Glekský mokřad se svými nemrtvými? Slabý odvar toho, co na poutníky čeká, když opustí relativní bezpečí Denardského velkoknížectví! (Cyklus Z&A - jaro 1520)

Část 2: V divočině Frontdenu

Do setmění opravdu dorazila karavana vedená Gymirem do Súli. Přestože denardské městečko s pevností leželo v trochu bezútěšné krajině, hýřilo barvami a místní si zjevně nenechávali kazit náladu napjatou situací na hranicích s Kaladorskou kapitulou. Podle plánu se ubytovali v taverně U Zlatého telete. Setník Querrestalo je tam vyhledal, jak slíbil, i se stařičkým písařem jménem Joachim Raimë, čtvrtelfem, který znal pro změnu zase Adeline a jejího otce.

Večer se docela vydařil. U telete totiž hrála mimo jiné i muzika a byla tam dobrá zábava. Dokonce i společnosti se jinak stranící čarodějka se celkem odvázala a tančila s manželem. Po půlnoci Olinger přidal společně s von Rhyzesem a Thungalem několik žoldáckých písní, přičemž se k nim přidal Querrestalo a pár jeho mužů. Alchymista kontroval překvapivě melodickou goblinní baladou, a nakonec se nechala Adeline přesvědčit a spolu s pár místními dívkami zakončily večer několika nápěvy ve staré elfštině.

Směrem k vrcholům Kjerstadtského pohoří na obzoru se tak vydali společensky dost unavení, ale s příjemnými vzpomínkami na elfolidské Súli. Tedy až na Thungala, který prohrál v trpasličím pokeru skoro měďák, a byl tak ještě popudlivější než obvykle.

Jak se blížili k horám, krajina se víc a víc zvedala. Hory, jak Gymir vysvětlil Sjinkiemu, tvořily hranici s divokou oblastí Frontdenu, zemí nikoho. Hocha ale víc zajímalo dění v Denardu a za jeho hranicemi, o němž zaslechl během večera spoustu útržků hovoru.

"To máš tak," povzdechl si Gymir. "Kaladorská Kapitula se odtrhla od císařství první a vyhlásila nezávislost. Ve vedení země jsou mágové, celé to jejich odtržení je vlastně navázané na Univerzitu mystických umění v Tolarii. Prosazují vládu nadaných a neuznávají urozený původ. Dovedeš si asi představit, jak se na to císař tvářil.

Jenže díky občanské válce v bývalém císařství a své poloze jsou dost izolovaní. S Gelreánským královstvím mají dobré vztahy, jenže od něj je dělí právě Denard. Ve velkoknížectví je už staletí běžné míšení elfů a lidí, včetně knížecího rodu. A Kapitula toho využila a postavila na tom svou politiku. Hlásá, že míšení ras je škodlivé. Za mě je to jenom proto, aby ospravedlnila svoji snahu uchvátit velkoknížectví. A jak jsem pochopil, jejich východní soused, Dahirský emirát, se teď potýká s nárůstem fanatických kultistů bohyně Sífy. Takže jejich nejbližší obchodní partner se od nich vzdaluje kvůli otázkám víry. Proto všechno to napětí na hranicích."

"Proč by mělo být špatné být míšenec?" zeptal se hoch s jistou dávkou naivity.

"No, to se špatně vysvětluje. Zrovna Kaladorci tvrdí, že je to proto, že míšení oslabuje dědičné vlohy pro magii. Ale míšenci obecně nejsou moc oblíbení. Když to hodně zjednoduším, tak se všichni bojí, že když nastane konflikt, není jasné, na čí straně budou míšenci stát. Vezmi si mě - budu na straně lidí, nebo goblinů? Není hned jasná loajalita. Proto míšence většinou nikde nemají rádi, i když je to hloupost. A obzvlášť lidé jim přiznávají pro jistotu ještě méně práv než ostatním rasám, ze kterých vzešli. Někde je alespoň tolerují, jako v Gelreánském království. No a v Denardu je to úplně jiné, tam je být míšenec elfa a člověka naopak symbol harmonie, hrdosti a rebélie proti ostatním zemím kolem. Hlavní rozdíl je, že míchání ras tam uznali všichni. Především šlechta. To bylo to rozhodující. Chápeš?"

"No... snad jo."

"Nebudu ti tím dál zamotávat hlavu," ukončil to raději proti svému zvyku půlgoblin. "Názor si na to nakonec budeš muset udělat sám až budeš starší."

Dalšího dne se nebe zatáhlo a začalo pršet. Přes provazce deště neviděli dál než třicet stop. K večeru déšť konečně trochu polevil, ale v noci se znovu vytrvale rozpršelo, takže byli rádi, když se po dvou dnech v mokru před nimi konečně objevila strážní hláska postavená vysoko na skále. Když dorazili pod ní, spatřili malý hrad, vedle nějž byla obrovská brána. Vešly by se tam pohodlně tři povozy vedle sebe.

"Co to je?" vytřeštil oči Sjinkie.

"Tohle je, můj milý, Tunel. Vede pod Kjerstadtskými horami až do nitra Divočiny. Doufám, že ti nevadí podzemní chodby. Všichni stát!" zavelel Gymir.

"Pro ty, kdo o Tunelu ještě neslyšeli - není to výtvor lidských ani jiných rukou. Výtvor bohů, magie... prostě tu je a je snazší projít jím než přes průsmyky. Každopádně má pár zvláštností, proto půjdeme v pevně daném pořadí. První jdu já s Adeline, Sirem a koňmi. Za námi Sjinkie s mými mulami, Gharr, von Rhyzes a Olinger. Následují van der Duim, Zig, Ralph, Edwin, Tass a Karn se zbylými mulami. Pak Thungal a Jusuf. A nakonec Duch. Omluvte, že nebudu vysvětlovat proč, brzy to pochopíte sami," předešel ihned všem otázkám. Jelikož se nikomu nechtělo dál moknout, bez protestů se seřadili dle jeho pokynů. Gymir ještě mlčky rozdal von Rhyzesovi, Edwinovi a Duchovi malé lahvičky s bíle opaleskující tekutinou.

Stráž v denardských barvách u brány jen mávla na pozdrav. Bylo znát, že jsou tam především proto, aby něco nepřišlo z druhé strany brány. Na klidu to některým moc nepřidalo.

Jakmile vstoupili do Tunelu a zavřela se za nimi brána, ocitli se v naprosté temnotě. A to přesto, že Olinger a Jusuf zažehli ještě venku pochodně. Teprve studená záře na vršcích magických holí Gymira a Adeline probila temnotu. A ukázaly se dvě skutečnosti.

Zaprvé, že Tunel je zřejmě skutečně dílem magie, neboť jeho dokonale hladké stěny se leskly jako vybroušený obsidián. Nebylo na nich ani stopy po želízkách a krumpáčích.

A zadruhé, že pořadí karavany skutečně alchymista nesestavil náhodně, neboť se směrem dozadu chodba zmenšovala a zužovala. Adeline mohla pohodlně vést dva koně vedle sebe, zatímco Duch drhnul rameny o stěny a temenem o strop.

"Magická tma. Jediný, kdo vidí ve světle těch pochodní, je Thungal, protože je trpaslík. Některým z vás jsem rozdal Lektvar pravého vidění, ale šetřete si ho. Bude to dlouhá cesta."

"Proč se chodba zmenšuje?" ozval se Gharr.

"Dobrý dotaz, na který je velmi složitá odpověď. Každopádně jak už jsem říkal, brzy to pochopíte sami. Nebo spíš uvidíte. Pojďme."

Už po prvních krocích bylo jasné, že cesta bude pro některé skutečně dlouhá a namáhavá. Zatímco ti vepředu měli stále dost prostoru, ti vzadu měli stále stejně málo místa jako na začátku. Jakoby se stěny smršťovaly kolem nich.

Po několika hodinách chůze, těžko říct kolika, mohly být dvě nebo to mohl být klidně celý den, stanuli před další bránou. Tedy - někteří.

První vyšli Gymir s Adeline, Sirem a Sjinkiem a hned ve stínu strážní hlásky rozbili tábor. Teprve hodinu po nich dorazili barbar a oba žoldnéři.

"Proč jste na nás nepočkali?" nechápal von Rhyzes. "Vůbec jsme vás nemohli dohnat."

"Ne že bychom to mohli jakkoliv ovlivnit," nabídl mu půlgoblin horkou polévku. "Cesta Tunelem je tak náročná, jak otevřenou mysl má poutník. My jako mágové to máme takříkajíc v popisu práce, myslet v jiných perspektivách. A dětská mysl není příliš omezená hranicemi, ty si sami budujeme až s věkem. Takže my jsme měli Tunel pohodlně široký a rovný. Asi netřeba vysvětlovat, proč Duch jde málem po kolenou. Své muže znáte jistě lépe než já," zakončil lakonicky. Žoldnéř jen zamyšleně pokýval hlavou.

Na obchodníka s poháněči čekali dalších pár hodin, na Thungala s Jusufem ještě déle. Poslední se z Tunelu vydrápal Duch takřka po půl dni a beze slova se svalil k ohništi, kde okamžitě usnul.

Dalšího dne se mraky hned po ránu roztrhaly, což všem zlepšilo náladu. Vyrazili tedy na cestu a užívali si provoněný jarní les.

Konečně se před nimi otevřel pohled na temnou hladinu Bezedného jezera. Protože slunce příjemně hřálo, rozhodli se pro krátký odpočinek spojený s obědem na volném kamenitém prostranství. Vody Adoy tam padaly z asi desetimetrového vodopádu ověnčeného duhou do hluboké tůně, odkud už líně vtékaly do jezera.

Gymir se začal věnovat vaření husté polévky v kotlíku, zatímco Adeline shodila oblečení a jen ve spodničce, ignorujíc pohledy okolních mužů, se vrhla do tříště ledového vodopádu. Barbar Gharr usoudil, že klidná hladina jezera bude více prohřátá sluncem, a šel si tedy zaplavat tam. Na oblázkový břeh jezera se vydali také Sjinkie a Zig, jeden z bratranců, aby napojili koně a muly. Van der Duim se zul a nechal si omývat unavené nohy chladnou jezerní vodou.

Zdálo se, že ospalou polední idylku nemůže nic narušit. Sir se s veselým štěkotem pletl Sjinkiemu a Zigovi pod nohy, ovšem jen do okamžiku, kdy se ho pokusili nalákat do vody. Jakmile těsně doběhl k jezeru, zarazil se na místě, zahrabal poděšeně nohama, až oblázky létaly vzduchem, a s hrůzou v očích a kňučením bleskurychle utíkal pryč. Zastavil se až dobrých padesát stop od jezera, odkud se staženým ocasem hlasitě štěkal a vyl.

Gymir se po něm udiveně ohlédl. Sir byl běžně tichý pes, takhle se choval, jen když před něčím varoval nebo se něčeho strašně bál. Nebo obojí. Co ho ale mohlo takhle vyděsit? Vstal tedy od ohniště a vydal se směrem k jezeru, v němž stále ještě stáli zkoprnělí Sjinkie a Zig. Dva kroky od hladiny se zarazil. Sir se mu totiž zezadu zakousl do nohavice, aby ho zastavil.

"Dobře, příteli, chápu. Dál ani krok." Sir ho pustil a začal kňučet. Gymir zamračeně sledoval jezero. Hladina byla klidná, jen občas zčeřená závanem větru. Voda byla čistá, ale dno rychle klesalo a už šest stop od břehu bylo místo něj vidět jen zelenočernou temnotu. Něco muselo být špatně, ale Gymir nevěděl co. Zalétl očima k malému ostrohu, který nedaleko vybíhal do vody - a došlo mu to.

"Všichni okamžitě z vody! Hned!" zařval tak, až si Zig polekaně kecl do vody. Ihned se ale poslušně vydrápal na břeh. Gharr ho slyšel také, a tak se mocnými tempy vydal k nim. Dorazil ve stejný okamžik jako udýchaná Adeline. Mokrá spodnička přilepená těsně k tělu nezakrývala v podstatě nic, tak jí Gymir přehodil přes ramena alespoň svoji vestu. To Gharr se cudností nijak netrápil a vypochodoval na břeh, jak ho bohové stvořili.

"Nač ten povyk?"

"Ano, co se děje?" přidal se obchodník.

"Něco je špatně s jezerem. Ještě nevím, co to je, ale nechci riskovat," vysvětloval alchymista.

"Co máš přesně na mysli, drahý?" zkoumavě na něj pohlédla Adeline.

"Podívejte se pozorně na hladinu. Nikdo nic? Nechybí vám tam něco?" odmlčel se na okamžik pro efekt. "Ne? A co třeba odraz na hladině?" Podle výrazů tváře se dalo bezpečně určit, kdy komu plně došel význam sdělení.

Adeline popošla k jezeru, přidřepla a dala dlaně těsně nad hladinu. Chvíli tak setrvala se zavřenýma očima, načež prudce vstala a spěšně odstoupila do bezpečné vzdálenosti.

"To jezero... mě láká. Ale ne jako normální voda, drahý, víš, co myslím. Tahle... zpívá, svádí. Je plná... příslibů? Nenapadá mě lepší slovo. Jemně mi podsouvá, že do ní chci vstoupit. A hlavně - že v ní chci zůstat," potřásla hlavou zjevně nesvá. "Zůstat a splynout s ní. Navždy. Jako když masožravá rostlina láká hmyz na sladký nektar, který jej lapí a zahubí."

"Hmm... to zní zlověstně. A co ta tůň u vodopádu?"

"Tam je voda normální, veselá a živá, nic nevnucuje."

"Dobrá. Takže vodu pro zvířata i do čutor nabereme u vodopádu," obrátil se půlgoblin na ostatní. "Do jezera nikdo nesmí a pro jistotu se od něj budeme držet co nejdál to bude možné."

"Moment," zadržel je obchodník. "Co nám vlastně hrozí? A hrozí nám vůbec něco? A jak může normální voda nějak lákat nebo mluvit?"

"Moje manželka je jak druidka, tak mág spojený s živlem vody, takže ji dokáže vnímat jinak, než ostatní lidé. A co se týče bezpečnosti -"

"- tak zatím nevím jistě, ale lepší nic nepodcenit, než hloupě umřít," skočila mu do řeči Adeline a bez dalšího slova se odešla převléct.

I kdyby chtěli, nemohli se jezeru vyhnout. Stezka byla chvíli dál, chvíli blíž, ale stále se vinula na dohled jeho břehů. První noc uléhali ke spánku napjatí, ale proběhla v klidu. Stejně tak celý následující den. Vypadalo to, že si všichni oddechli a přestali s obavami sledovat jezerní hladinu. Tedy, skoro všichni. Několik párů očí jezero pokradmu pozorovalo.

"Má paní, magistře," přistoupil během oběda k páru velitel žoldnéřů. "Měli byste chvilku?"

"Jistě, děje se něco?"

"Víte, něčeho jsem si všiml. Jsou to drobnosti, normálně bych tomu nepřisuzoval váhu, ale... Začnu jinak. Jak na vás působí van der Duim a Gharr?"

"No... obchodník mi začíná připadat zmožený dlouhou cestou, jinak mě nic nenapadá," zamyslel se Gymir.

"Každý sedí jinde," konstatovala zamračeně Adeline. "A van der Duim dnes kouří svojí poobědovou dýmku sám. Jindy vždycky Gharrovi nabídne."

"Také jsem si toho všiml. A ráno jsem slyšel, jak Zig osočil Tasse, že mu vypil jeho díl kořalky. Jak se vede chlapci?"

"Chápu, kam míříte," nadechl se zhluboka alchymista. "Je zamlklejší, ale přisuzoval jsem to únavě."

"Dívali jsme se špatným směrem. Děkujeme, pane von Rhyzes, budeme mít oči otevřené," usmála se na něj snad poprvé za celou cestu Adeline.

"Vždy k službám," uklonil se žoldnéř.

Odpoledne uteklo bez známek čehokoliv neobvyklého, jakmile se ale utábořili na noc, začal vát vítr směrem od jezera a události nabraly rychlý spád.

Adeline se najednou zarazila v půlce pohybu, zesinala a musela se opřít o manžela.

"Probudilo se! Cítím ho. Slyším ho! A nejen já," stačila jen říct.

"Zase mám nejmenší porci?!? Už vás mám všech dost! Hnusíte se mi! Prý krev není voda! Vždycky utřu hubu já! Tak se toho nažerte!" chrsttl vzteky rudý Zig překvapenému Karnovi do obličeje horkou polévku a vrhl se na Edwina. Karn se jen s křikem svalil na zem, svírajíc si obličej v dlaních.

"Nebudu už tvým otrokem!" rozlehl se z druhé strany Gharrův burácivý hlas.

"Otrokem?!? Jsi zloděj a vrah, vím, že mě chceš těsně před Brožovem v noci zabít!" tasil obchodník dýku v odpověď.

"Nepřibližuj se ke mně, bestie!" sebral v ten samý okamžik Sjinkie z ohniště hořící klacek a začal jím máchat před Sirovým čumákem.

Bratranci se začli rvát v jednom klubku. Obchodník dostal od barbara pěstí, až přeletěl stan. Gymir jedním skokem složil chlapce k zemi a Adeline hbitě udupala oheň. Olinger s von Rhyzesem od sebe odtrhli poháneče, zbytek žoldnéřů se postavil proti barbarovi.

"Sire, hlídej ho!" spoutal Gymir Sjinkiemu ruce opaskem. Sir se ležícímu chlapci opřel tlapami o prsa a zavrčel mu do obličeje. Gymir rychle přeběhl ke zraněnému Karnovi.

"Zrádci!" zaútočil zezadu obchodník na trpaslíka. Gharr ohánějící se stanovou tyčí vlétl jako bouře mezi bratrance a žoldnéře.

"REM TENE VERBA SEQUENTUR LIMAX!" zastavila barbara Adeline kouzlem v pohybu. Toho vzápětí uzemnil von Rhyzes ranou na plocho mečem do hlavy. Trpaslík zaklekl obchodníka a omráčil ho pěstí, tentokrát do druhé tváře.

Zmatek ustal, jako když utne. Všichni prudce oddechovali a rozhlíželi se kolem sebe.

"Kde je Zig?!? Zigu!" ozval se do ticha Tassův vyplašený hlas.

"Tam!" ukázal Jusuf k jezeru. Pohledy všech se otočily k postavě, která až obřadně pomalu s rozpřaženýma rukama vstupovala do jezerních vod.

"Kouzlo?" obrátil se Gymir na manželku.

"Příliš pozdě," zavrtěla Adeline hlavou

"Néé!" Tass se chtěl rozběhnout za bratrem, ale zabránilo mu v tom ocelové sevření von Rhyzese. Po tváři poháneče se koulely slzy.

"Už je po všem," položila mu Adeline ruku na rameno. "Je mi to líto."

Táborem se ozývalo jen šumění větru a praskot ohně.

V noci stejně nikdo nespal, takže vyrazili ještě před rozbřeskem. Nálada byla mizerná. Karn měl opařenou tvář, a přestože Gymir použil odvar z hadího jazyka a všechen svůj um, hrozilo, že oslepne na jedno oko. Gharra v bezvědomí a s otřesem mozku naložili na smyk tažený alchymistovým chladnokrevníkem. Později toho dne se probral, ale bylo hned jasné, že ještě pár dní po svých nepošlape. Na Adelinině koni seděl Sjinkie přivázaný za ruce k hrušce sedla. Van der Duim přišel o dva zuby a na obě fialové a opuchlé tváře si tiskl obklad s výtahem z bělokorky, zatímco ho z jedné strany hlídal Thungal a z druhé Duch. A Olinger měl vykloubené rameno. Tím naštěstí výčet zranění končil. Dobrou zprávou také bylo, že hlad jezera se se Zigovou obětí zmenšil a zbylí tři, respektive dva smočení jeho vodou se již dokázali víceméně kontrolovat.

Konečně se stezka odpoutala od jezera, čímž ještě více začalo ztrácet na moci. Brzy odpoledne tak mohla Adeline potvrdit, že jsou již mimo nebezpečí jeho nástrah, a utábořili se. Čarodějka před soumrakem ještě vysypala kolem celého tábora kruh zvláštním práškem a nad ležení zvířat rozvěsila podivné sušené bylinky. Všem pak zakázala po setmění opustit kruh. Dělala to tak každou následující noc a nic zlého je nepotkalo, jen občas měla hlídka pocit, že slyšela zašustění křídel a přes hvězdy přeletěl velký stín, nebo že ve tmě zahlédla velké svítící oči.

Jednoho odpoledne zaslechli z dálky zvláštní vytí. Melodičtější, než běžné vlčí, a po jeho zaslechnutí se všem zježily vlasy na zátylku. Za chvíli mu odpovědělo druhé, ale mnohem blíž.

"Vlkodlaci," ucedila Adeline.

"Ve dne?" podivil se von Rhyzes.

"Ano, nejsou to jen stvoření noci. Jen v blízkosti lidských sídlišť neradi loví za světla. Předpokládám, že nemáte postříbřené zbraně, co?"

"Lituji."

"Jsou dosti odolní vůči magii, takže spíš navrhuji ústup na nějaké bránitelné místo. Jsme strašně těžkopádní a smečce bychom se neubránili."

"Nejsou nedaleko ty staré ruiny?" zamyslel se Gymir.

"Jsou, tam by to mohlo být dobré. Tak nás veď, drahý."

Půlgoblin se poradil se svojí mapou a podle slunce určil směr. Zanedlouho se před nimi skutečně objevily zbytky starých budov. Jednalo se vlastně jenom o obvodové zdi blíže neurčitých staveb, mezi kterými se tyčily již vzrostlé stromy.

"Stát! Někdo tam je!" zahlásil Jusuf a pozvedl kuši k líci.

Ze stínu jedné zdi vystoupila vysoká štíhlá postava v černém rouchu s holí ověšenou kostmi zvířat.

"Ale to je-"

"Adeline a Zmatmysl, zdravím vás!" promluvila postava příjemným hlubokým hlasem. "Co vás sem přivádí?"

"Buď zdráv, Baelyxi! To je ale příjemná náhoda," zaradoval se alchymista. Jusuf sklonil kuši a karavana se přesunula do relativního bezpečí zbytku největší z budov.

"Zmatmysl?" obrátil se van der Duim na Gymira s otázkou.

"To je moje přízvisko, pod kterým mě znají v Brožově. Ztratil jsem před pár lety paměť při magické nehodě. Dlouhý příběh.

Pánové, tento muž je Baelyx, jeden z předních brožovských mágů," představil pak navzájem nové tváře a vysvětlil čaroději, co je tam přivádí.

"Vlkodlaci, to je nemilé. Ale tady by měl být klid, sem nechodí, co vím. Připadá mi, že je ruší ty hlasy."

"Hlasy?" rozhlédl se ostražitě von Rhyzes. "Vždyť je tu úplně mrtvo."

"Přesně tak," potvrdil mu Baelyx. "Jsou tu slyšet hlasy mrtvých, kteří zde zemřeli při požáru," dodal na jeho nechápavý pohled. "Já sem občas chodím meditovat, člověk tak získá... trochu jiný pohled na svět, jestli mi rozumíte."

Žoldnéř se nezdál být tímto vysvětlením zcela uspokojen, ale dál to nerozváděl a šel rozestavit hlídky.

Noc proběhla v klidu, stejně tak následující den. Baelyx se ukázal být příjemným společníkem a jediný, komu zjevně vadil, byl Duch. Ten se ale vymezoval vůči magii obecně, takže to nikomu nepřišlo divné.

Na poslední noc v lese se utábořili v malém březovém hájku. Jak jim totiž Gymir oznámil, tak pokud nenastanou komplikace, dalšího dne dorazí do lesní krčmy U Choroshe, kde na ně čekají teplé postele a vychlazený pěnivý Prachoroš.

Ty ale přijít měly.

Pár hodin po půlnoci Gymira vzbudil Sir přiložením čumáku na ústa. Něco se stalo. Jakmile se dostatečně probral, pes do něj začal strkat, aby šel za ním. Potichu se tedy vyhrabal z houně, aby nevzbudil Adeline, a následoval ho za hranici světla skomírajícího ohniště. Ještě ho napadlo, že je zvláštní, že nikde nevidí noční hlídku.

Vzápětí však skoro zakopl o ležící tělo, takže měl jasno. Klikaři Olingerovi došlo štěstí - někdo ho zezadu zabil bodnutím do ledvin, jak seznal z rychlého ohledání ještě teplého těla.

Opatrně se na hraně tmy zase doplížil zpátky do ležení a tiše vzbudil von Rhyzese.

"Co se děje?" zašeptal vmžiku probraný žoldnéř.

"Olinger je mrtvý. Zabit zezadu. A nikde nevidím Ducha a Jusufa," seznámil ho stručně se situací alchymista.

"U Světla svatého! To nedává smy-" zasykl jen von Rhyzes, když tu ho k zemi srazila šipka z kuše, která se mu zabořila do ramene.

"Poplách! Jsme pod útokem!" vrhl se stranou Gymir, aby nebyl snadným terčem.

Tábor se zmateně probouzel a spáče přivítaly do bdělosti přilétající šípy.

"Duch a Jusuf nás zradili!" zakřičel Gymir na Thungala a táhl von Rhyzese do úkrytu za strom. Trpaslík jen jadrně zaklel, popadl sekeru a zmizel ve tmě. Za okamžik zaslechli zvuky boje.

Edwin se duchapřítomně pokusil rozkopat ohniště, ale zhroutil se s šipkou v břiše. Válel se na zemi v křečích a z úst mu tekla pěna.

"Schovejte se za muly!" křikla Adeline a uhasila mrazivým kouzlem oheň. Bohužel hájek byl řídký a měsíc vysoko na obloze. I tak už alespoň nebyli jako kachny na střelnici.

Gymir využil příležitosti a vyrazil pro Edwina. Těsně než se s ním dostal do kruhu frkajících mul, proklál mu šíp stehno. To už se jich ale chopily paže bratranců a zatáhly je do bezpečí za hradbu těl vzpouzejících se mul.

"Bastardi!" procedil půlgoblin a zalomil dřík šípu, aby si nezpůsoboval zbytečnou bolest. "Používají otrávený šípy," vrhl smutný pohled na mrtvého Edwina.

"Jsem ráda, že jsi zdědil odolnost na jedy po matce," políbila ho na tvář Adeline, zatímco mu stahovala obvaz kolem šípu.

Střelba skutečně ustala, zrádci si zjevně nechtěli zbytečně pozabíjet cenné nákladní muly.

"Co teď? Nějaký nápad?"

"Vylézt ven je sebevražda, netušíme, proti komu stojíme," odtušil chmurně alchymista.

"Já mám plán. Jen mi zabere možná trochu času," odvětil nevzrušeně Baelyx a sáhl do záhybů svého roucha. "Udělejte mi trochu místa."

Vytáhl váček s mírně opaleskujícím práškem a vynačil jím na zemi kruh. Stoupl si přikrčeně dovnitř a zadeklamoval zaklínadlo v jakémsi hrdelním jazyce. Zablesklo se a mág byl pryč.

"No výborně, přišli jsme o jednoho obránce," povzdechl si van der Duim.

"Vzdejte se a ušetříme vás!" ozval se ze tmy známý hlas.

"Zrádče!" odpověděl mu zpátky von Rhyzes, který se mezitím připlazil a nechával si ošetřit rameno. Jeho šipka naštěstí otrávená nebyla. "Ty jsi byl vždycky pěknej zkurvysyn, Duchu, ale že nás zradíš, to jsem vážně nečekal. Kolik ti nabídli?"

"Na tom nezáleží. Nemusíte umřít. Složte zbraně a vyjděte ven, ať na vás vidíme. Slibuju, že vás ušetříme."

"Natáhněte to, hrajte o čas!" sykl na žoldnéře Gymir a ukázal na magický kruh. Ten pochopil.

"Proč na nás prostě nezaútočí? Na co čekají?" nechápal Ralph.

"Nechtějí riskovat, že poničí náklad," usoudil správně obchodník. "A ví, že tu máme tři čaroděje. Mají převahu, tak napřed zkusí vyjednávat."

"A jaké nám dáš záruky? Jusufe, ty tomu parchantovi věříš? Olinger mu zachránil v Naralským hvozdu krk a on ho oddělal. Nebo si to byl ty? Zezadu? To vám nic neříká žoldnéřská čest?!?"

"Dost tlachání!" houknul Duch. "Počítám do deseti. Deset, devět, osm..."

Dostal se ale jen k pětce. Pak se zablesklo a uprostřed kruhu opět stál Baelyx. A nebyl sám. Mág se rychle vrhl na zem, zatímco nezvykle bledý muž ve zbroji s dlouhým mečem si je změřil prázdným pohledem.

"Omlouvám se, rychleji to nešlo. Jsou tu všichni?"

"Chybí Sjinkie a Thungal," rozhlédla se Adeline.

"Dobrá tedy. Kromě malého kluka a trpaslíka se sekyrou zabij všechny tam ve tmě, co najdeš. Jednoho nech kdyžtak naživu kvůli výslechu, nemusí být v celku," obrátil se mág na bledého válečníka. Ten jen toporně kývl a vyrazil pryč. O zbroj mu vzápětí cinklo pár šípů a jeden mu proletěl krkem, ale nezdálo se, že by je vůbec vnímal.

"To je křivopřísežník?" vydechla nevěřícně Adeline. Nečekala na potvrzení a ihned Baelyxe začarovala ochranným kouzlem.

"Ano, vypůjčil jsem si vikomta Balzaca d´Colline Ronde ze Zásvětí. Včera padl v Odmulsku v bojích mezi Gelreánským královstvím a Skendskými državami. Není z toho nijak nadšený, tak mě, prosím, chraňte jako oko v hlavě, jinak se tu rozpoutají jatka."

Jatka se ale zjevně odehrávala okolo tábořiště, odkud k nim doléhaly zvuky boje a řev banditů. Ty ale postupně ustávaly, až se rozhostilo ticho.

Pak k nim pomalým krokem dorazil zpět nemrtvý válečník, přes rameno přehozené tělo jednoho z banditů, které jim hodil k nohám.

"Hotovo?" Přikývnutí.

"Utekl někdo?" Přikývnutí.

"Kolik?" Dva zvednuté prsty.

"Dobře, děkuji za tvé služby a nechť tvá duše nalezne pokoje," pokynul Baelyx vikomtovi, který na něj z kruhu vrhl studený pohled a rozplynul se.

"Drahá, vezmi si někoho k ruce a poohlédněte se po Thungalovi a Sjinkiem. Já se zatím mrknu na ten pytel tady," ukázal Gymir na polomrtvého lapku.

K čarodějce se přidali von Rhyzes, Tass, Ralph a Sir. Se svítáním se vrátili se zakrváceným trpaslíkem.

"Dostal Ducha i Jusufa, ale je těžce zraněný." Gymir se jal ihned prozkoumávat rozšklebenou ránu na břiše. "Napočítal jsem dalších deset mrtvých lupičů. Co tenhle?" otázal se von Rhyzes.

"Ten křivopřísežník si ho vzal dost do parády, ale s trochou štěstí přežije. Stejně tak Thungal. Musím je ale oba dostat co nejdřív k Choroshovi. Mají vnitřní zranění. Kde je kluk?"

"Toho jsme nikde nenašli."

"Sjinkie!" zavolal z plna hrdla Gymir.

"Jsem tu usnul. Už můžu dolů?" ozvalo se jim nad hlavami. Všichni se tam překvapeně podívali a spatřili chlapce, jak si v asi šesti metrech hoví ve větvích.

"Ano, už můžeš slézt," zakroutil alchymista nevěřícně hlavou.

"Můžu mít otázku?" obrátil se Gymir na van der Duima a mohutně si zavdal z korbelu Prachoroše. Bylo sice teprve brzké dopoledne, ale po celonoční řezničině, kdy byl po lokty v Thungalových a poté i lapkových vnitřnostech, mu to nemohl nikdo vyčítat.

"Ale jistě."

"Co to vlastně vezete do Brožova tak cenného?"

"Nevím, jestli to vážně chcete vědět," zatvářil se obchodník zkormouceně.

"Chceme," odtušil von Rhyzes.

"Dobrá tedy. V těch bednách je víno, zrající sýry a speciální kriketové pálky pro zdejšího královského místodržícího."

Žoldnéř se málem zadusil pivem.

"Cože?!?" vydechl nevěřícně, když popadl konečně dech. "Moji lidé mě zradili kvůli plesnivýmu sejru?!?"

"Ehm, zdejší místodržící je Don Lucasso Katcherio d´Foret Noire," rozhodil ruce van der Duim, jako by to vysvětlovalo vše. Von Rhyzes se zatvářil nechápavě.

"Já Dona Katcheria znám, stejně jako jeho mlsný jazýček," vstoupil do toho alchymista. "Objednávka pro něj má na gelreánském černém trhu cenu malého statku i s polnostmi, řekl bych." Obchodník jeho domněnku potvrdil.

Žoldnéř si jen složil hlavu do dlaní.

"Tohle je Brožov, příteli," poklepal ho Gymir konejšivě po rameni. "Tady vás čekají ještě mnohem divnější překvapení."

Pokud Vás zajímají předchozí a další osudy Zmatmysla a jeho přátel, můžete si přečíst: