Dávám ti do vínku
Věděli jste, že i v Brožově působí kmotřičky víly? (Cyklus Z&A - brzké jaro 1523)
Adeline probudilo vrznutí dveří a cinkání zvonkohry nad kolébkou. V první chvíli myslela, že je to průvan, jak se Zmatmysl vrací z laboratoře. Pak ale spatřila, že se nad kolébkou, ve které spala malá Sylvie, skládání postava v kápi. A rozhodně to nebyl její vychrtlý manžel.
Během jediného úderu srdce stála u zahalené postavy a odhodila ji na zeď bleskovým kouzlem. Doslova, protože ji zasáhla úderem blesku.
Postava zaskučela, ale pak se těžce vyhrabala nohy bez vážnějších zranění.
Adeline mezitím osvítila celou místnost světlem ze svého magiového krystalu, který jako většina mágů nosila na krku. Ke svému překvapení zjistila, že hledí na postarší korpulentní dámu v nevkusných šatech s volánky a krajkami, jež má na zádech velká motýlí křídla.
"Kdo jsi a co chceš mojí dceři?" zavrčela na vílu čarodějka. Na posteli se mezitím se zívnutím probudila Lunita, začarované nemluvně a toho času v těle štěněte, a se zájmem pozorovala debatu před sebou.
"Já jsem kmotřička víla. A tomuhle rozhodně neříkám patřičné uvítání! To metáš blesky na všechny návštěvy?" durdila se dáma, zatímco se snažila uhladit své očouzené šaty.
"Pokud přijdou neohlášeny a uprostřed noci, pak ano!"
"No dobrá, dobrá, myslela jsem, že budeš tak unavená, že se neprobudíš. Přišla jsem tvé dceři dát Dar," zatvářila se víla dramaticky.
"Na dveřích Dílny je jasně napsáno, že podomní prodej je tu zakázán," zkřížila si Adeline ruce na prsou.
"C-co to-?" zakoktala se zmatená víla. "Ne! Nesu jí dar jakožto předurčení, vlastnost, která ovlivní k dobrému celý její budoucí život," vrátila se vzápětí do role epického zvěstovatele.
"No to jsem tedy zvědavá, co to bude," ušklíbla se čarodějka.
"Sylvio Rimisco Tavarillë z Hippocampu, dcero tří ras, dávám ti do vínku-" vytáhla ze záhybů svých šatů kmotřička víla kouzelnou hůlku.
"Moment, zadrž! " zarazila ji Adeline příkře. "Napřed řekni, co jí chceš dát. Aby to nebyla nějaká hloupost."
"A proto dáváme dary bez přítomnosti rodičů," schovala zase rozmrzele hůlku. "Dělám tuhle práci už přes třicet let, tak snad vím, co dělám. Chystala jsem se jí dát dar oslnivé krásy, jíž bude proslulá v celém království a o nápadníky nebude mít nouzi."
"Pche, dost povrchní dar," ušklíbla se Adeline.
"Co tím chceš říct?" zúžily se víle zorničky.
"Že to znamená, že ostatní dívky a ženské jí budou závidět a pomlouvat jí a že nebude mít čas na pořádné věci, protože pořád bude odhánět nějaké dotěry, co jí budou rušit."
"Přišlo mi, že míšence by se mohla krása hodit," ohradila se uraženě víla.
"Tady nejsme v Kaladorské kapitule. A ani tam by to asi moc nepomohlo."
"No dobrá, tak tedy dar dobrotivého srdce, o jejím milosrdenství a se budou skládat písně- co se ti zase nelíbí?!?"
"Že z ní chceš udělat rozhazovačnou nánu, která se rozdělí o poslední fufeň a kterou každý vykuk bude zkoušet ošidit. Moc hezký dar. Na něj tedy se Zmatmyslem peníze nevyděláváme."
"Měla jsem tě preventivně uspat hned, jak jsem přišla," zkřivila ústa víla. "Proč mám pocit, že i moudrost hodnou dávných králů, kdy si pro její rady budou jezdit učenci a mudrci ze všech koutů světa bude špatně?"
"To znám moc dobře. Poradí se, ale pak to budou vydávat za svůj nápad. Moudré ženy to vždycky měly těžké, i ty s modrou krví, a většinou je někdo docenil až po jejich smrti."
"A dar magického probuzení, jenž z ní udělá jednu z největších čarodějek své doby?" navrhla kmotřička už trochu zoufale.
"Nezapomeň, že jí v žilách koluje i dračí krev. To nezní moc bezpečně. Navíc jí zase předurčuješ životní cestu. Proč by si sama neměla vybrat, čím bude?" namítla Adeline.
"A co dar schopnosti vždy rozpoznat pravdu od lži? To je neutrální."
"Na první pohled to nezní špatně," odvětila Adeline. "Ale pravda je subjektivní, navíc co třeba milosrdné lži?"
"Ty mě ničíš!" zavyla víla. "Dar vždy si zvolit v daný moment dobře!"
"V krátkodobém nebo dlouhodobém výhledu? To se může lišit," namítla čarodějka logicky.
"Dost! Poslední nabídka - dar schopnosti poznat správného životního partnera!"
"A když ho pozná, ale on ji nebude chtít?" nadzvedla Adeline obočí.
"Když jsi tak chytrá, navrhni něco sama!" odsekla víla.
"Hmmm, pokud jí chceš opravdu něco dát do vínku, co místo něčeho neobvyklého prostě dar pevného zdraví, umožňující dlouhý a kvalitní život?" zamyslela se Adeline. "Zdraví nikdy není na škodu."
Kmotřička víla si jí změřila zamračeným pohledem, ale pak kývla a vytáhla hůlku.
"Sylvio Rimicso-" mávla, když tu Lunita skočila z postele a ještě ve vzduchu vytrhla víle hůlku z ruky. Dopadla na zem a ozval se zvuk drcení a kousání.
Víla i Adeline chvilku konsternovaně hleděly na hromádku třísek a štěně zjevně spokojené samo se sebou.
"Já- to mě moc mrzí," začala Adeline, ale kmotřička jí gestem ruky zarazila.
"Beru to jako znamení, že je nejvyšší čas odejít na odpočinek," zavrtěla jen hlavou a mlčky odešla. Adeline jí vyprovodila pohledem a došla ke kolébce.
"Holt si budeš muset cestu světem prošlapat bez vílího daru," usmála se na malou Sylvii, která jen ze spaní něco zabrumlala.
