Deník bezejmenného půlgoblina
Ministr zdravotnictví-šaman varuje: Zásahy do vlastní duše mohou způsobit amnézii, bolesti hlavy, závratě, smrt a zápach z úst. Před započetím rituálu se poraďte se svým knězem. (Cyklus Z&A - léto 1518)
Den třetí
Jelikož mám problém se soustředěním a pamětí jak krátkodobou, tak dlouhodobou, rozhodl jsem se psát si deník. Uškodit to nemůže, stejně toho nemám moc co zapomenout. Nepamatuju si o sobě totiž vůbec nic.
Probral jsem se dva dny zpátky v městských lázních s šílenou bolestí hlavy. Moc mi nepomohlo, že mě odtamtud spíš vyhodili, než že bych odešel sám. Ale hlavně - nevěděl jsem kdo jsem, kde jsem, jak jsem se tu ocitl a co tu vlastně dělám. A nevím to doteď.
Shrnutí:
Sice nevím, kdo jsem, ale alespoň vím, co jsem. Nezdravě zelená kůže, dlouhé špičaté uši - jsem půlgoblin. Zjevně jeden z těch mála, co jsou opravdu půl na půl. Snad mi to pomůže a třeba mě někdo konečně pozná.
Jediné jasné je místo. Jsem v Brožově, malém izolovaném městském státu na západním pobřeží. Dobrá zpráva je, že jsem zřejmě vzdělaný, protože jsem si i vybavil (!) z hlavy mapu kontinentu a umím číst a psát.
Ale stále nevím, co tu dělám. Podle oblečení nejsem vyloženě nuzák, ale boháč taky ne. Vypadám středostavovsky. V tašvici na opasku jsem nalezl nějaké peníze, pár flakónků od lektvarů (prázdných) a hojivou mast.
Den sedmý
Stále o sobě nevím nic nového. V brožovských hospodách mě už znají od pohledu všichni, ale nikdo si mě nevybavuje. Lodí jsem zjevně nepřiplul, ale s žádnou karavanou jsem prý v posledních měsících také nepřišel.
Mám jen jediný posun, nebo spíš dva:
1) Začali mi říkat "Zmatmysl", asi bych si na to měl zvykat, kdybych si nevzpomněl na své pravé jméno.
2) Vypadá to, že jsem alchymista.
Zkusil jsem totiž zajít na Univerzitu za mistrem Tholdrinem, jesli by neurčil, co jsem to měl v těch flakóncích. V jeho laboratoři jsem se hned cítil jako doma. A omylem jsem se rovnou přichomýtl k debatě mistra s jedním jeho studentem. On správnou odpověď neznal, zato já ano. Prostě ze mě mimoděk vypadla. Takže nyní (znovu)objevuji taje alchymie. Dle mistra vyloženě mílovými skoky, nejspíš jsem se tím musel živit.
Den desátý
Ta alchymie ve mě musela probudit něco skrytého a zasunutého do hlubokých zákoutí mé mysli. Už třetí noc po sobě se mi totiž zdál divný sen:
Jsem v rozlehlém zšeřelém sklepení, které osvětluje několik pochodní. Na zdi visí je vytesaný reliéf připomínající ptáka v letu. Procházím mezi stoly, na kterých leží pod plachtami něco, co tvarem nápadně připomíná lidská těla. Dojdu k jednomu z nich, chytnu plachtu, strhnu jí - a probudím se zbrocený potem.
Musím zkusit zjistit, jestli je to jen výplod mé fantazie, nebo vzpomínka.
Den osmnáctý
Poštěstilo se mi - když jsem ukázal náčrtek reliéfu s ptákem jednomu dobrodruhovi, rozpomněl se (za dvě piva), že ho viděl ve staré opuštěné halzatské hlásce ve Hvozdě nad Brožovem. Zítra tam vyrazím na průzkum.
Den devatenáctý
Tak k halzatské hlásce jsem nakonec nedošel. Špatně jsem pochopil instrukce a blbě zahnul u ruin Upířího hradu. Bylo to ale štěstí v neštěstí.
Narazil jsem totiž na skupinku dobrodruhů, mezi kterými byl i jeden sympaticky působící mág. Dal jsem se s ním do řeči a zjistil jsem, že nejsem jediný, kdo se v posledních týdnech probudil v lázních se ztrátou paměti.
Estegar z Radony, jak se mág jmenuje, slíbil, že mě seznámí i s druhým postiženým, kterému říkají Vilík. Je to prý takový prostodušší dobrák.
V debatě nás pak přerušili náhle se objevivší vlkodlaci, kteří se vrhli na naší skupinu. S Estegarem jsem na sebe jen pohlédli a dali se na zběsilý úprk. Tolik mu za doprovod zase nezaplatili. Zastavili jsem se až u Skalní brány. A pak to šli zapít do hostince "U Plaváčka".
Den dvacátý první
Vilík je fajn chlap. Hřmotný a bodrý plešoun s plnovousem takřka trpasličí velikosti. Zatímco já si zkusil paměť vrátit pomocí alchymistického lektvaru (bezúspěšně), on na to šel mechanickou cestou a nechal se praštit gardistou do hlavy kyjem. Netřeba říkat, že bez efektu, když pomineme bouli jak holubičí vejce.
Od pohledu vypadá o něco nuzněji než já, podle kůže na rukou ale jima tvrdě nepracuje. U sebe měl ještě méně, než já. Ale v lázních se probral stejný den se mnou.
Den dvacátý druhý
Konečně jsme na stopě našich předchozích životů!
Ve sklepení opuštěné hlásky někdo ještě poměrně nedávno bydlel a prováděl zde různé experimenty. Zřejmě se moc nepovedly, soudě podle ohořelého nábytku a rozbitého vybavení, které nápadně připomíná alchymistické aparatury.
Sklepení pak vypadá přesně jako v mých snech, jen stoly jsou polorozpadlé a prázdné. Zbyla na nich jen stará zaschlá krev.
Nalezli jsme i pár fragmentů písemných záznamů, ale jsou notně poničené a zašifrované, takže netušíme, o čem se tam píše.
Nicméně Estegar, který nás společně se dvěma svými přáteli - mágem Baelyxem a čarodějkou Aegeri Belegore - doprovázel, nalezl jako zázrakem takřka neporušenou pečeť s vyobrazeným tříhlavým psem. Konečně stopa!
Den třicátý sedmý
Další posun, budí ale víc otázek než odpovědí. V brožovské knihovně jsme s Vilíkem nalezli, že erb na pečeti patří hraběti Wilhelmu XII. Nethlenskému, gelreánskému šlechtici.
Podle informací, co jsme dokázali dohledat, se dostal do nemilosti kvůli obvinění z nekromancie. Dokonce je o tom i píseň:
Den padesátý šestý
Musel jsem začít pracovat, jinak bych chcípl hlady. Vypomáhám tedy za mzdu mistru Tholdrinovi - většinou vyrábím nějaké základní lektvary, chodím do Hvozdu pro magické byliny, čistím aparatury, a podobně.
Zjistil jsem, že se zbraněmi mi to moc nejde, zato mám zjevně vrozené nadání pro magii, takže jsem se začal zároveň učit u místního mistra mága Raista. Hvozd je nebezpečný a nějaké to ochranné kouzlo se hodí vždycky.
Nezbyl mi tedy moc čas zabývat se naší minulostí, ale Vilík nezahálel. Několikrát ještě prošmejdil halzatskou hlásku a nakonec včera ve zdi našel skrýš a v ní část deníku:
V hlásce našel azyl opravdu hrabě Wilhelm, šlechtic a ranhojič, který zoufale toužil po potomkovi, se kterým by měl reálné pouto, aby byl část něj. Nechtěl tedy jen osvojit nějakého sirotka.
Rozhodl se pro podivnou cestu: vzít mrtvé tělo a vložit do něj část své duše, čímž by vzniklo ono pouto, a vrátit mu zpět život. Shromažďování mrtvol ale nebylo okolím pochopeno příliš dobře.
Po vyhnání z Nethlenska se usídlil na okraji světa, tedy v blízkosti Brožova, a pokračoval v bádání.
A jednoho dne měl hned dva úlovky - při procházce v lese nalezl dvě čerstvá těla. Dívku, kterou zjevně v návalu vášně zabil dýkou její odmítnutý milenec, a pak onoho milence, který se vzápětí zabil.
Došel si tedy pro žebřňák a vzal si je na pokusy. Cestou pak zaslechl volání o pomoc. Vycházelo z opuštěného měděného dolu nedaleko. Kousek za vstupem byl zával a pod výdřevou tam ležel zraněný půlgoblin se zlomenou nohou. Wilhelm ho tedy vzal po hlavě kamenem (!) a naložil k těm dvěma tělům.
Nicméně půlgoblin měl tuhý kořínek, v laboratoři se mu probral a ukázalo se, že je to alchymista, který se zajímá o podobné věci s dušemi a těly jako on.
Začali tedy spolupracovat a zhruba před dvěma měsíci se rozhodli provést závěrečný experiment. Každý měl odštěpit část své duše a vložit ji do vhodně upraveného těla. To následně oživit s tím, že obě části duše měly dorůst do dvou celých.
Jednalo se o kombinaci alchymie, magie a božské magie, bez ní to nemohlo fungovat.
Víc informací tam už nebylo, hrabě navíc vytrhal z deníku všechny stránky týkající se oné božské entity nebo oživovacího procesu.
Jsme z toho dost znepokojený, protože Vilík je zjevně původně nekromant a já sanguimant.
Oba se přitom necítíme být zlými lidmi.
Den šedesátý pátý
Vilík vyhrabal s pomocí Baelyxe a Aegeri v mágských archivech nějaký magicko-náboženský rituál, který by mohl pozvednout závoj zapomnění, který je podle všeho božského původu.
Zítra jej provedeme. Pomohou nám s tím přátelé mágové - Estegar, Baelyx, Aegeri, Argiopus Menazoid (arachnira jsem viděl poprvé v životě), a pár dalších.
Cítím úzkost, ale vnitřně také cítím, že i kdyby se nám vrátila paměť celá, tak se z nás za ten čtvrtrok stali úplně jiní lidé.
Den šedesátý šestý
Rituál byl nakonec úspěšný - minimálně z části. Začínáme se oba rozpomínat na své předchozí životy, ačkoliv se vrací po troškách a velmi pozvolna.
Vilík je opravdu hrabětem Wilhelmem. S tímto zjištěním jako by se mu vrátila i určitá důstojnost do držení těla a vystupování. Teď už šlechtice rozhodně připomíná.
Ale myslím, že jsme pořád spíše těmi ztracenci z lázní, než vyznavači temných praktik.
A já jsem přišel náhodou na své jméno. Cestou zpět do města mě nedaleko mágské Věže oslovil nějaký goblin v Orkamluvu a já jsem se mu automaticky představil a odpověděl! Ani jsem nevěděl, že ten jazyk umím!
Takže - jmenuji se Gymir z Valsartanu, jsem gobliní gizmí (ranhojič) a podle dialektu jsem prý odněkud z Arnského knížectví.
Ale mám pocit, že tady v Brožově už mi stejně nikdo neřekne jinak než Zmatmysl.
Den sedmdesátý první
Dnes při snídani se mi v hlavě zformovalo jméno: Hyando z Wyrru. Když jsem se na něj zeptal mistra Tholdrina, vzpomněl si, že je to opravdu nějaký alchymista z Denardského knížectví.
Je tedy dost možné, že jsem u něj studoval, protože Denard je na křižovatce mezi Galmorskou a Tolarijskou, vlastně i Eldskou univerzitou, a podle Tholdrina je můj přístup k alchymii směskou výše zmíněných obohacený o špetku gobliního šílenství.
Asi je na čase zvednout kotvy, opustit Brožov a vydat se po vlastních stopách ke znovunabytí své paměti.