udržet klid.

Argiopus se rozhodl, že přečte postupně všechny vybrané pohádky. Začal elfí legendou. V průběhu gobliní bajky o Zwellovi se ozvalo známé plop a na posteli seděl Vidius v zabahněných botách s rukavicemi plnými sněhu. V průběhu posledního příběhu, který navíc musel Argiopus za chodu překládat z trpasličích run, se objevili ve dveřích hned dva další Vidiové.

A všichni přes sebe neustále mluvili:

"Co je to dóm?"

"Tati, kam šel ten goblin? A poč?"

"To včea to bylo fajn."

"Tati, já mam nápad!"

"Co znamená nezomný?"

"Tavička, zelená…"

"Já chci napít!"

"A já mám hlad!"

Argiopus jim nechal pokolovat džbánek s vodou, hladovcům rozdal jídlo. Už jen předstíral, že tuší, co se děje. Nicméně se držel plánu – uspat minimálně toho jednoho, který by teď měl jít spát, a zbylé k tomu přibrat. Dva Vidiové mezitím zmizeli. Většina zjevně přišla jen na pohádku…

Sfoukl svíce a zhasl magiový krystal.

Tma ložnice byla vše, jen ne tichá. Pět malých arachnirů brebentilo, vyprávělo a převalovalo se po posteli, dva se tulili k tátovi a třetí ho kopal do žeber. Všichni si pak svorně stěžovali, že spát vůbec, ale vůbec nechtějí.

Další jedinec, co po mně bude chtít naučit arcimágovskou úroveň meditace, dostane za úkol uspat pět malých arachnirů… pomyslel si mistr mág znaveně.

Plop! Ložnici zalilo nazelenalé světlo. Na posteli seděl Vidius držící skleněnou kouli plnou světlušek: "Já mam chundelatý svítící boučky!" informoval je nadšeně.

Argiopus jen zaúpěl.

Ráno bylo mrazivé a tiché. V jídelně Věže seděli Argiopus s Vidiem a vysrkávali pavučinové zámotky k snídani. Po chvíli se ozvaly šouravé kroky a vynořil se starý mistr Taryn. Bílý plnovous doplňoval zahnutý nos a pichlavé oči. Na sobě měl župan prožraný moly a dlouhou noční čapku.

"Dobré ráno, pavouci," zakřehotal a šel si uvařit čaj. "Co jste tu vyváděli? Přes ty časové skoky se tu vůbec nedalo spát!"

Argiopovi se ulevilo, že je stařičký mág v příčetném stavu. Při jeho letech lavíroval mezi briliantově vybroušenou myslí a inteligencí výběrčího daní nebo pokojové rostliny. Rozhodl se tedy využít příhodného okamžiku a ve stručnosti Tarynovi vše vylíčil.

"Takže teď se s Estegarem snažíte udělat pro Vidia blok proti cestám časoprostorem?" shrnul to Taryn, zatímco si mazal chléb medem.

"Ano. Ale zatím neúspěšně. Vytvořili jsme několik moc pěkných zaklínadel a rituálů pro práci s časem, ale nic z toho nejde na Vidia aplikovat. A přitom jsem si jistý, že odpověď už někde v hlavě mám, jenom ji… nemůžu se k ní dostat."

"A jak otevírá časobránu?" otázal se se zájmem stařík.

"Netuším. Žádné gesto, fráze, nic. Jestli myšlenkou… Ale už to zjevně umí ovládat. Vidie, pavoučku, mohl bys nám prosím tě vysvětlit, jak si vybíráš, kam půjdeš?" zkusil přímý dotaz.

"Teď nemám čas na vysvětování, teď musím pít!" odvětil mu syn právě zápolící se džbánkem.

"Bohové, za co mě… Dobře. Já už podle reziduální magie dokážu poznat, jestli přechází do minulosti nebo budoucnosti, ale tím to končí," povzdychl si arachnir.

"Je možné, že má na časovou magii přirozený talent. Zkoušeli jste vytvořit něco proti časové magii jako takové?"

"Máme i hotový postup, ale zavrhli jsme to. Chybí nám pár ingrediencí, a navíc nemůžu spoléhat na to, že takhle malé dítě bude u sebe nosit amulet a neztratí ho," zavrtěl hlavou Argiopus. "Navíc jestli je to skutečně jeho talent, což myslím, že je, mohlo by to na něj mít fatální dopad."

Taryn chápavě pokýval hlavou: "Kdysi jsem chvíli žil s jednou elfí čarodějkou. V jejich rodině se dědil talent na přesuny prostorem. Místo rituálů se myšlenkou dokázali teleportovat na různá místa – samozřejmě je to stálo dost magenergie. A aby se jim ve spánku nebo útlém věku nepřesunula třeba do jícnu sopky, tak byla malá elfata hned po narození tetována omezovacími symboly. Takhle se mohli přesunout naráz třeba jen o pár stop. Elegantní řešení. I ona byla. Měla vysoké lícní kosti, a ty uši…" zasnil se starý mág.

Argiopus zůstal zkoprněle sedět. "Co jste to říkal?"

"Co?" probral se Taryn. "Že měla krásné uši."

"No jasně! Jak to, že nás to nenapadlo?! Díky, mistře!"

"Rádo se stalo. Cha, nikdy bych nečekal, že elfí uši vyřeší problém se skoky v čase! Ta kouzla se stávají nějak moc složitými, na můj vkus. Tak pojďte se mnou, měl bych mít nahoře namalovaný její portrét. Určitě ti pomůže, chlapče," vrátil se Taryn ke svému běžnému mentálnímu nastavení. "Chceš vidět elfí krásku, dítě?" sklonil se k Vidiovi.

"Ano," přikývl malý arachnir a s tichým plop zmizel.

"Moc jsme se soustředili na zablokování přesunu jako takového," vysvětloval vzrušeně arachnir. "Kompletní časový blok by ho zamrazil v jednom okamžiku, při znemožnění časové magie by zase mohl zešílet. Vlastně jsi to naťukl hned na začátku, Estegare. Musíme mu ty skoky omezit jen co do rozsahu!"

"Ale vždyť přece… Aha. Aha!" promnul si bradku mág vzduchu. "Takže… pokud mu zakážeme přesun do minulosti úplně a posun do budoucnosti omezíme na čas definovaný řekněme okamžikem…"

"…tak nenarušíme ani přirozený tok času, ani neomezíme jeho vrozené schopnosti. Můžeme vyjít z těch symbolů, co jsme udělali předevčírem?"

"Mohlo by to fungovat," přikývl Estegar a vyhrabal štos poznámek.

Uplynula delší chvíle, během které se jim na pergamenu začal rýsovat složitý obrazec.

"Když jsme se s Vidiem poprvé pokusili domluvit na době hraní s pomocí přesýpacích hodin, hned se toho chytil," přerušil ticho Argiopus. "Až je občas otravné, jak na každý odchod ven a činnosti potřebuje nastavit čas. Ale ve světle toho, že má talent na časovou magii, mi to zapadá úplně jinak."

"Takže už pro něj plánuješ dráhu mága?" zvedl Estegar oči od symbolu.

"Ne," zavrtěl hlavou arachnir. "Ať si zvolí životní cestu sám. Určitě mu dám nezbytný základ, aby ho jeho magické probuzení neohrožovalo, ale jestli se rozhodne být námořníkem, bardem nebo třeba knězem, chci, aby si to vybral on."

"Moudrá slova. Myslím, že to máme," pozvedl Estegar pergamen a kriticky se zahleděl na jejich dílo. "Jdeme to vyzkoušet?"

Argiopus dohlížel na jednoho z učňů, elfí dívku, která se právě snažila vyvolat z pavího pera vzdušného elementála, když se ozvalo plop a vedle něj se objevil Vidius.

"To je ta elfí káska!" zajásal a dívka zrudla rozpaky a zakoktala se v zaříkání. "Tati, co je to káska?"

Snídaňový přesun, pomyslel si Argiopus a na pomyslném seznamu odškrtl poslední z časových skoků, o němž věděl. "Hezká dívka nebo žena. Strýček Taryn sice myslel jinou elfku, ale to nevadí." Vyhlédl z okna, kde uviděl současného Vidia, na hrudi již od včerejška vybaveného magickým tetováním, jak se s maminkou vrací z procházky.

"Brigid, dohlédla bys prosím na zbytek rituálu?" požádal svou pomocnici. "Potřeboval bych se chvíli věnovat Vídíkovi. Vezmu ho k mistru Tarynovi."

"Tak jasné, Taryn bude mít radost," usmála se drobná trpaslice. "A dětem přeci musíme věnovat ňákej ten čas navíc, no ne?" mrkla na něj.

O předchozích a dalších osudech pavoučího mága si můžete přečíst zde: