Trpíte mořskou nemocí? Žádný problém, do Brožova se jde dostat i po souši. Jen to není vždy nejsnazší. (Cyklus Z&A - jaro 1520)

Část 1: Napříč Glekským mokřadem

Odpoledne již značně pokročilo, přesto byl hostinec U Kančí hlavy téměř prázdný. Všichni se snažili využít prodlužujících se jarních dnů a světla k práci. Narváno tu bude až po západu slunce.

Jediným dvěma mužům v lokále s výjimkou hostinského tedy nedalo mnoho práce zaregistrovat hřmotného osmahlého muže, který nervózně přešlapoval v diskrétní vzdálenosti. Za jeho zády vykukoval střapatý pihovatý chlapec. Po chvíli to starší z mužů nevydržel a gestem je k sobě přivolal.

"Ráčejí vodpustit, vzácnej pane," spustil překotně hřmotný muž, jako by se bál, že ho po prvních slovech pošle pryč. "Ale když jsem vobstarával vaše muly a skládal náklad, zaslech´ sem, kam že to ráčejí cestovat. A tak jsem se chtěl voptat, jestli by byli tý dobroty a nepřibrali tady mýho synovce Sjinkieho," postrčil zpoza zad tak desetiletého chlapce, aby na něj bylo vidět. "Cestu by si samo sebou vodpracoval, je šikovnej a síly má taky dost. Rodiče mu umřeli na šarlatovej mor a já mám doma dalších pět hladovejch krků. Ale mám v Brožově švagra, je provazník, a kluka by k sobě vzal do učení."

"Je mi líto, ale to nepůjde. Cesta bude namáhavá a nebezpečná. Vezměte ho do garfulského přístavu a pošlete lodí po moři," přerušil ho starší z mužů.

"Na to nemám peníze, vzácnej pane. A kdyby měl nastoupit jako plavčík na nějakou loď, musel by si vodpracovat alespoň rok, spíš dva. Ptal sem se na to chlapů, co vozí náklad dolů po Espře."

"To je smutný příběh, ale nemohu zaručit, že by do Brožova dorazil v pořádku. Navíc by nám byl na obtíž. Nevezmu ho s sebou. To je mé poslední slovo," zakončil muž nekompromisně. Strýc s chlapcem svěsili schlíple ramena a měli se k odchodu, když do toho vstoupil druhý, dosud mlčící muž:

"Sjinkie, umíš se starat o muly stejně jako tvůj strýc?"

"A-ano, pane," zajíkl se hoch a těžko se dalo určit, zda to bylo nervozitou nebo vzhledem mluvčího. Ten totiž vypadal trochu zvláštně. Hubený chlapík s nezdravě zeleným odstínem kůže, jehož hlavě krom vysokého čela dominovaly dlouhé špičaté uši, takže připomínal goblina. Na něj byl ale zase moc vysoký a neměl skřehotavý hlas. Oblečen byl přitom do hedvábné košile s nabíranými rukávy a zelené vesty s naleštěnými knoflíky, která také nevypadala zrovna nuzně. Rozhodně to tedy nebyl žádný chudák.

"A co koně? S nimi by sis taky poradil?"

"Určitě," přikývl hoch horlivě, protože vycítil svoji šanci. "Vypomáhám vobčas ve stáji tady v hostinci."

"Výborně! V tom případě se můžeš přidat ke karavaně jako můj pomocník, a ne jako zátěž ctihodného obchodníka van der Duima," pokývl hlavou ke svému společníkovi beze špetky ironie. "Mám tři koně a dvě nákladní muly, takže práci mít budeš. Stejně jsem uvažoval, že bych si v Katheosu najal pomocníka." Zdálo se, že obchodník se chystá cosi namítnout, ale ušatý muž ho předešel.

"Vím, co se mi chystáte říct, ale najal jste mě jako průvodce, takže uznejte, že jsem schopný posoudit, jestli chlapec může cestu zvládnout."

"Vaše volba, magistře," zvedl smířlivě ruce van der Duim. "Ale zodpovídáte si za něj vy sám a snížím vám výši odměny o jeho stravu."

"Samozřejmě. Tak, chlapče, vítej v karavaně do Brožova," potřásl si se Sjinkiem rukou. "Máš jiné boty?" podíval se vzápětí na jeho ošoupané dřeváky. Když zavrtěl hlavou, sáhl do váčku na opasku a podal mu stříbrňák, ignorujíc udivený pohled obchodníka i strýce. "Tak si rychle zkus nějaké pevné a vysoké sehnat. Kožené. V tomhle bys daleko nedošel. A s rozbřeskem tě čekám tady na dvoře, pomůžeš mi nakládat."

Sjinkie i se strýcem s mnoha slovy díků rychle opustili hostinec.

"Vyhozené peníze, magistře. Nakonec se o něj budete starat celou cestu," zabručel obchodník.

"Pochybuji, ale i kdyby - moje riziko. Kde jsme skončili? Ach ano, tak tady - máme dvě možnosti, kudy se dát. Volil bych spíš jižní cestu, protože..."

Oba se opět ponořili do studia mapy.

Dalšího rána se na dvoře hostince sešla zvláštní a dost nesourodá společnost. Nejvíce bylo nákladních mul van der Duima, na které vršila náklad pětice poháněčů, kteří se navzájem podobali jako vejce vejci. Podsadití, kudrnatí a s rukama jak lopaty. Prý bratři a bratranci, ale kdo byl s kým jak příbuzný se nedalo poznat. Vedle nich stál u svého ryzáka obchodník a o čemsi debatoval s o dvě hlavy vyšším, divoce vyhlížejícím barbarem třímajícím bojové kladivo. Ten odpovídal pouze jednoslabičně či zabručením.

U studny pak postávala skupina pěti mužů v brigantinách a kroužkových zbrojích, už od pohledu žoldnéřů. Každý měl u pasu meč, jen trpaslík s vousem až ke kolenům třímal v rukách těžkou sekeru. Vedle něj si čistil zuby dýkou tmavovlasý kudrnáč, který měl kromě meče i kuši.

A na přesně opačné straně dvora dotahoval Sjinkie, který přišel raději ještě za tmy, řemeny na nákladním strakáčovi, který doplňoval dvě muly ušatého magistra. Další dva koně, teplokrevný grošák a černý chladnokrevník, byli jezdečtí.

"Na tyhle bedničky opatrně, je v nich sklo, takže je vždycky zvedej ve dvou lidech, i když nejsou těžké," instruoval ho magistr, jehož krátký vous v ranním slunci narezle zářil. "A na tuhle taky dávej pozor, nerad bych, aby vybuchla. A netvař se tak vyděšeně," rozesmál se nad chlapcovým výrazem. "Tyhle alchemické substance jsou docela stabilní. Musel bys s nimi hodně silně praštit o zem. Nebo je hodit do ohně. Nebo... no, raději s nimi zacházej opatrně."

"Ták, teď mě všichni poslouchejte," přerušil ho silný hlas obchodníka. "Každej ví, co má na starosti, ale ať předejdeme nedorozumněním. Bezpečnost karavany má na starosti Marcus von Rhyzes a jeho muži," ukázal na skupinu žoldnéřů. Muž s hlavou holou jak koleno a šedivou bradkou se lehce uklonil. "Když vám ostatním při ohrožení nakážou, že máte skočit do potoka, tak tam bez řečí hned naskáčete, i kdyby v ní měl ještě plavat led. Rozuměli?" obrátil se především k bratrancům u mul. Souhlasné mručení.

"Skvěle. Gymira z Valsartanu, magistra alchymie, jsem najal jako průvodce, protože dobře zná cestu do Brožova a jakožto půlgoblin nás bezpečně provede i přes Glekský mokřad, což nám ušetří dost času." Alchymista jen pokývl hlavou. Od pohledu muselo být všem jasné, o kom je řeč.

"A také s námi cestuje jeho drahá choť, paní Adeline z Hippocampu," uklonil se ženě, která během jeho řeči vyšla z hostince. Měla na sobě sytě modré jezdecké šaty s kápí, z dlouhých světle hnědých vlasů pak vykukovaly špičaté uši dávající najevo, že jí v žilách koluje elfí krev. V ruce držela dlouhou hůl, na jejímž vrcholu se skvěl vyřezávaný mořský koník. Nebylo pochyb, že je adeptkou magických nauk.

"A nakonec Gharr," poplácal van der Duim po rameni barbara, který stál celou dobu mlčenlivě vedle něj. "Je mým osobním strážcem a přítelem. Věřím mu víc než sám sobě. Takže jeho slovo je zákonem stejně jako moje. Tak pohyb, ať už jsme na cestě!"

Karavana se pomalu začala řadit k odchodu.

Cesta od řeky Espry přes provincii Katheos příjemně ubíhala. Pole a louky se střídaly s lesíky a vzduch voněl časným jarem. Sjinkie poctivě rozcházel nové boty, měl ale dovoleno, ba nařízeno chůzi střídat s jízdou na alchymistově vraníkovi, aby neměl zbytečně puchýře. Magistr Gymir konstatoval, že je stejně zvyklý spíš chodit než sedět v sedle, a dopoledne tak trávil po boku svých mul a nákladního koně, aby kontroloval upevnění nákladu. Pod nohama se jim všem nadšeně motal velký ovčácký pes, o kterém Gymir na dotaz obchodníka pouze lakonicky konstatoval, že je to jeho kolega a slíbil ho vzít s sebou. Tvářil se u toho natolik vážně, že nešlo poznat, zda to myslel jako vtip nebo ne, a tak to van der Duim raději nechal být.

Kolem poledne se už Sjinkie konečně trochu uvolnil, alchymista byl příjemný společník, a tak se osmělil zeptat na věc, která mu vrtala hlavou.

"Pane magistře, kudy to vlastně půjdeme do Brožova? Strýček říkal, že pěšky musíme napřed proti proudu Espry a Felzy až do Denardu. Ale pan Duim mluvil o mokřadech."

"Ano, mohli bychom do Denardského velkoknížectví podél řeky a pak kupeckou stezkou z Valaronu, ale byla by to strašná zacházka. My to vezmeme zkratkou přes Glekský mokřad a napojíme se na stezku někde v její polovině cesty přes Scordii."

"To jde?!?" vykulil chlapec oči.

"Není to úplně snadné, proto tě van der Duim nechtěl vzít s sebou. Ale když víš, na koho se obrátit... V okolí jezera Glek žije dost goblinů a já vím, jak se s nimi domluvit, aby nám pomohli. Nebo nás alespoň pustili dál."

"A vy jste teda půlgoblin?"

"To jsem. Maminka byla goblinka a otec... No, ten byl člověk. Nemám na něj dobré vzpomínky. Viděls už někdy nějakého goblina?"

"Ještě ne, pane. Znám elfy a pár hobitů. A už jsem viděl pár trpaslíků a jednou kočkočlověka. Ale goblina ještě ne."

"Tak to jich teď nejspíš uvidíš víc, než by ti bylo milo," zachechtal se Gymir škodolibě. "A možná i nějakého orka.

Vesměs vypadají goblini dost podobně jako já. V Gelreánském království jsou teď už skoro v každém velkém městě, třeba na pobřeží v Garfulu obývají celou městskou čtvrť. Drží se spíš pospolu. Vaše království je obecně dost tolerantní. To je dost vzácné. Ve spoustě zemí nejsou zelenokožci moc vítáni, snad jen u nás v Arnském knížectví. Někde dokonce ani kočkolidé. Mám pocit, že jediní, koho všude zbožňují, jsou hobiti. Když si vzpomenu na jejich jídlo, docela to chápu.

A třeba Denardské velkoknížectví, kam máme namířeno, to je ještě o krok dál. Ne že by tam měli rádi gobliny a orky, ale míšení ras je tam nejen tolerováno, ale dokonce dáváno na odiv. Platí to dokonce i pro knížecí rod! Traduje se, že to celé začalo před pár staletími láskou knížete Farbena, praprapraprapraděda dnešního knížete Galbena, k elfské dívce. Tehdy začal budovat dobré vztahy s elfy a jeho syn si vzal elfí šlechtičnu. Smíšený vládnoucí rod je v císařství záležitost nadmíru nezvyklá, většinou se střídají lidé s elfy. Mimochodem, lidé nejsou původně z Tornelionu, ačkoli jich je tu vlastně nejvíc. Připluli přes moře. Tahle země patřila původně pouze trpaslíkům, elfům, goblinům a orkům. Historie je to dost krvavá a složitá. Začalo to před dvanácti stoletími, kdy se sjednotili orčí klany. Vyústilo to v První války zelených kůží, protože orčí náčelník..."

Po třech dnech putování se s večerem dostali na hranici Glekského mokřadu a utábořili se. Sjinkie si ho představoval spíš jako močál plný zatuchlého bahna s trčícími pahýly dávno mrtvých stromů, proto byl ráno překvapený, že je krajina naopak velmi živá. Rostly tu olšové háje i vrbové houštiny, tráva ostřice, přesličky a rákosí. Odevšad se ozýval ptačí zpěv a zdálo se, že idylu nemůže nic narušit. Omyl.

O rozruch se neplánovaně přičinila Adeline, která vylezla ze stanu oděna do elfí zálesácké haleny s třásněmi a mužských loveckých kalhot. V tu chvíli se u ohniště vztyčil jeden z žoldnéřů, kvůli bledé kůži a bílým vlasům přezdívaný Duch.

"Tak todle už dál trpět nebudu!" zaryčel překvapivě vysokým hlasem a několika rychlými skoky překonal vzdálenost, která jej dělila od Adeline. "Ženská na cestách nosí smůlu, čarodějnice dvojnásob. A teď si ještě vezme mužský šaty! Když si jí sám neodkážeš dát do patřičných mezí, kam patří, smíchanče -" obořil se na Gymira, "- tak to udělám za tebe!" Rázně ji chytil za ramena a smýkl s ní zpátky do stanu.

"Nesahej na mou ženu, chrapoune!" zařval Gymir a jeho kůže získala zajímavý nádech zelené. "Ještě jednou se jí dotkni a já tě...! Já tě..." nemohl najít správná slova.

"Tak mě co, dlouhoušáku?!?" otočil se k němu Duch a vyzývavě ho dloubl do hrudi prstem. Oba měli přes šest stop, ale žoldák byl určitě dvakrát tak těžký.

"Nic," usmál se zničehonic půlgoblin a uvolnil se. "Jen jsem chtěl, aby ses soustředil na mě."

Žoldák vycítil pohyb za zády a otočil se. V ten moment ho na solar udeřila hraničářská bota a poslala ho k zemi. Adeline se totiž mezitím vyhrabala ze stanu a podobala se rozezlené bohyni války. V sukni by tak vysoko určitě nevykopla, ale jak si předtím Duch správně všiml - teď měla kalhoty.

"Já nejsem žádná vesnická puťka, ty hovado!" křičela na něj, zatímco ho na zemi zpracovávala dobře mířenými kopy. Duch byl ze změny situace tak rozhozený, že se zmohl jen na chabou podvědomou obranu dopadajících ran. "Ještě jednou se mě dotkneš a usmahnu ti bleskem moudí, že budeš mluvit už úplně fistulí!"

Dosud nevěřícně přihlížející trpaslík Thungal a kušiník Jusuf se konečně probrali z transu a vydali se kolegovi na pomoc. Do cesty se jim však postavili Gymir se svým psem.

"Stůjte. To je jen mezi nima dvěma," promluvil pevně a pes výhružně zavrčel.

"Koukej uhnout," zavrčel Jusuf na oplátku a sáhl po noži.

"A dost! Všichni!" rozlehl se ležením burácivý autoritativní hlas van der Duima. Všichni ztuhli, jen Adeline si neodpustila poslední kop. "Co se tady u všech bohů děje?!?"

"Tady Duchovi se nelíbilo, jak se paní Adeline oblíká, zachoval se jako grobián, a tak se rozhodla dát mu lekci slušnýho chování."

Všichni se překvapeně otočili po hlase. Patřil totiž barbaru Gharrovi, který dosud nevypustil z úst slovo delší než jedna slabika. A zjevně se celou situací dobře bavil.

"Takhle tedy? Pane von Rhyzes, dohlédněte si na své muže, jinak budu nucen vyvodit důsledky," obrátil se na velitele, který teprve teď, svlečený do půli těla, doběhl od potoka.

"Tohle se už nebude opakovat, má paní. Přijměte, prosím, moji nejhlubší omluvu za jeho chování," obrátil se na dosud zadýchanou čarodějku. "A ty, Duchu, si vymysli svůj trest. Pro začátek začni se zákazem kořalky příštích deset dní. Zbytek si vyslechnu později," odvrátil se a považoval věc za vyřízenou. Ne tak Duch, který roztřeseně vstával ze země s tváří zkřivenou vztekem a ponížením.

Putování mokřadem se ukázalo být velmi stereotypním a dny splývaly jeden v druhý. Pořád ty samé scenérie, stejné plahočení podmáčenou krajinou, každý večer sušení bot u ohně na pruhu suché země, který Gymir našel k nocování.

Ukázalo se, že Adeline svůj oděv nezvolila náhodou. Často brodili menší i větší potoky, občas museli jít i delší úsek jejich korytem. Podél pěšin, kterými je půlgoblin vedl, bylo mnoho tůní, a místy byla půda po jarním tání tak podmáčená, že zpod bot při došlapu prýštila voda. Co chvíli se ozvaly nadávky někoho, kdo špatně došlápl nebo dostal větví přes obličej. Gymir však byl ve svém živlu. Šel v čele, vedouc svého nákladního koně, a mokřady si zjevně užíval. Kolem něj běhal z křoví do křoví pes Sir, ještě nadšenější než jeho pán, a plašil vodní ptáky k velké mrzutosti toho žoldnéře, který šel zrovna jako přední hlídka.

Sedmého dne se ale něco změnilo. Koně a muly začali být kolem poledne najednou neklidní, Sir stále větřil a se staženým ocasem se držel co nejblíže Gymira či Adeline. Neklid se postupně přenesl i na zbytek karavany a půlgoblin, jdoucí v čele, byl nezvykle zamlklý.

Náhle zastavil karavanu a tlumeně něco řešil s žoldnéřem "Klikařem" Olingerem, který vděčil za své přízvisko jizvě přes celou tvář, která jen těsně míjela pravé oko. Ten posléze přivolal svého velitele a dorazili i barbar s obchodníkem.

"Máme problém," ukázal Olinger na lidské stopy křižující cestu. V bahně byly dobře viditelné. Gharr a von Rhyzes je ihned začali zblízka zkoumat, pak vstali a tvářili se také velice vážně.

"Co se děje?" nechápal obchodník. "Tak nám někdo zkřížil cestu, a co?"

"To by nám skutečně nevadilo, kdyby ten někdo nebyl už nějakou dobu po smrti," vysvětlil mu zachmuřeně von Rhyzes. Ostatní jen mlčky přikývli.

"Jako že jsou tu nemrtví?!?"

"Tak. Poslouchejte," upozornil je Gharr. Teprve teď obchodníkovi došlo, že kromě šumění větru ve větvích a pofrkávání koní je úplné ticho. Žádný hmyz, žádní ptáci.

"Musíme teď postupovat, pokud možno, co nejrychleji. Ale zároveň tiše. Nedaleko by měla být vesnice, tam můžeme zjistit něco bližšího, a hlavně tam přenocovat," navrhl Gymir.

"Zadržte, čí vesnice?" zeptal se podezřívavě von Rhyzes.

"Divokých goblinů, koho jiného byste v těchhle končinách čekal?"

"Právě že gobliny. A orky. Jen se ujistím - je to bezpečné? O divokých goblinech jsem slyšel spíš špatné zkazky. Není tu v okolí nějaké místo, kde bychom se mohli na noc opevnit?"

"Žádné, ke kterému bychom stihli dojít, než se setmí."

"Dobrá, co naplat. Tak nás tedy veďte, magistře."

Další dvě hodiny se proplétali spletí pěšin a cestiček. Bylo znát, že Gymir zprvu mířil k vesnici jen nahrubo, ale postupně si upřesňoval polohu díky gobliním značkám vysekaným na stromech. Tou dobou už měli co dělat, aby udrželi muly a koně v klidu. Nakonec Gymir zastavil karavanu a vytáhl z jednoho vaku malý bubínek. Napnul na něm kůži a začal bubnovat ve zvláštním disharmonickém rytmu.

Vzápětí přišla z nevelké vzdálenosti odpověď. Chvilku si vyměňovali série úderů, pak Gymir bubínek sbalil a znovu vykročil vpřed.

"Jsme očekáváni."

Jakmile prošli hradbou vrb a olší, otevřel se jim pohled na pahorek vystupující nad okolní mokřad, na kterém stála goblinní osada obehnaná palisádou z naostřených kůlů. Gymir je dovedl až k bráně a vyměnil si s hlídkou několik pokřiků v hrdelní řeči plné ö a ü. Vzápětí se brána otevřela a karavana prošla na velký plácek mezi proutěnými chýšemi.

Kolem nich se rozestavělo šest hubených goblinů. Byli nižší než lidé, jen kolem pěti stop, ale vyšší než trpaslíci či hobiti. Zelené zbarvení kůže měli na rozdíl od Gymira mnohem sytější, ale uši měli stejně dlouhé a špičaté jako on. Dva měli také dlouhé a špičaté nosy, jeden ho měl zase široký a rozpláclý. Navzdory dosud chladnému počasí byli oblečení jen do bederních roušek a třímali kamenné sekery a krátká kostěná kopí.

Před Gymira rozprostřeli rákosovou rohož dvě mladé goblinky, k potěše přítomných mužů také jen v bederních zástěrkách, a začaly doprostřed nosit misky a nádoby. Půlgoblin přivolal von Rhyzese a van der Duima.

"Tahle osada se jmenuje Malý vrch a žijí tu příslušníci klanu Štětinatců a klanu Nůž z parohu. Náčelník je zrovna s většinou bojovníků na průzkumu kvůli nemrtvým."

"Takže na něj musíme počkat," dovtípil se obchodník.

"To ne, s náčelníkem budeme později domlouvat jen záležitosti obrany a nočních hlídek. Tedy až přesvědčíme Nejstarší duchem, aby nás tu nechala přes noc," vysvětloval Gymir a ukázal bradou k nedaleké chýši, ze které právě vyšla goblinní stařenka pamatující už od pohledu mnoho zim. Opět byla také jen v bederní roušce, splasklá prsa jí plandala až na břicho, ale krok a pohled měla pevný. Opírala se o hůl zdobenou peřím a kostmi malých obratlovců.

"To budeme jednat s tou babkou?" podivil se žoldnéř.

"Ano, v nepřítomnosti náčelníka rozhoduje nejstarší příčetná osoba ve vesnici, což bude ona," vysvětlil Gymir a využil čas, než stařenka dojde k rohoži, aby gestem přivolal Sjinkieho a něco mu pošeptal. Ten odběhl a vrátil se tmavou lahví omotanou lýkem. Když stařenka usedla na rohož, pokynul Gymir i ostatním a sám usedl naproti ní.

"Důležité věci se u goblinů probírají zásadně při jídle, takže si klidně nabídněte," vyzval tiše své společníky. "Jen nejezte nic z té březové dózy napravo, zvraceli byste ještě dva dny." Pak se začal bavit se stařenkou v gobliním jazyce.

"Co povídá ta babka?" nevydržel to po chvíli obchodník.

"Ta babka říkat, že teď po úvodní zdvořilost mluvit už v Obecná řeč, aby gizmí z Ryšavců nemuset vysvětlovat vám kumpán," odpověděla mu skřehotavě místo alchymisty gobla.

"Ty omluvit jeho nevymáchaná ústa, Nejstarší duchem," přešel na její lámaný způsob mluvy bez zaváhání Gymir. "Já zrovna teď vysvětlovat, co nás zavést do těchto kraj a tato osada."

"To být odvážná cesta, co vy jít. Ale vy nepřijít v dobrý čas. Být tu hodně nemrtvoun v několik minulý den. Vy moct tu zůstat přes noc, ale vy muset zaplatit za ochrana."

"Jaká být cena, Nejstarší duchem?" položil nabízející se otázku půlgoblin a odzátkoval lahev, která mu do té doby ležela u nohou. Napil se a podal lahev stařence. Ta si dopřála mohutný lok, potěšeně mlaskla a podala lahev dál obchodníkovi. Ten si - ukolébán viděným - mohutně přihnul, načež vytřeštil oči a rozkašlal se. Von Rhyzes mu s probuzeným zájmem lahev vydrápl.

"Dobrá pálenka," ocenil ji pak znalecky. "Druhé kolo?" poslal lahev zase stařence.

"Co to je za dryák?" zasípal zrudlý obchodník, když popadl dech.

"To být... to je Žížalovice, podle goblinní receptury z Arnského knížectví, odkud pocházím," vysvětloval Gymir. "Navrch jsem ji ještě dvakrát destiloval, takže je krapet silnější. Měl jsem vás varovat, to se omlouvám. Ale zpátky k jednání."

"My chtít deset lahev pálenka a tři kůň. A vy pomáhat bránit osada."

"To nemyslet vážně!" vykřikl alchymista teatrálně. "My potřebovat všechny kůň aby nést náklad nebo my. Bez nich já moct všechno naházet do tůň. Dvě lahev a pomáhat s obrana."

"My nemít maso z kůň já ani nepamatovat, a vy jich dost. A tady být spousta hladový krk po zima. Dva kůň a osm lahev, jinak ty sebrat a jít," založila si ruce na prsou.

"To my klidně sebrat a jít! Ty nás pak mít na svědomí a my tě chodit strašit. Tři lahev a obrana. Už takhle já tratit moc kořalka," rozhněval se půlgoblin.

"Ty hrát na můj city," urazila se zase stařenka. "Co ty moct nabídnout místo kůň?"

"Brát ty kovová mince?"

"Kovová mince nebýt k jídlu a nezasytit prázdný břicho. Ale sem brzy zavítat kupčík z klan Silná voda, takže já udělat ty nabídka. Šest lahev, měďák a obrana."

"To být zlodějina!"

"Neurážet ty já v moje vlastní osada!"

"Ale být pravda! Čtyři lahev, tři stříbrné a obrana."

"Tvůj poslední slovo?" zavrčela stařenka.

"Můj poslední slovo," zavrčel Gymir.

"Já souhlasit," usmála se stařenka rázem přátelsky. "Vy moct odpočinout v ten a ten hoogan, než vrátit náčelník. Teda až vy zaplatit," ušklíbla se. Gymir pokynul van der Duimovi, který s nevelkou ochotou zaplatil tři stříbrné. Pak se zvedla a odšourala zpět do své chýše.

"Co to mělo být?" zeptal se nedůvěřivě obchodník. "To by nás vážně zkusila vyhodit do mokřadu mezi nemrtvé?"

"Co vás napadá," zasmál se Gymir. "Jakmile nás pustili dovnitř osady, měli jsme vyhráno. Víte, goblini hrozně rádi smlouvají. A přece bych ji nepřipravil o ten požitek. Vlastně to bylo výrazně levnější, než jsem čekal," zamyslel se. "Asi očekávají trable a doufají v naši pomoc. No, raději bychom měli mulám a koním svázat nohy a spojit je k sobě navzájem. Viděli jste, že pach nemrtvých koně moc nemusí. A jestli se tu v noci objeví, tak bychom o ně mohli přijít. A všichni ať si teď raději odpočinou. Nejspíš nás čeká perná noc."

Odstrojili a obstarali tedy zvířata a nanosili věci do jim určených proutěných chýší, které pro ně mezitím goblini vyklidili. Nazývali je hoogan a vyslovovali obě "o" zvlášť, tedy něco jako ho-ogan, ale na jeden nádech. Ukázalo se, že kostru tvoří čtyři kůly zapuštěné do země, na kterých je položena čtvercová konstrukce z trámů. Po obvodu pak byly zapuštěny do země mladé stromky ohnuté ke středu chýše, takže tvořily oblé stěny a střechu zároveň. Kmínky pak byly propleteny pruty a díry ucpané drny a rákosovými došky. Ve středu hooganu bylo malé ohniště, po obvodu pak rohože na spaní. Kouř odcházel otvorem ve střeše.

Goblinky jim do hooganů donesly tvrdé, snad obilné placky a jakousi kaši z ryb a loje. Vypadala dost nevábně, ale chutnala výtečně a zasytila, když už se člověk odhodlal. Nakládané červy v medu ale okusili jen půlgoblin a barbar. I přes chválu od obou zbylé členy karavany k jejich konzumaci ale nenalákali.

Gymir si po jídle hned zabral jednu rohož, svalil se na ni a okamžitě usnul. Sir se mu stočil u nohou a také odpadl. Adeline se posadila do tureckého sedu vedle nich, sundala si z krku šňůrku se zvláštním průsvitným kamenem, položila si ho na dlaň a zavřela oči.

Sjinkie, který vzrušen spoustou nových věcí nemohl usnout, získal v šeru hooganu dojem, že v krystalu se objevily a tančí v něm v čím dál rychlejším reji malé jiskřičky. Po zhruba čtvrt hodině Adeline otevřela oči, schovala kámen, a také se začala chystat ke spánku. Sjinkie za těch několik dní již trochu poznal, kdy je přístupná konverzaci, a kdy se jí má naopak vyhýbat. Byla na něj vždycky hodná, ale bylo znát, že jí společnost více lidí leze často na nervy a je raději sama se svým mužem. Tentokrát se mu zdála sdílná.

"Promiňte, paní Adeline, ale co jste teď přesně dělala?"

"Meditovala jsem, abych si doplnila magickou energii," zívla.

"Takže ten kámen svítil kvůli magii?" ujišťoval se.

"Moment, tys viděl zářit můj magiový krystal?" zeptala se nedůvěřivě.

"Ano, mihotaly se v něm jakoby jiskřičky," zamyslel se. "A taky vzduch jako by zhoustl."

"Zajímavé. Už jsi cítil někdy něco podobného, třeba když někdo čaroval?" zeptala se s nebývalým zájmem.

"No... já jsem ještě nikdy žádné kouzlo neviděl. Ale měl jsem podobný pocit u jedné prastaré mohyly v lesích za městečkem. Hmm... a pak jednou v hostici, když přes nás projížděl paladin a já od něj přebíral jeho koně. Teda... myslím."

Adeline k němu přidřepla a položila mu ruku na čelo. Chvíli se soustředila se zavřenýma očima.

"Nejsem si tím jistá, tak tě nebudu mást neuváženými soudy, ale až dorazíme do Brožova, zavedu tě za mistry Raistem a Noxem do Mágské věže. Nemusíš se bát, nejde o nic strašného nebo zlého, ale určitě tě rádi poznají. A teď pojďme spát, dokud můžeme."

Náčelník se zbytkem kmene se vrátil hodinu před západem slunce a již o návštěvnících díky bubnům věděl. Byl o trochu vyšší než průměrný člověk, svalnatý, a nad malýma, podivně tvarovanýma špičatýma ušima měl nad vyholenými skráněmi vysoko vyčesanou skalpovou kadeř. Jak jim Gymir později vysvětlil, byl totiž orkogoblinní míšenec. A navíc vypadající napůl jako ork a napůl jako goblin, což bylo strašně vzácné. Většinou převažoval vzhled jedné z ras, takových jako on se rodilo jen několik za století. Na rozdíl od ostatních goblinů měl malý pukléř a především železný meč.

Mezi drobnějšími gobliny pak vyčnívala ještě jedna zelená postava. O hlavu a půl větší než náčelník, hruď jako sud a zakrnělé uši. I když ho většina z přítomných ještě nikdy naživo neviděla, všem bylo jasné, že tohle je ork. Na sobě měl zašlé zbytky prastaré zbroje a v rukách třímal dvoubřitou sekeru vyrobenou trpaslíky snad ještě v dobách Druhých válek zelených kůží.

Při tom pohledu Thungala Černou ruku, trpasličího žoldnéře, málem trefil šlak a kdyby ho ostatní nezadrželi, snad by se pokusil na orka vrhnout. I Adeline trochu pobledla a rty se jí semkly v tenkou čárku, ale nic neřekla.

Náčelník Sygör Mocný pes neuměl Obecnou řeč, takže rozmluvu probíhající v Orkamluvu, původním jazyce orků a goblinů, musel Gymir tlumočit. Náčelník zkušeným okem zhodnotil členy karavany, především žoldnéře, a jal se udílet rozkazy. Vůbec nepřipouštěl nějaký dialog, což velice dráždilo von Rhyzese, ale i ten musel nakonec se skřípěním zubů uznat, že náčelníkův plán chytře kombinuje přednosti goblinů i žoldnéřů. Zvlášť, když se podle zvědů jejich směrem pohybovala tak stovka nemrtvých a blížila se noc.

Se západem slunce bylo všechno nachystáno a každý věděl, co má dělat, pokud by došlo k napadení nemrtvými. A to hraničilo s jistotou, protože v osadě bylo cokoliv, jen ne nenápadný ospalý klid. Goblini zapálili na čtyřech místech mezi hoogany a palisádou ohně, kolem kterých teď křepčili a pokřikovali na sebe opojení alkoholem. Někteří se navíc posilnili na nadcházející noc podezřele vypadajícími houbičkami a teď se maniakálně pochechtávali.

"Už chybí jen oplzlé orgie plné smilnění," konstatoval dění zhnuseně van der Duim. "To se goblini pořád chovají takhle?"

"Většinou," pokýval hlavou Gymir a dochroustal posledního nakládaného červa. "Ale nenechte se zmást, většina není pod parou. Jiný metabolismus. Jen si dodávají odvahu. A na orgie si musíte počkat do podzimní rovnodennosti," olízl si prsty od medu.

"Cože?"

"Divocí goblini mají říji, podobně jako orkové, a to jednou ročně na podzim. Takže můžete být klidný, dnes žádné orgie nebudou. Hmm... to mi připomíná jednu oslavu rovnodennosti před lety v Yulmenu..." zasnil se.

"Achö, achö! Berym gerü!" ozvalo se ze tmy.

"Nemrtví jsou tu! Jihovýchod, tak deset, patnáct kousků!" přidal se Olinger. Obchodník se spěšně stáhl zpět k mulám doprostřed osady.

"A je konec hezkého večera," povzdechl si Gymir a poodešel od ohně do širokého průchodu mezi dvěma hoogany, kde už čekaly tři goblinky.

"Tak ještě jednou, sire Prokope," oslovil svého psa. "Nesmíš se nechat chytit jejich rukama nebo kousnout, mají strašnou sílu. Ale jsou pomalí a neohrabaní. Tak se snaž." Pes na souhlas jednou štekl. Pak si Gymir pověsil přes rameno velký vak plný alchymistických bomb a do rukou uchopil dvoumetrovou magickou hůl popsanou podivným písmem. Co se jeho týkalo, bitva mohla začít.

Ze tmy se začaly ozývat čvachtavé zvuky a mručení. Vzápětí údery do palisády. Zpočátku se nic moc nedělo a měli tak naději, že nemrtví to po nějakém čase vzdají a potáhnou dál. Ale i když byla osada vystavěna na relativně suchém místě, půda byla i tak příliš měkká na to, aby se palisáda nezačala vyvracet pod náporem několika desítek nemrtvých těl. Ti se neohlíželi na své druhy, takže první natlačení na dřevo byli ostatními rozmačkání skoro na kaši. Ozvalo se zadunění a část palisády se zhroutila do nitra osady.

Obráncům se naskytl první pohled na nemrtvé - zsinalá kůže, oči potažené mázdrou, hnijící maso a chybějící části těl. První vlnu ihned zasáhla vlna šípů doplněná o Jusufovy šipky, ale nijak výrazně ji nezdecimovala. Nemrtví vydrží hodně. Daleko větší úspěch slavila tradiční goblinní zbraň - olong. Jednalo se o dva placaté kameny spojené k sobě dlouhými koženými řemeny. Olong byl určen především k lovu, ale byl užitečný i proti nemrtvým. Vždy ho vrhli na nohy protivníka, čímž mu je svázali k sobě a podrazili, načež ho dorazili krátkými píkami či kamennými sekerami. Znamenalo to sice bojovat nepříjemně blízko nemrtvým stylem "udeř a uteč", ten ale goblinům zjevně vyhovoval.

Chvíli to vypadalo nadějně, pak ale nemrtví prolomili palisádu na dalších dvou místech. Protože goblini měli jen omezený počet olongů, začali být nuceni bojovat více kontaktně. Bojiště se stalo tak nepřehledným, zvlášť poté, co pár nemrtvých prošlo jedním z ohnišť a změnilo se v potácející se pochodně.

Náčelník Sygör ale zjevně už dopředu s tímto možným vývojem situace počítal. Rozestavil proto do mezer mezi hoogany žoldáky, Gymira a Adeline, aby společně s goblinkami bránili děti a zvířata uvnitř osady. Sám pak vedl protiútok na jeden z průlomů. Ve druhém se činil statný ork a ve třetím Gharr ohánějící se svým kladivem.

"Sjinkie," zařval z plna hrdla Gymir a dorazil holí dalšího nemrtvého, kterého mu srazil k nohám divoce štěkající Sir. Chlapec přestal tišit plašící se koně a doběhl k němu. "V jedné z těch malých černých bedniček, co nosívá Lenoch, najdeš dvě lahvičky s pečetí slunce. Vem je a dones Jusufovi, ať do toho namočí šipky a střílí do chumlů v průlomech. Je to ohnivý lektvar." Sjinkie přikývl a vystřelil pryč.

"Počkej ještě! Vrať se!" houkl na něj ještě Gymir a zadeklamoval cosi v cizím jazyce. Kolem ruky se mu objevila nazlátlá záře. Dotkl se Sjinkieho a chlapce zabrněla kůže po celém těle. "Máš magický štít. Teď upaluj!" křikl na něj přes rameno, zamířil a hodil bombu. Hnijící dotěra zamrzl na místě pokrytý jinovatkou a malá goblinka, zdatně se ohánějící dřevěnou palicí, mu hbitě rozbila hlavu.

Sjinkie po horečném hledání našel ty správné lahvičky a běžel najít Jusufa. Ten ale nebyl, kde ho viděl posledně, začal tedy obíhat tábor dokola. Zahlédl ho v okamžiku, kdy se nemrtvým omylem podařilo podpálit jeden hoogan. Jusuf tak společně s Duchem a třemi gobliny zůstal odříznutý mezi požárem a palisádou, což jim připravilo perné chvilky. Nemrtví byli sice pomalí, ale nesmírně odolní. Naštěstí pro obránce jim magie vadila podstatně víc než běžné zbraně.

Adeline tak dokázala držet jednu pozici úplně sama, metajíc kouzla na všechny červivé mrtvoly, co se přivlekly na dosah. Když zahlédla obklíčenou skupinku, ukázala volnou rukou na houf zombie, který byl mezi nimi, a vykřikla zaklínadlo. Nohy nemrtvých zarostly do ledu, který však díky blízkému ohni rychle tál. Obklíčení tak ale získali krátký oddechový čas, který využili a dostali se z utahující se smrtící smyčky. Goblini dokonce čarodějce poděkovali a postavili se po jejím boku.

Sjinkie konečně mohl předat Jusufovi lektvary i s instrukcemi. Ten se tvářil nedůvěřivě, ale pak přikývl a s Duchem, který mu kryl záda, se vydal k největšímu průlomu. Sjinkie se pak přidal k několika goblinkám, které se snažily hasit hoogan.

Adeline znovu vyřkla zaklínadlo, ale konec magické hole jen zapraštěl statickou elektřinou. Zcela nežensky zaklela a odskočila dál od nemrtvého, přičemž mu holí alespoň uštědřila ránu zespodu do brady, až křuply obratle. Z brašničky na opasku vylovila malou lahvičku se smaragdově opaleskující tekutinou, zuby vytrhla zátku a na jeden lok vypila její obsah. Pak zaklínadlo zopakovala. Hlava nemrtvého se proměnila v kouřící škvarek.

Za zády se jí ozval praskot. Když se otočila, spatřila, jak se z hořícího hooganu vypotácela postava pokrytá plameny a míří přímo k mulám a koním.

Vytvořila tedy v dlani modře planoucí kouli a vrhla ji proti němu. Ve zlomovém okamžiku hodu ji však za nohu chytil nemrtvý plazící se po zemi. Magický projektil tak nezamířil na lidskou pochodeň, ale na Sjinkieho.

Ten zareagoval zcela instinktivně. Zachytil přilétající sršící kouli do dlaní, jako by to bylo pouhé jablko, protočil se kolem své osy a zase ji vypustil vstříc plápolajícímu tělu. Z dálky to vypadalo, jako by koule obkroužila Sjinkieho, změnila směr a trefila nemrtvého. Ten rázem uhasl a získal vzhled ztuhlé lávy. Vzápětí se roztříštil na kusy pod údery kopyt k smrti vyděšené Adelininy klisny, ke které se mezitím nebezpečně přiblížil.

Čarodějku celý ten výjev natolik rozhodil, že jen kvalitě svých hraničářských bot vděčila za to, že nepřišla o nohu.

"Jak jsi to provedl?!?" křikla na Sjinkieho, když udělala s nemrtvým krátký proces.

"Nemám tušení, nestihl jsem vůbec myslet. Magistr mi dal magickej štít, tak jsem se nebál," odtušil jen a dál hasil hoogan.

"Jenže ten tě ochrání před zubama, ne kouzlem. Tebe musí vidět brožovští mistři! Tohle by nemělo být vůbec možné! Matně jsem to tušila, ale teď mám jistotu. Máš v sobě neprobuzený dar magie, talent, nazvi to, jak chceš. Nevím ještě jaká kariéra tě čeká, ale provazník to nebude, na to vem jed!"

Boj kolem nich pozvolna ustával. Svůj podíl na tom měly i ohnivé šipky vysílané Jusufem, které ničily nemrtvé po houfech, a daly tak obráncům čas se přeskupit. Goblinní stařenka, zjevně šamanka, procházela s ostatními bojištěm a dorážela holí ještě se hýbající těla.

"Moment! Jednoho potřebuju živého! Teda... neživého... sakra, prostě bez rozbité lebky! Ulovit a svázat!" zavolal na ni Gymir. Stařenka se zarazila, ale houkla na nejbližší gobliny a ti povel vykonali.

"Proč ty chtít nemrtvoun?" počkala, až k ní dojde.

"Nebýt ty divné, jak nemrtvoun vypadat? Část být stará a ve zbroj, ale část čerstvá a jen ve spodnička. Ty podívat na skvrna na kůže. Šarlatový mor. Já myslet, že to být lidi z nemocná vesnice nebo město, které někdo uložit na zapomenutá temná pohřebiště a omylem probudit zlá síla."

"To moct být pravda, gizmí, ale co to pro nás znamenat?"

"Já vzpomenout na kouzelná voda, která moct očarovat nemrtvoun, aby zavést kmen zpátky k pohřebiště. Já zvládnout vyrobit."

"To být dobrá myšlenka. Ty ráno říct, co potřebovat, já ti pomoct. A teď jít spát, aby ty zítra síla na kouzelná voda, boj být dlouhá."

"Ne," zavrtěl hlavou rozhodně Gymir. "Ty říct, já být gizmí. I když to nebýt můj kmen, já muset napřed léčit. Já odpočívat až stopař hledat přísada do lektvar."

Chvíli si ho měřila pohledem, jaký upírají matky na své neposlušné děti.

"Já poslat ti k ruka nějaká šikovná gobla," mávla nakonec rezignovaně rukou a zmizela ve tmě.

Ráno se ukázalo, že z nočního boje vyšli docela dobře. Popelem sice lehly dva hoogany a půlka palisády potřebovala znovu postavit, ale na straně obránců byli nakonec jen tři mrtví, asi patnáct raněných, z toho čtyři těžce, a pár goblíňat přiotrávených kouřem. Z karavany přežili všichni a bez vážnějšího zranění. Vzhledem k převaze nemrtvých vůči bojeschopným obráncům skoro osm ku jedné šlo o nesporný úspěch.

Už během noci začala část goblinů a goblinek zapíjet a oslavovat "První smrt" svých druhů a vychvalovat jejich udatnost. K ránu se již počet jimi zabitých zombie vyšplhal k tisícovce a byli na roveň s polobohy. Účastníků karavany se to příliš nedotklo, většina byla tak unavená, že zaspali i vytažení skoro čtyři stopy velkého bubnu a následný pokus o hudební produkci. Tomu naštěstí brzy učinila šamanka přítrž.

Gymir dokončil operaci goblina s rozervaným břichem, zadal instrukce stopařům, co mají hledat za bylinky, a upadl do hlubokého spánku. Probudil se až po poledni a užíval si sluníčka, zatímco mu Adeline donesla něco k jídlu. Zatímco se potýkal s porcí pro tři dospělé orky, přisedl si von Rhyzes.

"Vždycky jsem si myslel, že goblini, zvlášť ti divocí, jsou v boji zbabělí a útočí jen ze zálohy. Šílení jsou tedy určitě," střelil pohledem ke goblíňatům, která si nedaleko kopala s useknutou hlavou nemrtvého. "Ale rozhodně ne zbabělí."

"Jsem rád, že jste změnil názor," polkl Gymir. "Goblini nejsou zbabělci, jsou... sví. A snaží se být už nějaké to století neutrální. Kdysi žili pospolu s orky, ale víte, jací jsou orci. Napřed málem vyvraždili elfy, načež zase je málem vyvraždili trpaslíci. Ale na to se spíš zeptejte svého přítele Thungala. Každopádně goblini sice s genocidou elfů neměli nic společného, ale dalo jim dost práce o tom přesvědčit i ostatní rasy. Proto se příliš nepouštíme do bojů nebo nedej bohové dokonce válek. Nikomu nikdy nepřinesly nic dobrého. Ačkoli vy se jimi vlastně živíte."

"Válkami už dávno ne," zasmál se žoldnéř. "Jinak bych byl teď někde, kde to vře, třeba mezi Galmorou a Odmulskem. Nebo na hranicích s Lathmorským královstvím ve víru "občanských nepokojů", jak to nazývá bývalý císař. Ne, válka, to už pro mě není. Mám v Nethlensku ženu, bývalou markytánku, a tři děti. Přešel jsem na ochranu karavan. Je to v téhle době přeci jen trochu jistější živobytí."

Konečně se vrátili stopaři s potřebnými přísadami. Gymir s Adelininou a Sjinkieho pomocí vybalil část svého laboratorního vybavení v jednom z hooganů a dlouho do noci se pachtil s přípravou lektvaru v doslova polních podmínkách. Nicméně ráno mohl předat náčelníkovi dvě broušené fioly se zvláštní, fialovou tekutinou.

"Tyto kouzelná voda vy cáknout na nemrtvoun a on vás zavést do svá doupě a do konce svět usnout. Já raději udělat dvě, kdyby stát se nehoda. Kdyby zbýt, vy schovat, ale zbytečné zkoušet zjistit, z čeho to já umíchat," obrátil se na starou šamanku. Ta po něm jenom loupla oranžovýma očima. "Vy tady stejně nezvládnout vyrobit. Ale vy moct zkusit domluvit s kupčík od klan Silná voda, ty o on mluvit. V město Garful u slaná voda být spousta goblinní inžynýr, kupčík moct pro vás sehnat. Oni umět, to jmenovat "Věčný odpočinek".

"A co ty chtít za kouzelná voda?"

"Mast proti komár," řekl po krátké úvaze. "To stačit já."

"Ty mít dobrá srdce, gizmí Gymir. Já předat dál zpráva a ty vždy host u klan Štětinatec a klan Nůž z parohu," uklonila se šamanka a poslala svoji učednici, která již asistovala alchymistovi při ošetřování raněných, pro mast. Ta se vrátila se čtyřmi dózami z březové kůry. Gymir jednu otevřel, znalecky promnul hnědočernou, příšerně páchnoucí pastu mezi prsty, a s díky všechny uložil do tlumoku na mezkovi.

"Trochu směšná odměna za tolik práce, ne? Já vás prostě nechápu, po tom všem předchozím handrkování," neodpustil si obchodník, který věděl, v jakých astronomických výšinách se pohybují ceny podobných lektvarů.

"Naopak, dost slušná. Zkuste projít mokřadem během léta. Je tu tolik komárů, že byste nepřežil bez téhle pasty ani dva dny. Jednou jsem viděl, jak ty krvelačné pisklavé bestie složily a během chvíle vysály jelena," odbyl ho stroze alchymista.

Pak se karavana vydala opět na cestu a ještě dlouho byla doprovázená zvukem bubnů svolávajících goblinní kmeny z širokého okolí na výpravu do doupěte nemrtvých.

Po dvou a půl dnech dorazili ke břehu jezera Glek. V nedaleké rybářské osadě se domluvili s místními gobliny, kteří je již díky bubnům očekávali, a ti je převezli na druhý břeh. Jedinou epizodou ozvláštňující jinak poklidnou cestu tak byla čarodějka, která napřed dlouho zamyšleně hleděla na temnou hladinu jezera, a pak se bez varování vrhla po hlavě z voru do vody.

Sir se mohl zbláznit, bylo vidět, že nemá vodu rád a neví, jestli má nebo nemá skočit za ní. Adeline si naopak vodu užívala s viditelným potěšením, podplouvala vory a vůbec řádila jako nadšená mladá vydra, což k ní vůbec nesedělo. Nakonec celá rozzářená vylezla z vody. Gymir ji beze slova zabalil do pláště a vůbec se tvářil, že se nic zvláštního nestalo.

Ačkoli krajina byla stále stejná, přeplutím jezera překročili pomyslnou hranici provincií Katheosu a Scordie, a ocitli se tak na území Denardského velkoknížectví. Trvalo ale ještě další dva dny, než narazili na obchodní stezku spojující města Valaron a Brožov. Všem se ulevilo, protože cesta byla vybudována na vyvýšeném širokém náspu vystupujícím nad podmáčenou krajinu, a mohli tak pokračovat podstatně rychleji. A především v relativním suchu.

Užívali si tohoto komfortu dva dny, když zadní hlídka zpozorovala, že je dohání oddíl jezdců v denardských barvách. Gymir s Adeline se tedy přesunuli dozadu, aby předešli případnému nedorozumění. Když se však jezdci dostali tak blízko, že šlo rozeznat i obličeje jezdců, půlgoblin se potměšile zachechtal a popohnal jim koně v ústrety.

"Valaronská garda tak daleko od bezpečí hostince U Dvou veverek?!? Nevěřím svým očím!" zahulákal na ně výsměšně. Setník jedoucí v čele překvapeně zastavil jednotku.

"Koho to vidím, magistr Gymir? Co že jsi na čerstvým vzduchu, někdo omylem odklopil kámen, kde ses schovával s další havětí?" zařval v odpověď a vyjel mu vstříc.

"Přesně tak, Querrestalo, tvoje žena! Chtěla zase po dlouhý době vidět pořádnýho mužskýho!" Pár vojáků se uchechtlo a setník po nich střelil nasupeným pohledem.

"Vážně? A co tvoje... tvoje... Ále, nenapadá mě vhodná urážka," máchl znechuceně rukou. To už ale byli těsně u sebe. Seskočili a přátelsky se objali.

"Pánové, tohle je magistr Gymir z Valsartanu," obrátil se setník na své muže. "Alchymista a především skvělý ranhojič. Zachránil mi nohu, kterou by mi jinak jistojistě uřízli. A jeho choť Adeline, jako vždy čarokrásná," uklonil se čarodějce, která již také přijela blíž. "Kde jste se tu vlastně vzali? Kdybyste jeli po stezce, věděl bych o vás."

"Toto je ctihodný obchodník van der Duim, jsem průvodcem jeho karavany do Brožova. Využil jsem svých konexí a znalostí a prošli jsme Glekským mokřadem."

"Dobrý tah," hvízdl uznale setník. "No, správně bych po vás měl chtít mýtné, ale asi to nebyla žádná selanka. Každopádně jsem rád, že jsme se potkali. My pojedeme napřed, ale do večera nás doženete v Súli. Doplňujeme tam posádku, na hranicích s Kapitulou to vře víc a víc. Kde se chcete ubytovat?"

"Nejspíš v taverně U Zlatého telete."

"Výborně, večer si vás tam najdu a zavzpomínáme na staré časy. A teď - kupředu!" nasedl a jízdní oddíl znovu vyrazil.

"Vy máte známé opravdu všude, magistře," potřásl van der Duim nevěřícně hlavou.

"Tohle byla náhoda. Studoval jsem před lety ve Valaronu alchymii, na tu vaši proslulou Galmorskou univerzitu mě tenkrát kvůli původu nevzali. Pokud byste ale někdy chtěl obchodovat ve velkoknížectví, tak se obraťte spíš na mou ženu. Její otec chová koně pro knížete, jedna ze sester je vysoce postavená druidka v Trettenském hvozdu a švagr je kapitánem knížecí gardy. Tomu teprve říkám konexe!"

Pokračování příště

Pokud Vás zajímají předchozí a další osudy Zmatmysla a jeho přátel, můžete si přečíst: