Cygnus Machairodontus

Hostina z nebes aneb když je hlad, musí zuby stranou.

Když si představíte jednorožce, bájné zvíře v podobě koně s rohem na čele, asi vás jako první nenapadne řešit jeho životosprávu. A kdyby vás to napadlo, nejspíš byste řekli, že jednorožci jsou určitě býložravci, tedy vegetariáni. Ale není tomu tak. Jejich anatomie i metabolismus jsou uzpůsobeny k požívání prakticky čehokoliv. V jejich jídelníčku tak najdete salát, seno, ovoce, ale i morkovou polévku, steak z bílých jelenů a jako zákusek klidně i paví očka (doslova).

"Stejně bych zase někdy ráda ochutnala tradiční jednorožčí středozimní hostinu," zasnila se Alquadal jednoho předstředozimního večera, zatímco seděla se svými přáteli a mužem v hospodě U Sedmi sudů.

"Jako extra sušené seno a jablka nakládaná v rumu?" dopustila se stejného omylu jako před chvíli vy i Adeline.

"Ne, ne, naše středozimní tabule zahrnuje mnohem větší pochoutky než seno, i když, mít mezi chody k přikousnutí otýpku ročníkového Slunného není k zahození..."

"A co teda takhle na Středozimu jíte?" zeptal se se zájmem Zmatmysl. Jakožto connoisseura gobliní kuchen kuchyně ho jakákoliv druhová specifika ohledně jídla přirozeně zajímala.

"No, ono se to ani moc neliší od toho, co jste už jedli a pili na naší svatbě," mrkla jednorožka na Estegara, kterému se při vzpomínce na pětkrát destilované bylinné pálenky dle receptu otce stáda udělalo mírně nevolno.

"Ale na Středozimu, to je speciální příležitost. Každé stádo se vytasí s tím nejlepším, co má ve spíži. Někteří vyrábějí sladké dorty ve tvaru význačných hřebců, jiní připravují šunky z masa vepříků pasoucích se výhradně na žaludech, další zase dodají ukořistěné lahve vína z dávných dobrodružných výprav za jednorožčím rohem..."

"Jednou, to se mému otci neskutečně poštěstilo a měli jsme široko daleko nejvyhlášenější hostinu. Získal totiž od jednoho spřízněného lovce mimořádnou lahůdku, po které se všichni jednorožci mohou utlouct."

"A co to bylo?" upřely se na Alquadal oči všech tří přátel a z koutku úst jim při představě různých delikates skoro viditelně skanula pomyslná kapka slin.

"Pečínka z ptáka, kterého se podaří ulovit jednou za sto let. Je to obrovská vzácnost, skoro to hraničí s mýtickým zvířetem. Za těmi ptáky se pořádají slavné výpravy, kde mnozí zahynou, někteří jsou nadosmrti zmrzačeni a pár šťastlivců se vrací, aby vyprávěli báje o dlouhém a náročném lovu, který je málokdy úspěšný. Ten pták je hotové monstrum."

"O žádném takovém jedlém ptáku jsem nikde nečetl," pronesl Estegar s nakrabaceným čelem. "Co je to zač?"

"V hlubinách Loketnatého lesa, tam, kde se prakticky nikdo neodvažuje, tam žije zvláštní druh labutí."

"Labuť? Vždyť to je takový vcelku neškodný pták, ne?" namítla Adeline.

"Tahle ani omylem. Je to totiž labuť šavlozubá, jinak také šavlabuť."

...

Tři přátelé několikrát zamrkali.

"To opravdu existuje?" zeptal se opatrně Zmatmysl.

"No jistě, zeptejte se kteréhokoliv jednorožce. Když se poštěstí a nějaký kousek se podaří ulovit, je to okamžitě nejcennější komodita, kterou můžete jakémukoliv stádu nabídnout. Některé rodiny jsou schopny za ulovení a transport jediného ptáka zaplatit doslova celý poklad. O těch hostinách se pak pějou písně ještě dlouhá léta."

"A čím je ta labuť tak nebezpečná?" zeptal se Estegar.

"Šavlozubá labuť. Má zuby. Fakt velký. A umí se zobákem pořádně ohánět. Zakousnutou v... bolavejch místech ji fakt nechceš," odvětila pragmaticky Alquadal.

"A to se na tydle ptáky fakt pořádaj lovecký výpravy, ze kterejch se nevracej lidi?" dotázal se Zmatmysl.

"No jo. Většinou to jsou samí siláčtí dobrodruzi. Ale jít na šavlabuť s pouhou silou není dobrej nápad. Za prvé, jsou to děsně chytrý zvířata a za druhé, uměj se prý magicky bránit. V tom lese je snad nějaký jezero, co leží na velkym zřídle astrální energie a všechno co tam žije tak trochu zmutovalo. Takže tam nejsou jen krvelačné labutě, ale prý i ohňovážky, skákající hadi a dvacetkrát zvětšení vodní pavouci."

Adeline se otřásla. "Děkuju nechci, to zní jako opravdu ošklivé místo."

Ve Zmatmyslových očích však postřehla při zmínce o pavoucích nepříjemný záblesk zajmu.

"Lásko, nepřemýšlíš doufám o tom, že bychom tam jeli na dovolenou."

"Ne, ne, vůbec, jen to zní jako zajímavé dobrodružství... Hele, Loketnatej les je prakticky za rohem, ne, a je před Středozimou, nemáme teď skoro žádnou práci a tady Alquadal si chce připomenout krásné časy svého dětství v domovině, navíc to zní jako brnkačka, my nejsme žádní ubozí dobrodruzi, ale silní bojovníci, alchymisti, druidové a mágové, vsadím se, že bychom to dali raz dva..."

Adeline už věděla, že jakmile Zmatmysl spustí podobný příval argumentů, je skoro zbytečné cokoliv namítat.

Povzdechla si: "Vážně půjdeme lovit šavlozubé labutě?"

"Hele já nevím, jestli je to dobrý nápad..." začala Alquadal, ale nečekaně narazila na překážku v podobě svého muže.

"Ti ptáci mají magickou moc? Ale to je nadmíru zajímavé. Stálo by za to je prostudovat, vzhledem k tomu, že o nich nikde není nic psáno." V Estegarových očích se úplně jasně promítala vidina prvenství v publikovaném manuskriptu o šavlabutích.

"Jak je to vlastně přesně daleko?" pronesl řečnickou otázku Zmatmysl, zatímco lovil z brašny vlastnoručně nakreslenou mapu kontinentu.

Estegar mezitím listoval seznamem autorů knih o magických živočišných druzích, který jako by náhodou vytáhl ze záhybů svého pláště.

Alquadal s Adeline se na sebe podívaly.

"Promiň." tiše šeptla Alquadal. "Chlapi..." zašeptala v odpověď Adeline rezignovaně.

Následujícího rána stáli čtyři přátelé (a sir Prokop, který se rozhodl je doprovodit, neb při zmínce o lovu se v něm probudil dávný pud jeho současné psí podoby) před hlavní branou města.

"Zabere nám to odhadem asi tak čtyři dny cesty, když budeme mít štěstí a nepotkají nás žádné potíže," vysvětloval Zmatmysl a upravoval si svou cestovní brašnu.

"Potíže jakého druhu přesně by nás mohly protkat?" zajímala se Adeline.

"Někde kolem západních výběžků Kjerstadských hor se prý potulují nějací lapkové. Říkal mi to dneska ráno Drih, potkal jsem ho, když jsem šel vyzvednout tydle dva," ukázal Zmatmysl na Alquadal s Estegarem, kteří se právě dohadovali o tom, kdo z nich ponese pytlík jablek, která měla sloužit po cestě jako svačina.

"Drahá, ale ty je prostě všechny sníš, jako vždycky," říkal právě mág.

"No a ty zase zapomeneš, že je máš, takže to je prašť jak uhoď," oponovala jednorožka.

Adeline, zvyklá na slovní přestřelky tohoto druhu jednoduše vzala jablka a umístila je do své torny. "Když už podnikáme tuhle šílenou výpravu, tak prosím bez zbytečných diskuzí," uzavřela spor, hodila tornu na záda a obrátila se na svého muže. "Nuže, jdeme."

Bylo by vyloženě vhodné, aby naši skupinku po cestě potkaly nesčetné trampoty a příběh tak nabyl bezmála epických rozměrů. Někdy (ač zřídka) se však stává, že i přes pestrou kombinaci účastníků výpravy (jmenovitě mága, jednorožky, půlelfky, pologoblina a psa) se veškeré zapeklitosti, nepříjemnosti, komplikace a nehody poutníkům prostě vyhnou a ti tak mohou cestovat v klidu a veselé náladě skoro až do cíle. Ani ti lapkové v Kjerstadu neměli tolik slušnosti, že by se pokusili pocestné obrat o jejich příslušenství.

Přátelé postupovali právě nejhlubší částí Loketnatého lesa, kudy se vinula pouze nepříliš pevná stezka mezi zelenými a hnědými fleky mechu a rašelinných jezírek, na kterých si hrály polední paprsky slunce. Alquadal jim vyprávěla, jak se sourozenci jako malá tajně chodila oblbovat náhodné pocestné a nechávala je padat do mělkých tůněk uprostřed Marsalského hvozdu v domnění, že mají v hrsti magické artefakty ze živého jednorožce.

"Hele, tamhle je asi nějaká mýtina, co takhle dát si tam něco k obědu?" mávnul rukou ve směru svého pohledu Estegar.

Ostatní, kterým od ranní snídaně také již vyhládlo vyjádřili svůj souhlas a skupinka se opatrně vydala mezi ostrůvky mechu, spadané větve a zrádně čvachtavé prohlubně.

Po chvilce lopotného přeskakovaní a přelézaní terénních překážek se před nimi zjevila mýtina, respektive volný prostor uprostřed korun vysokých smrků a buků. Oproti očekávaní ho však nevyplňoval nízký travní porost, nýbrž tmavá voda menšího jezírka, ke kterému se skláněly kořeny velkých stromů okolo.

A tam, přesně uprostřed se skvěli dva sněhobílí láskyplně se obeplouvající ptáci. Na první pohled vypadali jako obyčejné labutě, snad jen trochu přerostlé, ale dobrý pozorovatel si všiml několika velice ostrých a nebezpečně vypadajících zubů, které každému ptákovi čouhaly ze zobáku.

Alquadal se ostře nadechla. "To jsou ony, šavlabutě!" vzrušeně zašeptala.

Ostatní se okamžitě zastavili a s údivem sledovali oba ptáky, kteří si navzájem jemně okusovali peří (a zvuk cvakání zubů se nesl přes vodu až k nim).

Jedna z labutí právě vykreslovala obzvlášť ladný oblouček kolem svého partnera nebo partnerky, když se vedle čtyř přátel napjatých nervozitou k prasknutí ozvalo neméně napjaté a v lesním tichu velice hlasité "hmuf!"

Sir Prokop, ač jindy distingovaným alchymistou, nedokázal již udržet své lovecké pudy na uzdě.

Čtyři postavy ztuhly na místě a přestaly dýchat. Jejich čtyřnohý přítel začal temně vrčet, zatímco se oba ptáci otočili jako na obrtlíku a velkou rychlostí se blížili ke břehu směrem k nim.

Jedna z labutí přitom otevřela zobák, aby vydala bojovný pokřik. I otrlejším povahám by se v tu chvíli sevřel žaludek z přehlídky ostrých špičáků, skutečně tvarovaných jako malé šavle.

Adeline tasila tesák. "Připravte se!" houkla na své společníky.

Alquadal i Zmatmysl před sebe bleskurychle napřáhli své hole.

Estegar tasil meč, který používal sice nerad, ale proti tomuto protivníkovi to byla nejvhodnější zbraň.

Setina vteřiny uběhla, než ptáci domanévrovali na mělčinu a doslova vyběhli na nižší břeh bezprostředně před nimi.

Sir Prokop vystartoval jako první. Rozběhl se a skočil, aby chňapnul po krku nejbližší labutě.

Tu se najednou přímo ve vzduchu zarazil o neviditelnou překážku a se zakňučením dopadl na zem.

Adeline udělala skoro v ten samý moment krok vpřed s tesákem rozmáchlým v přímé linii kolmé ke krku druhé z labutí, ale i ona se zčistajasna zarazila a tesák jí vypadl z ruky, kterou s bolestivým zasyknutím vehementně třepala.

Zbylí tři přátelé ani nestihli zareagovat, když tu se mezi nimi a ptáky začalo pomalu zjevovat zelené světlo, které se každým okamžikem zvětšovalo a sílilo.

Obě labutě začaly mávat svými obřími křídly a vydávat hrčivé zvuky, při kterých všem tuhla krev v žilách. Estegar duchapřítomné seslal na sebe i své přátele plošné kouzlo Štít a všichni namířili své zbraně proti zvláštnímu jevu, který se před nimi odehrával.

Zelené světlo stále sílilo a labutě vydávaly zvuky čím dál hlasitější. Pak se náhlé zablesklo, a před udivenou skupinkou přátel najednou stála obyčejná stromová dryáda, kterou můžete potkat v každém lese. Rukama si uhlazovala svůj listěný šat a drmolila: "Funguje to? Ta čarodějka mi říkala, že znovuzhmotnění nevyjde vždycky... No nebojte, miláčkové, už jsem tu, pojďte k tetě," obrátila se na labutě a vytáhla z malé brašny u pasu suchou housku.

Všichni fascinovaně zírali na to, jak se labutě kolébavým během přiblížily k dryádě a natahovaly své dlouhé krky k jejím rukám.

Adeline si opatrně odkašlala a pomaličku se snížila do dřepu, aby dosáhla na svůj tesák. "Ehm. To jsou šavlozubé labutě."

"Jojo, tohle je Erik a tohle Vilemína." bez rozpaků odpověděla dryáda a nevzrušeně drobila na zem housku, kde se po drobcích se strašlivým cvakáním zubů vrhli oba ptáci.

Zmatmysl odtrhl zrak od otevírajících a zavírajících se zobáků. "Erik a Vilemína?"

Dryáda vytáhla druhou housku a hodila ji vcelku na zem, kde ji jedna z labutí okamžitě napíchla na své ostré zuby a za pronásledovaní svým druhem utekla zpět do jezírka.

Konečně se lesní bytost otočila čelem ke zkoprnělé skupince přátel. Zamračila se. "Jo. A vy jste je chtěli ulovit. Jen se přiznejte."

Alquadal přešlápla z nohy na nohu. "Ehm. No, ano? Jsou to šavlabutě, zabijáčtí ptáci, kteří decimují celé výpravy..."

"No jistě," přerušila ji dryáda. "Zase další dobrodruzi, kteří nemají nic lepšího na práci než lovit bezbranné ptáčky!" V ten moment právě na jezírku probíhal lítý boj dvou extrémně ozubených nepřátel. "Že se nestydíte!"

Estegar udělal malý krok vpřed. "Jste si jistá, že máme na mysli stejné tvory?" a ukázal na Erika (nebo Vilemínu), který vítězně trhal na kusy polorozmáčenou housku.

"Samozřejmě. Jsou to moji miláčci. Vypiplala jsem si je od vajíček. Protože jako už stokrát předtím, rodiče jim vždycky zabije nějaký dobrodružný nemehlo a pak to prodává jako dobrou historku. Ale s tim je konec, vážení! Naučila jsem se od jedné známé pár kouzel, a tydle svoje zlatíčka už nikomu nedám!" rozhořčeně proklamovala dryáda, zatímco na jezírku se už oba ptáci usmířili a teď klidně cenili zuby na svou ochránkyni.

"Takže ty historky o tom, jak se pořádají lovy, jak při nich umírají lidé a tak, to je všechno výmysl?" rozhodila rukama Adeline.

Ale ta magická odolnost nebo co, tu mají ne? Jsou to vzácní tvorové, jsem si jist, že ve městě by kolegové mágové obzvlášť ocenili exemplář..." s naději v hlase se přidal Estegar.

"Helejtese. Já nevim, co se kde povídá, ale zkrátka a dobře, tihle ptáci jsou chránění a nikdo je nebude lovit, ani z nich dělat muzejní exponáty," zchladila mágovu představivost dryáda. "Koukejte mazat z mýho lesa."

"Ale co moje středozimní pečínka?" hlesla Alquadal, které se v jednu chvíli zbortila podstatná část ideálů z dětství.

"Alquadal, asi bychom měli vážně jít." sledoval Zmatmysl znepokojeně Erika a Vilemínu, kteří se začali znova zvolna blížit ke břehu. "Ehm, vážená... dámo, děkujeme za uvedení našeho zajisté velkého omylu na pravou míru..."

Adeline popadla za ozdobný řetízek sira Prokopa, který se narozdíl od ostatních stále nevzdával vyhlídky na zajímavý lov.

"Vypadá to, že z pečínky nic nebude. Hele Alquadal, to nevadí, uděláme ti na Středozimu aspoň husu..."

Zmatmysl popadl za ozdobný opasek Estegara, který měl narozdíl od ostatních nakročeno ke břehu se zápisníkem a tužkou a rychlými tahy načrtával podobu Erika. Nebo Vilemíny.

Dryáda se otočila k šavlabutím, které už byly skoro u kraje jezírka a nadechla se: "Eričku, Vilemínko, trhej!"

Jako na povel se všichni čtyři členové výpravy a jeden o něco méně ochotný pes rozeběhli směrem pryč, zpět k pěšině, kterou sem původně přicestovali.

"Tohle fakt nemám zapotřebí!" volala přes rameno Adeline na Zmatmysla, který popoháněl sira Prokopa.

"Ale já myslím... myslím, že bychom je klidně přemohli," udýchaně se zakoktával Estegar.

Alquadal bez ohlédnutí skákala přes vodnaté louže a malá jezírka. "A ty bys dokázal někomu zabít domácího... tedy lesního mazlíčka?"

Zastavili se na stezce až po dobrých pár stech metrech, aby se trochu vydýchali.

"No, tak tohle tedy moc slavné dobrodružství nebylo," otíral si čelo Zmatmysl.

"To teda," přitakala Adeline a nalila sirovi Prokopovi vodu do cestovní misky.

"Souhlasíte, že o tom nikdy nikde nebudem mluvit?" podívala se po svých přátelích Alquadal.

"Rozhodně," uzavřel slavnou výpravu za šavlozubou labutí Estegar.