Kapitola 1. - Příjezd

Joredick spatřil poprvé Mlžné Poříčí, malé městečko v pohraničí, přesně 9 dní, 11 hodin a 12 minut poté, co dostal nabídku, která se neodmítá. Tedy, ne že by neměl na výběr. Ale každý alespoň trochu příčetný člověk dá přednost spíše urychlené změně ovzduší před bližším seznámením s praktikami svaté inkvizice. Ačkoli prvotní dojem z městečka mu na okamžik nasadil do hlavy myšlenku, zda to přeci jen neměl risknout. Nízké domky z černého dřeva, kamenných budov jen co by spočítal na prstech, palisáda místo hradeb. Žádný zvláštní dojem, natožpak pozitivní, na něj neudělalo.

Rychtáře pak příznačně nenašel na radnici, ale v hostinci "U Hrbatého hroznu", jak hraje se dvěma konšely vrhcáby. Když jim pak nad tuplákem místního černého piva - překvapivě dobrého a silného - vyložil, že zde má převzít praxi po zemřelém cechovním bratru, magistru Sudivojovi, tvářili se trochu rozpačitě, především starosta:

"Víte, více než rok se z Cechu nikdo neozval a neprojevil zájem, takže... dům není takříkajíc v příliš udržovaném stavu. Konečně, uvidíte sám."

A viděl. Spíše než "nepříliš udržovaný" se slušelo ho označit za "vyrabovaný". Chyběly i dveře a okenice, o laboratorním vybavení netřeba se zmiňovat. Trvalo skoro deset dní, než se dům stal natolik obyvatelným, aby se do něj mohl nastěhovat. Ještě na něm zbývalo dost práce, ale Joredickovi už začínal pronajatý pokojík nad lokálem lézt silně na nervy. Především kvůli hluku. Zrovna když stěhoval ze svého povozu poslední a obzvláště křehké věci, objevil se u něj znovu rychtář.

"Když teď tady započnete se svou praxí, magistře, bylo by asi vhodné, abyste se ukázal u naší paní na Bouřné."

"Paní? Myslel jsem, že léno drží pan Chrudoš."

"Bohužel, náš pán zemřel před třemi lety. Jeho povinnosti přejala na svá bedra jeho choť, paní Kewa. Vládne přísně, možná i přísněji než pan Chrudoš, ale spravedlivě. Určitě vás ráda uvidí. Třeba jí pozvednete náladu. Poslední měsíc totiž churaví, takže byste jí mohl vytrhnout z neveselých myšlenek," zakončil rychtář. Joredick jen vážně pokýval hlavou.

Hrad Bouřná se nacházel na severozápad od městečka na vysokém ostrohu nad řekou Mlhavou. Ta se zařezávala hluboko do krajiny, kde si již líně tekla mezi strmými svahy. Joredick tedy musel napřed přes vesnici Tlustovousy k Západnímu brodu, vystoupat podle Černého potoka k vesničce Hřešihlavy a odtamtud teprve zpět na severovýchod ke hradu.

Bouřná nebyl hrad velký, ale bytelně stavěný s rozvinutým předhradím s kovárnou, sladovnou a pivovarem. Joredick se ohlásil v bráně a nechal se uvést do sálu, kde paní Kewa zrovna úřadovala. Zatímco studovala jeho pověřovací listiny, po očku si ji prohlížel. Tak pět a půl stopy vysoká brunetka v zelenobílých šatech. Věk odhadl něco mezi třiceti a čtyřiceti, ale opravdu jen hádal. Nemoc se na hradní paní zle podepsala. Pohublá bledá tvář, matné zapadlé oči bez jiskry rámované temnými kruhy. Zplihlé vlasy, šaty jí už také příliš neseděly, jak pohubla. Mimoděk začal uvažovat nad tím, co by jí mohlo být. Zdálo se mu, že mu uniká nějaká drobnost, kterou má přímo před očima.

"Proč se tak významný alchymista jako vy, magistře, rozhodl odejít z hlavního města království sem, do divokého, nerozvinutého pohraničí?" přerušil tok myšlenek příjemný melodický hlas.

"Kvůli klidu na práci, má paní. Příliš mě začaly unavovat politické i cechovní intriky," pronesl předem připravenou odpověď na očekávanou otázku. Svým způsobem i pravdivou. Zabodla do něj zpytavý pohled, který dával vědět, že ví, že to není celá pravda. Pak jej ale překryl závoj bolesti a únavy.

"Dobrá tedy. O právech a povinnostech cechovního alchymisty na území království se bavit nemusíme. Na provozních věcech se domluvte s mým správcem. Váš předchůdce, magistr Sudivoj, byl podivín, ale hodný člověk. Doufám, že si toto mínění o alchymistech uchovám i nadále. To je vše."

"Vynasnažím se Vás nezklamat, má paní, minimálně podivínství mohu rozdávat v míře vrchovaté. Jako každý alchymista. Děkuji za přijetí." Hluboce se uklonil až k podlaze.

V ten moment se rozrazily dveře a do místnosti se přiřítila tak desetiletá dívka.

"Maminko, maminko, představ si...!"

Paní Kewa rychle vstala, leč zavrávorala a jistě by upadla, kdyby Joredick pohotově nepřiskočil a nezachytil ji. Jak se jí dotkl, zamrazilo ho v zádech a ihned věděl, co se tady děje. A že nemá moc času.

"Omlouvám se, paní," uvolnil sevření. "Jste v pořádku?"

"Ano, jsem. Děkuji, magistře," konstatovala unaveně a opřela se o stůl. "A ty, mladá dámo," obrátila se k dívence dosud zaražené Joredickovým mohutným skokem. "Kolikrát jsem ti říkala, že sem nemůžeš takhle vrazit, když mám jednání?!?"

Joredick potichu vycouval ze sálu. Přesně věděl, koho teď musí najít.

"Uřknutí? Ale... kdo by chtěl uřknout naši paní?" poškrábal se na hlavě hradní ranhojič Jětřich ze Psárkova.

"Na to se ale ptám já vás. Vy jste místní. A taky víte, kdy začala paní churavět," směroval Joredick trpělivě roztěkaného léčitele.

"Tak tři týdny zpátky. Napřed jsem myslel, že jen trpí nechutenstvím. Ale hubne, i když jí normální porce. Nemá horečku, nekašle, nic. Prostě jen schází před očima. Nevím si s tím rady. Pokud by to ale bylo uřknutí, to by byla jiná.

A kdo - těžko říct. V těchhle končinách je to jako všude jinde. Žádnej čarodějník se k tomu otevřeně nehlásí. Asi by se tu našlo pár lidí, co by dokázali uhranout krávu, aby nedojila. To zase jó. Ale jediná osoba v okolí nadaná skutečnou Mocí je paní Machtelda."

"Paní Machtelda? O té jsem ještě neslyšel."

"To je čarodějnice, teda čarodějka, sídlí ve Věži na levém břehu Mlhavy, na východě, těsně než začínají bažiny. Vesničani o ní z pověrčivosti raději nemluví jinak než šeptem. Nebo lépe vůbec. Přišla sem ještě za života pana Spytihněva, Chrudošova otce. Klid jejich duším. Takže bratru před... pětadvaceti lety? Je to možný? Ale jo, štyryadvacet, skoro pětadvacet let to bude. Tak jednou do roka se objeví tady na Bouřné. Šarmantní dáma. Ale proč ta by se mstila paní Kewě, to mě nenapadá."

"Víte co, zkuste zapátrat, kdo by mohl mít motiv. Já se poptám v městečku a okolí. A pošlu vám po někom pro paní léčivý lektvar, trochu zpomalí účinky kletby. Ale nic paní Kewě něříkejte! Vůbec nic o uřknutí. Lektvar jí trochu uleví a s klidnější myslí bude lépe zakletí vzdorovat. Tak hodně štěstí."

Joredick strávil týden cestováním po přilehlém kraji a povídáním si s vesničany. Všichni byli na nového alchymistu a na novinky a drby z královského města zvědaví. A zalichotilo jim, že se tak zajímá o jejich domovinu. Když pak zavedl řeč i na kouzla, dozvěděl se spoustu místních pověstí, neověřených historek a též zaručeně smyšlených drbů o čarodějce z Věže. Také že starý pan Spytihněv i jeho syn zemřeli celkem mladí kvůli rodovému prokletí, a že za loňské povodně a předloňská sucha určitě mohou také zlovolné čáry.

Už to chtěl vzdát, když se na něj ve vesnici Kozovazy usmálo štěstí v podobě ženy chalupníka Troubila. Její koza totiž byla skutečně uřknutá. Žádné mléko totiž není kyselé a smrdící sírou samo od sebe, ani kozí. Naštěstí to bylo jen povrchní zaklínadlo, se kterým si poradily i Joredickovy skrovné znalosti magie podpořené bylinkami z blízkého okolí. Vděčnou chalupnici ani nemusel k vyprávění pobízet:

"Určitě v tom má prsty ta děvka - ráčej vodpustit, vašnosto - ta mrcha Liběna. Je to kořenářka vod Sovího vrchu. Chtěla vode mě koupit černýho kozlíka, co se nám na jaře narodil. To se ví, že sem ji vodmítla. Určitě ho chtěla k něčemu nedobrýmu. Co s kozlem v lesích, že jo? Navíc černým. A ty peníze taky určitě nebyly poctivý. Jejího povedenýho syna s kumpánem, bohové je zatrať, nechala před měsícem a půl pověsit naše paní na borovici na rozcestí. Pro výstrahu. Vraždili a volupovali pocestný. Určitě to byly měďáky z jejich lupu, na to dám krk! A co jsem to - jo, jak sem ji vodmítla, tak se tak křivě ušklíbla, že si následky ponesu sama. A zmizela pryč. Vod tý doby sem ji neviděla, ale tři dny nato začalo to trápení s Lízou a kozlík na to mlíko pošel. Určitě v tom měla prsty Liběna, vzácnej pane, na to dám krk!"

Joredick si vše samozřejmě v městečku ověřil. Všechno do sebe zapadalo. Když se ale pokoušel zjistit něco bližšího o Liběně, všichni mluvili vyhýbavě. Báli se jí, to bylo zjevné. A Joredick se už dávno naučil nepodceňovat sílu protivníka. Bylo tedy třeba získat spojence.

Oblékl si proto na svoje štíhlé šlachovité tělo nejhonosnější vestu ze sametu a bílou hedvábnou košili, pečlivě zastřihl krátký vous a učesal tmavě hnědé vlasy protkané stříbrem šedin. Chtěl působit co nejvíce reprezentativně. S rozbřeskem dalšího dne vyrazil do Věže navštívit paní Machteldu. Z Poříčí vyjel tentokrát k Východnímu brodu. Za ním se do výšky vypínaly skály, na jejichž úpatí se rozkládal velký močál. Ve stojaté vodě se zrcadlila vysoká štíhlá věž s baňatým obydlím pod cimbuřím. K ní byla přilepena malá hospodářská budova, u které uvázal koně. Než se jeho ruka dotkla klepadla, dvoukřídlá brána se bez jediného zvuku sama otevřela a nabídla mu pohled na široké spirálovité schodiště. Jakmile stoupl na první schod, pochodně v držácích samy vzplanuly. Tyhle pouťové triky ale mohly zapůsobit leda tak na vesničany, ne na něj. Napočítal přesně sto schodů, než stanul před dalšími zdobenými dveřmi. Než stihl zaklepat, dveře se opět samy nehlučně otevřely.

Vstoupil do sálu, který zaváněl přepychem. A magií, protože byl dvakrát větší než základna věže. Zády k němu stála, orámována září plamenů z velkého krbu, vysoká tmavovlasá žena.

"Magistr Joredick z Trülle, člen Osvíceného cechu alchymického a ještě před nedávnem přednášející na Královské univerzitě o alchymickém léčitelství. Čemu vděčím za Vaši návštěvu v mém skrovném příbytku?" otočila se k němu konečně čelem tak, aby impozantně zavlála její hříva havraních vlasů. Joredick v minulosti s mágy jednal poměrně často, takže ho podobná teatrální gesta, ve kterých si libovali, nechávala chladným. Co naopak musel ocenit, byla samotná čarodějka.

Přestože jí určitě muselo být přes pětapadesát, vypadala stěží na čtyřicet. Hrdá, ale příjemná tvář a kyprá postava ve tvaru přesýpacích hodin. Její vínové roucho podtrhávalo ženskost a dávalo jí vzezření žádoucí smyslné bohyně oplývající značnou mocí. Část Joredickovy mysli se stále ještě opájela pohledem na čarodějku, jeho podvědomí vytrénované cechovním politikařením však plynule vybralo její smeč: "Vskutku skrovném, drahá kolegyně," snížil ji bleskově na svou úroveň. "Ale co lepšího bych mohl očekávat v tomhle zapadákově, že. Přivádí mne sem smutné povinnosti vyplývající z mého úřadu. Nebylo by to nutné, kdyby se váš zrak občas zahleděl i mimo stín Věže," pokýval smutně hlavou.

Čarodějce při jeho slovech hněvivě blýsklo v očích, ale udržela se a pokračovala medovým hlasem: "To určitě nebude nic, s čím by si tak věhlasný alchymista neporadil sám."

"Vskutku, ale rád dávám ostatním možnost napravovat své chyby."

"A jak můžete vědět, že je to chyba? Cesty mágů jsou nevyzpytatelné."

"Protože ani jeden nestojíme o intervenci Bílé rady nebo Svaté inkvizice," řekl tiše a pohlédl jí zpříma do očí. Chvíli mu pohled zamyšleně opětovala. Pak luskla. Sál zmizel. Místo něj se ocitli v již menší, ale útulné pracovně s vysokými okny, knihovnami a pracovním stolem zavaleným lejstry a poznámkami.

"Dobrá, nechme těch šaškáren, magistře, proč jste sem přišel?" pokynula mu k polstrovanému křesílku a usedla naproti němu. "Děkuji," přijal nabízené místo a silou vůle udržel pohled mimo její dekolt. "Na úvod dvě jména - paní Kewa z Bouřné a kořenářka Liběna."

"Obě znám, i když Liběnu bych raději neznala. Ale ty nemají nic společného."

"Neměly, dokud hradní paní nepověsila před měsícem a půl Liběnina syna jako lapku. A Liběna se pomstila, uřkla paní Kewu."

"Hloupost. Liběna sice fušuje do čajodějnictví, ale nijak mocná není, zmůže se nanejvýš na uhranutí krav," zavrtěla odmítavě hlavou čarodějka.

"To bych si také myslel, protože jsem odeklínal od jejího uřkntí kozu a nebylo to nic složitého. Ale u paní Kewy je to mnohem silnější a rafinovanější. Nechci srovnávat hradní paní s kozou, ale u obou jsem cítil stejný rukopis, víte, co myslím. A přeci jiný. A Liběna sháněla černého kozlíka. Myslím, že se zaprodala temným silám, aby se mohla pořádně pomstít za synovu smrt."

"Na alchymistu jste dost zběhlý v magii, magistře. Až podezřele zběhlý. A jak jistě víte, magické nauky jsou silně konkurenční prostředí. A já nestojím o konkurenci blízko mého prahu."

"V tomto ohledu můžete být naprosto klidná, nehodlám vám nikterak konkurovat. Jak jsem pochopil z vašeho uvítání, trochu jste si mě prověřila. Hádám, že vám neuniklo, že se v rámci rigidních struktur Cechu řadím mezi pokrokové inovátory a snažím se využívat znalostí i z jiných oborů. A propojovat je. To konečně vedlo k mému kvapnému odjezdu z hlavního města. 

Důvod, proč jsem přišel za vámi, je ten, že moje chabé znalosti magie stačí stěží na tu uřknutou kozu. A i tu jsem odeklel především kvůli získání informací. Když to přirovnám k léčitelství, správné rozeznání nemoci neznamená, že vím, jak ji léčit." Na okamžik se odmlčel. "Přišel jsem vás požádat o pomoc. Nemyslím si, že si paní Kewa zaslouží takovýto osud, ani její dcera. Já jí pomoci nedokážu. A předpokládám, že stejně jako já nestojíte o někoho vládnoucího temnými silami u svého zápraží. Pokud se s tím hodláte vypořádat, vynasnažím se vám pomoci všemi svými silami, budete-li o ně stát. Dáte-li od toho ruce pryč, vaše volba. Půjdu do toho sám, ač si nejsem jistý úspěchem. Ale svědomí mi nedovolí to ignorovat. Co vám?"

Chvíli bylo ticho. Pak čarodějka konečně promluvila: "Vy se určitě rád posloucháte, co, magistře? Ale věřím, že na přednáškách jste měl vždy plno a dokázal strhnout studenty. Docela chápu, proč vás vystrnadili až sem. Do mého svědomí vám nic není, ale máte paravdu, že temné síly tu nehodlám trpět. Dobrá tedy, postavíme se společně Silám Temnot!" vyslovila teatrálně a zřetelně s velkými písmeny. "Ale kde?" přešla k praktické otázce.

"U Sovího vrchu. Ale nemyslím teď Liběninu chatrč. Pochybuji, že by takhle čarovala u sebe doma."

"Hmm, také nemyslím. Ta kletba bude dost osobní. Jestli je to pomsta za syna, bude to nějaké související místo. Kde ho pověsili?"

"Na křižovatce mezi Mlžným Poříčím, Kozovazy a Bukovou."

"Začneme tedy s pátráním tam. Jen se na to převléknu."

Znovu luskla a ocitli se u paty věže na posledním schodě. Machtelda se zároveň zbavila svého vínového roucha, nyní měla sytě modré jezdecké šaty s kápí a zlatými sponami, v ruce pak skoro sedm stop dlouhou magickou hůl s velkým zářícím krystalem na vrcholu. Společně vykročili ven a Joredick šel odvázat svého strakatého valacha. Než se stihl Machteldy zeptat, zda má také koně, pronikavě hvízdla na prsty a zpoza hospodářské budovy vyběhl hřebec, černý a lesklý jako obsidián. Zastavil před čarodějkou a ta se mu hbitě vyhoupla na hřbet. Sedlo zjevně považovala za zbytečnost. Uzdu ale měl. Joredick se podíval na ně, na svého strakáče, který mu pohled apaticky opětoval, přežvykujíc trs trávy, a opět na ně. Pak jen pokrčil rameny a vyhoupl se také do sedla. Tohle bude vtipná vyjížďka, pomyslel si.

Vyrazili společně, ale už cestou k brodu se u čarodějky i vraníka začaly objevovat známky netrpělivosti. Kůň stále pohazoval hlavou a bylo znát, že mu tempo nevyhovuje.

"Nemůžeme jet trochu rychleji?" nevydržela to Machtelda.

"Můžeme. Jedeme, Lenochu," mlaskl alchymista na valacha. Ten sotva znatelně zrychlil.

"Lenoch, to je jméno nebo stav mysli?"

"Obojí. Doufal jsem, že jméno bude trefné a naštěstí je".

"Naštěstí?! Slyšíš to, Zefýre? Proč by někdo chtěl cíleně líného koně?"

"Nic ho nerozhází a má strašně pohodlné chody. Je to ideální kůň na převoz alchymických nestabilních substancí," mrkl na ní Joredick s úsměvem.

Další hovor přerušilo brodění Mlhavy. Cesta na křižovatku netrvala nijak dlouho, na místě je ale čekalo rozčarování. Ani stopy po nějakém rituálu. Přitom bylo více než jasné, že takhle silná kletba by zanechala alespoň nějaké stopy ve formě reziduální magie.

"Nějaký další nápad?" zeptala se čarodějka, kupodivu vůbec ne jízlivě. Joredick se zamyšleně podrbal ve svém krátkém vousu a na čele mu vyskočily vrásky.

"No, údajně měli mít ti dva lapkové úkryt v nějaké jeskyni," promluvil po chvíli pomalu. "Ale nic konkrétního jsem o ní nezjistil."

"Tak jeskyně...rozumně daleko....taky blízko Sovího vrchu...určitě potřebovali nějaký zdroj vody...mám to!" skoro vykřikla. "Musí to být v bočním přítoku potoka Radubice. Dostatečně daleko od vsi Kozovazy a Lejskova hamru u soutoku s Mlhavou. Za mnou!" vyrazila energicky do hloubi lesa. Zanedlouho byli nuceni sesednout a vést koně zvířecími pěšinami. Překročili Radubici a vstoupili do příkrého údolíčka. Jak postupovali dál, vzduch jakoby zhoustl a koně začali neklidně pofrkávat a stříhat ušima. Pak se oba jako na povel zastavili.

"Silný genius loci," pokývala uznale hlavou Machtelda. "Jsme na místě, teď musíme být opatrní."

Obezřetně vstoupili na malou mýtinu. Dávno vyhaslé ohniště, jen halabala zamaskované, zapomenutý kožený měch na víno - samozřejmě prázdný - a úzký černý vchod do jeskyně. Machtelda rozžehla krystal na své holi do intenzivní záře. Vstoupila první, Joredick za ní. Více než nepříjemně nasládlý zápach vzduchu v jeskyni ho po vstupu udeřila vlna magického pole. Jako kdyby na něj někdo chrstl vědro s ledovou vodou, která ale zároveň vřela. A pro Machteldu to muselo být řádově intenzivnější.

V jeskyni toho mnoho nebylo. Pár kožešinových houní, velká kovaná truhla, krátký meč s ulomenou špičkou a několik šípů na zemi. A pak velký trám vzpříčený mezi stropem a zemí, ze kterého visely dva páry okovů.

Joredick přistoupil blíž, prohlédl si jejich umístění, skvrny na zemi a okovech a bylo mu vše jasné. "Zjevně si sem občas někoho přivlekli a před smrtí ho mučili. Parchanti," odplivl si. "Tohle bude zlé místo ještě nějaké to století." Machtelda ho však neposlouchala. Stála uprostřed jeskyně se zavřenýma očima a zdálo se, jako by něčemu naslouchala. Náhle doširoka vytřeštila oči.

"Ne, tohle ne," vydechla nevěřícně. "Silná magie smrti, převelice silná. Víc už by to šlo, jen kdyby tu obětovala nemluvně! Dokonale využila potenciál místa. Čubka jedna!" vybuchla a kopla do země, až se zaprášilo. "Dobrá, vrátí se jí, co zasela."

Joredick se zájmem sledoval, jak uprostřed jeskyně vysypává zvláštním bílým práškem velký kruh. Stoupla si doprostřed a přivolala ho k sobě.

"Magie života a zrození proti magii smrti a zániku." A s těmito slovy si hbitě rozepla přezky na šatech, které jí spadly k nohám. Spodnička je ihned následovala. Joredick strnul a mozek mu na okamžik vypověděl službu. Její nahá kůže se koupala v záři krystalu na holi a bradavky se v chladu jeskyně rychle měnily v trčící kužele.

"Teď ty," obrátila se na alchymistu.

"Cože, já?" probral se konečně z transu Joredick.

"Řekl jsi, že mi budeš ve všem nápomocen. A pro dostatečně silné protikouzlo je nutné milostné spojení muže a ženy. Nuže?"

Joredick jen zamrkal a rychle ze sebe shodil vestu a košili. Zatímco zápasil s knoflíky na padacím mostě kalhot, Machtelda ho pozorovala přimhouřenýma očima a prsty jedné ruky se laskala mezi nohami. Druhou rukou vykreslovala do vzduchu ohnivé runy, které, visíc ve vzduchu, jen pomalu bledly.

To už proti ní stál Joredick také tak, jak ho bohové stvořili, a připraven. Úd měl vztyčený a jako kámen, zrychleně dýchal. S každou další runou cítil, jak se v něm hromadí energie. A chuť na Machteldu.

Čarodějka dokreslila poslední runu. Také již dýchala rychle, rty rudé a tváře hořící. Lehla si na záda doprostřed kruhu, rozevřela bělostná stehna a pod černými chloupky udržovaného klína se vhlce zaleskly rudé pysky vybízející, aby vstoupil. Jen léta praxe v dokonalém soustředění při práci v laboratoři Joredickovi umožňovaly ještě vnímat, co mu říká.

"Ještě se, prosím, soustřeď. Musíš vydržet co nejdéle. Chvíli mi bude trvat, než kouzlo připravím. A teď pojď," vztáhla k němu ruce. Padl ze stoje do vzporu, hrudníkem se málem nabodl na její bradavky. Pozvolna na ní přenesl část své váhy a zapřel se o lokty. S penisem opřeným o venušin pahorek cítil, jak pod ním sálá živočišným žárem. Pohlédl jí do očí a zvedlým obočím požádal o svolení. V očích jí zahořely plamínky a mlčky kývla na souhlas. Pak oči slastně zavřela, Joredick také. Zlehka do ní vklouznul. Cítil jak se pod tlakem žaludu hedvábné lůno ochotně rozevírá. Když dosáhl maximální hloubky, zastavil a pohlédl na ni. Drobně se usmála, oči stále zavřené, a začala pronášet zaklínadlo v prastarém zpěvavém jazyce.

Zvolna začal přirážet do rytmu zaklínání. Cítil, jak se v jeho údu hromadí energie. Při každém pohybu pánví se víc a víc zintenzivňovaly smysly a pocit, že tohle nevydrží dlouho. Její vůně ho dováděla k šílenství, kůže hořela vášní. Blížil se k bodu, odkud nebylo návratu. Těsně před jeho dosažením se posledními zbytky příčetnosti zaposlouchal do melodie. Každou následující vlnu slasti hrozící blízkým vyvrcholením zneutralizoval racionální částí své mysli, která se snažila zanalyzovat jazyk zaklínání. Tak cizí a přeci známý. Cítil však, že odklad je jen dočasný. Po celém těle mu tekly stružky potu a cítil, že každá další vlna je silnější a přichází dříve než ta předešlá. Ve chvíli, kdy pravou rukou bloudil od levého ňadra přes boky až k pevnému zadečku, koutkem oka zachytil formující se černé stíny za hranicí kruhu. Instinktivně vycítil, že Liběna se snaží narušit Machteldino kouzlo. To mu pomohlo udržet koncentraci a odrazit další vlnu vzrušení hrozící vyvrcholením.

Při následující náporu chtíče čarodějka náhle dozpívala, sevřela Joredicka rukama a stehny a překulila ho s jeho dopomocí na záda. "Vem si mě!" zaševelila mu horce do ucha a začala jezdit na jeho penisu nahoru a dolů. Joredick ji jen pevně chytil za boky a nechal se unášet vjemy, protože zcela ztratil kontrolu nad milostným spojením. Pak překročil hranici. Cítil, jak jeho úd nabíhá krví. Silou vůle zadržoval výstřik s vědomím krátkosti toho počinu. Souběžně s jeho snažením čarodějka hmátla do záhybů odložených šatů a malou dýkou se řízla do dlaně. Nazdvihla se v bocích, rozříznutou rukou přes svůj zadek sevřela kořen Joredickova penisu a cosi zakřičela. Ten v ten moment explodoval. Napjal se jako luk, prsty drtil zem. Cítil, jak ho v divokých pulzech opouští jeho sémě. Machteldina pochva ho ždímala svými stahy.

Po čase někde mezi mžikem oka a věčností bylo konečně po všem. Ležel se zavřenýma očima, namáhavě dýchal a cítil na sobě rozpálené tělo zhroucené Machteldy. Jeho úd ještě stále drobně pulzoval a čarodějčino lůno mu stahy odpovídalo. Cítil, jak ho na podbřišku studí zasychající směs sémě s krví. Namáhavě otevřel oči, překulil je oba na bok a jemně vyklouzl z čarodějky, která byla v bezvědomí. Automaticky utrhl kus své košile a ovázal jí krvácející dlaň. Pak si teprve začal všímat okolí. Jeskyně vně kruhu byla zčernalá a popraskaná, jako po intenzivním žáru. U stropu se vznášely obláčky kouře. Opatrně si klekl na všechny čtyři. Měl pocit, jako by celou noc flámoval, ale celkem rychle se začal vzpamatovávat. Zlehka odhrnul Machteldě vlasy z tváře.

"Jsem v pořádku," zamumlala a pomalu otevřela oči. "To teda byla jízda! Dobrá práce, magistře. A obdivuhodná výdrž, musím říct." Joredick roztrhl zbytek košile a polovinu jí podal, aby se měla čím očistit.

"Děkuji. Musím obdivovat vaši profesionalitu. A paměť. Proč mám pocit, že tohle kouzlo neděláte poprvé?" sesbíral svršky z podlahy.

"Po téhle prácičce si, myslím, můžeme odpustit formality, drahý kolego," pleskla ho rozverně přes nahý zadek a začala se oblékat. "Pro tebe jsem Machtelda a zvu tě do Věže, Joredicku, abychom si trochu normálně odpočali."

"Dobře, Machteldo, s díky přijímám tvé pozvání," usmál se a nabídl jí své rámě.

Když vylezli ven, začínalo se smrákat. A před vchodem do jeskyně ně čekalo ještě jedno překvapení. Doutnalo tam na uhel spálené, ženskou postavu vzdáleně připomínající torzo.

"Liběna?"

"Ano, kletba se obrátila proti ní. Hádám, že paní Kewa se teď začne rychle zotavovat. No nic, holoubku, o tuhle se postará les. Na nás teď čeká káď s horkou vodou a láhev dobrého vína!" vykročila energicky směrem ke koním.

Joredickovi se v Mlžném Poříčí začínalo líbit. Cítil, že nudit se tu rozhodně nebude.